Na Městský úřad Smiřice přišel dopis od Ředitelství čs. státních drah v Hradci Králové datovaný 20.12.1927.
Text:
Věc Rozšíření přejezdu na vlečce fy. Malburg ve Smiřicích.
K žádosti z 9.XII.-1927. čís. 1960.
Abychom mohli úředně projednat rošíření přejezdu projektované ulice přes vlečku firmy Malburg ve Smiřicích n/L., předložte nám v dohodě s odborem pro udržování dráhy v Josefově vypracované plány na tuto úpravu ve 4 vyhotoveních......
Zdroj textu a plánu: Okresní archiv HK.

Malbuřina

Uveřejněný článek Zdeňka Bauera vyšel v třetím čísle časopisu Železnice v roce 1997. Poslal mi ho autor.
  Bylo nebylo, žil nežil kouzelník Zababa, který byl zlý a na stará kolena dobrý. A dokud byl ještě moc zlý, zaklel leckterou mašinku tak, že z toho byla nešťastná. Musela pak Zababovi sloužit a hovět jeho nízkým pudům. Jednou takhle Zababa šel přestrojen za pochůzkáře kolem mašinky, která si moc a moc stýskala, že musí pořád jezdit na všechny strany a neví pak vůbec, kde vlastně je. A když přišla temná noc novoluní, zaklel Zababa mašinku a nařídil jí jezdit na jedné krátké vlečce sem a tam a vozit mu z továrny, co byla na jejím konci, něco dobrého k namazání. A mašinka, která sama měla ráda, když ji dobře namazali, sloužila Zababovi s potěšením; myslela si totiž, že dobře namazaný Zababa ji vysvobodí ze zakletí. Ale ten, když se namazal, zapomněl na všechno. A tak mašinka jezdila sem a tam tak dlouho, až se z ní stala malbuřina. Jestli neumřela, jezdí tam dodnes...

  Laskavý čtenář snad promine předchozí řádky, když se dozví, že nebýt vzpomínek na dětství, nevznikl by vůbec tento článek. Na jeho počátku totiž byly mnohé prázdniny 50. let strávené alespoň částečně ve Smiřicích. Při bloumání po nádraží a pozorování všech „třístapadesátčtyři-sedmíček" a „ušatých" mi nemohla uniknout malá lokomotiva, postávající obvykle nalevo před staniční budovou a mizející pokaždé směrem k hradeckému zhlaví, k cukrovaru. A při projížďkách po městě na kole jsem záhy zjistil, že pravidelná trasa téhle malé, starobylé, ale vždycky pěkně nablýskané a vonící lokomotivy vede podél jižního kraje Smiřic, po železobetonovém mostě přes náhon a dál uličkou mezi vilkami až k zadní bráně lihovaru. Velice často jsem ji vidél postávat na trati, někdy na mostku, jindy kousek dál na konci náspu u přejezdu ulice. Tam tříčlenná četa, v níž byla pravidelně i jedna žena, často konzumovala svačinku, ale věnovala se také poctivé péči o svou mašinku (aby se to rýmovalo). A pak jsem občas zaslechl, jak místní lidé říkají vlečce, ale také její lokomotivě „rnalbuřina".
  Vlastní fotografii téhle lokomotivy jsem si tenkrát neudělal, ačkoliv příležitostí k tomu bylo dost a dokonce jsem jedny prázdniny trávil přímo ve vilce vdovy po bývalém správci lihovaru právě u křížení trati s náhonem a z okna pokoje přečasto pozoroval jedoucí, ale i stojící mašinku. Ostatně, kdoví jak by taková fotografie dopadla. Teprve po letech, v roce 1970, jsem si na lokomotivu svého détství vzpomněl a začal hledat, co po ní ještě zbylo. Bohužel tehdy už mašinka neexistovala, ale pár fotografií se našlo. Její strojvedoucí pan Počta měl nějaké sám, jiné vypůjčil od známých. Našel se i kotelní certifikát z roku 1897 a nakonec, po dalších osmi letech, mi pan Počta radostné ohlásil, že objevil konečně i původní tabulky z „malbuřiny". A tak vzpomínání na lokomotivu ze šťasných let mládí mohlo dostat konkrétní podobu.
  První zmínka o lokomotivě pro správu lihovaru Malburgů pochází z roku 1912: 25. června vyřadily státní dráhy po více než 30 letech služby lokomotivu 183.03 ( vyrobenou ve Floridsdorfu v roce 1881 pod továrním číslem 347 původně pro ÖLEG a označenou číslem 12, pak B 107 a později u ÖNWB 107 L ), přičemž už 18. června byl její kotel v Pražské strojírně v Hradci Králové podroben tlakové zkoušce pro Malburgův lihovar. Tam měla jezdit, až bude dostavěna vlečka ( do té doby tam měla pracovat parní silniční lokomotiva ), ale mezitím odešla do cukrovaru v Doksanech a do Smiřic se už zřejmé nikdy nepodívala. Teprve o dva roky později, 17. dubna 1914, vyřadily rakouské státní dráhy další třicetiletou lokomotivu, 88.17 ( Krauss Linec výr. č. 1225 z roku 1883, nový kotel z lineckých dílen státních drah č. 466 z roku 1896, nová měděná pec z roku 1905 ). Šlo o stroj řady objednané původně Dráhou císařovny Alžběty a určený pro místní dráhy. Tyto dvounápravové tendrovky byly zprvu opatřeny přechodovými můstky pro vlakvedoucího. Průměr kol byl 1100 mm, průměr válců 280 mm, zdvih 480 mm, výhřevná plocha 54,7 m2, tlak páry 1,2 MPa, nejvyšší rychlost 55 km/h, hmotnost 24,5 až 26 tun. Leckterá z těchto lokomotiv skončila na vlečce už za dob kkStB, sedm jich ještě ČSD označily řadou 222.0 a některé z nich později také prodaly vlečkám.
  Vraťme se ale do Smiřic. Lokomotiva 88.17 měla tedy za sebou více než třicet let služby u státní dráhy, většinou v ředitelství Villach ( udržovací dílny Knittelfeld ) a zahájila éru své druhé existence, tentokrát na soukromé, jeden a čtvrt kilometru dlouhé vlečce ve Smiřicích. Místo řadového označení dostala tabulku se jménem MALBURG. Není přitom jasné, zda to bylo spíš označení vlastníka nebo pojmenování lokomotivy. Každopádně se stalo popudem k oné dříve zmíněné přezdívce.
  „Malbuřina" přežila na lihovarské vlečce obě světové války, zažila fašistickou i komunistickou diktaturu, ale její pracovní dny se příliš neměnily. Každý rok na podzim začalo být rušno s kampaní, zvláště když lokomotiva vypomáhala v cukrovaru, který vlastní stroj nikdy neměl. Vzhledem ke své přechodnosti na veřejnou železnici se objevovala často i na trati, především na lokálce do Sadové. Podoba lokomotivy se změnila jen málo. 16. dubna 1928 byla zkoušena tlakem nová měděná pec z královéhradecké Škodovky, v dubnu 1940 byly do tří stěn topeniště vevařeny měděné nástavky, ocelový pás vevařen do prvního kotlového kroužku a vyměněna celá dýmnice. Od té doby už kotel žádnou výraznější změnu neprodělal. Na lokomotivě zůstal až do konce v podstatě původní tvar komína s jiskrojemem a sací lokomotivní brzda. V 50. letech byla místo jména MALBURG připevněna tabulka s „jednotným" označením vlečkových lokomotiv 92-31. Poslední zostřenou revizi kotle s tlakovou zkouškou podstoupila lokomotiva 23. července 1951. V květnu 1955 pak zkušební komisař Ing. Pilař doporučil vyřazení kotle se lhůtou příští zostřené prohlídky v červenci 1957, neboť výroba nového kotle by byla neekonomická. Tehdejší Východočeské lihovary proto objednaly novou parní lokomotivu. Staré „malbuřině" byla nakonec ještě konečná lhůta prodloužena do 30. září 1957, byť s tlakem sníženým na 1,1 MPa (11 atm). Poté byla lokomotiva vyřazena a časem zlikvidována. Jako náhradu získal lihovar nový stroj CS 400 z ČKD (výr. číslo 3633, č. kotle 601, rok výroby 1957, označení vlečkové lokomotivy 92-57). Smiřický lihovar však posléze přestal produkovat líh a stal se jen dodavatelem bramborových výrobků. Nová lokomotiva byla v roce 1967 trvale zapůjčena do cukrovaru ve Skřivanech a skončila nakonec jako pomník v turnovském depu.
  Když jsem naposledy navštívil se svým synem Smiřice, mohl jsem mu jen ukázat, kudy vedla někdejší lihovarská vlečka. Mlýnský náhon byl zasypán a místo kolejí vznikla cesta. Na hřbitově nad nádražím jsme pak našli zdevastovanou hrobku rodiny Malburgů. Okolo ní bujné rostoucí plevel by se snad dal s trochou ironie označit za poslední „malbuřinu" ve Smiřicích. Na pokornou lokomotivu, která ke koloritu města patřila 43 let, tedy podstatné víc než strávila na rakouských tratích, tu už neupomíná vůbec nic.
Zdeněk Bauer, fotografie z vlastní sbírky.


„Malbuřina" v posledních letech své existence vyfotografovaná u smiřické staniční budovy. Pístová napáječka na ochozu byla na lokomotivu namontována až v lihovaru v pozdější dobé.

Popis fotografií:
Z lihovaru, stejné jako od staniční budovy, vyjížděla lokomotiva čelem dopředu, protože vlečka odbočovala na hradeckém zhlaví úvrati. Véčka a zatemněné lucerny, stejně jako rudá hvězda a „znárodněně" číslo lokomotivy jsou symboly dvou „tisíciletých" režimů.
Další fotografii této lokomotivy můžete najít v ŽELEZNICI 4/1993 na straně 8

---

Autor článku pan Bauer dostal od starosty Smiřic pana Kupky dopis reagující na článek:

Malbuřinka

  Přečetl jsem si nepochybně fundovaný článek pana Zd. Bauera a dovolím si jako rodověrný smiřičák některé údaje upravit. Nebyla to pejorativní Malbuřina, ale zdrobněle mašinka Malbuřinka.
  V roce 1912 byla zřízena a rentovala se, vlečka od nádraží do továrny "Ed.Ad.Malgurg a.s. zal. 1775". Nebyl to pouze lihovar, ale výroba přibližně 20 druhů značkových likérů, octa, potaše, hořčice, specialit (okurčičky v hořčici, ovocné šťávy ) a destilace melasového lihu.
  Malburg, před pokřtěním Mautner, byla stará rodina výrobců likérů a pálenek, usedlá ve Smiřicích od r. 1752 a možná dříve.
  Malbuřinka poslušně tahala cisterny s melasou, lihem, vagóny s lahvemi, sudy i demižony. Za první války vozila uprchlíky z Haliče.
  Byly to rodiny ortodoxních židů, kteří věděli co by je a jejich dcery čekalo od Kozáků. Hezky to vyjádřil Hašek ve svých „Osudech dobrého vojáka Švejka". Podobné zacházeli rakouští vojáci s Rusíny.
  Vozila také výbušniny, které továrna vyráběla v letech 1916-18. Protože všechny armády dodržovaly zásadu „Něma ruma, něma šturma!" byla výroba rumu nezbytná.
  Velký výprask, který CaK monarchie dostala, a vznik ČSR osud mašinky příliš nezměnily. Vozila do továrny koření na výrobu likérů a z továrny takové dobroty jako Vegetal, Cordial Medoc, Kummel a pod.
  Měnila se jen osádka. Pan Počta jezdil už v 30. letech. A myslím, že teprve rozvinutý socialismus dostal na "Malbuřinku" paní Šebkovou. Před ní to byl pan Šmída a krátkou dobu i jeho paní.
  Za druhé války sloužila mašinka i "vítězství Říše". To veřejně. Potají distribuovala čistý líh do restaurace "U křepelek" a odtud v bandaskách na pivo vybraní kluci do dohodnutých hospod. Tedy narušovala i vázané hospodářství.
  Pro válečné potřeby vozila likéry i síru (ví Bůh na co), pohonné hmoty Wehrmachtu, výstroj pro Luftwaffe a flak. Jezdila okolo desítek svých méně šťastných příbuzných, rozbitých "kotláři", uložených v místním cukrovaru.
  To už se blížil další "velký výprask" a s ním "národní správa" firmy. Je zajímavé, že vždy upravená a naleštěná mašinka se ztrátou jména (spíš tabulky) začala ztrácet i "glanc"!. Křivdil bych panu Počtovi, kdybych řekl, že zanedbával. To ne, funkční byla stále, ale doba potřebovala spíš tu hvězdu (i když trochu učmouranou), než lesk čistého kovu. To je patrné i na obou fotografiích.
  V době, kdy měřítkem blahobytu byla "hrubá výroba", snižovala jí i celkem ekonomická doprava po kolejích. Zejména proto byla zrušena mašinka. ČSAD - nákladní doprava byl mocný podnik a dopravu doslova vyráběl. K prospěchu a zisku svému.
  Přestavba továrny na výrobu pektinu byla provázena i vytrháním kolejí. Mašinku malbuřinku připomíná už jen betonový most přes mlýnský náhon ( nezasypaný, ale zčásti zatrubený ). Pod mostem teče dosud volně. Pár fotografii a snad i ta hrobka rodiny Malburgů. A zde se musím důrazně ohradit. Není zdevastovaná, není obrostlá buření. Po létech, kdy o ní trochu potajmu pečoval pan Ježek, kdysi nájemce Malburgovy zahrady, později a snad až dodnes trochu jeho syn - se postaralo město.
  Paměť ekologicky přijatelné, ekonomicky výhodné a hlavně spolehlivé "malbuřinky" se nepodařilo úplně vykořenit nikomu.
  A jen na okraj - cukrovar měl po nějakou dobu lokotraktor, který obsluhoval pan Hroch a vyjížděl s ním i do nádraží. Jenže to už byla malbuřinka dávno, dávno pryč.
   Ing. Lubomír Kupka starosta města. Ve Smiřicích 28.8.1997

---

Bohuslav Škoda, z výtopny Jaroměř, nám napsal další podrobné informace.
   První zmínka o lokomotivě pro správu lihovaru Malburgů pochází z roku 1912: 25. června vyřadily státní dráhy po více než 30 letech služby lokomotivu 183.03 ( vyrobenou ve Floridsdorfu v roce 1881 pod továrním číslem 347 původně pro ÖLEG a označenou číslem 12, pak B 107 a později u ÖNWB 107 L ), přičemž už 18. června byl její kotel v Pražské strojírně v Hradci Králové podroben tlakové zkoušce pro Malburgův lihovar. Tam měla jezdit, až bude dostavěna vlečka ( do té doby tam měla pracovat parní silniční lokomotiva ), ale mezitím odešla do cukrovaru v Doksanech a do Smiřic se už zřejmé nikdy nepodívala.
   Co jsem dohledal, tak lokomotiva 107L jezdila na lokálce Čáslav-Závratec a měla by vypadat takto - viz. wikipedia.

   Teprve o dva roky později, 17. dubna 1914, vyřadily rakouské státní dráhy další třicetiletou lokomotivu, 88.17 ( Krauss Linec výr. č. 1225 z roku 1883, nový kotel z lineckých dílen státních drah č. 466 z roku 1896, nová měděná pec z roku 1905 ). Šlo o stroj řady objednané původně Dráhou císařovny Alžběty a určený pro místní dráhy. Tyto dvounápravové tendrovky byly zprvu opatřeny přechodovými můstky pro vlakvedoucího. Průměr kol byl 1100 mm, průměr válců 280 mm, zdvih 480 mm, výhřevná plocha 54,7 m2, tlak páry 1,2 MPa, nejvyšší rychlost 55 km/h, hmotnost 24,5 až 26 tun. Leckterá z těchto lokomotiv skončila na vlečce už za dob kkStB, sedm jich ještě ČSD označily řadou 222.0 a některé z nich později také prodaly vlečkám.

   Vraťme se ale do Smiřic. Lokomotiva 88.17 měla tedy za sebou více než třicet let služby u státní dráhy, většinou v ředitelství Villach ( udržovací dílny Knittelfeld ) a zahájila éru své druhé existence, tentokrát na soukromé, jeden a čtvrt kilometru dlouhé vlečce ve Smiřicích. Místo řadového označení dostala tabulku se jménem MALBURG. Není přitom jasné, zda to bylo spíš označení vlastníka nebo pojmenování lokomotivy. Každopádně se stalo popudem k oné dříve zmíněné přezdívce.

---

Vpravo je titulní list projektu vlečky z roku 1911, který mi poslal pan Hrdina.

Text:
Strecke: Königgrätz - Josefstadt

Detailprojekt

Vlečné dráhy normal. rozchodu do továrny firmy
Ed. Ad. Malburg & syn
ve Smiřicích

Katastrální obec: Smiřice
Okresní hejtmanství: Králové Dvůr.
Situace vyvlastňovacího plánu pozemků 1:1000
Koncesionář:
Razítko je zvětšené na stránce firmy Malburg.
Projektant: Orenstein & Koppel
Praha v prosinci 1911. Vídeň v dubnu 1912.