Rok 1918

Rozpočet obecný na rok 1918 vykazoval tyto celkové položky:
   příjem 22 783,99 K
   vydání 40 301,01 K
   jeli se tudíž schodek 17 517,02 K
   který byl kryt 40% přirážkou k daním přímým

   Rozpočet Školní na tento rok vykazoval schodek v částce 16 191, 25 K a byl hrazen 35% přirážkou přímým daním.

   Rozpočet ústavu chudých jevil:
   příjem 2 954,39 K
   dělání 2 877,88 K
   vykazovala tudíž přebytek 76,51 K

   České srdce.
   V zimě 1917 - 18 řádil v českých zemích hlad. Vše co se mohlo odtud odvézti, se sebralo, zaplatilo (někdy ani to ne) papírovými penězi (dvoukorunové papírové peníze pojmenoval lid názvem “úplavice” - snad po nemoci, jež šířila se hodně na frontách a projevovala se důkladnými průjmy) a odvezlo se do Vídně a vojsku.
   Nejhůře bylo v městech a zejména v Praze. Bohatí si přece jen sehnali za veliké peníze, jich bylo leckde nadbytek, na venkově i v obchodech dosti potravin, ale chudina žila bídně.
   Aby se této bídě čelilo, byla ustaveno v Praze sdružení "České srdce". Zejména vlastenecky a sociálně cítící ženy, jimž v čele byla paní Renata Tyršová, chopily se vší energii práce. Všude po venkově byly zakládány okresní nebo místní výbory a skupiny Českého srdce. V našem okrese bylo to “České srdce Jaroměřsko”, jež na podzim roku 1917 zahájilo činnost.
   Také ve Smiřicích bylo občanstvo vyzváno, aby se činně připojilo k záchraně chudých a hlavně dětí v Praze. Byla určena sběrna u Munzarů. Již před vánocemi roku 1917 dodaly do smiřické sběrny některé obce chléb a jiné potraviny, které byly jako prvá zásilka do Prahy vypraveny. Bylo to: 33 1 kg chleba, 25 dkg másla a 1 kg medu.
   3. ledna ustavila se v našem městě odbočka Českého srdce a předsedou jejím zvolen zámecký stavitel ing. Stanislav Pěšina, jednatelem továrník Jiří Lefnar, pokladníkem učitel Jaroslav Pešák, sběratelem tesařský mistr Václav Munzar. Ve výboru zasedali: Josef Kněžourek, Jan Černý, ing. Oldřich Chochola, MUDr. František Zemek, pí Gautschová, Maternová, Pešinová, sl. M. Julišová a Šanderová.
   Aby občanstvo lépe pochopilo význam Českého srdce, byl požádán šéfredaktor a inspektor Válečného obilního ústavu v Praze J. Dubický, rodák z Černožic, o přednášku, jež se konala za veliké účasti místního i okolního obyvatelstva dne 6. ledna 1918 v sále Městské dvorany. Přednášející v hodinové temperamentně přednesené a pečlivě připravené řeči vysvětlil, proč máme podle svých sil k akci Českého srdce vším možným způsobem přispívati.
   Odezva jeho řeči ukázala se při sbírce následujícího dne pořádané: dobrovolně se přihlásilo 92 dárců věcných darů a na příspěvcích peněžitých vybráno K 868,50, dar spořitelny Smiřické činil K 500,-, sbírka při silvestrovské zábavě K 84,-, čistý výtěžek divadelního představení “Furiant” místním kroužkem mládenců pořádaného K 150,-, výtěžek filmového představení p. Finkem, majitelem kočovného biografu uspořádaného K ,-, co z činí v úhrnem K 1 702,50.
   Připočteme-li k těmto darům i jiné sbírky ve prospěch národních a humanních účelů v nynějším zimním období konané: pro Ústřední matici školskou K 537,-, pro Národní jednotu severočeskou K 144,-, “Pro český sever” (ku projevu českých spisovatelů) K 120,-, pro amnestované K 92,-, tedy vcelku odvedeno z našeho města pro jmenované účely K 2 595,50, důkaz to upřímného, probudilého citu obětavých smiřických občanů, kteří ani v této pro všechny tak trudné době nezapomínají svých strádajících bližních.
   Z venkova docházelo pro České srdce i obilí, které se muselo dáti tajně semlíti (bez úředního povolení nesměly totiž mlýny obilí k mletí přijmouti, čemuž se dalo vyhnouti tak, že na 1 povolení se dovezlo do mlýna - zejména na zapadlé malé mlýny, kde byly ještě bodří mlynáři - dvakrát i třikrát).
   Aby ušlo pozornosti úřadů zasílání chleba a jiných potravin, i když hospodařily různě neblahé “ústředny”, posílány byly zásilky za pomocí skladníka dráhy Šimona Schütze v mléčném vagoně, který denně vozil mléko velkostatku do Prahy, nebo také pod různými deklaracemi (jako "kávové náhražky”, “zelenina” atd).
   V červnu, kdy bylo v Praze nejhůře (bylo přede žněmi), dali činovníci místní odbočky Českého srdce napéci z veškeré nastřádané mouky chléb. V bednách bylo posláno 160 bochníků ve váze 327,50 kg a adresováno ústředí Českého srdce. Hned nato přinesl časopis “Lidový deník”, tehdy velmi rozšířený list, neboť psal uvědoměle a vláda se bála tento list agrární strany zastavit nebo persekvovat jako časopisy jiné, článek “Co vítáme dnes v Praze s jásotem.”
   Úřadům neušlo ve zmíněném článku vypsané jméno jednatele zdejší odbočky Českého srdce továrníka Jiřího Lefnara a tak měl tento činovník za svou dobročinnou pomoc ještě i úřední vyšetřování, jež naštěstí dopadlo dobře.

   Na jaře 1918 byla zahájena nová akce: posílání dětí z Prahy na venkov jako “ Národní hosté”. Odbočka Českého srdce ve Smiřicích přihlásila se o 12 dětí. 10. května 1918 chlapci přijeli. Dva chlapci byli umístěni v rodinách (u. p. J. Šillera, úředníka dráhy a u p. Kleina, ředitele akc. mlýnů), ostatních 10 bylo společně ubytováno u Vichtlů, kdež bydlely sl. Macháčkovy. Starší z nich byla úředníci pošty a mladší - Boženka - jí obstarávala domácnost. Ta si vzala na starost o děti pečovati a jim se věnovati nejen v bytě, ale i po všechen ostatním čas. Chodila s nimi na procházky, na hřiště u školy, vodívala je k Labi na bezpečná místa koupati i jinak je zabavovala.
   Pokladník odbočky učitel Jaroslav Pešák měl na starosti přidělování jednotlivců do rodin na stravu, neboť někteří dobrodinci poskytli jen obědy, jiní večeře, někteří jen po určité dny (1 - 3) v týdnu atd. Byla to značná práce, ale při pozorném a pečlivém i svědomitém organizování této vyživovací akce práce se dařila.
   Chlapci ztrávili ve Smiřicích i dva měsíce prázdnin a koncem jich odjížděli domů osvěženi, opáleni a se zdravím posíleným.

   Od 6. ledna po nepravidelném a zkracovaném vyučování pro naprostý nedostatek paliva bylo vyučování až do 27 ledna vůbec přerušeno a škola zdejší uzavřena.

   Dne 11. ledna 1918 od 3. hod. odpoledne řádila velká a zhoubná vichřice ve Smiřicích a okolí, jaké není pamětníka. Nadělala mnoho škod na budovách, sházela tašky a kůrky (prejzy) se střech, kácela ploty a na novostavbě u cukrovaru odnesla vazbu i s krytinou. Protože se nedostává tašek, vápna i dělných sil, jest škoda, vichřicí touto způsobená, tím citlivější.

   1. března 1918 byla založena politická organizace Československé národní demokracie ve Smiřicích n./L. V době ustavení čítala 112 členů a prvním předsedou jejím zvolen Jiří Lefnar, továrník ve Smiřicích.

   3. března uspořádala místní jednota “Sokol v Městské dvoraně V. sokolskou tělocvičnou besedu, na níž vedle žen cvičili tentokrát i členové a dorostenci. Pro značný zájem byla ještě 10 března odpoledne a večer opakována. Z výtěžku všech představení darováno K 250,- místní obecné a měšťanské škole, K 200,- “Otčina” (ve prospěch národních menšin) a K 200,- Fügnerovu základu ve prospěch rodin po padlých vojínech.

   15. dubna zaveden byl opět "letní čas".

   29. dubna začato opětně vyučování, jež bylo následkem úplného nedostatku paliva na smiřické škole mateřské od počátku ledna přerušeno.

   1. května na den "Svátku práce” byla dána místní školní radou prázdnina na zdejších školách, leč c.k. okresní školní rada ve Dvoře Králové n./L nevzala oznámení toho na vědomí.

   20. května uspořádala odbočka Českého srdce v Městské dvoraně slavnost na oslavu 50. výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze.

   20. května věnováno obcí společně s městskou spořitelnou na “Národní dar” (na rozdělení tohoto daru jednotlivým národním jednotám) K 1000,-; úhrnný výtěžek daru z města Smiřic činil K 8 118,14, z celého okresu K 142 000.

   25. května 1 2 hod. v noci vznikl požár v domě zahradníka Svatomíra Reitmajera čp. 69 a byl zdolán o 4. hod. ranní.

   28. května konáno ve Smiřicích třídění a odvod koní, k čemuž použito školní budovy a jejího okolí.

   25. června - 5 července upsáno ve Smiřicích na VIII. válečnou půjčku K 6 900,-.

   5. července ve schůzi obecního zastupitelstva zdejšího zvolen starostou města dosavadní 3. radní František Rynt, obchodník s dřívím a uhlím, a na jeho místo zvolen člen obecního výboru Václav Munzar, mistr tesařský.

   10. července zakoupen za 300 K místní Školní radou zdejší “Plastický plán města Smiřic z roku 1886”, zhotovený tehdejším učitelem obecné školy místní Karlem Štěrbou.

   11 července upsáno městem Smiřicemi na VIII. válečnou půjčku K 40 000,-, kterážto částka uhradí se z prodaných úpisů dřívějších válečných půjček.

   Po roce 1918 následky nedostatečné výživy a otopu stávaly se ještě zřejmě horšími a projevovaly se mnohými nemocemi, a to: nakažlivým zánětem očním, nachlazením, rýmou, kašlem, záněty kolenního kloubu, krácením dechu a nervosou. Poměry válečnými zaviněný nedostatek šactva, obuvi, hlavně však výživy, ano i mýdla, jevil vážné následky. Rozmohly se boláky na těle, zvláště mezi vlasy na hlavě. Děti trpěly povšechnou slabostí, obtížemi žaludečními, bolením hlavy a zvracením. Svrab a hmyz objevily se v mnohých rodinách, dosud těchto nepříjemností ušetřených. Míra útrap tělesných i duševních se dovršovala.

   31. července věnovala místní odbočka Červeného kříže K 1 027,- ve prospěch fondu pro vdovy a sirotky po padlých vojínech.

   18. srpna uspořádala místní tělocvičná jednota “Sokol” na oslavu 20. výročí svého založení na hřišti u školy místní veřejné cvičení za účastí okolních sokolských jednot. Nepříznivé počasí zamezilo úplné provedení pořadu.

   11. září přijala městská rada návrh na pro obecní zastupitelstvo, aby město naše jmenovalo svým čestným měšťanem spisovatele a neohroženého bojovníka za práva našeho národa, mluvčího "Národní přísahy” z 13. dubna t.r. mistra Aloise Jiráska. Uskutečněno ve slavnostní schůzi obecního zastupitelstva 4 listopadu 1918.

   15. září u příležitosti jmenování spisovatele Aloise Jiráska čestným měšťanem města Smiřic sehrál v Městské dvoraně kroužek smiřických studentů ve prospěch Českého srdce veselohru Al. Jiráska “M. D. Rettigová” za režie pí. D. Maternové.

   27. září přednášel v Městské dvoraně zasloužilý průkopník československé vzájemnosti ředitel Karel Hálala, jenž (na pozvání místní jednoty sokolské) osvětlil význam Slovenska pro nás, odůvodnil naše nároky na ně a serií světelných obrazů účastníky po krásné té zemi provedl. Přednáška, proniknuta vlasteneckým nadšením a vhodně promísená politickými myšlenkami, byla sledována s živou účastí a zanechala v posluchačích hluboký dojem.

   4. října věnovali žáci dvou tříd smiřických 18 K místní odbočce “Českého srdce”.

   V říjnu 1918 byla znovu ustavena místní organisace politické strany čsl. sociálně demokratické, jejíž činnost za světové války zanikla. Důvěrníkem jejím zvolen byl Václav Semrád, mládek ve mlýně. (Původní organisace ustavena v r. 1905.)

   Od 8. října řádila ve Smiřicích mezi dětmi i dospělými nakažlivá španělská chřipka a školní vyučování bylo do 28. října přerušeno.

   A den tento: 28. říjen 1918 stal se dnem nejpamátnějším pro celý náš národ.
   Viz další samostatný oddíl!



  O státním převratu v Praze a o prohlášení samostatnosti československého státu se dověděl ve Smiřicích první ( ovšem neúplné ) zprávy místní majitel továrny na kávové náhražky Jiří Lefnar. Pro zajímavost uvádím zde částečně obsah jeho rodinných zápisků z doby převratové.
  Firma J. Lefnar měla pro prodej kávových náhražek v Praze generálního zástupce Františka Petrlíka, jenž bydlil ve Smečkách. Dne 28. října 1918 asi o půl 11 hod. dopoledne s ním majitel firmy Jiří Lefnar telefonicky mluvil. Po krátkém hovoru obchodním se jej tázal jako obvykle, co je nového. pan Petrlík odpověděl asi těmito slovy: „Něco se děje. Před redakcemi jsou davy lidí; je prý vyvěšeno oznámení, že ministr Andrássy ( rakousko – uherský ministr zahraničí ) prohlašuje kapitulaci Rakousko – Uherska. A u pomníku sv. Václava mluví prý právě spisovatel Zahradník ( poslanec dr. Bohdan Zahradník ). Snad je to revoluce nebo …..“ Náhle bylo spojení přerušeno.
  Radostí opojen sděloval p. Lefnar obsah rozmluvy s p. Petrlíkem úřednictvu v kanceláři svého závodu. Správce jeho p. Bohuslav Pádr pochopiv ihned situaci, sňal se zdi císaře Karla ( z rozkazu okresního hejtmanství ve všech kancelářích vyvěšený ), vyňal jej z rámu a na rub jeho napsal barevnou tužkou: „rakousko – Zhersko kapituluje § Mír !“ Obraz zavěsil pak na zasklené dveře, vedoucí na ulici. Pan Lefnar mezitím na domě kanceláře ( čp. 100 ) vyvěsil bíločervený prapor.
  Lidé se začali zastavovati před domem a všichni zasvěcení musili odpovídati na nesčetné dotazy. V očích některých zaleskla se slza, jiní radostí se smáli a všichni spěchali radostnou tu zprávu zvěstovati jiným.
  Po chvilce přišel do domu p. Lefnara četnický strážmistr Uxa a soukromě vyzvídal, co se stalo. Po nejistých a neúplných odpovědích projevil pochybnost o pravosti sdělených zpráv a uděliv výstrahu odešel.
  Jsa v rozpacích, zda jeho informace nebyly jen pouhé pověsti, jichž se denně v těch dobách – zejména v Praze – rojila celá spousta a jež zanikly jako jepice zanechajíce často více zklamání než radosti, rozhodl se Lefnar ověřiti si je dotazy u známých. Ale ani prokurista Obchodní banky v Hradci Králové Libánský, ani krajský důvěrník České státoprávní demokracie JUDr. Steinfeld v Hradci Králové, redakce „Osvěty lidu“ tamtéž, redakce „Pokroku“ v Jaroměři, nemohli zprávy ty potvrditi.

Nová nejistota.
  Konečně navečer přivezl kdosi z Hradce Králové zvláštní vydání novin, kde byla zpráva Petrlíkova potvrzena. Také na nádraží byla již zvláštní vydání novin kolportována. Nevýslovnou radostí překypovalo srdce všech, kdo zprávu tu četli.
  Na poště smiřické byla tehdy zástupkyní poštmistra sl. Mrkvičková. Dobrá Češka, spolehlivá, poctivá. Iniciativní Lefnar požádal ji, aby pošta udržovala telefonní spojení do půlnoci, aby mohly být přijímány zprávy odjinud, případně – bylo-li by třeba – dovolati se jich.
  Na nádraží službu konající výpravčí úředník Jaroslav Šiller za přítomnosti Jiřího Lefnara a učitele Jaroslava Pešáka v 7:05 hod večer ( 28. října ) přijímal telegrafickou depeši ( ad circulandum všem stanicím ) následujícího znění ( tzv. telegram Zahradníkův ):
  „Cirkulář na všechny stanice ze Světlé. Z nařízení Dr. Zahradníka. Prohlášení Československého státu u sochy svatého Václava na Václavském náměstí v Praze v 11 hodin dopoledne. Hned odstraniti všecky odznaky bývalého rakouského státu. Veškeré zásilky vozové i kusové, jedoucí do Vídně a do Německa ihned zastaviti. Do Prahy provoznímu úřadu telegraficky oznámiti za příčinou ohlášení Národní radě. Provoz v našem vnitrozemí nepřetržitě v dobrém pořádku udržeti. Ať žije Československý stát ! Nazdar !
   Dr. Zahradník

  Bylo to první úřední potvrzení zprávy o prohlášení státní samostatnosti. Rozkaz byl ihned vykonáván: odznaky bývalé říše byly odstraňovány ( orlíčky z čepic železničářů, německé názvy a vyhlášky, přijímány jen telegramy české ). Vše šlo hladce.
   Ještě týž večer mezi továrníkem Jiřím Lefnarem, učitelem Jaroslavem Pešákem a výpravčím Jaroslavem Šillerem též smluven pořad oslavy prohlášení Československého státu na příští den, tj. 29. října dopoledne a její organisace.
   29. října časně ráno přejal Jiří Lefnar jménem národní revoluce od četnického strážmistra R. Uxy vrchní velení četnické stanice ( u Bartošků ) a vyžádal si do 8. hodiny ranní vydání všech rakouských „reservátů“ bez jeho vědomí nesmí nikdo z četnictva ničeho podniknouti. jedině bezpečnostní služba měla být konána i nadále.
   Téhož dne dopoledne o 9. hodině byl doručen obecnímu úřadu ve Smiřicích I. zákon samostatného Československého státu ( tekst dr. Aloise Rašína )
   Vojíni pochodové setniny, která byla v poslední době v našem městě posádkou, jakmile se dověděli, že je státní převrat, rozprchli se již 28. října večer až na několik jednotlivců všichni do svých domovů. Ve Smiřicích zůstala však pro oslavu dne zamluvená vojenská hudba.
   O půl 11. hodině dopolední řadilo se občanstvo i s mládeží bez rozdílu stavů, smýšlení politického i náboženského na kopci u Pácaltů.
   O 11. hodině vyšel slavnostní průvod do města. V čele průvodu neseny vedle praporu bíločerveného též vlajky americká a francouzská. Následovalo školní žactvo, vojenská hudba, starosta města František Rynt, továrník Jiří Lefnar a odborný učitel Jan Černý v sokolském kroji, sokolové, hasiči a jiné spolky i korporace se spolkovými prapory a obecenstvo.
   Před Lefnarovými se průvod zastavil a s balkonu téhož domu ( čp. 99 ) promluvili ke shromážděnému obyvatelstvu nadšené vlastenecké řeči iniciátoři této oslavy a starosta města František Rynt.
   Jaroslav Šiller přečetl z Prahy došlé telegramy, potvrzující prohlášení samostatného Československého státu a ustanovení Národního výboru jako československé vlády. Starosta místní jednoty sokolské Jiří Lefnar vylíčil význam této veliké události, načež provolána „Sláva“ těm, kdož svobody nám vydobyli a zazpívány národní hymny. „Kde domov můj ?“ a „Hej, Slované !“
   Občas bylo slyšeti při slavnostních projevech těchto i vzlykot, neboť i radostí je možno plakat. A jistě též i při vzpomínce na ty, kteří se nedočkali dějinné této chvíle národa a byli obětováni hydře válečné.
   Poté se průvod hnul a zastavil před městskou radnicí. Před ní po řeči Jiřího Lefnara, ve které odsuzoval činy krvavých Habsburků, ve které a nepřátelských vlád rakouských, na znamení, že navždy veškeré naše svazky s německou Vídní jsou zpřetrhány, spálen byl veřejně černožlutý prapor rakouský.
   Po slovech napomenutí starostou města Františkem Ryntem, aby občanstvo zachovalo klid a ukázněnost a po oznámení, že se bude večer v Městské dvoraně konati improvisovaná akademie na počest znovuvzkříšené státní samostatnosti, se obecenstvo rozcházelo.
   Nelze nalézti vhodných slov k vylíčení projevů nadšení a radosti, jakou tohoto dne byli všichni svorně naplněni a jež každému z oka zářila. Toho dne zapomněli všichni mezi sebou všech rozdílů a sporů a oddali se společné radosti nad dlouho toužebně očekávanou a nyní uskutečněnou svobodu svého milého národa. Kéž by vzácná tato vlastnost: svornost zakořenila se navždy hluboko všem v srdce, nyní radostí a vespolnou láskou překypující, neboť svorné práce nás všech nově utvořený náš stát bude potřebovat nejvíce.
    I váleční zajatci, zaměstnaní ve zdejších závodech a při hospodářství: Srbové, Černohorci a Italové jásali a když viděli hořící prapor rakouský, radostí až vyskakovali.
   V prvních hodinách převratových byly odstraněny také znaky bývalé říše rakousko – uherské ( dvojhlaví orli ) s některých budov ve městě: s poštovního úřadu ( čp. 122 ), s domu Jana Schiefnera čp. 75, kde byla umístěna trafika.
   Na slavnostním večeru v Městské dvoraně účinkovala z ochoty opět vojenská hudba. Na pořadu akademie mimo jiná čísla byla zařazena i báseň Antonína horáka „Česká legie“, jež byla zveřejněna 28.října 1918 v Národních listech, jež jako jiné deníky vyšly toho dne ve slavnostním hávu. Báseň nebyla sice věrně historická, ale zachycovala obětavost našich bratří legionářů na francouzském bojišti. Přednášející sl. Líba Zenková byla odměněna bouřlivou pochvalou nadšeného obecenstva . – Vstup na akademii byl volný, sedělo se u stolů.

   Vojíni, kteří ve Smiřicích byli posádkou a měli ke konání stráží jen asi 20 starých pušek „Werndlovek“ a několik kartonů nábojů, se ihned 28. října – jak bylo již zmíněno – rozprchli. Pušky byly s vědomím velitele uloženy v kanceláři u Lefnarů. Později byly vráceny československé vojenské správě.
   Ihned byla utvořena Národní obrana ( členy jejími byli bývalí vojíni, členové sokolské jednoty a jiní dobrovolníci ), jejími veliteli jmenováni ředitel cukrovaru ve Smiřicích František Brzek ( jako bývalý důstojník ) a odborný učitel Jan Černý ( za Sokolstvo )
   Národní obraně přicházejí pokyny, aby se konaly hlídky na nádraží a vracejícím se vojínům měly býti odebírány součásti vojenské výzbroje ( pušky, revolvery, ruční granáty a j. ), kterých bude potřebovati nová československá armáda a mimo to, aby nebyly zbraně v domácnostech. Ve Smiřicích byla zabavena jen asi 1 puška a krabička ekrasitových rozbušek ( zápalek ) a odevzdány obecní aprovisační komisi.
   I další dny, kdy docházely zprávy o slavném převratu v Praze, plynuly v radostném nadšení

Památce těch kdož svobody svého národa se nedožili.

   Válka světová, trvající 4 a půl roku, vyžádala si nesčetných obětí na lidských životech ze všech krajů naší milé vlasti. Ani naše město Smiřice nebylo těchto obětí ušetřeno.
   Pro věčnou paměť uvádíme zde jména, rok narození, zaměstnání, pokud bylo možno zjistiti i datum a místo úmrtí oněch mužů, kteří buď padli na poli válečném v činné službě vojenské, buď zemřeli následkem způsobeného zranění nebo jinými útrapami válečnými v zázemí.

Jsou to:

Andrle Karel
obuvník, zemřel 21. července 1916 v Přemyšlu v Haliči v nemocnici

Andrle Viktor
hospod. úředník, padl 10. července 1916 u Hulewicze u Košelu (*1892)

Bureš František
holič, narozen v roce 1891, nezvěstný

Černý Václav
dělník, 1898, zemřel 31. října 1918 v nemocnici Marcisina u Asiaga, Itálie

Hájek Josef
tesařský mistr, 1880, zemřel 13. října 1914 v epidem. nemocnici v Lobrow u Krakova

Hnik Jan
zámečník, 1897, zemřel v únoru 1919 v Averaně v Itálii

Horák Oldřich
mlynářský dělník, 1884, padl r. 1916 u Ruské Ravy na ruském bojišti

Hornych Michal
mlynářský dělník, 1882, zemřel 2. ledna 1920 v Josefově

Chmelík Jan
kolář, narozen r. 1891 zemřel v roce 1918 v Jaroměři

Chmelík Oldřich
krejčí, 1894, padl 15. června 1918 u Staccaredo – Asiago v Itálii

Jánský Václav
strojník, 1880, zemřel 24. července 1915 na břišní tyf v ruském lazaretě u Krasnodarsk

Jarchovský Jan
zámečník, narozen roku 1899, zemřel na úplavici v Neapoli, Itálie

Jašek František
dělník, narozen r. 1884, padl na ruské frontě

Jirásek František
dělník, 1887, od 20. října 1914 na ruské frontě nezvěstný

Jirásek Karel
obuvník, 1893, padl 21. června 1915 v bitvě u Chmielku na ruské frontě

John Josef
obuvník, narozený v roce 1878, n italské frontě nezvěstný

Kadidlo Josef
obuvník, narozený v roce 1878, na italské frontě nezvěstný

Karel Jan
úředník, narozený roku 1880, na italské frontě nezvěstný

Klement František
dělník, 1874, zemřel 13. ledna 1916 ve vojenské nemocnici v Zara

Knejfl Josef
natěrač, narozený r. 1894, od bitvy v Karpatech r. 1914 nezvěstný

Kotland Václav
tesařský mistr, 1883, od bitvy u Krasniku na ruském bojišti r. 1915 nezvěstný

Krba Jaroslav
obuvník, narozený v roce 1890, zemřel ve Lvově v Haliči

Kryst Václav
mistr bednářský, narozený v roce 1872, zemřel ve Smiřicích

Kubec Karel
dělník, 1887, padl 23. listopadu 1914 na vrchu Damohöhe na ruském bojišti

Kutík Josef
sedlář, 1896, od 7. října 1915 na ruském bojišti nezvěstný, prohlášen soudně za mrtvého

Kvasnička Karel
zedník, 1883, padl 12. prosince 1914 u Olziny v Haliči

Macháň Josef
číšník, 1876, zemřel 23. května 1918 v Josefově v nemocnici

Malík František
kovář, 1877, padl 2. července 1916 u Radechové

Manych Josef
dozorce cihelny, 1885, zemřel v Kuličkově u Jaroslavě na úplavici

Martínek Stanislav
hodinář, 1876, padl 6. prosince 1915 na srbském bojišti

Modrý Jaroslav
dělník, 1897, zemřel 13.září 1915 na choleru v polní nemocnici u Gorjanska v Přímoří

Mecner Jan
sedlář,1885, od 23. listopadu 1914 na ruském bojišti nezvěstný

Netík Václav
dělník, 1896, padl v r. 1915 na Kvenlavských hranicích na italské frontě

Opa Josef
dělník, 1868, zemřel po krátké nemoci na ruském bojišti

Polák Josef
strojník, 1878, padl 30. června 1918 v boji na Urale jako legionář 2. československého střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad

Procházka Josef
zámečník, 1876, zemřel ve vojenské nemocnici v Besadinu u Vukovaru ve Slavonii

Rejch Josef
dělník, 1890, padl v srpnu 1918 na italské frontě

Rytíř Josef
knihař, 1895, padl 6. března 1916 na ruském bojišti u Vítkovce

Rytíř Václav
obuvník, 1893, zemřel 3. ledna 1917 v Miškolcích v Uhrách

Řezníček František
odborný učitel, 1878, zemřel 5. listopadu 1916 ve Smiřicích jako vojín v činné službě

Sinkule Antonín
dělník, padl 25. května 1918 v Malza di Ranchetto v Itálii

Skokan Jan
kočí, 1873, padl 7. ledna 1916 u Lepenac Montegro

Stránský Karel
obuvník, 1896, padl 22. července 1916 v boji na Monte Zebio v Itálii

Suchánek Václav
obuvník, 1882, od listopadu 1914 na ruském bojišti nezvěstný (tužkou připsáno „srbském ?“)

Suchý Josef
dělník, 1891, zemřel 2. června 1918 ve Smiřicích

Škop Jan
dělník, 1892, zemřel 12. dubna 1917 na Vodil – Vrch v Itálii

Štrégl Václav
zámečník, 1893, padl v červenci 1918 u Spasky Vladivostok v Rusku jako legionář 8. roty 5. československého pluku

Tlustý František
dělník, 1874, padl 11. listopadu 1915 v boji u Monte San Michale v Itálii

Uxa Josef
obuvník, narozený asi v roce 1887, nezvěstný

Vachek Jan
hodinář, 1887, zemřel 1. září 1918 v Josefově, pochován tamtéž na ruském hřbitově

Vachek Josef
zámečník, narozený v roce 1884, nezvěstný

Vachek Josef
dělník, narozený v roce 1892, nezvěstný

Vejšický Karel
dělník, 1883, padl 12.července 1916 na Monte Zebio v Itálii

Vír Ludvík
pekař, 1881, zemřel 19. ledna 1915 ve Vídni

Voltr Josef
lokaj, narozený v roce 1865, zemřel ve Smiřicích

Žižka Josef
cukrář, 1894, zemřel 10. července 1920 v Čopu na Slovensku

Vděčně budiž Vašich obětí vzpomínáno !

Později jsou ještě připsáni:

Černý Václav
studující obchodní akademie, narozen 1898, padl na italské frontě na hoře Golde Rozo v noci ze 16. na 17. června 1918

Fikar Václav
bednář, 1894, vojín zeměbraneckého pluku číslo 11, nezvěstný od r. 1915 na ruském bojišti

Růžička František
kotlář, 1886, v důsledku zranění zemřel 10. října 1914 v Bystrovici v Haliči

Vořechovský Alfred
zámečník, 1893, zahynul 5. dubna 1918 při výbuchu továrny na třaskaviny v Blumau u Vídně


Smiřičtí legionáři

Mezi vojíny československých legií na Rusi, v Itálii a ve Francii, kteří za světové války bojovali za svobodu naší vlasti, byli ze Smiřic:

Jan Čapek
úředník, narozen r. 1887, střelec ruských legií, 7. československý střelecký pluk „Tatranský“

Josef Čeněk
obchodník, narozen r. 1894, četař ruských legií, 6. čsl. střelecký pluk „Hanácký“

Augustin Havlík
sklepmistr, narozen v r. 1878, desátník italských legií, 33. čsl. střelecký pluk

Jaroslav Hynek
železniční zřízenec, narozen r. 1896, střelec ruských legií, 8. čsl. střelecký pluk „Slezský“

Vendelín Isaides
mistr kominický, narozen r. 1882, desátník francouzských legií ( zajat v Rusku ), 22. čsl. střelecký pluk

Stanislav Kadidlo
policejní inspektor, narozen r. 1894, italské legie, 31. čsl. střelecký pluk, II. prapor, štábní rota

Josef Kotlant
úředník, narozen v r. 1888, nadporučík italských legií, 32. čsl. střelecký pluk

Josef Labík
dělník, narozen r. 1892, střelec italských legií, 6. divise střel. kulometů, 3. rota

Jan Malý
železniční zřízenec, narozen r. 1892, střelec ruských legií, 8. čsl. střelecký pluk „Slezský“

Karel Malý
berní zřízenec, narozen r. 1886, střelec ruských legií, 8. čsl. střelecký pluk „Slezský“

Václav Martínek
úředník, narozen r. 1897, střelec italských legií, 33. čsl. střelecký pluk

František Moník
učitel, narozen r. 1879, desátník ruských legií, 5. čsl. střelecký pluk T.G. Masaryka, 8. rota

František Polák
policejní strážník, narozen r. 1899, střelec italských legií, 39. čsl. střelecký pluk „Výzvědný“

Josef Polák
strojník, narozen r. 1878, střelec ruských legií, 2. čsl. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad, padl 30. června 1918 v boji na Urale

Rudolf Srkal
kovář, narozen r. 1884, svobodník ruských legií, 2. čsl. těžká divise

Jan Špryňar
vrchní účetní, narozen r. 1882, major italských legií, 31. čsl. střelecký pluk

Václav Štrégl
zámečník, narozen r. 1893, střelec ruských legií, 5. čsl. střelecký pluk T.G. Masaryka, 8. rota, padl v červnu 1918 u Spasky Vladivostok

Jaroslav Vachek
štábní rotmistr, narozen r. 1896, desátník francouzských legií, 23. čsl. střelecký pluk „Batailon speciál“ 1. rota

Václav Volt
stavitel, narozen r. 1894, rotmistr italských legií, 39. čsl. střelecký pluk

Jaroslav Zmrzlík
poštovní zřízenec, narozen r. 1896, střelec italských legií, 31. čsl. střelecký pluk, 12. rota kulometná

tužkou připsáno jméno:

Josef Spurný
Věčná paměť Vám,
naši milí hrdinní legionáři! Nechť činů a obětí Vašich nikdy vděční krajané nezapomenou!



4. listopadu 1918 konána byla slavnostní schůze obecního zastupitelstva, první ve svobodném státě československém. Vřelé projevy oddanosti novému samostatnému státu pronesli starosta města František Rynt a náměstek starosty MUDr. Antonín Hrubý. Město věnovalo pak ve prospěch fondu pro pozůstalé po našich legionářích K 1000,-.
   V této schůzi byl jmenován podle návrhu městské rady z 11 září 1918 zasloužilý český spisovatel a neohrožený bojovník za práva našeho národa Mistr Alois Jirásek čestným občanem města Smiřice. Místo diplomu čestného měšťanství věnovalo obecní zastupitelstvo K 300,- obecní Mautnerově kuchyni pro chudé.
   Mistr Alois Jirásek odpověděl na toto jmenování dopisem, datovaným v Praze dne 2. prosince 1918 a zní takto:
   Slavné obecní radě města Smiřic n./L.
   Velevážený pane starosto!
   Velevážení pánové!
   Prosím Vás, abyste se slavným obecním zastupitelstvem laskavě přijali vřelé díky za velkou poctu, kterouž jste mně prokázali, jmenovavše mě svým čestným měšťanem.
   Vážím si vysoce tohoto vyznamenání a těší mě obzvláště, že jsem se stal občanem Vašeho starobylého města. Tomu, že jste místo diplomu věnovali příspěvek místní chudinské kuchyni, jsem velmi povděčen a srdečně děkuji.
   Přeje našim milým Smiřicům všeho zdaru, poroučím se Vám, velevážení pánové a slavnému obecnímu zastupitelstvu a jsem v upřímně úctě
   Vám oddaný Alois Jirásek
   (Originál dopisu uložen v Městském archivu 5/12 1918 číslo 1 683).

   Od 4. listopadu 1918 až do 22. května 1919 pro naprostým nedostatek dříví a uhlí vyučování na mateřské škole zdejší zastaveno.

   8 listopadu pořádala místní tělocvičná jednota “Sokol” přednášku profesora J. Vrabce na námět “Bílá hora”.

   14. listopad 1918 je pro náš stát velmi významným, neboť toho dne byla konána v Praze první ustavující schůze revolučního Národního shromáždění československého. Na ní předseda Národního výboru (prozatímní vlády samostatného našeho státu) Dr. Karel Kramář prohlásil dříve panující rod habsbursko - lotrinský za sesazena z trůnu, československý stát prohlášen byl svobodnou
   Československou republikou
   a jejím prvním prezidentem zvolen byl jednomyslně vůdce Československého zahraničního odboje
   profesor Dr. T.G. Masaryk.
   V této schůzi zvolena i první vláda Československé republiky s předsedou Dr. K. Kramářem, předloženy návrhy zákonů na zrušení šlechtických výsad a na zavedení osmihodinové doby pracovní.

   19. listopadu zaslána první sbírka zdejší mládeže 377 K 56 h k fondu pro vdovy a sirotky po československých legionářích.

   19 listopadu věnoval ředitel zdejšího lihovaru Pavel Winternitz pro chudé školní dítky 28 párů obuvi s dřevěnou podešví a místnímu odboru Českého srdce 21 pár téže obuvi a obec 40 párů téže. 25. - 26. listopadu na " Půjčku národní svobody" upsáno bylo občany smiřickými úhrnem 57 700,- K.

   28. listopadu vzat obecním zastupitelstvem na vědomí přípis vrchní správy velkostatku zdejšího, podle něhož nehodlá se již zastupovati v obecním zastupitelstvu, protože virilní hlas velkostatku v důsledku stoupnutí přepisů daní vezdejší obci odpadá (úhrn daní velkostatku nečiní jednu šestinu všech daní v obci předepsaných).

   21. prosince vrátil se do své vlasti po čtyřleté strastiplné pouti Osvoboditel a první prezident republiky Československé Dr. Tomáš Garrigue Masaryk a slavný příjezd jeho do osvobozené vlasti bude trvale vryt do srdcí celého národa.

   K vánocům daroval ciselér a klenotník Josef Šmejda z Trondhjemu v Norsku školním dítkám, zvláště sirotkům a jiným válkou postiženým 500 marek (K 936,15) .