Smiřice - rodina Karlova

Za většinu dokumentů děkuji panu Otakaru Karlovi z německého Hamburku.

Zpět na hlavní stránku


Prof. Eduard Karel

Na stránkách www.mestosmirice.cz je článek o Ed. Karlovi

Prof. Eduard Karel
Jaroslava Navrátilová, které děkuji za fotografii, píše:
...zasílám Vám fotografii Eduarda Karla, která je jediná toho času dostupná naší rodině.
Fotografie byla zveřejněna v novinách ve dne, kdy Eduard Karel slavil 80. narozeniny.

Eduard Karel – první učitel grafiky

   Když klub bystřických filatelistů připravoval koncem srpna výstavu o ryteckém umění na známkách vzpomněla si paní učitelka Jaroslava Navrátilová, která v Bystřici pod Hostýnem dlouhá léta zasvěcovala školáky do tajů matematiky a fyziky, na svého slavného praprastrýce. Pro výstavu zapůjčila několik dokumentů z rodinného archívu. Eduard Karel – grafik a rytec, jehož autoportrét vyšel v roce 1981 na poštovní známce, učitel řady proslulých výtvarných umělců, muž, kolem kterého šly dějiny české grafiky i celé kultury, vážený člen rodiny. který nikdy nebyl v Bystřici pod Hostýnem. O to víc se o něm doma mluvilo...

   Eduard Karel byl strýcem mého dědečka Josefa. Na Moravě opravdu nikdy nežil - narodil se v roce 1861 ve Smiřicích u Hradce Králové, učil se, studoval a pracoval v Turnově, Karlových Varech, Praze i Vídni, byl by se dostal i do Kodaně. Na stáří se zas vrátil do Turnova, kde pro něj architekt Alois Metelák navrhl vilku v moderním funkcionalistickém stylu. Ten originální a pro Turnov neobvyklý dům v tamní Aleji legií dodnes stojí. Z jedné strany sousedil praprastrýc svého času s Marií Pujmanovou a z druhé se Zdeňkem Nejedlým.

V tenounké knížce „Eduard Karel vzpomíná", kterou v roce 1946 uspořádal jeden z jeho žáků Karel Kinský, píše váš praprastrýc o svých těžkých začátcích: „Žel, matka z nedostatku jiného papíru pokládala mé kresby při pečení vánoček neb mazanců na plech. Zůstaly mi asi jen tři."
   Lehké to neměl. Narodil se jako šesté dítě v rodině smiřického řezníka. Ve svých pamětech taky píše, že chodíval jako kluk roznášet tatínkovo zboží po vesnicích a v Předměřicích ho vždycky přes železniční trať naháněl hlídač Michal Mácha, bratr slavného Karla Hynka. Rodiče chtěli, aby se Eduard vyučil zámečníkem. Píše, že to učňovské stání u ponku od rána do večera ho naučilo vážit si času. Když po nocích kreslil, říkala maminka, že kazí papír. Ale pak si obrázků všiml lékař a spisovatel Otakar Jedlička a po jeho intervenci pražská Umělecká beseda pomohla nadanému klukovi na studia. Na zlatnické škole v Praze se učil kresbě, rytectví, cizelování a modelování. Ti správní lidé si ho všimli i tady, a tak se shodou šťastných okolností dostal až na umělecko-průmyslovou školu ve Vídni. Věnoval se tu hlavně grafice a dřevorytu.

Prý dokonce spolupracoval na ilustracích ke knize korunního prince Rudolfa „Rakousko-uherská monarchie slovem a obrazem"?
   Ano, stejně jako ostatní jeho spolužáci. Jak sám píše, dřevoryt, lept a rytina byly do konce 19. století hlavně reprodukční techniky. Nikdo neočekával uměleckou originalitu, spíše řemeslnou dokonalost. A té studenti dřevorytu u známého vídeňského profesora Hechta uměli dosáhnout.

S koncem století ale postupně přicházel konec ruční grafiky a objevovaly se nové reprodukční metody, grafici si zoufali...
   Eduarda Karla nové metody nadchly - zinkografie, heliogravura, kterou objevil český grafik Karel Klíč v 70. letech 19. století, nebo později autotypie, neotypie. Když přijal práci v Praze u grafické firmy Unie, věnoval se hlavně moderním technikám reprodukce. Tiskl Babičku Boženy Němcové s ilustracemi A. Kašpara, několikadílnou barevnou knihu České ovoce nebo ilustrovaný Kodex Vyšehradský. V roce 1913 ho firma poslala do Ruska, aby zpracoval štočky k monografii ruských malířů. Na světové výstavě v Paříži za ni v roce 1925 získali hlavní cenu.

Slavné žáky mu zdá se přinesla hlavně znalost ručních grafických technik. Koho učil?
   Hanuše Schwaigra, Jožu Úprku, Alfonse Muchu, a dokonce i Karla Švabinského, který prý zpočátku neměl grafiku vůbec rád. Se Švabinským se spřátelili. V pozůstalosti Maxe Švabinského, jak mi při vernisáži bystřické výstavy potvrdila Zuzana Švabinská, existuje jejich korespondence. V roce 1918 spolu vytvořili poštovní známku s portrétem T. G. Masaryka. Od roku 1919 až do roku 1928 pak učil na pražské uměleckoprůmyslové škole. Říkali, že byl prvním učitelem grafiky u nás. Rukama mu prošli třeba Karel Svolinský, Cyril Bouda nebo rytec poštovních známek Bohumil Heinz, Adolf Kašpar, Zdenka Braunerová, Mikoláš Aleš, Bohumil Kubišta a další.

Věnoval se i autorské tvorbě?
   Určitě. Dochoval se katalog k výstavě, kterou uspořádal spolu se svými žáky v roce 1946 v Turnově. Seznam jeho vystavených děl má celkem 144 položek - obsahuje kresby a původní grafiku i fotomechanické reprodukce zpracované pod jeho dohledem. Vím, že v letech 1925-1931 třeba vytvořil lepty významných českých a slovenských hradů - Kost, Hradčany, Vyšehrad, Karlštejn, Pernštejn, Trosky, Orlík, Zvíkov, Buchlov, Orava... A do muzea v Turnově jsem nedávno dovezla jeho Rubense - Umučení sv. Tomáše. Ten obraz jsme měli doma - z dětství si výjev na něm pamatuju jako neradostný, krutý.

Svůj vlastní portrét vyryl váš praprastrýc do mědi v roce 1926. Je na něm rozložitý, důstojný muž s přívětivýma očima, vousem a úsměvem schovaným v mrožím kníru. Jemná rytecká práce jako by se k němu ani nehodila. Jak si ho pamatujete, jaký podle vás byl?
   Už je to dávno. Jezdívaly jsme se sestrou na prázdniny k babičce do Smiřic a tam ho občas potkávaly - vypravoval se z Turnova na návštěvy hřbitova. Když přijel, všichni k němu vzhlíželi, a když odešel, mluvili o něm s velkou úctou. Byl to opravdu statný muž, nosil aktovku, z jeho osoby vyzařovala přísnost i přesnost. Když to stihl, zašel k babičce na návštěvu, když ne, vždycky se omlouval. Zřejmě jsem s ním někdy mluvila, ale jen krátce - vzbuzoval opravdu velký respekt. V rodině se navíc dodržovala přísná společenská pravidla, takže oslovit jako první váženého strýce pro nás děti nepřicházelo v úvahu.
   Celá rodina udržovala po léta pevné vazby - můj tatínek si vždycky našel čas, aby Eduarda Karla v Turnově navštívil. Později jezdil i za jeho dcerou Františkou. Po strýcově smrti Františku vystěhovali do horního patra domu í s nábytkem a do přízemí dali nájemníky. Byt měla přecpaný uměleckými díly, broušeným sklem, tři koberce na sobě, dva klavíry. Byla učitelkou hudby a jazyků. Když pak náhle zemřela, veškeré dědictví po Eduardu Karlovi, jeho práce, díla jeho žáků, rodinné fotografie a vilu se zahradou zabavil stát, i když dědic byl určen a vypravil Františce v roce 1955 pohřeb.

Proto se po něm tak málo zachovalo?
   Ano. Rodina nevlastní žádné soukromé dokumenty, protože se k nim nikdo nedostal. Ani v archivech moc informací nemají. Snad jen zlomek korespondence Eduarda Karla v turnovském Muzeu Českého ráje. Byli rádi, když jsem jim dala okopírovat ručně psané dopisy a několik dalších dokumentů. Nejvíc snad o něm napsal Michal Babík ve vlastivědném sborníku „Z Českého ráje a Podkrkonoší" vydaném SokA Semily v roce 2006. Jeho text se jmenuje „Příběhy Eduarda Karla". Tiskárna cenin také pro rok 2012 vydala kalendář věnovaný dílu mého praprastrýce. Zapůjčila jsem ho na výstavu v bystřickém zámku.

Jaroslava Navrátilová Zabýváte se hlouběji historií své rodiny? Měl nebo má někdo z příbuzných výtvarné nadání?
   Už v roce 1993 jsem získala matriční list Josefa Karla, staršího Eduardova bratra, a začala postupně sestavovat rodokmen. Přímo k výtvarnému umění v rodině snad nikdo další neinklinoval. Spíš to byla hudba a učitelství. Na druhou stranu - rukou rýsované věci mého tatínka - stavaře byly vždycky úžasně přesné.

Tištěné paměti vašeho praprastrýce mají sotva pár stran. Svůj život komentuje s nadhledem, vzpřímeně, smutek skrývá...
   Mnohé vykonal a ve stáří se odmlčel. V rodině vždycky platilo nepsané pravidlo nestěžovat si, nefňukat, a on si nikdy nestěžoval. Přitom mu předčasně zemřely tři dcery a manželka. Dožil se 89 let. Miloval svou turnovskou zahradu - ta je u domu stále. Jeho paměti nejsou bohaté. Všechno o sobě vlastně shrnul do jediné věty, jíž jeho psané vzpomínky končí: „V zahradě za teplých dnů pod korunami stromů vzpomínám na svůj život vyplněný radosti, hořem a prací."

Vložená fotografie:
Jaroslava Navrátilová při vernisáži výstavy Rytecké umění na známkách.

Autor: Ilona Musichina
Přetištěno, s laskavým svolením autorky rozhovoru i fotografie, ze Zpravodaje Bystřice pod Hostýnem 10/2015.

Knížečka, která je v článku často zmiňována.




dědictví
Usnesení o nabytí dědictví po Františce Karlové dceři Eduarda Karla z roku 1956.
Dokument dostala paní Miroslava Karlová do Dvora Králové od právníka v roce 1995.



Libuše Karlová

Za materiály děkuji panu Otakaru Karlovi

Libuše Karlová
Barbora Karlová rozená Mikšovská.

Libuše Karlová
Rodný list Zdenky Karlové.

Rodokmen Rodokmen
Ještě neúplné rodokmeny
Rodokmen Josefa Karla, viz rodný list nahoře.
Vpravo: Jan Karel, mistr řeznický Smiřice č. 77, si vzal Annu Sehnoutkovou ze Smiřic č. 5.
Anna Kotlandová byla dcera Jana Kotlanda, mistra tesařského ze Smiřic č. 93

Libuše Karlová
Libuše Karlová, matka Otakara Karla.
Otec Otakara byl Otokar Kodyš --- jeho rodokmen je na této stránce:

Libuše Karlová


Libuše Karlová
Podpisy žen na druhé straně skupinové fotografie.
Vyluštěná jména: Faltová, E. Faltysová, Dana Drahorádová, J. Baudyšová, Míla Kábrtová, Líba Dubnová, Opočno,
Jarmila Krulichová Opočno, Tošovská, M. Machková, Jiřina Hrubá, Dana Šimková, J. Tomešová, Kuldová ...

Libuše Karlová
Vyluštěná jména: J. Tomková, Míla Šrámková, Marta Škodová, M. Hronovská, V. Kroupová, Jar. Koníčková,
Hana Prouzová, Jaklová, Jelínková, Hrnčířová, Bendová, Tůmová ...

červený kříž
I. samaritní kurs ve Smiřicích v roce 1934, za vedení bratra MUDr. Aloise Zlámalíka.
Libuše Karlová stojí uprostřed vpravo, má šátek tmavý šátek na šatech, její otec Josef Karel sedí s deskami hned vlevo pod ní.
Popsal Otakar Karel v únoru 2006.

červený kříž
Vysvědčení Libuše Karlové.

Libuše Karlová
Blíže neurčené fotografie z alba Otakara Karla.

Libuše Karlová
Zadní strana kabinetek nahoře.