Na vzpomínky jednotlivých osob se dostanete kliknutím na jméno

Historická literatura Kronika města Smiřice Sokolská kronika. Školní kronika Ing. Lubomír Kupka Ladislav Žampa

Miloslav Svatoň Jaroslav Litomiský Zdeněk Marek Otakar Ježek Josef Čeněk Karel Juliš

Karel Novák Ladislav Šubrt Václav Prostředník Josef Spurný Hana Syrová - Burešová Další osoby

Události na nádraží

---

Válka – dle historické literatury.

8. května
   Skupina amerických parlamentářů pokračuje z Hradce Králové do Velichovek, současně tam dorazila i plzeňská kolona plk. Detrinka. Vezli Němcům poselství, že Američané zůstanou u Plzně a dále postupovat nebudou. Poté nastává úprk Němců na západ, ničení dokumentace, zbraní a letadel.

9. května
   Svoboda přišla do našeho kraje dvěma hlavními směry. 1.Ukrajinský front překročil hranici na Broumovsku a Náchodsku. Údolím Stěnavy postupovali Rusové k Broumovu a údolím Metuje dále k jihu. K nám přijala vojska: ( 10. května )
  1. Ukrajinský front - maršál I. S. Koněv
  59. armáda - generálpor. I. T. Korovnikov
  43. střelecký sbor - generál Andrejev
  120. střelecká gard. divize - generálmajor Govorov-„Gatčinská“
   střelecký narvský pluk - gard. pplk. Južakov- „Al.Něvského“
  4.Ukrajinský front prošel pod Králickým Sněžníkem a Orlickými horami, přes Králíky na Žamberecko a ku Praze. Přes Hradec králové projížděla vojska 60. armády celé dopoledne, v odpoledních hodinách byly čelní jednotky v Praze. K večeru převzali sovětští vojáci hradecké letiště, obsazené českými vojenskými hlídkami. Součástí 4. frontu byla i Svobodova armáda, ta ale jela přes Chrudim dále na Prahu.
  4. Ukrajinský front - arm. generál A. I. Jeremenko
  1. gardová armáda - generálplk. A. A. Grečko
  60. armáda – generálplk. P. A. Kuročkin
  1. čs. armádní sbor - generál L. Svoboda

10. května
   Svých osvoboditelů se dočkaly i obce ležící na severu od Hradce.
  V ranních hodinách přijížděla od Jaroměře vojska 43. střeleckého sboru gen.por. Andrejeva patřící do 59. armády gen.por. Korovnikova, 1. Ukrajinského frontu. Smiřice Rudá armáda míjela. Na žádost smiřických občanů vyslal velitel projíždějících vojsk do města dva důstojníky, kteří zde byli srdečně přivítáni. Kolem 8 hodiny ranní přijely do Smiřic první oddíly gen. Govorova, byly součástí 120. střelecké divize, součástí divize byl i „narvský“ pluk. Štáb divize byl zřízen na zámku Hrádek u Nechanic. Hlavní část 43. střeleckého sboru se v Hradci Králové setkaly s vojsky 4. Ukrajinského frontu, která zde byla již od předchozího dne ( přijela od Třebechovic ). Novým Hradcem projížděly první frontové jednotky 4. frontu také až 10. května.( od Holic )

11. května
  Osvobození královéhradeckého okresu bylo v podstatě dokončeno.Někde se vojska zastavila, jinde jen projížděla.
  Rudá armáda se v oblasti Královéhradecka nikde s vážnějším odporem německých vojsk nesetkala a nemusela tudíž žádné větší boje svádět. Zbytky demoralizovaných nacistických vojsk nebyly již žádného organizovaného odporu schopny. Schylovalo se již také k podpisu kapitulace. Po skončení osvobozovacích akcí zůstaly jednotky Rudé armády v řadě míst ubytovány. Větší posádky byly v Novém Bydžově, …, Smiřicích a v okolí Hradce Králové.
  Rudá armáda pobyla na Hradecku několik týdnů. První jednotky začaly odjíždět v červnu. Poslední jednotky se rozloučily začátkem července 1945.

Literatura:
  Památníky hrdinství a slávy na Královéhradecku – OV ČSPB v HK, svkhk
  Květen 1945 ve Vých.českém kraji – nakl. Kruh HK, svkhk
  Osvobození vých. Čech – Sborník Zámrsk, svkhk
2009-04-04, M. Plšek

Poznámky:
  - Na mapce z „Květen 1945 ve Vč. kraji“ uvedeno datum kapitulace zbytku skupiny německých armád STŘED 11. května.
  - Kapitulaci podepsal 8. května admirál Karl Dönitz ( po sebevraždě Hitlera říšský prezident a nejvyšší velitel německých vojsk. V Norimberku odsouzen na 10 let, dožil u Hamburku, zemřel r.1980 ), ale bez oficiélního zástupce SSSR, proto se musel podpis opakovat 9. května. Buď Žukov nebo Malinovský ?

---

Válka – dle kroniky města.

SOkA HK, kronika města III. díl, vypsal M. Plšek, 3/2009
   Od vánoc 1944 se nevyučovalo, děti si 1x týdně chodily pro domácí úkoly, pro nedostatek topiva a později také úplné obsazení školy Němci. Pravidelné vyučování obnoveno až v dubnu 1945, a to pouze polodenní pro nedostatek místností. Na podzim zahájena výstavba továrny v Račičích, nasazeni byli učitelé a úředníci, ubytovna byla ve Dvoraně. Na podzim byl obsazen německým vojskem zámek, pro Wehrmacht byla vyklizena i rolnická škola, ta po celou zimu nevyučovala.(1) V zámku byla od léta 1944 zprvu menší, později početnější německá vojenská posádka, zpravodajský oddíl, který ve 2. patře zřídil ústřednu. V pohostinských místnostech byl ubytován i německý generál.(2) V městském hotelu bylo skladiště šroubů černožické fy Euklides, t.č. v přádelně. Městská Dvorana sloužila jako skladiště a kanceláře veterinářů. ( Armee-Weterinär-Park )

Rok 1945
   6.února bylo obsazeno přízemí hlavní budovy školy oddílem německých veterinářů, měli ve škole bohatě vybavený sklad, velitelství měli ve Dvoraně. Koncem února a počátkem března byla obsazena také hlavní budova školy prchajícími Němci. Dolní část byla již dříve obsazena veterináři. V 1. poschodí byli ubytováni civilní Němci, ponejvíce ženy, děti a starci. Měli přiděleny tři francouzské zajatce jako kočí. V Masarykově domě /malá budova/ byl na jaře umístěn zpravodajský oddíl s vysílačkou. V parčíku naproti byly zřízeny zákopy a střílny.(3)

   29. 4. se Jan Černý ujal funkce předsedy Revolučního národního výboru ve Smiřicích ( RNV ), na výzvu důchodního Hampla z Jaroměře.

   Sobota 5. května. Místní Němci i vojenská jednotka Reiman se stáhli do zámku, jako do pevnosti. Na bělidle /tzv. Slezákově zahradě/ na Šternberku měli Němci dvě letadla Čáp, která denně létala do Německého Brodu (4), kde byla další část nebo velitelství této jednotky. Kolem 11. hod již přijíždí na nádraží nákladní vlak s čsl. vlajkou. Zprvu nesměle pak následují vlajky ve městě.
   Mezi těmi, kteří se radují z konce války je i Josef Pavlista. Pomáhá odstranit německé označení městského úřadu a hned nato sundá vývěsní skříňku NSDAP na Městském hotelu. Němečtí vojáci jsou zprvu překvapeni, bázlivě vyhlížejí z vrat Městského hotelu a hostince U Vávrů, jde jsou ubytováni. Během 10-ti minut vybíhá ze zámecké budovy velitel posádky hejtman Lange a vystřelí do vzduchu z pistole. Poté si Němci dodávají odvahy a se zbraněmi vybíhají. Pavlista pokládá skříňku na chodník a vbíhá do průjezdu, přímo do náručí německých vojáků. Ti ho ihned odvádějí do zámku. Krátce nato byl zde zatčen i fotograf Bohuslav Pádr, který v blízkosti fotografoval zábranu s německou hlídkou.(5) Vše se událo v okamžiku a brána zámku se za zatčenými zavírá. ( Tehdy tam opravdu byla brána. )
   Nepříjemnosti měl i zahradnický pomocník Marko, za odstraňování něm. nápisu fy L. Ježek-zahradnictví Gärtnerei, byl rovněž zatčen.(12) Před polednem prochází městem německá voj. hlídka a nařizuje obnovení něm. nápisů a odstranění čsl. vlajek. Ve 12.30 hod se z rozhlasu ozývá volání pražského rozhlasu o pomoc. Německý vojenský velitel vyhlašuje ve Smiřicích stanné právo. 14-ti členná eskorta Němců odvádí do zámku jako rukojmí 3 občany – legionáře: Josefa Čeňka- obchodníka, Fr. Holečka- rolníka, i když byl nemocen a Jana Malého- zaměstnance ČSD. ( Čeněk a Malý-ruské legie, Holeček-italské )
   Byli zavřeni do malé místnosti při vchodu do zámku, sloužící jako strážnice ( původně vrátnice ), spolu s dříve zavřeným Pavlistou, Markem a Pádrem. Před 3. hod odpolední byl odveden Pavlista k výslechu. Po 3. hodině třeskly v zámku dva výstřely a Pavlista se již k zatčeným nevrátil.
   Na Trotině, v tamějším hostinci ubytovaní Němci odevzdali zbraně místním občanům z Trotiny a Rodova. Mladí civilisté neuváženě použili zbraně proti projíždějícím Němcům, ti palbu opětovali a tři z útočníků zranili.
   Odpoledne jedná předseda RNV Jan Černý o propuštění zatčených s hejtmanem Langem, který prohlašuje, že Pavlista bude za zneuctění výsostného znaku říše poslán k soudu do Hradce Králové a ostatní rukojmí budou propuštěni, bude-li ve městě klid. Na Šternberku a v Mlýnské ulici bude zákaz vycházení od 8 večer do 6 ráno. Němci měli v Mlýnské ulici vysílač, o který měli obavy. Zbraně zabavené Němcům na Trotině a v Černožicích museli být opět odevzdány vojenské posádce ve Smiřicích. O 8 hod večerní, po zákroku majora četnictva Cibulky z HK, byli propuštěni rukojmí Čeněk, Holeček a Malý. Pádr a Marko byli propuštěni teprve 6. května v neděli dopoledne.

   Od 5. května řídí správu obce již RNV, ne již místní správní komise vedená Ing. Zd. Lamešem. ( Ten někam odjel. Bál se, přestože snad nikomu neublížil. ) Revoluční národní výbor.

   Již 10.dubna obdržel ředitel školy Jan Černý vzkaz, aby se dostavil k důchodnímu města Jaroměř Josefu Hamplovi. Byl vyzván, aby on, nebo někdo schopný zřídil ve Smiřicích revoluční národní výbor, který by se ujal vedení města, jakmile dojde ke vzpouře Čechů. Ujal se funkce 29. dubna a sestavil RNV ve Smiřicích ve složení:
   Jan Černý-předseda, - nar. 21.12.1888, řed. hl. školy
   Vratislav Karpíšek-1.náměstek, 3.12.1900, řed. lihovaru, npor. v.z.
   Josef Čeněk - 2.náměstek, 8.2.1894, obchodník, ruský legionář
   Rudolf Bretschneider, - 4.2.1892, policejní prap. v.v.
   František Hlava, - ?14.14.19 .., elektrotechnik cukrovaru
   Josef Hlava, - 18.2.1899, dělník V.D.P. ČSSD
   Josef Kutil, - 23.12.1893, obch. palivem a rolník KSČ
   Josef Němec , - 20.3.1899, klempířský dělník ČSSD
   Frant. Polák, - 5.1.1899, býv. policajt a ital. legionář
   Josef Seidl, - 28.10.1892, zaměstnanec ČSD KSČ
   Václav Suchánek, - 21.5.1909, úředník lihovaru ČSL
   Josef Vlček, - 24.3.1904, truhlářský dělník KSČ
   Václav Volt, - 1.9.1909, klempíř-instalatér
   později výbor rozšířen o:
   Alois Jakl, - 6.1.1895, zaměstnanec ČSD ČSSD
   Adolf Novák, - 25.11.1896, typograf ČSSD
   Fr. Voženílek, - 14.8.1905, mlynář
   Fr. Jordánek, - … , důchodní st. velkostatku
   Ustavující schůze konána 5.5.1945 ve 20.00 hod. v hasičské zbrojnici.(6)

   Neděle 6. května. Do služeb RNV se plně dala místní četnická stanice: vrch. strážmistr V. Hvězda, št. strážmistr Vojtěch Němec, Fr. Novotný, Al. Trmal a Skalický.(7) U Hořic střetnutí partyzánského oddílu „Pěst“ s Němci.
   Dopoledne posílá velitel německé posádky Lange po jednom z vojínů zprávu, že Pavlista byl dle stanného práva odsouzen jako buřič a zastřelen. Nařídil rozšíření zprávy rozhlasem, tak se i stalo. Pavlista byl však zatčen 1 hod před vyhlášením stanného práva.
   Josef Pavlista, nar. 11.4.1917 v Sendražicích. Zaměstnanec ČSD, ženatý, bezdětný, žena však dítě očekává, bytem ve Smiřicích. Na žádost byla mrtvola vydána k řádnému pohřbení s tím, že pohřeb proběhne bez účasti občanstva. Mrtvola byla vydána o půlnoci ze 6. na 7.května. Na mrtvole bylo patrno, že již byla zakopána, exhumována a nedbale omyta. Měla 7 střelných ran.

   Pondělí 7. května. Po státní silnici projíždějí stále větší kolony německého vojska směrem ku Praze. Hlášení pražského rozhasu o podepsání příměří vyslechli občané z amplionu fy Em. Skákal u Bartošků, před četnickou stanicí. Lange nařídil shromáždění rozpustit, jinak hrozil střelbou do lidí. Stanné právo stále ještě platilo, odpoledne. V 9 hod večer nařídil Lange hlášení rozhlasem, šlo o varování, připomenut zákaz nočního vycházení. Povolaný úředník Zilvar již při předvolání do zámku viděl přípravy Němců na odchod. Z Němců i po zámku byl cítit alkohol.

   Úterý 8. května. Brzy ráno odjel ze Smiřic „Lomikar“ Riebl s rodinou a jeho společník Alois Lenfeld, zástupce vůdce Hitlera ve Smiřicích, jak o sobě říkával v dobách slávy. Před odjezdem německé posádky si k sobě zavolal velitel zvěrolékařů-major úředníka p Zilvara a upozornil ho, že uskladněný materiál má hodnotu 50mil marek, později předán voj. Posádce v Josefově. Major rovněž soukromě sdělil Zilvarovi, že je štěstí pro „toho s dlouhými vousy“ /J. Černý/, že odcházejí, jinak by do večera nežil. Také německý šikovatel hlídky na cihelně, kde byly uskladněny letecké bomby, nabádal k opatrnosti u cihelny.
   Předseda RNV J. Černý jednal ještě ráno s hejtmanem Langem o propuštění 3 mladíků z Čibuze, …, před odjezdem posádky byli propuštěni. Dopoledne projížděla po státní silnici auta s americkými vlajkami do Velichovek, s parlamentáři. ( foto na MěÚ-J. Litomiský )
   Odpoledne o 3 hodině odjíždějí zbývající německé oddíly, v plné zbroji, směrem k HK. Před odjezdem zapálili na nádvoří listiny a válečný materiál. Rychlý zásah hasičů zabránil výbuchu hořlavin, zachráněno bylo i 970 l petroleje. Ve dvou místnostech zámku bylo nalezeno velké množství dynamonu(8) a nevybuchlé pumy.
   V Praze podepsána bezpodmínečná kapitulace. Ing. Zd. Lameš zbaven funkce předsedy místní správní komise revolučním NV. RNV rozšířen o zástupce politických stran. /na nátlak komunistů/

   Středa 9. května. Státní silnice je plná ustupujících Němců. Z Batňovic přichází zpráva, že tam byl dnes zastřelen mladý partyzán Antonín Seliger.(9) Přišla rovněž zpráva o postupu Rusů od Náchoda. Množství lidí se shromáždilo na křižovatce u státní silnice. Rusů jsme se ve středu však nedočkali a jen neradi se pozdě večer rozcházíme.

   Čtvrtek 10. května. Již v 7.30 ráno jedou Josef Zilvar s prof. rolnické školy /asi Förber/ autem řízeným úředníkem Jarkou Litomiským, podívat se k Jaroměři, zda se blíží Rudá armáda. U Černožic již přijíždí čelo Rudé armády, vpředu několik důstojníků. Transporty Němců poslušně ustupují do příkopů a na pole. Naši vyslanci žádají česky vyššího důstojníka, aby navštívil naše město. Ten ukázal na Němce a naznačil, že má ještě práci. Kývl na dva nižší důstojníky, ti nasedli ihned do našeho vozu a odjeli před radnici ve Smiřicích, kde byli vřele přivítáni. To byli první dva Rusové ve Smiřicích. Pak pokračovali autem po okolních obcích. ( Před nimi průzkumník na kole s pistolí. )
   Kolem 8 hod přijíždějí od Jaroměře hlavní ruské jednotky, nákladní automobily. Na chvíli zastavují a vítají se s místními obyvateli. Fotí J. Litomiský. Poté pokračují k HK. Občané se shromažďují u Dvorany, kam od Černožic přijíždějí další ruské oddíly. Květy dopadají pod kola motocyklů, aut a děl. Jménem RNV vítá osvoboditele Josef Čeněk, umí rusky. Po uvítání rovněž pokračují na Hradec, přes město svezou na autech děti.
   Zanedlouho přijíždí od státní silnice další kolona nákladních automobilů, ta zůstává ve Smiřicích delší dobu. Rusové přivezli i „Garmošky“, jinde předvádí voják kozáčka. Vojáci zde zůstávají přes noc. Štáb této skupiny gen.m. Govorova je ještě před příjezdem jejich velitele pohoštěn v kanceláři RNV. Velitel Govorov přijíždí později, je ubytován v bytě ředitele spořitelny, Odpoledne jsou u něho hosty zástupci RNV. Zůstává ve Smiřicích 4 dny. ( Chtěl zde zřídit štáb, ten pak na Hrádku u Nechanic.)
   Přistiženi 3 vlasovci se zbraní a ihned od Rusů zastřeleni. Prozatímně pohřbeni u jezu, po třech dnech pak u hřbitovní zdi. Práci vykonávali zajatí Němci R. Malburg a zvěrolékař J. Čech.
   V Jaroměři zřízen samosprávný okres kam jsme spadali i my. Prvním předsedou Vojtěch Prokop z Holohlav. ( Hned za květnové revoluce.) Vyšla úřední zpráva o neplatnosti německých marek. V průmyslových závodech zřizovány revoluční závodní rady.

   Pátek 11. května. Odpoledne se konal pohřeb Josefa Pavlisty, zúčastnili se i Rusové. V listopadu se narodila jeho dcera. Do Prahy se vrátila z exilu čsl. vláda. Do pamětní knihy se zapsali i Rusové z této skupiny.

   Sobota 12. května. Večer uspořádali Rusové na sokolském cvičišti raketový ohňostroj. V uličce u cukrovaru zastřelen vlasovec.

   Neděle 13. května. Průvod městem a slavnost díkůvzdání na sokolském cvičišti, za účasti gen. Govorova a dalších ruských důstojníků a vojáků. Promluvili gen. Govorov, jan Černý, Adolf Novák a Josef Seidl. Slavnost ukončena naší hymnou a písní Hej slované, hymna SSSR nebyla k dispozici.
   Odpoledne se konal pohřeb Antonína Seligera z domu rodičů na Šternberku. Nad hrobem svého druha promluvil velitel partyzánské skupiny nazvané „Václavík“.

   Pondělí 14. května. Z rozhodnutí RNV byli příslušníci německé národnosti označeni páskou s nápisem „Němec“ a využíváni na práci, spolu s kolaboranty: Rudolf, Illone a Irmgarda Malburgovi, F. Lenfeldová, Jiřina Zelferová s dcerou, Rudolf Diviš s dcerou, Zdena Kernová, Věra Hodrová, Albert Pavlíček, K. Pluhař, Josef Čech a Rudolf Färber. Později přemístěni na Zderaz a zaměstnáni při polních pracech. Majetek zabaven.(10)

   16. května – do Prahy se vrátil Ed. Beneš.
   19. květen – vyhlášeno pátrání po pobytu Němců: Arnd Riebel, hejtman Lange, strážmistr Allmeyer a podd. Löpenhaus, za zastřelení Pavlisty. Pátrání bylo bezvýsledné. Ani po dvou letech po nich nebylo stopy.
   20. května – odjezd dobrovolníků do pohraničí chránit majetek. Delegace RNV na návštěvě u Govorova na zámku Hrádek u Nechanic.

   Válka si vyžádala 13 obětí ze Smiřic, 7 lidí prošlo koncentrákem. Koncentračními tábory prošli a vrátili se: Cihlo Jaroslav 1939-40, Kalista 1939-40, Malý Karel-student -45, Pleštil Ant. 1939-40, Rezková Magda (11) -45, Šmída Rudolf, Pultr Jiří
   ( Dále pan Jirka-poddůstojník, krátce po návratu zemřel a Malý Karel-truhlář, manžel A. Malé. )

   1946 – Oslavu výročí Rudé armády uspořádala místní posádka 24.2. ve Dvoraně

Různé – rok 1945 v cukrovaru.
   V sobotu 5.května po poledni hledali Němci v závodě rukojmí, zaměstnancivčas varováni, nikdo zajištěn nebyl.
   Ve dnech 6-9. května hlídali zaměstnanci vlastní závod, kde byla ubytovánaněmecká autokolona a dvě trestné čety.
   8.května za poledne Němci nakvap odjeli a v cukrovaru zanechali mnoho nákladních i osobních aut i s materiálem.
   10.května obsadila závod Rudá armáda v síle asi praporu, zůstala zde 3 dny.
   14.května nastoupilo osazenstvo opět do práce, zvolena revoluční ZR.
   Majitelem cukrovaru ředitelství Státních lesů a statků, vedením pověřen Ing. Bor Svatopluk.
   21.července ustavena odbočka ÚRO.
   20.října usneseno postátnění průmyslu.

Poznámky Ing. Kupky:
   (1) Kdo na to měl, bydlel v podnájmu v soukromí.
   (2) Gen. Reimann, také je zcela vykradl od zbytků původního interiéru a obrazů.
   (3) O tom jsem nikdy neslyšel, ani jsem neviděl žádné stopy po zákopech.
   (4) Přejmenován na Havlíčkův Brod, vím o 1 letadle, zda létalo pro Reimanna či Schörnera nevím.
   (5) Šlo o protitankové kládové zátarasy, viz foto na MěÚ.
   (6) Na nátlak KSČ. Spíše o komunisty, než o Voženílka, to je nějaké upravené.
   (7) Pokud to byl pan Skalický, tak už byl v penzi, ledaže se přihlásil dobrovolně. A co pan Najman /Neuman/, bydlel v obecňáku?
   (8) Dynamon-důlní trhavina určená k demoličním pracím. U Tyršova i zámeckého mostu byly rovněž zátarasy.
   (9) Před kolonou opilých SS jedoucí k Hradci od Jaroměře, Náchoda a asi i těch Batňovic, se všichni rozumně rozutekli, varováni hlídkou. SS nejspíše viděli, co se dělo v náchodském pivovaru, pogrom na německé ženy a děti. Viděl pan Šust – kapelník.
   (10) Nevím, jestli paní Zelferová neskončila sebevraždou? Každopádně jedna z internovaných, ono jich bylo dost, si podřezala žíly po opakovaných znásilněních. Často byly vyrovnávány osobní účty.
   (11) Magda Rezková obdržela „Řád francouzské čestné legie“ za pomoc francouzskám v koncentráku. Uměla německy a francouzsky. Nechtěla o válce mluvit. Vězněna v Rawenbrücku. Narozena 1895 - zemřela 1962.
   (12) Ježek šel Němcům oznámit, že Marko jednal na jeho příkaz. Marko byl propuštěn, Ježek zadržen, později též propuštěn.
   doplněno: 2009-10-28


Ukořistěný obojživelník ruských vojáků, má ještě německé nápisy.
Zleva: Hana Burešová-Syrová, Hana Stránská-Vašíčková, Leokádie Jírková z mlékárny
Foto od L. Kupky, popsal M. Plšek s pamětníky.

---

Válka - dle sokolské kroniky.

  12.4.1941 byla úředně zastavena činnost sokolských organizací, majetek konfiskován. Knihovna, archiv a notový materiál zapečetěn četnictvem, účetní knihy zabaveny. Byl zabaven a zničen historický sokolský prapor./1/ V provozu zůstal pouze biograf. 14.11.1941 nařízeno rozpuštění Sokola.

  Konec války.
  V předjaří 1945 se u nás začaly objevovat oddíly německé armády, důkaz, že se fronta blíží. Byl zde ubytován zpravodajský oddíl s vysílačkou i oddíl veterinářský s velkými zásobami. Škola byla plná beden s obvazy apod., městský hostinec byl přeměněn na sklad šroubů z továrny v černožické přádelně. Masarykův dům,/2/ Městská dvorana i hospodářská škola byly plné vojska. Byli to většinou starší ulejváci, kteří hleděli válku přečkat za frontou. Pro důstojníky byly vyhledávány byty v rodinách na něž měl správce poskopce./3/ Nejhorší byli Němci poslední, kteří se chystali na tuhou obranu v zámku, zvláště jeden hejtman a felák/4/ byli známi svou surovostí. Rudá armáda pronikla na Moravu, německé oddíly couvaly rychle do Čech. Velitel německé armády Střed, polní maršál Schörner/5/ se pilně připravoval k obraně, hlavní stan měl ve Velichovkách, bydlel v Hradci./6/ Berlín je dobyt, admirál Dönitz podepisuje 8. května kapitulaci. Hitlerův velitel armádního uskupení Mitte Schörner odlétá, vzdát se Američanům, kteří již přes Šumavu pronikli k Plzni. V Praze vypuklo 5. května povstání. Pancéřový sbor gen. Rybalka, z Koněvovy armády, osvobozuje Prahu. Válka skončila tam, kde začala – v Čechách./8/ V našem okolí dostali prchající Němci zvlášť na pamětnou od partyzánů a ruských zajatců u Hořic, kde jich zařvalo přes tisíc, mezi nimi i četní důstojníci hlavního štábu./9/

  Antonín Seliger./10/
  V posledních dnech bojů, 9. května, padl člen naší jednoty Antonín Seliger, člen partyzánské brigády „Václavík“. Narodil se r. 1924 v Hradci Králové, celé dětství prožil ve Smiřicích. Byl totálně nasazen do dolů v Malých Svatoňovicích. Při toulkách lesem se setkal s velitelem 1. družstva partyzánů v Jestřebích horách Josefem Porejtem. 3. března 1945 zběhl z práce v dolech a přidal se k partyzánům . Zúčastnil se přepadávání vlaků v Radvanicích, kde si opatřovali zbraně. Padl při přestřelce s esesáky u Batňovic, spolu s dalšími třemi druhy./11/

  Josef Pavlista
   I na zdejší německé posádce bylo vidět nervozitu, chodili jen ve skupinách, po zuby ozbrojeni. Do zámku stráž v bráně nikoho nepouštěla, i do sakristie a na kůr se muselo hlavním vchodem kostela. V sobotu 5. května se shromáždil zástup zvědavců před radnicí a tu prý se pokoušel železničář Josef Pavlista shoditi skříňku NSDAP, visící na zdi Městského hostince. Byl při tom zatčen a odvlečen do zámku. S ním též 3 rukojmí, legionáři J. Čeněk, Fr. Holeček a J. Malý,/12/ byli však před večerem propuštěni. Než odtáhli, 6. května, Němci Pavlistu zavraždili. Bližší okolnosti se dají jen těžko zjistit. Jeho nahé, zohavené tělo bylo nalezeno po odchodu posádky na odlehlém místě./13/ V úterý, 8. května, odtáhla celá zámecká posádka/14/ a s ní i komisař Lenfeld a oberinspektor Riebl, zvaný Lomikar. Ani po dvou letech není o nich nejmenší zprávička kam došli, asi rozšířili řadu nezvěstných a pohřešovaných./9/

  Je po válce
  Správu města převzal Národní výbor, již za války tajně ustavený, předsedou byl Jan Černý, ředitel školy. Osvobození jsme oslavili společně s Rudou armádou 13. května dopoledne na náměstí, promluvil předseda Národního výboru br. Černý a důstojník-rudoarmějec. V hojném počtu jsme se 10. května zúčastnili pohřbu br. Pavlisty a 12. května pak pohřbu br. Seligera. ( spíše 11. a 13.května, viz kronika města )

  Opět svobodni !
   První schůze výboru Sokola od r. 1941 byla svolána na 23. května. A zase vzkřísíme Sokol a učiníme vše, aby rány okupací zasazené se zacelily, aby jednota zase vzkvétala. Pro spolupráci s okupanty byli z jednoty vyloučeni St. Kubeš- obchodník a Jos. Karpíšek- úředník dráhy. Stížnosti br. Bartošky na asociální chování br. Fr. Voženílka byly shledány jako pracovní vztahy zaměstnanců a výborem neřešeny.
   vypsal Ing. Milan Plšek, 1/09

Poznámky Ing. L. Kupky:
  1/ Několik sokolských praporů je v depozitáři místního muzea, stejně jako DTJ a Katolické jednoty.
  2/ Masarykův dům, tak byla nazvaná malá školní budova, na místě dnešní školní jídelny. Byl postaven z nadace Dr. Hamsy, městských prostředků, ale hlavně z Masarykovy dotace. Byla zde dětská sociální péče, mateřská škola, asi tři třídy obecné školy a dva byty. /rodina Sychrovských a Fišerova/
  3/ poskopce=neměl je rád=měl na ně pifku, takřka zapomenuté slovo
  4/ felák=r Feldwebel=šikovatel=rotmistr, voj. hodnost
  5/ armádního uskupení v Čechách-tzv. armáda Střed ( Armee Mitte/ ) polní maršál /r Feldmarschall/ Schörner
  6/ dle jiných údajů bydlel přímo ve Velichovkách, zde měl hlavní štáb armády, kde ho navštívila skupina vyjednavačů armády gen. Pattona ( v muzeu dokument. foto Jar. Litomiského ), v Jaroměři měl pancéřový vlak
  7/ nikdy nebyl vrchním velitelem branné moci ( Oberbefehlshaber der Wehrmacht ), tím byl, tuším polní maršál Keitel, byl velitelem armádního uskupení Mitte ( spíše admirál Dönitz či Döring, než Keitel/ )
  8/ válka začala v Polsku, skončila kapitulací v Německu ( pro Evropu ) a asi v srpnu skončila pro Asii
  9/ dle údajů p. Karla Davida zde padl i Alois Lenfeld
  10/ synovec Magdy Rezkové
  11/ napadli obrněnou jednotku SS přímo v Batňovicích, byl zastřelen zezadu ( viz foto a přilba v muzeu ) - spíše střet s Wehrmachtem než s SS
  12/ železničář, otec Olgy Říhové
  13/ v suchém rameni „starého Labe“, naproti „Plivátkům“ později zde byl zřízen kenotaf Pavlistova hrobu ( symb. hrob )
  14/ spíše starší ročníky, strážní služba, protiletecká obrana ( Flakk – jednotka generála Reimana )

---

Válka – dle školní kroniky.

Měšťanská škola. ( tehdy Hlavní škola )
   Školní rok 1943-44. Do 63. běhu Luftschutzschule v Praze povolán ředitel Jan Černý.(1) Teroristické nálety se opakovaly od 16.června častěji, ve dne i v noci, nálety na Pardubice.(2) Prostřednictvím četnické stanice vyzván ředitel školy o prázdninách k nasazení 150 dětí na trhání hrachových lusků u protektorátního dvora Zderaz. I přes výzvy byla účast mizivá. Pro neúčast žactva byl ředitel 29.7.1944 suspendován a jeho zástupcem jmenován odborný učitel Petr Zahálka.(3) Žňových prací se povinně zúčastnilo 11 učitelů.
   Školní rok 1944-45. V čele školské správy je Ing. Petr Lameš, předseda místní správní komise. Na dobu potřeby odvoláni ze školní služby Jaroslav Novotný, Jan Pondělíček a Josef Lášek. Byli přiděleni jako pomocní dělníci ve „Skodawerke OT Siedlung Waldheim in Ratschitz.(4)
   23.10.1944 vydán rozkaz k vyklizení 1. poschodí školní budovy pro potřeby branné moci a rolnické školy, jejíž místnosti v zámku byly rovněž zabrány. V době prodloužených vánočních prázdnin, 2.února 1945 bylo obsazeno 5 místností v přízemí velké budovy, 2 později uvolněny. /Armee-Weterinär-Park, Nr.586/ Třídy sloužily jako skladiště.
   22. - 26.2.1945 byla obsazena celá budova německými civilisty prchajícími na západ.(5) Byli z kraje Ohlau, nedaleko Breslau/dnes Wroclaw/, v počtu asi 300 osob, většinou žen a dětí. Po jejich odchodu přenocoval v 1 učebně menší oddíl vystěhovalců, asi 16 osob a odešel 27.2. Od 23.10.1944 probíhalo odpolední vyučování od 13 hodin s ohledem na přespolní žáky. ( asi velká budova )
   Vánoční prázdniny začaly 21.12.1944, později prodlouženy do 12.1.1945 a konečně na neurčito. Stanovena povinnost docházet nejméně 1x týdně do školy pro domácí úkoly. První pololetí ukončeno ministerským výnosem 15.2.1945. ( využíváno bylo i kino )
   - zápisy v kronice končí -

Obecná škola.
   Pravidelné vyučování zahájeno opět 5.4.1945. Kapitulací Německa byl ukončen boj i u nás, ve čtvrtek 10.května 1945. Po revolučním týdnu, od 5. do 12. května, opět zahájeno pravidelné vyučování.(6)
   Zatímní učitel Josef Mikulka, od 5.května se aktivně účastnil odboje, znovu nastoupil do školy. 17.května ale odjel se svou skupinou „Rodov“, začleněnou již za revoluce v partyzánských skupinách „Václavík“, do Těchonína v Orlických horách. Odtud nastoupil do nově se tvořivší armády k 4. pěšímu pluku v HK. Školní rok byl ukončen 12.července 1945.
   - zápisy v kronice končí -
   SOkA HK M. Plšek, 3/09

Poznámky Ing. L. Kupky:
   (1) Luftschutzschulle = škola protiletecké ochrany
   (2) Výraz teroristické používali nacisté pro odvetné nálety za ničení Coventry, Londýna, Rotterdamu apod. Odboj a partyzáni = Banditen.
   (3) Bylo velmi „uvážené“, když bývalého náčelníka Sokola nahradili bývalým vzdělavatelem Sokola.
   (4) OT = e Organization Todt = Todtova organizace = stavební služba ministra Todta
   (5) Nesmělo se jim říkat uprchlíci /e Flüchtlinge/ ani vystěhovalci, ale národní hosté. Vozy s celým zbylým majetkem stály „na velké obci“ u stodol, někdo měl jen kočárek či ruční žebřiňák.
   (6) Trochu zmatené. Skutečná kapitulace podepsána 8. května, ale bez oficielního zástupce SSSR, proto se musela opakovat 9. května, se Žukovem nebo Malinovským. Do Smiřic přišli ruští osvoboditelé 10.5. Každopádně je 10.5. špatně. Podle dat byla tedy smrt Pavlisty a Seligera vražda a ne poprava či smrt ve válce v boji !
2009-06-01

---

Válka - dle Ing. Lubomíra Kupky.

   Ano, je to již 50 let od konce 2. světové války v Evropě. Skončila bezpodmínečnou kapitulací „Třetí říše“ dne 8.5.1945.
   Je to tak dlouho, že pamětníci odjezdu německé posádky ze Smiřic jsou v menšině proti těm, kteří o válce vědí jen z doslechu. Bez ohledu na upravování skutečností a následné mýty, byla to doba netrpělivého očekávání konce války. Ve Smiřicích skončila 8.5.1945 přibližně v 15 hodin. To odjely poslední zbytky německé posádky. Před odjezdem zapálilo likvidační komando listinný i vojensky použitelný materiál. S odvahou, na hranici hazardu, zasáhli místní hasiči, úspěšně. Týž den odpoledne projeli američtí parlamentáři do Velichovek, kde navštívili štáb maršála Schörnera. Mise byla marná. Dohody z Jalty o tom, kdo koho smí osvobodit, byly i přes tento Pattonův pokus striktně dodrženy. Okolo města projížděli i procházely vojenské části, civilní uprchlíci i těžce ranění SS. Možná právě ti, kteří při přestřelce v Batňovicích zabili Antonína Seligera.

   10.5. přijel do Smiřic první sovětský voják-průzkumník, snad staršina. Pistoli, kterou držel v ruce, rychle vyměnil za kytici. Dva nižší důstojníky následně přivezli pánové Zilvar a Litomiský. Po spontánním radostném uvítání odjeli s organizátorem a předsedou revolučního národního výboru Janem Černým do okolních obcí. Zanedlouho přijíždějí armádní jednotky. Byly nadšeně, srdečně a s láskou vítány. Každý se snažil něčím, alespoň trochou, pohostit. Unavení, uprášení a žízniví vojáci byli symboly míru, hrdinství a přátelství. V myslích pamětníků jimi zůstali, přestože jejich potomci udělali mnohé pro to, aby vzpomínky nepěkně zastřeli.
   Z jiných důvodů byly zamlčeny některé skutečnosti, týkající se odboje. Kdo dnes ví, že ve Smiřicích si válka vyžádala 13 obětí? Z nich dvě z rasových důvodů. Kdo ví, že koncentračními tábory se protrpělo 6 z místních lidí. Kdo dnes ví, kolik občanů v těžkých dobách války pomáhalo, tak či onak, rodinám vězněných, trpícím a hladovějícím? Anonymně, bez nároku na slávu a uznání.
   Vždyť je to už 50 let! Takřka tři generace! A přesto, každý kdo přiložil ruku, kdo oslaboval moc nacismu, zaslouží vzpomínku a uznání žijících. Každý, kdo bojoval, zaslouží úctu, ti, kteří v boji padli, si zaslouží mimo úcty i nebýt zapomínáni. Všichni, bez rozdílu národnosti, barvy pleti, názorů a náboženství, jsou stupněm, po němž se lidé přiblížili lidskosti.
   Pamatujte – všichni !

   Ze smiřických to jsou:
   Bedřich Bartošek, František Novák, Josef Holeček, Josef Pavlista, Josef Jirka, Václav Procházka, Josef Kačer, Josef Rousek, Elsa Ledererová, Eduard Lederer, Antonín Seliger, František Žďárský, Anežka Malá
   Ing. L. Kupka, ( článek k 50. výročí osvobození/)

---

Válka - vzpomínky Ládi Žampy.

Malburgovi
   Pro záchranu majetku se přihlásili k německé národnosti a tu také dostali. Na lihovaru také visela po celou válku nacistická vlajka, líh byl strategickou surovinou, lihovar tudíž pro Němce důležitým podnikem. Pokud ve firmě pracovali oba manželé, měli i jejich rodinní příslušníci možnost vyhnout se nucenému nasazení. Němečtí vojáci ve Smiřicích. Ve městě působili dvě skupiny německé armády.
   1/ Rakušáci – strážní služba muničáku na cihelně.
   Ubytovaní byli u Pácaltů v hospodě, velel jim SSman, fanatik, kterého sami v 45 roce zastřelili.
   2/ Němci – pořádková dopravní služba.
   Sídlili v zámku, byli součástí Schörnerovy armády s velitelstvím ve Velichovkách. 3/ viz pozn.

Pavlista
   Nad Malburkovou továrnou stále vlála německá vlajka, od prokuristy lihovaru dostali Ludvík Žampa s Ulichem ? za úkol vlajku sundat a sundat i firemní štít s česko-německým nápisem. Po sundání vlajky a firemního štítu Němci vyrukovali na Žampu s Ulichem, Ulich uměl německy a tak jim sdělil, že to dostali befelem od vedení firmy. Němci povolali posily.
   Mezitím šli okolo fotograf Pádr s Pavlistou, který u něho bydlel v nájmu. Pádr chtěl vyfotit Pavlistu při sundávání úřední vývěsky u radnice, s tím, že to bude historicky cenná fotografie. Pavlista vývěsku sundal a opřel na chodníku o zeď. Němci, kteří šli původně řešit problém s firemním nápisem, se nyní zaměřili na Pavlistu, Pádr se včas vytratil. Při nastalém handrkování došlo k rozbití vývěsky, což Němce rozlítilo. Odvlekli Pavlistu do zámku, kde ho utloukli a provizorně zahrabali v bývalém labském řečišti. Pak ho vyhrabali, snad prostříleli a znova zahrabali, tentokrát důkladně. Přítomen měl být i nějaký Maršálek, či jak se jmenoval ?
   Smiřice, květen 2008 Ladislav Žampa

   3/ Dle Ing. Kupky byla ještě jedna skupina Němců ve škole, na školním dvoře měli uskladněny sudy s leteckým benzínem. Poznámky pí. Knapové-Opletalové:
   1/ Maršálek- chodil v uniformě, policajt nebo voják. Dcera se do penze vrátila do Smiřic. Vysoká paní, bydlí vedle Jilovských, pomáhá s organizováním akcí důchodců.
   2/ Ulich- dcera Marta Ulichová, provdaná Pátá, bydlí v HK, snad někde na Sl. předměstí. Nar. r.1928.
   3/ Němci přijeli na sajdkárách od Pacalťáku, bylo šeredně- pršelo. Už stál dům s prodejnou Ledelerových, dnes p. Volák. /? Lenfeldových/
   4/ Dodnes si vybavuji odjezd Němců, na civilních autech a divila jsem se, když stará paní Klouzová? si s sebou odvážela kozu.
2009-04-24

---

Válka - vzpomínky Miloslava Svatoně.

Malburgovi
  Neslyšel jsem, že by nějakým způsobem někomu z pozice Němců ublížili. Viděl jsem je ovšem pouze přecházet jako inspekci po octárenském dvoře. Můj děda pracoval v octárně jako dělník ( Hynek Hlavatý ) a nikdy si nestěžoval. Aristokratický odstup majitelů byl ovšem patrný.

Otcovy záznamy v jeho pamětech: ( Fr. Svatoň )
  Na odchod Němců a převzetí moci jsme se již dlouho připravovali. Dělal jsem tehdy spojku tajnému Národnímu výboru, který vytvořili sokolové a komunisté. Předsedou byl tehdá Jan Černý, ředitel zdejší školy a starosta Sokola. Já jsem měl jako sokolský náčelník na starost svolání tajných schůzí na jeho příkaz. Byl jsem proto o všem informován a tak jsme překonávali Protektorát, ale on zaplať Bůh padl a přišlo slavné osvobození a my jsme tenkrát s nadšením a velkou radostí přemalovávali německé nápisy a z kraje i dost nebezpečně. Ona ještě v zámku byla Schörnerova armáda a pan účetní z Živnostenské záložny pro mne přiběhl, ať jdu přemalovat firmu. A já šel. Když jsem byl na firmě, od lihovaru na mne střílel zrzavý esesák a já utekl naproti k pí. Julišové a ona mne schovala a hlídala. Až se vše uklidnilo, utekl jsem domů. V té době bylo více takových ukvapených zbytečných událostí. Odneslo to dost lidí i zde ve Smiřicích. Občan Pavlista v té době strhl skříňku NSDAP. ( vedle staré radnice ) Byl zatčen a ve slepém rameni Labe zastřelen.
Potud výpisy z tátových pamětí.

Moje vzpomínky:
  Odpovídají v podstatě tomu, co říká Láďa Žampa. Doba pražského povstání probíhala ve Smiřicích v duchu vlasteneckého celonárodního nadšení. Pražský rozhlas vysílal vlastenecké pochody, na většině domů se objevily Němci zakázané československé vlajky s modrým klínem. Často se na hlavní, tedy Palackého ulici shromažďovali občané. Shromažďování bylo ovšem za Protektorátu Čechům zakázáno. Když se v takovéto dlouho očekávané slavnostní chvíli sejde více lidí, nadšených, slavnostně naladěných, dojde ke stupňování revolučních nápadů. Ty skončily vesměs zpěvem československé hymny, za opravdu důstojné přítomnosti Jana Černého, který měl v této situaci dostatek autority a ústy. Dovedl včas nasadit tón a velebně svým hlasem tento soubor vésti. V dané situaci to bylo moudré, neboť proti dobře ozbrojeným a ještě dostatečně odhodlaným a bezohledným nadlidem byl odpor téměř bezbranných nadšenců nerovný hazard. Důkazem jsou jistě obě smiřické tragédie.
  Němci ustupovali /ti zámečtí/ ze Smiřic v organizované koloně, s kulomety namířenými do oken, směrem k státní silnici. Tou dobou se po státní silnici pohybovaly i některé demoralizované části německé armády, kterým se zbraně staly přítěží. Tyto zbraně se postupně začaly objevovat. Narychlo vznikaly oddíly nadšenců, často mladých kluků, bez vojenského výcviku. Smiřice velmi litovaly oběti bezvadného nadějného sportovce Toníka Seligera, který v posledních dnech války skončil kulkou německého fanatika. Věřím, že o této události má město přesnou, podrobnou zprávu.
  My jsme v té době byli ještě kluci ( 11 a 12 let ). Běhali jsme za tátou a ten nás posílal domů nebo do města. On byl se svými kamarády nejčastěji kolem trafiky válečného invalidy pana Šotoly. Byl to roh hlavní ulice a silnice k Voženílkovu mlýnu. To byla velmi aktivní skupina. Pohyboval se tam určitě pan Pádr a nejspíš i pan Pavlista, toho jsem neznal. Mám za to, že tam měli zřejmě hlídku, aby neztratili očima kontakt s esesmany. Je velmi pravděpodobné, že se tam řešily ty operativní eventuelní možnosti. Jan Černý měl zřejmě za úkol brzdit ty nadšené shluky občanů již ve městě, aby příliš nápadné shromáždění Němce neprovokovalo. Mnohým občanům to zřejmě vyhovovalo. Mohli hymnou projevit své nadšení a názor. Pohnutky mohly být různé. Rozum, respekt, strach, zadostiučinění, poslušnost. Při pohledu nazpět, po válce, si velmi cením této organizace. Bylo to vlastně na hraně, neboť fanatičtí Němci byli schopni střílet do oken po vlajkách i po sborech zpívajících hymnu. Pan ředitel se choval odvážně a svědomitě neopustil své žáky v nebezpečí, oni ho pochopili a poslechli. Splnil odvážně a důstojně úkol, který mu uchystala historická situace v městě jeho pedagogického působení. Pokud byla toto řízená organizace těchto událostí, pak svůj úkol splnil i onen tajný Národní výbor. Takovéto události se zpravidla bez ztrát neobejdou.

  Vím od svého bratra Jaroslava, že se v Praze scházívají Smiřičáci. Rokují o mnohém. Jarda mi říkal, že si Karel Juliš třeba pamatuje tu střelbu na tátu. Ví jistě mnohé, je o pár let starší. Mohl by si dobře pamatovat zatýkání vysokoškoláků a jejich internaci. Nevím, co se o tom ve Smiřicích ví a tato paměť také neúprosně umírá.
   Šumperk, 7.1.2009, Miloslav Svatoň

---

Válka - vzpomínky Jaroslava Litomiského.

  Začalo to úsměvně. Šel jsem tehdy, jako zaměstnanec Smiřických mlýnů, s tržbou /v kufru/ na poštu odeslat peníze. Tam mě odmítli s tím, že německé již nepřijímají. Tak jsem jim řekl, že si tam kufr s penězi proti potvrzení uschovám, a že si pro ně časem buď přijdu, nebo budu chtít peníze zpět a to v již platné československé měně. Zamysleli se, změkli, pak s úsměvem a poznámkou, že mimořádně německé peníze tentokrát ještě přijmou, se celá věc skončila. Prostě a dobře viselo ve vzduchu, že něco, co to se ještě přesně nevědělo, se brzy bude dít a musíme být připraveni. A za krátkou dobu to docela nečekaně vypuklo. Najednou se rozneslo, že smiřičtí Němci odjíždějí, prchají, vedeni smiřickým vůdcem Lenfeldem. S bráchou, odjakživa jsme byli stále spolu, tentokrát jako zpravodajové, jsme vše natáčeli na úzký film, vše nepozorovaně, Němci byli stále silně ozbrojeni. Vše jsme s bráchou sledovali z „Hliňáku“. Viděli jsme velké auto, silně ozbrojené, jak odváží smiřické Němce směrem ke státní silnici. Kde se jich najednou tolik vzalo nás překvapilo, prostě je posbíralo s kdejakou babkou, hlásící se k nim. Kam auto smiřickou německou kolonii odváželo jsme nevěděli, již jsme tyto hosty, včetně Malburgů, neviděli. Čas plynul závratnou rychlostí a s bráchou jsme létali od jedné události ke druhé.

  Než Němci odtáhli, pokoušeli se za sebou vše zničit. Také vzali jejich psací stroj, polili na zámeckém dvoře benzinem, s dalšími věcmi zapálili a odjeli. To se dověděl tehdy velmi činný hasič kamarád Jirka Pultr, přijel tam s hasičským vozem, vše hasil, včetně toho psacího stroje. Vidím to jako teď, jak na nádvoří zámku poctivě poléval /potvoru nehořící/ psací stroj, až jej konečně „uhasil“. Mimoto Němci zanechali ve Dvoraně plný sál drahých léčiv pro zvířata, hodnota „kořisti“ byla velmi slušná. Město mělo také prvního zajatce, německého vojáka. V civilu vídeňský krejčík, který k nám sám utekl a pomalu se dostával domů do Vídně, přes Smiřice. Byl to náš „zajatec“, bylo o něho vzorně postaráno a pokud vím, někomu po válce poslal za zajetí poděkování. Přes nejisté časy, stále se měnící, jsme všichni zaměstnanci mlýna zůstávali ve mlýně a tam i spali. Špátovka–pokladní mlýna a paní stárková Valterová se o nás vzorně staraly. Přicházely stále další zprávy. Například, že na Trotině se důkladně vyzbrojilo několik hochů. Kolik jich tak na Trotině mohlo být? Ozbrojeni byli slušně, jen jedna maličkost ji chyběla. Nebyli vycvičeni a vůbec nevěděli jak se s puškou zachází a střílí, nebylo to naštěstí zapotřebí a tak i tato momentka šťastně skončila.

  Poplach ! U Trotiny jsou vojáci US Army, spousta okolních občanů, fografování atd. Samozřejmě jsme tam hned s bráchou i tátou na kolech spěchali. Viděli jsme idilickou skupinku a v ní vojáky US Army, kteří jeli vyjednávat do Velichovek. Další vítání a fotografování, v tom střelba. Němečtí vojáci, utíkající na západ, nevěděli co je to za shromáždění a proto ty výstřely. Brzy nato ale mávání na uvítanou, jó časy se velmi rychle měnily i střídaly. Mezitím přišla zpráva, že Rusové již musí být někde nablízku, že se ve Smiřicích ukázal ruský voják, aby si ověřil situaci. A hned nato: Rusové jsou na cestě, již jsou u Černožic. Za nedlouho nato se opět objevil ruský jezdec a krátce po něm oficiální vojenský velitel gen. Govorov, Rusové byli uvítáni i ve Smiřicích. Pohoštění u Voženílků se svorně zúčastnily Čertnerova i Kubáskova kapela, pijatika veliká, dobrého smiřického piva. /kde ty doby jsou?/ Při tom chumraji se ztratila dvě kola, již se nenašla. Oficiální vítání, zase pohoštění u Voženílků a tak se to pomalu všechno rozjíždělo, zapadalo do svých nových koleček, sem-tam zavrzalo. Nezapomenu, když jako skaut jsem zajišťoval velkou zásilku cigaret, přilítl ke mně čeledín ze Zderaze ( jezdil s volama, koně mu nesvěřili ) a dožadoval se vydání cigaret. Když byl odmítnut, začal hned vyhrožovat „nagajkou“.( dlouhý kožený bič ) Zásilka byla v pořádku předána četníkům.

  Také jsem byl náhodným svědkem útěku, lépe řečeno úletu Štorchem, německým báječným aeroplánem Čáp, německého velení z Velchovek.( ano z Velchovek ) Viděl jsem, jak stroj ve 40 m hladině odlétá západním směrem a nikdo jiný to nemohl být, než tehdy nejvyšší německý velitel maršál Schörner. A tehdy by stačil na letadlo jeden přesný výstřel z pušky a bylo by po všem. Velikým rizikem by byla odveta tehdy ještě bojovných Němců. A tak se nám to vše pomalu rozjíždělo, i když sem-tam zavrzalo, zazněl smiřický zvonec a vyprávění je konec. Mějte se rádi, vyhýbejte se zlým a blbým lidem!
  v Praze, 1/2009, 90-ti letý, nejstarší, Jarka Litomiský, zemřel 10/2009

---

Válka – vzpomínky Zdeňka Marka.

  Vzpomínky jsou pouze kusé, byl jsem mladý kluk a maminka mě nechtěla příliš ven pouštět.
  Podél státní silnice jsme jezdili sbírat po Němcích zbraně, jezdilo se s německým autem Stayrem, které stálo stát u státní bez benzinu. Po dolití benzinu auto řídil pan Ládr, měli mandl, zbraně se svážely na radnici.
  Za Labem na pastvinách měli Rusové stádo volně se pasoucích koní, sice bez sedel, ale nás kluky nechávali svézt. Ota Jón, u Duchoně spravoval kola, domluvil výměnu koně za kolo. Kolo smontoval a dodal, domů si přivedl koně a starý Jón se radoval z koně do hospodářství. Druhý den ale přišel k Jónom ruský oficír, koně odvedl, že by mu ve stádu chyběl. Tak neměl Ota ani kolo ani koně. Na koních rád jezdíval i Josef Skalický.
  Jezdil jsem do Hradce na průmyslovku, učilo se odpoledne. Vlaků moc nejezdilo, tak jsme trávili hodně času v nádražní čekárně, kde jsme se i učili a rýsovali, pokud nás tam dozor pozdě večer vůbec nechal.
  Zdeněk Marek,

---

Válka - vzpomínky Otakara Ježka.

Malburgovi
   S Malburgovými jsme se jako děti dostávali do styku často, prostřednictvím otce. Mluvilo se většinou německy, oni mezi sebou i maďarsky, stará paní byla Maďárka. Otce si velmi oblíbil starý pán Oswald Malburg, jezdili spolu do Tirol na lov. To bylo ještě před válkou, před nehodou u Lochenic, kde Malburg zahynul. Auto tehdy řídil p. Junek. Mladí Malburgovi si svých vedoucích pracovníků vážili, zvali je i s jejich dětmi, vždy na vánoce, do „vily“ ( dnes DDM ). Zde, v slavnostním sále, při velkém vánočním stromečku, byl otec obdarován látkou na slavnostní oblek a lahví dobrého alkoholu. My děti pak vánočkou, bonbony a ovocem. Chodili jsme tam rovněž pomáhat rovnat jablka do sklepa, rukulíbání bylo ovšem samozřejmostí.
   Nejpřístupnější byla slečna, později vyhoštěná do Rakouska, mluvila německy a trochu i česky. Po delší době od války navštívila Smiřice, i naší rodinu a mluvilo se jen česky, v Rakousku navštěvovala jazykový kurz. Litovala toho, že musela odejít, ráda by byla zůstala v Čechách, v Rakousku se jí moc dobře nežilo. Dokud žil její strýc, byla spokojena, s tetou si příliš nerozuměly. Strýc byl bratrem jejího otce.
   Po válce, jako říšští Němci, byli Malburgovi nasazeni na práci na statku ve Zderazi. Později vysídlili do Rakouska. Mnoho smiřických občanů, zaměstnaných u Malburgů, kteří byli šetrní, si zde postavilo rod. domek.
   ( zveřejněno ve zvláštním čísle Zpravodaje – 2009 )

Pavlista
   Na rohové budově Malburgovy továrny, dnes již zbourané, byla umístěna česko-německá cedule: Zahradnictví-Görtnerei-Ludvík Ježek. Na rohu do tzv. uličky, přístupové cestě k podnikovému domečku, obývanému manželi Ulichovými, vjezdu do octárny a hlavnímu vchodu do zahradnictví. Dále ulička vedla, jako zkratka, kolem výtopny /pro parní mašinku/ až k firmě Laburda-elektroobchod./dnes Fr. Malý/
   Když si to situace vyžadovala, poslal otec pomocného dělníka pana Marko, aby ceduli s německým nápisem odmontovat. Marko byl svobodný a bydlel na Šternberku v zatáčce cesty.( dnes nově postavený domek ) Byl při tom zadržen a odveden do zámku. Otec vzal vinu na sebe, Marko byl propuštěn a otec zadržen místo něho. Otec potvrdil, že s Pavlistou mluvil, byli umístěni společně v místnosti. Dle otce byl Pavlista zastřelen ve starém labském rameni. Ostatní zadržení byli druhý den propuštěni. Pavlista bydlel u fotografa Pádra, dnes Koubovi.
   Smiřice, 2/2009 Otakar Ježek

Různé:
   Na tenisovém kurtu, v Malburgově zahradě, byly umístěny sudy s benzinem, naproti výtopně.
   Mezi uličkou a kaplí bydleli v domku Burešovi, provozovali zde mandl. Před nimi stály pulty pro trhovce. Naproti rohu uličky, přes hlavní silnici, byla trafika invalidy Šotoly, vedle fotograf Hnik.
   Letiště - bylo skutečně u Voženílkova statku, pod zalesněným vrchem Chumbárkem, tam stávalo připravené letadlo.
   O letadle na Štemberku nic nevím.
   Pancéřovaný vlak Schörnerova štábu - stál v uzavřením objektu továrny „Polický
   Popr“, naproti nákl. nádraží v Jaroměři, tam jsem ho sám viděl. Vede tam kolej, dnes okolo stavebnin Třasák.
   Vůbec se nezmiňujete o silniční kládové zábraně, u mostu u kaple, kde byl i splav, před Městským hostincem. Jednalo se o jalové rameno mlýnského náhona, tehdy tekoucí podél kaple.
   O. Ježek

Poznámky Ing. L. Kupky:
   Malburgovi. Dr. Oswald Malburg se zabil mezi roky 1930-33. To byl Ota Ježek asi velice malý. Starou paní, baronku Puteani pamatovat nemůže, ale paní a později vdovu po Oswaldovi ano, tu pamatuji i já. Byla naprosto nepřístupná a možná zatrpklá. Illona baronesa Puteani byla doslovně prodána za úhradu značné části rodinných dluhů. Stala se „pouhou paní Malburgovou“. Slečna Irmgard se narodila kolem r. 1908 a byla chudák. Matka ji neměla příliš ráda, do krásy také nevyrostla a věno proteklo otcovýma rukama. Syn ( snad Georg? ) (1) byl matčiným miláčkem, ale jinak k ničemu. Byl líný a pyšný. Paní byla Maďarka, děti po otci Němci. Proto hned po válce byli internováni ve Zderazi, a později, ještě před odsunem, na vyžádání odesláni k příbuzným do Rakouska ( Štýrského Hradce ). Jenže rodinné vztahy byly již dlouho nedobré ( vliv paní ). Pamatuji ještě jak „mladý pán“ jezdil s bulíky ze dvora. To bylo dost ponižující. Vilu hned v květnu vyrabovali místní činitelé. Sklo, porcelán, nábytek, vybavení – jen knihy je nezajímaly. Hodně věděla babička Malíková a sl. Malíková, ale bály se mluvit.
   Z rodina první zemřel JUC. Malburg, následovala paní Illone ( za několik let ), poslední sl. Irmgard. Dožívali v milosti, buď ve staré škole, či v opuštěné faře ? Víc ví pan Prostředník, který je ještě s pí. Liduškou navštívil.
   (1) - dle kroniky města Rudolf
   Schörnerův pancéřový vlak ( spíš štábní ) byl sice v Polického objektu, ale ne v továrně, nýbrž naproti josefovskému nádraží ve skladu kůží. Tam vedla vlečka. Trať do továrny byla postavena až kolem r. 1965.
   O panu Marko to bude asi pravda, byl to trochu divně česky mluvící člověk mnoha řemesel. Já ho pamatuji jako pomocníka u Jechů ( kolem r. 1950 ) a později jezdil s cirkusy jako „tenťák“ ( stavěli cirkusové stany ). Bydlel na Štermberku asi v č. 139. Měl družku ( ženu ? ) myslím z rodiny Blažejových.
   O sudech na Malburgově hřišti nevím, Ota to vědět musí. Ale spousta jich byla v prostoru mezi vlečkou a zahradami za kovárnou a dále na školní zahradě. ( hřiště tehdejší mateřské školy ) Já je pamatuji už jen prázdné, byly tam možná rok až dva.
2/2009

---

Válka - vzpomínky Josefa Čeňka.

  Jak jsem slíbil, píši pár mých vzpomínek na hektické dny květnové revoluce roku 1945. Jsou to kusé vzpomínky smiřického kluka, dnes po téměř 64 letech.
  5. květen - Byla deštivá sobota, když jsem se vracel ze školy. Na našem domě visela čs. vlajka s modrým klínem tak, jak i na dalších v sousedství a postupně po celé Palackého ulici. Už tato skutečnost po 6 letech války a okupace, kdy to bylo pod trestem přísně zakázáno, byla pro mě velkým a dodnes nezapomenutelným zážitkem. ( Proto si také dodnes vážím toho, že si mohu tuhle naši vlajku svobodně vyvěsit a já to také s hrdostí a rád při každém významném výročí naší republiky dělám. Škoda, že býváme s mým sousedem v celé ulici sami ). Ve škole i doma z rádia jsme slyšeli, že v Praze vypuklo povstání proti Velkoněmecké říši a nenáviděnému protektorátu. Hlasatel s přestávkami oznamoval, že v našem rozhlase se bojuje, že tam jsou už ranění a také mrtví a vyzýval všechny Čechy, aby rozhlasu přišli na pomoc. Náš otec byl tehdy starostou města, v první světové válce byl ruským legionářem, pracoval v podzemním odboji a tak se ani nedivím, že ho Němci spolu s dalšími legionáři ze Smiřic ( p. Holeček- italský legionář, p. Jan Malý- ruský legionář a možná i další ), odvlekli a internovali v zámku jako rukojmí. V zámku byla umístěna Schörnerova vojska. Byl tam také smiřický občan, železničář Josef Pavlista, který odstranil skříňku NSDAP umístěnou na stěně u radnice. Touto vyhrůžkou si chtěli okupanti zajistit smiřické občany, aby k něčemu nedošlo. To by potom bylo pro Smiřice jistě fatální.( Tyršův most byl silně podminován ). K nám domů přišlo pro tátu několik po zuby ozbrojených Němců. S maminkou a sestrou jsme museli stát čelem ke zdi a s rukama nad hlavou pod namířenými samopaly, zatímco oni prohledávali a rabovali celý dům, ale táta nebyl doma. Potom ho patrně našli buď na radnici nebo možná u té NSDAP vývěsky. Večer rukojmí propustili kromě pana Pavlisty. Ten byl 6.května, v zámku ve slepém labském rameni zastřelen.

  8. květen - úterý. Admirál Dönitz podepisuje bezpodmínečnou kapitulaci Německa, po Hitlerově sebevraždě jako vrchní velitel německé branné moci a maršál Schörner se v Plzni vzdává Američanům. Ten den opouštějí Schörnerova vojska v plné zbroji Smiřice. Odjíždějí v organizované koloně s kulomety namířenými do oken, pustou hlavní ulicí, směrem ke státní silnici. Vzpomínám, že jsem tehdy seděl ve vikýři na střeše našeho domu a pozoroval jsem je. Dnes už dávno dobře vím, že to byla hloupost, ale bylo mi tehdy třináct let.

  9.května - Je po válce. Správu města převzal Revoluční národní výbor, ustavený tajně již za války, jeho předsedou byl jmenován sokol Jan Černý, tehdejší ředitel školy. Místopředsedou byl můj otec, Josef Čeněk. Přijíždí Rudá armáda a táta jako čelný představitel města, ( umí dobře rusky ) je vítá u tehdejší staré radnice ( viz foto ).

  Z porevolučních dnů si vzpomínám, jak jsem byl jeden den za tátou v zámku. ( Němci zde měli velké sklady zdravotnického materiálu ). Rusové a naše ozbrojené revoluční gardy sem přivedli, někde v okolních lesích chyceného příslušníka Wehrmachtu Otu Kerna, syna puškaře ze Smiřic. Otec byl Němec, ale jeho paní Češka a prý se hlásili k Němcům. A tak musel, méně než osmnáctiletý Ota, zachraňovat Říši v německé armádě. Vzpomínám si, že se Ota třásl strachy a s pláčem prosil, aby ho ušetřili. Vždyť ho chtěli naši „hurá revolucionáři“ zastřelit. Ota se obracel na tátu a já se domnívám, že otec měl velký podíl na tom, že Ota zůstal naživu a nadále i slušným člověkem. Každá válka je strašná.
Smiřice, 30.ledna 2009 S pozdravem Josef Čeněk
  přepis: M.Plšek

---

Válka - vzpomínky Karla Juliše.

  Válečné dny. Můj otec prodával a opravoval radiopřijímače. Jako radioamatér si postavil krátkovlnou vysílačku a morzeovkou si vyměňoval pozdravy s radioamatéry celé Evropy, výjimečně i USA. Za války jsme museli antenní stožáry strhnout a vysílačku předat německým vojenským úřadům v Hradci Králové. Přesto i potom přicházela občas přepadová kontrola a to i v době, kdy již otec zemřel. Koncem války, kdy se ve smiřickém zámku usadila ustupující německá armáda, zabrali vojáci v našem domě bývalou prodejní místnost a umístili do ní spojařský materiál, který obsluhovali denně dva vojáci. Do zámku se stáhli 2-3 dny před celkovým vyklizením Smiřic.
  K závěru války mohu ještě dodat, že cca 10-15 nás kluků, pod vedením bývalého důstojníka v záloze, sbíralo u státní silnice a odnášelo na městský úřad zbraně, které ustupující vojáci pro usnadnění svého přesunu do americké zóny odhazovali, nebo nám ochotně odevzdávali.
  Voženílkovi. V době výstavby malého stadionu dával zdarma k dispozici své povozy. Ty navážely na stadion drny a kameny, z nichž se pak brigádnicky dělaly stupně a ochozy.
  V době války a lístkového přídělu potravin poskytoval svým zaměstnancům mimořádný příděl mouky. /20 kg ženatým a 10 kg nemocným/ Rolníkům z okolních vesnic, kteří jezdili do mlýna na povolenou výměnu obilí za mouku poskytoval možnost dvojitého přídělu. Dělalo se to tak, že v určený den jeli do mlýna 2x. Při první jízdě vzali obilí i s příslušnými doklady, které nechali ve mlýně a odvezli si mouku. Při druhém příjezdu, se stejným množstvím obilí, si odvezli mouku a potvrzené doklady. Další možnost odběru byla umožňována prostřednictvím stárka pana Valtra.
  Malburgovi. Byli Němci, ale ne nacisti. Mám tuto zkušenost. V roce 1942, kdy jsem maturoval, uvolnilo se v lihovaru 1 místo. Abych nemusel do totálního nasazení, šel jsem o ně požádat. Pan Malburg mi však řekl, že je rezervováno pro Vladimíra Kalistu, syna místního pošmistra, až se vrátí z koncentračního tábora v Oranienburgu ( Buchenwaldu ), kam byl jako student medicíny odvlečen. Ve dnech bezprostředně po atentátu na Haydricha by to příslušník NSDAP asi neřekl.
  Praha, 18.2.2009 Karel Juliš

Různé:
  Ve smiřickém Sokole jsem cvičil od roku 1929, až do jeho rozpuštění v roce 1941. V Sokole Pražském jsem cvičil od r. 1945 do roku 1948.
  K Fr. Svatoňovi mohu říci, že byl výborným cvičitelem, který rozložením jednotlivých prvků cviku a hecováním nás naučil i složitější cviky, jako např. přemety a salta vpřed i vzad, různé veletoče apod.
  Příhodu při přemalovávání německého nápisu „Živnostenská záložna“ Fr. Svatoňem mohu potvrdit.

---

Válka - vzpomínky Karla Nováka.

   5. května-sobota.
  Je již zřejmo, že konečně nastává doba posledních bojů hrozné války. Kolem 11. hod. přijíždí na nádraží nákladní vlak s lokomotivou ozdobenou již čsl. vlajkou. Mezi těmi, kteří přišli oznámit radostnou novinu, že válka končí, je i Josef Pavlista, zaměstnanec ČSD. Pomáhá odstranit německé označení městského úřadu a hned na to se snaží sundat skříňku NSDAP s plakátem „Wir kapitulieren nie !“ na sousedním domě. Po chvíli dezorientace a překvapení vybíhá ze zámecké budovy velitel německé posádky hejtman Lange s pistolí v ruce a střílí do vzduchu. Po něm vybíhají i ostatní vojáci. Pavlista pokládá skříňku NSDAP na chodník a snaží se uniknou v průjezdu Městského hostince. Tam však padl přímo do rukou Němců, kteří jej ihned odvádějí do zámku. Německý velitel vyhlašuje ve městě stanné právo a zajišťuje další osoby jako rukojmí. Krátce před 3. hodinou odpolední byl odveden zatčený Pavlista k výslechu. Po 3. hod. odpoledne třeskly v zámeckém parku výstřely a Pavlista se již k zatčeným nevrátil.

   6. května-neděle.
   Dopoledne posílá velitel něm posádky zprávu, že zatčený Pavlista byl jako buřič odsouzen vojenským soudem, podle stanného práva, k trestu smrti a zastřelen. Téhož dne odpoledne byla zaslána veliteli Langemu žádost o vydání mrtvoly J. Pavlisty k řádnému pohřbení. Žádosti bylo vyhověno. Rakev měla být dodána do půlnoci a pohřeb proveden ve vší tichosti. Na mrtvole bylo k poznání, že byla již zakopána, exhumována a před uložením do rakve nedbale omyta. Měla 7 střelných ran. Později se zjistilo, že byla zakopána ve starém labském řečišti za zámeckou zahradou. K pohřbu již pro rychlý odchod Němců nedošlo a Pavlista byl pohřben až 11. května, za velké účasti občanstva.

   Tak zní strohá slova faktů a událostí v květnové kronice města Smiřic. Jistě to nebyl ojedinělý případ a mnozí by mohli dokázat, že podobné případy se staly i jinde a že jich bylo i více. O to tu nejde. Že nacisté zabíjeli zcela chladně a brutálně je obecně známo. Já však chci na tomto případě – u příležitosti radostných oslav nad znovu získanou svobodou – dotknout se tragických stínů minulosti poněkud jinak. Chci připomenout, v čem ta fašistická brutalita je tak tragicky zrůdná a nelidská, že v novověké historii nemá snad ani obdoby. A chci to připomenout právě v těchto májových dnech.
Smiřice, 14.2.09, Karel Novák

Různé:
   Strýc Serbjenko byl Ukrajinec a bál se po osvobození Rusů, byl od nich i vyslýchán. Protože nepřišel do Čech jako voják, ale jako student, vyvázl bez problémů. Vyhledávali bělogvardějce, ti pak mizeli bezestopy do ruských lágrů.
   U německáho oficíra sloužil jako pucflek Ukrajinec a Ukrajinka jako služebná. Nejdříve vítali na Ukrajině Němce jako osvoboditele, ti se k nim pak chovali stejně, nebo i hůře než Stalin. Již pro ně ale nabylo cesty zpět. Pro Rusy to byli zrádci, pro Němce méněcenný národ.

---

Válka – vzpomínky Ladislava Šubrta.

  Jsou to jen vzpomínky smiřického kluka na období konce první republiky a období Protektorátu Čech a Moravy.
  Dobře si pamatuji pohřeb TGM a pláč mých rodičů. Také si vzpomínám, jak jsme v rádiu Philips poslouchali hulákání Hitlera a roce 1938 a mobilizaci našich vojáků, kteří také byli soustředěni u nás ve Smiřicích, na prostranství, kterému se říkalo „na obci“. Dostávali jsme , jako děti, od vojáků komisárek – tvrdý vojenský chléb.
  V roce 1942 si vzpomínám na dobu „heidrichiády“, když jsem seděl tatínkovi na klíně a přišel pan Dušek - policajt a říkal tatínkovi, po předložení fotografií s pozůstatky po atentátnících na Heidricha -dámské kolo, taška a plášť- ať podepíše nějaký papír, že tyto věci nikdy neviděl. Celou válku jsme poslouchali Londýn.
  Vzpomínám si také na německé utečence z východního Pruska v r.1945, kteří spali ve škole a my děti jsme nechodily do školy. Také si vzpomínám jak jsme při ohlášených náletech společně chodili do pivních sklepů „Na lednici“. Dobře si pamatuji začátek května 45 kdy jsme od 3.5. nechodili do školy a jako kluci jsme si na cihelně chodili kopat skrýše. Cestou domů byly najednou ve všech oknech velké fotografie dvou pánů. Nevěděli jsme kdo to je, byli to Beneš a Stalin. Také bylo najednou všude plno praporů.
  Od 7.5. jsme čekali ve skautských uniformách na příjezd ruských vojsk, děvčata v krojích, u „Andrýsků“, ale nedočkali jsme se. Když později přijeli na vozech s koňmi, byla jich plná hlavní ulice. Maminky pekly buchty a koláče a vše se jim nosilo na ošatkách, společně s velkými kyticemi rozkvetlého bezu. Byli utahaní a špinaví, polehávali a pospávali na vozech. Teprve další skupina přijela na nákladních automobilech.
  Ostatní průběh květnových dnů je docela dobře popsán Pepíkem Čeňkem a Otou Ježkem.
  Dozvěděli jsme se o příletu německých stíhaček na hradecké letiště, to již bylo po válce, a tak jsme tam s kamarády vyrazili. Hlídka na letišti na nás volala, co tam děláme a my začali utíkat pryč. Josef Skalický šlápl na nevybuchlou munici a byl smrtelně zraněn, zemřel na místě. Zdeněk Fér měl střepiny v zádech a já prostřelenou nohu. František Najman běžel více vpředu a jediný zůstal nezraněn.
  S Ludvíkem Ježkem a Zdeňkem Jakubským jsme pěstovali moruše, ve skleníku zahradníka Ježka.
( Na --- této --- stránce jsou fotografie pana Šubrta z pěstování moruší. )
  Smiřice, 16.2.2009

---

Válka – vzpomínky Václava Prostředníka.

Memoary Malburg:
  Již jako malý chlapec jsem se setkal se jménem Malburg. Žil jsem tehdy v Lochenicích, kde jsem se také narodil. Do Smiřic jsem se přiženil až po válce. Bylo to někdy okolo 30-tých let, kdy jsme jako kluci slyšeli o neštěstí na tehdy císařské, nyní státní silnici. To jel tehdy řidič pana továrníka Oswalda Malburga pan Junek od Hradce a z boční polní cesty vyjížděl koňský potah. Silnice byla kopcovitá, šofér nestačil zabrzdit a zřítil se z prudkého kopce do strže, spolujezdec pan Dr. Malburg při tom zahynul. Na památku zde později postavili kamenný sloup s nahoře umístěnou zamřížovanou soškou panenky Marie.

  Šla léta a já s dědou navštěvoval tradiční a vyhlášené jarmarky ve Smiřicích. Tehdá celá dnešní Palackého ulice byla po obou stranách obsazena trhovci, kteří nabízeli všechno možné a děda mi kupoval turecký med. Blízko kostela ( kaple ) byla továrna s velkým komínem. Byl jsem zvědavý a děda mě poučil, to je po celé Evropě známá výrobna likérů, zvláště moc dobrého „Vegetalu“ ( vyhlášený koňak - čti „Véžetal“ ). Asi ho děda dobře znal a moc mu chutnal, továrna ho hodně expedovala. Tak jsem si zapamatoval, že to je likér od Malburgů ze Smiřic. Hned naproti mně zaujaly vysoké budovy ze kterých vyčnívaly kousek nad zemí jakési šupáky, kterými se na přistavené vozy nakládaly pytle. Byl jsem poučen, že to je mlýn pana Fr. Voženílka. ( Unikátní spirálový šupák byl při demolici mlýna zachován a uložen v zámku. )

  Další běh života mě zavál do Smiřic natrvalo. To když jsem se oženil s nejmladší dcerou pana Josefa Strejčka Liduškou, u kterého jsme od roku 1961 bydleli. Děda byl známým soustružníkem dřeva, měl malou prodejničku. Svým známým truhlářům dodával tvarované nohy ke stolům a skříním. Tím také splácel dluh na domě, který postavil v r. 1930 právě vedle Malburgovy vily. Tam byla dlouholetou kuchařkou pí Hartigová. Její muž byl vždy uctivý a pěkně upravený, tzv. Johan, byl lokajem a staral se o hosty přijíždějící na návštěvu či za obchodem. Paní Hartigová byla přítelkyní mé ženy Lidušky. Tak si spolu jednou povídaly a vzpomínaly, co asi dělají matka a dcera Malburgovi, které se ocitly v nemilosti místních radních coby Němky, i se synem. Nic nesměly a po nasazení na práci ve Zderazi se odstěhovaly do Rakouska k příbuzným. Takové si vysloužily za trest ponížení. Také si vzpomínám, to bylo někdy kolem r.1960, na párek slavíků, který se usadil v zahradě vily a překrásně vyzpěvoval za úplňku měsíce. Bylo to v červnu a spousta smiřičáků si nenechala koncertování ujít. Příští rok se ale již neobjevili.

  Později, když bylo možné navštívit turisticky Rakousko, jsem si opatřil výjezdní povolení. To nebyla snadná záležitost, spousta razítek a souhlasů podniku, ROH, KSČ, MěNV, policie, beztrestnost atd. Moje žena se svěřila pí Hartigové, že máme konečně vyřízené pasy a víza a ona si vzpomněla na své bývalé zaměstnavatele Malburgovi. To byste mohli navštívit městečko Stanz bei Mürztal, oni vás jako bývalé sousedy jistě rády uvidí, navštívit je a pozdravit od nás. Tam jsem nikdy nebyl, ale opatřil jsem si mapy, vyhledal trasu a jelo se. Cesta probíhala dobře a my jsme se ocitli poprvé vlastním autem „za kopečky“. Obě ženy bydlely ve větším domě obklopeném vysokými stromy. Podnebí tam nebylo moc příjemné, tak asi Českomoravská vrchovina na podzim. Představili nás jako sousedy ze Smiřic z Československa. Ještě před odjezdem nám pí Hartigová poradila, abych vyfotil zázemí Malburgovy vily kde bylo několik mohutných bříz, které měla stará paní ráda. Došlo na další vyprávění a dotazy, zda je v domě ještě Puppentheater a lustr z přijímacího pokoje. Když jsem ji ujistil, že se smiřické děti stále těší na návštěvu loutkového divadla, byla spokojena. Po celou dobu ležela upoutána na lůžko. Nezapomněla nám připomenout, že je z maďarského rodu baronka Puteani a poděkovala za fotografie, které ji připomněly Smiřice. Rozloučili jsme se s přáním zdraví a pokračovali jsme v další cestě dle programu.
  Václav Prostředník, 3/2009, zveřejněno ve zvláštním čísle Zpravodaje - 2009, přepsal M. Plšek

Poznámky:
1/ Voženílkovi:
  František Voženílek, nejstarší, mlynář ve Smiřicích. Odešel do USA, kde zemřel. Pohřben v rodinné hrobce v Lochenicích.
  Josef Voženílek, mladší bratr, měl mlýn Budín. Odešel do Francie a pak do Německa, do Bad Reichenhal. Pohřben rovněž v Lochenicích. Jeho dcera Věra se provdala za Horáka z Černilova. Jejich syn Jaroslav Horák dnes řídí mlýny. Jeho žena je Nejmanová z Lochenic.
  Jan Voženílek, nejmladší bratr, vlastnil dnešní mlýn automat v Předměřicích, tam zůstal, bydlel ve vile u elektrárny.
2/ Jan Hartig
   Emigroval i s ženou do Štuttgartu. Pracoval v automobilovém průmyslu, měl na starosti spolupráci s východní Evropou. Návštěvu ze Smiřic vřele uvítal. V době, kdy by již mohl navštívit Smiřice, zemřel na infarkt. Byl nadšeným tenistou.
3/ Otec pana Prostředníka byl ruský legionář. Z války se vrátil poslední lodí z Vladivostoku, přes Havajské ostrovy, Panamu a italský Terst, až v roce 1922.
4/ O dobrých sousedských vztazích s Malburgovými svědčí i skutečnost, že pro veškerý provoz domácnosti používali Malburgovi vodu ze studně pana Strejčka.
5/ Schörnerův vlak v Jaroměři. Dle vyprávění šlo o dva speciálně upravené vagóny, jednalo se o štábní vozy.
  MP 4/09, doplněno 11/09

---

Válka – vzpomínky Josefa Spurného.

  Pamatuji se na příjezd prvních Němců do Smiřic v roce 1939. S partou kamarádů jsme lezli po obloucích Tyršova mostu, když od Smržova přijížděla německá kolona, v čele jela sajdkára s lehkým kulometem. Zastavili před mostem a čekali tam na zbytek jednotky. Jak a kam dále postupovali nevím, neboť z domku u mostu vyšel starý pan Plíva a zahnal nás domů, abychom nepřišli k úrazu.
  Na lednici byla ubytována skupina Němců, pár starších vojáků, kteří hlídali na cihelně sklady munice. V době pražského povstání sundávali smiřičáci na nádraží německý nápis, ten sundával Pavlista, byl tam i Pádr a spolu s dalšími odzbrojili i tyto Němce, kteří se nikterak nebránili. Pak ale přijel z Pácalťáku německý obrněnec, namířil kanón na nádraží a zbraně musely být Němcům vráceny. Odtud se nejspíše Pavlista s Pádrem přesunuli k radnici. (1)
  Schörner měl během války několik letadel v Jezbinách na louce u Labe a štábní pancéřovaný vlak u nádraží v Jaroměři. U nás stávalo letadlo Čáp na louce na „Bělidle“ velitele Němců ze smiřického zámku. Dnes je tam velký stadion SK kopaná. Parta smiřických mladíků, Špryňar L.?, Skákal J. a Jón O., chtěla letadlo na Štemberku zničit. (2) Nakonec si to nechali rozmluvit, odveta Němců by na sebe jistě nenechala dlouho čekat. Společně s jedním vlasovcem se potom dostali k podminovanému Tyršovu mostu, kde přestříhali kabely a tím nejspíše překazili jeho zničení odjíždějícími Němci. (3)
  Po válce, někdy koncem května, se parta smiřických kluků šla podívat na hradecké letiště. Byli to Josef Skalický, Vladislav Šubrt, František Najman a Zbyněk Fér. Došlo tam k výbuchu bomby při kterém J. Skalický zemřel a ostatní byli zraněni. Bližší jistě pamatuje Lad. Šubrt. (4) Také si pamatuji, jak Lenfeld otci předhazoval co jsme to za vlastence, když dostává řadu udání od smiřických občanů na své sousedy a známé.
  Josef Spurný, 3/09

Poznámky Ing. L. Kupky:
  (1) O účasti Pavlisty na nádraží jsem nikdy neslyšel. Mezi fotografiemi na Měů jsou i záběry z nádraží – první lokomotiva s nápisem ČSR, přednosta Jakubský a další železničáři. Poštovní vozík s nápisem ČSP, u něj listonoš Suk z Černožic a myslím p Kubásek, v civilu p Luňáček - v rajtkách a čepici. Samostatně železničář Karel Vorel s puškou a samopalem. O zásahu obrněnce jsem nic neslyšel, ale po městě chodila německá ozbrojená hlídka se samopaly a přikazovala sundat čs. vlajky. ( viz foto )
  (2) V Jezbinách ( na Josefovských lukách ) stejně jako u Skalice bylo malé polní letiště, asi tak pro 6-12 letadel, stíhaček a lehkých bombardérů. Na louce „Bělidlo“ přistával kurýrní letoun „Štorch“. Pochybuji o snaze nějak ho zničit, spíše o tom dodatečně hoši mluvili.
  (3) Podle informací předsedy RNV J. Černého a taj. Zilvara odpojili nálože pod mostem Rakušané, příslušníci Wehrmachtu, kteří sloužili v Reimanově jednotce. Ti byli následně od čs. četnictva a vojáků zajati a pod jejich ochranou bez úhony odtransportováni do Rakouska. Nálože a použité letecké pumy následně ukládali ve starém labském řečišti za „Plivátkami“ strm. Polák, p Sláma a další. Kdo provedl odpal nevím, asi pyrotechnik amatér, protože popraskaly mramory i skla spořitelny i jinde. ( viz foto ).
  (4) Jména kluků z letiště jsou upřesněna dle Lad. Šubrta.
  S těmi Rakušáky to je trochu záhada. V posledních dnech války se prý ( mezi 5.-7.květnem ) objevovala na pouchovském hřbitově mrtvá těla, buď zastřelených nebo utlučených lidí ( rozbitá lebka ) bez oděvů, jen v pytlích, či zabalená do plachty. Nikde se o tom moc nepsalo, já to jen slyšel od rodáků. Těla byla přehozena přes zeď hřbitova a panovala domněnka, že to byli příslušníci Wehrmachtu, kteří se buď pokusili dezertovat, nebo vedli protiválečné řeči. Z Velichovek je též znám případ odsouzeného a popraveného defétisty z těchto dnů, prý oběšen. Možná existovala u letectva a flaků rakouská protiválečná nálada.

---

Válka – vzpomínky Hany Syrové-Burešové.

  Za války jsem byla nasazena na práci v Jaroměři, továrna Polický. Za Němců „Mix und Genest“, firma z Berlína. Pracovali jsme společně s Němci na výrobní lince.
  Vítání Rudé armády u radnice.
  V onen památný květnový den, kdy se po městě roznesla zpráva, že přijedou sovětští vojáci, se nás sešel úctyhodný počet před budovou tehdejší radnice. Byla jsem tam se svou kamarádkou ? . Po delší době přijelo netrpělivě očekávané vojenské auto. Nastalo nadšené vítání a společné fotografování. Potom pronesl fotograf Bohuslav Pádr pro mne památnou větu: „Drůžičky dopředu, ostatní za ně“. Tak vznikl historický snímek před radnicí. Jsem již poslední žijící účastník vítání naších osvoboditelů zachycený na této fotografii.
  Dále se pamatuji na přivítání a projev generála Govorova na malém stadionu. Také na vojáky, kteří rádi jezdili na kolech i na jednoho, který jezdil velice rychle po městě na koni.
  Byly tehdy krásné slunečné dny a všichni jsme byli rádi, že je již konečně po válce.
   Hana Syrová, 4/2009

---

Válka – vzpomínky - různé.

Eva Knapová-Opletalová:
  Maršálek- chodil v uniformě, policajt nebo voják.
  Němci přijeli v r.39 na sajdkárách od Pacalťáku, bylo šeredně- pršelo. Už stál dům s prodejnou Ledererových kde jsme stáli, dnes p. Volák. Ten koupili, měl dvě výlohy, jednu do hlavní ulice a druhou ke Spurnému. Němci je poslali do koncentráku, majetek jim zabavili, nevrátili se, děti neměli. ( Ledererovi měli nejdříve pronajatý obchod na hlavní, vedle Skořepových. )
  Dodnes si vybavuji odjezd Němců, na civilních autech a divila jsem se, když stará paní Klouzová? si s sebou odvážela i živou kozu. S tou chodila i na procházky, manžel byl Fritz.
2009-04-24

Miloslav Sochor:
  Bydleli za ZUŠ - Nývltova hospoda „U křepelek“, učitelský ústav v HK, pak PF Pha a umístěnka do Pece p. Sn.
  S kamarády jsme stáli u státní silnice a pozorovali prchající Němce. Jeden z nich odhodil do příkopu fotoaparát, byl jsem nejrychlejší a tak byl můj. Kamarádi to však rozhlásili po městě. Druhý den přišel do školy fotograf Pádr a ptal se po fotoaparátu. Musel jsem pro něj domů a on mi ho pak sebral.
  Kamarádil jsem s Luďkem Ježkem, pěstovali jsme spolu moruše u jeho otce ve skleníku. Další kamarád Josef Velda z Voženílkova mlýna se stal později hercem v Praze. Hodně jsme hráli stolní tenis ve školní tělocvičně, výborně hrál jak stolní tenis tak i na kurtech Ing. Dmitruk.
2009-04-26
Moruše s L. Ježkem pěstovali rovněž Lad. Šubrt a Zdeněk Jakubský.

Jaroslava Špryňarová - Fišerová:
  Maršálkovi bydleli v Holohlavech. Sloužil u četníků, ještě v r.1949, měl přijít zatknout otce, což odmítl.
  Marko žil s Blaženou Blažejovou. Byli dva bratři, jeho bratr František je tatínek Aleny Mengrové, dnes opravy FAB zámků a klíče. ( u školky )
  Pádr - dnes Koubovi, nahoře atelier. Pavlista - bydlel dnes Justovi, mezi Špryňarovými a Řenčovými, ve dvoře domek.
  1. května 1945 jsme byli s mým budoucím manželem na rande za Tyršákem, vraceli jsme se později, už potmě. Zastavili nás Němci a chtěli vidět doklady. Ty jsme s sebou na rande nenosili, tak nás odvedli do Dvorany, kde nás asi dvě hodiny drželi a vyslýchali, než nás propustili. Doma jsem to pěkně schytala.
2009-05-01

Jaroslav Janoušek:
  Vzpomínám si na Ládra s náklaďákem a tehdy mladého učitele Láška, jak na státní odzbrojovali Němce, přitom sami měli obyčejné pistole.
  Seliger- má pomníček tuším mezi rybářským domem a vesnicí Havlovice, proti proudu, HaPo, na levé straně. Poblíž jezdím na chatu. K Seligerom jezdil Mirek Nipl, hrál tenis.
2009-05-03

Tarantíková Marie Magdaléna-Valentová:
  Bydleli na Šternberku, otec jezný. Němci přijeli dle ní od Tyršova mostu. U Boznerů měli Rusové kuchyňi. Marko byl pěkný ožrala. Dnes u ní žije synovec od manžela s rodinou. Měli dceru, ale ta mladá zemřela.
  Antonín Seliger. S jeho matkou byly sestry. Bydlel na Šternberku, v řadě domů před Voňkovými. Padl 9.5., pohřeb se konal 13.května z domu na Šternberku. Z Batňovic volali partyzány, že jedou Němci. Partyzáni přijeli autem do Batňovic a vyčkávali, Němci jeli také na autech. Někdo z Batňovických však vypálil po Němcích pancerfuast, Němci spustili palbu a Seligera zasáhla kulka ze zadu do hlavy ( na MěÚ foto ). Spolu s padlými druhy má pomníček při příjezdu po pravé straně, u hasičské zbrojnice.

Skořepová Jiřina – Horáková
  Když odjížděli Němci, nikdo nesměl koukat z okna, všichni museli být doma, koukali jsme pouze za záclonou. Vzpomínám na sl. Klouzovou, stará paní, odjížděla s Němci a s sebou si vezla na nákladním autě kozu. Slečna vychovávala Kernovic kluky, když osiřeli. Ota Kern musel narukovat do Wehrmachtu, sloužil v HK na letišti u zbraní, byl vyučený puškařem. Němci odjížděli ze Smiřic v úterý, tuším 8.5. po poledni. V sobotu, kdy sebrali Pavlistu, bylo krásné počasí. V neděli bylo smutné, deštivé počasí, když byl za poledne Pavlista zastřelen. Já myslím, že tělo bylo vydáno až po odjezdu Němců.
  Antonín Seliger byl přivezen pohřební službou, pohřeb měl v neděli. Měl být zastřelen již po válce, ostřelovačem z věže. ?

Černá Vlasta
  U Pavlisty není zmínka o panu Vorlovi. Bydlel na Šternberku, v malém domku mezi Jankovými a Váchovými. Nejsem si jista, ale snad měl být zatčen s Pavlistou, ale pustili ho, možná ho jen zbili. Po válce dělal tuším správce muzea.
2009-09-28

---

  Dny osvobození zůstávají střední i starší generaci vryty do paměti snad do konce života. Přesto však není na škodu připomenout si, jak květnové dny roku 1945 probíhaly na železnici.

Od 5.května do 10. května 1945

  Úspěch Rudé armády na východě, zvláště obsazení Berlína, i úspěchy armád západních nezůstaly bez vlivu na poměry v Čechách. I ve Smiřicích bylo zřejmo, že události vrcholí a bylo třeba jen malého popudu, aby vůli lidu československého a jeho touze po svobodě byl dán průchod. Silná posádka německých žoldnéřů ve Smiřicích s tyranem hejtmanem Langrem, několik německých rodin odstěhovaných ze zámku, i okolnost, že v blízkých Velichovkách bylo velitelství poslední německé armády v Čechách maršála Schörnera - to vše nutilo ke zvýšené opatrnosti, nemělo-li ještě v poslední chvíli dojít k nerovnému boji a zbytečnému krveprolití.

  Popud došel 5. května v 10,30 hodin telefonicky. Byl stručný a jasný: „Sundejte německé nápisy.“ Ač šlo zřejmě o pokyn neúřední, anonymní, byl proveden tak rychle, že netrvalo ani hodinu a na stanici nebylo německého nápisu. A práce železničářů byla pokynem i obyvatelstvu města, to však narazilo na odpor německé posádky a vedlo k zatčení asi sedmi občanů. Z nich byl jeden, železničář Josef Pavlista, zaměstnaný u traťové materiální správy v Hradci Králové, popraven. Odpoledne ve 13,55 hodin byly na telegrafický rozkaz z Hradce Králové vyvěšeny na nádraží a hned nato i ve městě a okolních obcí vlajky československé. Přál bych všem těm, kteří tento zápis budou číst, aby aspoň jednou v životě prožili ten dojemný okamžik, jaký jsme prožili my, když jsme vztyčovali již dávno tajně připravenou naši československou vlajku. Za slzy se tehdy žádný z nás nestyděl …… K večeru vyhlásil hejtman Lange v obci stanné právo.

Neděle 6. května.
  Na nádraží nic zvláštního. Doprava zastavena. Ve městě propuštěn zbytek zatčených občanů. Současně oznámeno zastřelení bratra Pavlisty. Jinak nedošlo k žádným incidentům dík stálému nabádání Revolučního národního výboru ke klidu.

Pondělí 7. května.
  Ve 12. hodin přinesl nadporučík Ortakommanda ( ? - špatná kvalita tisku) písemný rozkaz Heeresgruppe ( ? ) nařizuji:
  1.Během půldruhé hodiny obnovit všechny německé nápisy na nádražní budově i uvnitř
  2.okamžité zařízení všeho, čeho je třeba k zahájení a udržení provozu
  3.písemná hlášení provedeného do 13,30 hodin – jinak trestní řízení podle stanného práva.
  Rozkaz byl proveden. Německé nápisy byly obnoveny, provoz byl beztak stále možný Za zmínku stojí, že se rozkaz nezmiňovalo vyvěšených vlajkách. Ty vlály od soboty 5. května nepřetržitě.

Úterý 8. května.
  Před sednou hodinou ranní obsadilo asi 20 vojáků s kulomety, pancéřovými pěstmi nástupiště. Někteří z nich prohlíželi osobní průkazy i zaměstnancům ve službě. Zdálo se, že pracují už spíše na vlastní pěst, bez řádného rozkazu. Tehdy jezdilo už zase několik dělnických vlaků. Tito vojáci odešli asi v půl osmé a po nich přišla další hlídka se třemi kulomety, která obsadila okolní stanice. V 10. hodin odešla směrem ke Trotině. Kolem 11. hodiny trousily se další hlídky od Josefova, směřující také ke Trotině. Poslední dva němečtí vojáci prošli stanicí v 11,10 hodin. Ve 14. hodin odjela auty ze Smiřic německá posádka. V tyto dny proudily po státní silnici ve dne i v noci směrem k Hradci Králové zbědované kolony vojska promíseného civilními osobami. Ti všichni utíkali, seč mohli, před blížící se Rudou armádou.

Středa 9. května.
  Nic zvláštního. Útěk němců po státní silnici trvá.

Čtvrtek 10. května.
  Ráno v 7,30 hodin dojely po státní silnici ke Smiřicům první vojenské jednotky Rudé armády, tolik a tak dlouho očekávané …. Další dojížděly během dne v celých kolonách, Nelze vylíčit radost občanstva, projevovanou v ten krásný slunný den při příchodu našich slovanských bratří Rusů.
  Opis zápisu provedl: náčelník železniční stanice Smiřice s. Balák Bohumil.

Nedodání třista tisíc litrů pohonného lihu německé armádě.

  Koncem dubna 1945 bylo firmě Malburg ve Smiřicích nařízeno odeslati s největším urychlením 10 cisteren pohonného lihu pro Říšskou brannou moc do stanice Krásná Lípa.
  Firma mě o věci zpravila. Důvěrně mi sdělila, že jde o zásilku pro armádu generála Schörnera a že by bylo v zájmu naší věci odeslání lihu co možná zdržeti. Slíbil jsem všemožnou pomoc.
  Cisterny skutečně v noci z 2. na 3. května 1945 došly a místo do továrny byly na můj příkaz odsunuty hned ráno do Smiřic zastávky a tam deponovány.
  Týž den dojela do závodu vojenská hlídka, která cisterny měla do Krásné Lípy doprovázeti.
  Vojenská skupina řed. Hradec Králové mi dvakrát vyřizovala příkaz státního ministra, aby cisterny byly co nejrychleji vypraveny a přepraveny ( doslova: „pan státní ministr má zvláštní zájem na co nejrychlejší přepravě lihu“ ).
  Na veškeré dotazy ať kohokoliv odpovídal jsem já i firma, že cisterny pro líh zde dosud nejsou – firma byla o skutečném stavu ovšem důvěrně informována.
  Věc byla velmi riskantní, jelikož v kanceláři firmy úřadoval němec Lenfeld, který o příkazu věděl. O cisternách musil vědět i SS-man Riebel, vrchní správce statků ve Smiřicích, který před dvorem Zderaz stojící cisterny musel též vidět. Bylo by bývalo stačilo, aby se tito dva domluvili neb, aby hlídka na líh čekající na svých toulkách po Smiřicích cisterny spatřila a věc by byla bývala prozrazena a jistě velmi přísně projednávána.
  Po cisternách pátrali i němečtí důstojníci německé armády. Nedodání 300 000 litrů lihu nutně potřebovaného k pohonným účelům německé armády mělo jistě podstatný vliv na průběh operací v dnech květnového převratu.
  Opis zápisu bývalého přednosty stanice Smiřice, pana Františka Jakubského.
  Opis zápisu provedl: náčelník železniční stanice Smiřice s. Balák Bohumil.

---

Na obálce adresované Ředitelství hlavní školy ve Smiřicích je červené razítko s německo-českým textem ,,Vítězství ( Viktoriell ) - Říše vítězí na všech frontách v Evropě". Odesílatel: Farní úřad Českobratrské církve evangelické v Semonicích, P. Černožice - Čáslavky.