---

Články z Mitiskovy kroniky :

Jan baron Liebig ( Liebieg ) – senior.
   Poněvadž Jan Liebig při světové výstavě v Paříži pro své nejlepší a nejdokonalejší zboží velkou zlatou medailí vyznamenán byl, v uznání jeho velkých zásluh o řemesla, průmysl a zvýšení obchodu, byl jemu od Jeho c.k. apoštolského Veličenstva císaře Františka Josefa I. rytířský řád železné koruny II.třídy, a pak později i řád III.třídy udělen. Tak při veřejné dražbě ve Vídni roku 1863, zámožný známý milionář Jan Liebig, evropovelko soukenický továrník z Liberce, přes celý odhad ještě přidal a tento Smiřický velkostatek koupil za 2 600 000 fl rak.m. Výminkou bylo, že nový majitel musí předešlé úředníky, kdyby si je neponechal, půl roku ještě v obydlích podržeti a služné jim vypláceti. On však všechny propustil a ponechal si jen zámeckého lékaře Františka Pschorna, Jana Janderku zahradníka a Jana Hehla zámeckého vrátného. Jan Křtitel baron z Liebigu - senior se narodil r.1802 v Broumově jako prvorozený syn soukenického mistra Adama Liebiga, jenž měl 5 synů a 3 dcery. Jakožto majitel továrny v Liberci byl zvolen za poslance pro průmyslová města na zemský sněm do Prahy a později i do říšské rady ve Vídni.

Další zde neuvedené články na stránce o ---Mitiskově kronice:---
  Uvítání nového majitele panství. - 1863 -
  Oprava smiřického zámku v r.1864.
  Výstavba parní pily.
  Stavba lednice na 1000 vozů ledu.
  Návštěva France Josefa I. - zde se píše proč Liebieg dostal baronství
  Výstavba restaurace „Na lednici“ a cukrovaru.

  Liebig raněn mrtvicí.
  23.ledna 1868 o polednách seděl Liebig u stolu a obědoval, tu listonoš přinesl psaní s neočekávanou zprávou, že jeho zeť v Paříži upadl v obchodě, že jest bankrot. V tom okamžení ranila jej mrtvice na pravé straně celého těla, ano i také na jazyku. Povolán vyhlášený doktor profesor Jakson, tedy odvezl ho s sebou do Vídně, aby jej měl ustavičně po ruce. Gruntovní pán pak dále bydlel ve druhém poschodí zámku, aby však ve svém ochrnutí na čerstvém vzduchu v parku osvěžiti se mohl, povolal z Liberce svého stavitele J.Sačkra, který ve 14 dnech pohodlné spouštědlo neb výtah do parku zřídil.

  Později, totiž dne 1.března 1868, byl Jan Liebig s celou svou rodinou povýšen do svobodného stavu – baronů, tak tedy musíme jej nyní baronem jmenovati. Pan baron byl dvakráte ženat: Poprvé s Marií Terezií dcerou továrníka Múncberga z Jiřetína, oddáni byli r.1832, s ní měl 9 dětí, pak byla dvojčata, při nichž r.1848 zemřela. Druhá manželka jest nyní vdova Marie Luisa Karolína Jungnikl, taktéž dcera továrníka, spolu měli 4 syny.

  Smrt barona Liebiga. - 1870
  Jan baron z Liebigu – junior. ( 1870 - 1881 )

   V testamentu ustanoveno, aby po smrti otce jeho tři synové Jan, Jindřich a Theodor a pak ještě zeť Josef, ještě 10 roků majetek ponechali v spolku, aby se celé dominium bezpečněji udrželo, a po celý tento čas má míti Jan jakožto nejstarší hlavní vedení a řízení a vše dále zlepšovati, tak se r.1870 ujal panství. Dle rodokmenu prvorozený syn Ludvík se narodil r.1833 a téhož roku zemřel, druhorozená byla dcera Marie Pavlína nar.1835. Jako třetí se pak narodil Jan Josef Mauric Liebig 11.srpna 1836, roku 1862 pojal za manželku Leopoldii Terezii rozenou Mayerovou. Ekonomie neb polní hospodářství ponecháno na starosti řediteli Karlu Fidlerovi, kterýžto zrozen v Německé říši a v Sasích v hospodářské škole vzdělán, r.1868 stal se ředitelem smiřického panství na doporučení pána D.K.Weinricha, jenž pojal za choť baronku Gabrielu, dceru Liebiga.

   Rozšíření zámeckého parku.
   Zvelebení zámku.
   Výstavba nových stavení a telegrafu.
   Železná mostní brána.
   Lokálka do Hoříněvsi.
Z kroniky vypsal Ing. Milan Plšek.

Na fotografiích od p. Dvořáka
je zobrazené mausoleum vojákům války 1866, které nechal postavit právě Liebig a jenž bylo vysvěceno již 3. 7. 1867. Dole je zvětšen nápis nad vchodem.

Vpravo je baron Jan Liebieg.

   Firma ,,Johan Liebieg“ se objevila na Liberecku ve dvacátých létech minulého století. Podnikavý syn někdejšího tkalce zakládá nejdříve malý obchod se střižním zbožím, ke kterému brzy připojuje sklad polotovarů, jež skupuje od domácích přadláků a tkalců. A rodinný podnik – faktoři jsou vlastně dva, Jan a František Liebiegové – rychle bohatne. Brzy jeden z bratrů odjíždí do Anglie poznávat tamní vyspělou textilní výrobu. A už v roce 1828 zřizují oba bratři v Liberci malou továrnu s pouhými dvanácti mechanickými stavy na čistě vlněné látky, textilie velice podobné těm, které anglické firmy teprve nedávno uvedly na trh. V roce 1828 otevírají Liebiegové v nynějším Josefově Dole novou továrnu, rovněž na výrobu anglických látek, za šest let na to další textilní závod v Rochlici u Liberce. Kromě toho pracuje pro Liebiegy mimo jejich továrny na šest tisíc tkalců. Od Liberce až po Rokytnici, ale i na frýdlantském okrese jsou prakticky všichni domácí tkalci připoutáni k firmě Liebieg. Ta se od roku 1833 jmenovala ,,Johann Liebieg et Comp.“ a ovládal ji pevnou rukou až do roku 1866 Jan Liebieg. Od tohoto roku se stávají jeho synové Jan, Jindřich a Theodor veřejnými společníky firmy. Rozdělili si funkce v mamutím podniku tak, že Jindřich vedl továrny ve Svárově, Haraticích a Železném brodě, Jan Liebieg mladší spravoval ostatní továrny na Liberecku a Theodor Liebieg řídil velkoobchod a bankovní dům ve Vídni.

   Firma ovšem roste dál: jestliže Liebiegové začínali v roce 1826 s dvanácti mechanickými stavy, za deset let jich má podnik 157, v roce 1859 již 600. A obchodně zdatní bratři zakládají další továrny a rozšiřují dosavadní. V roce 1845 se významně rozšiřuje liberecká továrna, modernizuje se zařízení tamních barvíren, sušáren, střihacích a tiskařských strojů i dalšího vybavení, takže se zde vyrábí 72 různých druhů vlněných i polovlněných látek, šátky, ubrusy atd.

   V roce 1845 byla založena přádelna a tkalcovna bavlny a vlny ve Svárově. K svárovské továrně postavili Liebigové ještě v letech 1852 – 1854 pobočný závod – přádelnu v Haraticích, V roce 1851 také kupuje firma tkalcovnu a přádelnu vlny ve vesnici Mildenavě. Roku 1861 bylo započato se stavbou rozsáhlé přádelny bavlny v Železném Brodě.

   Kromě těchto textilních továren vlastnili podnikaví Liebiegové nedaleko Svárova mlýn s parní pekárnou, dále mlýn s pekařstvím a hostincem u obce Bratříkova, sklad mouky s dobře prosperující kupeckou živností v Hořením Hamru, dále pak břidlicové a vápencové lomy se třemi vápennými pecemi.

   Ze všech textilních závodů v obvodu tehdejší liberecké obchodní komory zde vlastnili Liebiegové nejméně tři čtvrtiny všech výrobních kapacit. A to ještě nebylo všechno. Brzy založili daleko odtud – V Mödlingu u Vídně – závod na apretování a barvení látek a zároveň otevřeli ve Vídni vlastní bankovní dům, poněvadž úspěšně pronikají nejen na domácí trh, ale brzy jejich výrobky putují i do zahraničí. Firma Liebieg měla tehdy vlastní agentury v Paříži a v Hamburku, ale i v Mexiku, Rio de Janeiru, Buenos Aires a jinde. Postavení firmy je tak silné, že v roce 1866, kdy mnoho továren v Čechách ohlašovalo úpadek a zejména na Liberecku byla likvidována jedna textilní továrna za druhou, Liebiegové nejenže práci nezastavují, ale ještě svoje podniky rozšiřují.

   Hospodářský růst Liebiegů se projevil i na jejich společenském postavení v habsburské monarchii. Zakladatel firmy Johann Liebieg dostává nejdříve od mocnáře různé řády a medaile a za ,,zásluhy o rakouský průmysl“ je povýšen do rytířského stavu. Nikterak přitom nevadilo, že stejný pán byl předtím stíhán za podloudnictví s bavlnou. Snad to bylo bráno jako zásluha, poněvadž již v následujícím roce dostává Liebieg baronství. Do zbrusu nového erbu si dal pan baron heslo ,,Per laborem ad honorem“ ( prací ke slávě ).

   V tehdejší době neměli nikde pracující ustláno na růžích. Avšak v Liebiegových textilkách na tom byli dělníci zdaleka nejhůře. Ovšem v postavení dělníků v jednotlivých továrnách firmy byly rozdíly. Nejlepší byla situace libereckých dělníků. Nejhorší pak bylo postavení - s klesající tendencí – v Železném Brodě, Haraticích a Svárově.

   Jak tedy konkrétně vypadala situace svárovských a haratických proletářů ? Pracovalo jich zde v době těsně před stávkou 1394. Z toho bylo 149 dětí do čtrnácti let, 324 mladistvých do osmnácti let ( z toho 216 dívek ) a konečně 465 žen a 456 mužů starších 18 let. Srovnáme-li mzdy se mzdami s v jiných textilních továrnách v českých zemích, byly ve Svárově a Haraticích mzdy v průměru zhruba o čtvrtinu až třetinu nižší než jinde.

   Časopis ,,Dělník“ tehdy napsal, že ve svárovské továrně dostávají děti školou povinné 20 krejcarů denně, starší děti od 21 do 25 kr., ostatní dělníci pak 28 – 30 kr., 35 – 40 kr. a ,,jen málo šťastných po zlatce denně“. Těmito šťastnými bylo několik strojníků, opravářů mechanických stavů apod. Bylo uvedeno, že tyto žebrácké mzdy byly za dvanáct hodin denně, ovšem ještě do 28. února 1870 se zde pracovalo třináct hodin denně a v letech 1845 – 1867 byla pracovní doba v Liebiegových továrnách patnáct hodin denně. Ale ani tyto žebrácké mzdy nedostávalo dělnictvo automaticky za odpracovaný den, byly v plné výši vypláceny pouze za splnění ,,cíle“. Ten byl například u přadláka stanoven na 1000 vřeten za den, přičemž výdělek činil 50 kr. Upředl-li 1 100 vřeten, dostal 50 kr. základní mzdy, 5 kr. za 100 dalších vřeten a 5 kr. prémie. Upředl-li však jen 900 vřeten, srazila se mu z vydělaných 45 krejcarů ještě pokuta 5 kr. Podobně to bylo u tkalců a dalších profesí. Je pochopitelné, že denní úkol byl stanoven tak, aby pokuty byly vlastně pravidlem. Dokládá to např. zjištění z tehdejší doby, že jistý tkadlec ,,měl při namáhavé práci za 14 dní tolik pokut, že celá čtrnáctidenní mzda na to padla a ještě 20 kr. nedoplatku zůstalo“. Kromě pokut za nesplněný cíl byly ukládány další pokuty: za to, že dělník pracoval delší dobu na úkolu, za opožděný příchod do práce, za poškození stroje, i když k němu nedošlo vinou dělníka atd.

   Abychom si učinili představu o reálných mzdách svárovských dělníků, uveďme ceny některých základních potravin, které se platili na Liberecku v 60. letech devatenáctého století. Tak například 1 libra ( tj. 56 dkg ) hovězího masa stála 23 krejcarů, 1 libra vepřového masa 36 kr., půlkilový bochníček chleba asi 7 krejcarů, obyčejná houska ( 10 dkg ) stála asi 2 kr., 1 měřice ( necelých 47 kg ) brambor od 2 zlatých 36 kr. do 3 zl. 20 kr. Za libru másla se platilo 75 kr. až 1 zlatý 10kr., za 1 libru tvarohu 14 – 25 kr., 1 kopa ( 60 kusů ) vajec stála 1 zl. 80 kr. až 2 zl. 15 kr.

   Nízkými mzdami ani systémem pokut však není výčet forem vykořisťování dělnictva v Liebiegových továrnách skončen. Další instituce, která ještě dále olupovala dělníky o jejich hubené mzdy, byly Liebiegovy sklady životních potřeb, zejména mouky a chleba, v nichž museli dělníci nakupovat. Dělníci dostávali část platu v tzv. ,,brotcetlích“, za něž jim byl vydán z továrního skladu chléb nebo mouka.

   Firma ,,Johann Liebieg et Comp.“ byla na Liberecku první, která začala stavět byty pro dělníky. Z jednoho bytu, skládajícího se zpravidla z jedné místnosti a komory, se platila roční činže ve výši od 22 do 26 zlatých.

   Vznik svárovské stávky je podrobně popsán v knize. Pozn. P.

   Po začátku svárovské stávky se státní mašinérie dává do pohybu. První ze všech telegrafuje baron Jindřich Liebieg okresnímu hejtmanovi do Jablonce a žádá o okamžité posily četnictva a o vojenskou asistenci, jak zcela otevřeně a doslova píše ,, k ochraně svého majetku a osobní bezpečnosti“. Okresní hejtman v Jablonci zase telegrafuje dále – především na vojenské pevnostní velitelství do Josefova, odkud žádá o okamžité vyslání dvou setnin vojska. Pak teprve informuje místodržitelství o svárovských událostech. Místodržitelství odpovídá obratem: nabízí 20 až 30 četníků z Prahy, kteří mají pomoci potlačit stávku. Dále okresní hejtman žádá telegraficky o četnickou posilu do Semil a sám posílá všechny momentálně volné četníky z Jablonce do Svárova.

   Velitelství pevnosti v Josefově určilo k potlačení stávky dvě setniny ( cca 180 mužů ) pěšího pluku č. 18, které pod vedením hejtmana Josefa Woltera přibyly už v 1.45 hodin v noci dne 31. března 1870 do Svárova. Vojsko bylo ubytováno v objektech svárovské továrny a také bylo na účet vedení závodu hoštěno.

   Během odpoledne se před svárovskou továrnou shromáždilo na dva tisíce dělníků, kteří žádali, aby byly přijaty jejich požadavky. Tuto klidnou demonstraci však dávají fabrikanti rozehnat vojskem a četnictvem. Tehdy dochází k prvním srážkám dělníků s ozbrojenou mocí, zejména když vojsko postupuje proti stávkujícím s nasazenými bajonety. Tehdy jsou první dělníci zraněni, tehdy také dochází k prvnímu zatýkání v řadách dělnictva.

   Generální vojenské velitelství v Praze odvelelo do Svárova další čtyři setniny vojska – asi 360 mužů, místodržitelství pak 22 četníků z Prahy.

   Továrník Liebieg toho dne do Svárova přijel a vyložil své rozhodnutí uzavřít továrnu nejméně na deset dní, propustit všechny dělníky a termín znovuotevření továrny a mzdové podmínky učinit závislé teprve na rozhodnutí ,,domu Liebiegů“. Prohlásil doslova, že ,, po tak mnohých výtržnostech byl ještě vůči dělníkům 18. února shovívavý, že je nutné příkladné potrestání a že dělníci nouzí musí být přivedeni k rozumu“.

   Když se stávkující dělníci dozvěděli rozhodnutí barona Liebiega, celá masa stávkujících se odebrala ihned do Tanvaldu a Smržovky, aby informovala dělníky v tamějších továrnách. V Tanvaldě zastavilo práci na tisíc dělníků Mayerovy textilky. Rovněž tak i pracující v přádelně bavlny J. Pribsche v počtu více jak čtyř set zastavili práci.

   Zpět pochodovalo do centra událostí více než tři tisíce dělníků. Když se dělníci domáhali toho, aby jejich zástupci byli vpuštěni do továrny a tam mohli vyjednávat s vedením závodu, byla přenechána iniciativa vojenskému veliteli.

   A hejtman Wolter dal s vojáckou řízností příkaz k ,,čištění terénu“. Toto ,,čištění“ spočívalo v tom, že vojáci spolu s četnictvem postupovali s nasazenými bodáky proti stávkujícím . Již při prvním útoku byl jeden dělník – František Bartel z Popelnice, pracující svárovské továrny – probodnut četníkem a zůstal na místě mrtev. Poněvadž se – podle názoru vojenského velitele – nedávali dělníci dosti rychle na ústup a dokonce se prý proti vojsku bránili házením kamenů a holemi, byl dán rozkaz ke střelbě do bezbranných stávkujících. Později se sice někteří úřední činitelé snažili svalit vinu na prosté vojáky, bylo však soudně zjištěno, že rozkaz ke střelbě byl dán ústy jednoho z velících důstojníků, nadporučíka Karla Trinkera. Názorně o tom svědčí výpověď jednoho vojáka asistenčního oddílu, který napsal: ,,…lid se dal na útěk. Hned nato byli jsme komandováni, abychom do lidu stříleli, a to byl ten největší nesmysl, neboť oni proti nám nic neměli a jenom křičeli: ,, Nazdar, ať žijou čeští vojínové“ – ale jak se chudáci v nás zklamali, když musili jsme do nich píchat a střílet doopravdy. To bylo potom pláče a nářků a proklínání – něco hrozného, až mně vlasy hrůzou vstávaly.“

   Bez výstrahy bylo vypáleno několik desítek ran přímo do stávkujících, kteří se v té době už dávali na ústup. Kromě mnoha raněných, z nichž nejméně deset bylo zraněno těžce, byl na místě zabit další dělník, Josef Linhart ze Smržovky. Mimoto byl zastřelen desetiletý chlapec, který vůbec mezi dělníky nebyl. Byl zasažen v domě svých rodičů střelou, která prolétla oknem. Zranění podlehla již druhého dne tovární dělnice Pavla Linková a zanedlouho na zranění zemřeli Jáchym Fišer z Dolního Hamru, Josef Pavlata z Horních Hamrů a František Duňka z Držkova. Současně se střelbou byli další dělníci zatýkáni.

   Přes toto krveprolití se nepodařilo zlomit odpor a velké pobouření dělníků. Pozoruhodný je v této souvislosti postoj žen při srážce s ozbrojenou mocí. Okrasní hejtman Schuster napsal v hlášení pražskému místodržitelství, že ,,ještě po střelbě stavěly se zejména ženy vojákům s velkým rozhořčením a nadávkami na odpor“.

   Rozhořčení však dostoupilo vrcholu, když nakonec po rozptýlení dělnictva zůstali ranění ležet bez pomoci a ostatním dělníkům bylo přímo zakázáno, aby svým soudruhům pomohli. Nezůstalo však jen při této provokaci. Zastřelení dělníci byli uloženi do dvou narychlo sbitých beden a v těch pak odvezeni do Držkova.

   V příštích dnech již nedochází k žádnému krveprolití, ale 1. dubna se dělnictvo ještě ve značném počtu shromažďuje ve Svárově. Mezitím již také do Svárova dorazil celý prapor vojska z Josefova, pod vedením majora Cibulky. Celkem tedy na pět set mužů vojska a četnictva je povoláno ,,k ochraně majetku a osobní bezpečnosti“ Liebiega a ředitele Palmeho. Ani to však nestačí a ještě 1. dubna telegrafuje okresní hejtman Schuster se souhlasem velitele vojska žádost o přidělení jedné čety jezdectva ,,k nutné službě zpravodajské a strážní“.

   Baron Liebieg zásadně odmítal otevřít továrnu a státní moc se obávala, že ,,dělníci demoralizovaní hladem a nouzí budou vedeni k výtržnostem a krádežím, nebo přinejmenším se vytvoří nadměrné žebrácké tlupy, jako pravá zemská pohroma“. Dne 3. dubna se schází konference, tentokrát v Tanvaldě, za účasti okresních hejtmanů z Jablonce a ze Semil, velitele vojska majora Cibulky a barona Jana Liebiega. Po dlouhém jednání a přemlouvání nakonec Liebieg milostivě přislíbil, že továrna bude dána opět do provozu, ale že ,,si musí teprve rozmyslit, jakým způsobem to zařídí“. A teprve 7. dubna mohl okresní hejtman s ulehčením hlásit místodržitelství, že se toho dne na nové konferenci společným úsilím obou okresních hejtmanů, vojenského velitele a dokonce i majitelů okolních továren podařilo přimět barony Jana a Jindřicha Liebiegy k tomu, aby se zavázali otevřít svárovskou a haratickou továrnu ,,příští pondělí ( tj. 11. dubna ) všem dělníkům, kteří o to požádají, zcela přesně za týchž podmínek, které si dělníci sami smluvili dne 18. února 1870“.

   V pondělí dne 4. dubna 1870 byla pak poslední tichá, ale masová demonstrace dělníku ze Svárova a okolí. Toho dne se totiž konal pohřeb zavražděných dělníků. Vyšel z místa neštěstí ve Svárově a ubíral se do blízké obce Držkova, kde je společný hrob všech obětí svárovských událostí. Pohřbu se zúčastnilo několik tisíc lidí.

   Stávka objektivně přispěla k tomu, že ve vídeňském parlamentě byl po mnohaměsíčním jednání najednou urychleně přijat dne 7. dubna 1870 tzv. koaliční zákon, který umožňoval, aby se dělnictvo organizovalo a i stávkovalo na legálním základě.

   Na motivy románu Alfréda Technika Svárov z roku 1961, byl v roce 1974 natočen režisérem Karlem Kachyňou film Pavlínka. Pavle Linkové bylo tehdy 16 let. ( kromě údajů o jméně a věku na pomníku na hřbitově se o skutečné Pavlínce Linkové nezachovaly žádné dokumenty ).


Na obrázku je památník svárovské stávky ve Velkých Hamrech.
Foto je ze stránky: www.jizerske-hory.cz. Mělo by to být sousoší manželů Kýnových a architekta Hanáka z roku 1963.

---

V časopise DAS jsem našel článek Milana Bumby o Liebiegovi, zde je část článku:

   V roce 1818 přichází z Broumova do Liberce za prací mladý soukenický mistr Johan Liebieg. Nemá v té době ani tušení, že z něj v tomto městě bude jednou významný a bohatý továrník, který za své zásluhy obdrží i šlechtický titul od samého císaře. Jako podnikavý obchodník si v Liberci otevírá malý krámek s drobným zbožím, které dováží z Lipska. Obchody jdou dobře a tak do nich brzy přibírá svého bratra Franze i se sestrou Pauline. Tím se začíná psát významná stopadesátiletá historie rodu Liebiegů ve městě Liberci.

   Johan Liebieg ale velice brzy nezůstává jen u prodeje nakoupeného zboží. Díky svým zkušenostem s výrobou látek začíná záhy podnikat i v tomto oboru. Nejprve rozjíždí výrobu látek v pronajatém sále hospody na Vídeňské ulici, ale již po několika úspěšných letech si může dovolit koupit první vlastní továrnu. Byla jím původní manufaktura knížete Clam-Gallase, ležící od roku 1806 při Harcovském potoku v Josefínině údolí. Kvalita Liebiegových látek je od počátku tak vysoká, že se jimi může bez obav rovnat i vyhlášeným výrobkům z Anglie. Tím prosperita firmy velice rychle sílí a Johan Liebieg následně otevírá své další nové textilní továrny i v jiných městech na podhůří Jizerských hor. V roce 1867 je Johan Liebieg za své mimořádné podnikatelské úspěchy povýšen císařem do stavu svobodných pánů a když v roce 1870 Johan Liebieg umírá, je firma Johan Liebieg & Company v Liberci již silný rodinný podnik. Jejího vedení se po smrti otce ujímá syn Theodor. Pod jeho pevnou rukou je výroba ještě více modernizována a brzy se stává jednou z největších textilních firem v celé rakousko-uherské monarchii. Ve svých 51 letech, v roce 1891, ale Theodor Liebieg starší nečekaně umírá a tíha odpovědnosti za celou firmu přechází na jeho teprve devatenáctiletého syna Theodora ml.

   Mladý Theodor von Liebieg právě dokončuje svá studia ve francouzské Remeši. Je plně nakloněn technickému pokroku a pro své nově zděděné textilní továrny hledá moderní výrobní technologie i nové strojní vybavení. Jednou, když si při návštěvě své matky v rodinném zámečku Gondorf v Německu pročítá místní noviny Fliegende Blätter, objevuje v nich zprávu, že v Mannheimu žije jistý Karl Benz, který staví a prodává nové, dosud neznámé samohybné vozy, osazené vlastním výbušným motorem. Z rodinného sídla na zámečku Gondorf to do Mannheimu není zase tak daleko a tak si 31.října 1893 baron Liebieg neodepře krátkou zastávku u Benze, při svém návratu do Liberce. Po kratičké předváděcí projížďce na zahradě Benzova domu je mladý průmyslník novým samohybem tak nadšen, že i přes konstruktérovy protesty skládá okamžitě vysokou zálohu 1500 marek. Jeho hlavním požadavkem je, aby tento nový čtyřkolový automobil byl co nejrychleji vyroben a pokud možno ještě téhož roku dodán do Liberce. .......

---

Theodor von Liebieg

* 15. 6. 1872 Liberec, + 23. 5. 1939 Liberec
Na různých web stránkách je uvedeno také jméno LIEBIG.

   Vnuk zakladatele firmy Theodor von Liebieg, se ve svých osmnácti letech ujímá v roce 1890 řízení čtrnácti rodinných podniků. Navštívil v německém Mannheimu Karla Benze a zakoupil automobil Benz ,,Viktoria" s výrobním číslem 76, vyrobený v roce 1893, se kterým další rok podnikl první dálkovou jízdu automobilu v historii. Byl to třetí automobil v Rakousku Uhersku - v Praze se první automobil objevil v roce 1897. Liebig měl první řidičský průkaz v naších zemích.

   Liebieg se ve dnech 25. až 27. května 1898 zúčastňuje s vozem Benz Dos distančního závodu Berlín - Lipsko. Nad touhou po dobrodružství zvítězil pud podnikatelský. Baron Liebieg chtěl auta nejen užívat, ale i vyrábět. Až do své smrti v roce 1939 byl nadšeným propagátorem motorismu. Výraznou měrou pomohl k založení moravské automobilky v Kopřivnici. Sám pak vyráběl skvělé automobily RAF v Liberci a odprodejem svých výrobků ovlivnil i rozvoj českého automobilu v Mladé Boleslavi.

   V Liberci je tzv. Liebiegovo městečko, jsou to vilky a domy nad bývalou továrnou. Vybudoval ho v letech 1911 - 12 podle norimberského architekta Jacoba Schmeissnera Theodor Liebieg. Liebiegova firma zde domy pronajímala svým zaměstnancům a jejich rodinám, úředníkům, mistrům i dělníkům.

   V letech 1919 - 38 byl významným funkcionářem, resp. prezidentem Deutscher Hauptverband der Industrie a zároveň v letech 1929 - 38 prezidentem liberecké obchodní a živnostenské komory. Se vznikem Československa a novou rolí německé menšiny se však smířit plně nedokázal. Po nástupu Henleina do politiky v roce 1933 podporoval jeho Sudetendeutsche Heimatsfront a poté Sudetendeutsche Partei. V roce 1936 vydal značně polemický spis Denkschrift über die Wirtschaftslage Nordböhmen, který poměry v severních Čechách rozhodně nelíčil objektivně a nezaujatě. ,,Dočkal" se ještě přičlenění Sudet k nacistické říši, ale krátce poté zemřel.( www.ikoktejl.cz/ )

BENZ ,,VICTORIA"

   22 letý řidič Liebieg a jeho spolujezdec Franz Stranský seděli zcela nechránění před větrem a deštěm. Auto mělo pryžové pneumatiky, které vzhledem k povrchu silnic ( jež byly maximálně dlážděné ) neulehčovaly cestu. Autoservisy nebyly, benzín se prodával jen u lékárníků. Čtyřdobý jednoválec pohání zadní kola. Zdvihový objem motoru vážícího 200 kg je 1724 cm3 a výkon 4 ks, ( jinde jsou uvedeny 3 koňské síly ). Potřeboval 21 litrů benzínu na 100 km. Nejvyšší rychlost vozu ,,Victoria" dosahovala 20 km/h. Průměrná rychlost byla 13,5 km/hod. Spotřebovali 140 kg benzínu. Barona Liebiega cesta stála 185 marek.

  Po zastávce v Mannheimu v továrně Benze, kde mechanici automobil překontrolovali a potřebné díly opravili, cestovatelé bez větších problému dorazili na rodinné sídlo do Gondorfu u Koblenze. Bylo to za sedm dnů po jejich odjezdu z Liberce. V Gondorfu zůstali měsíc a ještě podnikli několik cest, včetně výletu do Reims ( Remeš ) ve Francii, vzdáleného 300 km. Zpět do Liberce se vraceli 22. srpna 1894 a do cíle dorazili 31. srpna. Toto léto celkově najeli 2 500 km. baron Liebieg a jeho spolujezdec byli cestou tak nadšeni, že ji zopakovali následující rok 22.7.1895. Do Gondorfu dorazili za čtyři dny. Při zpáteční cestě se cestovatelé zastavili se u Karla Benze v Mannheimu, kde během jejich třídenního pobytu byl automobil kompletně opraven a upraven podle Liebiegových připomínek.Dostali zde zprávu o úmrtí přítele a tak spěchali zpět do Liberce, proto i s autem se vrátili vlakem.

   Po důkladném renovování v Mercedes - Benz Klassic Center, je automobil umístěn v Národním Muzeu v Praze.

      Podle cestovního deníku Theodora von Liebiega probíhala první dálková jízda takto:
16. července
Reichenberg ( Liberec ) – Zittau – Bautzen – Dresden – Wilsdorf – Waldheim ( 196 kilometrů za 14 hodin jízdy )
17. července
Waldheim – Altenburg – Zeitz – Eisenberg ( 112 km za 8 hodin jízdy)
18. července
Eisenberg – Jena – Weimar – Erfurt – Gotha – Eisenach ( 136 km za 9 hodin jízdy )
19 – 20. července
2-day journey without overnight stop: Eisenach – Hünfeld – Fulda – Hanau – Offenbach – Frankfurt – Darmstadt – Lampertheim – Mannheim ( 282 km za 26 hodin jízdy ) (2 denní cesta bez nočního odpočinku)
21. července
Mannheim – Kreuznach – Bingen – Boppard ( 173 km za 10 hodin jízdy )
22. července
Boppard – Coblenz – Gondorf ( 40 km za 2 hodin jízdy )
Celkově cesta automobilu trvala 69 hodin a bylo najeto 939 kilometrů.

Vpravo: Theodor Liebieg s novým Mercedesem v roce 1901 vyjel s čtyřčlennou posádkou na vrch Ještěd. Tenkrát sem nevedla ještě žádná silnice, jen horská stezka.

   Další aktivity Theodora von Liebiega:
Baron Liebieg založil v Liberci německo-český autoklub, "Nordboehmischer Automobil Club" již v roce 1905. Tento silný autoklub již od svých počátků pořádal mnoho motocyklových i automobilových soutěží a pro své členy organizoval i celoroční kulturní programy, jako slavnostní plesy řidičů nebo turistické výlety do okolí.

  Rodinné sídlo Liebiegů nechal na 2500 čtverečních metrech v letech 1897 až 1904 postavit v duchu romantismu a rané secese továrník baron Theodor von Liebieg.

   Tenisový areál Slovanu Liberec před druhou světovou válkou nechal zbudovat baron Liebieg.

   Ve Státním okresním archivu v Liberci je rodinný archiv Liebiegů ( 1821 - 1944 ) s materiály k počátkům automobilizmu v českých zemích. Z podnikových archivů na materiály firmy Jan Liebieg a spol. ( 1799 - 1946 ) navazují písemnosti zlikvidované Textilany Liberec.