Věnováno všem poctivým českým sedlákům, aby se z minulosti učili vážiti si přítomnosti a pracovali pro budoucnost.

str. 5
Úvodem.

   Když roku 1929 byl jsem požádán panem poslancem drem Jos. Černým, abych ze své paměti a zkušenosti popsal prožitou velikou krisi zemědělskou ke konci devatenáctého století a dále abych obšírně popsal veliký pokrok v zemědělství, jenž počal se jeviti od let 1860tých, nedal jsem ihned kladného slibu, vymíniv si nějaký čas na přemýšlení o tak těžkém úkolu. A přemýšleje o tom, vzpomenul jsem výroku velikého mistra, spisovatele Aloise Jiráska,1) když jsem jej roku 1926 na podzim v Hronově navštívil, žádaje jej o poradu, bylo-li by účelné napsati své vzpomínky z války roku 1866. A mistr Jirásek mi odpověděl: »Napište; každé sepsané paměti jsou hezké, každé takové paměti lid rád čte, a i kdyby byly prostým slohem psané, dojdou časem obliby a ocenění u lidu.« A tato slova mistra Jiráska mi dodala v mém 70. roku odvahy, pustit se do práce, jejíž rozsah a obtíže vzhledem k mému již tak vysokému věku jsem netušil.
   A tak šel jsem ještě dále, než bylo snad míněno panem posl. drem Černým. Podrobně snažil jsem se — pokud mé síly stačily — přesně popsat budoucímu lidu zemědělskému všechen ten zemědělský pokrok, jenž se po dobu mého 39letého hospodaření, zvláště ale od let 1870 1900, jmenovitě od roku 1882 za těžké hospodářské krise před mýma očima poznenáhlu na vsi i v zemědělství vyvíjel a počal se do vsi vkrádat, aby během necelého půlstoletí zvrátil celé zemědělské hospodaření a tím zároveň odstranil navždy onen vesnický svéráz selského lidu, jenž se jevil v přátelském soužití sousedů, vázaných vzájemným kmotrovstvím při křtu dětí, v zbožnosti, v úctě před stářím, v krojích, odvěkých zvycích a obyčejích a v práci, jež vesměs se jedině ručně konala; od té doby na místě rytmického klepání cepů, klapání trdlic a potěraček, klepání »klemproven«,2) lahodného zvuku trubky postiliona slyšet jest nyní na vsi toliko hukot strojů.
   Generace lidu mého věku, jež velikou tu změnu se mnou viděla a prožila, již vymírá a jen tu a tam žijí ještě ojedinělí její členové, starci a stařenky, a často lze od nich slyšet vyslovovati slova obdivu nad vším tím, čeho se dožili a což mladou generaci již nepřekvapí, nad takřka »zázračnými« vynálezy, jakým je na př. podmořský člun, vzducholoď, automobil, gramofon, rádio a jiná divotvorná díla moderní techniky. A od

   1) Se spisovatelem AI. Jiráskem jsem se seznámil a přízeň jeho si získal roku 1896, kdy navštívil naše památné bojiště z r. 1866, mne vyhledal a o provedení a vysvětlení požádal.
   2) Stroj na čištění lněného semene, jenž sestával z 8 dřevěných paliček a plechového síta, u něhož při otáčení klikou se palice jedna po druhé zdvihaly a na prkno dopadaly, aby tak po sítě volně přecházejícím semenem otřásaly a plevel přivedly do otvoru, jímž propadával.

str. 7

KAPITOLA I.

Politický život na vsi za prvých desetiletí po zrušení roboty.

   Císař Ferdinand V. vzdal se 2. prosince 1843 vlády a přenesl ji na svého synovce Františka Josefa, tehdáž osmnáctiletého.
   V Kroměříži na říšském sněmu přikročeno bylo ku vypracování listiny ústavní. Hned při prvním jednání o základních právech, o Větu theoretickou, že všecka moc ve státu pochází z lidu, kterouž větu tehdejší český poslanec Dr. Rieger vyslovil a skvělou řečí hájil, vznikl spor mezi ministerstvem a většinou sněmu. Proto z rozkazu nového panovníka rozpuštěn byl 7. března 1849 sněm kroměřížský a vyhlášena nová ústava, oktrojovaná, která se vztahovala také na země uherské, jež nebyly zastoupeny na sněmu říšském. Ústava tato kladla zákonodárnou moc pro celou říši do společného říšského sněmu ve Vídni, vedle kterého zemským sněmům ponechána působnost zcela nepatrná. Nové zřízení zemské pro království České, vydané v témž duchu dne 30. prosince 1849, ustanovovalo ještě k tomu volební řád, dle kteréhož na sněmu zemském lépe mělo zastoupeno býti obyvatelstvo německých krajin, než obyvatelstvo české ve své starodávné zemi a počtem o mnoho silnější. Oktrojovaná ústava v celém Rakousku, zvláště v Čechách, přijata byla od obyvatelů s velikou nelibostí. Aby však nespokojenost tato nemohla se jeviti veřejným způsobem, uvalen byl vládou dne 10. května 1850 nový stav obležení nad Prahou, kdež vypátráno spiknutí, mající styky s revolučními pokusy zahraničními, jehož účastníci byli zatčeni a vojenským soudem na Hradčanech do vyšetřování vzati.
   Mezi tím ministerstvo rakouské, v němž předseda hrabě Stadion pro stálou tělesnou chorobu vzdal se svého místa a nahrazen byl Bachem a do něhož přibráni hr. Lev Thun jako ministr vyučování a rytíř Ant. Schmerling jako ministr spravedlnosti, jevilo upřímnou snahu v mezích ústavy oktrojované splňovati hlavní požadavky národů, jakž se byly projevily v bouřlivých bězích minulého roku. Již 17. března vyšel svobodomyslný zákon obecní, zvláštní komise zřízeny byly k vyvážení půdy ze svazku poddanství. Schmerling zavedl nové zřízení soudní s porotou a jednáním veřejným, v Čechách pak dostalo se působením Thunovým českému jazyku poněkud slušnějšího místa ve školách. Dle toho jevily se známky, že Rakousko nastoupí cestu pokroku vyvinováním života ústavního ke svému všeobecnému blahu. Tato naděje byla však, bohužel, v krátkosti zmařena.
   Sběhnuvšími se okolnostmi, a sice za pomoci Ruska vítězstvím v Uhrách a Radeckého v Itálii, zjednána při dvoře rakouském převaha oné straně, která se domnívala, že mocí vojenskou dá se uvést vše do staré koleje

Jan Vávra, zv. ,,Národní", z Dobré Vody.

Josef Havrda, zv. ,,Maximilián", z Vilantic.

str. 10

Vávra v krátkém čase vytříbil se v prvotřídního táborového selského řečníka.
   Takovéto tábory lidu pořádány byly po všech krajích Čech a Moravy a volena k nim památná místa Říp, Blaník a pod.
   Když roku 1868 v měsíci září založená tělocvičná jednota Sokol v Hradci Králové světila velice slavnostně nový svůj prapor, zúčastnilo se této slavnosti první selské jízdní »B a n d e r i u m«, počtem přes 100 jezdců, v občanském obleku, na hlavě s čapkou »poděbradkou« se sokolím pérem. Praporečníkem této selské jízdy byl Josef Havrda, selský syn z Vilantic, čp. 75, v tu dobu nájemce hospody v Lípě. J. Havrda byl v pozdějších letech velký muž se široce rozloženými rameny, nosil dlouhý plnovous, a když o slavnosti držel na koni, jejž mistrně ovládal, prapor, by! oblečen v modrou blůzu a červené kalhoty do vysokých bot, na hlavě měl poděbradku. J. Havrda podobal se svým plnovousem, ústrojem i tělem roku 1867 v Mexiku zastřelenému císaři Maxmiliánu, bývalému arcivévodovi habsburskému, a proto jej lid nazýval všeobecně a až do vysokého jeho věku »Maximilán Havrda«.3)
   Když po válce s Pruskem r. 1866 na nejvýznamnějším bodu bojiště, historicky památném Chlumu, roku 1867 po žních svolán byl opět velký tábor lidu, na kterém měl řečnit Národní Vávra, nebyl tábor krajským úřadem v Hradci Králové povolen. Přes tento zákaz sešlo se na temeno Chlumu mezi obcemi Chlumem a Lípou veliké množství venkovského lidu. Že se lid přes zákaz sejde, tušil pan krajský Smolař z Hradce Králové a proto dostavil se osobně na Chlum s několika četníky a pomocí jich sám počal rozhánět občany, jakmile se v hlouček seskupili. Lid na to počal tvořit tábor na opačné straně a tu byl krajským Smolařem opět rozehnán, což se opakovalo několikrát. Když takovéto honby měl již lid dost, shlukl se naposled kol silné, o samotě stojící borovice, u cesty od Chlumu k Lípě vedoucí, v pevný chomáč, a tu pan krajský Smolař nemeškal, přispěchal, aby lid rozehnal - a pak se stalo něco, co nikdo v tom čase nesměl si ani pomyslit. Pan Labský, obchodník z Libčan, také nemeškal, protlačil se k panu krajskému a milému tomuto pánovi narazil jeho cylindr tak nehorázně, že mu sedl plně až na ramena, a dalo to chvíli práce, měl-li být panu krajskému nos poněkud zdravý zachován, než byl cylindr vytažen a on z nemilé této situace vyproštěn. V celém zástupu nastal hlučný smích a bouřlivý potlesk a Labskému by se bylo

   3) Jos. Havrda provozoval živnost hostinskou, a sice v nájmu. Dlouhá léta byl hostinským v Lípě, později ve Všestarech, odkud se odstěhoval ke svému zeti Huškovi, hostinskému a řezníku ve Smiřicích, kde trávil své stáří. Dosáhnuv vysokého věku, zemřel tam kol roku 1900 docela v zapomenutí. Pro své vlastenecké smýšlení, milou povahu a nevyčerpatelný humor získal sobě mnoho přátel i v zámožných selských rodinách, od nichž se mu dostávalo hojné obživy ve stáří. Havrda byl v sedle na koni prvotřídním jezdcem. Byl výborným hippologem a mnohého, již schátralého teplokrevného koně, jejž lacino koupil, dovedl v krátkém čase vzkřísit, po případě i vyléčit, koně vyjezdil, leckterým cirkusovým kouskům naučil a na konec projížděje na takovém koni Josefovem neb Hradcem koně některému důstojníku draho prodal. Ve vsích, jimiž Havrda často na koni projížděl, vybíhali lidé ven podívat se na typického jezdce.

str. 12

členem Banderia a míval vždy pěkného koně, na kterém do vzdálených schůzí národních dojížděl. Za vlastenecké působení také jeho nazýval lid všeobecně »Národní Petr«.7)
   Tyto národní tábory lidu, na kterých vlastenečtí řečníci ohnivými slovy rozplameňovali lid venkovský k národnímu probouzeni a cítění, pořádány byly ještě po celé osmé desítiletí, a ještě i v devátém desítiletí při významných dnech se takový tábor pořádal. Sešlo se vždy několik tisíc venkovského lidu, jako na př. v den odhalení pomníku bratrancům Veverkům v Pardubicích 8) roku 1883, k odhalení pomníku Janu Žižkovi u Rosnic roku 1886 atd. Tyto národní tábory v devátém desítiletí počaly přecházet v zábavné tábory národní, spojené také již s různými atrakcemi, a přešly v zábavné výlety v letním čase do lesů, zahrad a parků, kde holdováno tanci od mladých i starších.







   7) Dle vypravování soudobého rolníka, mého tchána Fr. Sitka z Břízy.
   8) Na táboru v Pardubicích mluvil k rolnickému lidu vůdce národa dr. Fr. Ladislav Ríeger, na táboru u Rosnic u Hradce Králové mluvil mladočeský poslanec Dr. Vašata.

str. 14

vařilo, při čemž hrnce se postavily na železné třínožky a oheň mezi hrnci plápolal. Kouř z ohniska šel přímo do otevřeného komína.
   Ze síně proti světnici vedly dvéře na straně dvora do místnosti, která zaujímala více než polovinu šíře budovy. Odtud vedlo jedno okno do dvora. Tato místnost nazývala se komora a sloužila za místnost pro nábytek. Vedle této komory na zadní straně byla obyčejně druhá komůrka, zšíří jen jedné třetiny budovy. Tato komůrka měla jen zcela nepatrný otvor, »lištu« 2), do zahrady, kudy vzduch a světlo vnikalo. Lišta byl nízký prostor vyříznutý ve stěně a tak malý, aby tudy zloděj nemohl prolézt. Dvéře tam vedly z kuchyně. V mnohých případech sloužila tato menší komora za světničku výměnkářům, v kterémžto případu byl do zdi vyříznut větší otvor a upraveno okénko.
   Po horách byla u většiny dřevěných obytných budov uprostřed do zadu postavena světnička pro výměnkáře. Tato světnička měla nad sebou střechu zvlášť postavenou. Vcházelo se dovnitř též dveřmi z kuchyně z velké budovy. Světnička ta měla na straně a vpředu po jednom oknu. Takovýchto do zadu přistavěných světniček o vlastní střeše bylo v naší krajině málo; zde byly u mnohých obytných stavení vzadu, podél obytné světnice tyto výměniční světničky přistavěny, v kterémžto případě se krov střechy nad tato světničku do lehmé polohy rozšířil. Do takové světničky chodilo se dveřmi z obytné světnice, což nebylo praktické, protože to zavdávalo příčiny k častým mrzutostem mezi mladými manželi a starými rodiči. Také úpravě budovy takováto jednostranně lehmá střecha nepřidala a došková brzy shnila.
   Obytné dřevěné světnice měly vesměs podlahu z prken od oken zpředu až po pec a zároveň po kamna. Podél kamen až ke dveřím a též v síni byla dlažba z pískovcových kamenných dlaždic. V mnohých případech v síních byla pouze upěchovaná žlutá hlína.
   Pec 3) ve světnici, umístěná za kamny, sloužila ponejvíce za lože pro děti. Na peci bylo vždy od kamen a od spodu, když se chléb pekl, teplo a proto na peci též staří lidé rádi sedávali. Aby se na pec snadno vylezlo, byly na straně u kamen od lavice nahoru z cihel tři schody.
   Jen hlínou vymazané »lišty« byly ve světnicích vápnem obíleny a rovněž tak pec s podezdívkou pod kamny. Ostatní části světnice, stěny a prkenný strop se nebílily. Prkna na stropu a trámy stropní se několikrát za rok vlhkými hadry otíraly.
   Dřevěné příbytky vyznamenávaly se v zimě příjemným teplem a po všechen čas suchem.
   Jednu nemilou a nepříjemnou vlastnost měly však dřevěné příbytky: v štěrbinách rozpukaných dřevěných stěn drželo a usazovalo se velké





   2) Lišty, prostory mezi jednotlivými dřevy ve stěně, na sebe položenými.
   3) U všech dřevěných budov, v nichž byla pec na pečení chleba, stával za touto pecí na zadní straně budovy mezi dřevěnou stěnou kus stěny zděné z kamene, asi 5 m dlouhé a 2 m vysoké, aby chránila stavení před možným zapálením při topení v peci.

str. 18

   V naší obci Másloiedech byla z tvrdé kamenné hmoty postavena stará panská tvrz; když tuto tvrz roku 1800 vlastník Mikuláš Kučera rozboural, aby si postavil na jejím místě pohodlnější a teplejší obytné a hospodářské budovy ze dřeva, použili příležitosti dva sousedé, Jan Burian čís. 17 a Josef Hušek čís. 16, lacino koupili od Mik. Kučery kamenné hmoty z rozbourané tvrze a postavili si z tvrdého staviva obytné stavení a chlévy roku 1800. Z kamenné hmoty stavěli zdi celé až ke stropu u chlévů; u obytných stavení jen do výše jednoho metru, tak zvaný »sokl«, ostatní zdi obytného domu stavěli z nepálených suchých cihel, všeobecně až na dnešní časy »vepřovice« zvaných. Též u chlévů byly vrchní části zdí dokončeny z vepřovic. Stropy až na dvě zklenute vedlejší světnice byly zhotoveny vesměs ze dřeva, ze silných trámů na postranních zdech položených, na kterých hustě položeny byly as 12 cm. silné hráze, které svrchu byly omazány silnou vrstvou žluté hlíny se žitnými plevami promísené. Střechy na tyto dvě budovy postaveny byly z lehké vazby a přikryty slámou. Celé půlstoletí stály tyto dvě zděné, ale slámou pokryté budovy ve vsi osamoceny, jako na vsi nevídaná zvláštnost.
   Obytné budovy dřevěné byly suché a teplé, doškové střechy udržovaly po celý rok suchý vzduch, stejně za slunce svitu jako za dnů podzimních, deštivých a mlhavých. Za zimních sněhových vánic nepropustily slaměné střechy ani nejmenšího prášku sněhu. Tím se stávalo, že pod doškovými střechami uložená píce, zvláště seno, a na sýpkách obilí neutrpělo té nejmenší zkázy, naopak, bylo-li seno neb otava poněkud nedosušené složeny a do metr vysoké vrstvy rozloženy, mohl být hospodář jist, že za krátký čas dvou měsíců seno bude zcela suché a že žádné škody neutrpělo.
   Na tyto výborné vlastnosti obytných dřevěných budov a slaměných střech nemohli hospodářové a obyvatelé nových zděných budov dlouho zapomenouti. Zvláště byl-li nový zděný příbytek postaven z kamene9), kteréžto zdi se za zimních měsíců tou měrou potily, že voda po stěnách v krůpějích na zem stékala a na podlaze louže tvořila, takže netoliko podlaha, nýbrž i nábytek v krátkém čase hnil. Jak zdraví obyvatelů posloužil takový mokrý byt, lze si domyslit. Pod tvrdými krytinami, zvláště pod obyčejnými taškami uložená píce každou změnou povětrnosti utrpěla; zvlhla za deštivá do hloubky až 50 cm. A jak příjemné bylo v červnu skládání sena a ve žních obilí ve stodole pod doškovou střechou! Nepřipustilať střecha došková žáru slunce. A proto mnozí rolníci i prvé zděné novostavby v začátcích druhé poloviny devatenáctého století pokrývali doškovými střechami.10)

   9) V krajinách, kde v blízkosti byly kamenné lomy a žluté hlíny na výrobu cihel nebylo nebo cihelna byla daleko, v prvopočátku zděných budov používalo se kamene.
   10) Mnozí hospodářové chopili se nového nápadu: aby zamezili vlhnutí píce a vátí sněmu pod taškovými střechami, nechali zevnitř střechy na krovy řídko přibít latě, as tak, jak se latilo pod došky, a mezeru vzniklou mezi taškami a latěmi vyplnili od zdola nahoru dlouhou žitnou slámou. Tento nápad se všeobecně zalíbil. Leč neosvědčil se. Pod taškami latě. též sláma, každou změnou počasí zvlhly a nevyschly. Za několik roků oboje shnilo a hospodářové tím utrpěli velkou škodu,

str. 20

na všech šárech. Střechy doškové byly na obou stranách přes stěny přehozeny, a sice vpředu zakrývaly zásep v šíři as 1 metru, vzadu tvořily okap v šíři 60 cm.
   Krovy pod doškovými střechami byly na vzdálenost 1.55 metru od sebe položeny a spočívaly dole na vazebním trámu a uprostřed střechy na druhém trámu, »podkrovnice« zvaném, v hřebene byly pak oba krovy proti sobě do čepu zapuštěny a dřevěným kolíkem svázány. Obě postranní podkrovnice byly ve vzdálenosti 4 metrů mezi sebou slabým trámkem - hambalkem - vzepřeny. Jedině u budov dřevěných, 7 až 10 metrů širokých, byly podkrovnice podepřeny dřevěnými sloupy, které spočívaly v silných vazebních trámech, 5 až 6 metrů od sebe vzdálených. Tyto sloupy byly opatřeny dvěma as 1.20 dlouhými rameny, které do podkrovnice byly zapuštěny, a když v zimě napadlo mnoho sněhu, před prohnutím ji chránily. Latě pod doškovými střechami tvořily smrkové hráze, jež tesař ze dvou síran přisekal tak, aby strana na krov přibitá a strana pod došky byly ploché. Latě byly na vzdálenost 55 cm od sebe přibíjeny dřevěnými kolíky, pro něž tesař dříve nebozezem díry navrtal. Na 1 metr délky vešlo se 6 došků. U dřevěné budovy v šíři 4.70 metrů činila výška střechy až do lomenice 3.20 metru a vešlo se na ni 9 šárů došků z každé strany. Tato střecha zakryla vpředu 1 m širokou zásep, vzadu 60 cm široký okap. Při dřevěných budovách v šíři 6 metrů byla výška střechy 4.20 metrů a u velkých dřevěných budov, až 10 metrů širokých, 5,5 až 6 metrů.
   Jako měly výborné vlastnosti doškové střechy, rovněž tak měly výborné vlastnosti dřevěné příbytky. Dřevěný byt byl v zimě teplý, v létě pak poskytoval příjemný chlad, když venku pražilo žhavé slunce. V zimě, kdy se více topilo, bývalo v dřevěné světnicí tolik tepla, že se musely dveře dokořán otvírat. A co nejcennějšího bývalo u dřevěných bytů, že bývaly v zimě i v létě po celý rok suché a tím zdravé. Nějaké opocení stěn neb stropu obytné dřevěné světnice nebylo k spatření. A tak, když během času počaly dřevěné budovy na vsi řídnout, scházívali se za zimních měsíců do těchto dřevěných světnic sousedé ze vsi, aby zde pobesedovali a zvláště aby se ohřáli.
   V roku 1858 vydán byl zákon, dle kterého se zakazovalo jakékoliv novostavby, zvláště na vsi, pokrývat slámou. Dle tohoto zákona, dokud budova zděná neb dřevěná a slámou pokrytá stála, směla se sešlá slaměná střecha znovu slámou pokrýti. I v tom případě, když dřevěné zdi sešly tou měrou, že musely být novými nahrazeny, když se to stalo tím způsobem, že slaměná střecha se podepřela a ve výši udržela, dokud nové stěny postaveny nebyly, mohlo se na takovéto »opravené« novostavbě opět slaměné střechy používat. Avšak když shořela slámou krytá budova nebo když sešla vazba pod těmito střechami, neb když se střecha zbořila, i v tom případě, když se to stalo při budování nových stěn a střecha podepřená na sloupech stála, nesměla se novostavba, i když stěny ze dřeva zbudovány byly, slámou pokrýt.
   K vydání tohoto tak přísného zákona došlo z toho důvodu, že při vypuknuti požáru na vsi, kde veškeré budovy byly slámou kryty a budovy

str. 22

   Staré chlebové almary, vždy venku v síni postavené, jakož i truhly pro různé věci, namnoze ještě na konci devatenáctého století používané, byly vesměs pestrými barvami natřeny, uprostřed i kyticemi ozdobeny; u almar často byly ozdobně z prken řezané nohy.
   Kamna v dřevěných příbytcích sestávala z kachlů, z hlíny pálených, často glasurou nepolévaných a pouze vápnem obílených; ve větších hospodářstvích byla obyčejně z kachlů černou glasurou polévaných a ozdobena uprostřed a nahoře až 15 cm širokou ozdobnou římsou a často též po stranách vytlačenými květy. Kamna bývala velkých rozměrů a v hospodářství měřila obyčejné metr výšky nad plotnu, celková rozloha bývala kol kubického metru. Vpředu od zdola byly blízko nad sebou dvě z hlíny vypálené trouby, jež dříve než byly do kamen zasazeny, bývaly od drátaře silným drátem zdrátovány, by se tak snadno nerozbily. Při pečení byly trouby zavírány prkénky, zvanými »dýnka«, jež se shora do falců u trouby po stranách a ve spodu zastrčila. Nepeklo-li se v troubě, dýnko se vždy odstranilo, aby teplo troubami do světnice vnikalo. V kamnech na straně k plotně obrácené, těsně nad touto, zasazen byl »měděnec« 17) na vodu, který pojal 10—15, až 25 litrů vody. Měděnec byl stále vodou doléván, aby se při topení k nápoji dobytku a na mytí ohřívala. Všechny plotny sestávaly z ocelových litých plátů, které do sebe zapadly. 18) Pod kamny bývala čtyřhranná, asi 60 cm vysoká prostora, »;pekýlko« zvaná, jež sloužilo pro osušení a uklízení všední obuvi; v pekýlku zdržoval se často hmyz a také psi a kočky se tam rádi hřáli.
   V mnohých větších usedlostech byla po letech 1870tých cihlová dna uvnitř pece položena do úrovně s podlahou kuchyně. Pro sázečku chleba neb koláčů do pece při takových pecích musela být vpředu díra do podlahy as 75 cm hluboká. U těchto pecí získalo se té výhody, že ve světnici byly toliko 70 cm nad úroveň podlahy, a na takto nízkou pec se dala plotna i kamna umístit a tím získalo se ve světnici skorém o dva čtverečné metry více plochy.
   Nádobí kuchyňské až do let 1880tých bylo skorém všeobecně na vsi v hospodářstvích hliněné a vypálené. Poléváno bývalo žlutou glasurou; teprve později používáno glasury hnědé, o mnoho jemnější a úhlednější. Z hlíny se vypalovaly netoliko velké hrnce na vaření, na mléko a smetanu, výměry až 10 litrů i více, nýbrž i velké pekáče. Nádobí kuchyňské z pozdější doby, s hnědou glasurou, zušlechtěné, se nazývalo »bunclové«.
   S nádobím kuchyňským hliněným byl velmi čilý obchod. Vyráběno bylo ve velkých dílnách v krajinách, kde byla po ruce vhodná hlína; rozváženo bylo chudými lidmi na malých, obyčejně lidskou silou tažených vozících, neb na trakařích k tomu účelu upravených. Obchodující osoba, vzavši několik kusů různého druhu nádobí do rukou, chodila od domu

   17) Měděnec byl z mědi a vždy se do červena lesknul, jsa pečlivě cíděn. Také černá kamna byla pečlivě cíděna.
   18) Plotny rámové, sestávající ze 4—6 až 8 čtvercových plátů, do železného rámu zasazených, zařazovány byly teprve po letech 1870.

str. 24

velice poznenáhlu, když hospodyně se přesvědčily, že uhlí dobře hoři, mohl hospodář v zimě přivézt dva metráky uhlí domů. Avšak na fůry počali jednotliví hospodářové uhlí nakupovat teprve po letech 1880tých a ke konci devatenáctého století. Ačkoliv budovy dřevěné, slámou kryté, byly lehko zápalné, a přes to, že se svítilo všude po vsích a ve všech staveních borovými loučemi, s nimiž se i po stájích chodilo, přes to, že kuřáci do »fajfky« oheň křesacím kamenem rozdělávali, při čemž jiskry na strany odletovaly 22), přes to, že máslo se na ohniskách pod otevřeným komínem škvařilo a často se vzňalo a hořící komínem ven vylétlo a na slaměnou střechu často padlo, přece v době, kdy na vsi nebyl k spatření hromosvod, byly požáry na vsi dosti řídké. Podle záznamu zemského archivu, od roku 1643 hořelo v rodné mé obci až do roku 1881 pětkrát, při čemž roku 1689 shořelo všech 7 statků, a v roku 1850 v srpnu shořelo 18 usedlostí. A od roku 1881 do 1922, tedy v době povětšině již tvrdé, ohnivzdorné krytiny, bylo v naší obci Máslojedecb 23 ohňů.

   3. Zděné budovy na vsi.
   Ještě v prvé polovině devatenáctého století věkem sešlé, aneb požárem zničené budovy hospodářské stavěly se z poloviny opět ze dřeva, z poloviny z kamene, pískovce, zvláště chlévy, a obytné stavení obyčejně z nepálených cihel. Avšak všecky tyto nové budovy, ať dřevěné nebo zděné, pokryly se slámou.
   Roku 1850 dne 15. srpna v poledne za prudkého jihovýchodního větru v naší obci z domu č. 15 komínem vyletělo hořící máslo, které padlo na sousední doškovou střechu, která se vzňala, a odtud oheň se šířil směrem severozápadním po vsi dolů takovou rychlostí, že v krátké chvíli stálo 18 usedlostí v plamenech a přes to, že bylo poledne a lidé byli ponejvíce doma, uhořelo neb se zadusilo 82 kusů hovězího dobytka a koní, též mnoho vepřů a několik koz a mnoho kusů drůbeže. V tom čase bylo veškeré obilí sklizeno, ale nepojištěno. Mnozí hospodářové stali se žebráky. 23) V tom čase však byla zakotvena mezi venkovským lidem láska k bližnímu. A proto v kritickém postavení, v němž se 18 občanů během 2 hodin octlo, byla dobročinnost nejen místních, ohněm nepostižených občanů, nýbrž též občanů z obcí okolních, až 4 hodiny cesty vzdálených, veliká. Domácí občané vzali do bytu každý po jedné rodině pohořelé, i dobytek do chlévů, ostal-li jaký na živu. Z okolních vsí dováželi chléb, zrní, seno, slámu, fůry, co se dalo naložit. Dováželi stavební hmoty všeho

   22) Stávaly se v té době křesání ohně případy, že křesáním při zapalování dýmky při rovnání obilí ve stodole odlétla jiskra a vrstev zapálila. Rovnač, aniž tušil, co se stalo, doutnající oheň zarovnal. Když se obili mlátilo, přišlo se často na shořatou kotlinu. Oheň se zadusil.
   23) Můj otec Mikuláš Volf byl tři týdny ženat, když vše mu shořelo, i vůz s posledními ovesnými pohrabínamí na mlatě. Veškeren dobytek však zachránili.

str. 25

druhu i stavební dříví. 24) Také peněžitých milodarů se sešla velká částka. Nával dobročinných povozů byl tak četný, že do zámrzu byly všecky novostavby pod střechou.
   A Máslojedy byly první obcí v okolí, kde se pak stavěly všechny nové obytné i hospodářské budovy z tvrdé hmoty, cihel a pískovcového kamene, nebo z nepálených cihel 25); zde po prvé ve větším rozsahu se z masivních kvádrů stavěly tak zvané »sokle« 26) a ze silných úhelníků se klenuly sklepy 27). Prvně v naší obci Máslojedech klenuly se z cihel komory, parádní světnice, síně a většina chlévů. Některé klenby až do dnešní doby nejeví nejmenší trhliny; nad mistrným provedením kroutí hlavou mnohý dnešní zednický mistr. Všechny stodoly byly stavěny na zděné pilíře, kteréž 4 pilíře u vrat sestávaly z pískovcových, 70 cm krychlových kostek. Veškeré stodoly byly šalovány prkny. Až na dvě stodoly, které byly pokryty slámou, byly všechny novostavby kryty taškami. Tehdáž latilo se vesměs na 12 palců - 32 cm - a ve většině se kryly dvě tašky na sebe, při čemž vrchní taška položena byla do poloviny tašky spodní, aby tak mezeru mezi spodními taškami zakryla. Z příčin finančních v ně­kolika málo případech se kladly tašky na střechu jen jednoduché, řadou dolů podle šňůry, aby dešťová voda kapala s tašky na tašku a nikoliv do mezer. Tyto mezery u střech jednoduše krytých podstrkovali rolníci loučkami z borového dříví, které 10 roků i déle vydržely a tím kapání vody i vátí sněhu pod střechu se bránilo. Nad obilními sýpkami u dvojitých taškových střech nechávali mnozí opatrní hospodářové tyto z vnitřní strany podmazat vápennou maltou, aby tak v zimním čase, kdy na sýpce nejvíce bylo obilí, vátí sněhu se zabránilo, což se plně osvědčilo. U každé nové vystrčené tašky musela se stará malta řádně oškrabat a taška znovu maltou omazat. V mnohých krajinách, zvláště tam, kde bylo s dostatek smrkového dříví, způsobilého na výrobu šindele, vyráběl se šindel a kryly se jím střechy. V takových krajinách obyčejně scházela červená hlína a tašky musely se z daleka dopravovati.
   Tyto prvé zděné novostavby byly nízko založeny, obyčejně jenom s úrovní země byly podlahy položeny. V mnohých případech byly zdi vedle cihel také pískovcovými kameny proloženy a některá stavení chudších lidí byla celá z nepálených cihel. Jinde bylo u obytných stavení s vápnem do malty šetřeno. A tak se později v takých staveních ukázaly dobré i zlé vlastnosti. V bytech nízko položených, se zdmi kamenem pro

   24) Dle záznamu v obecní knize z roku 1800 vybíraly se v naší obci peněžité podpory na pohořelé: r. 1844 do Hoříněvsi, téhož roku do Holohlav, r. 1845 do Bukoviny, 1846 do Plačic, 1847 na Lípu, r. 1848 do Čistěvsi, r. 1850 do Nedělišf a jinam.
   Peněžitě přispívali větší rolníci po 1—2 zlatých, chalupníci 30 až 50 krejc. Také naturálie, seno, sláma, obilí, se darovaly. Jsou záznamy darů do obcí až na 4 hodiny cesty od Máslojed vzdálených. 25) Všichni pohořelí, kteří měli na svém pozemku neb zahradě červenou hlínu, dělali cihly. Něco jich vypálili, zčásti stavěli s nepálenými.
   26) »Sokl« = zeď, spodní část, a sice dvoje až troje položení kvádrů kol dokola, jež mělo zeď chránit před zastřikováním vody z okapu.
   27) Úhelníky = silné, 25 cm do čtverce přisekané a 60 cm dlouhé kameny, již ve skále pro klenutí připravené.

str. 27

kdy vlivem vzmáhajícího se zemědělského pokroku, hlavně používáním umělých hnojiv, se úroda polní téměř zdvojnásobila, jako zcela nedostatečné. Do těchto 1880tých let se datuje zavádění nového způsobu staveb s »půlštoky«; byl to přístavek nad úroveň 29) stavby, jeden až dva metry vysoký, se zdí toliko na půl cihly silnou. Přístavbou »půlštoku« získalo se mnoho kubických metrů prostory pro uložení píce na stáji nebo obilí ve stodole. A také u obytných budov, u kterých se tento přístavek stavěl obyčejně jen metr vysoký, získalo se velmi mnoho potřebné prostory pro sýpky, které dříve pod nízko položenými střechami byly z obou stran příliš nízké, takže při jakékoliv práci s obilím nemohl se dělník ani napřímit, aby hlavou o střechu nenarazil. A pro nízkost střechy byly tyto sýpky z obou stran o jeden a půl metru zúženy. Tím na tehdejších prvotních, po většině úzkých stavbách měly obilné sýpky, na půdách umístěné, vesměs málo prostoru. Proto, když hospodáři, vlastníci těchto prvých zděných hospodářských a obytných budov, spatřili na novostavbách rolnických půlštoky a poznali jaké výhody pro hospodáře skýtají, počali mnozí s přístavbou půlštoku, a sice nejdříve u stodol, pak u chlévů, u kterých vesměs zároveň s půlštokem zakryli střechou po celé délce chlévní budovy zásep v šíři dvou až tří metrů, kterážto zároveň s půlštokem zavedená novota neocenitelné výhody hospodářství poskytla. 30) Obytné staré budovy byly jen zřídka o půlštok zvyšovány, avšak stalo se tak všude tam, kde byl hospodář donucen pro schátralost střechu obnovit. Současně nechal přistavět na budovu půlštok.
   Velké chyby se dopouštěli stavitelé prvých zděných obytných budov na vsích, že obytné místnosti kladli příliš nízko; téměř s úrovní země bývala položena podlaha obytné místnosti, když budova stála na rovné půdě. Střecha u těchto budov byla toliko 30 cm přes zdi přehozena, a jelikož žlabů okapových nebylo, voda se střech kapala na zem toliko 25 až 30 cm daleko od zdí a vsakovala do základů. Často se stávalo, že pod základy voda do sklepů vnikla a vysoko je zatopila. Zdi u těchto nízko položených obydlí byly po celý rok obyčejně až do výše jednoho metru mokré a omítka s nich opadávala. Podlaha chytila houbu a v málo letech shnila. Byty tyto nikterak zdraví lidskému neprospívaly, jelikož po celou zimu se tu stěny potily, až voda na zem kapala. Když pak se dostavilo abnormálně suché léto aneb celá perioda let suchých, takže sucho pocítily až základy staveb a počaly - dříve byly přemočené - nyní ssedat objevily se trhliny na těchto stavbách, takže musely být bez odkladu

   29) Úroveň zvána všeobecně »glajcha«, což je z němčiny vzaté pojmenování. Glajcha na stavbě se jmenoval stav stavby, kdy zdi okolní byly do konečné výše vyhnány, do vodováhy urovnány a pro položení vazebních trámů připraveny.
   30) Bylo to velmi nepříjemné, když za deště každé osobě v hospodářství, af tato vykročila z kterýchkoliv dveří na venek, proud vody se střech tekl na hlavu. Staré dřevěné stavby byly proti tomuto zlu zakrytou záspí opatřeny. - Veliké výhody přehozením střech u chlévů získány tím, že před deštěm bylo možno dva i tři vozy, naložené senem, sem schovati. Při mlácení mnoho slámy se sem skrylo a čeleď mohla sem do sucha veškeré zelené krmení i slámu pro dobytek chystati.

str. 29

KAPITOLA III.

Od kolébky ke hrobu.

1. Svatby.
   Po celou prvou a ještě v začátcích druhé poloviny devatenáctého století se mnozí rolničtí synové ženili mladí, již od 18 let počínaje. Příčina tak předčasného ženění bývala ta, že otec, přesvědčiv se dříve, že syn jeho je k vojenské službě schopný, předal mu usedlost, čímž syn jako vlastník usedlosti byl zákonem vojenské povinnosti sproštěn. Také rolnické dívky se často již 14 - a 15leté 1) vdávaly. Až do let 1880tých vdávaly se selské dcery jen za rolníky, vdavky za úředníky byly velice řídké, a teprve od těchto let počaly se sňatky s nerolníky množit, což zavinila dostavivší se hospodářská krise. Věna do středních 50korcových usedlostí na Jaroměřsku přinášely do let 1860 obyčejně nevěsty 4-5000 zl. šajnu 2). Po letech 1860, kdy v platnost vešla měna stříbrná a blahobyt zemědělský stoupal, přinášely věna již do takových usedlostí 4-5-6 tisíc zl. stř. Svatby konaly se vždy okázale, hlučně. Na svatby sjelo se obyčejně všechno příbuzenstvo a také pozváni byli četní sousedé, zvláště ti, kteří vázáni byli s rodinou ženicha neb nevěsty kmotrovstvím. Na svatby zámožných novomanželů dostavilo se někdy tolik hostů, že do kostela se jelo na 8- 10 i více kočárech. Vedle dvou mládenců a 2 družiček nesměla scházet »starosvatbí« a družba. Za starosvatbí byla požádána mladší, zámožná selka, která až do let 1870-75 ještě jezdívala do kostela na oddavky ve zlatém neb stříbrném čepci, sedíc vedle nevěsty. Kočár s nevěstou jezdíval v těch letech vždy vpředu. Družbu zastával vždy muž, jenž byl znám jako obratný řečník, celý svatební obřad řídil a při odváděni nevěsty z domova na oddavky i později při hostině vybranými, dobře nacvičenými slovy a verši nikdy neskrblil. Tací lidé, kteří mívali často znamenitou výmluvnost, byli nepostradatelní na zámožnějších svatbách a museli vyhovět prosbě a zúčastnit se svatby často na kolik mil cesty vzdálené. 3) Také družbové o svatbách bývali v naší krajině jen do let 1870—75, v jiných krajinách delší čas, až do konce století XIX.

   1) V obecní pamětní knize v Máslojedech je zaznamenáno, že roku 1826 provdala se 14letá Anna Fejglová za Jana Špriňara a z manželství vzešlo 14 dětí. Špriňarová žíla do 72 let.
   2) Tisíc zlatých »šajnů« platilo 400 zlatých stříbra. Roku 1859 byla měna »šajnu« zrušena a zavedena jednotná měna ve stříbře.
   3) Můj děd Václav Havrda z Vilantic, okr. Jaroměř, nar. 1800, zemř. 1877, byl takovým široko známým řečníkem - družbou. Na míle cesty pro něho svatebčané jezdili. Zvěčnělý MUDr. Zemek, rodák z Chotě borek, mi jednou mnoho o tomto dědovi mém vyprávěl a na konec dodal, že tak vzdělaného muže-samouka na tehdejší čas druhého nepoznal.

str. 31

svatbu byl pozván kmotr, spolužák, bratr, bratranec a vůbec každý dobrý přítel. Na hostině se musel obyčejně zúčastnit také kněz, který novomanžele oddával. Když svatebčané z kostela přijeli, dojel ženichův kočár pro kněze.
   I v chudých rodinách považován byl den sňatku za nejvýznamnější den v životě. Vždyť tím dnem se do smrti pojí dva lidé, dříve sobě cizí, v jedno tělo a duše jich splynou v jednotu. Musí spolu do smrti snášet veškeré strasti a slasti života. Tak se tehdáž u obou novomanželů vážně uvažovalo. A jak u ženicha, tak u nevěsty jevil se zbožný pocit, a když rodiče nevěsty před odjezdem do kostela žehnali pokleknuvšímu ženichu a nevěstě, tato obyčejně se dala do usedavého hořkého pláče, vždyf se loučila po celý život se svým rodným domem, se svými rodiči a sourozenci, ponejvíce též se svojí rodnou vsí. V mnohém kostele v tom čase po oddavkách novomanželé celou mši spolu klečeli před hlavním oltářem, na zvláštním, k tomu účelu zřízeném klekátku.
   Na chudé novomanžele chodily po vsi některé ženy prositi; ustrojily se za maškary a žebraly pro ně »na kůžel«. 6) Hospodyně darovaly jím »obláče« 7) lnu, jinde koudele inu. Tyto ženy byly na mnohých místech pohoštěny a k večeru vrátily se do příbytku novomanželů často se značným kvantem obdělaného, k přadlu způsobilého lnu, až se těla jejich pod tíhou ohýbala. Mladá manželka získala tímto způsobem mnoho vzácného lnu a tím prádla pro sebe jistě na dvě zimy a mohla si sama napříst příze na sukně modračky i na košile a kanafas na cíchy.
   Poněvadž v letech druhé polovice devatenáctého století býval ještě ve většině rodin větší počet dětí, a sice nejen v chudých, nýbrž i v zámožnějších rodinách,8) a poněvadž venkovští lidé za roboty nemohli si pro děti nějaký kapitál ušetřit, přišel lid zemědělský do nastalé svobody chudý a rodičové nemohli dětem velká peněžitá věna dávat, aby hospodáře, který tím nemohl také bohatou nevěstu nalézt a rodiče měl na výměnku do smrti živit, příliš velkým dluhem nezatížili. A tak se obyčejně stávalo, že děti ze statku, kde byla četná rodina, synové i dcery, přiženily se neb provdaly do mnohem menších usedlostí, než byly ty, v nichž se zrodily a byly vychovány. Z chalup šli hoši na řemeslo, tu a tam i sloužit, a děvčata také často sloužívala buď v městě, ale také velmi často u sedláka, a tyto dívky neměly-li z domu něco peněz věna, provdaly se jen za domkáře, řemeslníka i za dělníka do područí. Na studie až do 70tých let šlo málo rolnických synů. Kde v rodině bohatší bylo více synů, šel se mnohý vyučit sladovnictví 9), řeznictví, pekařství.

   6) Kužel vypadal asi jako roubík na vázání; byl ze slívového dřeva, soustruhovaný a nastrčil se na přeslici. Na kužel se navinul nejlépe vyčesaný len, z něhož se přadla jemná příze.
   7) Obláč byl svazek 15 hrstí nejlépe vyčesaného lnu, uměle svázaný.
   8) Začátkem dvacátého století zavládnuvší francouzský způsob jednoho a dvou dětí byl tehdáž neznám.
   9) Mnoho rolnických synů, zvláště z velkých statků, kde měli rodiče peněžité věno pro syna přichystané, vyučilo se sladovnictví; navrátivše se po vyučení z několikaletého »vandru« ze světa domů, převzali do správy na vsi některý zprvu menší pivovar, do něhož se obyčejně bohatě oženili s dcerou ze mlýna, ze sládkovy neb podobné zámožné rodiny. Až do konce devatenáctého století býval na vsích, kde byl zámek šlechtice, i jím neobývaný, také jeho pivovar. Sládci tehdáž ve městech, na vsích a také většinou i na Rusi byli selští synové.

Statek č. 17 p. Fr. Hrušky v Máslojedech z r. 1800, první zděná stavba v obci. Má vysokou, doškovou, na obě strany na 1 m přehozenou střechu. Na průčelí i na vratech původní bohatá štuková ozdoba.

Vrata statku p. Václ. Půra v Račicích z let čtyřicátých XIX. stol.: na oblouku socha sv. Jiří.

str. 34

spořitelen a vypláceli své dluhy svým věřitelům, zámožným vesnickým sousedům. Tak zbavovali se jisté závislosti k těmto sousedům a tím počala se na vsi objevovat prvá sobeckost, prvé vědomí »já tebe nepotřebuji«. A aby se mnohé rodiny zbavily veškeré závislosti na sousedu, hleděly se zbavit i starého závazku - kmotrovství. A to se dalo provést teprve až v rodině se stala změna, když mladý hospodář, převzav od rodičů usedlost, se oženil.
   A skutečností jest, že vymizením osobního úvěru, vzájemného posloužení kmotrovstvím a částečně též mizením zbožnosti ze vsi zmizel do dnešní doby povětšině přátelský a společenský život ze vsi. Pamatuji, že v mé rodné vsi sešli jsme se ještě v desetiletí 1880 - 90 v neděli odpoledne všichni sousedé do »staré hospody«, staří i mladí, zámožní i méně zámožní, chalupníci i domkáři a také podruhové, abychom při sklenici piva si pohovořili. A bylo to v čase, kdy panoval hrozný úpadek zemědělství. A jako mužové scházívali se v hospodě, scházívaly a navštěvovaly se ženy a navzájem návštěvy si oplácely v domácnostech.
   A stal-li se případ, že ve stavu tu a tam podnapilém soused souseda urazil, jistě se urážka v dobrém vyrovnala. O to se sousedé postarali, aby se pohněvaní opět v krátkém čase smířili. Jakýkoliv soud byl na vsi velice řídkým případem. A příští neděli tu seděli opět v hospodě při pivě nedávno na sebe rozzlobení sousedé, nejevíce nejmenší známky hněvu.
   Byly to také přástky, které podporovaly přátelství a společenský život na vsi. Po celé desítiletí 1860 - 70 13) se ještě v naší krajině pilně přadla příze na kolovratech v každé rolnické i chudší rodině.

   4. Pohřeb.
   Byl-li ve vsi pohřeb, scházívalo se mnoho lidí, přátel a sousedů, aby nebožtíku poslední poctu prokázali, doprodivše jej na poslední cestě ke hrobu. Až do konce devatenáctého století byly při pohřbech rakve ze všech, i vzdálených přifařených obcí, lidmi na ramenou ke hrobu donášeny pomocí már, na které byla rakev s nebožtíkem položena. Na rakev na márách nasazena byla černě natřená laťová kostra, která potažena byla černým příkrovem se žlutým velkým křížem a na vrch připevněn křížek a soška Panny Marie. Takto uložená a zastřená rakev na márách působila smutným dojmem, ba vypadalo to až příšerně. Zemřel-li mládenec, nesly jej ke hrobu na ramenou družičky, zemřela-li panna, nesli ji ke hrobu mládenci. Zemřela-li žena po porodu, v šestinedělích, sešly se ženy-matky před kostelem, aby rakev na ramena vzaly a do kostela a odtud pak ke hrobu donesly. Rakve zemřelých lidí ženatých a starších vůbec byly obyčejně černé, rakve lidí svobodných bíle natřené a tyto byly při pohřbu odkryté neseny. Kladení věnců neb kytic na rakev bylo ještě kolem

   13) V krajinách řepoplodných následkem nově vzniklé vícepráce s obděláváním řepy, pominulo přádlo v domácnostech již v letech sedmdesátých, v krajinách chudších, pohorských se namnoze přadlo až do konce devatenáctého století.

str. 36

KAPITOLA IV.

Víra a pověra na vsi.
   Lid venkovský byl až do konce 19. století velmi nábožný. V neděli a ve svátek se nepracovalo, vyjma ve žních, a celá rodina i čeleď šla na mši do kostela. Tam, kde na faře byli dva kněží, docházeli starší lidé na ranní, dorost a školní děti na velkou, také hrubou mši zvanou, která bývala i v obyčejných nedělích zpívaná - musikální. Rovněž na odpolední bohoslužby, požehnání, také nešpory zvané, lid pilně docházel. Téměř ve všech rodinách se večer před spánkem a ráno všichni členové rodiny v kleče pomodlili. Také před každým jídlem - zvláště ale u oběda - se celá rodina i čeleď v stoje krátce pomodlila, v mnohých rodinách hospodář nahlas, ostatní členové potichu.
   Kněz požíval veliké úcty u lidu. Tehdáž nejen kostel, nýbrž i fara a škola byly od lidu na vsi považovány za budovy posvátné. Kostel a škola nazývány byly »bratr a sestra«. Na faru přicházel lid s tak posvátnou úctou jako do kostela. Muži i ženy v každém stáří líbali knězi ruce, což se velice zhusta dělo i při potkání kněze na ulici. Na každých poněkud zámožnějších svatbách byl kněz u hostiny přítomen. Kněz považován byl od lidu za nejvzdělanější osobu na vsi a lid se k němu s důvěrou obracel, žádaje jej o poradu v záležitostech rodinných i jiných.
   Při přesídlení kněze a příchodu kněze nového na faru bývala často celá kolátora na nohou. V zámožnějších krajinách řekli si sedláci a sjeli se na koních, aby vyprovodili svého faráře, a z jeho nové kolátory přijeli kolátorníci koňmo naproti a doprovodili jej na faru.
   Ještě okázaleii se vítal biskup, když občas po několika letech se dostavil do kostela té které kolátory, aby zde konal biřmování. V tom případě se sjíždívalo mnoho jezdců na koních, banderistů. Jeli až na hranice katastru poslední přifařené obce biskupovi naproti. Příchod biskupův do kostela na biřmování znamenal pro osadníky významný okamžik a každý takový den byl od všech kolátorniků svátečně slaven. Biřmování se opakovalo v 10-12 letech. K hodům na faru, na počest biskupa připraveným, bývali zváni a také se hostiny zúčastnili starostové všech přifařených obcí.
   Od doby, kdy učitelové jako dobří hudebníci, zvláště varhaníci, vzdali se řízení choru v kostelích na vsi, zmizely z kostelů venkovských často vzácné zpěvy za doprovodu netoliko varhan, nýbrž i dechové a smyčcové hudby při tak zv. pontifikálních mších. Zajímavé bylo, že i na vsi vyskytli se lidé, znalí hry na varhany - v Hoříněvsi byl to Václav Pražák, na Chotěborkách rolník Otto Volf z Vilantic, v Nedělištích rolník Josef Brusnický a jiní - kteří při zpívaných mších učitele u varhan zastupovali, aby mohl hudbu řídit. Stávalo se dosti zhusta, že se v kolátore naskytla vý-

str. 38

tři křížky nade všemi dveřmi v obytném stavení a potom u chlévů. Za kropáč pro svěcenou vodu používaly ženy »tolitu«, v tu dobu v lesích bíle kvetoucí květinku, tu obyčejně děti musely natrhat a matkám domů donášet. Na hnůj před dveře do chlévů zastrkávaly se tři křížky z bílého bezu zrobené. To vše se dělo proto, aby čarodějnice, toho večera v povětří létající, nemohly do obydlí lidského, zvláště ale do chlévů vniknouti a zde na dobytku čárami škodu způsobit. Nejvíce pověr se točilo kol hovězího dobytka, zvláště dojnic. Hospodyně nerady viděly, přišla-li stará žena - bába - do chléva, aby neučarovala a krávy neztratily mléko. Rovněž nerada hospodyně prodala mléko, lež bylo přes vodu - potok, řeku a pod. - neseno. V zahradách mívaly utajeně zakopaný kořen »posed« zvaný, jenž působil na dojivost krav atd.
   Často se vyskytnuvší náhlé onemocnění u lidí nebo u dobytka, přičítalo se »uřknutí« 2) od člověka. Proti náhlému onemocnění uřknutím - říkalo se též »ouřek« - ať u člověka neb u zvířete, dělala se »voda«, kterou se nemocní od hlavy po celém těle kropili. V každé téměř vsi 3) žil muž neb žena, zažehnávač, kteří »vodu« připravili, žehnajíce ji průpovídkou:
   »K pěti ránám Krista Pána,
je nám modlitbička dána,
aby sme se modlili,
Pána Boha chválili, ctili a velebili.
Pro jeho svaté rány,
kterými On pro nás na kříži zemřel,
krví svou nás vykoupil.
Co myslím, af vyřídím.
K tomu mi dopomáhej Bůh Otec + Bůh Syn + a Bůh Duch sv. † Amen.

   Nemoc »oustřele« - obyčejně píchání v hlavě, v uších - zažehnával zažehnávač tím způsobem, že nad mísu, naplněnou vodou, sklopil nemocný hlavu, na niž položena vochle 4) a do drátěných hřebíků se rukou házel oves, který padal do vody. Při tom zažehnávač se též modlil. Podobným způsobem se zažehnávaly boule na krku, »náhlé« kosti, vyvrtnutí v kloubu neb bolesti šlach a podobné; zažehnávač prstem pravé ruky kol do kola jezdil po bolavém místě, při čemž šeptem odříkával modlitbu. Tito zažehnávači žili ještě a působili po celou druhou polovinu devatenáctého století, v němž vymřeli a novými již nebyli nahrazeni.

   2) Takovou lidskou neb dobytčí nemoc působili prý lidé, nadaní zvláštní mocí. Ne každý člověk může uřknouti. Těm, kteří »ouřek« způsobují, se nemá nic ukazovati, zvláště ne hospodářské zvířectvo. Každý dobrý člověk se jim má vyhnout a nemá se jim dívat do očí. Býval asi již také dříve druh lidí, kteří se nyní jmenují »hypnotiséři«, kteří zrakem působí na lidi a je ovládají.
   3) Až do let osmdesátých žily na Hradecku tři ženy, všeobecně »báby« zvané, a sice na Starém Plese, v Sezemicích a také v Těchlovicích, které svým zažehnáváním, svými mastěmi a odvary z léčivých bylin získaly si veliké důvěry lidu, a byly navštěvovány nemocnými ze širého okolí, zvláště ženami.
   4) Vochle, na které se otřený len protahoval a tak rozcuhané koudele zbavoval.

str. 40

KAPITOLA V.

Školství.

   Do nového života po r. 1848 přešel venkovský lid s malým školským vzděláním. Staré obecní zápisy v některých obcích anebo museích uchované dokazují, jak velké procento rolníků ještě na začátku devatenáctého století nedovedlo psáti 1), nahrazujíc třemi křížky své podpisy na smlouvách, sběrných arších, podpisy členů obecního výborů - konšelů v obecních jednacích protokolech a jinde.
   Do roku 1848 vyučovaly se děti na vsích v budovách pro vyučování naprosto se nehodících. Byly to v mnohých vsích obecní domky, »pastušky« zvané 2), neb k tomu účelu jiné světničky obcí najmuté; v obojích případech to byly dřevěné, došky kryté chaloupky, s malými okénky u světnice, ve které ponejvíce na podlaze, a když podlahy nebylo, tedy na zemi, na lavicích, postavených podél stěn a kamen, a také na chlebové peci, která čtvrtinu místa zabírala, seděli žáci, při čemž si položili na kolena černou břidlicovou, bílým smrkovým dřevem orámovanou tabulku ku psaní a počítání s kamínkem břidlicovým 3).
   Ačkoliv návštěva školy byla nepovinná, přece se scházelo do takové školy mnoho žáků, zvláště chlapců, i z okolní některé obce, takže obyčejně se žáci v takové škole tísnili.
   Obecní školní budovy v tom čase byly výhradně ve farních osadách a také ne ve všech a nebyly rovněž způsobilé; měly obyčejně malé učebny s malými okny a tím byly tmavé. Mnozí dosud žijící lidé, zrození v letech 1850-65, měli ještě příležitost tu a tam navštěvovat takovou ze dřeva roubenou, šindelem krytou obecnou školu.
   Když mne otec sotva 10letého zavezl na »handl« do hor, naučit se německé řeči, chodil jsem do takovéto dřevěné školy v Poříčí u Trutnova a druhý rok v Mladých Bukách. V obou školách byla jen jedna velká světnice pro vyučování. Žáků však v obou obcích bylo přes 200. V Ml. Bukách 230. Žáci byli rozděleni na 2 třídy. Ráno od 8. hodiny počalo vyučování; II. třída dětí vyučovala se od 8 do 10 a odpoledne od půl 1 do

   1) V mé rodné obci Máslojedech jsou uschovány smlouvy z let 1725-50, psané asi učitelem, a podpisy osob jsou touž rukou psány, což jeví se i u obecních protokolů. U soupisu sbírek peněžitých na pohořelé dvě třetiny podpisů naznačeno jest třemi křížky. A soupisy ty pocházejí z prvé poloviny devatenáctého století.
   2) Obecní domek zván byl pastuškou, poněvadž v něm bydlel obecní pastýř skotu, vepřů a hus.
   3) Tabulky břidlicové s kaménkem ku psaní z téže hmoty používány byly na obecných školách až do konce devatenáctého století.

str. 42

   V takovéto škole vyučoval učitel voják čtení, psaní a počtům, a kněz náboženství. Psalo se výhradně jen kurentem. O zeměpise neb dějinách žáci takovéto školy neznali zcela ničeho. Avšak mnohý žák naučil se zcela úhledně psáti, jiný dobře počítati.
   Zachovaly se obecní zápisy obce Máslojed, počínaje r. 1720. Zápisy tyto, obyčejně smlouvy různé, mezi těmi smlouvy o dědické postoupnosti, u rychtáře psané a rychtářem a několika konšely podepsané, jsou některé velice úhledně kurentem vyhotoveny, s krásnými ozdobnými začátečními písmeny, avšak velice chybným pravopisem. Jest zde též záznam sebraných desátků faráři v Hoříněvsi. Dále je zachována obecní pamětní kniha, založená roku 1800. V této knize jsou podle pořadí čísel nadepsána jména všech usedlých občanů a vždy 3 prázdné listy ponechány pro záznamy. Velká písmena jména rodového a křestního jsou velmi ozdobná, až umělecky psaná, avšak rodových záznamů není. Na konci této knihy jsou toliko vepsány záznamy, kdy který nový občan byl přijat do svazku obce, jaký poplatek za to musel do obecní pokladny složit 1-2-5 až 10 zlatých, dle poměrů majetkových a jaké jemu za to přídavné jméno bylo dáno, a sice: »Karafiát«, »Rozmaryna«, »Revandule«, »Maryanka« a »Růže«. Dále jsou vepsány záznamy sbírek na pohořelé v sousedních obcích, opět v pořadí dle čísel domů. Jednotlivci přispívali od 3 krejcarů až do 1 zl. Vše jest psáno kurentem, chybným pravopisem a podpisy všude scházejí; nahrazeny jsou třemi křížky. Dle záznamů v knize této z roku 1720, kde podpisy rychtáře a konšelů jsou psány jednou rukou, dále že některé ze psaných smluv jsou velmi neúhledným písmem a velmi špatným pravopisem psány, lze vidět, že výchova školní na vsi v začátku 18. století byla špatná a že bylo velké procento venkovského lidu analfabety. A ještě začátkem XIX. stol. návštěva školy obecné byla nepovinná; do školy posílali děti jen ti rodiče, kteří vzděláni svých dětí dovedl cenit. Zákonem povinná návštěva školy byla nařízena teprve roku 1848.
   Od doby zrušení roboty počaly se poměry ve vyučování mládeže pokrokově poznenáhlu upravovat, avšak moc nad obecnou školou měla až do roku 1869 církev. Až do toho času jezdil ke konci školního roku vždy na zkoušku dětí kněz, vikář. K nám do Hoříněvsi a od roku 1867-68 do Máslojed dojížděl holohlavský děkan Pokorný. Až do roku 1874, kdy vystoupil jsem 141etý z obecné školy (ačkoliv jsem navštěvoval 5 různých obecných škol - 2 české a 3 německé), nedostávali žáci ke konci školního roku nikde školní, ba ani propouštěcí vysvědčení. Tu a tam obdržel žák při zkoušce od vikáře odměnou obrázek neb knížku modlitební, jež často dříve rodiče dítěte vikáři doručovali.
   Dozor nad školou měli kněží. Také o obsazení místa učitele rozhodoval kněz. Ucházel-li se učitel o místo na škole, byl nucen dojít na faru, faráři se představit a jeho přízeň si získat. Měli-lí rodiče žáka nějakou stížnost proti učiteli, docházeli na faru, aby u faráře stížnost přednesli; farář dal zavolat učitele a spor urovnal. Ve farní osadě byl učitel povinen ráno před vyučováním se žáky na mši do kostela jít, zde s nimi se před mší otčenáš pomodlit a děti na procesí a při jiných kostelních průvodech vodit.

str. 44

roku 1868 trvala návštěva školy do 12 let 8). Žáci ze školy vyšlí byli povinni až do 14 let docházet v neděli odpoledne do školy na »opakovaci hodinu«. Toho roku byla návštěva obecné školy o 2 roky prodloužena a trvala a trvá do 14 let. Řízení obecných škol, vlastně dohled na ně, převzali do rukou okresní školní inspektoři. Zavedeny nové čítanky do škol, do nichž vlepeny vzadu tři malé mapky, Čech, Moravy se Slezskem a Rakouska. V těch letech počalo se také s vyučováním zeměpisu, dějepisu a kreslení. Již ve starých čítankách bývalo několik článků, jednajících o orbě a vzdělávání půdy, a v čítankách nově vydaných byly poučné články o zemědělství ještě více rozšířeny. Za letních měsíců často až polovina žáků do školy nechodila; chudší žáci pomáhali rodičům při práci, děti zámožnějších rodičů pásly husy a hovězí dobytek. Tací žáci se ovšem málo ve škole naučili. Tresty rodičů za nedbalé posílání dětí do školy té doby nebyly, toliko učitel časem rodičům dopsal neb domluvil.
   Po roku 1850 až do roku 1868 platily své učitele obce přiškolené. Občané platili školní daň, zvanou sobotáles, která až do roku 1868 činila v naší obci 2 zl. 8 kr. z jednoho dítěte školou povinného. Obecní výbor rozhodoval o tom, který z chudých občanů má být této daně sproštěn. Po letech 1850tých nedostačující částku peněžitou na plat učitele doplatila obec. Ještě v letech 1870-80tých platil se sobotáles, jejž tehdáž ještě výběrčí daní v obci vybíral a s daní bernímu úřadu odváděl. V tom čase byl jednotlivým obcím předepsán paušálně obnos školního platu a i tu, když předepsaný obnos se z vybraného sobotálesu neuhradil, doplatila nedostávající se částku obec.
   Platy učitelů v letech 1850tých i pozdějších nestačovaly na výživu mladému svobodnému podučiteli, tím méně učiteli ženatému, často s četnou rodinou. Ale tehdejší učitelé hudbou kostelní a zhusta i při tanečních zábavách v hospodě se doživovali. Znajíce životní nedostatky učitelských rodin, zámožnější rodiče dětí školu navštěvujících učitele několikrát do roka pecnem chleba, džbánem mléka, librou másla neb tvarohu, o zabíjačce také kusem masa obdarovali. A u nejzámožnějších rolníků mohl učitel také bečku bramborových oček na jejich polí si nasázet. Doživovati své učitele bylo na vsi starou zvyklostí, která poznenáhlu pomíjela ke konci devatenáctého století, až řádnou úpravou platů učitelských nadobro zmizela.
   Jaké platy měli učitelé po letech 1850tých, uvádím některé zjištěné případy: Učitel na odp. Karel Janků - nar. r. 1840, zemřel r. 1931, učitel Aloise Jiráska - popisoval svoji učitelskou činnost r. 1930 ve královéhradeckém »Pokroku« m. j. takto: »Ve Žďárkách u Hronova nastoupil jsem místo co správce školy r. 1862, ač teprve 22letý, s ročním služným 210 zl. stříbra a byt ve škole. Obec mně přidala k užívání korec pole a kus louky. Obec vykázala školní plat sobotáles. Co se do mého služného nedostávalo, doplatila ze svého důchodu. Roku 1868 usnesl se zemský


   8) Posílat děti do školy o 2 roky déle, do 14. roků, venkovský tehdejší lid neschvaloval a také se dle nového zákona většinou neřídil. Teprve přísným zakročením a pohrozením trestem v roku 1872 počala definitivně návštěva školy do 14 let.

str. 46

následovaly v několika letech potom pětileté příplatky po 100 zl., zvaně »kvinkvenálky«. Tím se dostalo učitelům již dostatečného zaopatření, tito počali zanechávat obsluhu choru v kostelích a lid darů učitelům.
   Školství a vyučování hospodářské vůbec je v Čechách asi 200 let staré. První hospodářské školy vychovávaly toliko hospodářské úředníky. Byly v Břevnově, Lánech, Souticích a Krumlově. Takový úkol měla též učitelská stolice polního hospodářství při universitě pražské, později přenesená na techniku a tu dochovaná až do zřízení odboru zemědělského r. 1906. Aby ti lidé, kteří nabyvše vysokoškolského vzdělání, přicházeli nejvíce ve styk se zemědělským lidem, tedy kněží, mohli lid venkovský o zemědělství poučovat, bylo v prvé polovici XIX. stol. na bohosloveckých ústavech v Hradci Králové a Českých Budějovicích vyučováno polnímu hospodářství. Přičiněním knížete Schwarzenberga a hrab. Thuna zřízena byla roku 1850 ve dvorech Rábíně česká a v Liebwerdě německá hospodářská škola, která vychovávala netoliko úředníky, nýbrž též praktické hospodáře. Avšak tyto školy nepostačovaly a proto jali se velkostatkáři zřizovati hosp. školy a je následovala i některá města. Tak vznikly školy v Neumětelích, Kadani a Chrudimi, v Opočně a Stěžerách. - K těmto hospod. školám přibyly brzy další školy v Hracholuskách, Písku a Klatovech. Mimo to bylo vyučováno hospodářství ve dvouletém kursu při reálce v Rakovníku a v Brandýse n. L„ v čeledinské škole v Lovocicích atd. a od roku 1871 v pomologickém ústavu v Tróji.
   Roku 1884 usnesl se zemský sněm, aby zřizovány byly dvouleté zimní hospodářské školy s 5měsič. vyučováním. Učitelé těchto škol měli za letních měsíců provádět kočovné vyučování po venkově. Zemský sněm se dále usnesl, aby do čítanek obecných škol byly vloženy články, jednající a pokroku hospodářském. Brzy pak vzniklo 29 zimních hosp. a 10 rolnických škol.
   Zimní hospodářské školy v severovýchod. Čechách otevřeny byly: roku 1884 v Kuklenách, v Novém Bydžově a v Jičíně, r. 1888 v Polici nad Met., avšak roku 1895 pro nedostatek žáků zrušena, roku 1896 V Opočně. Prvá hospodářská škola založena ve Stěžerách roku 1887. 11)

   11 ) Dle Dra Sítenského »Hospodářského slovníku naučného«.

str. 48

KAPITOLA VIL

Život vojenský - nebyl život veselý.

1. Venkovští hoši se bránili vojenské službě.
   Již před zrušením selské roboty od roku 1845 nastal obrat k lepšímu také v branné povinnosti venkovských mužů. 1) Do roku toho podléhali branci vrchnostenským úřadům. Stačilo dost málo rozhněvati si rychtáře, aneb pouhé očernění obecním rychtářem u vrchnostenského úřadu toho kterého rolníka, jehož dospělý syn se měl stavět k odvodu, a syn byl jistě k vojsku odveden. Postačilo, aby na př. rolník byl přistižen panským hajným při zastřelení zajíce aneb jinou osobou z tohoto činu vrchnosti udán, a hned následoval trest: prvý syn takového rolníka byl odveden k vojsku. S rychtářem musel žít každý rolník, jemuž dorůstali synové, v dobré shodě. Stačilo doporučení rychtářovo u vrchnostenského úřadu, aby branec z jeho obce byl odveden, a úřad přání rychtářovu jistě vyhověl.
   Stávaly se případy, jako následující: Rolnický syn, již vojenské povinnosti sprostěný a při odvodní komisi za neschopna uznaný, získal lásku děvčete, o které se marně ucházel dříve rychtářův syn, a oženil se s touto dívkou. To dopálilo rychtáře, šel na vrchnostenský úřad a tam si vymohl na řediteli, že onen mladý ženatý rolník byl předvolán a ihned k vojsku odveden, domů ani nepuštěn a při prvním transportu rekrutů do severní Itálie poslán. Každý protest proti takovému činu byl zcela zbytečný. Jelikož v tom čase byla branná povinnost 14 roků a cesta do Itálie přes Alpy trvala celý měsíc, zapadl tam obyčejně takový voják, na dovolenou domů nikdy nepřišel, ba ani dopisy nedocházely, a při častých vojenských potyčkách se »Sardynem«, jak tehdejší nepřítel Rakouska všeobecně byl nazýván, mnoho českých vojínů v Itálii zahynulo nebo i zákeřně od horkokrevných Italů zavražděno bylo. 2) A tak se staly případy, že stačilo, když se ve vsi a po okolí roznesla pověst, že ten neb onen vojín, třeba bývalý již ženatý hospodář, dodatečně k vojsku odvedený, v Itálii buď padl aneb zemřel, a že, aniž se čekalo na úřední potvrzení o smrti takového vojína, domnělá vdova s pozůstalou jí po muži usedlostí se brzy opět provdala, 3) Až do roku 1868 platil branný zákon, dle kterého každý rolnický syn,





   1) V roce 1845 zrušena byla 14letá presenční služba u vojska a zavedena byla 8letá služba.
   2) Dle vypravování vojínů v Itálii slouživších, ještě v letech 1860tých platil v severoitalských posádkách vojenský rozkaz, že vojíni ze zemí rakouských nesměli jednotlivě na procházku vycházeti.
   3) O některých takových případech vyprávěl můj děd Václav Havrda z Vilantic, známý řečník a písmák.

str. 50

   Až do let 1850tých se »verbovalo« 7) mužstvo k vojsku. Když totiž pochodovalo vojsko, pěchota, dělostřelectvo neb jízda a tábořilo v tom kterém městě, tu nechala vojenská komise, tři vyšší důstojníci, lékař a dva účetní poddůstojníci na náměstí postavit stůl, kol nějž zasedli a dali troubením neb bubnováním oznamovat, že tomu muži vojenské povinnosti schopnému, jenž by chtěl dobrovolně k vojsku přistoupit, naskýtá se příležitost dnes tak učinit a že může si volit, u jakého druhu zbraní chce sloužit. Těmto vojínům dobrovolcům slíbena byla peněžitá odměna po odbyté 141eté, později 8lete službě. A verbíři tímto způsobem mnohé nachytali.
   V tom čase po letech 1850tých, až ještě za války roku 1866 byl řídký případ, aby zámožný rolník neb majitel domu i chalupník byl u vojska. Vojáci byli tehdáž z 90% jen chudí lidé. Vypravovalo se v mém mládí, že císařovna Alžběta jednoho dne v letech 1860tých požádala císaře Františka Josefa, aby ji dovedl v poledne ke střídání dvorní stráže ve dvorním hradě ve Vídni. Císař jejímu přání vyhověl, a když dvě setniny hradní stráže, jedna odstupující, druhá nastupující, stály před císařskými manželi v pozoru, tu císařovna šla podél řady vojáků a tázala se jednoho po druhém, odkud je, jak se jmenuje a jaký má doma majetek. A na tuto poslední otázku obdržela téměř ode všech vojínů stejnou odpověď: »Majetek nemám žádný, jsem žebrák.« Císařovna se obrátila k císaři a pravila: »Tedy samé žebráky máme ve vojsku?« To - podle lidové tradice - bylo prý podnětem k odstranění výkupu od vojska a ke zrušení zákona, dle kterého syn, stav se majitelem usedlosti, byl zbaven vojenské povinnosti, kterýžto zákon v roku 1868 byl nově upraven a značně přiostřen.
   Avšak ještě za 8leté branné povinnosti, po válce roku 1866, známy jsou mi případy, že zámožní rolnici z obavy, že dojde opět v krátkém čase k nové válce, spojeného Rakouska s Francií proti Německu, své dospívající syny z vojny vypláceli za 1000 zlatých.
   Za 8leté branné povinnosti, teprve po roku 1860, byli obyčejně prostí vojínové, kteří nedocílili žádné hodnosti, po pětileté nepřetržité aktivní službě vojenské domů na trvalou dovolenou propouštěni, s podotknutím »až do zavolání«, což se stávalo při podzimních polních cvičeních. Ti vojíni, kteří se stali poddůstojníky, museli celých osm roků vysloužit.
   Když v roku 1868 zavedena byla tříletá presenční služba a všeobecná branná povinnost, zrušeny byly mnohé dřívější výhody rolnickým synům poskytované, toliko abiturientům středních škol s maturitní zkouškou zákonem byla povolena vojenská povinnost jednoroční. 8) Rolnickým synům jen ve výminečných případech zákon povolil, že po dvouměsíčním vojenském výcviku mohli býti domů propuštěni za příčinou řízení

   7) Až do převratu měl český pardubický 8. pluk dragounů zvláštní výsadu, udělenou císařem Ferdinandem II. z roku 1619 za zvláštní věrnost, že za hlaholu polnic přes dvorní hrad ve Vídni směl neohlášen projetí, na dvoře cis. hradu stůl postavit a po tři dny dobrovolníky k pluku verbovat.
   8) Jednoroční dobrovolníci, kteří předložili vysvědčení chudoby, sloužili na státní útraty ve vojsku. Dobrovolníci po jednoroční voj. službě, složivše s prospěchem zkoušku důstojnickou, stali se záložními důstojníky.

str. 52

mnoho o této válce s »Piemontem«, o bojích u Solferina a u Magenty, co tam zkusili horka, žízně a všech jiných útrap. 11)
   V měsíci červnu r. 1866, kdy čekala se krásná úroda a obilí počalo zrno nalévat, vypukla válka Rakouska s Pruskem. 12) Začala dne 27. června u Náchoda a současně u Trutnova a Kuřích Vod a skončila dne 3. července velikou bitvou u Chlumu poblíž Hradce Králové.
   Dne 22. července započalo mezi oběma válečnými stranami jednání o příměří, když byla celá rakousko-saská armáda u Vídně a Bratislavy překročila Dunaj a rozložila se na pravém břehu řeky. Prvé pětidenní příměří bylo pak o měsíc prodlouženo a dne 23. srpna byl v Praze podepsán mír. Sjednocení Německa, po čtyřech letech na to válka prusko-francouzská, po 44 letech válka světová, a z této vyšlý národ český, osvobozený, je výsledek války prusko-rakouské roku 1866.
   Roku 1870 na jaře před vypuknutím války prusko-francouzské Napoleon III. tajně vyjednával s Rakouskem o spojenectví. Rakousko bylo k tomu ochotno, majíc pěchotu již vyzbrojenou novými puškami zadovkami - Wenzlovkami - a hledajíc odvetu za Hradec Králové. V Rakousku a tím i v zemích koruny České se na jaře roku 1870 skutečně vše připravovalo k válce, zvláště koně se počali k vojsku odvádět; v červnu počaly se pak trousit zprávy, že Rakousko se s Francií nedohodlo a že se války proti Prusku nezúčastní.
   Po válce rusko-turecké, jež začala v dubnu roku 1877 a končila vítězstvím Rusů začátkem roku 1878 a zakončena byl mírem svatoštěpánským v březnu 1878, bylo Rakousko kongresem berlínským zmocněno, aby zjednalo klid a pořádek v Bosně a Hercegovině, v nejnepokojnějších a nejzanedbanějších evropských zemích tureckých. Vláda rakousko-uherská obsadila tudíž začátkem srpna t. roku obě země. Z deseti tehdejších pěších pluků českých byla mobilisována a do Bosny vyslána jedna pěší brigáda. Byly to dva pluky, čáslavský čís. 21 a jičínský čís. 74. Mimo to mobilisován byl český dělostřelecký pluk čís. 5, doplňující se z vojen. doplňovacích okresů čís. 18, Hradec Král., a čís. 36, Mladá Boleslav, jenž po mnoho let byl ubytován posádkou v Budapešti, kde mnohý zemědělský syn vojenskou službu konal. Kromě těchto tří českých pluků zmobilisován byl velký počet mužstva od sanitního oddělení, od vozatajstva a proviantního sboru. Zabrání těchto dvou zemí protáhlo se až do zimy. Záložníci vraceli se pak do svých domovů; nejstarší po Vánocích, mladší ročníky na jaře a ještě později. 13)

   11) U mého otce po několik roků po této válce sloužil, a když se oženil dělničil, což se i za mého hospodaření ještě dělo. Jan Hak. který jako vojín 18. královéhradeckého pluku se této války zúčastnil a u Solferina do pravé ruky při nabíjení nepřátelskou kulí byl raněn. O Itálii, o Milánu a Veroně, kde posádkou byl ubytován, rád vyprávěl.
   12) Pisatel, pamětník této války, a později z ochoty průvodce bojištěm, vydal roku 1927 spisek »Vzpomínky na válku roku 1866«, jenž byl v krátkém čase rozebrán.
   13) Když na jaře r. 1879 se počali záložníci vracet, byli ve velmi zuboženém stavu. Oděv roztrhaný a popálený, zvláště boty roztrhané. Když jsem tyto transporty vodil do »Transportshausu«. tehdáž na Františku u Vltavy, styděl jsem se za jejich stav.

str. 54

KAPITOLA VIII.

Komunikace na venkově.

1. Silnice státní a okresní.
   První státní, kamenem štětovaná silnice stavěna byla státem rakouským z Vídně do Prahy roku 1750 1). Od té doby uplynulo přes čtvrt století, než stát počal stavět další silnice, spojující velká města a pevnosti; stavba státních silnic v zemích historických spadá do konce osmnáctého století a do prvé poloviny devatenáctého století. Roku 1793 bylo zřízeno ředitelství pro stavbu silnic a započato s přijímáním důležitých silnic do státní správy. Císařským patentem ze dne 20. července 1804 byly stanoveny zásady konkurenčního řízení, podle nichž měly ke stavbě silnic přispívati země, vrchnosti a poddaní. 2) Silnice byly stavěny podle plánů zemských stavebních ředitelství s použitím všech tehdejších vědeckých a praktických poznatků. Kolem roku 1840 byla stavební akce zhruba skončena. Od té doby byla síť státních silnic doplňována jen pozvolna sestátňováním nestátních silnic. 3)
   Ačkoliv rok stavby tratí státních silnic nikde není zaznamenán, přece podařilo se mi z tradice udržované na vsích mezi starými občany, písmáky, vypátrati, že na Hradecku byla silniční trať Hradec Králové - Hořice stavěna přes obec Všestary roku 1811, druhá silnice státní Hradec Králové - Jaroměř stavěla se roku 1817. Obě tyto silnice stavěly se po několik roků, což vysvítá z vypravování mého otce, že slýchával vypravovat od starých lidí, kterak obec Máslojedy musela 3 roky dovážet kámen z Boháňky, dělníci odtud stavěli z něho štět při stavbě státní silnice od Hradce Král. k Hořicům na úseku Rozběřice - od hostince samoty Hajcmanky až po ves Lípu.
   A uplynulo opět několik desítek let od postavení státních silnic, než obce přikročily ke stavbě obecních cest, jež pak vyštětované a řádně zaštěrkované a dle předepsané šířky upravené převzal okres do své správy.
   Jedna z prvých nynějších okresních silnic českého severovýchodu byla postavena naší obcí Másloiedy, Hoříněvsí a Nedělištěmi v I. 1840-1845

   1) Vavák, II. díl, str. 146.
   2) Poddaní byli nuceni při stavbách státních silnic veškerou hmotu dovézt, chalupníci a dělníci ruční práce vykonávat. Vavák zaznamenal, že řídil povozy z okresu poděbradského při dovážení kamene z Bohánky přes vsi Zelkovice, Vrchovnici, Máslojedy a Neděliště na stavbu pevnosti Hradce Králové.
   3) Dle spisu »Československě silnice«, ministerstvem veřejných prací r. 1928 vydaného.

str. 56

2. O starých formanech.
   Těmito hlubokými jednokolejnými úvozovými cestami bylo rolníkům od vsi ke vsi až do vzdálených měst jezditi; jimi »formani« s těžkými často náklady až do Prahy ze všech končin země české a do všech ostatních měst zboží a živobytí z venkova dováželi a opět zpět odtud přiváželi. Lze si představit, co si počal takový forman, vezoucí značný náklad v poměru k bezedným cestám, když ho třeba i v létě stihlo pojednou deštivé počasí. Doplahočil se do nejbližší formanky - jedné z těch hospod, jež k tomu účelu byly při dlouhých cestách zřízeny a měly veliké konírny. Při těchto hospodách-samotách bývalo obyčejně mnoho korců polí a hospodář držel pár, dva páry i více silných koní, s kterými, když polní práci si odbyl, jezdil na »fiřpon«s), vytahoval ze špatných cest aneb do kopců formany zdaleka přijíždějící a daleko jedoucí. Jeden pár koní obyčejně stále se vytahováním formanů zabýval.
   Stávalo se, že cesty byly tak špatné, že formanovi bylo stále jeti s přípřeží - dvěma a tu a tam i třemi páry koní. Když prvý přípřežník koně vypřáhnul a jel zpět domů, druhý na určeném místě již s koňmi čekal, aby je připřáhl a jel dále. Také sedláci ze vsí na těchto cestách položených své koně na přípřeže za poplatek propůjčovali. Lze si představit a spočítat vydání takového vozky za cestu, nežli dojel na př. z Náchoda, ze severovýchodních, aneb z Budějovic, jižních Čech, do Prahy!
   Tyto formany viděli jsme jezdit ještě v sedmé a osmé desítce let devatenáctého století, ovšem již po tvrdých silnicích, kdy měli již těžké vozy »fasuňky«, k těmto dobrým silnicím přizpůsobené. Takový forman byl na dalekou cestu vybaven všemi potřebami, které mohl na cestě upotřebit. Fasuněk byl nepromokavou plachtou stále zakryt, pod vozem visela velká, plechová kulatá lucerna, vedle ní malé husté síto, pestře nabarvené, na točení ovsa koním, dále malá nádoba s mazadlem na vůz, po straně visela motyka, lopata a sekerka. Na předku »fasuňku« nad rameny u oje byl tak zvaný »šajtrok«, v němž měl vozka upraveno sedadlo; sedě kladl nohy na ramena vozu. Na chomoutech koní mívali tito formani kůži z jezevce, srstí navrch obrácenou. Vozka, ponejvíce z horských krajin pocházející, mnohý Němec, nosil černé kožené kalhoty do vysokých bot, červenou vestu a modrou kazajku, černý plstěný klobouk se širokou střechou, s něhož vzadu visely dva černé velké střapce.
   Na Hradecku na státní silnici od Hradce Králové k Jaroměři udržely se až do dnešní doby tři usedlosti u této silnice, bývalé to hostince »formanky« zvané, a sice prvá samota v Plotištích »Na Divišce« zvaná do dnešní doby, druhá v osadě Trotině, dlouhá léta »Voltrova hospoda« zvaná, a ještě v sedmé desítce let zvučného jména požívající, v níž do dnešního času se hostinství provozuje, a třetí samota v Černožicích u Rybníka. V prvé a třetí již po mnoho roků hostinství je zrušeno.
   V těchto hospodách za časů formanění bývalo velice rušno. Mimo několika formanů, každou noc tam přenocujících, scházeli se tam také podomní obchodníci »gráni« zvaní, kteří do Čech za obchodem docházeli

   5) Firšpon z něm. Vorspann = přípřež.

str. 58

aby přes svou obec postavily silnici a ji k silnici sousední obce připojily, vzniklo heslo: »Dobré cesty jsou okrasou a kapitálem obce.«
   Jak velké oběti mnohá obec na stavbu svých cest přinesla, uvádím příkladem obec Máslojedy. Roku 1844 a 1845 postavila tato obec prvou v okolí silnici od Hoříněvsi přes ves až na konec katastru k obci Nedělišti v délce 3570 m.
   Postavila silnici k obci Chlumu v délce 1650 m, a za 2 roky na to upravila silnici k Čistěvsi v délce 1.120 m. Obě tyto silnice byly budovány a připravovány k odevzdání do okresní správy v tehdy předepsané šířce 4 sáhů = 7 1/2 metrů - když v tom okresní výbor stanovil nový předpis pro okresní cesty a sice: 9 metrů šířky a válcování na účet obce. Tak bylo nutno obě již k odevzdání připravené cesty o 1 1/2 m rozšířit a uválcovat, což se stalo jedním rokem 1906. Obec na tento veliký náklad dostala podporu od okresu a země dle míry válcované silnice a sice od země 3.300 a od okresu 1.650 korun. Roku 1909 a 1910 zbudovala obec Máslojedy cestu na severozápad do Benátek v délce 1.380 metrů. Zde se po prvé používalo za mostky cementových rour. Také tato silnice byla válcovaná; obec musela si značný tehdáž obnos 12.000 K na stavbu vypůjčit. Okres přispěl na tuto cestu obci 1.600 a 860 K. Země však žádost za podporu zamítla.
   Máslojedy byly již v roku 1910 mezi prvými z obci, které se mohly honosit 5 okresními silnicemi do obce ústícími. Všech těchto pět našich silnic vede středem historicky památného bojiště z roku 1866, na kterém porážkou Rakouska byl položen základ k naši české samostatnosti.

   4. Jak vypadaly venkovské komunikace na začátku druhé polovice devatenáctého století.
   V roce 1850, až na státní silnice a velmi malé procento silnic okresních, jak později uvádím, byly cesty vozové ještě ve stavu hrozném, zcela zanedbávaném. Stav tehdejších vozových cest u nás byl asi takový, jako za světové války cesty v Polsku a Rusku. Také u nás po celých Čechách, na Moravě a ve Slezsku v rovinatých krajinách byly široké, několika-kolejové cesty. V tom čase nešlo tak o kousek pole jako za dnešní doby. Když již kolej cesty se tak hluboko projela, že nebylo možno ji s vozem jet, začalo se jezdit vedle této cesty, po poli, a utvořila se kolej nová; a když bylo již 6-7-10 kolejí a buď byla překážka, že dále novou kolej razit nešlo, anebo si to soused, vlastník pole, zakázal, teprve pak sousedé skopali u první opuštěné koleje vysokou okráčku, hlínu tím získanou hodili do kolejí, čímž tyto poněkud se zvýšily, a začalo se tak jezdit od pravé strany k levé zas znovu. Že takové cesty byly 8-10kolejné, dokážu příkladem z naší obce.
   Když byla přes naši obec roku 1845 postavena okresní silnice, první v širém okolí, zbylo ze staré cesty tolik půdy obci, že tehdejší starosta obce Jan Fejgl přišel na dobrou myšlenku; koleje staré cesty dal srovnat a roku 1850 dal tam vysázet ovocnou zahradu, která až do severního cípu vsi sahá a má výměry 194 korce (50 arů). — Do dnešní doby se té

str. 60

»Hořičky« nad Račici k Holohlavům, nazývá se Trnovkou a je v širokém okolí pod tímto jménem známa. Tato stará cesta na svahu od Račic n. Trotínou k Holohlavům vede celý kilometr úvozem, místy 4-5 metrů hlubokým, s břehy hustě trním všeho druhu zarostlými. 11)
   Velice zhusta se stávalo, že vozkové, nedosti opatrní, aby, než do úvozové cesty vjeli, přesvědčili se, jestli jiný povoz s druhé strany též do úvozu nevjel, srazili se uprostřed hluboké cesty. Štěstím pro ně bylo, když s některé strany vedl důjezd na sousedící pole, na který jeden povoz vyjel a protipovoz tak projel, načež prvý vozka za největší opatrnosti zpět do cesty vycouval a v jízdě pokračoval. Mnohem hůře bylo, když ze žádné strany důjezd nebyl. V tom případě se musilo s vozem, který proti svahu jel, s koňmi vycouvat až pod prvý důjezd; často museli do vozu, nákladem zatěžkaného, koně být do zadku zapraženi. Lze uvážit, jak těžko a s jakým nebezpečím pro koně bylo mezi břehem a vozem je provést. A v noci takovými cestami jezdit bylo nanejvýš nebezpečno. A přece se stávalo, že za nutné neodkladné potřeby (nemocnému pro lékaře neb kněze a pod.) se v noci jet muselo.
   Nynější a příští generace zemědělců je zcela zbavena starostí a výdajů na budování cest; přišla již k hotovému a zajisté, že s vděčností vzpomíná obětí a námahy, jež pro ni předkové zbudováním cest přinesli.
   A jest proto na dnešní generaci, aby se postarala o vybudování dalších, dosud neupravených komunikací, jež nebudou vyžadovat více než jednu desetinu nákladu silnic, chodníků.
   Chodníky jsou tak staré jako cesty vozové. Od pravěku vesnický lid docházel do měst a volil cestu co nejkratší. A tak si razil ode vsi ke vsi přímou cestu, přes pole, luka a lesy. A tam, kde silnice nebo vozová cesta tvoří ostrý úhel, lid v různé vzdálenosti od úhelného bodu dělal si cestu přes pole, aby si přes ostrý roh nadešel. Tam, kde obce jsou do kruhu postaveny, vede až po dnešní časy ještě v mnoha takových vsích chodník kolem zahrad, čemuž se říká cesta kolem »humen«. Touto cestou kol humen si lidé spíše zacházeli, ale používali této stezky ponejvíce proto, že když zemědělec na poli při práci zmokne, pak zablácený a nespořádaný rád se vyhne veřejnosti a rád vejde po zadu do svého domu. A stávalo se mnoho případů, ba v každé vsi se naskytnul, že lidé si navykli chodit skrz usedlost, přes dvorek.9 )
   Všechny chodníky počaly se tvořit v době, kdy o kousek pole nebyla nouze a na nějaké té brázdě půdy zemědělci nezáleželo. Tak mnohý rolník, jemuž v pozdějších časech počali lidé si nadcházeti po jeho mezi a později z meze přes roh pole, mlčky to trpěl a pomyslil si, že také si tu a tam rád nadejde. A uteklo 30 roků a dobrovolně trpěná stezka nabyla pravoplatnosti, byla promlčena. Ještě v sedmém desetiletí min. století se

   11) Dle popisu této staré cesty, uveřejněného v »Ročence«, vydané r. 1928 Spořitelnou Královéhradeckou.
   9) V naší obci bylo 5 případů veřejného průchodu skrz usedlost, což bylo dobrovolně trpěno. V posledních dvou případech bylo procházení teprve nyní zakázáno.

str. 62

KAPITOLA IX.

Panské zámky a velkostatky na vsi.

   Rušný býval za letního času život ve vsi, kde byl velkostatek, u kterého kromě bytů pro úředníky a hospodářských budov stával také panský zámek, ve kterém se obyčejně již v květnu ubytoval majitel panství s rodinou; byl-li to Čech, tedy přijel obyčejně z Prahy, byl-li to Němec, tedy z Vídně, kde tato rodina přes zimu bydlela; v zámku trávila celé léto až do pozdního podzimu. Mnohá zámožná rodina panská, která vlastnila několik panství se zámky, nebo tu a tam ještě k obývání způsobilý hrad - Křivoklát, Kost, Konopiště, Orlík a jiné - vyměnila za léto několikrát pobyt na venku, přejíždějíc po několikatýdenním pobytu na jednom opět na jiný zámek. Každá taková rodina měla však své nejoblíbenější rodinné sídlo, kde nejvíce ročního času ztrávila.
   Příchodem panské rodiny do zámku nastal čilý život v celé vsi. Od domu k domu i po okolí rychle nesla se zpráva: panstvo už je na zámku. Jinak to přistěhování mnoho hluku nenadělalo. Přijely dva kočáry se členy panské rodiny a některé povozy se služebnictvem. Zámecké pokoje byly veškerým nábytkem zařízeny, i obleky pro panstvo ve skříních byly uschovány. O větrání, pořádek a čistotu po čas nepřítomnosti panstva staral se zámecký klíčnik a jeho žena. - Ve vsi oživla hospoda i smíšené obchody, a zvláště řezník mnul si spokojeně ruce. Po silnici časně ráno počali projížděti panští kočové ve zvláštních vozících zapražené kočárové koně, jiní štolbové projížděli jezdecké koně; všichni obyčejně zajížděli až do sousedních vsí. V odpoledních hodinách vyjíždělo panstvo v kočárech do sousedních vsí a měst. Bylo vidět nádherné lesklé kočáry, do nichž zapraženy byly jeden i dva páry koní za sebou 1), stejnobarevných, sestejněných (říkalo se prostě »zcuknutých«), teplokrevných, obyčejně vysoké ceny, v lesklých postrojích, na nichž kovové součástky a šlechtické erby a korunky byly stříbrné i zlaté. Na kozlíku seděli kočí a lokaj, oba ve stejnokrojích, v šedobílých kabátech se stříbrnými portami a s vysokými cylindry na hlavách.
   Kde u velkostatku byl zámek, nescházel nikde velký okrasný sad,



   1) Hrabě Oktavián Kinský, pán Chlumce n. Cidlinou, jezdíval doma v Chlumci i v Praze s pětispřežením tak, že před ojí byl pár a u oje 3 vedle sebe zapražení koně. Všechny koně míval jednobarevné, nejčastěji ryzáky. Když roku 1878 dne 5. května přibyl jsem z Hradce Králové do Prahy, abych nastoupil další vojenskou službu, bylo to v neděli a já čekal jsem na příchod bratra Václava před tehdejšími josefskými kasárnami, kde bylo jezdecké oddělení vojen, kadetní školy ubytováno - na náměstí u Prašné brány - když k večeru počaly jezdit ze Stromovky kočáry, mezi těmi kol padesáti čtyřspřežních. V tu dobu byla ještě šlechta v Praze. Všech kočárů přejelo do několika set, skorem vesměs s cennými koňmi. Od téhož dne jsem nikdy v životě tak vzácného podívání nezažil.

str.64

   Karel Karel Weinrich, naši ves co rok projížděl na bojiště do lesa Svíbu, jehož byl vlastníkem.4) Město Nechanice se vždy těšívalo na příchod hraběte Jana Harracha do jeho letního sídla Hrádku. Tento dobrý, český šlechtic byl velkým dobrodincem netoliko města Nechanic, nýbrž i celého okresu, zvláště těch obcí, kde byly jeho velkostatky.
   Pozemkovou reformou a nastalou parcelací většiny velkostatků v Čsl. republice osiřel mnohý panský zámek na vsi a zanikl mnohý nádherný park i se zahradnictvím a skleníky. Zmizely přemnohé nádherné bažantnice a obory, jež byly okrasou vsi. A když přišly automobily, přestaly po vsích projíždět nádherné kočáry, čímž navždy vymizela jedna z nejpestřejších atrakcí ze vsi.
   Panské velkostatky na vsi, řízené školenými úředníky, správci a adjunkty, byly již od let 1850tých racionelně vedeny. Od hospodaření velkostatku bylo jedině možno malorolníkovi něčemu praktickému u vedení hospodářství se přiučit. Však málokterý ze správců velkých statků byl ochotným poučit malorolníka, na něhož ještě mnohá léta po zrušení roboty se díval jako na osobu méněcennou. Ještě v letech osmého desítiletí jsem slýchal, jak správce velkostatku Hoříněves Fořt, který tam čtvrt století působil, otce mého, kdykoliv s ním mluvil (pozemky naše s panskými sousedily), jmenoval pouze »Volfe«. A paní správcová žádné ženy rolnice si nikdy nepovšimla. Týž poměr býval u mladých, obyčejně ještě svobodných hospodářských adjunktů k rolnickým synkům. Takový hrdý adjunkt se vyhnul rolnickému, tehdáž neskolenému synu, neuznal jej za hodná, aby s ním pohovořil, tun méně jej o hospodářství poučil. Dosti zhusta bývali hrdými vůči malozemědělcům i šafáři na velkostatku, ba i poručníci. Zkrátka: Nemohlo se na velkostatku po dlouhá léta po zrušení roboty zapomenout na bývalé zlaté časy roboty.
   Pokud bývaly na vsích velkostatky, které mívaly veliké rozlohy pozemků 5), býval tam po celý rok čilý život. Již v šestém desetiletí objevil se tu parní mlátící stroj. Ještě v osmém desetiletí se v zimě, často za krutých mrazů, mlátívalo u stohů, často daleko v polích postavených; počínalo se mlátit o 6. hod. ranní. Denní mzda až do let 1880tých se platila 25, později 30 krejcarů. Současně s mlácením parním strojem, se na mlatě ve stodole mlátilo cepy žito, a sice »šestima«, což od dovedných mlatců, takt přesně udržujících, bylo příjemné poslouchati. A sotva se stohy obilí domlátily, nastalo vyvážení hnoje pro jarní setí řepy, a to dělo se za každé pohody, čímž veškeré cesty vozové mnoho trpěly a malorolníci proto panské povozy i s velkostatkem ke všem čertům posílali. Na vsi, kde byl velkostatek, dobře se vedlo obchodníkům s potravinami a hostinským, ze řemeslníků ševcům a krejčím.

   4) Weinrich nabídnul spolku pro udržování bojiště, že smí v lese Svíbu konat, co za dobré uzná.
   5) Velkostatek Hoříněves obhospodařoval 1.800 měr (5 měr = 1 hekt.) půdy, položené ve 3 katastrech obcí. V obci Nedělištích bývaly dva velkostatky; jeden vlastnil hr. Šternberg se zámkem, druhý bar. Jan Liebig. Každý obhospodařoval přes 120 hekt. půdy. A přece v Nedělištích bylo ještě několik statků.