Z pamětí starého českého sedláka - 4 část
Knihu z roku 1932, často se dotýkající našeho okolí, napsal Josef Volf z MáslojedZvýraznil jsem všechny zmínky o Smiřicích a Holohlavech
Děkuji za zapůjčení.
Zpět na hlavní stránku
OBSAH.
Kniha je rozdělená na více části, umístěných na dalších stránkách.
Kliknutím na heslo se dostanete na požadovanou kapitolu|
Stránka s první částí: Úvodem - 5 I. Polititický život na vsi ... 7 II. Jak se za starých časů na vsi bydlilo - 13 III. Od kolébky ke hrobu - 29 IV. Víra a pověra na vsi - 36 V. Školství - 40 VI. Pošta na vsi - 47 VIL Život vojenský - nebyl život veselý - 48 VIIl. Komunikace na venkově - 54 IX. Panské zámky a velkostatky na vsi - 62 Druhá část X. Spolková činnost na vsi - 65 XI. Vlny katastrof, krisí a blahobytu - 74 VII. Jak se hospodařilo ... - 103 XIII. Pěstování hospodářských plodin - 110 |
Třetí část XIV. Další práce s obilím - 141 XV. Staré hospodářské nářadí - 151 XVI. Zavádění nových strojů a nářadí ... - 160 XVII. Hospodářství luční - 184 Na této stránce jsou tyto kapitoly: XVIII. Ovocnictví ve druhé polovině XIX. století - 188 XIX. O starém včelařství a jeho úpadku - 192 XX. O drůbeži a ptactvu - 195 XXI. Ceny zemědělských výrobků ... - 203 XXII. Cukrovary a řepaři - 211 XXV. Finanční záležitosti zemědělského stavu - 221 XXVI. Družstevnictví zemědělské - 229 XXV. Hospodářské spolky - 239 XXVI. Vesnice a svět - 242 XXVII. Stavovské a politické procítění venkova 245 Vlastní životopis - 251 Rejstříky - nejsou uvedeny |
str. 188 Ovocnictví ve druhé polovině XIX. století.
V krajinách severovýchodních Čech, pokud mně známo jest, zvláště v okresích Jaroměř, Dvůr Králové, Hořice, Hradec Králové, Nechanice a Česká Skalice, pěstovalo se mnoho ovocného stromoví. V mnoha obcích těchto okresů kolem starých, větších statků, byly ovocné zahrady, obyčejně tesovým plotem obehnané a také několik korců veliké. Tak v naší obci Máslojedech byla u statku mého děda Jana Volfa, čís. 17, ovocná zahrada o výměře 4 korců, tutéž výměru měla zahrada Jana Fejgla, čís. II, u usedlosti naší, čís. 29, a sousedící usedlosti Kadečkovy i u Štefanovy, čís. 22, byly zahrady po 2 korcích výměry, u usedlosti Malířovy, čís. 18, byla 3 korcová zahrada, a tak to šlo po celé vsi. U každé usedlosti dle toho, jaká poloha pozemků k hospodářským budovám přiléhala, byla větší neb menší ovocná zahrada; taková ovocnými zahradami prostoupená obec za letního období činila velmi příjemný dojem. Většina budov byla obklopena a zakryta širokou vrstvou zeleně. Takový příznivý stav ovocnictví nebyl v obcích zeleninu pěstujících, poblíž Hradce Králové. Tam musely ovocné zahrady ustoupit poblíž budov založeným okurkovým polím (okurnišťatům), křenovkám a jiné pěstované zelenině. Tyto obce, v nichž mnohé hospodářské budovy byly do polí zcela holé, ani jediným ovocným stromem nechráněné, působily nepěkně, až smutně. Týmž dojmem působí obce, kde pro nepříznivé složení půdy stromy ovocné se nedaří, jako jsou na př. silné vrstvy pískové, jinde půdy vodou prosáklé a pod.
Ještě kolem r. 1870 v každé vsi, kde u statku byla větší ovocná zahrada, stál v ní osamotnělý malý zděný domek pod taškovou střechou, v němž upravena byla sušárna na ovoce. Obyčejně sestávala z 20 dřevěných lisek, 2 m délky a 60 cm šíře. V sušárně se až do let 1880tých a ještě i později na podzim sušilo ovoce, zvláště švestky a hrušky. Když vlastník sušárny dosušil své ovoce, dovolil sušit sousedu, který své sušárny neměl. Tehdy sušené švestky slušně se platily a nacházely dosti odbytu na týdenních trzích ve městech. Korec dobře sušených švestek stál od 14 až do 21 zlatých. To nutilo mnohé rolníky k vysazování švestkových alejí na polích kolem cest. 1) Když v začátku druhé poloviny XIX. stol. počaly se upravovat trvale sjízdné okresní silnice, zbyly vedle těchto nových silnic často širší nebo úzké pruhy rozryté půdy z bývalých mnohokolejných cest. Tuto obyčejně obci patřící půdu dala obec srovnat a na užších pruzích vysázet jednu i dvě řady švestkových stromů, jinde založila
1) V kraji jičínském i na Turnovsku vysazovány byly řady švestek též uprostřed polí, řady široce od sebe vzdálené.
KAPITOLA XVIII.
V krajinách severovýchodních Čech, pokud mně známo jest, zvláště v okresích Jaroměř, Dvůr Králové, Hořice, Hradec Králové, Nechanice a Česká Skalice, pěstovalo se mnoho ovocného stromoví. V mnoha obcích těchto okresů kolem starých, větších statků, byly ovocné zahrady, obyčejně tesovým plotem obehnané a také několik korců veliké. Tak v naší obci Máslojedech byla u statku mého děda Jana Volfa, čís. 17, ovocná zahrada o výměře 4 korců, tutéž výměru měla zahrada Jana Fejgla, čís. II, u usedlosti naší, čís. 29, a sousedící usedlosti Kadečkovy i u Štefanovy, čís. 22, byly zahrady po 2 korcích výměry, u usedlosti Malířovy, čís. 18, byla 3 korcová zahrada, a tak to šlo po celé vsi. U každé usedlosti dle toho, jaká poloha pozemků k hospodářským budovám přiléhala, byla větší neb menší ovocná zahrada; taková ovocnými zahradami prostoupená obec za letního období činila velmi příjemný dojem. Většina budov byla obklopena a zakryta širokou vrstvou zeleně. Takový příznivý stav ovocnictví nebyl v obcích zeleninu pěstujících, poblíž Hradce Králové. Tam musely ovocné zahrady ustoupit poblíž budov založeným okurkovým polím (okurnišťatům), křenovkám a jiné pěstované zelenině. Tyto obce, v nichž mnohé hospodářské budovy byly do polí zcela holé, ani jediným ovocným stromem nechráněné, působily nepěkně, až smutně. Týmž dojmem působí obce, kde pro nepříznivé složení půdy stromy ovocné se nedaří, jako jsou na př. silné vrstvy pískové, jinde půdy vodou prosáklé a pod.
Ještě kolem r. 1870 v každé vsi, kde u statku byla větší ovocná zahrada, stál v ní osamotnělý malý zděný domek pod taškovou střechou, v němž upravena byla sušárna na ovoce. Obyčejně sestávala z 20 dřevěných lisek, 2 m délky a 60 cm šíře. V sušárně se až do let 1880tých a ještě i později na podzim sušilo ovoce, zvláště švestky a hrušky. Když vlastník sušárny dosušil své ovoce, dovolil sušit sousedu, který své sušárny neměl. Tehdy sušené švestky slušně se platily a nacházely dosti odbytu na týdenních trzích ve městech. Korec dobře sušených švestek stál od 14 až do 21 zlatých. To nutilo mnohé rolníky k vysazování švestkových alejí na polích kolem cest. 1) Když v začátku druhé poloviny XIX. stol. počaly se upravovat trvale sjízdné okresní silnice, zbyly vedle těchto nových silnic často širší nebo úzké pruhy rozryté půdy z bývalých mnohokolejných cest. Tuto obyčejně obci patřící půdu dala obec srovnat a na užších pruzích vysázet jednu i dvě řady švestkových stromů, jinde založila
1) V kraji jičínském i na Turnovsku vysazovány byly řady švestek též uprostřed polí, řady široce od sebe vzdálené.
str. 189
docela třířadovou zahradu ovocnou ze všech druhů ovoce. Takovýto švestkovými stromy osázený, u silnice zbylý pruh půdy lze dodnes u mnohé obce spatřiti. Tak na př. na jižní straně obce Vrchovnice, východní straně obce Račic, na sever obce Nedělišť, Neznášova a j. Vydán byl také zemský zákon, dle kterého byl každý vlastník pozemku položeného u okresní silnice povinen po celé délce pole silnici vroubícího vysázet na vzdálenost 4 sáhů od sebe ovocné stromy. Zákon ten byl přísně dodržován a okresní cestáři byli povinni každý rok podat okr. výboru soupis scházejících stromů. Vysázené stromořadí podél veřejných cest mělo velký význam estetický a praktický. Za zimního času za sněhových vánic označují stromořadí směr cesty. Ale vysázení těchto švestkových stromořadí ve volných polích, zvláště v polohách vyšších, větru zcela vysazených, se zpola neosvědčilo. Švestky z těchto stromů byly vždy a jsou až na dnešní dobu kvality podřadné. Nepohoda, zvláště větry, zbavují je častým a velkým pohybem barvy, plody zakrňují, jsou masa vždy zatvrdlého a nevzhledné.
»Zahrada řídká, les hustý« jest staré heslo, jež jsem často slýchával od svého otce. A již při zakládání obecní zahrady v Máslojedech v letech 1830tých, jež starosta Jan Fejgl svěřil místním dvěma sadařům (sadaři obyčejně bývali zároveň zahradníky), Hlavatému a Prostředníkovi, použili tito praktického způsobu vysazování ovocných stromů; sázeli na vzdálenost 6 kroků - 4.50 m - švestku, jabloň, švestku, hrušku. Švestkový strom, který se rychleji vyvinuje a brzy plody nasazuje, mohl, aniž by překážel postranním štěpům, po 25 až 30 let ovoce plodit a pak, když počal v rozpětí štěpům překážet, mohl býti vykopán, aby jabloně a hrušně nabyly devítimetrové vzdálenosti a mohly se náležitě vyvíjet. Tento praktický způsob vysazování ovocných zahrad se neujal. Litovalo se švestkové stromy skácet, čímž štěpy zakrněly a zahrada utrpěla, stavši se po 25 letech přehuštěnou.
V tom čase zvláště velkostatkáři věnovali mnoho půdy pro ovocné zahrady, které u mnohých velkostatků mívaly 10-20 i více korců výměry (Chlum, Hořiněves, Sadová, Stračov, Velké Jeřice, Holovousy a jiné). Tehdejší velkostatkáři obyčejně v sídle svého letního pobytu, kde měli zařízené zahradnictví a vydržovali zahradníka, zařizovali ovocné školky. Takovou vzorně zařízenou školku měl liž tenkráte hr. Jan Harrach ve Stračově, Liebig ve Smiřicích a dle jejich vzoru zařídil si na tu dobu velkou školku ve výměře dvou korců učitel na obecné škole, pozdější ředitel J. Kulíř v Hradci Králové. 2) Dle těchto vzorů, zvláště učitele Kulíře, založil veliké desetikorcové ovocné školky ke konci devatenáctého století Jan Valc
2) Ovocná školka ředitele Kulíře byla za bývalým zájezdním hostincem »Na špici« na Pražském Předměstí u nádraží. Když do tisíců jdoucí množství dorostlých štěpů ředitel Kulíř nemohl prodat, učinil návrh silniční radě státních silnic, aby svolila, aby po stranách těchto silnic vysazeno bylo ovocné stromoví. Silniční rada na návrh přistoupila a sepsala s řed. Kulířem smlouvu, dle které byl povinen štěpy zdarma podél silnic nasázet a opatrovat a po 20 roků mohl pro sebe užitek brát. Po dvaceti letech že má stromoví připadnout státu. Kulíř v krátkých letech docílil, že stromoví dávalo užitek, avšak erár mnoho nezískal. Stromům se u tvrdé silnice nedařilo a do 40 let zašly.
docela třířadovou zahradu ovocnou ze všech druhů ovoce. Takovýto švestkovými stromy osázený, u silnice zbylý pruh půdy lze dodnes u mnohé obce spatřiti. Tak na př. na jižní straně obce Vrchovnice, východní straně obce Račic, na sever obce Nedělišť, Neznášova a j. Vydán byl také zemský zákon, dle kterého byl každý vlastník pozemku položeného u okresní silnice povinen po celé délce pole silnici vroubícího vysázet na vzdálenost 4 sáhů od sebe ovocné stromy. Zákon ten byl přísně dodržován a okresní cestáři byli povinni každý rok podat okr. výboru soupis scházejících stromů. Vysázené stromořadí podél veřejných cest mělo velký význam estetický a praktický. Za zimního času za sněhových vánic označují stromořadí směr cesty. Ale vysázení těchto švestkových stromořadí ve volných polích, zvláště v polohách vyšších, větru zcela vysazených, se zpola neosvědčilo. Švestky z těchto stromů byly vždy a jsou až na dnešní dobu kvality podřadné. Nepohoda, zvláště větry, zbavují je častým a velkým pohybem barvy, plody zakrňují, jsou masa vždy zatvrdlého a nevzhledné.
»Zahrada řídká, les hustý« jest staré heslo, jež jsem často slýchával od svého otce. A již při zakládání obecní zahrady v Máslojedech v letech 1830tých, jež starosta Jan Fejgl svěřil místním dvěma sadařům (sadaři obyčejně bývali zároveň zahradníky), Hlavatému a Prostředníkovi, použili tito praktického způsobu vysazování ovocných stromů; sázeli na vzdálenost 6 kroků - 4.50 m - švestku, jabloň, švestku, hrušku. Švestkový strom, který se rychleji vyvinuje a brzy plody nasazuje, mohl, aniž by překážel postranním štěpům, po 25 až 30 let ovoce plodit a pak, když počal v rozpětí štěpům překážet, mohl býti vykopán, aby jabloně a hrušně nabyly devítimetrové vzdálenosti a mohly se náležitě vyvíjet. Tento praktický způsob vysazování ovocných zahrad se neujal. Litovalo se švestkové stromy skácet, čímž štěpy zakrněly a zahrada utrpěla, stavši se po 25 letech přehuštěnou.
V tom čase zvláště velkostatkáři věnovali mnoho půdy pro ovocné zahrady, které u mnohých velkostatků mívaly 10-20 i více korců výměry (Chlum, Hořiněves, Sadová, Stračov, Velké Jeřice, Holovousy a jiné). Tehdejší velkostatkáři obyčejně v sídle svého letního pobytu, kde měli zařízené zahradnictví a vydržovali zahradníka, zařizovali ovocné školky. Takovou vzorně zařízenou školku měl liž tenkráte hr. Jan Harrach ve Stračově, Liebig ve Smiřicích a dle jejich vzoru zařídil si na tu dobu velkou školku ve výměře dvou korců učitel na obecné škole, pozdější ředitel J. Kulíř v Hradci Králové. 2) Dle těchto vzorů, zvláště učitele Kulíře, založil veliké desetikorcové ovocné školky ke konci devatenáctého století Jan Valc
2) Ovocná školka ředitele Kulíře byla za bývalým zájezdním hostincem »Na špici« na Pražském Předměstí u nádraží. Když do tisíců jdoucí množství dorostlých štěpů ředitel Kulíř nemohl prodat, učinil návrh silniční radě státních silnic, aby svolila, aby po stranách těchto silnic vysazeno bylo ovocné stromoví. Silniční rada na návrh přistoupila a sepsala s řed. Kulířem smlouvu, dle které byl povinen štěpy zdarma podél silnic nasázet a opatrovat a po 20 roků mohl pro sebe užitek brát. Po dvaceti letech že má stromoví připadnout státu. Kulíř v krátkých letech docílil, že stromoví dávalo užitek, avšak erár mnoho nezískal. Stromům se u tvrdé silnice nedařilo a do 40 let zašly.
str. 190
ve Věkoších u Hradce Králové. Z těchto školek těšily se velké oblibě štěpy stračovské; ze širého okolí pro štěpy rolníci na jaře dojížděli do Stračova. Půda ve Stračově byla vazká s jílovitým spodkem a stromky z této půdy do lehkých hlinitých půd přesazené výborně se dařily. Po všechna léta mého mládí, až do let 1880, bývalo velké množství housenek na ovocných stromech. Co rok musely se na jaře housenky pomoci housenáčku 3) sbírat, což i úřady přísně nařizovaly.
Tehdejší druhy ovoce, jablek a hrušek, až do doby zakládání ovocných školek byly domácí staré druhy; z jablek převládalo jablko panenské, jež se třídilo na několik druhů a názvů: nejjemnější zváno »Jeptiškové«, - nejpanenštější - následovalo »Panenské« a »Kalva rúže« a »Felčarské«, jež vynikalo úrodností, ale obyčejně bylo drobné. Primát mezi jablky mělo tehdy jablko »Míšeňské«, po něm následovalo Granátové, Kožené, Studničné, Dědkovské, Zapovězené, Šálové, Soudkové, Melounové, Řepínské a jiná. Stromy všech těchto druhů jablek byly zdomácnělé, a klimatisované, a dobře se dařily a dosáhly časem velkých rozměrů, zvláště Míšeňské 4) a Panenské.
U hrušek starých druhů převládaly tehdy drobné druhy, namnoze i hrušky plané. Z těchto drobných druhů v každé téměř zahradě bývaly Koloře a ještě menší Jakubky, také »Kačenky« mezi lidem zvané; stromy obou těchto drobných druhů dosáhly obyčejně velikých rozměrů, byly velice úrodné a pro dobrou chuť ovoce s oblibou pěstovány. Dále z drobných druhů hrušek se pěstovaly: Majdalenky, Malovánky, Vendražky, Bělky, Smolnice, Mydlinky 5) a mnoho planých hrušek. 6) Všecky tyto hrušky byly v každé větší zahradě zastoupeny a stromy jich dosahovaly neobyčejné výše a rozlohy. Z ušlechtilých druhů hrušek byly v tomto půlstoletí mnoho pěstovány Koženky (dle kožené slupky), Žitavky, Medovky, Římské jakubky, Fíkovky (dle zvláštního fíkovitého tvaru), Hrachovky a jiné, jež byly střední velikosti; ke druhům velkých hrušek patřily »Piksle«, jichž
3) Druh železného háčku, na bidélku připevněný, pomocí jehož dělník tenké koncové větvičky s listem vajíček olamoval, do zástěry ukládal a pak spálil. Po letech 1880tých tyto housenky v krajině zdejší zmizely. Začátkem dvacátého století se dva roky za sebou ve velkém množství objevila housenka »bekyně zlatořitná«, která mnoho stromoví na Hradecku zničila.
4) Míšeňské jablko bylo prvotřídní jablko chuti kořeněné, střední velikosti. Strom se tu dařil a dorůstal ve veliké stromy, leč obyčejně jen málo rodil. A z té asi příčiny se přestal tento vzácný druh jablek pěstovat, takže ve zdejší krajině zcela vymizel. Upomínka na toto výborné jablko je v národní písni: »Chovejte mne, má matičko, jako míšeňské jablíčko«.
5) Tento druh drobných hrušek se pro svoji výbornou chuť na Hradecku dosud pěstuje a na trhu je hledán.
6) V letech kolem r. 1870 a ještě později byly téměř v každém katastru obcí, zvláště blíže k horám, tu a tam v poli stojící osamělé plané hrušně, které dosahovaly velkých rozměrů a stávaly tak dlouho, až vichřicí byly zničeny. Tyto plané hrušně rostly obyčejně na mezích neb březích u polí a o ovoce se dělili dva i tři hospodářové. O těchto hrušních činí se též zmínka v národní písni: »Stojí hruška v širém poli, pán Bůh sám ji pěstuje«, atd.
ve Věkoších u Hradce Králové. Z těchto školek těšily se velké oblibě štěpy stračovské; ze širého okolí pro štěpy rolníci na jaře dojížděli do Stračova. Půda ve Stračově byla vazká s jílovitým spodkem a stromky z této půdy do lehkých hlinitých půd přesazené výborně se dařily. Po všechna léta mého mládí, až do let 1880, bývalo velké množství housenek na ovocných stromech. Co rok musely se na jaře housenky pomoci housenáčku 3) sbírat, což i úřady přísně nařizovaly.
Tehdejší druhy ovoce, jablek a hrušek, až do doby zakládání ovocných školek byly domácí staré druhy; z jablek převládalo jablko panenské, jež se třídilo na několik druhů a názvů: nejjemnější zváno »Jeptiškové«, - nejpanenštější - následovalo »Panenské« a »Kalva rúže« a »Felčarské«, jež vynikalo úrodností, ale obyčejně bylo drobné. Primát mezi jablky mělo tehdy jablko »Míšeňské«, po něm následovalo Granátové, Kožené, Studničné, Dědkovské, Zapovězené, Šálové, Soudkové, Melounové, Řepínské a jiná. Stromy všech těchto druhů jablek byly zdomácnělé, a klimatisované, a dobře se dařily a dosáhly časem velkých rozměrů, zvláště Míšeňské 4) a Panenské.
U hrušek starých druhů převládaly tehdy drobné druhy, namnoze i hrušky plané. Z těchto drobných druhů v každé téměř zahradě bývaly Koloře a ještě menší Jakubky, také »Kačenky« mezi lidem zvané; stromy obou těchto drobných druhů dosáhly obyčejně velikých rozměrů, byly velice úrodné a pro dobrou chuť ovoce s oblibou pěstovány. Dále z drobných druhů hrušek se pěstovaly: Majdalenky, Malovánky, Vendražky, Bělky, Smolnice, Mydlinky 5) a mnoho planých hrušek. 6) Všecky tyto hrušky byly v každé větší zahradě zastoupeny a stromy jich dosahovaly neobyčejné výše a rozlohy. Z ušlechtilých druhů hrušek byly v tomto půlstoletí mnoho pěstovány Koženky (dle kožené slupky), Žitavky, Medovky, Římské jakubky, Fíkovky (dle zvláštního fíkovitého tvaru), Hrachovky a jiné, jež byly střední velikosti; ke druhům velkých hrušek patřily »Piksle«, jichž
3) Druh železného háčku, na bidélku připevněný, pomocí jehož dělník tenké koncové větvičky s listem vajíček olamoval, do zástěry ukládal a pak spálil. Po letech 1880tých tyto housenky v krajině zdejší zmizely. Začátkem dvacátého století se dva roky za sebou ve velkém množství objevila housenka »bekyně zlatořitná«, která mnoho stromoví na Hradecku zničila.
4) Míšeňské jablko bylo prvotřídní jablko chuti kořeněné, střední velikosti. Strom se tu dařil a dorůstal ve veliké stromy, leč obyčejně jen málo rodil. A z té asi příčiny se přestal tento vzácný druh jablek pěstovat, takže ve zdejší krajině zcela vymizel. Upomínka na toto výborné jablko je v národní písni: »Chovejte mne, má matičko, jako míšeňské jablíčko«.
5) Tento druh drobných hrušek se pro svoji výbornou chuť na Hradecku dosud pěstuje a na trhu je hledán.
6) V letech kolem r. 1870 a ještě později byly téměř v každém katastru obcí, zvláště blíže k horám, tu a tam v poli stojící osamělé plané hrušně, které dosahovaly velkých rozměrů a stávaly tak dlouho, až vichřicí byly zničeny. Tyto plané hrušně rostly obyčejně na mezích neb březích u polí a o ovoce se dělili dva i tři hospodářové. O těchto hrušních činí se též zmínka v národní písni: »Stojí hruška v širém poli, pán Bůh sám ji pěstuje«, atd.
str. 191
stromy dosahovaly výšky a rozměrů Koloří, dále Žitnačky, Pšenčky (dle toho, že zrály obyčejně s tímto druhem obilí), Topolky (strom měl kuželovitý tvar) a »Cvergle«, které pozdě zrály a patřily mezi nejlepší. S těmito druhy hrušek se všade počítalo, sadař je cenil; ve všech větších zahradách byly.
Z peckovitého ovoce se mnoho pěstovalo švestek a karlátek 7) a také několik druhů vzácných špendlíků a rynglí, též babšata, také »Páví vejce« zvaných; bylo také všude dost kulatek, které často divoce v plotech rostly.
Odbyt na ovoce byl v tom čase vždy zajištěn; každého roku byl velký vývoz jablek a hrušek do Německa. Z té příčiny byla brzy po jaru sháňka, sadaři se předbíhali, aby co nejvíce zahrad skoupili. Sadaři byli obyčejně školení odborníci, kteří úzkostlivě šetřili každého stromu, zvláště při česání. Dva až tři sadaři pracovali společně a snažili se vždy všechny sady ve vsi skoupit a trvale známost s rolníky si učinit, a to i pro budoucí léta. Tak na př. v Máslojedech po celou řadu let kupovali všechny ovocné sady tři sadaři z Jaroměře: Nosek, Kupka a Čermák, kteří až do stáří co rok zde sadařili. Ovocné zahrady prodávaly se tak, že hospodář si vymínil třetí neb čtvrtý díl ze všeho ovoce, jejž mu byl sadař povinen načesané odvést, a také si vymínil některý celý strom. V tom čase tržil můj otec za 2 korce zahrady 60 zlatých, nejvíce 120 zl., třetí díl ze všeho ovoce a jeden hruškový strom si vymiňoval. Strýc Volf utržil jeden rok v sedmém desetiletí od těchto jaroměřských sadařů za 4 korce zahrady 400 zl. a čtvrtý díl ze všeho ovoce.
Ovoce se tehdy mnoho v domácnostech jedlo a na různý způsob se připravovaly z něho pokrmy. Zvláště povidel hleděla si každá hospodyně mnoho navařit, aby měla po celý rok dostatek mazání dětem a čeledi na chléb (když krávy méně dojily), i na vdolky, a také brambory se jimi potíraly. Suché švestky se přidávaly do jahelníku a suché hrušky se vařívaly k večeři a také se strouhaly a posypávaly se jimi vdolky. Rovněž křížaly, sušené to výkrojky červivých a nahnilých jablek, se ve všední dny k večeři vařívaly. (V jižních Čechách se ze sušených hrušek připravují pokrmy, jež všeobecně lid nazývá »šusterka a pracharanda«.)
Když nastalo pěstování řepy, velice utrpělo pěstování ovoce v naší krajině, takže ovocné zahrady jsou až z poloviny zrušeny, u mnohých velkostatků zcela. Na místě starých zdomácnělých odrůd zavedeny byly cizí ušlechtilé druhy, z nichž mnohým se však v našem drsném podnebí nedaří a strom brzy hyne.
7) Druh, který prý Karel IV. z Francie přivezl; po něm »Karlátky« jméno dostaly.
stromy dosahovaly výšky a rozměrů Koloří, dále Žitnačky, Pšenčky (dle toho, že zrály obyčejně s tímto druhem obilí), Topolky (strom měl kuželovitý tvar) a »Cvergle«, které pozdě zrály a patřily mezi nejlepší. S těmito druhy hrušek se všade počítalo, sadař je cenil; ve všech větších zahradách byly.
Z peckovitého ovoce se mnoho pěstovalo švestek a karlátek 7) a také několik druhů vzácných špendlíků a rynglí, též babšata, také »Páví vejce« zvaných; bylo také všude dost kulatek, které často divoce v plotech rostly.
Odbyt na ovoce byl v tom čase vždy zajištěn; každého roku byl velký vývoz jablek a hrušek do Německa. Z té příčiny byla brzy po jaru sháňka, sadaři se předbíhali, aby co nejvíce zahrad skoupili. Sadaři byli obyčejně školení odborníci, kteří úzkostlivě šetřili každého stromu, zvláště při česání. Dva až tři sadaři pracovali společně a snažili se vždy všechny sady ve vsi skoupit a trvale známost s rolníky si učinit, a to i pro budoucí léta. Tak na př. v Máslojedech po celou řadu let kupovali všechny ovocné sady tři sadaři z Jaroměře: Nosek, Kupka a Čermák, kteří až do stáří co rok zde sadařili. Ovocné zahrady prodávaly se tak, že hospodář si vymínil třetí neb čtvrtý díl ze všeho ovoce, jejž mu byl sadař povinen načesané odvést, a také si vymínil některý celý strom. V tom čase tržil můj otec za 2 korce zahrady 60 zlatých, nejvíce 120 zl., třetí díl ze všeho ovoce a jeden hruškový strom si vymiňoval. Strýc Volf utržil jeden rok v sedmém desetiletí od těchto jaroměřských sadařů za 4 korce zahrady 400 zl. a čtvrtý díl ze všeho ovoce.
Ovoce se tehdy mnoho v domácnostech jedlo a na různý způsob se připravovaly z něho pokrmy. Zvláště povidel hleděla si každá hospodyně mnoho navařit, aby měla po celý rok dostatek mazání dětem a čeledi na chléb (když krávy méně dojily), i na vdolky, a také brambory se jimi potíraly. Suché švestky se přidávaly do jahelníku a suché hrušky se vařívaly k večeři a také se strouhaly a posypávaly se jimi vdolky. Rovněž křížaly, sušené to výkrojky červivých a nahnilých jablek, se ve všední dny k večeři vařívaly. (V jižních Čechách se ze sušených hrušek připravují pokrmy, jež všeobecně lid nazývá »šusterka a pracharanda«.)
Když nastalo pěstování řepy, velice utrpělo pěstování ovoce v naší krajině, takže ovocné zahrady jsou až z poloviny zrušeny, u mnohých velkostatků zcela. Na místě starých zdomácnělých odrůd zavedeny byly cizí ušlechtilé druhy, z nichž mnohým se však v našem drsném podnebí nedaří a strom brzy hyne.
7) Druh, který prý Karel IV. z Francie přivezl; po něm »Karlátky« jméno dostaly.
str. 192
O starém včelařství a jeho úpadku.
V celé druhé polovině XIX. stol. chov včel neobyčejně byl oblíben, utěšeně zkvétal a dával venkovskému lidu hojnost užitku. Med nacházel dostatek odběratelů a také se slušně platil.
Nejvíce včelnic a úlů bylo ve vsích v předhoří Krkonoš až do 500 m výšky nad mořem. V okresích královédvorském a jaroměřském často u jednotlivců ve vsích bylo 10-20-30 a také 45 úlů včel.1) Také v tak zv. kraji, na Královéhradecku, v každé vsi bylo několik rolníků včelařů. I mnozí řídící učitelé a faráři se chovem včel bavili. Tehdejší hojný chov včel znamenitě prospíval soudobému, ve velkém rozsahu pěstovanému ovocnictví 2) hojným opylováním květů, jež znamenitě působilo na častou dobrou úrodu ovoce. Toto dobrodiní včel tehdejší hospodáři dobře znali. Ke zdaru včelařství přispívalo zvláště v předhoří především pěstování medonosných hospodářských plodin. Byly to různé jetely pro semeno pěstované, z nichž jetel bílý nejvíce se pěstoval, nejvíce cukrové šťávy obsahoval a včelám ze všech jetelů nejpřístupnější byl. Jetel červený, mající mnoho medových šťáv, není pro včely vhodný.
Až do konce XIX. století nejvíce se choval starý zdomácnělý český druh včel, všeobecně u včelařů známý pod jménem »černé včely«. Vyznamenávaly se velikou přičinlivostí, ale řídkým rojením. Tyto české včely, jimiž můj děd Havrda z Vilantic své tři dcery »do kraje« provdané, po jednom úlu podaroval, chovali jsme po 30 roků a za ten čas se toliko dvakrát rojily. Množení těchto včel prováděli praktičtí včelaři tím způsobem, že oddělili kus díla z úlu s násadou, a zvláště s násadou nové královny, a do nového úlu zasadili i s nutnými několika plásty medu pro prvý čas živobytí nově vylíhnutých včel. A jelikož se dbalo takového dělení pokud možno nejranněji, obyčejně se tyto mladé včely do zimy dostatečně zásobily. Dělení včel mohlo se co rok provést, leč starému kmenu časté dělení by neprospívalo, včely by slábly a tím by málo medu snesly, jakž se to po letech při křížení včel a tím častým, až dvojím rojením během jednoho léta ukázalo. Následky oslabení včel byly většině včelařů dobře známy a tak se k dělení kmene včel odvážil včelař zřídka po 3-4, až 5 letech. A přes to se včely množily! Jaká toho byla příčina?
1) Znal jsem se s mlynářem v horním mlýně ve Hvězdě, okr. Dvůr Králové, který do konce toho století choval 40—50 úlů včel. Pozdějším křížením ztratil je všechny.
2) S rozmachem pěstování řepy vykáceno bylo na vsích mnoho ovocných zahrad i u velkostatků a zbylému stromoví nevěnována již taková péče jako před tím.
KAPITOLA XIX.
V celé druhé polovině XIX. stol. chov včel neobyčejně byl oblíben, utěšeně zkvétal a dával venkovskému lidu hojnost užitku. Med nacházel dostatek odběratelů a také se slušně platil.
Nejvíce včelnic a úlů bylo ve vsích v předhoří Krkonoš až do 500 m výšky nad mořem. V okresích královédvorském a jaroměřském často u jednotlivců ve vsích bylo 10-20-30 a také 45 úlů včel.1) Také v tak zv. kraji, na Královéhradecku, v každé vsi bylo několik rolníků včelařů. I mnozí řídící učitelé a faráři se chovem včel bavili. Tehdejší hojný chov včel znamenitě prospíval soudobému, ve velkém rozsahu pěstovanému ovocnictví 2) hojným opylováním květů, jež znamenitě působilo na častou dobrou úrodu ovoce. Toto dobrodiní včel tehdejší hospodáři dobře znali. Ke zdaru včelařství přispívalo zvláště v předhoří především pěstování medonosných hospodářských plodin. Byly to různé jetely pro semeno pěstované, z nichž jetel bílý nejvíce se pěstoval, nejvíce cukrové šťávy obsahoval a včelám ze všech jetelů nejpřístupnější byl. Jetel červený, mající mnoho medových šťáv, není pro včely vhodný.
Až do konce XIX. století nejvíce se choval starý zdomácnělý český druh včel, všeobecně u včelařů známý pod jménem »černé včely«. Vyznamenávaly se velikou přičinlivostí, ale řídkým rojením. Tyto české včely, jimiž můj děd Havrda z Vilantic své tři dcery »do kraje« provdané, po jednom úlu podaroval, chovali jsme po 30 roků a za ten čas se toliko dvakrát rojily. Množení těchto včel prováděli praktičtí včelaři tím způsobem, že oddělili kus díla z úlu s násadou, a zvláště s násadou nové královny, a do nového úlu zasadili i s nutnými několika plásty medu pro prvý čas živobytí nově vylíhnutých včel. A jelikož se dbalo takového dělení pokud možno nejranněji, obyčejně se tyto mladé včely do zimy dostatečně zásobily. Dělení včel mohlo se co rok provést, leč starému kmenu časté dělení by neprospívalo, včely by slábly a tím by málo medu snesly, jakž se to po letech při křížení včel a tím častým, až dvojím rojením během jednoho léta ukázalo. Následky oslabení včel byly většině včelařů dobře známy a tak se k dělení kmene včel odvážil včelař zřídka po 3-4, až 5 letech. A přes to se včely množily! Jaká toho byla příčina?
1) Znal jsem se s mlynářem v horním mlýně ve Hvězdě, okr. Dvůr Králové, který do konce toho století choval 40—50 úlů včel. Pozdějším křížením ztratil je všechny.
2) S rozmachem pěstování řepy vykáceno bylo na vsích mnoho ovocných zahrad i u velkostatků a zbylému stromoví nevěnována již taková péče jako před tím.
str. 193
Silné včely í ranné silné včely se co rok hojně a vždy sdostatek pro zimu zásobily a nikdy v zimě nouze netrpěly. Že by včely hladem zhynuly, bylo v tom čase jen zřídka kde slyšet. Naopak, každé jaro se od starých včel ještě značné přebytky medu při jarním přehlížení odebíraly. Ke značnému zdaru tehdejšího včelaření také v mnohém přispěli tehdejší praktičtí včelaři, byli v každé vsi. Jednotlivci z nich vynikali a bývali v celém okolí populární. 3) Takový včelař při jarním přehlížení úlů vždy dbal toho, aby jeden rok úplně vybrána byla přední polovina díla a sice netoliko plástů plných medů, nýbrž i prázdných, druhý rok pak zcela polovina druhá, což za následek mělo v krátké době postavené dílo, jež včelaři nazývali »dílo panenské«. Při tom každý včelař dbal čistoty, aby nic včelám neškodilo v jejich vývinu, aby co rok založily plod do díla panenského, z něhož by se vylíhl nezakrnělý, silný plod. 4)
Po všech vsích, kde se včely chovaly, v zahradách a zhusta i v květinových zahrádkách před okny obytných stavení, bývaly úly. Byly to asi 1 1/2 m vysoké, kolem 50 cm silné, hnědé, barvou nenatřené dřevěné špalky, jedny na kamenné plotně kolmo postavené, jiné týchž rozměrů na kamenné podezdívce položené. První bývaly přikryty šindelovou střechou na vrchu, druhé po celé délce na obě strany. Tyto nevzhledné dřevěné špalky, často do řady o několika kusech postavené, tvořily jednotlivé včelí rodiny. Úly takové vysekávaly se ze dřeva topolového, a stojaté úly měly zezadu, ležaté po straně nad sebou dvoje dvířka, upravená pro včelaře. Stojaté úly měly uprostřed, druhé vpředu provrtáno po třech as 1 1/2 cm velkých otvorech, jimiž včely vycházely. Ještě jiný druh včelích úlů v tom čase býval používán; byly ze žitné dlouhé slámy dovedně upraveny. Tyto slaměné úly, až na dnešní dobu ještě tu a tam při horách používané, byly teplejší než dřevěné a tím se včelám v zimě v nich dobře dařilo, včely velice zřídka kdy zhynuly a proto úly ty byly v oblibě u mnohých včelařů. Ještě v letech 1880tých se jedině zmíněných včelích úlů používalo.
Med z úlu vybírával včelař pomocí tenkého, dlouhého nože, podobného noži košeráckému, a vytahoval jej po kouskách, jelikož dílo včel tehdejších bylo t. zv. »na divoko«. Med kladen byl do hliněných hrnců, vařečkou rozmíchán, na žhavou plotnu postaven a na plotně ponechán, pokud nezřidl. Na to se dal vychladnout, při čemž na povrchu se usadil silný povlak vosku, pod povlakem byl čistý, zlatožlutý med. V tomto stavu se medu používalo a tak šel med do prodeje.
Tehdy bylo medu v každé téměř domácnosti užíváno za potravinu a také za lék. V čase mého mládí, kdy ještě cukrovarů skoro ani nebylo a cukru se málo požívalo, sladila se medem káva, která se však jen zřídka vařila. Do těsta na koláče připravovaného dávaly mnohé hospodýně
3) Jeden takový včelař, Václav Suchánek z Račic n. Trotinou, 70letý, od něhož jsem informace o tehdejším včelařství čerpal, vynikal v oboru včelařství a byl v širém okolí známý.
4) Dle Suchánka musí plod včely vždy založen býti do díla panenského; jinak se stává, že staré buňky každým rokem se zmenší, čímž plod z této staré buňky přichází na svět menší a tím slabší.
Silné včely í ranné silné včely se co rok hojně a vždy sdostatek pro zimu zásobily a nikdy v zimě nouze netrpěly. Že by včely hladem zhynuly, bylo v tom čase jen zřídka kde slyšet. Naopak, každé jaro se od starých včel ještě značné přebytky medu při jarním přehlížení odebíraly. Ke značnému zdaru tehdejšího včelaření také v mnohém přispěli tehdejší praktičtí včelaři, byli v každé vsi. Jednotlivci z nich vynikali a bývali v celém okolí populární. 3) Takový včelař při jarním přehlížení úlů vždy dbal toho, aby jeden rok úplně vybrána byla přední polovina díla a sice netoliko plástů plných medů, nýbrž i prázdných, druhý rok pak zcela polovina druhá, což za následek mělo v krátké době postavené dílo, jež včelaři nazývali »dílo panenské«. Při tom každý včelař dbal čistoty, aby nic včelám neškodilo v jejich vývinu, aby co rok založily plod do díla panenského, z něhož by se vylíhl nezakrnělý, silný plod. 4)
Po všech vsích, kde se včely chovaly, v zahradách a zhusta i v květinových zahrádkách před okny obytných stavení, bývaly úly. Byly to asi 1 1/2 m vysoké, kolem 50 cm silné, hnědé, barvou nenatřené dřevěné špalky, jedny na kamenné plotně kolmo postavené, jiné týchž rozměrů na kamenné podezdívce položené. První bývaly přikryty šindelovou střechou na vrchu, druhé po celé délce na obě strany. Tyto nevzhledné dřevěné špalky, často do řady o několika kusech postavené, tvořily jednotlivé včelí rodiny. Úly takové vysekávaly se ze dřeva topolového, a stojaté úly měly zezadu, ležaté po straně nad sebou dvoje dvířka, upravená pro včelaře. Stojaté úly měly uprostřed, druhé vpředu provrtáno po třech as 1 1/2 cm velkých otvorech, jimiž včely vycházely. Ještě jiný druh včelích úlů v tom čase býval používán; byly ze žitné dlouhé slámy dovedně upraveny. Tyto slaměné úly, až na dnešní dobu ještě tu a tam při horách používané, byly teplejší než dřevěné a tím se včelám v zimě v nich dobře dařilo, včely velice zřídka kdy zhynuly a proto úly ty byly v oblibě u mnohých včelařů. Ještě v letech 1880tých se jedině zmíněných včelích úlů používalo.
Med z úlu vybírával včelař pomocí tenkého, dlouhého nože, podobného noži košeráckému, a vytahoval jej po kouskách, jelikož dílo včel tehdejších bylo t. zv. »na divoko«. Med kladen byl do hliněných hrnců, vařečkou rozmíchán, na žhavou plotnu postaven a na plotně ponechán, pokud nezřidl. Na to se dal vychladnout, při čemž na povrchu se usadil silný povlak vosku, pod povlakem byl čistý, zlatožlutý med. V tomto stavu se medu používalo a tak šel med do prodeje.
Tehdy bylo medu v každé téměř domácnosti užíváno za potravinu a také za lék. V čase mého mládí, kdy ještě cukrovarů skoro ani nebylo a cukru se málo požívalo, sladila se medem káva, která se však jen zřídka vařila. Do těsta na koláče připravovaného dávaly mnohé hospodýně
3) Jeden takový včelař, Václav Suchánek z Račic n. Trotinou, 70letý, od něhož jsem informace o tehdejším včelařství čerpal, vynikal v oboru včelařství a byl v širém okolí známý.
4) Dle Suchánka musí plod včely vždy založen býti do díla panenského; jinak se stává, že staré buňky každým rokem se zmenší, čímž plod z této staré buňky přichází na svět menší a tím slabší.
str. 194
sběračku rozpuštěného másla, sběračku smetany a sběračku medu. Chléb s medem děti rády pojídaly, pokud to matka dovolila a zásoba stačila.
O velikonočním zeleném čtvrtku musel být med v každé i té nejchudší rodině; všichni členové rodiny mazali jím »jidáše«, a když časem ani na »jidáše« nebylo, tož alespoň chléb. Jako lék znaly tehdejší matky med zvláště na jakékoliv bolesti v krku a také na rány. Znal jsem na ten čas velmi inteligentního rolníka, který případné úrazy u svých koní - rány - léčil vždy medem a vždy s dobrým výsledkem. Tehdejší četné léčivé báby, roztroušené po okolí, používaly co léku ve většině případů medu.
Ještě dnes žijí na Jaroměřsku osoby, které pamatují výrobu medoviny v městě Jaroměři a také ji i ochutnaly. Zmíněný již Václ. Suchánek z Račic vypravuje, že jako 18letý hoch pamatuje, že včelař a majitel četných včelstev Jiří Chmelík z Neznášova na Jaroměřsku ještě kolem r. 1885 upravoval ze svého medu v Jaroměři medovinu. Na jeden hektolitr medoviny spotřebovalo se 20-22 kg medu. Chmelík sám medovinu doma pil, vzácným přátelům ji často presentoval a na požádání ochotně přinesl některým sousedům a známým ze sousedních obcí ochutnat. Zbývající množství medoviny draze prodal.
Po všechen ten čas byl hledaný vosk a šel rychle na odbyt. Libra vosku se platila o mnoho dráže než libra medu. Většina vyrobeného vosku upotřebila se na svíce. Byloť tehdy v církvi katolické přikázáno svítit v kostelích výhradně voskovými svícemi, což bylo na všech farách přísně dodržováno. 5)
Ke konci století počaly se k nám dovážet cizí včely, »Ukrajinky«, »Vlašky« a jinak nazývané, aby prý obrodily naše staré včely a aby včely častěji rojily. To se sice povedlo, avšak kvetoucí druhdy staré české včelařství s černými neplodnými jeho včelami skorém nadobro zmizelo. Zmizelo s nimi i to tak hlučné bzučení včel za jasného dne května měsíce i po celé léto a utrpělo citelnou ztrátu i naše české ovocnictví.
5) Vyprávěl mi farář hořiněveský Ant. Kozák: Byl jsem na řadě ke jmenování děkanem v Holohlavech po zemřelém děkanu Pokorném. V tom čase mi byly od záduše neb patronátu ze Smiřic zaslány svíce do kostela. Při bedlivějším zkoumání svící seznal jsem určitě, že nejsou z čistého vosku, nýbrž z komposic, a tak jsem svíce vrátil se žádostí za svíce z čistého vosku. Za tento vzdor neobdržel jsem děkanství v Holohlavech nýbrž mladší kandidát Nývlt.
sběračku rozpuštěného másla, sběračku smetany a sběračku medu. Chléb s medem děti rády pojídaly, pokud to matka dovolila a zásoba stačila.
O velikonočním zeleném čtvrtku musel být med v každé i té nejchudší rodině; všichni členové rodiny mazali jím »jidáše«, a když časem ani na »jidáše« nebylo, tož alespoň chléb. Jako lék znaly tehdejší matky med zvláště na jakékoliv bolesti v krku a také na rány. Znal jsem na ten čas velmi inteligentního rolníka, který případné úrazy u svých koní - rány - léčil vždy medem a vždy s dobrým výsledkem. Tehdejší četné léčivé báby, roztroušené po okolí, používaly co léku ve většině případů medu.
Ještě dnes žijí na Jaroměřsku osoby, které pamatují výrobu medoviny v městě Jaroměři a také ji i ochutnaly. Zmíněný již Václ. Suchánek z Račic vypravuje, že jako 18letý hoch pamatuje, že včelař a majitel četných včelstev Jiří Chmelík z Neznášova na Jaroměřsku ještě kolem r. 1885 upravoval ze svého medu v Jaroměři medovinu. Na jeden hektolitr medoviny spotřebovalo se 20-22 kg medu. Chmelík sám medovinu doma pil, vzácným přátelům ji často presentoval a na požádání ochotně přinesl některým sousedům a známým ze sousedních obcí ochutnat. Zbývající množství medoviny draze prodal.
Po všechen ten čas byl hledaný vosk a šel rychle na odbyt. Libra vosku se platila o mnoho dráže než libra medu. Většina vyrobeného vosku upotřebila se na svíce. Byloť tehdy v církvi katolické přikázáno svítit v kostelích výhradně voskovými svícemi, což bylo na všech farách přísně dodržováno. 5)
Ke konci století počaly se k nám dovážet cizí včely, »Ukrajinky«, »Vlašky« a jinak nazývané, aby prý obrodily naše staré včely a aby včely častěji rojily. To se sice povedlo, avšak kvetoucí druhdy staré české včelařství s černými neplodnými jeho včelami skorém nadobro zmizelo. Zmizelo s nimi i to tak hlučné bzučení včel za jasného dne května měsíce i po celé léto a utrpělo citelnou ztrátu i naše české ovocnictví.
5) Vyprávěl mi farář hořiněveský Ant. Kozák: Byl jsem na řadě ke jmenování děkanem v Holohlavech po zemřelém děkanu Pokorném. V tom čase mi byly od záduše neb patronátu ze Smiřic zaslány svíce do kostela. Při bedlivějším zkoumání svící seznal jsem určitě, že nejsou z čistého vosku, nýbrž z komposic, a tak jsem svíce vrátil se žádostí za svíce z čistého vosku. Za tento vzdor neobdržel jsem děkanství v Holohlavech nýbrž mladší kandidát Nývlt.
str. 195
1. Husy, kachny, slepice a holubi.
V letech 1860tých pěstovalo se množství drůbeže, zvláště hus, jichž ve větších statcích se chovalo hejno 40 až 60 kusů, u nichž sloužívala mladá, škole odrostlá děvčata, »husny« zvaná, kde vlastních k tomu účelu se hodících dětí nebylo; husna pásla husy po úhorech, po žních po strnišťatech až do podzimu. Ovesná a ječná strniska žádný hospodář po žních neoral, aby se měly kde husy pást. Na zimu se taková strniska zorala »na jednu brázdu« pro brambory nebo hrách; k jarnímu setí to bylo dobré. V mnohých obcích bývaly velké občiny, na nichž po celý rok se pásávaly husy ve velkém množství. U těchto občin nescházel nikde rybník - ovšemže bez ryb - aby se tu mohly husy napájet a koupat. Byla to obyčejně nádrž pro dešťovou vodu, která za teplých letních měsíců hrozně zapáchala a vzduch ve vsi otravovala. Husy každá hospodyně třikrát škubala, než je prodala. Všechno peří z hus se v zimě sedralo a vše se v peřinách uložilo, jen tu a tam u chudších lidí se z nouze něco peří prodalo. 1) V měsíci říjnu docházeli z hor do »kraje« obchodníci »husaří«, kteří nedávno oškubané husy skoupili za 1.20 až 1.40 zl. kus a ve velikých houfech je do krkonošských hor, až také přes hranice do Pruska po silnicích honili, kde je ve městech i po vsích lidem k výkrmu prodávali. V tom čase až do konce devatenáctého století pěstoval se druh českých hus; odrůda ta byla sice menší, ale kvalita masa nahradila kvalitu masa později zaváděných hus, velikého druhu sice, ale masa hrubě vláknitého, nechutného, jaké dávají husy pomořanské, emdenské, tulúzské a jiné. Všechny tyto cizí velké druhy hus, jak rychle se počaly zavádět, tak rychle opět mizely z našich vsí, a hospodyně opět sahají po starém osvědčeném českém druhu hus, tu a tam křížíce je po způsobu Němců s houserem druhu emdenského.
Zcela jinak než u hus bylo tomu u slepic, které již v té době byly hrozně promíchané a nemohly se proto nazývat české slepice, ačkoliv druh starých českých slepic dříve existoval. Byly to zcela jednoduché slepice
1) Tehdy zakládaly si hospodyně na tom, když se mohly pochlubit množství peřin na několika postelích vystlaných. V každé rodině bylo tehdáž několik dcer - jedno neb dvoudětství tehdáž nikdo nepěstoval - a každá dostala na několik postelí peřin. Ženy mezi sebou nebraly v úvahu věno té které nevěsty, jako spíše na kolik postelí peřin dostane, kolikerý kanafasový povlak na ně a kolik kop plátna. A proto obchodníkovi peřím, židovi, se prodalo peří toliko staré, jak se tehdy říkalo »slíhané«.
KAPITOLA XX.
O drůbeži a ptactvu.1. Husy, kachny, slepice a holubi.
V letech 1860tých pěstovalo se množství drůbeže, zvláště hus, jichž ve větších statcích se chovalo hejno 40 až 60 kusů, u nichž sloužívala mladá, škole odrostlá děvčata, »husny« zvaná, kde vlastních k tomu účelu se hodících dětí nebylo; husna pásla husy po úhorech, po žních po strnišťatech až do podzimu. Ovesná a ječná strniska žádný hospodář po žních neoral, aby se měly kde husy pást. Na zimu se taková strniska zorala »na jednu brázdu« pro brambory nebo hrách; k jarnímu setí to bylo dobré. V mnohých obcích bývaly velké občiny, na nichž po celý rok se pásávaly husy ve velkém množství. U těchto občin nescházel nikde rybník - ovšemže bez ryb - aby se tu mohly husy napájet a koupat. Byla to obyčejně nádrž pro dešťovou vodu, která za teplých letních měsíců hrozně zapáchala a vzduch ve vsi otravovala. Husy každá hospodyně třikrát škubala, než je prodala. Všechno peří z hus se v zimě sedralo a vše se v peřinách uložilo, jen tu a tam u chudších lidí se z nouze něco peří prodalo. 1) V měsíci říjnu docházeli z hor do »kraje« obchodníci »husaří«, kteří nedávno oškubané husy skoupili za 1.20 až 1.40 zl. kus a ve velikých houfech je do krkonošských hor, až také přes hranice do Pruska po silnicích honili, kde je ve městech i po vsích lidem k výkrmu prodávali. V tom čase až do konce devatenáctého století pěstoval se druh českých hus; odrůda ta byla sice menší, ale kvalita masa nahradila kvalitu masa později zaváděných hus, velikého druhu sice, ale masa hrubě vláknitého, nechutného, jaké dávají husy pomořanské, emdenské, tulúzské a jiné. Všechny tyto cizí velké druhy hus, jak rychle se počaly zavádět, tak rychle opět mizely z našich vsí, a hospodyně opět sahají po starém osvědčeném českém druhu hus, tu a tam křížíce je po způsobu Němců s houserem druhu emdenského.
Zcela jinak než u hus bylo tomu u slepic, které již v té době byly hrozně promíchané a nemohly se proto nazývat české slepice, ačkoliv druh starých českých slepic dříve existoval. Byly to zcela jednoduché slepice
1) Tehdy zakládaly si hospodyně na tom, když se mohly pochlubit množství peřin na několika postelích vystlaných. V každé rodině bylo tehdáž několik dcer - jedno neb dvoudětství tehdáž nikdo nepěstoval - a každá dostala na několik postelí peřin. Ženy mezi sebou nebraly v úvahu věno té které nevěsty, jako spíše na kolik postelí peřin dostane, kolikerý kanafasový povlak na ně a kolik kop plátna. A proto obchodníkovi peřím, židovi, se prodalo peří toliko staré, jak se tehdy říkalo »slíhané«.
str. 196
bez jakýchkoliv okras - chocholek, rousu u nohou a j . - barvy ponejvice rezavé, na krku do zlata kropenaté, barvě koroptví podobné. Tato barva slepic vedle barvy bílé aneb zcela černé převládala v letech 1870tých a ještě dlouho potom téměř polovinou slepic na všech selských dvorech. Tyto staré české slepice měly malé hřebeny a stály na krátkých silných nohách, dovedly dobře v půdě hrabat a tím na zasetém poli škody působily. Leč již v letech 1870tých počaly se na dvorech mnohých statků objevovat ojedinělé kusy slepic chocholatých, tu a tam bezocasých, černožlutě kropenatých - »vlašat« zvaných, - zvláště tam, kde hospodář neb hospodyně ze záliby chocholatého kohouta si pořídili nebo jiné odrůdy kůr ušlechtilých si obstarali; tím byl dán podnět ke křížení, což mělo za následek, že ryzí starý český druh zcela zmizel. Nosnost těchto českých slepic i jakost jejich vajec staré hospodyně si chválívaly, zvláště pak maso kuřat i slepic; polévka z nich byla chuti výborné.
Kachen byl též starý český druh, rovněž odrůdy menší, jako n hus a slepic, ale kvality masa výborné. Kachny ve vsích, kde neprotéká potok, vyžadují nákladného živení proti husám a slepicím, a proto se v těchto vsích bez vody v málokterém hospodářství chovaly, již z té příčiny, že po tekoucích vodách daleko od vsí do pole se zatoulávají, kde snadno od cikánů a jiných tuláků pochytány bývají; proto chov jejich velké lásce u starých hospodyň se netěšil. Také domácí kachna byla v pozdější době cizími velkými druhy vytlačena a těžko se dnes starý český druh menších kachen hledá.
Krůty byly v tom půlstoletí jen v největších statcích a to více pro ozdobu než pro užitek chovány; rovněž tak perličky a pávi. Avšak ve velkých zemanských statcích, jaké po jednom neb dvou jsou skorem v každé vsi, nesměl žádný z těchto tří okrasných druhů kurů na dvoře scházet. V pozdějším čase považováno pěstování této pestré drůbeže i ve velkých statcích za luxus a tím drůbež tuto, která nádvoří každého statku zdobí, lze na selském dvoře jen zřídka spatřit.
V době té, do které moje historie spadá, bylo velice rozšířeno pěstování holubů; pěstovali je sami hospodářové. V každé vsi, nejen ve statcích, nýbrž i v chalupách, ba i mezi domkáři se našli vášniví milovníci holubů, kteří za pěkného bezvadného holuba dali často hodně peněz a třeba poslední krejcar z kapsy. 2) K nejoblíbenějším tehdáž druhům holubů patřili holubi stavěcí, kteří při vzletu ve výšce zatleskali křídly do sebe, pak je
2) Já stal jsem se po otci vášnivým holubářem a již jako 151etý chlapec docházel jsem do nedalekých Lochenic, kde tamní farář Lacina byl vášnivý holubář, několik párů vzácných holubů choval a v neděli po mši, ještě v klerice, mně původ a vlastnosti každého holuba vysvětlil a v klerice i do holubníku, pod střechou fary umístěného, se mnou vešel. Když farář Lacina sloužil mši neb měl kázání a holubi s protilehlé fary s třeskotem křídel vzlétli, vždy byl vyrušen a do oken se ohlédl. Farář Lacina si mne oblíbil, mnohé výměny holubů jsme spolu provedli a až do mého odchodu na vojnu, kdy on současně odcházel do výslužby do Nového Hradce, kde zemřel, jsem jej navštěvoval. Soudobým vášnivým holubářem byl i výměnkář Jan Andrejs v Račicích n. Trotinou, mezi nímž a farářem Lacinou jsem obchod a výměnu holubů občas obstaral.
bez jakýchkoliv okras - chocholek, rousu u nohou a j . - barvy ponejvice rezavé, na krku do zlata kropenaté, barvě koroptví podobné. Tato barva slepic vedle barvy bílé aneb zcela černé převládala v letech 1870tých a ještě dlouho potom téměř polovinou slepic na všech selských dvorech. Tyto staré české slepice měly malé hřebeny a stály na krátkých silných nohách, dovedly dobře v půdě hrabat a tím na zasetém poli škody působily. Leč již v letech 1870tých počaly se na dvorech mnohých statků objevovat ojedinělé kusy slepic chocholatých, tu a tam bezocasých, černožlutě kropenatých - »vlašat« zvaných, - zvláště tam, kde hospodář neb hospodyně ze záliby chocholatého kohouta si pořídili nebo jiné odrůdy kůr ušlechtilých si obstarali; tím byl dán podnět ke křížení, což mělo za následek, že ryzí starý český druh zcela zmizel. Nosnost těchto českých slepic i jakost jejich vajec staré hospodyně si chválívaly, zvláště pak maso kuřat i slepic; polévka z nich byla chuti výborné.
Kachen byl též starý český druh, rovněž odrůdy menší, jako n hus a slepic, ale kvality masa výborné. Kachny ve vsích, kde neprotéká potok, vyžadují nákladného živení proti husám a slepicím, a proto se v těchto vsích bez vody v málokterém hospodářství chovaly, již z té příčiny, že po tekoucích vodách daleko od vsí do pole se zatoulávají, kde snadno od cikánů a jiných tuláků pochytány bývají; proto chov jejich velké lásce u starých hospodyň se netěšil. Také domácí kachna byla v pozdější době cizími velkými druhy vytlačena a těžko se dnes starý český druh menších kachen hledá.
Krůty byly v tom půlstoletí jen v největších statcích a to více pro ozdobu než pro užitek chovány; rovněž tak perličky a pávi. Avšak ve velkých zemanských statcích, jaké po jednom neb dvou jsou skorem v každé vsi, nesměl žádný z těchto tří okrasných druhů kurů na dvoře scházet. V pozdějším čase považováno pěstování této pestré drůbeže i ve velkých statcích za luxus a tím drůbež tuto, která nádvoří každého statku zdobí, lze na selském dvoře jen zřídka spatřit.
V době té, do které moje historie spadá, bylo velice rozšířeno pěstování holubů; pěstovali je sami hospodářové. V každé vsi, nejen ve statcích, nýbrž i v chalupách, ba i mezi domkáři se našli vášniví milovníci holubů, kteří za pěkného bezvadného holuba dali často hodně peněz a třeba poslední krejcar z kapsy. 2) K nejoblíbenějším tehdáž druhům holubů patřili holubi stavěcí, kteří při vzletu ve výšce zatleskali křídly do sebe, pak je
2) Já stal jsem se po otci vášnivým holubářem a již jako 151etý chlapec docházel jsem do nedalekých Lochenic, kde tamní farář Lacina byl vášnivý holubář, několik párů vzácných holubů choval a v neděli po mši, ještě v klerice, mně původ a vlastnosti každého holuba vysvětlil a v klerice i do holubníku, pod střechou fary umístěného, se mnou vešel. Když farář Lacina sloužil mši neb měl kázání a holubi s protilehlé fary s třeskotem křídel vzlétli, vždy byl vyrušen a do oken se ohlédl. Farář Lacina si mne oblíbil, mnohé výměny holubů jsme spolu provedli a až do mého odchodu na vojnu, kdy on současně odcházel do výslužby do Nového Hradce, kde zemřel, jsem jej navštěvoval. Soudobým vášnivým holubářem byl i výměnkář Jan Andrejs v Račicích n. Trotinou, mezi nímž a farářem Lacinou jsem obchod a výměnu holubů občas obstaral.
str. 197
do sebe vzhůru složili a tvoříce takto »jedno křídlo« z výše až k zemi se spustili, aby opět do výše vzlétli a akrobacii svoji po několikrát opakovali. Holub stavěči musel být jednobarevný, buď červenorezavý, neb černý, nebo modrý s pruhy na křídlech. U obou těchto posledních barev musel být čistě žlutý zobák. Takový holub se zobákem černým aneb jen poněkud černým byl bezcenný. Z černých holubů byl nejcennější holub b ě l o š p i c, mající na konci v obou křídlech po 3 bílých brkách. Měl-li takový holub také pod břichem několik bílých pér, byl tím již bez ceny. Rovněž ztrácel na ceně holub, který v letu nesložil přesně do sebe křídla, nedělal totiž »jedno křídlo« . Vedle holubů »staváků« byli oblíbení malincí holubi p u r c l í c i zvaní, kteří se lišili od jiných holubů svým krátkým zobákem, zcela zobáku koroptvímu podobným. Tito holoubkové při letu vzlétli do výše, aby odtud zcela po akrobaticku nazpět hlavou učinili 5-6 až 7 přemetů za sebou, když byli dříve křídly do sebe zatleskali. Holubice provedla toliko jeden, nejvíce dva přemety. Když při tom holub spadl až k zemi, spěchal vzlétnout opět do výšky, aby svoji akrobacii po několikrát opakoval. Druhy všedních holubů i pěstitelé jich byli od pěstitelů ušlechtilých holubů přehlíženi. - Bylo velmi zajímavé slyšet vážného starého rolníka vykládat vlastnosti na střeše sedícího jeho holuba. U některých znal celý rodokmen. A často vykládal o holubech i zcela mladému chlapci, u něhož poznal zájem o pěstování holubů, jen aby ho pro svůj cech získal. Pro chycení neb docela zastřelení holuba sousedem bývaly často nesmiřitelné, dlouho trvající hněvy a časté výčitky i mrzutosti. Také o pěstění holubů mizí na vsi zájem a tím zároveň mizí staré české, ušlechtilé druhy holubů.
2. Koroptve bažanti a křepelky.
Z ptactva užitečného v tom čase bylo v polích vidět vznésti se co chvíli hejno koroptví za ohlušujícího křiku starého kohoutka, jenž chodce často polekal. Koroptve měl od dávných časů rolnický lid rád, bylo mu o nich známo, že jsou sbíráním škodlivého hmyzu v polích zemědělci užitečný a na zasetém obilí že nehrabou, nýbrž na vrchu se nacházející zrna že zobají. A proto lid rolnický, i když mu žádný užitek z toho nekynul, hleděl vždy každé v jeteli neb lukách vysečené koroptví hnízdo vajec zachránit, obyčejně včasným donesením jich domů pod kvočnu, aby je vyseděla a mladičké povodila; když vyrostly, zanechaly koroptvičky kvočnu a odstěhovaly se do polí. Když se sekáčovi stalo, že koroptev sedící na hnízdě vylétla, než hnízdo vysekl, nechal ostrůvek jetele nebo trávy kolem hnízda stát, aby se tam koroptev vrátila a vejce vyseděla, což se obyčejně podařilo. Za takto zachráněné hnízdo koroptví dostal sekáč od vrchností peněžitou odměnu. Za vrchnostenských držebností honiteb byly koroptve velmi rozmnoženy a šetřeny, v zimě pak dostatečně živeny. Již před zámrzem panští hajní postavili z dubových, listím obalených prutů v poli boudy, na kilometr od sebe vzdálené, do kterých se po prvním sněhu pšeničná zadina koroptvím sypala. Staré koroptve již znaly tento způsob krmeni a tak sem ihned po odstřelu neb chytání zbylé mladé hejno zavedly. V tom čase se koroptve obyčejně na podzim, dokud
do sebe vzhůru složili a tvoříce takto »jedno křídlo« z výše až k zemi se spustili, aby opět do výše vzlétli a akrobacii svoji po několikrát opakovali. Holub stavěči musel být jednobarevný, buď červenorezavý, neb černý, nebo modrý s pruhy na křídlech. U obou těchto posledních barev musel být čistě žlutý zobák. Takový holub se zobákem černým aneb jen poněkud černým byl bezcenný. Z černých holubů byl nejcennější holub b ě l o š p i c, mající na konci v obou křídlech po 3 bílých brkách. Měl-li takový holub také pod břichem několik bílých pér, byl tím již bez ceny. Rovněž ztrácel na ceně holub, který v letu nesložil přesně do sebe křídla, nedělal totiž »jedno křídlo« . Vedle holubů »staváků« byli oblíbení malincí holubi p u r c l í c i zvaní, kteří se lišili od jiných holubů svým krátkým zobákem, zcela zobáku koroptvímu podobným. Tito holoubkové při letu vzlétli do výše, aby odtud zcela po akrobaticku nazpět hlavou učinili 5-6 až 7 přemetů za sebou, když byli dříve křídly do sebe zatleskali. Holubice provedla toliko jeden, nejvíce dva přemety. Když při tom holub spadl až k zemi, spěchal vzlétnout opět do výšky, aby svoji akrobacii po několikrát opakoval. Druhy všedních holubů i pěstitelé jich byli od pěstitelů ušlechtilých holubů přehlíženi. - Bylo velmi zajímavé slyšet vážného starého rolníka vykládat vlastnosti na střeše sedícího jeho holuba. U některých znal celý rodokmen. A často vykládal o holubech i zcela mladému chlapci, u něhož poznal zájem o pěstování holubů, jen aby ho pro svůj cech získal. Pro chycení neb docela zastřelení holuba sousedem bývaly často nesmiřitelné, dlouho trvající hněvy a časté výčitky i mrzutosti. Také o pěstění holubů mizí na vsi zájem a tím zároveň mizí staré české, ušlechtilé druhy holubů.
2. Koroptve bažanti a křepelky.
Z ptactva užitečného v tom čase bylo v polích vidět vznésti se co chvíli hejno koroptví za ohlušujícího křiku starého kohoutka, jenž chodce často polekal. Koroptve měl od dávných časů rolnický lid rád, bylo mu o nich známo, že jsou sbíráním škodlivého hmyzu v polích zemědělci užitečný a na zasetém obilí že nehrabou, nýbrž na vrchu se nacházející zrna že zobají. A proto lid rolnický, i když mu žádný užitek z toho nekynul, hleděl vždy každé v jeteli neb lukách vysečené koroptví hnízdo vajec zachránit, obyčejně včasným donesením jich domů pod kvočnu, aby je vyseděla a mladičké povodila; když vyrostly, zanechaly koroptvičky kvočnu a odstěhovaly se do polí. Když se sekáčovi stalo, že koroptev sedící na hnízdě vylétla, než hnízdo vysekl, nechal ostrůvek jetele nebo trávy kolem hnízda stát, aby se tam koroptev vrátila a vejce vyseděla, což se obyčejně podařilo. Za takto zachráněné hnízdo koroptví dostal sekáč od vrchností peněžitou odměnu. Za vrchnostenských držebností honiteb byly koroptve velmi rozmnoženy a šetřeny, v zimě pak dostatečně živeny. Již před zámrzem panští hajní postavili z dubových, listím obalených prutů v poli boudy, na kilometr od sebe vzdálené, do kterých se po prvním sněhu pšeničná zadina koroptvím sypala. Staré koroptve již znaly tento způsob krmeni a tak sem ihned po odstřelu neb chytání zbylé mladé hejno zavedly. V tom čase se koroptve obyčejně na podzim, dokud
str. 198
se brambory nevyorávaly, chytaly panskými hajnými za pomoci ochotných vždy chlapců do sítí, »tenátka« zvaných, jež hajný, nejvíce v brambořištích na konci řádek po celé šíři pole pomocí kolíků roztáhl a z druhého konce se koroptve tlačily. Koroptve před honci běžely, až vběhly do tenátek, do nichž se zapletly a v nich uvázly. Hajný, jakmile viděl některé uniklé a poplašené koroptve vzlétnouti, pospíšil, aby chycené koroptvičky z tenat vybral, při čemž jim hlavičky prokousl. Odstřel koroptvi prováděn byl toliko od vrchností a jejích lesníků, případně hostů, toliko v bližších revírech, kol sídla vrchnosti se nalézajících.
B a ž a n t i chováni byli velkostatkáři v lesích k tomu účelu udržovaných, »b a ž a n t n i c e« 3) zvaných. Mimo tyto bažantnice založeny byly uprostřed panských polí háječky - remízek nazývané - o výměře 4-5 korců, jež byly nízkým hustým křovím osázeny. Tyto háječky (u panského dvora byly 1 až 2 v polích), měly za účel poskytnouti útulek bažantům, kteří se svými mláďaty do poli se zatoulali a v době žně z osečeného obili byli vypuzeni. V lesích mimo panské bažantnice v té době byl bažant řídko k vidění, a protože bažant hrabáním zrní na zasetých polích a v dozrávajícím obilí velké škody zemědělcům působil, byl od nich nenáviděn a vejce z hnízd lidmi byla často tajně vybírána, přes to, že pachateli hrozil přísný trest. Velkostatkáři chovali v bažantnicích velké množství bažantů, kteří přes to, že jim bylo zrní na zásypech sypáno, nadělali správcům velkostatků, jakož i malorolnikům na polích kol bažantnic mnoho škody. Tak jako koroptve, také bažanti chytali se na podzim, než zaječí hony počaly, pod sítě, rámy zvané, když byli dříve hajnými pod políčené rámy zasypáváním zrna navnaděni. Také chycené bažanty hajní usmrcovali tím, že jim hlavy prokousli. 4)
Křepelka, také jeden z užitečných a u zemědělců pro svůj milý hlas, v obilních polích v letních měsících se rozléhající, velmi oblíbený pták, byla rovněž hojně rozšířena. Ještě v letech 1870-80tých téměř v každé, obilím oseté polní parcele ozývalo se veselé, rázovité volání křepelky »pět peněz«, jež v době, kdy kvetoucí obilí vzduch vůní nasycuje a při zrání vůni šíří, pravého půvabu dodávalo boží přírodě. Křepelku každý zemědělec chránil, a našel-li kde hnízdo její, pečlivě je opatřil, aby mláďata z něho byla vyvedena. Když obili s polí bylo sklizeno, křepelky se zdržovaly v okopaninách, avšak při chytání skrz tenata proklouzly. Také odstřelem jich málo padlo. Tím se dá vysvětlit jejich velké rozmnožení. Dnes takřka vymizely s polí. Jest vzácností slyšet v poli před žni
3) Jméno »Bažantnice« se zachovalo dodnes, leč málo jich jest k účelu chování bažantů až na přítomné časy udržováno. V těchto listnatých, více rovinatých lesích, v nichž nesměl potůček čisté vody scházet, sázely se nevelké as 1/2 korce výměry obnášející háječky smrků, aby tyto mladé smrky svojí hustotou chvojí před nepohodou a sněhem bažanty chránily. Starší tyto skupiny smrků již takové ochrany bažantům neposkytovaly a byly proto vykáceny a mladé smrčky opět vysázeny. Jedna ze starých bažantnic se zachovala až na přítomné časy v Hořiněvsi. Nyní je z ní přírodní park, majetek státu.
4) Hrabě Kinský v Chlumci nad Cidlinou choval v tamních bažantnicích všechny druhy pestře barvených bažantů.
se brambory nevyorávaly, chytaly panskými hajnými za pomoci ochotných vždy chlapců do sítí, »tenátka« zvaných, jež hajný, nejvíce v brambořištích na konci řádek po celé šíři pole pomocí kolíků roztáhl a z druhého konce se koroptve tlačily. Koroptve před honci běžely, až vběhly do tenátek, do nichž se zapletly a v nich uvázly. Hajný, jakmile viděl některé uniklé a poplašené koroptve vzlétnouti, pospíšil, aby chycené koroptvičky z tenat vybral, při čemž jim hlavičky prokousl. Odstřel koroptvi prováděn byl toliko od vrchností a jejích lesníků, případně hostů, toliko v bližších revírech, kol sídla vrchnosti se nalézajících.
B a ž a n t i chováni byli velkostatkáři v lesích k tomu účelu udržovaných, »b a ž a n t n i c e« 3) zvaných. Mimo tyto bažantnice založeny byly uprostřed panských polí háječky - remízek nazývané - o výměře 4-5 korců, jež byly nízkým hustým křovím osázeny. Tyto háječky (u panského dvora byly 1 až 2 v polích), měly za účel poskytnouti útulek bažantům, kteří se svými mláďaty do poli se zatoulali a v době žně z osečeného obili byli vypuzeni. V lesích mimo panské bažantnice v té době byl bažant řídko k vidění, a protože bažant hrabáním zrní na zasetých polích a v dozrávajícím obilí velké škody zemědělcům působil, byl od nich nenáviděn a vejce z hnízd lidmi byla často tajně vybírána, přes to, že pachateli hrozil přísný trest. Velkostatkáři chovali v bažantnicích velké množství bažantů, kteří přes to, že jim bylo zrní na zásypech sypáno, nadělali správcům velkostatků, jakož i malorolnikům na polích kol bažantnic mnoho škody. Tak jako koroptve, také bažanti chytali se na podzim, než zaječí hony počaly, pod sítě, rámy zvané, když byli dříve hajnými pod políčené rámy zasypáváním zrna navnaděni. Také chycené bažanty hajní usmrcovali tím, že jim hlavy prokousli. 4)
Křepelka, také jeden z užitečných a u zemědělců pro svůj milý hlas, v obilních polích v letních měsících se rozléhající, velmi oblíbený pták, byla rovněž hojně rozšířena. Ještě v letech 1870-80tých téměř v každé, obilím oseté polní parcele ozývalo se veselé, rázovité volání křepelky »pět peněz«, jež v době, kdy kvetoucí obilí vzduch vůní nasycuje a při zrání vůni šíří, pravého půvabu dodávalo boží přírodě. Křepelku každý zemědělec chránil, a našel-li kde hnízdo její, pečlivě je opatřil, aby mláďata z něho byla vyvedena. Když obili s polí bylo sklizeno, křepelky se zdržovaly v okopaninách, avšak při chytání skrz tenata proklouzly. Také odstřelem jich málo padlo. Tím se dá vysvětlit jejich velké rozmnožení. Dnes takřka vymizely s polí. Jest vzácností slyšet v poli před žni
3) Jméno »Bažantnice« se zachovalo dodnes, leč málo jich jest k účelu chování bažantů až na přítomné časy udržováno. V těchto listnatých, více rovinatých lesích, v nichž nesměl potůček čisté vody scházet, sázely se nevelké as 1/2 korce výměry obnášející háječky smrků, aby tyto mladé smrky svojí hustotou chvojí před nepohodou a sněhem bažanty chránily. Starší tyto skupiny smrků již takové ochrany bažantům neposkytovaly a byly proto vykáceny a mladé smrčky opět vysázeny. Jedna ze starých bažantnic se zachovala až na přítomné časy v Hořiněvsi. Nyní je z ní přírodní park, majetek státu.
4) Hrabě Kinský v Chlumci nad Cidlinou choval v tamních bažantnicích všechny druhy pestře barvených bažantů.
str. 199
hlas křepelčin. 5) A nám starým hospodářům, když se procházíme dozrávajícím obilím, stále se zdá, že nám něco v tomto období schází, nač jsme si za mladých let zvykli. Schází nám to příjemné křepelčí volání »pět peněz«, jež se stále a všude v polích opakovalo. 6)
5. O ptactvu zpěvném i škodlivém.
Za mého mládí bylo velké množství všeho druhu zpěvného ptactva na vsích v zahradách ovocných, jakož i v blízkých lesích a hájích; dnes ze zahrad a lesů zcela vymizely již některé druhy ptactva a těch, které se zachovaly, jest poměrně málo.
V našich lesích žily mnohé vzácné druhy ptáků, po kterých za dnešní doby marně pátráme a které v krátké budoucnosti zcela vymizejí. Tak v našem památném lese Svíbu až do konce XIX. století hnízdily 2-3 páry slavíků, v hoříněveské bažantnici hnízdil 1 pár. Od začátku dvacátého století slavík zcela vymizel. Dále z našich lesů zcela se ztratil dudek, křivka, mandelik, strakapud a j. Vzácností jest čermák, hejl, pěnice, šoupálek, datel a již také strnad, kterýžto obecný kdys, jako dnes vrabec rozmnožený pták, jenž za mého mládí při prvém sněhu ve velkých hejnech žlufáčků pokrýval selské dvorky před stodolami, aby tam zrnéčka si hledal, dnes jest na dvoře v zimě již velmi zřídka k spatření. Vzácnosti jest dnes v zimě na silnici pobíhající chocholouš, jenž za mého mládí na silnicích v zimě ve výtrusech potravu hledal a co chvíli před povozem za veselého »ti ti ti« popoletoval, nebo přes povoz dozadu přeletěl a tam potravu dále hledal. Z kostelních věží hradeckých již dávno zmizeli rorejsi, kteří v hejnech nad hlavami trhovců se vznášeli a svým pronikavým písklavým hlasem a často akrobatickým letem na sebe upozorňovali. Mizí také vlaštovka »jiřička«, která hnízdívala venku pod římsami budov, na trámech pod střechou nebo nad záspi podél budov. Z luk ztrácí se nejen milý ptáček, jejž jsme »trávníček« zvali, nýbrž i »chřástal«, jehož skřek po celou noc nepřetržitě se z luk až do senoseče do blízkých vsí rozléhal; dnes již vzácností jest »třasořitka«, již jsme na vsi »konipas« nazývali; zcela zmizel ptáček, jenž hnízdíval v hřebenech došky krytých stodol, zcela čermáku podobný, jejž jsme »lejsek« jmenovali, a vzácnosti jest slyšeti zpívat neb jen spatřit po bodlácích poletujícího, pestře barveného stehlíka, jichž za mého mládí několik párů v ovocných zahradách naší obce a všade po venkově hnízdilo; na podzim často v houfech ze starých bodláků semeno vybírali. Číž, který pouze v horských krajinách hnízdil a odtud
5) Již po dva roky přede žní jsem zkoumal, kolik as je párků křepelek v katastru naší obce, 850 jiter velikém, a po dvakráte jsem vypátral, že 3 až 5. Z novin lze se dovědět, že úplné vyhynutí křepelky zaviní obyvatelé zemí severně položených od středozemního moře. kde při tahu, zvláště v Jugoslávii, Albánii a Řecku se tito milí ptáci do sítí chytají.
6) My staří lidé postrádáme dále také veselé cvrlikání cvrčka, jenž se ve vysokých mezích v děrách zdržoval. Také cvrčků bylo tak hustě, že zanikal-li hlas cvrčka za vámi, ozýval se již nový hlas zpředu. V přítomné době již nelze cvrčka vůbec aneb jen zřídka slyšet.
hlas křepelčin. 5) A nám starým hospodářům, když se procházíme dozrávajícím obilím, stále se zdá, že nám něco v tomto období schází, nač jsme si za mladých let zvykli. Schází nám to příjemné křepelčí volání »pět peněz«, jež se stále a všude v polích opakovalo. 6)
5. O ptactvu zpěvném i škodlivém.
Za mého mládí bylo velké množství všeho druhu zpěvného ptactva na vsích v zahradách ovocných, jakož i v blízkých lesích a hájích; dnes ze zahrad a lesů zcela vymizely již některé druhy ptactva a těch, které se zachovaly, jest poměrně málo.
V našich lesích žily mnohé vzácné druhy ptáků, po kterých za dnešní doby marně pátráme a které v krátké budoucnosti zcela vymizejí. Tak v našem památném lese Svíbu až do konce XIX. století hnízdily 2-3 páry slavíků, v hoříněveské bažantnici hnízdil 1 pár. Od začátku dvacátého století slavík zcela vymizel. Dále z našich lesů zcela se ztratil dudek, křivka, mandelik, strakapud a j. Vzácností jest čermák, hejl, pěnice, šoupálek, datel a již také strnad, kterýžto obecný kdys, jako dnes vrabec rozmnožený pták, jenž za mého mládí při prvém sněhu ve velkých hejnech žlufáčků pokrýval selské dvorky před stodolami, aby tam zrnéčka si hledal, dnes jest na dvoře v zimě již velmi zřídka k spatření. Vzácnosti jest dnes v zimě na silnici pobíhající chocholouš, jenž za mého mládí na silnicích v zimě ve výtrusech potravu hledal a co chvíli před povozem za veselého »ti ti ti« popoletoval, nebo přes povoz dozadu přeletěl a tam potravu dále hledal. Z kostelních věží hradeckých již dávno zmizeli rorejsi, kteří v hejnech nad hlavami trhovců se vznášeli a svým pronikavým písklavým hlasem a často akrobatickým letem na sebe upozorňovali. Mizí také vlaštovka »jiřička«, která hnízdívala venku pod římsami budov, na trámech pod střechou nebo nad záspi podél budov. Z luk ztrácí se nejen milý ptáček, jejž jsme »trávníček« zvali, nýbrž i »chřástal«, jehož skřek po celou noc nepřetržitě se z luk až do senoseče do blízkých vsí rozléhal; dnes již vzácností jest »třasořitka«, již jsme na vsi »konipas« nazývali; zcela zmizel ptáček, jenž hnízdíval v hřebenech došky krytých stodol, zcela čermáku podobný, jejž jsme »lejsek« jmenovali, a vzácnosti jest slyšeti zpívat neb jen spatřit po bodlácích poletujícího, pestře barveného stehlíka, jichž za mého mládí několik párů v ovocných zahradách naší obce a všade po venkově hnízdilo; na podzim často v houfech ze starých bodláků semeno vybírali. Číž, který pouze v horských krajinách hnízdil a odtud
5) Již po dva roky přede žní jsem zkoumal, kolik as je párků křepelek v katastru naší obce, 850 jiter velikém, a po dvakráte jsem vypátral, že 3 až 5. Z novin lze se dovědět, že úplné vyhynutí křepelky zaviní obyvatelé zemí severně položených od středozemního moře. kde při tahu, zvláště v Jugoslávii, Albánii a Řecku se tito milí ptáci do sítí chytají.
6) My staří lidé postrádáme dále také veselé cvrlikání cvrčka, jenž se ve vysokých mezích v děrách zdržoval. Také cvrčků bylo tak hustě, že zanikal-li hlas cvrčka za vámi, ozýval se již nový hlas zpředu. V přítomné době již nelze cvrčka vůbec aneb jen zřídka slyšet.
str. 200
na podzim v tahu v houfech naší krajinou prolétal a svým milým hlasem na sebe upozorňoval, jest rovněž již vzácností.
Ano, mizejí pěnkavy z našich zahrad, jejich hnízdo se v zahradě nyní zřídka najde, kdežto v mládí jsme se starším bratrem v naší ovocné zahradě 5-6 i více hnízd pěnkavčích zjistili. A jako stehlík, tak mizí též »sedmihlásek«, který také co rok o jednom páru v naší zahradě hnízdil a svým líbezným zpěvem spolu se slavíkem od desátého května až do poloviny června nás obveseloval. Dnes v celé naší na zahrady ovocné bohaté obci jsem toliko 2 párky sedmihlásků zjistil.
A co říci o čápu. V XIX. století za jarního času často se objevilo nade vsí ve vzduchu do kola kroužící hejno čápů, jež kde koho, zvláště mládež vzrušilo, každý ze stavení vybíhal, když uslyšel z venku volat »čápi letí«, aby pozoroval hejno 50 i více kusů čítající; čápi s nataženýma nohama a krkem a široce vodorovné roztaženými křídly, jimiž jen zřídka pohnuli, stáčeli se na jednom místě a poznenáhlu zabírajíce kruh, letěli do dálky. I tento vzácný a tak zajímavý zjev, hejno čápů nade vsí, jest nyní již zjevem ojedinělým.
Jest dlužno velice litovati toho, že v přítomné době značnou měrou mizí veškeré druhy užitečného i zpěvného ptactva a že naopak ptactva škodného, jež toto užitečné ptactvo často hubí, zvláště havranů, značně přibývá. 7) Koncem století byl vydán zákon na ochranu ptactva; ve škole učitelé k šetření ptactva žáky napomínali a každý jim oznámený případ poškození ptačího hnízda trestali. A přece ptactvo rok po roku mizí, což nejcitlivěji se pozoruje zvláště u vlaštovek a strnadů.
Vlaštovka hnízdí ponejvíce v chlévech a pod střechami lidských příbytků, čímž nikterak netrpí od zdejších ptačích škůdců, havranů, šedých vran, strak a jiných, ale v masách hyne v cizině při tahu chytáním do sítí. Strnad jako vrabec je ptákem nestěhovavým, jen v zimě v době nouze o potravu do vsi zalétá a po celý letní čas jedině v lese se zdržuje a v lese ponejvíce na zemi v trní hnízdí; je huben ponejvíce při hnízdění od uvedených ptačích škůdců. Proč neubývá vrabců jako jiného drobného ptactva, a naopak, proč tohoto jediného druhu ptactva rok od roku přibývá? Poněvadž vrabec se zdržuje výhradně ve vsích a kol lidských příbytků a ponejvíce pod střechami hnízdi, čímž netrpí ztrát na mláďatech od pravých ptáků a jako domácí pták netrpí při tahu jako jiné stěhovavé ptactvo.
Zajímavý zjev se stal u kosa. Ještě ke konci XIX. století byl kos stěhovavým ptákem, nikdo nespatřil v té době kosa, aby zalétal v zimě do vsi neb městských sadů hledat potravu. Před nemnoha lety, teprve v začátcích XX. století, bylo lze spatřiti bedlivému pozorovateli ptačího světa,
7) Pozoroval jsem po celý život se zálibou ptačí svět a spatřil jsem po dvakráte, kterak havran v mé ovocné zahradě mladé pěnkavy z hnízda vybíral, na místě je spolykal, aniž se mým křikem zaplašiti dal, a dokud s mláďaty hotov nebyl, neodletěl. Jindy pozoroval jsem šedou vránu, kterak volně mezi korunami stromů v hořiněveské bažantnici sem tam poletujíc a na strany hlavu obracejíc, ptačí hnízda hledala. Nesouhlasil jsem nikdy s těmi rolníky, kteří berou havrana v ochranu, a pravím, že havran nikdy svým užitkem nevyváží škody v zemědělství, na zvěři a ptactvu působené.
na podzim v tahu v houfech naší krajinou prolétal a svým milým hlasem na sebe upozorňoval, jest rovněž již vzácností.
Ano, mizejí pěnkavy z našich zahrad, jejich hnízdo se v zahradě nyní zřídka najde, kdežto v mládí jsme se starším bratrem v naší ovocné zahradě 5-6 i více hnízd pěnkavčích zjistili. A jako stehlík, tak mizí též »sedmihlásek«, který také co rok o jednom páru v naší zahradě hnízdil a svým líbezným zpěvem spolu se slavíkem od desátého května až do poloviny června nás obveseloval. Dnes v celé naší na zahrady ovocné bohaté obci jsem toliko 2 párky sedmihlásků zjistil.
A co říci o čápu. V XIX. století za jarního času často se objevilo nade vsí ve vzduchu do kola kroužící hejno čápů, jež kde koho, zvláště mládež vzrušilo, každý ze stavení vybíhal, když uslyšel z venku volat »čápi letí«, aby pozoroval hejno 50 i více kusů čítající; čápi s nataženýma nohama a krkem a široce vodorovné roztaženými křídly, jimiž jen zřídka pohnuli, stáčeli se na jednom místě a poznenáhlu zabírajíce kruh, letěli do dálky. I tento vzácný a tak zajímavý zjev, hejno čápů nade vsí, jest nyní již zjevem ojedinělým.
Jest dlužno velice litovati toho, že v přítomné době značnou měrou mizí veškeré druhy užitečného i zpěvného ptactva a že naopak ptactva škodného, jež toto užitečné ptactvo často hubí, zvláště havranů, značně přibývá. 7) Koncem století byl vydán zákon na ochranu ptactva; ve škole učitelé k šetření ptactva žáky napomínali a každý jim oznámený případ poškození ptačího hnízda trestali. A přece ptactvo rok po roku mizí, což nejcitlivěji se pozoruje zvláště u vlaštovek a strnadů.
Vlaštovka hnízdí ponejvíce v chlévech a pod střechami lidských příbytků, čímž nikterak netrpí od zdejších ptačích škůdců, havranů, šedých vran, strak a jiných, ale v masách hyne v cizině při tahu chytáním do sítí. Strnad jako vrabec je ptákem nestěhovavým, jen v zimě v době nouze o potravu do vsi zalétá a po celý letní čas jedině v lese se zdržuje a v lese ponejvíce na zemi v trní hnízdí; je huben ponejvíce při hnízdění od uvedených ptačích škůdců. Proč neubývá vrabců jako jiného drobného ptactva, a naopak, proč tohoto jediného druhu ptactva rok od roku přibývá? Poněvadž vrabec se zdržuje výhradně ve vsích a kol lidských příbytků a ponejvíce pod střechami hnízdi, čímž netrpí ztrát na mláďatech od pravých ptáků a jako domácí pták netrpí při tahu jako jiné stěhovavé ptactvo.
Zajímavý zjev se stal u kosa. Ještě ke konci XIX. století byl kos stěhovavým ptákem, nikdo nespatřil v té době kosa, aby zalétal v zimě do vsi neb městských sadů hledat potravu. Před nemnoha lety, teprve v začátcích XX. století, bylo lze spatřiti bedlivému pozorovateli ptačího světa,
7) Pozoroval jsem po celý život se zálibou ptačí svět a spatřil jsem po dvakráte, kterak havran v mé ovocné zahradě mladé pěnkavy z hnízda vybíral, na místě je spolykal, aniž se mým křikem zaplašiti dal, a dokud s mláďaty hotov nebyl, neodletěl. Jindy pozoroval jsem šedou vránu, kterak volně mezi korunami stromů v hořiněveské bažantnici sem tam poletujíc a na strany hlavu obracejíc, ptačí hnízda hledala. Nesouhlasil jsem nikdy s těmi rolníky, kteří berou havrana v ochranu, a pravím, že havran nikdy svým užitkem nevyváží škody v zemědělství, na zvěři a ptactvu působené.
str. 201
k nimž jsem též já od mládí patřil, že v zimě na dvorku na smetišti se objevil ojedinělý kos, hledaje potravu, a brzy lidé pozorovali, že kosu chutnají zvláště odpadky z ovoce, slupky z jablek a nahnilá odhozená jablka. Mnozí lidé schovali ovocné odpadky tomuto vzácnému hostu, až si kosa navnadili, že přilétal časně ráno před okna obydlí a pak opět k večeru, aby z přichystané potravy se nasytil. Zajímavé jest, že v prvých letech přezimování jednotlivých kosů byl to vždy jen sameček a teprve po několika letech bylo lze spatřiti též samičku přezimující. 8) U kosa ze stěhovavého stal se přezimující pták. 9) A jest zajímavé, že kos, zalétající dříve z lesů v zimě jen za potravou do vsi, nyní již často na vsi v příznivém zákoutí ovocných zahrad hnízdí, což dříve za mého mládí nebylo.
Vrabec drží krok se stoupajícím tempem lidské kultury a je čím dále chytřejší a čím dále působí více škody rolníkovi. Tak za svého mládí a ještě dlouhá léta jako rolník nepozoroval jsem, aby vrabec na máku škodu dělal. Avšak již v začátcích dvacátého století jsem často viděl vrabce, kterak se zachytí pod dozrávající makovici, zdola ji naklove, aby mák na zem vypadával, čemuž vítr, klátící makovicí, dopomáhá, a pak mák sezobe. Lesní hrdličky a některé druhy zpěvných ptáků z lesa potom také přelétají, aby se přiživili. Dříve, dokud vrabec se nestal jim průkopníkem, přilétalo toto ptactvo do makoviště teprve po sklizni máku, paběrkovat. Ještě ke konci devatenáctého století vrabec ani třešně nekloval, naučil se tomu později od špačka. Dnes však celé stromy třešni oklove, a když dobře dozrají na podzim švestky a hospodář si je pro sebe déle na stromě ponechá, i ty vrabci oklovou.
4. Jak se ptáci chytali.
Za mé návštěvy obecné školy v letech 1865-74 nebylo ptactvo zákonem chráněno a žáci ve školách nebyli učiteli vůbec aneb jen zřídka napomínáni, aby nevybírali mladé ptáčky z hnízd; jen tehdy snad došlo k napomenutí, když jeden žák na druhého učiteli žaloval, že vybral mladá ptáčata z hnízda. V tom případě učitel zahuboval. Většina chlapců, školu obecnou navštěvujících a zvláště těch, kteří po 12. roce ze školy vyšli, v tom čase ve volných chvílích na jaře v době hnízděni ptactva neznala příjemnější zábavy, než hledání ptačích hnízd po zahradách a lesích. Cestou do školy bylo obyčejně slyšet, jak se chlapci chlubili, kde včera našli jaké ptačí hnízdo, kterého druhu ptáka, kolik tam mají vajec, kterak jsou barvené nebo kolik tam je mláďat, kdy se budou vyvádět atd. často nastaly mezi chlapci hádky, kdo z nich ví o více hnízdech ptačích, a za hrdinu se považoval, který jich znal nejvíce. Ačkoliv mnozí z chlapců neměli v úmyslu ptáčat z hnízda vybrati, přece často do hnízda nahlédli, čímž na vejcích
8) Samička kosa liší se od samečka načernalým zobáčkem a poněkud menším tělem.
9) Roku 1929 za kruté zimy mnoho přezimujících kosů pomrzlo. Avšak již druhým rokem nebyl úbytek tím vzešlý u kosa skorem znát. V zahradách i lesích zhusta opět lze slyšet líbezný zpěv kosa, vedle řidčího jeho konkurenta, drozda.
k nimž jsem též já od mládí patřil, že v zimě na dvorku na smetišti se objevil ojedinělý kos, hledaje potravu, a brzy lidé pozorovali, že kosu chutnají zvláště odpadky z ovoce, slupky z jablek a nahnilá odhozená jablka. Mnozí lidé schovali ovocné odpadky tomuto vzácnému hostu, až si kosa navnadili, že přilétal časně ráno před okna obydlí a pak opět k večeru, aby z přichystané potravy se nasytil. Zajímavé jest, že v prvých letech přezimování jednotlivých kosů byl to vždy jen sameček a teprve po několika letech bylo lze spatřiti též samičku přezimující. 8) U kosa ze stěhovavého stal se přezimující pták. 9) A jest zajímavé, že kos, zalétající dříve z lesů v zimě jen za potravou do vsi, nyní již často na vsi v příznivém zákoutí ovocných zahrad hnízdí, což dříve za mého mládí nebylo.
Vrabec drží krok se stoupajícím tempem lidské kultury a je čím dále chytřejší a čím dále působí více škody rolníkovi. Tak za svého mládí a ještě dlouhá léta jako rolník nepozoroval jsem, aby vrabec na máku škodu dělal. Avšak již v začátcích dvacátého století jsem často viděl vrabce, kterak se zachytí pod dozrávající makovici, zdola ji naklove, aby mák na zem vypadával, čemuž vítr, klátící makovicí, dopomáhá, a pak mák sezobe. Lesní hrdličky a některé druhy zpěvných ptáků z lesa potom také přelétají, aby se přiživili. Dříve, dokud vrabec se nestal jim průkopníkem, přilétalo toto ptactvo do makoviště teprve po sklizni máku, paběrkovat. Ještě ke konci devatenáctého století vrabec ani třešně nekloval, naučil se tomu později od špačka. Dnes však celé stromy třešni oklove, a když dobře dozrají na podzim švestky a hospodář si je pro sebe déle na stromě ponechá, i ty vrabci oklovou.
4. Jak se ptáci chytali.
Za mé návštěvy obecné školy v letech 1865-74 nebylo ptactvo zákonem chráněno a žáci ve školách nebyli učiteli vůbec aneb jen zřídka napomínáni, aby nevybírali mladé ptáčky z hnízd; jen tehdy snad došlo k napomenutí, když jeden žák na druhého učiteli žaloval, že vybral mladá ptáčata z hnízda. V tom případě učitel zahuboval. Většina chlapců, školu obecnou navštěvujících a zvláště těch, kteří po 12. roce ze školy vyšli, v tom čase ve volných chvílích na jaře v době hnízděni ptactva neznala příjemnější zábavy, než hledání ptačích hnízd po zahradách a lesích. Cestou do školy bylo obyčejně slyšet, jak se chlapci chlubili, kde včera našli jaké ptačí hnízdo, kterého druhu ptáka, kolik tam mají vajec, kterak jsou barvené nebo kolik tam je mláďat, kdy se budou vyvádět atd. často nastaly mezi chlapci hádky, kdo z nich ví o více hnízdech ptačích, a za hrdinu se považoval, který jich znal nejvíce. Ačkoliv mnozí z chlapců neměli v úmyslu ptáčat z hnízda vybrati, přece často do hnízda nahlédli, čímž na vejcích
8) Samička kosa liší se od samečka načernalým zobáčkem a poněkud menším tělem.
9) Roku 1929 za kruté zimy mnoho přezimujících kosů pomrzlo. Avšak již druhým rokem nebyl úbytek tím vzešlý u kosa skorem znát. V zahradách i lesích zhusta opět lze slyšet líbezný zpěv kosa, vedle řidčího jeho konkurenta, drozda.
str. 202
sedícího ptáka vyplašili, a když se to vícekráte opakovalo, ptáčata často hnízdo zanechala. Daleko horší stav hubení ptactva byl v horách, na př. v Mladých Bukách v Krkonoších, kde učil jsem se německy; viděl jsem tam budky pro hnízdění, zavěšené na stromech. Budek těch bylo na některých místech množství na stromech a ve všech hnízdili špačci. Když pak se mladí špačci měli vyvádět, byli většinou z budek vybíráni, zabiti a za pokrm upraveni. Také zde bylo zvykem chlapců hledat v blízkém lese a po zahradách ptačí hnízda.
Ale na tom nebylo dosti. Na podzim chytali tam mnozí školáci ptáky do zvláštních, z prutů bezu zhotovených čtyřhranných skříněk, 10) a sice v lesích čermáci, jimž se jako vnadidlo kladla kalina, a po stromech v zahradách ponejvíce sýkory, jimž se za vnadidlo na víko skříňky uvnitř přilepilo něco tuku. V několika zahradách měli hospodářové políknuté sítě, do nichž často chytili celý houf čížů. Zde se sypala co vnadidlo některá semena a pověsila se tam klec s uzavřeným čížem, který táhnoucí číže svým hlasem přivolával. Kvíčaly, které ve velkých houfech táhly ze severu, chytaly se na špruhle 11) a vnadidlem byly jeřabiny. Chycených čermáků používalo se v domácnostech k hubení much; Čermák poletoval volně po světnici a po celé léto mouchy chytal. Číž, jako zpěvák, byl chován v kleci a nescházel na horách v žádné domácnosti, rovněž jako čermák. Kvíčaly se zabíjely a připravoval se z nich pokrm. Také v Ml. Bukách, ač učitelé věděli, jakými způsoby se zpěvné ptactvo hubí, nikdy žáky neupozornili, aby šetřili ptactva.
Ačkoliv v tom čase se žáci v obecné škole přírodopisu vůbec neučili, vyspěli někteří z nich v dobré »ornithology«. Většina znala pojmenovat téměř všechny druhy v kraji našem se zdržujících zpěvných ptáků, znala jejich způsob hnízdění, zbarvení a po zpěvu je poznala.
10) Skřínky tyto, jež dnešní mládež již nepoznala, hotovili isme my chlapci zcela snadno z prutů bílého bezu. Byly as 25 X 15 cm veliké, každá stěna ze 4 prutů, na konci provrtaných a v rozích kolíčky spojených. Jako dno se vespod prostrčila slabá prkénka ze škatulí od sirek a na vrch se přivázalo prkénko jako víčko. Vrchem přes skříňku položen byl připevněný proutek a na ten na jedné postranní stěně postaven kolíček, otevřené víko podpírající. Když pták na proutek skočil, kolíček spadl a víko se zavřelo. Při chytání Čermáků se skříňka zahrabala do země a víko mechem ukrylo. V tom případě nebylo dna potřebí.
11) Špruhle sestávala ze silného, as 1 1/2 m dlouhého lískového prutu, jenž se u silného konce provrtal tak, aby se provázek, z několika žíní spletený a na slabší konec prutu uvázaný, tudy prostrčil a na kolíček do dírky vstrčený v upravené oko položil, kde přivázaly se jako vnadilo jeřabiny. Když na kolíček vsedl pták, kolíček vypadl a do oblouku stočený prut se tím vymrštil a obyčejně ptáka za nohy do oka na kolíku položeného k silnému konci prutu přitáhl tak, že pták nemohl nohu a někdy obě nohy vyprostit.
sedícího ptáka vyplašili, a když se to vícekráte opakovalo, ptáčata často hnízdo zanechala. Daleko horší stav hubení ptactva byl v horách, na př. v Mladých Bukách v Krkonoších, kde učil jsem se německy; viděl jsem tam budky pro hnízdění, zavěšené na stromech. Budek těch bylo na některých místech množství na stromech a ve všech hnízdili špačci. Když pak se mladí špačci měli vyvádět, byli většinou z budek vybíráni, zabiti a za pokrm upraveni. Také zde bylo zvykem chlapců hledat v blízkém lese a po zahradách ptačí hnízda.
Ale na tom nebylo dosti. Na podzim chytali tam mnozí školáci ptáky do zvláštních, z prutů bezu zhotovených čtyřhranných skříněk, 10) a sice v lesích čermáci, jimž se jako vnadidlo kladla kalina, a po stromech v zahradách ponejvíce sýkory, jimž se za vnadidlo na víko skříňky uvnitř přilepilo něco tuku. V několika zahradách měli hospodářové políknuté sítě, do nichž často chytili celý houf čížů. Zde se sypala co vnadidlo některá semena a pověsila se tam klec s uzavřeným čížem, který táhnoucí číže svým hlasem přivolával. Kvíčaly, které ve velkých houfech táhly ze severu, chytaly se na špruhle 11) a vnadidlem byly jeřabiny. Chycených čermáků používalo se v domácnostech k hubení much; Čermák poletoval volně po světnici a po celé léto mouchy chytal. Číž, jako zpěvák, byl chován v kleci a nescházel na horách v žádné domácnosti, rovněž jako čermák. Kvíčaly se zabíjely a připravoval se z nich pokrm. Také v Ml. Bukách, ač učitelé věděli, jakými způsoby se zpěvné ptactvo hubí, nikdy žáky neupozornili, aby šetřili ptactva.
Ačkoliv v tom čase se žáci v obecné škole přírodopisu vůbec neučili, vyspěli někteří z nich v dobré »ornithology«. Většina znala pojmenovat téměř všechny druhy v kraji našem se zdržujících zpěvných ptáků, znala jejich způsob hnízdění, zbarvení a po zpěvu je poznala.
10) Skřínky tyto, jež dnešní mládež již nepoznala, hotovili isme my chlapci zcela snadno z prutů bílého bezu. Byly as 25 X 15 cm veliké, každá stěna ze 4 prutů, na konci provrtaných a v rozích kolíčky spojených. Jako dno se vespod prostrčila slabá prkénka ze škatulí od sirek a na vrch se přivázalo prkénko jako víčko. Vrchem přes skříňku položen byl připevněný proutek a na ten na jedné postranní stěně postaven kolíček, otevřené víko podpírající. Když pták na proutek skočil, kolíček spadl a víko se zavřelo. Při chytání Čermáků se skříňka zahrabala do země a víko mechem ukrylo. V tom případě nebylo dna potřebí.
11) Špruhle sestávala ze silného, as 1 1/2 m dlouhého lískového prutu, jenž se u silného konce provrtal tak, aby se provázek, z několika žíní spletený a na slabší konec prutu uvázaný, tudy prostrčil a na kolíček do dírky vstrčený v upravené oko položil, kde přivázaly se jako vnadilo jeřabiny. Když na kolíček vsedl pták, kolíček vypadl a do oblouku stočený prut se tím vymrštil a obyčejně ptáka za nohy do oka na kolíku položeného k silnému konci prutu přitáhl tak, že pták nemohl nohu a někdy obě nohy vyprostit.
str. 203
1. Ceny obilí, brambor, másla, sýra a masa.
V druhé polovině XIX. století platily se následující průměrné ceny za obilí, brambory, máslo, sýr, maso a vlnu (převedeno z tehdejšího korce a libry na hektolitr a kilogram a z tehdejší měny na předválečné zlaté koruny 1):
Tabulka ze stránky je dole.
Dle těchto průměrných cen lze posoudit stoupající blahobyt od roku 1850 až 1882 a lze vystihnout hospodářskou krisi, jež počala rokem 1882 a vlekla se celé čtvrtstoletí až do roku 1905. Dle stoupající ceny hovězího a skopového masa možno vypočísti stálé zhodnocování jatečného hovězího dobytka a dle ceny másla stoupající cenu mléka a tím dojných krav,
1) Uvedené ceny byly mi sděleny p. dr. Františkem Lomem ze zemědělských výzkumných ústavů v Praze.
KAPITOLA XXI.
Ceny zemědělských výrobků ve 2. polovici XIX. století.1. Ceny obilí, brambor, másla, sýra a masa.
V druhé polovině XIX. století platily se následující průměrné ceny za obilí, brambory, máslo, sýr, maso a vlnu (převedeno z tehdejšího korce a libry na hektolitr a kilogram a z tehdejší měny na předválečné zlaté koruny 1):
Tabulka ze stránky je dole.
Dle těchto průměrných cen lze posoudit stoupající blahobyt od roku 1850 až 1882 a lze vystihnout hospodářskou krisi, jež počala rokem 1882 a vlekla se celé čtvrtstoletí až do roku 1905. Dle stoupající ceny hovězího a skopového masa možno vypočísti stálé zhodnocování jatečného hovězího dobytka a dle ceny másla stoupající cenu mléka a tím dojných krav,
1) Uvedené ceny byly mi sděleny p. dr. Františkem Lomem ze zemědělských výzkumných ústavů v Praze.
Ceny zemědělských výrobků - stránka 203
str. 204
kterýžto vzestupný stav ceny v obou odvětvích, u masa i mléka se v době obilní krise nezastavil.
Jak za uvedené konjunktury hospodářských plodin platily se pozemky, stůjž zde tento příklad:
Když roku 1861 koupil Jan Liebig panství Smiřice-Hoříněves, jehož dvory se vesměs rozkládali na t. zv. »zlatém prutu« a půdy jsou z většiny prvotřídní bonity, jal se rozprodávat u všech dvorů vzdálenější pozemky. Byla to chvíle, již tak mnohý rolník propásl, a která se opakovala po druhé až po 60 letech na tomto panství, když Státní pozemkový úřad od těchto státních velkostatků rovněž odprodával vzdálenější pozemky. J. Liebig tehdáž tržil za pole dle hodnoty a položení za korec (28 1/2 arů) od 400 do 800 předválečných zlatých korun a za luka až o 200 K za korec více.
2. Ceny řepy. 3)
Cena řepy nebyla v historických zemích stejná; řídila se dle vzdálenosti od Ústí n. Labem a rozdíl její byl až 20 kr. (40 haléřů). Když kolem Litoměřic se platilo na př. za 1 q řepy 1 zl., platilo se v středních Čechách kolem Českého Brodu 95 kr., v severovýchodních Čechách 90 kr., na západní Moravě již Jen 85 kr. a na východní Moravě a ve Slezsku toliko 80 krejcarů.
Můj otec v prvých začátcích pěstování řepy od roku 1854 vozil řepu do cukrovaru Třebovětic a tam platil majitel Girtler z Kleebornu za 1 vídeňský cent řepy (56 kg) od r. 1851 do r. 1854 50 krejcarů, v roce 1854 55 kr. V letech šedesátých platilo se 60 kr. za vid. cent a od toho roku stále rok po roku cena řepy stoupala, až roku 1875 dosáhla nejvyšší ceny 1 zl. 12 kr. za 1 vid. cent. 4) Roku následujícího 1876 vešly v platnost metrické míry a váhy. V tom roku v severovýchodních Čechách se platilo za 1 q řepy 1 zl. 50 kr., zavedena 2% srážka na hlínu a do smlouvy byla dána podmínka, že řepa musí být s celou zelenou obrubou řádně okrojena.
Roku 1882-3 platila se řepa v severových. Čechách 1 zl. 30 kr. za q, a již 3% sráženo na hlínu.
R. 1884-5 platil se v této krajině q řepy 1 zl. 15 kr. loco cukrovar, na filiálkách 1 zl. 10 kr. a toho roku srážka na hlínu zvýšena na 5%;
2) Ačkoliv ceny obilí v roku 1882 klesly o 40%, výkaz průměrných cen za pětiletí 1880-85 jeví se vysoký, poněvadž cena obilí v roku 1880 a 1881 stála od roku 1850 nejvýše.
3) Až do roku 1884-5 měl jsem ceny řepy v paměti nebo je vypátral. Od roku 1884-5 vypsal mně přesné ceny řepy až do roku 1899-1900 dle účetních knih cukrovaru smiřického pan účetní cukrovaru Kmoch.
4) Tuto nejvyšší cenu řepy, která byla v devatenáctém století placena, platil téhož roku Karel Weinrich s dodáním do svého velkostatku Světí, odkudž byla v zimě většinou na saních do 12 km vzdáleného jeho cukrovaru Syrovátky za dovozné 12 kr. od vídeňského centu rolnictvem dovážena.
kterýžto vzestupný stav ceny v obou odvětvích, u masa i mléka se v době obilní krise nezastavil.
Jak za uvedené konjunktury hospodářských plodin platily se pozemky, stůjž zde tento příklad:
Když roku 1861 koupil Jan Liebig panství Smiřice-Hoříněves, jehož dvory se vesměs rozkládali na t. zv. »zlatém prutu« a půdy jsou z většiny prvotřídní bonity, jal se rozprodávat u všech dvorů vzdálenější pozemky. Byla to chvíle, již tak mnohý rolník propásl, a která se opakovala po druhé až po 60 letech na tomto panství, když Státní pozemkový úřad od těchto státních velkostatků rovněž odprodával vzdálenější pozemky. J. Liebig tehdáž tržil za pole dle hodnoty a položení za korec (28 1/2 arů) od 400 do 800 předválečných zlatých korun a za luka až o 200 K za korec více.
2. Ceny řepy. 3)
Cena řepy nebyla v historických zemích stejná; řídila se dle vzdálenosti od Ústí n. Labem a rozdíl její byl až 20 kr. (40 haléřů). Když kolem Litoměřic se platilo na př. za 1 q řepy 1 zl., platilo se v středních Čechách kolem Českého Brodu 95 kr., v severovýchodních Čechách 90 kr., na západní Moravě již Jen 85 kr. a na východní Moravě a ve Slezsku toliko 80 krejcarů.
Můj otec v prvých začátcích pěstování řepy od roku 1854 vozil řepu do cukrovaru Třebovětic a tam platil majitel Girtler z Kleebornu za 1 vídeňský cent řepy (56 kg) od r. 1851 do r. 1854 50 krejcarů, v roce 1854 55 kr. V letech šedesátých platilo se 60 kr. za vid. cent a od toho roku stále rok po roku cena řepy stoupala, až roku 1875 dosáhla nejvyšší ceny 1 zl. 12 kr. za 1 vid. cent. 4) Roku následujícího 1876 vešly v platnost metrické míry a váhy. V tom roku v severovýchodních Čechách se platilo za 1 q řepy 1 zl. 50 kr., zavedena 2% srážka na hlínu a do smlouvy byla dána podmínka, že řepa musí být s celou zelenou obrubou řádně okrojena.
Roku 1882-3 platila se řepa v severových. Čechách 1 zl. 30 kr. za q, a již 3% sráženo na hlínu.
R. 1884-5 platil se v této krajině q řepy 1 zl. 15 kr. loco cukrovar, na filiálkách 1 zl. 10 kr. a toho roku srážka na hlínu zvýšena na 5%;
2) Ačkoliv ceny obilí v roku 1882 klesly o 40%, výkaz průměrných cen za pětiletí 1880-85 jeví se vysoký, poněvadž cena obilí v roku 1880 a 1881 stála od roku 1850 nejvýše.
3) Až do roku 1884-5 měl jsem ceny řepy v paměti nebo je vypátral. Od roku 1884-5 vypsal mně přesné ceny řepy až do roku 1899-1900 dle účetních knih cukrovaru smiřického pan účetní cukrovaru Kmoch.
4) Tuto nejvyšší cenu řepy, která byla v devatenáctém století placena, platil téhož roku Karel Weinrich s dodáním do svého velkostatku Světí, odkudž byla v zimě většinou na saních do 12 km vzdáleného jeho cukrovaru Syrovátky za dovozné 12 kr. od vídeňského centu rolnictvem dovážena.
str. 205
při této 5% srážce to až na dnešní časy zůstalo. K tomu 40% řízků z čisté váhy řepy s dodáním drahou franko na filiální váhu nádražní. 5)
R. 1886 byla cena 75 kr. za 1 q; roku 1889-90 dostoupila cena 1 zl. za q a stoupne-li cukr přes 17 zl„ doplatek 6 kr., r. 1890-91 zl. 0.85 za 1.05 zl., stoupne-li cukr přes 15 zl q, doplatek 6 kr.. r. 1891-2 zl. 0.95, r, 1892-3 zl. 1.00, r. 1893-4 zl. 1.00, r. 1894-5 zl. 1.10, r. 1895-6 zl. 0.75, r. 1896-7 zl. 0.85, r. 1897-8 zl. 0.85, r. 1898-9 zl. 0.90, r. 1899-10 zl. 0.90.
3. Ceny jetelového semene.
Od let padesátých pěstovalo se mnoho jetele na semeno, a sice ne toliko červeného, nýbrž také bílého, o němž se mezi lidem říkalo, že proto jest ho taková spotřeba a hodně se za ně platí, že se ze semene bílého jetele dělají barvy. Semeno jetele bílého vyváželo se do Ameriky a do Austrálie a jest pravdě podobnější, že se ho tam spotřebovalo mnoho k seti, k zavádění pastvin pro ovce. - Také švédský jetel se na semeno hojně pěstoval. Oba tyto druhy jetelů na slabších půdách za suchých let daly na tu dobu značný příjem a dařily se po nich dobře pšenice. Vždyť bílý jetel, urodil-li se, dal 2 až 3 korce semene po korci. Švédský jetel dal toliko 1 až 2 hl, a tolikéž dal též jetel červený. Jetel na semeno bílý a švédský se klidil již z prvé seče, taktéž jetel zelenáč; jetel červený ponecháván z druhé seče.
Na jetelová semena byly nejlepší trhy v Hradci Králové, kam lidé semeno jetelové všeho druhu nejen zblízka, nýbrž i z okolních pohorských okresů, až z Opočenská, Královédvorská a Hořicka na trh přiváželi. Na trh se dostavili obchodníci, většinou židé, kteří semeno všechno skoupili a obyčejně přítomnému velkoobchodníku jetelovým semenem Saxlovi z Nového Bydžova 6) ihned za malý výdělek prodali.
Ceny jetelového semene byly nestálé; počaly prudce stoupat, aby opět v několika dnech rapidně klesly.
Máslojedský občan Josef Šulc, můj rostenec a výborný pamětník, který mne na leckterá data z mladých let upozornil, vyprávěl mi, jak chudý jeho otec 7) za své úspory koupil roku 1874 tři korce pole, za 300 zl. korec. Na jaře roku 1875 zasel do obilí na jeden korec pole bílý jetel.
Druhý rok 1876 sklidil z téhož korce pole »semínko«, jak se všeobecně říkalo, a cepy je s manželkou vymlátil. 8) Namlátil a vyčistil bílého semínka 3 korce - korec as 92 litrů - a po tři soboty vždy korec na trh do Hradce Král. dovezl. Za semeno ono tržil prvou sobotu 75, druhou
5) Teprve řepařská organisace vymohla na cukrovarnících, že dávali 50 místo 40% řízků.
6) Saxl měl v N. Bydžově velká skladiště, v nichž moderními čistícími stroji jetelová semena čistil a za hranice prodával.
7) Otec Šulc v naši obci v mládí sloužil, oženil se tu se služkou a spolu hospodařivše chalupu o několika korcích polí si koupili.
8) Semeno bílého jetele vězí v jemných luskách, nikoliv v punčoškách, jako to je u jetele červeného. A tím, je-li semeno přivezené z pole dobře suché, dá se i cepem lehce vymlátit. Zmokne-li několikrát, vyluští se a následek toho je, že se po dlouhá léta na tom poli objevuje.
při této 5% srážce to až na dnešní časy zůstalo. K tomu 40% řízků z čisté váhy řepy s dodáním drahou franko na filiální váhu nádražní. 5)
R. 1886 byla cena 75 kr. za 1 q; roku 1889-90 dostoupila cena 1 zl. za q a stoupne-li cukr přes 17 zl„ doplatek 6 kr., r. 1890-91 zl. 0.85 za 1.05 zl., stoupne-li cukr přes 15 zl q, doplatek 6 kr.. r. 1891-2 zl. 0.95, r, 1892-3 zl. 1.00, r. 1893-4 zl. 1.00, r. 1894-5 zl. 1.10, r. 1895-6 zl. 0.75, r. 1896-7 zl. 0.85, r. 1897-8 zl. 0.85, r. 1898-9 zl. 0.90, r. 1899-10 zl. 0.90.
3. Ceny jetelového semene.
Od let padesátých pěstovalo se mnoho jetele na semeno, a sice ne toliko červeného, nýbrž také bílého, o němž se mezi lidem říkalo, že proto jest ho taková spotřeba a hodně se za ně platí, že se ze semene bílého jetele dělají barvy. Semeno jetele bílého vyváželo se do Ameriky a do Austrálie a jest pravdě podobnější, že se ho tam spotřebovalo mnoho k seti, k zavádění pastvin pro ovce. - Také švédský jetel se na semeno hojně pěstoval. Oba tyto druhy jetelů na slabších půdách za suchých let daly na tu dobu značný příjem a dařily se po nich dobře pšenice. Vždyť bílý jetel, urodil-li se, dal 2 až 3 korce semene po korci. Švédský jetel dal toliko 1 až 2 hl, a tolikéž dal též jetel červený. Jetel na semeno bílý a švédský se klidil již z prvé seče, taktéž jetel zelenáč; jetel červený ponecháván z druhé seče.
Na jetelová semena byly nejlepší trhy v Hradci Králové, kam lidé semeno jetelové všeho druhu nejen zblízka, nýbrž i z okolních pohorských okresů, až z Opočenská, Královédvorská a Hořicka na trh přiváželi. Na trh se dostavili obchodníci, většinou židé, kteří semeno všechno skoupili a obyčejně přítomnému velkoobchodníku jetelovým semenem Saxlovi z Nového Bydžova 6) ihned za malý výdělek prodali.
Ceny jetelového semene byly nestálé; počaly prudce stoupat, aby opět v několika dnech rapidně klesly.
Máslojedský občan Josef Šulc, můj rostenec a výborný pamětník, který mne na leckterá data z mladých let upozornil, vyprávěl mi, jak chudý jeho otec 7) za své úspory koupil roku 1874 tři korce pole, za 300 zl. korec. Na jaře roku 1875 zasel do obilí na jeden korec pole bílý jetel.
Druhý rok 1876 sklidil z téhož korce pole »semínko«, jak se všeobecně říkalo, a cepy je s manželkou vymlátil. 8) Namlátil a vyčistil bílého semínka 3 korce - korec as 92 litrů - a po tři soboty vždy korec na trh do Hradce Král. dovezl. Za semeno ono tržil prvou sobotu 75, druhou
5) Teprve řepařská organisace vymohla na cukrovarnících, že dávali 50 místo 40% řízků.
6) Saxl měl v N. Bydžově velká skladiště, v nichž moderními čistícími stroji jetelová semena čistil a za hranice prodával.
7) Otec Šulc v naši obci v mládí sloužil, oženil se tu se služkou a spolu hospodařivše chalupu o několika korcích polí si koupili.
8) Semeno bílého jetele vězí v jemných luskách, nikoliv v punčoškách, jako to je u jetele červeného. A tím, je-li semeno přivezené z pole dobře suché, dá se i cepem lehce vymlátit. Zmokne-li několikrát, vyluští se a následek toho je, že se po dlouhá léta na tom poli objevuje.
str. 206
sobotu již 85 a třetí sobotu 95 zl. za korec. Soused Vacek sklidil a namlátil toho roku po 3 korcích bílého semínka 9 korců. Tehdejší obchodník s pšenicí a také se semínkem Nosek z Třebihoště Vackovi doma třetí tuto sobotu nabízel 100 zl. za korec. Vacek žádal 105 zl. a neprodal. Semeno mu zůstalo, cena klesala a druhý rok prodal je po 40 zl. Tak kolísaly ceny jetelových semen. V době rapidního klesnutí ceny jetelových semen lid vypravoval, že příčina vězí v tom, že loď s plným nákladem semene za moře již odplula. Také ceny švédského i červeného jetele dosahovaly v některém roce a jen chvílemi ceny až 100 zl. za korec. Nejobyčejnější cena červeného jetele byla 40 až 60 zl. za hektolitr, jenž vážil 80 až 83 kg.
4. Chov a ceny koní.
V celém tomto půlstoletí prováděl se v Čechách i na Moravě hojně chov koní. V obou zemích v nížinách a rovinatějších krajinách, kde tažná práce nebyla tak namáhavá, chovaly se klisny-plemenice vesměs starého českého rázu, které se v erárních hřebečních stanicích připouštěly. Hřebci stanice 8) byly v těchto chovných krajinách hustě rozloženy; v každém takovém okresu byly 3-4 se 2-8 hřebci. Vedení hřebčinců bylo v rukou vojenských a vydržováno bylo ministerstvem orby. Koně obsluhovali vojáci z poloviny čeští selští synové, kteří se k »bešelům« - tak se tenkráte tyto ústavy lidově nazývaly - dobrovolně dávali odvádět, druhých 50% byli Poláci. Také důstojníci bývali z většiny rolničtí synové. 10) Klisny i hřebci byli z tehdejšího starého českého chovu. 11) Importovaní hřebci byli subtilního rázu, velci, prsnatí, se suchou štěpinovou holenní kostí a krátkou spěnkou. Nejoblíbenější a nejvíce připouštění od rolníků byli tehdáž hřebci: Siglavi, 12) Schagia, Nonius, Gidran, Furioso, Przedswit, Schark atd. Skočný poplatek činil 1 až 4 zlaté dle jakosti hřebce, a vrátila-li se klisna, bylo dalších 6 skoků zdarma. Těžkých,
9) Tyto hřebeční depóty dělily se na »posty« o 70 až 80 hřebcích, jimž velel obyčejně rytmistr. Na stanici v Hořicích stálo 7-8, v Hořiněvsi na Jaroměřsku 6-7 hřebců, 4 vojáci a poddůst. Kde byly stanice poblíž od sebe, byly 4-3 hřebci, 2 vojáci, a po horách byli toliko 2 koně, voják a svobodník.
10) Starší můj bratr Václav, odbyv jezdeckou kadetní školu v Hranicích, jako poručík dostal se do tehdejšího známého hřebčína Radovce v Bukovině; odtud byl vysílán na nákup chovných plemenníků do Arábie a celé Evropy. Stav se majorem, zažádal o přeložení do Čech. Roku 1912 jmenován byl plukovníkem a zemským velitelem remontnictva. Po válce z výslužby byl reaktivován a jmenován ředitelem hřebčína v Kladrubech a r. 1924 inspektorem chovných ústavů.
11) Český kůň byl velký, prsnatý, široce v kříži rozložený, avšak zadku rovného, spíše štítového, nikoliv rozloupnutého, jaký se importováním belgického a křížením českého koně při pozdější plemenitbě tak často jeví, kterážto vlastnost u koně došla namnoze obliby mezi rolnictvem. Český kůň byl suché štěpinové nohy s krátkou spěnkou, ve výkonu vytrvalý a dobrý chodec. Tak jsme jej my staří sedláci popisovali. Barvy byl český kůň z 80% hnědý až tmavohnědý.
12) Siglavi byli hřebci bělouši, plemeníci, znamenití koně; spárováni do kočáru 4letí, zaplatili mnoho peněz.
sobotu již 85 a třetí sobotu 95 zl. za korec. Soused Vacek sklidil a namlátil toho roku po 3 korcích bílého semínka 9 korců. Tehdejší obchodník s pšenicí a také se semínkem Nosek z Třebihoště Vackovi doma třetí tuto sobotu nabízel 100 zl. za korec. Vacek žádal 105 zl. a neprodal. Semeno mu zůstalo, cena klesala a druhý rok prodal je po 40 zl. Tak kolísaly ceny jetelových semen. V době rapidního klesnutí ceny jetelových semen lid vypravoval, že příčina vězí v tom, že loď s plným nákladem semene za moře již odplula. Také ceny švédského i červeného jetele dosahovaly v některém roce a jen chvílemi ceny až 100 zl. za korec. Nejobyčejnější cena červeného jetele byla 40 až 60 zl. za hektolitr, jenž vážil 80 až 83 kg.
4. Chov a ceny koní.
V celém tomto půlstoletí prováděl se v Čechách i na Moravě hojně chov koní. V obou zemích v nížinách a rovinatějších krajinách, kde tažná práce nebyla tak namáhavá, chovaly se klisny-plemenice vesměs starého českého rázu, které se v erárních hřebečních stanicích připouštěly. Hřebci stanice 8) byly v těchto chovných krajinách hustě rozloženy; v každém takovém okresu byly 3-4 se 2-8 hřebci. Vedení hřebčinců bylo v rukou vojenských a vydržováno bylo ministerstvem orby. Koně obsluhovali vojáci z poloviny čeští selští synové, kteří se k »bešelům« - tak se tenkráte tyto ústavy lidově nazývaly - dobrovolně dávali odvádět, druhých 50% byli Poláci. Také důstojníci bývali z většiny rolničtí synové. 10) Klisny i hřebci byli z tehdejšího starého českého chovu. 11) Importovaní hřebci byli subtilního rázu, velci, prsnatí, se suchou štěpinovou holenní kostí a krátkou spěnkou. Nejoblíbenější a nejvíce připouštění od rolníků byli tehdáž hřebci: Siglavi, 12) Schagia, Nonius, Gidran, Furioso, Przedswit, Schark atd. Skočný poplatek činil 1 až 4 zlaté dle jakosti hřebce, a vrátila-li se klisna, bylo dalších 6 skoků zdarma. Těžkých,
9) Tyto hřebeční depóty dělily se na »posty« o 70 až 80 hřebcích, jimž velel obyčejně rytmistr. Na stanici v Hořicích stálo 7-8, v Hořiněvsi na Jaroměřsku 6-7 hřebců, 4 vojáci a poddůst. Kde byly stanice poblíž od sebe, byly 4-3 hřebci, 2 vojáci, a po horách byli toliko 2 koně, voják a svobodník.
10) Starší můj bratr Václav, odbyv jezdeckou kadetní školu v Hranicích, jako poručík dostal se do tehdejšího známého hřebčína Radovce v Bukovině; odtud byl vysílán na nákup chovných plemenníků do Arábie a celé Evropy. Stav se majorem, zažádal o přeložení do Čech. Roku 1912 jmenován byl plukovníkem a zemským velitelem remontnictva. Po válce z výslužby byl reaktivován a jmenován ředitelem hřebčína v Kladrubech a r. 1924 inspektorem chovných ústavů.
11) Český kůň byl velký, prsnatý, široce v kříži rozložený, avšak zadku rovného, spíše štítového, nikoliv rozloupnutého, jaký se importováním belgického a křížením českého koně při pozdější plemenitbě tak často jeví, kterážto vlastnost u koně došla namnoze obliby mezi rolnictvem. Český kůň byl suché štěpinové nohy s krátkou spěnkou, ve výkonu vytrvalý a dobrý chodec. Tak jsme jej my staří sedláci popisovali. Barvy byl český kůň z 80% hnědý až tmavohnědý.
12) Siglavi byli hřebci bělouši, plemeníci, znamenití koně; spárováni do kočáru 4letí, zaplatili mnoho peněz.
str. 207
teprve ke konci století zaváděných hřebců chladnokrevných tehdáž bylo jen málo. 13) V letech 1850 až asi 1865 chovali tu a tam rolníci hřebce a připouštěli je rolníkům. 14) Hřebci na přípustných stanicích bývali od 1. února do 30. června. 15)
Většina rolnických klisen byla březích na podzim, kdy nebylo dlouhotrvající těžké tažné práce, nevyspání a nevčasného krmení. Za pilné práce toliko večer se mohli koně do syta nakrmit, tím však většinou si ani nelehli a také se nevyspali. Za takovýchto okolností, kdy se ještě neužívalo k pokrmení koní venku pytlíku s ovsem, byli veškeří tažní koně zhublí. Bylo tehdáž vzácností spatřit pár otelených koní. Když v zimě měli si koně odpočinout, čekalo je mlácení, tah v žentouru, nejvýš namáhavý, a v tu dobu, po vánocích počala se rodit hříbata. Obyčejně ponechávala se hříbata 10 až 14, také 16 týdnů matkám, při čemž přes nejlepší krmení a ošetřováni matka zeslábla a zhubla.
Rolníci chovali hříbata do dvou roků, kdy je na trhu v městech prodávali. Trhy na hříbata začínaly měsícem prosincem a trvaly ponejvíce do konce března. V letních měsících, červnu a červenci, prodávala se na trhu toliko odstávčata. Zdravé, 4 až 5 měsíců staré hříbě platilo se o prokopském trhu v Hořicích 40 až také 80 zl.
Na trzích ponejvíce nakupovali dvouleté, již vykleštěné valachy kupci z hor, většinou Němci, kteří na trhy do měst v severovýchodních Čechách a Moravě přijížděli také až ze sousedního Německa. Za slušného bezvadného valacha dvouletého se v letech 1860tých tržilo 100 zlatých; cena se zponenáhla rok od roku stupňovala, takže v letech 1880tých docílilo se až 200 zl., výjimkou i více. Tato cena zůstala pak až do světové války. Hřebice dvouleté kupovali na trzích jedině hospodářové čeští pro chov; šly na odbyt vždy na trzích již k jaru; většinou se dvouletky prodaly doma. Cena hřebic byla vždy o 10-15% nižší než valachů.
Pohorští rolníci, kteří koupili dvouročního valacha, již na jaře jej připřahali, po dva roky jej dostatečně ovsem krmili a pak jej jako 4letého hotového koně opět prodali a tak 100% i více na něm vydělali. Na takové již dospělé koně bývaly trhy v severovýchodních Čechách v Chrudimi, Ústí nad Orlicí a Vysokém Mýtě, kam se vodívalo tehdáž na 6.000 i více ušlechtilých českých koní. Zvláště chrudimské a »oustecké« trhy na koně měly evropskou pověst a kupci přicházeli sem nakupovat i z okolních států, zvláště z Německa. 16)
13) Vzmáhajícím se pěstováním řepy upadal chov koní a tím zaniklo několik hřebečních stanic.
14) Dlouho chovali přípustné hřebce sedláci Klemera v Račicích u Jaroměře, Šulc v Klenici u Hořic a Petřík v Lodíně u Nechanic.
15) Po celý ten čas bývalo na stanicích, obyčejně hospodách, živo. Vojáci neradi se vraceli do kasáren.
16) Také v ostatních částech Čech a Moravy byla města, kde se konaly slavné trhy na koně Na hříbata v severových. Čechách bývaly velice četně navštěvované trhy v Hradci Králové, Hořicích, Jičíně, Josefově n. Met., Pardubicích a Mladé Boleslavi. Až do roku asi 1890 konaly se trhy na koně i hovězí dobytek ve všech městech na náměstích. Později vykázala je některá města, na př. Hradec Králové a Josefov, za město, kde upravit dala tržiště.
teprve ke konci století zaváděných hřebců chladnokrevných tehdáž bylo jen málo. 13) V letech 1850 až asi 1865 chovali tu a tam rolníci hřebce a připouštěli je rolníkům. 14) Hřebci na přípustných stanicích bývali od 1. února do 30. června. 15)
Většina rolnických klisen byla březích na podzim, kdy nebylo dlouhotrvající těžké tažné práce, nevyspání a nevčasného krmení. Za pilné práce toliko večer se mohli koně do syta nakrmit, tím však většinou si ani nelehli a také se nevyspali. Za takovýchto okolností, kdy se ještě neužívalo k pokrmení koní venku pytlíku s ovsem, byli veškeří tažní koně zhublí. Bylo tehdáž vzácností spatřit pár otelených koní. Když v zimě měli si koně odpočinout, čekalo je mlácení, tah v žentouru, nejvýš namáhavý, a v tu dobu, po vánocích počala se rodit hříbata. Obyčejně ponechávala se hříbata 10 až 14, také 16 týdnů matkám, při čemž přes nejlepší krmení a ošetřováni matka zeslábla a zhubla.
Rolníci chovali hříbata do dvou roků, kdy je na trhu v městech prodávali. Trhy na hříbata začínaly měsícem prosincem a trvaly ponejvíce do konce března. V letních měsících, červnu a červenci, prodávala se na trhu toliko odstávčata. Zdravé, 4 až 5 měsíců staré hříbě platilo se o prokopském trhu v Hořicích 40 až také 80 zl.
Na trzích ponejvíce nakupovali dvouleté, již vykleštěné valachy kupci z hor, většinou Němci, kteří na trhy do měst v severovýchodních Čechách a Moravě přijížděli také až ze sousedního Německa. Za slušného bezvadného valacha dvouletého se v letech 1860tých tržilo 100 zlatých; cena se zponenáhla rok od roku stupňovala, takže v letech 1880tých docílilo se až 200 zl., výjimkou i více. Tato cena zůstala pak až do světové války. Hřebice dvouleté kupovali na trzích jedině hospodářové čeští pro chov; šly na odbyt vždy na trzích již k jaru; většinou se dvouletky prodaly doma. Cena hřebic byla vždy o 10-15% nižší než valachů.
Pohorští rolníci, kteří koupili dvouročního valacha, již na jaře jej připřahali, po dva roky jej dostatečně ovsem krmili a pak jej jako 4letého hotového koně opět prodali a tak 100% i více na něm vydělali. Na takové již dospělé koně bývaly trhy v severovýchodních Čechách v Chrudimi, Ústí nad Orlicí a Vysokém Mýtě, kam se vodívalo tehdáž na 6.000 i více ušlechtilých českých koní. Zvláště chrudimské a »oustecké« trhy na koně měly evropskou pověst a kupci přicházeli sem nakupovat i z okolních států, zvláště z Německa. 16)
13) Vzmáhajícím se pěstováním řepy upadal chov koní a tím zaniklo několik hřebečních stanic.
14) Dlouho chovali přípustné hřebce sedláci Klemera v Račicích u Jaroměře, Šulc v Klenici u Hořic a Petřík v Lodíně u Nechanic.
15) Po celý ten čas bývalo na stanicích, obyčejně hospodách, živo. Vojáci neradi se vraceli do kasáren.
16) Také v ostatních částech Čech a Moravy byla města, kde se konaly slavné trhy na koně Na hříbata v severových. Čechách bývaly velice četně navštěvované trhy v Hradci Králové, Hořicích, Jičíně, Josefově n. Met., Pardubicích a Mladé Boleslavi. Až do roku asi 1890 konaly se trhy na koně i hovězí dobytek ve všech městech na náměstích. Později vykázala je některá města, na př. Hradec Králové a Josefov, za město, kde upravit dala tržiště.
str. 208
Již v 70. a 80. letech prodával se na těchto trzích pár 4letýcb spárovaných koní za 1.000 zl. a nebylo to vzácností. Na 4leté valachy byl tehdáž největším nakupovačem vojenský erár k dělostřelectvu. K jízdě byli nakupováni koně v Uhrách.
Po letech devadesátých, kdy počala se jevit citelná nouze o čeleď, ta zvláště těm hospodářstvím, kde mimo pár tažných koní se chovala hříbata, která vyžadovala obsluhy a častého provádění, čeledínové počali se vyhýbat a ani za zvýšený plat službu nepřijali; spotřeba masa stále se zvyšovala a nastalo stoupání ceny masa a tím i ceny dobytka hovězího; množící se pěstování okopanin, hluboká orba, zavedení mláceni žentourem byly práce, jež velmi vyčerpávaly koňské síly. Tyto všechny okolnosti nutily tehdejší hospodáře, aby od chovu koní přešli k chovu hovězího dobytka. Na konci devatenáctého století mnozí hospodáři zcela od chovu koní upustili a jiní jen přes rok jednu klisnu připouštěli, aby pro svoji potřebu koně si vychovali. S úpadkem chovu koně upadaly zároveň trhy na koně, zvláště na hříbata. 17) A současně se redukovaly hřebeční přípustné stanice a na ponechaných stanicích snížen počet hřebců na polovinu i níže.
5. Hovězí a vepřový dobytek.
Ceny hovězího dobytka nejsou ze začátku let druhé poloviny devatenáctého století zaznamenány, dají se však vypočísti z ceny masa a másla, jak je dr. Fr. Lom zjistil. Od let sedmdesátých jsou ceny dobytka již pisateli známy.
V letech osmdesátých prodával se hovězí dobytek u malorolníků výhradně, jak se to tehdáž říkalo, »kupecky« od oka; 18) týž způsob byl u prodeje prasat. 19) Jedině u velkostatků počal se dobytek již dříve na váhu prodávat, avšak nákup chovného dobytka děl se i u velkostatků kupecky a teprve když hospodář prodané dobytče do velkostatku přivedl, zvážil je správce, aby se přesvědčil, koupil-li lacino nebo draho.
V letech osmdesátých prodala se průměrná kráva mladá, avšak jalová, za 70 až 100 zlatých; kráva březí zaplatila již o 20 až 30 zl. více. Kráva vytelená i s teletem zaplatila se dle jakosti od 109 až do 150 zl., výjimkou i více, nejvýše 175 zl. Tučná tří až čtyřletá jalovice platila se 100 až 150 zl.,
17) Na př. v okrese jaroměřském ze dvou hřebcích stanic Jaroměře a Hořiněvsi ponechána jen stanice v Jaroměři. Stanice v Holohlavech v letech 1870. zrušena a přeložena do Hořiněvsi, kde postaveno 7 hřebců. Úpadkem chovu koní redukována tato stanice na 6, 5, 4, 3 až 2 hřebce a roku 1928 úplně zrušena. Na Hradecku udržela se ještě za Republiky hřebeční stanice s 8 hřebci ve Svobodných Dvorech, oč velké zásluhy si získal tamní zvěrolékař J. Smetana.
18) Kupec odhadl znalecky dobytče a dle toho podal cenu. Nerozuměl-li rolník váze prodávaného kusu, pak se ošidil.
19) Obilí na trhu až do zavedení družstevních skladišť prodávalo se na městských trzích jedině na hektolitr a ani za váhu hektolitru prodávající kupci neručil.
Již v 70. a 80. letech prodával se na těchto trzích pár 4letýcb spárovaných koní za 1.000 zl. a nebylo to vzácností. Na 4leté valachy byl tehdáž největším nakupovačem vojenský erár k dělostřelectvu. K jízdě byli nakupováni koně v Uhrách.
Po letech devadesátých, kdy počala se jevit citelná nouze o čeleď, ta zvláště těm hospodářstvím, kde mimo pár tažných koní se chovala hříbata, která vyžadovala obsluhy a častého provádění, čeledínové počali se vyhýbat a ani za zvýšený plat službu nepřijali; spotřeba masa stále se zvyšovala a nastalo stoupání ceny masa a tím i ceny dobytka hovězího; množící se pěstování okopanin, hluboká orba, zavedení mláceni žentourem byly práce, jež velmi vyčerpávaly koňské síly. Tyto všechny okolnosti nutily tehdejší hospodáře, aby od chovu koní přešli k chovu hovězího dobytka. Na konci devatenáctého století mnozí hospodáři zcela od chovu koní upustili a jiní jen přes rok jednu klisnu připouštěli, aby pro svoji potřebu koně si vychovali. S úpadkem chovu koně upadaly zároveň trhy na koně, zvláště na hříbata. 17) A současně se redukovaly hřebeční přípustné stanice a na ponechaných stanicích snížen počet hřebců na polovinu i níže.
5. Hovězí a vepřový dobytek.
Ceny hovězího dobytka nejsou ze začátku let druhé poloviny devatenáctého století zaznamenány, dají se však vypočísti z ceny masa a másla, jak je dr. Fr. Lom zjistil. Od let sedmdesátých jsou ceny dobytka již pisateli známy.
V letech osmdesátých prodával se hovězí dobytek u malorolníků výhradně, jak se to tehdáž říkalo, »kupecky« od oka; 18) týž způsob byl u prodeje prasat. 19) Jedině u velkostatků počal se dobytek již dříve na váhu prodávat, avšak nákup chovného dobytka děl se i u velkostatků kupecky a teprve když hospodář prodané dobytče do velkostatku přivedl, zvážil je správce, aby se přesvědčil, koupil-li lacino nebo draho.
V letech osmdesátých prodala se průměrná kráva mladá, avšak jalová, za 70 až 100 zlatých; kráva březí zaplatila již o 20 až 30 zl. více. Kráva vytelená i s teletem zaplatila se dle jakosti od 109 až do 150 zl., výjimkou i více, nejvýše 175 zl. Tučná tří až čtyřletá jalovice platila se 100 až 150 zl.,
17) Na př. v okrese jaroměřském ze dvou hřebcích stanic Jaroměře a Hořiněvsi ponechána jen stanice v Jaroměři. Stanice v Holohlavech v letech 1870. zrušena a přeložena do Hořiněvsi, kde postaveno 7 hřebců. Úpadkem chovu koní redukována tato stanice na 6, 5, 4, 3 až 2 hřebce a roku 1928 úplně zrušena. Na Hradecku udržela se ještě za Republiky hřebeční stanice s 8 hřebci ve Svobodných Dvorech, oč velké zásluhy si získal tamní zvěrolékař J. Smetana.
18) Kupec odhadl znalecky dobytče a dle toho podal cenu. Nerozuměl-li rolník váze prodávaného kusu, pak se ošidil.
19) Obilí na trhu až do zavedení družstevních skladišť prodávalo se na městských trzích jedině na hektolitr a ani za váhu hektolitru prodávající kupci neručil.
str. 209
tří až čtyřletý vůl do tahu stál 120 až 160 zl. Tele k odstavu neb řezníkovi se platilo od 8 do 15 zl., jen zřídka více.
V těchto letech 1880-5 platil se 1 kg hovězího masa 1.19 K, 1 kg másla 2.02 K zlatých, předválečných. V letech 1850 až 55 stál 1 kg masa hovězího 0.54, 1 kg másla 1.21 předválečných korun, kterážto cena masa a másla z let 1850tých rovnala se asi 50% ceny v letech 1880tých, z čehož lze vypočísti, že průměrná jalová kráva v letech 1850. se platila 35 až 50 zlatými, kráva březí 45 až 65 zl., kráva vytelená s teletem dle jakosti od 50 do 75 zlatých, tučná starší jalovice 50 až 75 zl., tříletý vůl k tahu 60 až 80 zl., tele k odstavu neb řezníkovi 4 až 8 zlatých.
A v poměru se stoupající cenou masa a másla stoupaly ceny hovězího dobytka nejen ve třicetiletí 1850-1880, nýbrž až ke konci století a až do světové války.
V celém tomto druhém devatenáctém půlstoletí a ještě potom až do převratu prodávali rolníci, zvláště ze vsí od měst vzdálených, kam mlékaři z měst nedojížděli a kdy družstevních mlékáren ještě nebylo, vytelené mléčné krávy s telaty buď do Prahy neb i menších měst, a v letech sedmdesátých již z větší části velkostatkářům, kteří zaváděli mlékaření a mléko denně ranními osobními vlaky do Prahy zasílali. Nakoupené dojnice velkostatkáři dobře krmili a když je zcela vydojili, aniž by je dále připouštěli, řezníkovi za vysokou cenu prodali. 20)
Prodejem a odbytem dojných krav s telaty naskýtal se rolníkům po dlouhá ta léta značný zdroj příjmů, nač rolníci v obcích od měst vzdálených i dnes vzpomínají. Prodalť se v těch letech každý počet otelených krav a jakékoliv jakosti; poptávka byla stále čilá, kupec přišel do domu a krávy s telaty nejdráže zaplatil. 21)
* * *
Prasata prodávala se rovněž jako hovězí dobytek »kupecky«, bez vážení. Cenu masa vepřového dr. Fr. Lom v letech 1850tých a dále nezjistil. Avšak jisto jest, že cena masa vepřového jako nyní i v tehdejších letech stála asi o 15% výše nad cenou masa hovězího. Chov a výkrm prasat v letech 1860 až 80 byl ještě velmi zanedbaný. Řezníkům prodávala se prasata lehká, nedokrmená, mrtvé váhy 60, 80 a zřídka 100 liber,22), za něž řezník od oka platil 18, 25 a 30 zlatých. Párek podsvinčat k chovu se platil 6-8 až 10 zl. a teprve po r. 1880 stoupala cena podsvinčat na 12, 14 zl. za párek. Polská, rok stará hubená prasata k výkrmu se v letních
20) Až téměř do konce devatenáctého století bylo v bezprostřední blízkosti Prahy (na Malé Straně) mnoho chovatelů mléčných krav, které nakupovači z dalekých okresů Čech dováželi. Tito chovatelé měli dostatek mláta z četných pražských pivovarů a otrubu z četných mlýnů.
21) Po převratu se ukázalo, že mléčný dobytek se lacino nakoupí ve východních zemích, Slovensku a Podkarpatské Rusi, a že přes dalekou a drahou dopravu dostanou se krávy s telaty o 20% levněji než v Čechách. Tím se stalo, že velkostatky nyní nakupují mléčný dobytek z těchto zemí ke škodě domácích rolníků.
22) 100 liber byl vídeňský cent = 56 kg.
tří až čtyřletý vůl do tahu stál 120 až 160 zl. Tele k odstavu neb řezníkovi se platilo od 8 do 15 zl., jen zřídka více.
V těchto letech 1880-5 platil se 1 kg hovězího masa 1.19 K, 1 kg másla 2.02 K zlatých, předválečných. V letech 1850 až 55 stál 1 kg masa hovězího 0.54, 1 kg másla 1.21 předválečných korun, kterážto cena masa a másla z let 1850tých rovnala se asi 50% ceny v letech 1880tých, z čehož lze vypočísti, že průměrná jalová kráva v letech 1850. se platila 35 až 50 zlatými, kráva březí 45 až 65 zl., kráva vytelená s teletem dle jakosti od 50 do 75 zlatých, tučná starší jalovice 50 až 75 zl., tříletý vůl k tahu 60 až 80 zl., tele k odstavu neb řezníkovi 4 až 8 zlatých.
A v poměru se stoupající cenou masa a másla stoupaly ceny hovězího dobytka nejen ve třicetiletí 1850-1880, nýbrž až ke konci století a až do světové války.
V celém tomto druhém devatenáctém půlstoletí a ještě potom až do převratu prodávali rolníci, zvláště ze vsí od měst vzdálených, kam mlékaři z měst nedojížděli a kdy družstevních mlékáren ještě nebylo, vytelené mléčné krávy s telaty buď do Prahy neb i menších měst, a v letech sedmdesátých již z větší části velkostatkářům, kteří zaváděli mlékaření a mléko denně ranními osobními vlaky do Prahy zasílali. Nakoupené dojnice velkostatkáři dobře krmili a když je zcela vydojili, aniž by je dále připouštěli, řezníkovi za vysokou cenu prodali. 20)
Prodejem a odbytem dojných krav s telaty naskýtal se rolníkům po dlouhá ta léta značný zdroj příjmů, nač rolníci v obcích od měst vzdálených i dnes vzpomínají. Prodalť se v těch letech každý počet otelených krav a jakékoliv jakosti; poptávka byla stále čilá, kupec přišel do domu a krávy s telaty nejdráže zaplatil. 21)
Prasata prodávala se rovněž jako hovězí dobytek »kupecky«, bez vážení. Cenu masa vepřového dr. Fr. Lom v letech 1850tých a dále nezjistil. Avšak jisto jest, že cena masa vepřového jako nyní i v tehdejších letech stála asi o 15% výše nad cenou masa hovězího. Chov a výkrm prasat v letech 1860 až 80 byl ještě velmi zanedbaný. Řezníkům prodávala se prasata lehká, nedokrmená, mrtvé váhy 60, 80 a zřídka 100 liber,22), za něž řezník od oka platil 18, 25 a 30 zlatých. Párek podsvinčat k chovu se platil 6-8 až 10 zl. a teprve po r. 1880 stoupala cena podsvinčat na 12, 14 zl. za párek. Polská, rok stará hubená prasata k výkrmu se v letních
20) Až téměř do konce devatenáctého století bylo v bezprostřední blízkosti Prahy (na Malé Straně) mnoho chovatelů mléčných krav, které nakupovači z dalekých okresů Čech dováželi. Tito chovatelé měli dostatek mláta z četných pražských pivovarů a otrubu z četných mlýnů.
21) Po převratu se ukázalo, že mléčný dobytek se lacino nakoupí ve východních zemích, Slovensku a Podkarpatské Rusi, a že přes dalekou a drahou dopravu dostanou se krávy s telaty o 20% levněji než v Čechách. Tím se stalo, že velkostatky nyní nakupují mléčný dobytek z těchto zemí ke škodě domácích rolníků.
22) 100 liber byl vídeňský cent = 56 kg.
str. 210
měsících platila následovně: do let 1870tých 12, 14, 16 zl. kus, do let 1880tých stoupla jich cena na 20, 22 až 25 zl. za kus. 23)
Vedle těchto polských hubených prasat, všeobecně »hěhouny« zvaných, honily se po vsích a prodávaly polské březí svině, na nichž se březivost již jevila. Tyto svině byly v lepším stavu než běhouni. Byly to z většiny prvničky, které vrhly obyčejně jen 4-5-6 selat. Tyto svině se prodávaly jen za hotových 50 krejcarů zpropitného a ostatní peníze obchodník čekal až do Všech svatých. Březí polská svině se platila od 25 až do 35 zl. Selata od těchto sviní velmi pomalu rostla, vyžadovala rok času ke vzrůstu a objevila-li se na trhu, platila se za ně o třetinu i méně nižší cena než za domácí selata ušlechtilých druhů. Tyto polské svině se nikdy vícekrát nepřipouštěly, nýbrž po odebrání selat vždy vykrmily a zabily.
23) Polská prasata až do let devadesátých do Čech dovážela se zcela volně bez jakéhokoliv cla - bylať Halič za Rakouska součástí říše; u nás byla honěna obchodníky za letních měsíců ode vsi ke vsi; stádo zastavilo se uprostřed vsi, prasata rozrývala drn na návsích a práskáním bičem svolávali »prasátníci« koupěchtivé občany. A ti se dali v každé vsi uchvátit tím, že dostali »poláky« na dluh a teprv na podzim je platili, ač za poměrně vysokou cenu je koupili. Více než 50% prasat krmníků v každé vsi bylo polských. Tato polská prasata byla rok stará, jedině na pastvě vychovaná, vyrostlá, kostnatá, ale na kost hubená, černá a režná špínou, štítového hřbetu a dlouhého rypáku. A protože »poláky« rolníci dostali na dluh, platili ony »duchy« namnoze za cenu, za kterou by byli koupili rozmládlé a čisté prase zdejšího chovu, váhy o několik liber těžší. Dovozem polských prasat zavlékaly se co rok do Čech a Moravy nakažlivé nemoce vepřů, z kteréžto příčiny si rolnictvo po letech 1890tých vymohlo na vládě vídeňské, že honění těchto prasat po vsích zakázala. Od té doby prodávali obchodníci tato prasata jen ve městech, kde mívali v zájezdním hostinci najatou stáj. Leč obchod se jim už nedařil a zakrátko úplně zanikl.
měsících platila následovně: do let 1870tých 12, 14, 16 zl. kus, do let 1880tých stoupla jich cena na 20, 22 až 25 zl. za kus. 23)
Vedle těchto polských hubených prasat, všeobecně »hěhouny« zvaných, honily se po vsích a prodávaly polské březí svině, na nichž se březivost již jevila. Tyto svině byly v lepším stavu než běhouni. Byly to z většiny prvničky, které vrhly obyčejně jen 4-5-6 selat. Tyto svině se prodávaly jen za hotových 50 krejcarů zpropitného a ostatní peníze obchodník čekal až do Všech svatých. Březí polská svině se platila od 25 až do 35 zl. Selata od těchto sviní velmi pomalu rostla, vyžadovala rok času ke vzrůstu a objevila-li se na trhu, platila se za ně o třetinu i méně nižší cena než za domácí selata ušlechtilých druhů. Tyto polské svině se nikdy vícekrát nepřipouštěly, nýbrž po odebrání selat vždy vykrmily a zabily.
23) Polská prasata až do let devadesátých do Čech dovážela se zcela volně bez jakéhokoliv cla - bylať Halič za Rakouska součástí říše; u nás byla honěna obchodníky za letních měsíců ode vsi ke vsi; stádo zastavilo se uprostřed vsi, prasata rozrývala drn na návsích a práskáním bičem svolávali »prasátníci« koupěchtivé občany. A ti se dali v každé vsi uchvátit tím, že dostali »poláky« na dluh a teprv na podzim je platili, ač za poměrně vysokou cenu je koupili. Více než 50% prasat krmníků v každé vsi bylo polských. Tato polská prasata byla rok stará, jedině na pastvě vychovaná, vyrostlá, kostnatá, ale na kost hubená, černá a režná špínou, štítového hřbetu a dlouhého rypáku. A protože »poláky« rolníci dostali na dluh, platili ony »duchy« namnoze za cenu, za kterou by byli koupili rozmládlé a čisté prase zdejšího chovu, váhy o několik liber těžší. Dovozem polských prasat zavlékaly se co rok do Čech a Moravy nakažlivé nemoce vepřů, z kteréžto příčiny si rolnictvo po letech 1890tých vymohlo na vládě vídeňské, že honění těchto prasat po vsích zakázala. Od té doby prodávali obchodníci tato prasata jen ve městech, kde mívali v zájezdním hostinci najatou stáj. Leč obchod se jim už nedařil a zakrátko úplně zanikl.
str. 211
1. Začátky průmyslu cukrovarského. 1)
Odrůd řepy jest několik, ale druh bílý, tak zvaný slezský, jest základem řepy cukrovky a přepěstováním se stal rostlinou dvouletou. Již roku 1747 lékárník Markgraf předložil berlínské akademii věd a umění pojednání o krystalickém cukru z bílé řepy a poukázal na důležitost její pro zemědělství a pro výrobu cukru domácího, neboť tehdejší dobou zaplavovali Angličané celý kontinent cukrem třtinovým, koloniálním. Návrh Markgrafův padl a teprve po 40 letech podařilo se postavit první cukrovar na statku Cunern v Pruském Slezsku; tam vyrobeno 2-3% cukru, ale výrobek stál hluboko pod kvalitou cukru koloniálního. A kdyby nebyla za Napoleona I. nastala uzávěra celého evropského kontinentu pro všechny výrobky zámořské, tedy i třtinového cukru, jejž Anglie na kontinent dodávala, čímž nastala ohromná drahota těchto výrobků, nebylo by se pěstování řepy asi vůbec ujalo. Tak r. 1805 stál 1 cent cukru 38- 63 zlatých, ale r. 1811 po uzávěru kontinentu 350 zl.; proto vyplácelo se pěstování řepy přes malou výrobu cukru a rostly řepné cukrovary v Německu a ve Francii. Po pádu Napoleonově r. 1814 nemohl cukr konkurovat s třtinovým a cukrovary řepné, které většinou ze státních prémií byly udržovány, výrobu zastavily. Ve Francii však za pomoci státní se některé velké cukrovary udržely.
V Čechách počala se prvá řepa sázeti kolem roku 1795 na Zbraslavsku, roku 1800 na Hořovicku a kolem r. 1810 bylo již pěstování řepy k účelům cukrovarnickým po Čechách značně rozšířeno. V tom čase byl zřízen obětavostí hraběte Jos. Canala první pokusný cukrovar v Praze v zahradě za bývalou Koňskou branou. V následujících letech zřízeno mnoho jiných cukrovarů, na př. Lud. Fischera v Žakách u Čáslavi a Jakuba Veitha v Liběchově u Mělníka. Jako jinde, tak i v Čechách po pádu Napoleonově cukrovary zanikly, a teprve kolem roku 1830 hlavní zásluhou Karla Weinricha počalo se cukrovarnictví v Čechách opět ujímat.
1) Pojednávám poněkud obšírněji o cukrovarnictví, zvláště o jeho začátcích, protože řepařství způsobilo v zemědělství téměř úplný převrat a bylo základem velikého kulturního a hospodářského rozmachu venkova; a činím tak také proto, že širším vrstvám zemědělským jsou začátky pěstování řepy a výroby cukru málo známy. Materiál o cukrovarech dodal mi můj vzácný přítel a spolužák z mládí, rodák máslojedský, techn. řed. cukrovaru Jan Vacek, jenž žil poslední svá léta v Chlumci n. C, kde r. 1930 zemřel.
KAPITOLA XXII.
Cukrovary a řepaři.1. Začátky průmyslu cukrovarského. 1)
Odrůd řepy jest několik, ale druh bílý, tak zvaný slezský, jest základem řepy cukrovky a přepěstováním se stal rostlinou dvouletou. Již roku 1747 lékárník Markgraf předložil berlínské akademii věd a umění pojednání o krystalickém cukru z bílé řepy a poukázal na důležitost její pro zemědělství a pro výrobu cukru domácího, neboť tehdejší dobou zaplavovali Angličané celý kontinent cukrem třtinovým, koloniálním. Návrh Markgrafův padl a teprve po 40 letech podařilo se postavit první cukrovar na statku Cunern v Pruském Slezsku; tam vyrobeno 2-3% cukru, ale výrobek stál hluboko pod kvalitou cukru koloniálního. A kdyby nebyla za Napoleona I. nastala uzávěra celého evropského kontinentu pro všechny výrobky zámořské, tedy i třtinového cukru, jejž Anglie na kontinent dodávala, čímž nastala ohromná drahota těchto výrobků, nebylo by se pěstování řepy asi vůbec ujalo. Tak r. 1805 stál 1 cent cukru 38- 63 zlatých, ale r. 1811 po uzávěru kontinentu 350 zl.; proto vyplácelo se pěstování řepy přes malou výrobu cukru a rostly řepné cukrovary v Německu a ve Francii. Po pádu Napoleonově r. 1814 nemohl cukr konkurovat s třtinovým a cukrovary řepné, které většinou ze státních prémií byly udržovány, výrobu zastavily. Ve Francii však za pomoci státní se některé velké cukrovary udržely.
V Čechách počala se prvá řepa sázeti kolem roku 1795 na Zbraslavsku, roku 1800 na Hořovicku a kolem r. 1810 bylo již pěstování řepy k účelům cukrovarnickým po Čechách značně rozšířeno. V tom čase byl zřízen obětavostí hraběte Jos. Canala první pokusný cukrovar v Praze v zahradě za bývalou Koňskou branou. V následujících letech zřízeno mnoho jiných cukrovarů, na př. Lud. Fischera v Žakách u Čáslavi a Jakuba Veitha v Liběchově u Mělníka. Jako jinde, tak i v Čechách po pádu Napoleonově cukrovary zanikly, a teprve kolem roku 1830 hlavní zásluhou Karla Weinricha počalo se cukrovarnictví v Čechách opět ujímat.
1) Pojednávám poněkud obšírněji o cukrovarnictví, zvláště o jeho začátcích, protože řepařství způsobilo v zemědělství téměř úplný převrat a bylo základem velikého kulturního a hospodářského rozmachu venkova; a činím tak také proto, že širším vrstvám zemědělským jsou začátky pěstování řepy a výroby cukru málo známy. Materiál o cukrovarech dodal mi můj vzácný přítel a spolužák z mládí, rodák máslojedský, techn. řed. cukrovaru Jan Vacek, jenž žil poslední svá léta v Chlumci n. C, kde r. 1930 zemřel.
str. 212
Tak založeny v Čechách cukrovary: Dobrovice 1830, Vysočany 1832, Libňoves 1833, Vodolka 1835, Ruzyň 1838, Horoměřice 1846, Syrovátka-Dobřenice 1849, Obora 1850, Kutná Hora 1850 a Třebovětice r. 1850.
Až do roku 1850 bylo cukrovarnictvi v Čechách ovládáno dirigenty a vařičskými 5052mistry z Německa a Francie a teprve po roku 1852 počínají našinci, zprvu ojediněle, čim dále však četněji vystupovati na kolbiště tohoto technického zaměstnání.
V tom čase Francouz Vilmorin r. 1850 učinil velký krok kupředu v pěstování řepy, neboť zavedl výběr řep podle cukernatosti. Po něm nazýván jeden druh Vilmorinka. (Viz str. 90-91.) Jeho následovali Němci. V letech 1850-60 byla cukernatost řepy 9-10% při quotientu 70, kdežto nyní jsou řepy s quotientem 90 i více a se sušinou 25-27%.
Počáteční výroba cukru ze řepy byla velice jednoduchá a omezovala se povětšině na ruční práci. Řepa se prala ručně ve větších nádobách, ručně se strouhala na kaši na struhadlech a kaše ta se dřevěnými neb železnými válci v plachetkách vytlačovala. Výtlačky se krmilo a také se jich užilo k výrobě kořalky neb octa, ba i k výrobě papíru a svítiplynu navrženy byly. Později používalo se k praní řepy pračky, sestávající z bubnu, latěmi pobitého, který zasahoval do vnější polokulaté nádrže vodou naplněné, v níž buben, naplněný řepou, která na jednom konci se do něho sypala a na druhém konci omytá vycházela, se do vody ponořoval a 30-40 obrátek v minutě konal; byl 1 metr v průměru, 3-4 m dlouhý a zvířecí sílou pohybován. 2)
Rovněž struhačky byly zdokonalovány. Nejprve se používalo dřevěného kotouče, na němž byla připevněna struhadla, na kteréž v truhlíku naplněná řepa se přitlačovala a na kaši se rozstrouhávala. S počátku pohybován byl kotouč lidskou silou, později silou zvířecí. 3) Pozdější Thierrova struhačka znamenala veliký pokrok; sestávala ze dvou buď železných, nebo dřevěných kotoučů na společném hřídeli připevněných, a do nich zasazeny byly pilky po celém jejich obvodu a dřevěnými latěmi tak byly utaženy, že jenom zuby ven vyčnívaly. Tento strouhací buben zasazen byl do železného pláště, v němž se 1000-1200 obrátkami v minutě pohyboval a na něj pístem řepa z truhlíka byla přitlačována.
V téže době vynalezen byl hydraulický lis, který rovněž dříve používané a všelijak konstruované, buď dřevěné, neb železné lisy úplně vytlačil.
Thierrova struhačka, hydraulické lisy, použití páry na místo přímého topení a jiná technická zařízení zdokonalily výrobu cukru tak, že v roce 1828 bylo již ve Francii 58 továren. Výsledky tyto povzbuzovaly rolnictvo v Německu a v Rakousku, ale následkem malého kapitálu, vloženého do cukrovarů, se celá věc nedařila a teprve kolem roku 1835 se větší továrny v Německu i v Čechách a na Moravě zakládaly. Tak na př. cukrovar Dobrovice, založený knížetem
2) Takového bubnu ku praní řepy používalo se v cukrovarech až do konce století.
3) Až do roku 1870 dovážel otec z cukrovaru Třebovětic stružky ve formě tenkých placek. Od toho času nastaly řízky.
Tak založeny v Čechách cukrovary: Dobrovice 1830, Vysočany 1832, Libňoves 1833, Vodolka 1835, Ruzyň 1838, Horoměřice 1846, Syrovátka-Dobřenice 1849, Obora 1850, Kutná Hora 1850 a Třebovětice r. 1850.
Až do roku 1850 bylo cukrovarnictvi v Čechách ovládáno dirigenty a vařičskými 5052mistry z Německa a Francie a teprve po roku 1852 počínají našinci, zprvu ojediněle, čim dále však četněji vystupovati na kolbiště tohoto technického zaměstnání.
V tom čase Francouz Vilmorin r. 1850 učinil velký krok kupředu v pěstování řepy, neboť zavedl výběr řep podle cukernatosti. Po něm nazýván jeden druh Vilmorinka. (Viz str. 90-91.) Jeho následovali Němci. V letech 1850-60 byla cukernatost řepy 9-10% při quotientu 70, kdežto nyní jsou řepy s quotientem 90 i více a se sušinou 25-27%.
Počáteční výroba cukru ze řepy byla velice jednoduchá a omezovala se povětšině na ruční práci. Řepa se prala ručně ve větších nádobách, ručně se strouhala na kaši na struhadlech a kaše ta se dřevěnými neb železnými válci v plachetkách vytlačovala. Výtlačky se krmilo a také se jich užilo k výrobě kořalky neb octa, ba i k výrobě papíru a svítiplynu navrženy byly. Později používalo se k praní řepy pračky, sestávající z bubnu, latěmi pobitého, který zasahoval do vnější polokulaté nádrže vodou naplněné, v níž buben, naplněný řepou, která na jednom konci se do něho sypala a na druhém konci omytá vycházela, se do vody ponořoval a 30-40 obrátek v minutě konal; byl 1 metr v průměru, 3-4 m dlouhý a zvířecí sílou pohybován. 2)
Rovněž struhačky byly zdokonalovány. Nejprve se používalo dřevěného kotouče, na němž byla připevněna struhadla, na kteréž v truhlíku naplněná řepa se přitlačovala a na kaši se rozstrouhávala. S počátku pohybován byl kotouč lidskou silou, později silou zvířecí. 3) Pozdější Thierrova struhačka znamenala veliký pokrok; sestávala ze dvou buď železných, nebo dřevěných kotoučů na společném hřídeli připevněných, a do nich zasazeny byly pilky po celém jejich obvodu a dřevěnými latěmi tak byly utaženy, že jenom zuby ven vyčnívaly. Tento strouhací buben zasazen byl do železného pláště, v němž se 1000-1200 obrátkami v minutě pohyboval a na něj pístem řepa z truhlíka byla přitlačována.
V téže době vynalezen byl hydraulický lis, který rovněž dříve používané a všelijak konstruované, buď dřevěné, neb železné lisy úplně vytlačil.
Thierrova struhačka, hydraulické lisy, použití páry na místo přímého topení a jiná technická zařízení zdokonalily výrobu cukru tak, že v roce 1828 bylo již ve Francii 58 továren. Výsledky tyto povzbuzovaly rolnictvo v Německu a v Rakousku, ale následkem malého kapitálu, vloženého do cukrovarů, se celá věc nedařila a teprve kolem roku 1835 se větší továrny v Německu i v Čechách a na Moravě zakládaly. Tak na př. cukrovar Dobrovice, založený knížetem
2) Takového bubnu ku praní řepy používalo se v cukrovarech až do konce století.
3) Až do roku 1870 dovážel otec z cukrovaru Třebovětic stružky ve formě tenkých placek. Od toho času nastaly řízky.
str. 213
z Thurnu a Taxisu, zahájil roku 1831 práci. Původní jeho zařízení pocházelo od Karla Weinricha. Jako hnací síly užívalo se 12 volů, kteří poháněli žentour. Zpracováno téhož roku 18.000 vídeňských centů řepy a vyrábělo se bílé zboží. Později byl tento cukrovar ovšem neustále zdokonalován. Kolem roku 1850-60 výroba cukru ze řepy ve všech evropských zemích počala se vyplácet a cukr se až do Ameriky vyvážel.
Nově založené cukrovary po letech třicátých přijímaly do služeb technické úředníky Němce, kteří »umění vařiti cukr« naučili se ve Francii. V letech padesátých počali našinci, nejprve ojediněle, později však četněji zabývati se cukrovarnictvím, Byli to techničtí úředníci: J. Pokorný v Oužicích, J. Pfleger v Bělehradě, Gustav Hodek v Židlochovicích, strojní inženýr Daněk v Karlině, továrníci Bedřich Frey otec a syn ve Vysočanech, ekonom Ferd. Urbánek v Kvasících a admin. úředník AI. Oliva v Ruzyni.
V sedmém desetiletí rozvíjí se cukrovarnictvi v Čechách a na Moravě jako průmysl hospodářský, nedostačujíc však ještě k uhrazení domácí potřeby. Pojednou se začíná rozpínati, zatlačuje přívoz třtinového cukru a jako velkoprůmysl počíná své přebytky za hranice státu vyvážeti.
Země koruny české, stojící svým zemědělstvím v popředí, nesou se však vyššími tužbami. Rolník přestává se spokojovati s výnosem svých pozemků, zorává úhory, touží po lepším zpeněžení svých plodin a snaží se zmocniti se i zisku, vznikajícího zpracováním řepy; za tím účelem se sdružuje a zakládá akciové cukrovary rolnické.
Za intervence J. Pokorného a Huga Jelínka vstupuje v život roku 1863 první akciový rolnický cukrovar v Lužci, jehož řízení se ujímá Heřman Janda. Podobně Frant. V. Goller, K. Mikula, H. Mikulický, J. Hodek, J. Kodl, B. Gross, Jeřábek a jiní ujímají se stavby, řízení nebo úřadování v nově povstalých cukrovarech v Čechách a na Moravě.
V roku 1863 vynašel Frey-Jelínek saturaci, která roztíná pouta, svírající doposud manipulaci čištění šťáv. Hned na to vynalezeny Daňkovy kalolisy a brzy na to uzavřené saturáky Hodkovy, vápenné pece od H. Jelínka a Fr. Šebora a mnoho jiných novot. Saturace Jelínkova proniká nejen do Německa, nýbrž i do celého světa a šíři chvalnou pověst českého cukrovarnictvi.
2. Veliký rozvoj cukrovarniciví a jeho krise.
V druhé polovině sedmého desetiletí začíná se rozlévati průmysl cukrovarnický po vlastech českých a svým proudem strhuje davy interesentů. Vznikají stále nové společnosti k zakládání cukrovarů; do hospodářství zavádějí se prvé hospodářské stroje a zemědělec v příznivých krajinách vrhá se na řepaření. Kdo jednou o cukrovarství zavadil, pluje s ním. Mnohý student z vesnice vrhá se na techniku a studuje chemii, aby se stal technickým úředníkem a snad i ředitelem cukrovaru. Strojírny se rozšiřují následkem přívalu zakázek a rovněž tak závody pro
z Thurnu a Taxisu, zahájil roku 1831 práci. Původní jeho zařízení pocházelo od Karla Weinricha. Jako hnací síly užívalo se 12 volů, kteří poháněli žentour. Zpracováno téhož roku 18.000 vídeňských centů řepy a vyrábělo se bílé zboží. Později byl tento cukrovar ovšem neustále zdokonalován. Kolem roku 1850-60 výroba cukru ze řepy ve všech evropských zemích počala se vyplácet a cukr se až do Ameriky vyvážel.
Nově založené cukrovary po letech třicátých přijímaly do služeb technické úředníky Němce, kteří »umění vařiti cukr« naučili se ve Francii. V letech padesátých počali našinci, nejprve ojediněle, později však četněji zabývati se cukrovarnictvím, Byli to techničtí úředníci: J. Pokorný v Oužicích, J. Pfleger v Bělehradě, Gustav Hodek v Židlochovicích, strojní inženýr Daněk v Karlině, továrníci Bedřich Frey otec a syn ve Vysočanech, ekonom Ferd. Urbánek v Kvasících a admin. úředník AI. Oliva v Ruzyni.
V sedmém desetiletí rozvíjí se cukrovarnictvi v Čechách a na Moravě jako průmysl hospodářský, nedostačujíc však ještě k uhrazení domácí potřeby. Pojednou se začíná rozpínati, zatlačuje přívoz třtinového cukru a jako velkoprůmysl počíná své přebytky za hranice státu vyvážeti.
Země koruny české, stojící svým zemědělstvím v popředí, nesou se však vyššími tužbami. Rolník přestává se spokojovati s výnosem svých pozemků, zorává úhory, touží po lepším zpeněžení svých plodin a snaží se zmocniti se i zisku, vznikajícího zpracováním řepy; za tím účelem se sdružuje a zakládá akciové cukrovary rolnické.
Za intervence J. Pokorného a Huga Jelínka vstupuje v život roku 1863 první akciový rolnický cukrovar v Lužci, jehož řízení se ujímá Heřman Janda. Podobně Frant. V. Goller, K. Mikula, H. Mikulický, J. Hodek, J. Kodl, B. Gross, Jeřábek a jiní ujímají se stavby, řízení nebo úřadování v nově povstalých cukrovarech v Čechách a na Moravě.
V roku 1863 vynašel Frey-Jelínek saturaci, která roztíná pouta, svírající doposud manipulaci čištění šťáv. Hned na to vynalezeny Daňkovy kalolisy a brzy na to uzavřené saturáky Hodkovy, vápenné pece od H. Jelínka a Fr. Šebora a mnoho jiných novot. Saturace Jelínkova proniká nejen do Německa, nýbrž i do celého světa a šíři chvalnou pověst českého cukrovarnictvi.
2. Veliký rozvoj cukrovarniciví a jeho krise.
V druhé polovině sedmého desetiletí začíná se rozlévati průmysl cukrovarnický po vlastech českých a svým proudem strhuje davy interesentů. Vznikají stále nové společnosti k zakládání cukrovarů; do hospodářství zavádějí se prvé hospodářské stroje a zemědělec v příznivých krajinách vrhá se na řepaření. Kdo jednou o cukrovarství zavadil, pluje s ním. Mnohý student z vesnice vrhá se na techniku a studuje chemii, aby se stal technickým úředníkem a snad i ředitelem cukrovaru. Strojírny se rozšiřují následkem přívalu zakázek a rovněž tak závody pro
str. 214
dodávky technických potřeb. Dovoz na dráhách vzrůstá, nové uhelné doly a lomy vápencové se otvírají, tisíce dělníků nachází zaopatření při kultuře řepy na poli, při dopravě a v továrnách, Kde kdo hledí v tom chvatu něco ukořistiti nebo zbohatnouti z řepy, z tohoto zdroje sladké mízy, zapomínaje však, že tato může chutnati hořce i trpce, a to tak snadno, jako zdravá myšlenka dovede se zvrhnouti v chorobu, jejíž průběh a konce jsou nedohlednými.
Po roku 1870, v prvé polovině osmého desetiletí, zakládání cukrovarů nezdá se míti konce, jest ovládáno horečkou. V těch letech v severovýchodních Čechách tvoří se sdružení rolníků a staví se akciové cukrovary: Předměřice n. L., Černožice n. L., Opatovice n. L., Bašnice, Meziříčí a j.
Rozvoj a blahobyt národohospodářský přinesl do úrodného Polabí a krajiny na dolní Vltavě množství továrních komínů, a přece ještě rolnických cukrovarů ne po pěti, nýbrž po deseti ročně přibývalo. V kampani 1871-72 bylo jich v Čechách již 83. Finanční tíseň ohrožovala sice velkou jich většinu, ale to nebránilo, aby se toho roku platilo 1 zl. 50 kr. i více za 1 q cukrovky a při chatrné řepní jakosti a ještě chatrnější výrobě vyplácely se přemrštěné dividendy, jenom na papíře vydělané.
Cukrovary po letech sedmdesátých zařizovaly se sice nejnovějšími technickými vymoženostmi, postrádaly však namnoze řádného praktického vedení a hlavně scházel většině mladých těchto závodů provozovací kapitál. A když roku 1S73 dostavil se veliký vídeňský krach na burse, který mnohé české peněžní ústavy zničil, bylo strženo s sebou mnoho cukrovarů, v prvé řadě cukrovarů rolnických, nemoudře řízených a často lehkomyslně spravovaných. Během dvou let asi 20, většinou rolnických akciových závodů v Čechách zastavilo práci a jiné později následovaly, takže na počátku let osmdesátých přešlo 33 rolnických závodů do rukou jednotlivců, a ty, jež se jako akciové udržely, jen tím se zachránily, že pozvolna přešly v závody kapitalistické.
V manipulaci dostavila se doba všeobecného spoření a aby uspořeno bylo na daních, zahájeno bylo v difusi pravé závodění, ježto výkonnost difusní baterie byla přijata za základ vyměřování daně. Rok od roku byl vyluhovací prostor stále více daněmi zatěžován tak, že na př. roku 1874 platilo se za 24 hodin z jednoho hektolitru difusního prostoru 1 zl. 29 kr. a po pěti letech z téhož difusního prostoru 16 zl., což odpovídalo 1150% zvýšení. To vše však nedostačovalo, neboť roku 1876 končila daň pro stát deficitem, poněvadž veškerá zaplacená daň pohlcena byla vyplacenými exportními prémiemi. Proto pak nastalo kontingentování daně a tím ohromné zvýšení daně z hektolitrového prostoru difusního.
Po kontingentaci cukerní daně sváděly se v počtu vyprázdněných difusních nádob přímo dostihy a neracionelní prací na difusi vydělávaly některé závody na úkor druhých, kterážto okolnost sváděla cukrovarníky, že kupovali řepu v rayonech cizích, bez ohledu na to, že tam byl rovněž cukrovar na zpracování místní řepy odkázán.
Způsob této nekalé soutěže vháněl kruhy řepařské k nemírnému na ten čas pěstování řepy a namnoze k používání semen řep nehodnotných,
dodávky technických potřeb. Dovoz na dráhách vzrůstá, nové uhelné doly a lomy vápencové se otvírají, tisíce dělníků nachází zaopatření při kultuře řepy na poli, při dopravě a v továrnách, Kde kdo hledí v tom chvatu něco ukořistiti nebo zbohatnouti z řepy, z tohoto zdroje sladké mízy, zapomínaje však, že tato může chutnati hořce i trpce, a to tak snadno, jako zdravá myšlenka dovede se zvrhnouti v chorobu, jejíž průběh a konce jsou nedohlednými.
Po roku 1870, v prvé polovině osmého desetiletí, zakládání cukrovarů nezdá se míti konce, jest ovládáno horečkou. V těch letech v severovýchodních Čechách tvoří se sdružení rolníků a staví se akciové cukrovary: Předměřice n. L., Černožice n. L., Opatovice n. L., Bašnice, Meziříčí a j.
Rozvoj a blahobyt národohospodářský přinesl do úrodného Polabí a krajiny na dolní Vltavě množství továrních komínů, a přece ještě rolnických cukrovarů ne po pěti, nýbrž po deseti ročně přibývalo. V kampani 1871-72 bylo jich v Čechách již 83. Finanční tíseň ohrožovala sice velkou jich většinu, ale to nebránilo, aby se toho roku platilo 1 zl. 50 kr. i více za 1 q cukrovky a při chatrné řepní jakosti a ještě chatrnější výrobě vyplácely se přemrštěné dividendy, jenom na papíře vydělané.
Cukrovary po letech sedmdesátých zařizovaly se sice nejnovějšími technickými vymoženostmi, postrádaly však namnoze řádného praktického vedení a hlavně scházel většině mladých těchto závodů provozovací kapitál. A když roku 1S73 dostavil se veliký vídeňský krach na burse, který mnohé české peněžní ústavy zničil, bylo strženo s sebou mnoho cukrovarů, v prvé řadě cukrovarů rolnických, nemoudře řízených a často lehkomyslně spravovaných. Během dvou let asi 20, většinou rolnických akciových závodů v Čechách zastavilo práci a jiné později následovaly, takže na počátku let osmdesátých přešlo 33 rolnických závodů do rukou jednotlivců, a ty, jež se jako akciové udržely, jen tím se zachránily, že pozvolna přešly v závody kapitalistické.
V manipulaci dostavila se doba všeobecného spoření a aby uspořeno bylo na daních, zahájeno bylo v difusi pravé závodění, ježto výkonnost difusní baterie byla přijata za základ vyměřování daně. Rok od roku byl vyluhovací prostor stále více daněmi zatěžován tak, že na př. roku 1874 platilo se za 24 hodin z jednoho hektolitru difusního prostoru 1 zl. 29 kr. a po pěti letech z téhož difusního prostoru 16 zl., což odpovídalo 1150% zvýšení. To vše však nedostačovalo, neboť roku 1876 končila daň pro stát deficitem, poněvadž veškerá zaplacená daň pohlcena byla vyplacenými exportními prémiemi. Proto pak nastalo kontingentování daně a tím ohromné zvýšení daně z hektolitrového prostoru difusního.
Po kontingentaci cukerní daně sváděly se v počtu vyprázdněných difusních nádob přímo dostihy a neracionelní prací na difusi vydělávaly některé závody na úkor druhých, kterážto okolnost sváděla cukrovarníky, že kupovali řepu v rayonech cizích, bez ohledu na to, že tam byl rovněž cukrovar na zpracování místní řepy odkázán.
Způsob této nekalé soutěže vháněl kruhy řepařské k nemírnému na ten čas pěstování řepy a namnoze k používání semen řep nehodnotných,
str. 215
krmných, 4) což mělo za následek, že se tyto kruhy odcizovaly místním cukrovarům a že se staly nejen lhostejnými, ale přímo nepřátelskými k průmyslu cukrovarnickému. V dobrých kampaních byl poměr mezi cukrovary a pěstiteli řepy přátelský, ale v kampaních špatných docházelo k zjevnému boji. A tak ve střídavém rozpoložení uplynulo 10 let, když druhá velká katastrofa otřásla cukrovarnictvím vůbec.
Bylo to roku 1884, kdy následkem ohromných světových zásob cukerních sřítily se ceny cukru tak, že cena odpovídala ztrátě několika zlatých na 1 q cukru. V nepředvídané této katastrofě nevěděly si cukrovary jiné rady a pomoci, než rozděliti tuto ztrátu mezi sebe a dodavatele řepy. Tím se ohromná krise sice překonala, ale u dodavatelů řepy přivodilo to na dlouhou dobu velmi mnoho zla. V následujících letech omezeno pěstování řepy a tím zásoby cukru vyčerpány a krise byla překonána, ale cukrovarnictví teprve zavedením nového zákona roku 1888 veplulo do pokojnějších dob. Až v kampani 1894-5, kdy opětně ceny cukru značně poklesly následkem nadvýroby cukru, byly cukrovary znovu ohroženy.
Tehdy cukrovary, obávajíce se následků občasně se dostavujících pohrom a nemohouce na jakoukoliv státní pomoc spoléhati, sáhly k svépomoci, ku využitkování dovozného cla; zisk, který průmysl tímto kartelem získal na vrub konsumentů, rozdělil mezi rafinerie a surovárny, které pak nechaly část toho zisku ve způsobě zvýšení cen za řepu přejíti na zemědělce.
V tom čase se zároveň cukrovary dohodly na přirozených rayonech řepních, poněvadž ani vysoké prémie vývozní, ani zisk kartelní nedovolovaly plýtvání penězi a každý haléř ušetřený na dovozném mohl býti prospěšněji využitkován k dobru cukrovarů. Úmluvy tyto nenašly ovšem u pěstitelů řepy a v kruzích zemědělských vůbec valné obliby.
Roku 1901 svolána byla mezinárodní konference do Bruselu a ta prese všecky protesty dala padnouti nejen prémiím, ale i dosavadní dohodě mezi rafineriemi a surovárnami u nás. Po uzákonění bruselské konvence 1. září 1903 nastaly pak nové poměry. Průmyslem naším projevované obavy se sice nesplnily, ale přece jen mnohý menší závod zanikl a jiný pak, aby docílil úspor na režii, musel se sloučiti s jiným. Po pětiletém trvání byla bruselská konvence znovu na 5 let prodloužena. V té době vypukl u nás v některých krajinách tuhý rozpor mezi cukrovary a řepaři, který vedl k založení Ústřední jednoty řepařské v Čechách a na Moravě, jež až na dnešní dobu blahodárně pro pěstitele řepy působí.
Po vypršení lhůty konvence bruselská se rozpadla. Vbrzku na to světová válka vedla k státnímu hospodářství s cukrem, k cukernímu monopolu, který i za Československé republiky 4 léta potrval, mladému státu kolem 20 miliard Kč vynesl a jej přímo zachránil. 6)
4) Hlavní příčina, pro kterou rolnictvo se chopilo sázení řepy méněhodnotné a kvantitou výnosné, byla ta, že cukrovary počaly rolnictvu dávat semena řepová druhů velmi sice cukernatých, ale jichž se velmi málo po korci urodilo, a sice od 40 do 70 q.
6) V tom čase nazýván cukr všeobecně »bílé zlato«.
krmných, 4) což mělo za následek, že se tyto kruhy odcizovaly místním cukrovarům a že se staly nejen lhostejnými, ale přímo nepřátelskými k průmyslu cukrovarnickému. V dobrých kampaních byl poměr mezi cukrovary a pěstiteli řepy přátelský, ale v kampaních špatných docházelo k zjevnému boji. A tak ve střídavém rozpoložení uplynulo 10 let, když druhá velká katastrofa otřásla cukrovarnictvím vůbec.
Bylo to roku 1884, kdy následkem ohromných světových zásob cukerních sřítily se ceny cukru tak, že cena odpovídala ztrátě několika zlatých na 1 q cukru. V nepředvídané této katastrofě nevěděly si cukrovary jiné rady a pomoci, než rozděliti tuto ztrátu mezi sebe a dodavatele řepy. Tím se ohromná krise sice překonala, ale u dodavatelů řepy přivodilo to na dlouhou dobu velmi mnoho zla. V následujících letech omezeno pěstování řepy a tím zásoby cukru vyčerpány a krise byla překonána, ale cukrovarnictví teprve zavedením nového zákona roku 1888 veplulo do pokojnějších dob. Až v kampani 1894-5, kdy opětně ceny cukru značně poklesly následkem nadvýroby cukru, byly cukrovary znovu ohroženy.
Tehdy cukrovary, obávajíce se následků občasně se dostavujících pohrom a nemohouce na jakoukoliv státní pomoc spoléhati, sáhly k svépomoci, ku využitkování dovozného cla; zisk, který průmysl tímto kartelem získal na vrub konsumentů, rozdělil mezi rafinerie a surovárny, které pak nechaly část toho zisku ve způsobě zvýšení cen za řepu přejíti na zemědělce.
V tom čase se zároveň cukrovary dohodly na přirozených rayonech řepních, poněvadž ani vysoké prémie vývozní, ani zisk kartelní nedovolovaly plýtvání penězi a každý haléř ušetřený na dovozném mohl býti prospěšněji využitkován k dobru cukrovarů. Úmluvy tyto nenašly ovšem u pěstitelů řepy a v kruzích zemědělských vůbec valné obliby.
Roku 1901 svolána byla mezinárodní konference do Bruselu a ta prese všecky protesty dala padnouti nejen prémiím, ale i dosavadní dohodě mezi rafineriemi a surovárnami u nás. Po uzákonění bruselské konvence 1. září 1903 nastaly pak nové poměry. Průmyslem naším projevované obavy se sice nesplnily, ale přece jen mnohý menší závod zanikl a jiný pak, aby docílil úspor na režii, musel se sloučiti s jiným. Po pětiletém trvání byla bruselská konvence znovu na 5 let prodloužena. V té době vypukl u nás v některých krajinách tuhý rozpor mezi cukrovary a řepaři, který vedl k založení Ústřední jednoty řepařské v Čechách a na Moravě, jež až na dnešní dobu blahodárně pro pěstitele řepy působí.
Po vypršení lhůty konvence bruselská se rozpadla. Vbrzku na to světová válka vedla k státnímu hospodářství s cukrem, k cukernímu monopolu, který i za Československé republiky 4 léta potrval, mladému státu kolem 20 miliard Kč vynesl a jej přímo zachránil. 6)
4) Hlavní příčina, pro kterou rolnictvo se chopilo sázení řepy méněhodnotné a kvantitou výnosné, byla ta, že cukrovary počaly rolnictvu dávat semena řepová druhů velmi sice cukernatých, ale jichž se velmi málo po korci urodilo, a sice od 40 do 70 q.
6) V tom čase nazýván cukr všeobecně »bílé zlato«.
str. 216
Od let šedesátých až po nynější dobu pracovala naše inteligence neúmorně na zlepšení, zjednodušení a zlevnění výroby cukru. Poznenáhlým vyšším denním zpracováním řepy v cukrovarech zkracovány kampaně; kdežto ještě v letech 90tých trvala kampaň u mnohého cukrovaru až do března, končí nyní cukrovary kampaň nejdéle v prosinci. Tím odpadly ztráty na cukernatosti řepy dlouhým krechtováním a získány úspory na práci. S rychlejším zpracováním řepy upuštěno v lstech 90tých od krechtování řepy do úzkých malých krechtů a řepa krechtována na velkých, až 2 m vysokých hromadách, poblíž řepníků, čímž rolnictvu velmi ulehčeno při dovozu. Odpadla tím často daleká jízda rozmlácenou bezednou cestou.
V řepníku používalo se nejprve ruční síly k donášení řepy v košících do praček, pak se používalo hřeblových transportérů a vytahovadel a konečně zavedena pomocí odpadních a kondensačních vod doprava řepy z řepníku, později i z odlehlejších míst, až to přešlo na systém ridingru a nejnověji na hluboké a široké splavy, na nichž začasté uložena celá zásoba řepní pro zbývající část kampaně. To umožnila t. zv. mamutí pumpa. Každým praktičtějším zařízením dopravy řepy do praček ulehčeno zároveň rolnictvu při dopravě a skládání řepy, jež tak pokročilo, že v posledním čase polovina řepy se s tvrdé cesty z vozu sype do hlubokých splavů, které pojmou tisíce centů řepy. Na filiálních vahách, jež jsou obyčejně na nádražích, polovina řepy se skládá do vagónů a polovina se sype na hromadu poblíž kolejí.
Po každé zažehnané krisí a po každé dobré kampani přikročovalo se u většiny závodů k rekonstrukci, neboť inteligence naše nelenila, ale stále výhodnější a úspornější zařízení vynalézala.
Roku 1905 bylo v Čechách 123 cukrovarů, které zpracovaly 48,450.000 q řepy, tedy průměrně na jeden závod přišlo 393.000 q řepy, ač jinak se velice různily; na př. Zvolenoves tohoto roku zpracovala 1,045.000 q, Český Brod 869.430 q a naproti tomu na př. Cerekvice jen 184.500 q. V rafineriích vyráběné jednotlivé sorty zboží od let 1860-70 se mnoho nezměnily, ač výroba jako v surovárnách podléhala velkým změnám.
3. Řepařské boje a počátek řepařské organisace.
Po roku 1890 počaly se v krajinách řepoplodných na Jaroměřsku a Hradecku ozývati mezi rolníky hlasy nespokojenosti proti režimu cukrovarníků, jenž toho času byl nazýván novodobou robotou. Zavládlo všeobecně heslo »pryč s cukrovarskými agenty«. Rolnictvo již namnoze plně pochopilo, že se musí hledět vymanit z područí cukrovarů.
Každý rolník řepu pěstující, který vzal od cukrovaru na jaře předem peněžitou záloha (takových řepařů bylo na 90%), stal se pravým otrokem toho cukrovaru. Úředníci i zřízenci cukrovarů měli přesné informace o všech řepařích, na kolik ten který »visí« v cukrovaru, a dle toho se s ním pří dovážení řepy jednalo. Žádnému z nich nebylo nikdy dovoleno podívat se na váhu při vážení jeho vozu řepy, tím méně byl trpěn na váze
Od let šedesátých až po nynější dobu pracovala naše inteligence neúmorně na zlepšení, zjednodušení a zlevnění výroby cukru. Poznenáhlým vyšším denním zpracováním řepy v cukrovarech zkracovány kampaně; kdežto ještě v letech 90tých trvala kampaň u mnohého cukrovaru až do března, končí nyní cukrovary kampaň nejdéle v prosinci. Tím odpadly ztráty na cukernatosti řepy dlouhým krechtováním a získány úspory na práci. S rychlejším zpracováním řepy upuštěno v lstech 90tých od krechtování řepy do úzkých malých krechtů a řepa krechtována na velkých, až 2 m vysokých hromadách, poblíž řepníků, čímž rolnictvu velmi ulehčeno při dovozu. Odpadla tím často daleká jízda rozmlácenou bezednou cestou.
V řepníku používalo se nejprve ruční síly k donášení řepy v košících do praček, pak se používalo hřeblových transportérů a vytahovadel a konečně zavedena pomocí odpadních a kondensačních vod doprava řepy z řepníku, později i z odlehlejších míst, až to přešlo na systém ridingru a nejnověji na hluboké a široké splavy, na nichž začasté uložena celá zásoba řepní pro zbývající část kampaně. To umožnila t. zv. mamutí pumpa. Každým praktičtějším zařízením dopravy řepy do praček ulehčeno zároveň rolnictvu při dopravě a skládání řepy, jež tak pokročilo, že v posledním čase polovina řepy se s tvrdé cesty z vozu sype do hlubokých splavů, které pojmou tisíce centů řepy. Na filiálních vahách, jež jsou obyčejně na nádražích, polovina řepy se skládá do vagónů a polovina se sype na hromadu poblíž kolejí.
Po každé zažehnané krisí a po každé dobré kampani přikročovalo se u většiny závodů k rekonstrukci, neboť inteligence naše nelenila, ale stále výhodnější a úspornější zařízení vynalézala.
Roku 1905 bylo v Čechách 123 cukrovarů, které zpracovaly 48,450.000 q řepy, tedy průměrně na jeden závod přišlo 393.000 q řepy, ač jinak se velice různily; na př. Zvolenoves tohoto roku zpracovala 1,045.000 q, Český Brod 869.430 q a naproti tomu na př. Cerekvice jen 184.500 q. V rafineriích vyráběné jednotlivé sorty zboží od let 1860-70 se mnoho nezměnily, ač výroba jako v surovárnách podléhala velkým změnám.
3. Řepařské boje a počátek řepařské organisace.
Po roku 1890 počaly se v krajinách řepoplodných na Jaroměřsku a Hradecku ozývati mezi rolníky hlasy nespokojenosti proti režimu cukrovarníků, jenž toho času byl nazýván novodobou robotou. Zavládlo všeobecně heslo »pryč s cukrovarskými agenty«. Rolnictvo již namnoze plně pochopilo, že se musí hledět vymanit z područí cukrovarů.
Každý rolník řepu pěstující, který vzal od cukrovaru na jaře předem peněžitou záloha (takových řepařů bylo na 90%), stal se pravým otrokem toho cukrovaru. Úředníci i zřízenci cukrovarů měli přesné informace o všech řepařích, na kolik ten který »visí« v cukrovaru, a dle toho se s ním pří dovážení řepy jednalo. Žádnému z nich nebylo nikdy dovoleno podívat se na váhu při vážení jeho vozu řepy, tím méně byl trpěn na váze
str. 217
dozor jednoho, k tomu účelu zvoleného rolníka z kruhu řepařů. Kontrolní obecní váhy v tom čase ještě žádné nebyly. A tak musel být každý takový rolník zcela spokojen, co se mu řepy navážilo a do řepního lístku napsalo. Dovolání nebylo nikde. Stávalo se, že někteří rolníci tu a tam zvážili si obsah své fůry řepy na decimální váze. Když jsme se v cukrovaru pootevřeným okénkem, kudy se lístky podávaly, zeptali, kolik jsme navážili, a udaná nám váha byla o 2 až 3 q menši, než ve skutečnosti na voze bylo, marné bylo naše tvrzení a svědky dokládání, že ve skutečnosti je na voze o 2-3 q řepy více. »Co jsem zvážil, to jsem psal, a je hotovou, odsekl vážný a víc o tom nemluvil. Neopomněl však na takového rebela upozornit dozorce v krechtách při skládání řepy. A takový rolník, označený jako rebel, se mohl těšit! Do nejvzdálenějších a nejmokřejších krechtů musel svoji řepu dovážet, na most do řepníka se nikdy se řepou nedostal. A běda, našel-li mu dozorce v celém voze několik nedosti hluboko a do špičky neokrojených kořenů řepy neb nedosti čistě oškrabanou řepu, tu srážka jeden i dva q na suché řepě a 3 si 4 q na zmoklé řepě byla na denním pořádku. Dovolání se spravedlnosti opět žádné! Při každém dovolávání se práva a ředitele cukrovaru následovalo najevo dané opovržení, nevlídné přijetí a upozornění, víckrát by se s takovou nepřicházelo.
Další věc, která působila hrozné roztrpčení mezi řepaři, byla výhoda, poskytovaná těm několika rolníkům, kteří přicházeli uzavírat smlouvu na řepu pro příští rok přímo do cukrovaru a kteří peněžitých záloh nebrali; všichni ti, obyčejně zámožní rolnici, dostávali o 5 krejcarů, ti pak, kteří odvedli přes 1.000 q řepy, o 10 krejcarů více za q řepy. Delší čas se jednání to udržovalo v tajemství, avšak neudrželo se to. V roku 1894 se to stalo již tajemstvím zcela veřejným.
V tom čase, ačkoliv jsem byl velice na své usedlosti zadlužen, přestal jsem brát zálohu na řepu od cukrovaru. A sousedy své doma i v sousedních obcích a na veřejných schůzích jsem burcoval a propagoval myšlenku »Pryč s cukrovarskými agenty, pryč se zálohami na řepu!« Všude jsem vysvětloval, s jakou láskou se pracuje na jaře i na podzim o řepě a jak se odváží u vědomí, že jest to úroda moje, a jak proti tomu odpor vzbuzuje práce na řepě při vědomí, že tato úroda jest již prodaná, tedy cizí a peníze za ni že jsou již utraceny. Při podzimní výplatě pak v cukrovaru před širokou veřejností, často na 100 rolníků, byla ta výplata za několik set q řepy obyčejně velice malá, několik zlatých to bývalo v celku. A což, když někdy celou odvedenou řepou dluh rolníkův v cukrovaru ani se nezaplatil! Takových případů bývalo 20 i více %. Tehdy se vyplácející úředník hezky nahlas zeptal: »Máte s sebou peníze? Nedostalo se vám řepy na zálohu. Co s tím chcete dělat? Podepíšete nám novou .směnku? Máte dobrého ručitele?« Takové jednání ze strany cukrovarů přece jen odpuzovalo a mnohý se rděl studem. A tak výmluvná slova uvědomělých zemědělců v té věci padla na půdu úrodnou a všude rostl odpor k zaprodanství, jímž se český rolník stavěl po bok rolníku polskému, jenž má každoroční svoji obilní úrodu předem na stojatě na poli prodanou a peníze utraceny.
dozor jednoho, k tomu účelu zvoleného rolníka z kruhu řepařů. Kontrolní obecní váhy v tom čase ještě žádné nebyly. A tak musel být každý takový rolník zcela spokojen, co se mu řepy navážilo a do řepního lístku napsalo. Dovolání nebylo nikde. Stávalo se, že někteří rolníci tu a tam zvážili si obsah své fůry řepy na decimální váze. Když jsme se v cukrovaru pootevřeným okénkem, kudy se lístky podávaly, zeptali, kolik jsme navážili, a udaná nám váha byla o 2 až 3 q menši, než ve skutečnosti na voze bylo, marné bylo naše tvrzení a svědky dokládání, že ve skutečnosti je na voze o 2-3 q řepy více. »Co jsem zvážil, to jsem psal, a je hotovou, odsekl vážný a víc o tom nemluvil. Neopomněl však na takového rebela upozornit dozorce v krechtách při skládání řepy. A takový rolník, označený jako rebel, se mohl těšit! Do nejvzdálenějších a nejmokřejších krechtů musel svoji řepu dovážet, na most do řepníka se nikdy se řepou nedostal. A běda, našel-li mu dozorce v celém voze několik nedosti hluboko a do špičky neokrojených kořenů řepy neb nedosti čistě oškrabanou řepu, tu srážka jeden i dva q na suché řepě a 3 si 4 q na zmoklé řepě byla na denním pořádku. Dovolání se spravedlnosti opět žádné! Při každém dovolávání se práva a ředitele cukrovaru následovalo najevo dané opovržení, nevlídné přijetí a upozornění, víckrát by se s takovou nepřicházelo.
Další věc, která působila hrozné roztrpčení mezi řepaři, byla výhoda, poskytovaná těm několika rolníkům, kteří přicházeli uzavírat smlouvu na řepu pro příští rok přímo do cukrovaru a kteří peněžitých záloh nebrali; všichni ti, obyčejně zámožní rolnici, dostávali o 5 krejcarů, ti pak, kteří odvedli přes 1.000 q řepy, o 10 krejcarů více za q řepy. Delší čas se jednání to udržovalo v tajemství, avšak neudrželo se to. V roku 1894 se to stalo již tajemstvím zcela veřejným.
V tom čase, ačkoliv jsem byl velice na své usedlosti zadlužen, přestal jsem brát zálohu na řepu od cukrovaru. A sousedy své doma i v sousedních obcích a na veřejných schůzích jsem burcoval a propagoval myšlenku »Pryč s cukrovarskými agenty, pryč se zálohami na řepu!« Všude jsem vysvětloval, s jakou láskou se pracuje na jaře i na podzim o řepě a jak se odváží u vědomí, že jest to úroda moje, a jak proti tomu odpor vzbuzuje práce na řepě při vědomí, že tato úroda jest již prodaná, tedy cizí a peníze za ni že jsou již utraceny. Při podzimní výplatě pak v cukrovaru před širokou veřejností, často na 100 rolníků, byla ta výplata za několik set q řepy obyčejně velice malá, několik zlatých to bývalo v celku. A což, když někdy celou odvedenou řepou dluh rolníkův v cukrovaru ani se nezaplatil! Takových případů bývalo 20 i více %. Tehdy se vyplácející úředník hezky nahlas zeptal: »Máte s sebou peníze? Nedostalo se vám řepy na zálohu. Co s tím chcete dělat? Podepíšete nám novou .směnku? Máte dobrého ručitele?« Takové jednání ze strany cukrovarů přece jen odpuzovalo a mnohý se rděl studem. A tak výmluvná slova uvědomělých zemědělců v té věci padla na půdu úrodnou a všude rostl odpor k zaprodanství, jímž se český rolník stavěl po bok rolníku polskému, jenž má každoroční svoji obilní úrodu předem na stojatě na poli prodanou a peníze utraceny.
str. 218
Roku 1896 usneslo se několik rolníků na Jaroměřsku na svolání schůze řepařů, kde by se provedl soupis veškeré v okrese vypěstované řepy, a ta hromadně měla býti prodána tomu cukrovaru, který nejvyšší cenu podá. Dále že mají být odstraněni agenti cukrovarů a jejich provise, 2 krejcary z každého q řepy, že má připadnout k dobru dodavateli. Zálohy, požadované rolníky, kteří se pro prvý čas bez ní obejíti nemohou, že zapůjčí a proplatí spolehlivým rolníkům okresní hospodářská záložna. Řízků z dodané řepy budiž požadováno 50% na místě 40%.
Leč brzy se rolnictvo přesvědčilo, že uplyne ještě mnoho času a uteče řekami mnoho vody, než k utvoření pevné neústupné řepařské organisace dojde. Cukrovarníci všemi prostředky se namáhali, aby podkopali v základě každou příští orgauisační práci řepařů. Hlavně se snažili udržet si na jedné straně rolníky, kterým jsme říkali »zaprodanci«, jimž již v tomto roku pro oné schůzi slevili úrok ze záloh o 1%, a prostřednictvím svých agentů nabízeli rolníkům více peněz na zálohu než dříve. Na druhé straně udržovali si ne sice početný, ale silný kádr »pětníčkářů«, velkých rolníků, jimž řepu o S krejcarů dráže platili. A tito že by měli mít, až by se organisace řepařů utvořila, stejnou cenu s ostatními? To je nikdo do organisace nedostane! Tak soudili.
Rolníků, kteří buď rok od roku na podzim sklizenou řepou starou zálohu ani celou nezaplatili a byli nuceni již do vánoc dojít k agentovi požádat jej, aby jim došel do cukrovaru pro peníze, i těch, kteří zálohu peněz na řepu od cukrovaru měli na léta předem, byla polovina. Jaký div, že měly cukrovary lehkou práci proti zbylým uvědomělým rolníkům, aby jim jejich vzdoropráci ničili. Leč několik rolníků, podporovaných Hospodářským spolkem jaroměřským a Sdružením českých zemědělců z Prahy, nezoufalo, šlo příkladem jiným vpřed, ve stálém plnění drobné práce; při každé příležitosti poučovali své sousedy »zaprodance«, že možno raději dluhovati jednu i dvě splátky úroků z hypotečních dluhů, že, jak to oni též učinili, záloha peněz na řepu je tím nahrazena a rolník zůstává pánem své řepy až do odvezení do cukrovaru a že před veřejností bude mu za ni vyplacena slušná částka peněz, se kterou pak může jít zaplatit dlužné úroky, aby třeba zase dvě příští splátky zůstal dlužen, na místě vyzvednutí zálohy z cukrovaru.
Přísloví praví, že příklady táhnou. Také v této osvobozovací akci ukazovalo se na příklady jednotlivých předlužených rolníků, jak se finančně odpoutali od cukrovarů. Tak se práce přece pomalu, ale jistě dařila. Zaprodanců rok od roku ubývalo, až už cukrovarům zbývali jen ti nejisti, kteří si obyčejně předem vzali poměrně mnoho peněz, na podzim však odvedli řepy buď málo, nebo docela žádnou.
Schůze řepařů rozšiřovaly se rok po roku po celých Čechách i na Moravě a zakládány byly v začátku dvacátého století již okresní řepařské organisace 7). Cukrovary do všech schůzí řepařů vysílaly své
7) Okresní odbor řepařů pro Jaroměř a okolí byl ustaven 22. října 1902. Prvními funkcionáři byli: předsedou Jan Jelínek st., Semonice,
Roku 1896 usneslo se několik rolníků na Jaroměřsku na svolání schůze řepařů, kde by se provedl soupis veškeré v okrese vypěstované řepy, a ta hromadně měla býti prodána tomu cukrovaru, který nejvyšší cenu podá. Dále že mají být odstraněni agenti cukrovarů a jejich provise, 2 krejcary z každého q řepy, že má připadnout k dobru dodavateli. Zálohy, požadované rolníky, kteří se pro prvý čas bez ní obejíti nemohou, že zapůjčí a proplatí spolehlivým rolníkům okresní hospodářská záložna. Řízků z dodané řepy budiž požadováno 50% na místě 40%.
Leč brzy se rolnictvo přesvědčilo, že uplyne ještě mnoho času a uteče řekami mnoho vody, než k utvoření pevné neústupné řepařské organisace dojde. Cukrovarníci všemi prostředky se namáhali, aby podkopali v základě každou příští orgauisační práci řepařů. Hlavně se snažili udržet si na jedné straně rolníky, kterým jsme říkali »zaprodanci«, jimž již v tomto roku pro oné schůzi slevili úrok ze záloh o 1%, a prostřednictvím svých agentů nabízeli rolníkům více peněz na zálohu než dříve. Na druhé straně udržovali si ne sice početný, ale silný kádr »pětníčkářů«, velkých rolníků, jimž řepu o S krejcarů dráže platili. A tito že by měli mít, až by se organisace řepařů utvořila, stejnou cenu s ostatními? To je nikdo do organisace nedostane! Tak soudili.
Rolníků, kteří buď rok od roku na podzim sklizenou řepou starou zálohu ani celou nezaplatili a byli nuceni již do vánoc dojít k agentovi požádat jej, aby jim došel do cukrovaru pro peníze, i těch, kteří zálohu peněz na řepu od cukrovaru měli na léta předem, byla polovina. Jaký div, že měly cukrovary lehkou práci proti zbylým uvědomělým rolníkům, aby jim jejich vzdoropráci ničili. Leč několik rolníků, podporovaných Hospodářským spolkem jaroměřským a Sdružením českých zemědělců z Prahy, nezoufalo, šlo příkladem jiným vpřed, ve stálém plnění drobné práce; při každé příležitosti poučovali své sousedy »zaprodance«, že možno raději dluhovati jednu i dvě splátky úroků z hypotečních dluhů, že, jak to oni též učinili, záloha peněz na řepu je tím nahrazena a rolník zůstává pánem své řepy až do odvezení do cukrovaru a že před veřejností bude mu za ni vyplacena slušná částka peněz, se kterou pak může jít zaplatit dlužné úroky, aby třeba zase dvě příští splátky zůstal dlužen, na místě vyzvednutí zálohy z cukrovaru.
Přísloví praví, že příklady táhnou. Také v této osvobozovací akci ukazovalo se na příklady jednotlivých předlužených rolníků, jak se finančně odpoutali od cukrovarů. Tak se práce přece pomalu, ale jistě dařila. Zaprodanců rok od roku ubývalo, až už cukrovarům zbývali jen ti nejisti, kteří si obyčejně předem vzali poměrně mnoho peněz, na podzim však odvedli řepy buď málo, nebo docela žádnou.
Schůze řepařů rozšiřovaly se rok po roku po celých Čechách i na Moravě a zakládány byly v začátku dvacátého století již okresní řepařské organisace 7). Cukrovary do všech schůzí řepařů vysílaly své
7) Okresní odbor řepařů pro Jaroměř a okolí byl ustaven 22. října 1902. Prvními funkcionáři byli: předsedou Jan Jelínek st., Semonice,
str. 219
zástupce. Rok po roku činily rolnictvu malé ústupky. Tak provisi agentskou 2 krejcarů z q řepy za ty rolníky, kteří přes agenta jim řepu neprodali, nýbrž přes organisaci, obdržela dotyčná organisace s podmínkou, že si ji smí ponechat toliko k účelům organisace, nesmí ji však rozdělit mezi jednotlivé rolníky. Jindy zvýšily rolníkům % vrácených řízků ze 40 na 50. Dále vymoženo bylo občas zvýšení ceny řepy o 5 krejc. na q, jindy příděl jistého % saturačních kalů zdarma, vynuceno svolení ke kontrole váhy při odvažování řepy, vlídné zacházení s rolníky atd. Tak dospěly věci až k založení zemské řepařské organisace a na jaře roku 1909 zemská organisace řepařů v Praze počala s cukrovarnickým spolkem vyjednávat o hromadné zaprodání veškeré, malorolníky vypěstované řepy. Cukrovarníci se schůzí v Praze zúčastnili, avšak požadavkům řepařů v jednotlivých bodech vyhovět nechtěli a nevyhověli; obě strany rozešly se nedohodnuty a následek byl ten, že organisace řepařů prohlásila veřejně před zástupci cukrovarů, že veškeří pěstitelé řepy v Čechách pro tento rok nebudou pěstovat žádnou řepu, že zahájí stávku, jestli cukrovarníci včas na požadavky rolnictva nepřistoupí. Leč cukrovarníci setrvali v odporu a rolníci vskutku zahájili stávku toho roku, všichni jako jediný nesázeli řepy pro cukrovary. Mezi nimi byli již i také bývali »pětníčkáři«, velcí rolníci. Co se zdálo nemožným, aby rolnictvo stávkovalo, ukázalo se skutečností; veškeré české řepařstvo se ukázalo solidárním před celou veřejností, stávkovalo a řepu nesázelo. Byl to čin, jaký do té doby v dějinách zemědělců nebyl zaznamenán a k jakému se rolnictvo v budoucnosti jen zřídka kdy dokáže semknout. Cukrovarníci strnule hleděli na vzdor rolnictva. Ani ve snu se jim nezdálo, že by rolnictvo, to konservativní, rozhárané, zadlužené rolnictvo, bylo něčeho podobného - stávky - schopno. 8)
čp. 1., jednatelem Josef Hak, Rtyně, čp. 4. Okresní organisace čítala při založení jen asi 30 členů a jen pozvolna rostla. Největší těžkosti měla s odstraňováním cukrovarnických agentů-jednatelů. Tito byli až teprve krátce před světovou válkou, asi v roce 1912, odstraněni. Dnes čítá Odbor řepařů na Jaroměřsku na 1400 členů a činnost zasahuje okresy Jaroměř, českou Skalici, částečně Hořice a Hradec Králové, celkem asi 73 obcí. - Jednu z prvních řepařských schůzí na podnět dra Jos. Pražáka z Hořiněvsi svolal pisatel roku 1904 do Holohlav. Sdružení českých zemědělců vyslalo do ní zemského poslance rolníka Kryta. Za předsedu schůze zvolen rolník Jos. Jakoubek z Hořiněvsi. Schůze konala se v neděli odpoledne v prostorném sále hostince za veliké účasti rolnictva ze šírého okolí, z okresu jaroměřského, královéhradeckého a hořického. Cukrovary smiřický a černožický vyslaly své zástupce. Po řeči posl. Kryta mluvil dr. Pražák. Na to se zúčastnilo několik rolníků čilé debaty. Schůze vyzněla jednomyslně v tom smyslu, aby cukrovary propustily agenty a jednaly přímo s rolníky o hromadném prodeji řepy. Provise agentská 2 krejc. z q řepy nechť připadne řepařské organisaci. Přítomní zástupci cukrovarů slíbili se s rolníky dohodnout. Rolníci ze schůze odcházející odnášeli si přesvědčení, že nastal okamžik, kdy rolník se ze jha cukrovarů osvobodí.
8) Cukrovarníkům šlo při tom o to, aby neztratili cukerní trh. A proto usilovali, aby velkostatky měly velký osev řepy. Malorolníci to vystihli a počali ihned na jaře propagovat mezi lidem zásadu, za žádnou cenu nedobývat na podzim za chřást řepu velkostatkářům. Také tato akce se rolníkům dařila a velkostatkáři se obávali nadprůměrný osev řepy zavádět. V těch krajinách, kde nedávno byly postaveny družstevní sušárny na čekanku, vrhli se rolníci na pěstování čekanky. Až 1.000 q čekanky některý velký rolník vypěstoval, všechnu sušárna zpracovala a nadvýroba nenastala. V jiných krajích sázeli rolníci na místě cukrovky řepu krmnou, seli len a různé pícniny.
zástupce. Rok po roku činily rolnictvu malé ústupky. Tak provisi agentskou 2 krejcarů z q řepy za ty rolníky, kteří přes agenta jim řepu neprodali, nýbrž přes organisaci, obdržela dotyčná organisace s podmínkou, že si ji smí ponechat toliko k účelům organisace, nesmí ji však rozdělit mezi jednotlivé rolníky. Jindy zvýšily rolníkům % vrácených řízků ze 40 na 50. Dále vymoženo bylo občas zvýšení ceny řepy o 5 krejc. na q, jindy příděl jistého % saturačních kalů zdarma, vynuceno svolení ke kontrole váhy při odvažování řepy, vlídné zacházení s rolníky atd. Tak dospěly věci až k založení zemské řepařské organisace a na jaře roku 1909 zemská organisace řepařů v Praze počala s cukrovarnickým spolkem vyjednávat o hromadné zaprodání veškeré, malorolníky vypěstované řepy. Cukrovarníci se schůzí v Praze zúčastnili, avšak požadavkům řepařů v jednotlivých bodech vyhovět nechtěli a nevyhověli; obě strany rozešly se nedohodnuty a následek byl ten, že organisace řepařů prohlásila veřejně před zástupci cukrovarů, že veškeří pěstitelé řepy v Čechách pro tento rok nebudou pěstovat žádnou řepu, že zahájí stávku, jestli cukrovarníci včas na požadavky rolnictva nepřistoupí. Leč cukrovarníci setrvali v odporu a rolníci vskutku zahájili stávku toho roku, všichni jako jediný nesázeli řepy pro cukrovary. Mezi nimi byli již i také bývali »pětníčkáři«, velcí rolníci. Co se zdálo nemožným, aby rolnictvo stávkovalo, ukázalo se skutečností; veškeré české řepařstvo se ukázalo solidárním před celou veřejností, stávkovalo a řepu nesázelo. Byl to čin, jaký do té doby v dějinách zemědělců nebyl zaznamenán a k jakému se rolnictvo v budoucnosti jen zřídka kdy dokáže semknout. Cukrovarníci strnule hleděli na vzdor rolnictva. Ani ve snu se jim nezdálo, že by rolnictvo, to konservativní, rozhárané, zadlužené rolnictvo, bylo něčeho podobného - stávky - schopno. 8)
čp. 1., jednatelem Josef Hak, Rtyně, čp. 4. Okresní organisace čítala při založení jen asi 30 členů a jen pozvolna rostla. Největší těžkosti měla s odstraňováním cukrovarnických agentů-jednatelů. Tito byli až teprve krátce před světovou válkou, asi v roce 1912, odstraněni. Dnes čítá Odbor řepařů na Jaroměřsku na 1400 členů a činnost zasahuje okresy Jaroměř, českou Skalici, částečně Hořice a Hradec Králové, celkem asi 73 obcí. - Jednu z prvních řepařských schůzí na podnět dra Jos. Pražáka z Hořiněvsi svolal pisatel roku 1904 do Holohlav. Sdružení českých zemědělců vyslalo do ní zemského poslance rolníka Kryta. Za předsedu schůze zvolen rolník Jos. Jakoubek z Hořiněvsi. Schůze konala se v neděli odpoledne v prostorném sále hostince za veliké účasti rolnictva ze šírého okolí, z okresu jaroměřského, královéhradeckého a hořického. Cukrovary smiřický a černožický vyslaly své zástupce. Po řeči posl. Kryta mluvil dr. Pražák. Na to se zúčastnilo několik rolníků čilé debaty. Schůze vyzněla jednomyslně v tom smyslu, aby cukrovary propustily agenty a jednaly přímo s rolníky o hromadném prodeji řepy. Provise agentská 2 krejc. z q řepy nechť připadne řepařské organisaci. Přítomní zástupci cukrovarů slíbili se s rolníky dohodnout. Rolníci ze schůze odcházející odnášeli si přesvědčení, že nastal okamžik, kdy rolník se ze jha cukrovarů osvobodí.
8) Cukrovarníkům šlo při tom o to, aby neztratili cukerní trh. A proto usilovali, aby velkostatky měly velký osev řepy. Malorolníci to vystihli a počali ihned na jaře propagovat mezi lidem zásadu, za žádnou cenu nedobývat na podzim za chřást řepu velkostatkářům. Také tato akce se rolníkům dařila a velkostatkáři se obávali nadprůměrný osev řepy zavádět. V těch krajinách, kde nedávno byly postaveny družstevní sušárny na čekanku, vrhli se rolníci na pěstování čekanky. Až 1.000 q čekanky některý velký rolník vypěstoval, všechnu sušárna zpracovala a nadvýroba nenastala. V jiných krajích sázeli rolníci na místě cukrovky řepu krmnou, seli len a různé pícniny.
str. 220
A řepaři to proti cukrovarníkům na celé čáře pro příští léta vyhráli. Od té doby co rok prodávána je rolnická řepa cukrovarníkům prostřednictvím ústř. řepařské organisace, které podařilo se dosíci ústupků v celku mnoho znamenajících, ale zvláště příští cena řepy jest přesně počítána dle ceny surového cukru. 5 kg kostek cukru na odevzdaných 100 q řepy, 6% satur. kalů, o 15% více řízků a dobře lisovaných, slušnou cenu za řepu a respekt před řepaři, to vše přinesla řepařům jejich organisace.
A řepaři to proti cukrovarníkům na celé čáře pro příští léta vyhráli. Od té doby co rok prodávána je rolnická řepa cukrovarníkům prostřednictvím ústř. řepařské organisace, které podařilo se dosíci ústupků v celku mnoho znamenajících, ale zvláště příští cena řepy jest přesně počítána dle ceny surového cukru. 5 kg kostek cukru na odevzdaných 100 q řepy, 6% satur. kalů, o 15% více řízků a dobře lisovaných, slušnou cenu za řepu a respekt před řepaři, to vše přinesla řepařům jejich organisace.
str. 221
1. Nedostatek finanční opory byl tíživý zvláště v kritických dobách.
Rolnictvo po zrušení roboty postrádalo nutné finanční opory. Každého rolníka potkají po čas hospodařeni na jeho usedlosti chvíle, kdy ocitne se více nebo méně ve finanční tísni. A i když se přihodí, že některý rolník po celý čas svého hospodaření oplýval penězi, tu obyčejně nástupce jeho nebývá již tak šťasten. Lidové přísloví praví: Stromy nerostou do nebe. A v zemědělském stavu jsou časté případy, že co leden hospodář vybudoval a nashromáždil, to nástupce jeho dosadil; otec vládl po dobu svého hospodaření kapitálem a syn vězí zhusta v dluhu. Stává se to obyčejně nezaviněně. Vždy rolnický stav vysazen jest rázným živelním pohromám; jednou z největších jest oheň, jenž v krátké době několika hodin přivede i finančně dobře situovaného hospodáře do stavu, že nejen veškeren svůj kapitál je nucen novostavbou vyčerpat, nýbrž obyčejně musí ještě hledat úvěr. Finančně slabší rolníky poškodí citelně a k výpůjčce donucuje časem dlouhá nemoc hospodáře neb člena rodiny, katastrofální sucho neb mokro, krupobití, pád dobytka a jiné katastrofy, zvláště občasná krise hospodářská, kdy všeobecným poklesem cen hospodářských výrobků rolník vybočí z finanční rovnováhy.
Nejvíce bylo případů, že finančně slabý rolník byl nucen vyhledávat úvěr (zvláště ještě po celou druhou polovinu XÍX. století), když počaly děti dorůstat a otci nadešla doba vybývání jich. V takových případech se obyčejně jednalo o velký úvěr a kde byly četné rodiny, a těch bylo tehdy mnoho, nastalo zadlužení usedlosti. 1)
1) Cesty, kterými se tehdejší rolník snažil úvěr získat, byly dosud neupravené, obtížné a nákladné; uvádím příklad ze svého života: Vrátiv se r. 1887 v březnu z vojny domů, prosil jsem otce, jenž dlužen byl několika zámožným rolníkům na 8% úrok 8.000 zl., aby tuto částku ze spořitelny jaroměřské si vypůjčil a dluhy zaplatil. Měly tím pominout řeči o předlužení naší usedlosti. Otec svolil a já jsem obstarával pochůzky o výpůjčku 8.000 zl. u spořitelny jaroměřské, jež měla na usedlosti vtělenu půjčku 3.600 zl. Žádost o půjčku spořitelna příznivě vyřídila, leč přes to, že usedlost naše vykazovala značný katastrální výnos 550 zl., nařízen byl odhad usedlosti. Po odhadu půjčka byla povolena a od téhož dne účtován z ní úrok. Všichni otcovi věřitelé spořitelnou byli požádáni, aby podepsali listinu, že souhlasí, aby jim byl dluh otcův spořitelnou vyplacen. To některým z věřitelů nebylo vhod. Vždyť hned nenaskytne se dlužník, aby platil 8% úroku a k tomu dával jistou záruku! A tak uteklo půl roku, nežli
KAPITOLA XXIII.
Finanční záležitosti zemědělského stavu.1. Nedostatek finanční opory byl tíživý zvláště v kritických dobách.
Rolnictvo po zrušení roboty postrádalo nutné finanční opory. Každého rolníka potkají po čas hospodařeni na jeho usedlosti chvíle, kdy ocitne se více nebo méně ve finanční tísni. A i když se přihodí, že některý rolník po celý čas svého hospodaření oplýval penězi, tu obyčejně nástupce jeho nebývá již tak šťasten. Lidové přísloví praví: Stromy nerostou do nebe. A v zemědělském stavu jsou časté případy, že co leden hospodář vybudoval a nashromáždil, to nástupce jeho dosadil; otec vládl po dobu svého hospodaření kapitálem a syn vězí zhusta v dluhu. Stává se to obyčejně nezaviněně. Vždy rolnický stav vysazen jest rázným živelním pohromám; jednou z největších jest oheň, jenž v krátké době několika hodin přivede i finančně dobře situovaného hospodáře do stavu, že nejen veškeren svůj kapitál je nucen novostavbou vyčerpat, nýbrž obyčejně musí ještě hledat úvěr. Finančně slabší rolníky poškodí citelně a k výpůjčce donucuje časem dlouhá nemoc hospodáře neb člena rodiny, katastrofální sucho neb mokro, krupobití, pád dobytka a jiné katastrofy, zvláště občasná krise hospodářská, kdy všeobecným poklesem cen hospodářských výrobků rolník vybočí z finanční rovnováhy.
Nejvíce bylo případů, že finančně slabý rolník byl nucen vyhledávat úvěr (zvláště ještě po celou druhou polovinu XÍX. století), když počaly děti dorůstat a otci nadešla doba vybývání jich. V takových případech se obyčejně jednalo o velký úvěr a kde byly četné rodiny, a těch bylo tehdy mnoho, nastalo zadlužení usedlosti. 1)
1) Cesty, kterými se tehdejší rolník snažil úvěr získat, byly dosud neupravené, obtížné a nákladné; uvádím příklad ze svého života: Vrátiv se r. 1887 v březnu z vojny domů, prosil jsem otce, jenž dlužen byl několika zámožným rolníkům na 8% úrok 8.000 zl., aby tuto částku ze spořitelny jaroměřské si vypůjčil a dluhy zaplatil. Měly tím pominout řeči o předlužení naší usedlosti. Otec svolil a já jsem obstarával pochůzky o výpůjčku 8.000 zl. u spořitelny jaroměřské, jež měla na usedlosti vtělenu půjčku 3.600 zl. Žádost o půjčku spořitelna příznivě vyřídila, leč přes to, že usedlost naše vykazovala značný katastrální výnos 550 zl., nařízen byl odhad usedlosti. Po odhadu půjčka byla povolena a od téhož dne účtován z ní úrok. Všichni otcovi věřitelé spořitelnou byli požádáni, aby podepsali listinu, že souhlasí, aby jim byl dluh otcův spořitelnou vyplacen. To některým z věřitelů nebylo vhod. Vždyť hned nenaskytne se dlužník, aby platil 8% úroku a k tomu dával jistou záruku! A tak uteklo půl roku, nežli
str. 222
Zvláště zle bylo však v dobách všeobecné hospodářské krise v devátém a na začátku desátého desetiletí XIX. století.
U dluhů hypotékárních ve spořitelnách snížen byl teprve roku 1888 úrok o jedno proc. avšak u jiných soukromých dluhů držel se úrok v neztenčené míře. Cena obilí stoupla na chvíli o 50 kr. i o jeden zlatý na hektolitru, avšak při poněkud lepší úrodě a zvláště po žních klesla u pšenice opět na 6 zl., byla-li tato dosti suchá, a dle ceny pšenice řídily se ceny ostatního obilí. Cena řepy kolísala od 85 do 90 krejcarů až na 1 zl. za q, avšak po celých 5 roků se řepa špatně dařila, o čemž se jinde rozepisuji. Tím příjem za řepu u rolníka poklesl. Situace zadlužených rolníků stávala se rok od roku horší.
Pro kapitalisty, lichváře, nastala příznivá doba k provádění jich nekalého řemesla. Nabízeli tonoucím rolníkům svoji pomoc, půjčky na směnky na veliký úrok; když směnka byla splatná, trvali na splacení dluhu, a když rolník peníze sehnat nemohl, hnala se usedlost do exekuční dražby. Lichvář měl na usedlosti peníze a obyčejně usedlost lacino koupil, aby ji pak po kusech rozparceloval a vždycky značný peníz vydělal. Tak přišla na vsi čtvrtina a místy i třetina usedlostí do dražby. Většina zadlužených rolníků upadala ve stav beznadějný, přímo v zoufalství, a mnoho jich oddalo se alkoholu. A mnozí, ocitajíce se na pokraji jisté záhuby, hledali ze zoufalství poslední a nedůstojnou pomoc - zapalovali svoje statky a chalupy. V ta léta neminul den, aby na obzoru neobjevil se za dne kouř, za noci záře, prozrazující požár. Někdy bylo za noci na několika stranách současně vidět zář, zvláště v době ode žní do vánoc. Stávaly se případy, že usedlost nově postavená v krátkém čase opět shořela. Úřady i pojišťovny se k tomu chovaly lhostejně; jen v krajní nutnosti, když se stalo udání, nastalo přísnější vyšetřování vzniku požáru. Také četnictvo bylo netečné a rovněž tak i hasičské sbory, jimž se tu a tam stávalo, že nebyly u ohně rády viděny, ba přihodilo se, že stříkačka byla poškozena a k pomoci nezpůsobilá, jinde opět byly hadice pořezány. V takových případech lid, jenž se k ohni seběhl, ihned pochopil, oč se jedná, šel stranou, založil ruce a nedal se donutit k čerpání vody. Lid rozuměl, oč jde. Pojišťovny škody neutrpěly. Jestliže měly toho roku velké výplaty pojistek, přesahující jich roční příjem, rozpočítaly schodek na pojištěnce, zvýšily prémie a tak byl schodek uhrazen. Velká většina takovýchto »špekulantů« se tímto způsobem přece jen nezachránila, toliko pobyt na usedlosti na čas si prodloužili, ale konečně pád jich byl neodvratný.
se poslední z věřitelů do spořitelny k podpisu dostavil. Všichni věřitelé podepsali listinu s podmínkou, že jim bude otcem hrazen pololetní úrok z kapitálů, jelikož dluh otcem nebyl předem vypovězen. Výlohy za odhad usedlosti, právníkovi, poplatek státu z půjčky, pololetní úrok spořitelně napřed a pololetní úrok od povolení půjčky (ačkoliv spořitelna peníze tak dlouho věřitelům nevyplatila) a pololetní úrok ještě věřitelům a k tomu 1% splátka na dluh dosáhly výše 1.085 zl. Při hypotékárních výpůjčkách u hypoteční banky bývaly však výlohy s výpůjčkou spojené často ještě o 50% větší.
Zvláště zle bylo však v dobách všeobecné hospodářské krise v devátém a na začátku desátého desetiletí XIX. století.
U dluhů hypotékárních ve spořitelnách snížen byl teprve roku 1888 úrok o jedno proc. avšak u jiných soukromých dluhů držel se úrok v neztenčené míře. Cena obilí stoupla na chvíli o 50 kr. i o jeden zlatý na hektolitru, avšak při poněkud lepší úrodě a zvláště po žních klesla u pšenice opět na 6 zl., byla-li tato dosti suchá, a dle ceny pšenice řídily se ceny ostatního obilí. Cena řepy kolísala od 85 do 90 krejcarů až na 1 zl. za q, avšak po celých 5 roků se řepa špatně dařila, o čemž se jinde rozepisuji. Tím příjem za řepu u rolníka poklesl. Situace zadlužených rolníků stávala se rok od roku horší.
Pro kapitalisty, lichváře, nastala příznivá doba k provádění jich nekalého řemesla. Nabízeli tonoucím rolníkům svoji pomoc, půjčky na směnky na veliký úrok; když směnka byla splatná, trvali na splacení dluhu, a když rolník peníze sehnat nemohl, hnala se usedlost do exekuční dražby. Lichvář měl na usedlosti peníze a obyčejně usedlost lacino koupil, aby ji pak po kusech rozparceloval a vždycky značný peníz vydělal. Tak přišla na vsi čtvrtina a místy i třetina usedlostí do dražby. Většina zadlužených rolníků upadala ve stav beznadějný, přímo v zoufalství, a mnoho jich oddalo se alkoholu. A mnozí, ocitajíce se na pokraji jisté záhuby, hledali ze zoufalství poslední a nedůstojnou pomoc - zapalovali svoje statky a chalupy. V ta léta neminul den, aby na obzoru neobjevil se za dne kouř, za noci záře, prozrazující požár. Někdy bylo za noci na několika stranách současně vidět zář, zvláště v době ode žní do vánoc. Stávaly se případy, že usedlost nově postavená v krátkém čase opět shořela. Úřady i pojišťovny se k tomu chovaly lhostejně; jen v krajní nutnosti, když se stalo udání, nastalo přísnější vyšetřování vzniku požáru. Také četnictvo bylo netečné a rovněž tak i hasičské sbory, jimž se tu a tam stávalo, že nebyly u ohně rády viděny, ba přihodilo se, že stříkačka byla poškozena a k pomoci nezpůsobilá, jinde opět byly hadice pořezány. V takových případech lid, jenž se k ohni seběhl, ihned pochopil, oč se jedná, šel stranou, založil ruce a nedal se donutit k čerpání vody. Lid rozuměl, oč jde. Pojišťovny škody neutrpěly. Jestliže měly toho roku velké výplaty pojistek, přesahující jich roční příjem, rozpočítaly schodek na pojištěnce, zvýšily prémie a tak byl schodek uhrazen. Velká většina takovýchto »špekulantů« se tímto způsobem přece jen nezachránila, toliko pobyt na usedlosti na čas si prodloužili, ale konečně pád jich byl neodvratný.
se poslední z věřitelů do spořitelny k podpisu dostavil. Všichni věřitelé podepsali listinu s podmínkou, že jim bude otcem hrazen pololetní úrok z kapitálů, jelikož dluh otcem nebyl předem vypovězen. Výlohy za odhad usedlosti, právníkovi, poplatek státu z půjčky, pololetní úrok spořitelně napřed a pololetní úrok od povolení půjčky (ačkoliv spořitelna peníze tak dlouho věřitelům nevyplatila) a pololetní úrok ještě věřitelům a k tomu 1% splátka na dluh dosáhly výše 1.085 zl. Při hypotékárních výpůjčkách u hypoteční banky bývaly však výlohy s výpůjčkou spojené často ještě o 50% větší.
str. 223
Na druhé straně však byli rolníci pevného charakteru, většinou mladí, jež při začátku hospodaření stihla ona hrozná krise. Tito mladí hospodáři měli pevnou vůli nepodlehnout, udržet rodný statek, rodnou půdu, zvítězit. Ty v jejich pevném předsevzetí podněcovala a sílila láska k manželce i dětem; umínili si, že nedopustí, aby rodina šla ze statku, aby všichni stali se žebráky. A jako námořník za velké bouře na moři, v krajním nebezpečí počne se o pomoc k Bohu utíkat, rovněž tak lid rolnický v krajním nebezpečí obracel se s důvěrou o pomoc k Bohu a stal se velice zbožným.
Velké hrozící nebezpečí přivodilo předčasnou intensivitu v hospodaření, kteráž za trvání předcházejícího blahobytu byla by se dostavila jistě teprve o čtvrtstoletí později, což platí také o vzniku samostatné zemědělské politické strany. Stav zemědělský i po zrušení roboty byl považován za stav méněcenný a nemohl se u vlád vídeňských svých práv dovolati, až do roku 1896, kdy založeno bylo Sdružení českých zemědělců, ze kterého vyrostla česká strana agrární.
Následkem dlouholeté zemědělské krise, kdy tisíce hospodářských usedlostí co rok propadalo exekuční dražbě, byla vídeňská vláda nucena na naléhání českých poslanců, zvláště tehdejší politické strany mladočeské, v níž bylo ve sněmu zemském i v říšské radě několik poslanců ze stavu rolnického, že roku 1891 vydala nařízení, dle kterého mohlo rolnictvo po každé živelní katastrofě včasně přede žněmi okresnímu hejtmanství ohlásit své škody na úrodě se objevivší, vzniklé krupobitím, sněhem, mokrem atd; do škod byly počítány i ležáky a sněť u obilí, i řepa zmizelá s polí nebo od ponrav sežraná. Stoprocentní škoda ovšem neuznána komisí nikdy. Poukazováno bylo k tomu, že celkově zničená úroda se může zaorat a že lze ještě pícniny zaset. 2) Dle odhadnutých škod odepsalo se 1/4- 1/2 až % přímé daně a s touto částkou odepsané přímé pozemkové daně odpadlo zároveň placení zemských a okresních přirážek. Placení obecních přirážek odpisem daně neodpadlo. Uznaná škoda nabyla platnosti, by!a-li celá parcela nejméně z 1/4 za poškozenou uznána. 3)
Tato prvá vydatná státní pomoc rolnictvu měla blahodárný účinek pro zemědělský stav, trpící velkým nedostatkem peněz. Až dotud platil zákon, že za velkých živelních pohrom mohl rolník o slevu daní stát žádati, avšak nebylo slechu, aby byl kdy rolník o odpis daně požádal; stalo se to jedině po válce roku 1866 a - jak jinde uvádím - dostalo se rolnictvu za veliké škody, válkou způsobené, náhrady velmi malé. Za kritického roku 1882, kdy veškeré obilí na poli vzrostlo, nedostalo rolnictvo
; 2) Při komisi byl ovšem státní úředník občany veden na parcely nejvíce poškozené a při ležáku u pšenice jednotlivé slabší stojaté pšenice se přehlídly, což budilo dosti závisti.
3) Na př.: Byla-li parcela výměry 10 korců 5 korci osetá pšenicí a 5 korci řepou, a toliko pšenice byla 1/4 uznána poškozenou a řepa nikoliv, nenabyla uznaná škoda na pšenici platnosti. Byla-li však pšenice polovinou za poškozenou uznána, vypadalo pak poškození na celou parcelu čvrtinové a tím škoda byla uznána a 1/4 daně z parcely slevena.
Na druhé straně však byli rolníci pevného charakteru, většinou mladí, jež při začátku hospodaření stihla ona hrozná krise. Tito mladí hospodáři měli pevnou vůli nepodlehnout, udržet rodný statek, rodnou půdu, zvítězit. Ty v jejich pevném předsevzetí podněcovala a sílila láska k manželce i dětem; umínili si, že nedopustí, aby rodina šla ze statku, aby všichni stali se žebráky. A jako námořník za velké bouře na moři, v krajním nebezpečí počne se o pomoc k Bohu utíkat, rovněž tak lid rolnický v krajním nebezpečí obracel se s důvěrou o pomoc k Bohu a stal se velice zbožným.
Velké hrozící nebezpečí přivodilo předčasnou intensivitu v hospodaření, kteráž za trvání předcházejícího blahobytu byla by se dostavila jistě teprve o čtvrtstoletí později, což platí také o vzniku samostatné zemědělské politické strany. Stav zemědělský i po zrušení roboty byl považován za stav méněcenný a nemohl se u vlád vídeňských svých práv dovolati, až do roku 1896, kdy založeno bylo Sdružení českých zemědělců, ze kterého vyrostla česká strana agrární.
Následkem dlouholeté zemědělské krise, kdy tisíce hospodářských usedlostí co rok propadalo exekuční dražbě, byla vídeňská vláda nucena na naléhání českých poslanců, zvláště tehdejší politické strany mladočeské, v níž bylo ve sněmu zemském i v říšské radě několik poslanců ze stavu rolnického, že roku 1891 vydala nařízení, dle kterého mohlo rolnictvo po každé živelní katastrofě včasně přede žněmi okresnímu hejtmanství ohlásit své škody na úrodě se objevivší, vzniklé krupobitím, sněhem, mokrem atd; do škod byly počítány i ležáky a sněť u obilí, i řepa zmizelá s polí nebo od ponrav sežraná. Stoprocentní škoda ovšem neuznána komisí nikdy. Poukazováno bylo k tomu, že celkově zničená úroda se může zaorat a že lze ještě pícniny zaset. 2) Dle odhadnutých škod odepsalo se 1/4- 1/2 až % přímé daně a s touto částkou odepsané přímé pozemkové daně odpadlo zároveň placení zemských a okresních přirážek. Placení obecních přirážek odpisem daně neodpadlo. Uznaná škoda nabyla platnosti, by!a-li celá parcela nejméně z 1/4 za poškozenou uznána. 3)
Tato prvá vydatná státní pomoc rolnictvu měla blahodárný účinek pro zemědělský stav, trpící velkým nedostatkem peněz. Až dotud platil zákon, že za velkých živelních pohrom mohl rolník o slevu daní stát žádati, avšak nebylo slechu, aby byl kdy rolník o odpis daně požádal; stalo se to jedině po válce roku 1866 a - jak jinde uvádím - dostalo se rolnictvu za veliké škody, válkou způsobené, náhrady velmi malé. Za kritického roku 1882, kdy veškeré obilí na poli vzrostlo, nedostalo rolnictvo
; 2) Při komisi byl ovšem státní úředník občany veden na parcely nejvíce poškozené a při ležáku u pšenice jednotlivé slabší stojaté pšenice se přehlídly, což budilo dosti závisti.
3) Na př.: Byla-li parcela výměry 10 korců 5 korci osetá pšenicí a 5 korci řepou, a toliko pšenice byla 1/4 uznána poškozenou a řepa nikoliv, nenabyla uznaná škoda na pšenici platnosti. Byla-li však pšenice polovinou za poškozenou uznána, vypadalo pak poškození na celou parcelu čvrtinové a tím škoda byla uznána a 1/4 daně z parcely slevena.
str. 224
žádné slevy na daních. Jak ve válečném roce 1866, tak i v r. 1882 lze ovšem přičísti hlavní vinu rolnictvu, že svojí neuvědomělostí zavinilo všechny ústrky ze strany úřadů.
2. Městské spořitelny a venkov.
Mladé městské spořitelny a záložny půjčovaly na dluhopisy a také na směnky; veškeré dluhopisy vtělily se do knih, čímž vzešly dlužníku značné výlohy s vtělením, později s výmazem z knih pozemkových. Při žádostech o větší výpůjčky předcházel odhad usedlosti, byl-li s tím žadatel srozuměn, což vyžadovalo 50 až 100 zlatých výloh. Ode dne povolení půjčky ve výborovém zasedání takového ústavu byl dlužníku účtován úrok, ačkoliv půjčka mu byla vyplacena až po uplynutí 2 až 3 měsíců, v mnohých případech ještě později. První splátka úroku na půl roku předem i s amortisačním % byla při vyplacení půjčky dlužníku ústavem zadržena. Když veškeré výlohy a úroky byly dlužníku súčtovány a od půjčky odečteny, dostal dlužník hotových peněz 90-92%. Kdežto u půjček hypotekárních účtovaly tyto ústavy od roku 1888 5% úrok, z půjček směnečných účtovaly 6% úroku. Tento 6% úrok účtoval se také z dlužných anuit, nebyly-li do půl měsíce po splatnosti vyrovnány. Dlužné splátky čekal ústav nejvíce 3, byla-li dlužníkem v minulém čase v anuitách splacena na dluhu taková peněžitá částka, aby dluhující 3 anuity úroku kryla. Když došla již čtvrtá splátka, pak dostal dlužník upomínku, a když do měsíce nezaplatil nejméně jednu ze 4 splátek, podána byla naň žaloba na zaplacení všech 4 splátek. Všecky tyto peněžní ústavy platily ze vkladů 4%. Obchodovaly tedy u hypotečních zápůjček s 1%, u směnečných s 2%.
Dlužníkům, kteří měli již část dluhu umořováním v pololetních splátkách splacenu, peněžní ústavy rády úrok až do čtvrté splátky čekaly, poněvadž tento dluh jim též 2% vynášel.
3. Úvěr u hypoteční banky.
Výpůjčky u pražské Hypoteční banky také rolnictvu nevyhovovaly, zvláště rolníkům potřebným větší půjčky. Ústav ten poskytoval jen malé půjčky, toliko dvě třetiny 24X násobeného čistého katastrálního výnosu usedlosti žadatelovy, a přál-li si žadatel odhad své usedlosti, vyslala banka dvoučlennou komisi, jejíž výlohy byl povinen rolník zaplatit; jen v řídkých případech tam, kde shledala komise půdy arondované, u dobrých cest položené a hospodářské i obytné budovy ve velmi dobrém stavu, povolena byla půjčka o něco větší a jen ve zvláštních řídkých případech půjčena byla žadateli částka, kterou vynesl 24X násobený čistý katastrální výnos usedlosti.
Při výpůjčkách u České hypoteční banky platil se úrok dvojí: 4% a 5% s 1% splátkou dluhu. Dlužník obdržel půjčku v zástavních listech
žádné slevy na daních. Jak ve válečném roce 1866, tak i v r. 1882 lze ovšem přičísti hlavní vinu rolnictvu, že svojí neuvědomělostí zavinilo všechny ústrky ze strany úřadů.
2. Městské spořitelny a venkov.
Mladé městské spořitelny a záložny půjčovaly na dluhopisy a také na směnky; veškeré dluhopisy vtělily se do knih, čímž vzešly dlužníku značné výlohy s vtělením, později s výmazem z knih pozemkových. Při žádostech o větší výpůjčky předcházel odhad usedlosti, byl-li s tím žadatel srozuměn, což vyžadovalo 50 až 100 zlatých výloh. Ode dne povolení půjčky ve výborovém zasedání takového ústavu byl dlužníku účtován úrok, ačkoliv půjčka mu byla vyplacena až po uplynutí 2 až 3 měsíců, v mnohých případech ještě později. První splátka úroku na půl roku předem i s amortisačním % byla při vyplacení půjčky dlužníku ústavem zadržena. Když veškeré výlohy a úroky byly dlužníku súčtovány a od půjčky odečteny, dostal dlužník hotových peněz 90-92%. Kdežto u půjček hypotekárních účtovaly tyto ústavy od roku 1888 5% úrok, z půjček směnečných účtovaly 6% úroku. Tento 6% úrok účtoval se také z dlužných anuit, nebyly-li do půl měsíce po splatnosti vyrovnány. Dlužné splátky čekal ústav nejvíce 3, byla-li dlužníkem v minulém čase v anuitách splacena na dluhu taková peněžitá částka, aby dluhující 3 anuity úroku kryla. Když došla již čtvrtá splátka, pak dostal dlužník upomínku, a když do měsíce nezaplatil nejméně jednu ze 4 splátek, podána byla naň žaloba na zaplacení všech 4 splátek. Všecky tyto peněžní ústavy platily ze vkladů 4%. Obchodovaly tedy u hypotečních zápůjček s 1%, u směnečných s 2%.
Dlužníkům, kteří měli již část dluhu umořováním v pololetních splátkách splacenu, peněžní ústavy rády úrok až do čtvrté splátky čekaly, poněvadž tento dluh jim též 2% vynášel.
3. Úvěr u hypoteční banky.
Výpůjčky u pražské Hypoteční banky také rolnictvu nevyhovovaly, zvláště rolníkům potřebným větší půjčky. Ústav ten poskytoval jen malé půjčky, toliko dvě třetiny 24X násobeného čistého katastrálního výnosu usedlosti žadatelovy, a přál-li si žadatel odhad své usedlosti, vyslala banka dvoučlennou komisi, jejíž výlohy byl povinen rolník zaplatit; jen v řídkých případech tam, kde shledala komise půdy arondované, u dobrých cest položené a hospodářské i obytné budovy ve velmi dobrém stavu, povolena byla půjčka o něco větší a jen ve zvláštních řídkých případech půjčena byla žadateli částka, kterou vynesl 24X násobený čistý katastrální výnos usedlosti.
Při výpůjčkách u České hypoteční banky platil se úrok dvojí: 4% a 5% s 1% splátkou dluhu. Dlužník obdržel půjčku v zástavních listech
str. 225
hypoteční banky, jichž prodej dlužníkovi banka dle výše kursu sprostředkovala. Dlužník byl v kursu těchto zástavních listů často zklamán a značně poškozen. Tak na př. když podal žádost za půjčku, stál kurs na 100, avšak než půjčka byla vyřízena, což často trvalo až půl roku, kurs klesl na 97, ale také, ovšem zřídka, opět stoupl i přes 100 na 102 až 103. V takových šťastných případech měl ovšem dlužník výlohy s výpůjčkou zčásti kryty.
4% zástavní listy měly sice levný úrok, o celé 1%, kurs jejich však v tom čase jen zřídka dostoupil na 90 zl., stál však obyčejně na 85-86 zl., takže v takovém případě dlužník ztrácel 14-15 zl. na každých 100 zl., a když se k tomu připočítaly výlohy s půjčkou vzešlé a pololetní úrok předem bankou zadržený, nedostávala se dlužníku celá jedna pětina z požadované půjčky.
A věcí velice odstrašující bylo, ze hypoteční banka čekala úrok toliko jeden měsíc ode dne splátky, dlužníka upomenula, a když úrok do měsíce nevyrovnal, podána na něho žaloba. Nemohl-li rolník opět do měsíce úrok zaplatit, dostal úřední výpověď, aby zaplatil celý dluh. Tyto dvě příčiny, nejistý a často nízký kurs zástavních listů a přísné zakročování a dobývání dlužných úroků, případně i celého dluhu, odstrašily mnohé zemědělce od výpůjčky od pražské Hypoteční banky. Od mnohého dlužníka této banky bylo slýchati výrok, že zdánlivé levným úrokem z půjčky u Hypot. banky zcela nic nezískal, ba spíše si pohoršil svůj finanční stav.
Jelikož hypotéka v takových případech byla půjčkou Hypoteční banky na usedlosti vyčerpána, neposkytly městské spořitelny do druhé hypotéky úvěru. V takovém případě byl rolník nucen obrátit se o pomoc obyčejně k židovi, čímž zapadal do rukou lichvářských. Vedle Hypoteční banky byly to jedině okresní hospodářské záložny, které snažily se rolníkovi poskytnouti levný úrok, a konkurujíce městským spořitelnám a záložnám donucovaly je k pozvolnému snižování úroku. Bohužel okr. hospodářské záložny mohly svoji blahodárnou činnost ve prospěch tehdáž zoufalého stavu rolnického podnikat jen do míry omezené.
4. Úvěr soukromý.
Po celé XIX. století až do doby zakládání svépomocných rolnických ústavů peněžních, »KampeIiček«, vládl na vsi soukromý úvěr. Zámožní lidé, rolníci i měšťané, půjčovali své kapitály a úspory lidem na vsi i ve městě, a sice až do let osmdesátých lidem pevného charakteru v četných případech bez jakéhokoliv úpisu a často také beze svědků. Když v choulostivých případech dal si věřitel od dlužníka vystavit dluhopis neb směnku, ponechal si tento úpis doma v truhle a teprve, hrozilo-li skutečné nebezpečí, že dlužník se svou usedlostí zkrachuje, a když přestal v určenou dobu věřiteli úroky odvádět, dal věřitel dluhopis svůj dlužníkovi vtělit do knih.
hypoteční banky, jichž prodej dlužníkovi banka dle výše kursu sprostředkovala. Dlužník byl v kursu těchto zástavních listů často zklamán a značně poškozen. Tak na př. když podal žádost za půjčku, stál kurs na 100, avšak než půjčka byla vyřízena, což často trvalo až půl roku, kurs klesl na 97, ale také, ovšem zřídka, opět stoupl i přes 100 na 102 až 103. V takových šťastných případech měl ovšem dlužník výlohy s výpůjčkou zčásti kryty.
4% zástavní listy měly sice levný úrok, o celé 1%, kurs jejich však v tom čase jen zřídka dostoupil na 90 zl., stál však obyčejně na 85-86 zl., takže v takovém případě dlužník ztrácel 14-15 zl. na každých 100 zl., a když se k tomu připočítaly výlohy s půjčkou vzešlé a pololetní úrok předem bankou zadržený, nedostávala se dlužníku celá jedna pětina z požadované půjčky.
A věcí velice odstrašující bylo, ze hypoteční banka čekala úrok toliko jeden měsíc ode dne splátky, dlužníka upomenula, a když úrok do měsíce nevyrovnal, podána na něho žaloba. Nemohl-li rolník opět do měsíce úrok zaplatit, dostal úřední výpověď, aby zaplatil celý dluh. Tyto dvě příčiny, nejistý a často nízký kurs zástavních listů a přísné zakročování a dobývání dlužných úroků, případně i celého dluhu, odstrašily mnohé zemědělce od výpůjčky od pražské Hypoteční banky. Od mnohého dlužníka této banky bylo slýchati výrok, že zdánlivé levným úrokem z půjčky u Hypot. banky zcela nic nezískal, ba spíše si pohoršil svůj finanční stav.
Jelikož hypotéka v takových případech byla půjčkou Hypoteční banky na usedlosti vyčerpána, neposkytly městské spořitelny do druhé hypotéky úvěru. V takovém případě byl rolník nucen obrátit se o pomoc obyčejně k židovi, čímž zapadal do rukou lichvářských. Vedle Hypoteční banky byly to jedině okresní hospodářské záložny, které snažily se rolníkovi poskytnouti levný úrok, a konkurujíce městským spořitelnám a záložnám donucovaly je k pozvolnému snižování úroku. Bohužel okr. hospodářské záložny mohly svoji blahodárnou činnost ve prospěch tehdáž zoufalého stavu rolnického podnikat jen do míry omezené.
4. Úvěr soukromý.
Po celé XIX. století až do doby zakládání svépomocných rolnických ústavů peněžních, »KampeIiček«, vládl na vsi soukromý úvěr. Zámožní lidé, rolníci i měšťané, půjčovali své kapitály a úspory lidem na vsi i ve městě, a sice až do let osmdesátých lidem pevného charakteru v četných případech bez jakéhokoliv úpisu a často také beze svědků. Když v choulostivých případech dal si věřitel od dlužníka vystavit dluhopis neb směnku, ponechal si tento úpis doma v truhle a teprve, hrozilo-li skutečné nebezpečí, že dlužník se svou usedlostí zkrachuje, a když přestal v určenou dobu věřiteli úroky odvádět, dal věřitel dluhopis svůj dlužníkovi vtělit do knih.
str. 226
Takový způsob úvěru trval v druhé polovině XIX. století všeobecně a změnil se poněkud, když v letech sedmdesátých byly zakládány prvé městské spořitelny. Lid na vsi pořád ještě se přidržoval starého zvyku a vypůjčoval peníze od sousedů a ti opět rádi sousedovi, dobrému hospodáři, půjčili, vždyť platil obyčejně o 1% vyšší úrok než nová městská spořitelna. A o nějaké nepoctivosti u vesnického lidu, aby věřitel přišel někde o peníze, nebylo v tom čase slechu.
A přece to byla doba pro dlužníka trapná u porovnání k době dnešní, kdy v každé vsi je Kampelička. Tehdejší dlužník, potkav svého věřitele, i když to byl člověk velmi hodný, přece považoval za svoji povinnost z daleka před ním smeknout, třeba před mladším, vzdát mu předem čest, a musil se vždy k celé jeho rodině v každé chvíli úslužně chovat. Zvláště mnohé takové šťastné ženy dovedly svého poměru k sousedu dlužníku využívat. Byl to i v těch nejlepších případech tohoto zastaralého vesnického úvěru jakýsi druh poddanství dlužníka k věřiteli. Jaké svobodě se těší dnešní dlužník Kampeličky proti tehdejšímu dlužníku, dovedou ocenit jen ti na vsi žijící lidé, kteří takové poddanství sami na sobě zakusili.
Když městské spořitelny v letech devadesátých snížily úrok z dluhů na 5 %, nebylo již asi rolníka, který by svůj dluh u souseda nevyrovnal výpůjčkou u městské spořitelny. Zbavil se tím nejen onoho poddanství, platil úrok 5% rolníkovi jako ústavu a používal výhody, že amortisací jednoho i více % ročně mohl svůj dluh umořovat.
5. Okresní hospodářské záložny.
Císař Josef II. patentem ze dne 9. června 1788 nařídil, aby každý poddaný, jenž má ornou půdu, ze čtyř druhů obilí: pšenice, žita, ječmene a ovsa, třetí díl toho, čeho jinak na zimní a letní setbu v zrní každého druhu potřebuje, na špýchar obecní po tři léta za sebou jdoucí odváděl, aby za ten čas na každém panství, na každém statku a v každém městě shromáždila se zásoba obilí, jakéhož zapotřebí jest k jednoroční setbě. 4) Tak vznikly kontribučenské obilní sýpky. Zprvu byly k tomu účelu najímány vhodné místnosti. Když pak rok od roku obilí přibývalo a rolnictvo ze zásob ve špýchaře nastřádaných kupovat aneb vybírat nemuselo, byly stavěny zvláštní veliké sýpky, 5) o silných zdech, se 4 řadami malých oken, v nichž byl přízemek a 3 podlahy nad sebou, mimo pátou podlahu, která byla nejvýše pod střechou. Tak vznikly kontribuční obilní sýpky, které staly se zbytečnými po zrušení roboty, když rolníci mohli již svoje pole řádně a v příhodný čas obdělati a pole vydala o 100% větší úrodu, čímž odpadlo
4) Císaře Josefa II. dohnala k tomuto kroku okolnost, že za doby roboty následkem špatného vzdělávání půdy hlad a nouze o seťové obilí byly častými.
5) Pro příslušníky panství smiřického postaven špýchar v Račicích nad Trotinou. Špýchar ten byl o třech patrech a velkých rozměrů, Asi r. 1883 byla budova ta ve veřejné dražbě prodána za 2.000 a několik zlatých a zbořena. Jiné tyto špýchary pamatuji v Dubenci na Královédvorsku, v Dohalicích na Nechanicku a v Bříze na Hradecku.
Takový způsob úvěru trval v druhé polovině XIX. století všeobecně a změnil se poněkud, když v letech sedmdesátých byly zakládány prvé městské spořitelny. Lid na vsi pořád ještě se přidržoval starého zvyku a vypůjčoval peníze od sousedů a ti opět rádi sousedovi, dobrému hospodáři, půjčili, vždyť platil obyčejně o 1% vyšší úrok než nová městská spořitelna. A o nějaké nepoctivosti u vesnického lidu, aby věřitel přišel někde o peníze, nebylo v tom čase slechu.
A přece to byla doba pro dlužníka trapná u porovnání k době dnešní, kdy v každé vsi je Kampelička. Tehdejší dlužník, potkav svého věřitele, i když to byl člověk velmi hodný, přece považoval za svoji povinnost z daleka před ním smeknout, třeba před mladším, vzdát mu předem čest, a musil se vždy k celé jeho rodině v každé chvíli úslužně chovat. Zvláště mnohé takové šťastné ženy dovedly svého poměru k sousedu dlužníku využívat. Byl to i v těch nejlepších případech tohoto zastaralého vesnického úvěru jakýsi druh poddanství dlužníka k věřiteli. Jaké svobodě se těší dnešní dlužník Kampeličky proti tehdejšímu dlužníku, dovedou ocenit jen ti na vsi žijící lidé, kteří takové poddanství sami na sobě zakusili.
Když městské spořitelny v letech devadesátých snížily úrok z dluhů na 5 %, nebylo již asi rolníka, který by svůj dluh u souseda nevyrovnal výpůjčkou u městské spořitelny. Zbavil se tím nejen onoho poddanství, platil úrok 5% rolníkovi jako ústavu a používal výhody, že amortisací jednoho i více % ročně mohl svůj dluh umořovat.
5. Okresní hospodářské záložny.
Císař Josef II. patentem ze dne 9. června 1788 nařídil, aby každý poddaný, jenž má ornou půdu, ze čtyř druhů obilí: pšenice, žita, ječmene a ovsa, třetí díl toho, čeho jinak na zimní a letní setbu v zrní každého druhu potřebuje, na špýchar obecní po tři léta za sebou jdoucí odváděl, aby za ten čas na každém panství, na každém statku a v každém městě shromáždila se zásoba obilí, jakéhož zapotřebí jest k jednoroční setbě. 4) Tak vznikly kontribučenské obilní sýpky. Zprvu byly k tomu účelu najímány vhodné místnosti. Když pak rok od roku obilí přibývalo a rolnictvo ze zásob ve špýchaře nastřádaných kupovat aneb vybírat nemuselo, byly stavěny zvláštní veliké sýpky, 5) o silných zdech, se 4 řadami malých oken, v nichž byl přízemek a 3 podlahy nad sebou, mimo pátou podlahu, která byla nejvýše pod střechou. Tak vznikly kontribuční obilní sýpky, které staly se zbytečnými po zrušení roboty, když rolníci mohli již svoje pole řádně a v příhodný čas obdělati a pole vydala o 100% větší úrodu, čímž odpadlo
4) Císaře Josefa II. dohnala k tomuto kroku okolnost, že za doby roboty následkem špatného vzdělávání půdy hlad a nouze o seťové obilí byly častými.
5) Pro příslušníky panství smiřického postaven špýchar v Račicích nad Trotinou. Špýchar ten byl o třech patrech a velkých rozměrů, Asi r. 1883 byla budova ta ve veřejné dražbě prodána za 2.000 a několik zlatých a zbořena. Jiné tyto špýchary pamatuji v Dubenci na Královédvorsku, v Dohalicích na Nechanicku a v Bříze na Hradecku.
str. 227
nebezpečí hladu a nedostatku seťového obilí. Proto vyšlo r. 1863 nařízeni, kterým v Čechách a ve Slezsku a roku 1864 na Moravě byly kontribučenské sýpky zrušeny, obilí prodáno a výtěžku použito jakožto základního jmění pro zařízení fondu kontribučensko-hospodářských záložen. Těmto záložnám přiděleny i tak zvané obilní fondy peněžní, jež vznikly částečně prodejem přebytečného obilí v kontribučenských sýpkách nahromaděného.
Zemským zákonem ze dne 22. srpna 1882 sloučeny byly veškeré záložny v obvodu každého okresního zastupitelstva v jedinou okresní hospodářskou záložnu. Až do té doby byly tyto záložny na vsích a řízeny byly jedinou osobou, účetním, na něhož měli vyšší dozor členové okresního výboru.6) Vydáním toho zákona přeloženy okresní hosp, záložny do měst. Zákony o těchto záložnách byly později častěji měněny.
U jaroměřské okr. hosp. záložny původní celkový fond činil 65.619 zl. 68 krejcarů. Na moji usedlost připadalo na 40 korců pozemků, z nichž se původně obilí »sypalo«. 124 zl. Z 12 korců polí otcem od velkostatku Liebigova přikoupených nedostal otec žádný příděl z kontr. fondu, poněvadž bývalé pozemky panské, »dominikální«, na tento fond obilím nepřispívaly a na něm ničím neparticipovaly. Tento fond byl pevně vtělen na každé rolnické usedlosti vyjma ty, které pocházely z bývalých velkostatků a i když usedlost prodeji přešla do jiných rukou, díl peněžitý z kontr. fondu zůstal na usedlosti; a když prodávající opomněl tuto peněžitou částku pro sebe vymínit a do kupní smlouvy se to nepodotklo, připadl obnos ten novému vlastníku usedlosti bez jakékoliv náhrady bývalému vlastníku.
Původním úkolem okresních hosp. záložen v letech 1880tých mělo být, státi se vážnými konkurenty kapitalistických peněžních ústavů; měly požadovati době tehdejší přiměřené nižší úroky proti vysokému úroku městských spořitelen a záložen, a tak chránit rolnictvo. Účel tedy stejný jako později v začátcích dvacátého století u Kampeliček; rozdíl však spočíval v tom, že kmenové jmění okres. hosp. záložen jest povahy veřejnoprávní, nedělitelno a nezrušitelno. Podíl na kmenovém jmění i na každoročním čistém zisku vyměřen jest z plochy orné půdy súčastněných usedlostí dle josefínského katastru. Rozdělí-li se usedlost, rozdělí se také tento podíl dle katastrálního čistého výnosu. Bez příslušných pozemků nelze podílu toho ani převésti ani si podržeti.
Okresní hospodářské záložny měly v prvé řadě poskytovati úvěr svým členům; teprve když ti se neucházeli o půjčku a peněz hotových v pokladně přebývalo, mohla být poskytnuta půjčka i jiným osobám, v první řadě však malým rolníkům v obvodu okres, hospod, záložen usedlým. Půjčovati se mělo původně jen na úvěr osobní - na směnky a dlužní
8) Hospodářská záložna, ještě jako »kontribučenský fond« od r. 1863 bývala v Máslojedech v čís. 12 u zámožného rolníka a starosty Jana Fejgla. Řídil ji účetní Holub, svobodný muž, který tam bydlel. Když rodina r. 1866 prchala před válkou, měla pí Feiglová kol nohou obvázány peníze, celkem 6.000 zl., pokladniční to hotovost kontrib. fondu. Po válce se dostal tento fond do Hořiněvsi k Jos. Černému, »polnímu« zvanému, jenž sárn vedl účetnictví. Od něho začátkem let 1880tých přenesena k Janu Pražákovi, do statku u kostela, a odtud v roku 1882 do Jaroměře.
nebezpečí hladu a nedostatku seťového obilí. Proto vyšlo r. 1863 nařízeni, kterým v Čechách a ve Slezsku a roku 1864 na Moravě byly kontribučenské sýpky zrušeny, obilí prodáno a výtěžku použito jakožto základního jmění pro zařízení fondu kontribučensko-hospodářských záložen. Těmto záložnám přiděleny i tak zvané obilní fondy peněžní, jež vznikly částečně prodejem přebytečného obilí v kontribučenských sýpkách nahromaděného.
Zemským zákonem ze dne 22. srpna 1882 sloučeny byly veškeré záložny v obvodu každého okresního zastupitelstva v jedinou okresní hospodářskou záložnu. Až do té doby byly tyto záložny na vsích a řízeny byly jedinou osobou, účetním, na něhož měli vyšší dozor členové okresního výboru.6) Vydáním toho zákona přeloženy okresní hosp, záložny do měst. Zákony o těchto záložnách byly později častěji měněny.
U jaroměřské okr. hosp. záložny původní celkový fond činil 65.619 zl. 68 krejcarů. Na moji usedlost připadalo na 40 korců pozemků, z nichž se původně obilí »sypalo«. 124 zl. Z 12 korců polí otcem od velkostatku Liebigova přikoupených nedostal otec žádný příděl z kontr. fondu, poněvadž bývalé pozemky panské, »dominikální«, na tento fond obilím nepřispívaly a na něm ničím neparticipovaly. Tento fond byl pevně vtělen na každé rolnické usedlosti vyjma ty, které pocházely z bývalých velkostatků a i když usedlost prodeji přešla do jiných rukou, díl peněžitý z kontr. fondu zůstal na usedlosti; a když prodávající opomněl tuto peněžitou částku pro sebe vymínit a do kupní smlouvy se to nepodotklo, připadl obnos ten novému vlastníku usedlosti bez jakékoliv náhrady bývalému vlastníku.
Původním úkolem okresních hosp. záložen v letech 1880tých mělo být, státi se vážnými konkurenty kapitalistických peněžních ústavů; měly požadovati době tehdejší přiměřené nižší úroky proti vysokému úroku městských spořitelen a záložen, a tak chránit rolnictvo. Účel tedy stejný jako později v začátcích dvacátého století u Kampeliček; rozdíl však spočíval v tom, že kmenové jmění okres. hosp. záložen jest povahy veřejnoprávní, nedělitelno a nezrušitelno. Podíl na kmenovém jmění i na každoročním čistém zisku vyměřen jest z plochy orné půdy súčastněných usedlostí dle josefínského katastru. Rozdělí-li se usedlost, rozdělí se také tento podíl dle katastrálního čistého výnosu. Bez příslušných pozemků nelze podílu toho ani převésti ani si podržeti.
Okresní hospodářské záložny měly v prvé řadě poskytovati úvěr svým členům; teprve když ti se neucházeli o půjčku a peněz hotových v pokladně přebývalo, mohla být poskytnuta půjčka i jiným osobám, v první řadě však malým rolníkům v obvodu okres, hospod, záložen usedlým. Půjčovati se mělo původně jen na úvěr osobní - na směnky a dlužní
8) Hospodářská záložna, ještě jako »kontribučenský fond« od r. 1863 bývala v Máslojedech v čís. 12 u zámožného rolníka a starosty Jana Fejgla. Řídil ji účetní Holub, svobodný muž, který tam bydlel. Když rodina r. 1866 prchala před válkou, měla pí Feiglová kol nohou obvázány peníze, celkem 6.000 zl., pokladniční to hotovost kontrib. fondu. Po válce se dostal tento fond do Hořiněvsi k Jos. Černému, »polnímu« zvanému, jenž sárn vedl účetnictví. Od něho začátkem let 1880tých přenesena k Janu Pražákovi, do statku u kostela, a odtud v roku 1882 do Jaroměře.
str. 228
úpisy - po případě na úvěr hrazený kauci hypotékárně zjištěnou. Půjčky hypotékami jsou ovšem zákonem valně obmezeny. Výjimečně mohlo se také půjčovati na cenné papíry a na hospodářské plodiny. Zakázáno bylo půjčovati na reality městské - domy - a půjčovati okresům a obcím. V zásadě též bylo zakázáno kupovati statky nemovité, provozovati podniky průmyslové a pod. Aby O. H. Z. měly více peněžitých prostředků a mohly poskytovati členům více zápůjček, bylo jim po roku 1883 povoleno přijímati též vklady od účastníků a jiných osob. Záložny tyto podléhaly okresnímu i zemskému výboru. Do O. H. Z. volili se ve všech obcích delegáti a sice na 10 členů jeden delegát na 3 roky. Ve výroční valné schůzi delegátů byli z 12 volených členů představenstva každý rok 4 vylosováni a provedena nová volba 4 členů představenstva. To ze sebe volilo předsedu. V každé výborové schůzi zasedal také člen okr. výboru. V prvých letech působení O. H. Z. volili také delegáti ze sebe 3-4 revidenty účtů. Když později se staly někde zpronevěry a pády okr. hosp. záložen (v Mělníce a Křivoklátě), počali vykonávat dozor úřední revisoři.
O. H. Z. směly po letech 1883 přijímat vklady toliko do několika procent základního kmenového kapitálu. Ke konci devatenáctého století rolnická obilní družstva vyžadovala značného úvěru, ale O. H. Z. nemohly družstvům vyhovět a proto bylo O. H. Z. povoleno přijímati vklady ve větší míře.7) Když po roku 1890 počaly se zařizovat na vsích prvé Kampeličky, které během 20 let do roku 1910 se rozšířily do všech farních a velkých obcí po celých Čechách, vznikla okr. hosp. záložnám tuhá konkurence, takže se počalo volat po zrušení Kampeliček. Žádosti podobné přicházely z krajin horských, zejména německých, kde O. H. Z. ve vývoji svém povětšině zakrněly. Veliké a stále více zkvétající hosp. záložny v krajinách bohatších nesdílely toto přání, ale žádaly, aby byly uvolněny - aby směly půjčky poskytovati na domy, okresům a pod. - a aby těžkopádný dozor úřední byl ulehčen, případně nahrazen dozorem svazovým. Nápadným zjevem zůstávalo, že tento druh peněžních ústavů jediný nevyvrcholil dosud v jednotné ústředí bankovní.
Okresní hosp. záložny dostály náležitě svému úkolu a obchodovaly až do let 1890tých toliko s 1/2% - platily ze vkladů 4% a braly úroku z půjček
7) Původně bylo okr. hosp. záložnám povoleno přijímati vklady pouze do dvojnásobné výše kmenového jmění. Zemským zákonem ze dne 2. února 1885 povoleno přijímati vklady do pateronásobné výše, zákonem z 30. června 1896 do desateronásobné, zákonem ze dne 26. dubna 1900 do patnácteronásobné výše kmenového jmění a posledním zákonem ze dne 6. června 1924 č. 128 Sb. z. povoleno přijímání vkladů do 60násobné výše vlastního jmění, po předchozím schválení zemského dohlédacího úřadu jako nejvyšší instance. Uvádím data O. H. Z. jaroměřské dle sdělení ředitelství ústavu: Záložna počala přijímati vklady teprve roku 1884. Vznikla r. 1882 sloučením okolních kontribučenských záložen a měla původně jmění kmenového 65.619 zlatých 68 krejcarů, z toho zl. 38.009.48 od kontribučenské záložny hořiněveské, 495.51 českoskalické, 2.891.86 hradišťské, 3.556.58 žírecké ve Zboží, 3.520.98 žírecké v Dubenci, 14.195.37 smiřické v Černilově, 2.898.45 opočenské a 51.05 novoměstské v Dolsku.
úpisy - po případě na úvěr hrazený kauci hypotékárně zjištěnou. Půjčky hypotékami jsou ovšem zákonem valně obmezeny. Výjimečně mohlo se také půjčovati na cenné papíry a na hospodářské plodiny. Zakázáno bylo půjčovati na reality městské - domy - a půjčovati okresům a obcím. V zásadě též bylo zakázáno kupovati statky nemovité, provozovati podniky průmyslové a pod. Aby O. H. Z. měly více peněžitých prostředků a mohly poskytovati členům více zápůjček, bylo jim po roku 1883 povoleno přijímati též vklady od účastníků a jiných osob. Záložny tyto podléhaly okresnímu i zemskému výboru. Do O. H. Z. volili se ve všech obcích delegáti a sice na 10 členů jeden delegát na 3 roky. Ve výroční valné schůzi delegátů byli z 12 volených členů představenstva každý rok 4 vylosováni a provedena nová volba 4 členů představenstva. To ze sebe volilo předsedu. V každé výborové schůzi zasedal také člen okr. výboru. V prvých letech působení O. H. Z. volili také delegáti ze sebe 3-4 revidenty účtů. Když později se staly někde zpronevěry a pády okr. hosp. záložen (v Mělníce a Křivoklátě), počali vykonávat dozor úřední revisoři.
O. H. Z. směly po letech 1883 přijímat vklady toliko do několika procent základního kmenového kapitálu. Ke konci devatenáctého století rolnická obilní družstva vyžadovala značného úvěru, ale O. H. Z. nemohly družstvům vyhovět a proto bylo O. H. Z. povoleno přijímati vklady ve větší míře.7) Když po roku 1890 počaly se zařizovat na vsích prvé Kampeličky, které během 20 let do roku 1910 se rozšířily do všech farních a velkých obcí po celých Čechách, vznikla okr. hosp. záložnám tuhá konkurence, takže se počalo volat po zrušení Kampeliček. Žádosti podobné přicházely z krajin horských, zejména německých, kde O. H. Z. ve vývoji svém povětšině zakrněly. Veliké a stále více zkvétající hosp. záložny v krajinách bohatších nesdílely toto přání, ale žádaly, aby byly uvolněny - aby směly půjčky poskytovati na domy, okresům a pod. - a aby těžkopádný dozor úřední byl ulehčen, případně nahrazen dozorem svazovým. Nápadným zjevem zůstávalo, že tento druh peněžních ústavů jediný nevyvrcholil dosud v jednotné ústředí bankovní.
Okresní hosp. záložny dostály náležitě svému úkolu a obchodovaly až do let 1890tých toliko s 1/2% - platily ze vkladů 4% a braly úroku z půjček
7) Původně bylo okr. hosp. záložnám povoleno přijímati vklady pouze do dvojnásobné výše kmenového jmění. Zemským zákonem ze dne 2. února 1885 povoleno přijímati vklady do pateronásobné výše, zákonem z 30. června 1896 do desateronásobné, zákonem ze dne 26. dubna 1900 do patnácteronásobné výše kmenového jmění a posledním zákonem ze dne 6. června 1924 č. 128 Sb. z. povoleno přijímání vkladů do 60násobné výše vlastního jmění, po předchozím schválení zemského dohlédacího úřadu jako nejvyšší instance. Uvádím data O. H. Z. jaroměřské dle sdělení ředitelství ústavu: Záložna počala přijímati vklady teprve roku 1884. Vznikla r. 1882 sloučením okolních kontribučenských záložen a měla původně jmění kmenového 65.619 zlatých 68 krejcarů, z toho zl. 38.009.48 od kontribučenské záložny hořiněveské, 495.51 českoskalické, 2.891.86 hradišťské, 3.556.58 žírecké ve Zboží, 3.520.98 žírecké v Dubenci, 14.195.37 smiřické v Černilově, 2.898.45 opočenské a 51.05 novoměstské v Dolsku.
str. 229
1. Kampeličky.
Záložny občanské dle vzoru Schulze-Delitzschova byly zakládány na vsích obyčejně v osadách farních po letech 1860tých, avšak neujaly se. Spravovány byly obyčejně učiteli vesnických škol za dozoru volených občanů. Obchodovaly toliko s 1/2%, aby rolnictvu mohly poskytovati co nejlevnější úvěr. Režii měly nepatrnou. Zanikly na vsích v krátkém čase.
Na podnět MUDra Cyrila K a m p e l í k a, 1) praktického lékaře v Kuklenách, po letech 1870tých hlásána jím a propagována byla zásada, aby rolnictvo ve farních osadách pro sebe zakládalo svépomocná peněžní družstva, kam by zámožnější své úspory peněžité ukládali a odkud by potřební a finančně slabí si peníze vypůjčovali. Dozor měli vést členové, volení ve valné schůzi, t. j. výbor a dozorčí rada. Funkce ty měly býti vykonávány zdarma; toliko pokladník - účetní - měl dostat přiměřenou peněžitou odměnu. Návrh dra Kampelíka, prvý toho druhu vůbec, dlouho nedocházel mezi rolnickým lidem pochopení a nebýti dostavivší se veliké hospodářské krise po letech 1882tých byl by se snad ani ve skutek neuvedl. Hrozná to byla tíseň, za kteréž po 6 let až do roku 1888, požadovány byly městskými peněžními ústavy 6% úroky z půjček a z osobních úvěrů směnečných placen úrok až 20%; okresní hosp. záložny ve svých začátečních letech nemohly krýt ani zdaleka potřebný toho času hospodářský úvěr. Teprve v letech 1890tých zakládány byly Kampeličky; první v Německé Rybné a ve Rtyni, okres Úpice. Roku 1891 přibyly další dvě, roku 1893 další tři, roku 1894 přibylo jich 9, r. 1895 16, r. 1896 27, 1897 53, 1898 78, roku 1899 91 a roku 1900 116.
Blahodárné působení těchto malých peněžních ústavů se všeobecně záhy uznávalo, neboť pomohly velikou měrou vyprošťovat lid venkovský z područí úvěru lichvářského, který v tom čase na venkově byl zakořeněn. V konvertování dluhů hypotečních ukázaly se Kampeličky velkým dobrodiním, konajíce pražské hypoteční bance při peněžitých výpůjčkách nejlepší a nejnezištnější služby, což vše dříve muselo být prováděno prostřednictvím advokáta a vyžadovalo mnoho peněz. A co hlavního! Přes to, že Kampeličky dosahují velikých peněžitých obratů, o ztrátách u nicb
1) Myšlenka dra Kampelíka nedocházela doma pochopení, ale ujala se za hranicemi v sousedním Německu, kde Němec Raifeisen ji propagoval a podařilo se mu takové malé peněžité ústavy založit; byly nazvány Raiffeisenky, kterýžto název zaveden byl zprvu i v Čechách. Později dokázalo se, že (v tom čase již zemřelý) dr. Kampelík byl prvým propagátorem jich a tyto ústavy jeho jménem pojmenovány.
KAPITOLA XXIV.
Družstevnictví zemědělské.1. Kampeličky.
Záložny občanské dle vzoru Schulze-Delitzschova byly zakládány na vsích obyčejně v osadách farních po letech 1860tých, avšak neujaly se. Spravovány byly obyčejně učiteli vesnických škol za dozoru volených občanů. Obchodovaly toliko s 1/2%, aby rolnictvu mohly poskytovati co nejlevnější úvěr. Režii měly nepatrnou. Zanikly na vsích v krátkém čase.
Na podnět MUDra Cyrila K a m p e l í k a, 1) praktického lékaře v Kuklenách, po letech 1870tých hlásána jím a propagována byla zásada, aby rolnictvo ve farních osadách pro sebe zakládalo svépomocná peněžní družstva, kam by zámožnější své úspory peněžité ukládali a odkud by potřební a finančně slabí si peníze vypůjčovali. Dozor měli vést členové, volení ve valné schůzi, t. j. výbor a dozorčí rada. Funkce ty měly býti vykonávány zdarma; toliko pokladník - účetní - měl dostat přiměřenou peněžitou odměnu. Návrh dra Kampelíka, prvý toho druhu vůbec, dlouho nedocházel mezi rolnickým lidem pochopení a nebýti dostavivší se veliké hospodářské krise po letech 1882tých byl by se snad ani ve skutek neuvedl. Hrozná to byla tíseň, za kteréž po 6 let až do roku 1888, požadovány byly městskými peněžními ústavy 6% úroky z půjček a z osobních úvěrů směnečných placen úrok až 20%; okresní hosp. záložny ve svých začátečních letech nemohly krýt ani zdaleka potřebný toho času hospodářský úvěr. Teprve v letech 1890tých zakládány byly Kampeličky; první v Německé Rybné a ve Rtyni, okres Úpice. Roku 1891 přibyly další dvě, roku 1893 další tři, roku 1894 přibylo jich 9, r. 1895 16, r. 1896 27, 1897 53, 1898 78, roku 1899 91 a roku 1900 116.
Blahodárné působení těchto malých peněžních ústavů se všeobecně záhy uznávalo, neboť pomohly velikou měrou vyprošťovat lid venkovský z područí úvěru lichvářského, který v tom čase na venkově byl zakořeněn. V konvertování dluhů hypotečních ukázaly se Kampeličky velkým dobrodiním, konajíce pražské hypoteční bance při peněžitých výpůjčkách nejlepší a nejnezištnější služby, což vše dříve muselo být prováděno prostřednictvím advokáta a vyžadovalo mnoho peněz. A co hlavního! Přes to, že Kampeličky dosahují velikých peněžitých obratů, o ztrátách u nicb
1) Myšlenka dra Kampelíka nedocházela doma pochopení, ale ujala se za hranicemi v sousedním Německu, kde Němec Raifeisen ji propagoval a podařilo se mu takové malé peněžité ústavy založit; byly nazvány Raiffeisenky, kterýžto název zaveden byl zprvu i v Čechách. Později dokázalo se, že (v tom čase již zemřelý) dr. Kampelík byl prvým propagátorem jich a tyto ústavy jeho jménem pojmenovány.
str. 230
ani mluviti nelze. Neomezené ručení se zde velice osvědčilo, nabádajíc k opatrnosti jak při přijímáni členů, tak při povolování půjček. Od prvopočátku má Ústřední jednota hosp. družstev na Kampeličky přísný dozor; nikdy nedovolovala, aby se pouštěly do obchodů s potřebami konsumními a nabádala je, aby provozovaly hlavně úvěr osobní a neukládaly své vklady na hypotéky.
A přece při vší své blahodárné činnosti staly se Kampeličky konkurenty okresních hospodářských záložen, jejichž činnosti se postavily často v cestu.
2. Družstva výrobní a prodejní.
Po rolnických družstvech úvěrních počala se tvořit družstva nákupní a prodejní. První podobné družstvo založeno bylo roku 1892 v Kutné Hoře. Následující léta družstev těch přibývalo, takže jich ke konci století bylo 50. Vztahovala se svým působením více na města, jen tu a tam též na vsi. Některá z nich zřídila si v posledních letech obilní skladiště a lze je tudíž právem čítati k družstvům obilních skladišť.
Dalším článkem ve vývoji českého družstevnictví jsou družstva výrobní. Mezi těmito nejčetněji jsou zastoupena družstva mlékařská. Ke konci století lze jich napočítati v Čechách na 60, na Moravě koncem roku 1903 celkem 95. Nejčileji zakládána byla mlékařská družstva ve východních Čechách. Tyto prvé mlékárny zařizovány byly vesměs na pohon ruční. Ruch se zakládáním družstevních mlékáren v Čechách započal roku 1896, kdy pod vlivem a podle vzoru mlékařských družstev moravských počala se zakládati družstva na Vysokomýtsku. Roku 1899 utvořila mlékárenská družstva na Vysokomýtsku »Jednotu českých družstev mlékárenských,« která si obrala za úkol činnost organisační a obchodní. Od roku 1901 zřízeno bylo u rady zemědělské pro král. České v Praze místo instruktora mlékařství.
Roku 1900 počínala se na Poděbradsku zakládati rolnická družstva na zpracování kořenů čekanky, která odtud se v krátkém čase rozšířila také na Královéhradecko. V tom čase, kdy ještě nebylo řepařských rolnických organisací a rolník stále ještě byl šikanován cukrovary a cena řepy byla stále nízká, chopilo se rolnictvo v některých krajích tvoření nových družstev a vrhlo se na novou okopaninu, čekanku, jíž mnozí do té doby ani neznali a o níž jen věděli, že při dobývání z půdy dá mnoho práce, protože vyorávače čekanky ještě neznali; těšili se tím, že pěstováním čekanky vzejde cukrovarům vážný konkurent, s kterým musí počítat.8) V tomto čase kořeny čekankové platily se dvakrát tak draze jako řepa.3) Až do utvoření se rolnických sušárenských družstev pěstovalo se čekanky jen málo a jen v zelinářských krajinách; sušila se
2) Skutečně se této konkurence cukrovary lekly a snažily se rolníky odvrátit ód vstupu do takového družstva, ostouzejíce jim všelijak pěstování čekanky.
3) V tom čase platily cukrovary 1 q řepy 90 až 95 kr., kdežto 1 q čekanky se platil 1 zl. 80 kr. a k tomu vyplácen byl co rok ještě nějaký obnos jako čistý zisk sušárenského družstva.
ani mluviti nelze. Neomezené ručení se zde velice osvědčilo, nabádajíc k opatrnosti jak při přijímáni členů, tak při povolování půjček. Od prvopočátku má Ústřední jednota hosp. družstev na Kampeličky přísný dozor; nikdy nedovolovala, aby se pouštěly do obchodů s potřebami konsumními a nabádala je, aby provozovaly hlavně úvěr osobní a neukládaly své vklady na hypotéky.
A přece při vší své blahodárné činnosti staly se Kampeličky konkurenty okresních hospodářských záložen, jejichž činnosti se postavily často v cestu.
2. Družstva výrobní a prodejní.
Po rolnických družstvech úvěrních počala se tvořit družstva nákupní a prodejní. První podobné družstvo založeno bylo roku 1892 v Kutné Hoře. Následující léta družstev těch přibývalo, takže jich ke konci století bylo 50. Vztahovala se svým působením více na města, jen tu a tam též na vsi. Některá z nich zřídila si v posledních letech obilní skladiště a lze je tudíž právem čítati k družstvům obilních skladišť.
Dalším článkem ve vývoji českého družstevnictví jsou družstva výrobní. Mezi těmito nejčetněji jsou zastoupena družstva mlékařská. Ke konci století lze jich napočítati v Čechách na 60, na Moravě koncem roku 1903 celkem 95. Nejčileji zakládána byla mlékařská družstva ve východních Čechách. Tyto prvé mlékárny zařizovány byly vesměs na pohon ruční. Ruch se zakládáním družstevních mlékáren v Čechách započal roku 1896, kdy pod vlivem a podle vzoru mlékařských družstev moravských počala se zakládati družstva na Vysokomýtsku. Roku 1899 utvořila mlékárenská družstva na Vysokomýtsku »Jednotu českých družstev mlékárenských,« která si obrala za úkol činnost organisační a obchodní. Od roku 1901 zřízeno bylo u rady zemědělské pro král. České v Praze místo instruktora mlékařství.
Roku 1900 počínala se na Poděbradsku zakládati rolnická družstva na zpracování kořenů čekanky, která odtud se v krátkém čase rozšířila také na Královéhradecko. V tom čase, kdy ještě nebylo řepařských rolnických organisací a rolník stále ještě byl šikanován cukrovary a cena řepy byla stále nízká, chopilo se rolnictvo v některých krajích tvoření nových družstev a vrhlo se na novou okopaninu, čekanku, jíž mnozí do té doby ani neznali a o níž jen věděli, že při dobývání z půdy dá mnoho práce, protože vyorávače čekanky ještě neznali; těšili se tím, že pěstováním čekanky vzejde cukrovarům vážný konkurent, s kterým musí počítat.8) V tomto čase kořeny čekankové platily se dvakrát tak draze jako řepa.3) Až do utvoření se rolnických sušárenských družstev pěstovalo se čekanky jen málo a jen v zelinářských krajinách; sušila se
2) Skutečně se této konkurence cukrovary lekly a snažily se rolníky odvrátit ód vstupu do takového družstva, ostouzejíce jim všelijak pěstování čekanky.
3) V tom čase platily cukrovary 1 q řepy 90 až 95 kr., kdežto 1 q čekanky se platil 1 zl. 80 kr. a k tomu vyplácen byl co rok ještě nějaký obnos jako čistý zisk sušárenského družstva.
str. 231
na plochu v primitivních tehdejších cihelnách a usušená vožena bývala z Hradecka povozem až do Prahy, kde se prodávala. V prvních sušárnách na čekanku koncem století, na př. u Jos. Lefnara ve Smiřicích n. L., bylo strojní zařízení zcela primitivní, takže krájení kořenů čekankových na kostky konalo asi 20 žen pomocí nože a lavice. Teprve do prvních družstevních' sušáren zavedeno bylo jíž dokonalé strojové zařízení, řezačka, pračka, výtah atd. Když v krátkém čase několika let zřídilo se na Poděbradsku, Královéhradecku a j. přes 30 sušárenských družstev, utvořil se svaz sušáren, čítající 33 družstev. Tento svaz sušáren postavil po převratu v Hradci Králové továrnu na kávové náhražky, zvanou »Kavoprůmysl«.
Roku 1899 vešlo v činnost první družstvo lihovarnické ve Stráži nad Nežárkou. Ovocnická družstva zřízena v Kostelci n. Orl., Sloupnici a Řepníkách. Začátkem dvacátého století, a sice roku 1904, nastal ruch v zakládání družstev lnářských. Ke konci století XIX. v několika obcích na Hradecku, Jaroměřsku, Královédvorsku, po horách a všude v krajinách, kde se jen pěstoval, chopili se obchodu se lnem jednotliví rolníci, postavili si zcela jednoduché budovy, »pazderny«, a nakupovali od rolníků surový močený len, jejž v pazderně svými lidmi na čisto obdělávali. K tomu účelu upravené pece se odpadky ze lnu, »pazdeřím«, vytápěly a surový len se sušil. Tento obchod vynesl některá léta rolniku-obchodníkovi slušný zisk. Na podkladě zákona o společenstvech zřizována byla družstva dobytkářská. Začátkem dvacátého století byla v Sedle-Komářicích, ve Žďáru u Blovic, v Novém Kníně, Domažlicích, Chrastavicích, Milavči, Dolanech n Klatov, Opočně a jinde. Také v oboru dobytkářství Morava Čechy předstihla. Družstva strojní rovněž teprve v začátku dvacátého století byla zřizována. Zařizování družstev elektrárenských spadá již do začátku dvacátého století. Proto přece činím jen stručný záznam o tom, že prvé elektrárenské družstvo v severovýchodních Čechách, a jedno z několika ojedinělých podniků toho druhu v celých Čechách, ba v celém Rakousku, zřízeno bylo roku 1907 ve Věkošich u Hradce Králové. Tím byl dán podklad k soustavné elektrisaci v Čechách, jež se odtud počala šířit do všech venkovských obcí. Zásluhu o ustavení tohoto prvého elektrického družstevního podniku ve vsi Věkošich měl tamní nadaný a podnikavý rolník a starosta obce Jan Černý, po převratu poslanec, který myšlenku elektrisace venkova jal se v okolí propagovat. Tím stala se obec Věkoše populární v celých Čechách a od té doby putovali tam jednotlivci i celé výpravy zemědělců, aby si prohlédli netoliko elektrické zařízení, nýbrž i družstevní zelárnu, zařízeni strojního družstva a hlavně zřízení obce po stránce estetické. O vše to měl plnou zásluhu rolník Jan Černý. 4)
4) Když byl roku 1911 utvořen v Hradci Králové elektrárenský svaz družstev pro severovýchodní Čechy, byl Jan Černý zvolen za předsedu, kteroužto hodnost dodnes zastává. Za veliké zásluhy o rozvoj elektrárenský v Čechách byl Janu Černému udělen čestný titul inženýra. Za světové války byl Jan Černý členem maffie v Hradci Králové a zvolen předsedou okresního Národního výboru. Do prvního voleného Národ, shromáždění zvolen byl J. Černý poslancem, což se i při druhých volbách opakovalo. Z důvodů zdravotních byl nucen vzdáti se činnosti politické.
na plochu v primitivních tehdejších cihelnách a usušená vožena bývala z Hradecka povozem až do Prahy, kde se prodávala. V prvních sušárnách na čekanku koncem století, na př. u Jos. Lefnara ve Smiřicích n. L., bylo strojní zařízení zcela primitivní, takže krájení kořenů čekankových na kostky konalo asi 20 žen pomocí nože a lavice. Teprve do prvních družstevních' sušáren zavedeno bylo jíž dokonalé strojové zařízení, řezačka, pračka, výtah atd. Když v krátkém čase několika let zřídilo se na Poděbradsku, Královéhradecku a j. přes 30 sušárenských družstev, utvořil se svaz sušáren, čítající 33 družstev. Tento svaz sušáren postavil po převratu v Hradci Králové továrnu na kávové náhražky, zvanou »Kavoprůmysl«.
Roku 1899 vešlo v činnost první družstvo lihovarnické ve Stráži nad Nežárkou. Ovocnická družstva zřízena v Kostelci n. Orl., Sloupnici a Řepníkách. Začátkem dvacátého století, a sice roku 1904, nastal ruch v zakládání družstev lnářských. Ke konci století XIX. v několika obcích na Hradecku, Jaroměřsku, Královédvorsku, po horách a všude v krajinách, kde se jen pěstoval, chopili se obchodu se lnem jednotliví rolníci, postavili si zcela jednoduché budovy, »pazderny«, a nakupovali od rolníků surový močený len, jejž v pazderně svými lidmi na čisto obdělávali. K tomu účelu upravené pece se odpadky ze lnu, »pazdeřím«, vytápěly a surový len se sušil. Tento obchod vynesl některá léta rolniku-obchodníkovi slušný zisk. Na podkladě zákona o společenstvech zřizována byla družstva dobytkářská. Začátkem dvacátého století byla v Sedle-Komářicích, ve Žďáru u Blovic, v Novém Kníně, Domažlicích, Chrastavicích, Milavči, Dolanech n Klatov, Opočně a jinde. Také v oboru dobytkářství Morava Čechy předstihla. Družstva strojní rovněž teprve v začátku dvacátého století byla zřizována. Zařizování družstev elektrárenských spadá již do začátku dvacátého století. Proto přece činím jen stručný záznam o tom, že prvé elektrárenské družstvo v severovýchodních Čechách, a jedno z několika ojedinělých podniků toho druhu v celých Čechách, ba v celém Rakousku, zřízeno bylo roku 1907 ve Věkošich u Hradce Králové. Tím byl dán podklad k soustavné elektrisaci v Čechách, jež se odtud počala šířit do všech venkovských obcí. Zásluhu o ustavení tohoto prvého elektrického družstevního podniku ve vsi Věkošich měl tamní nadaný a podnikavý rolník a starosta obce Jan Černý, po převratu poslanec, který myšlenku elektrisace venkova jal se v okolí propagovat. Tím stala se obec Věkoše populární v celých Čechách a od té doby putovali tam jednotlivci i celé výpravy zemědělců, aby si prohlédli netoliko elektrické zařízení, nýbrž i družstevní zelárnu, zařízeni strojního družstva a hlavně zřízení obce po stránce estetické. O vše to měl plnou zásluhu rolník Jan Černý. 4)
4) Když byl roku 1911 utvořen v Hradci Králové elektrárenský svaz družstev pro severovýchodní Čechy, byl Jan Černý zvolen za předsedu, kteroužto hodnost dodnes zastává. Za veliké zásluhy o rozvoj elektrárenský v Čechách byl Janu Černému udělen čestný titul inženýra. Za světové války byl Jan Černý členem maffie v Hradci Králové a zvolen předsedou okresního Národního výboru. Do prvního voleného Národ, shromáždění zvolen byl J. Černý poslancem, což se i při druhých volbách opakovalo. Z důvodů zdravotních byl nucen vzdáti se činnosti politické.
str. 232
3. Hospodářská družstva skladištní.
R. Í863 byly zrušeny kontribučenské obilní sýpky a z jich fondů vznikly okresní hospodářské záložny. Tím zdálo se, že končí doba obilních sýpek a skladišť úplně, leč nová doba vyvolala je opět, ovšem v nových formách. Nová skladiště obilní nemají přechovávati mrtvé zásoby obilí, nýbrž mají usnadniti jeho rychlý a výhodný odbyt.
Myšlenka, aby rolníci se spojili a utvořili družstvo, jež by si zbudovalo skladištní budovu, do které by rolnictvo své obilí dováželo a tam prodávalo, vznikla v Bavořích. Příkladu toho následovali rolníci v Rakousích a po nich rolníci německých okresů severozápadních Čech, odkud dostala se myšlenka do severovýchodních Čech, a sice prvně do Jaroměře zásluhou poslance Jana Jaroše, jenž tam prvý dal podnět k založení rolnického družstva a zbudování skladiště obilního, když byl před tím do Bavor zajel, aby si tam informace o skladištních družstvech opatřil.
Tehdy byla doba k získání rolnictva pro tuto myšlenku velmi vhodná. Týdenní obilní trhy konaly se jedině v okresních městech v některý všední den a tak, aby v sousedních městech nebyly tyto trhy v jeden den; na př. v Hradci Králové v sobotu, v Jaroměři v pátek, v Hořicích ve čtvrtek atd. Trh počínal v létě ráno o 7., v zimě o 8. hodině. Počátek trhu oznámil polic, strážník, vztyčiv u kašny aneb zastrčiv mezi postavené pytle obilí červenobílou plechovou korouhvičku. Aby rolník do zahájení trhu měl obilí složeno kolem středu tržiště, kde nejvíce kupci procházeli, a chtěl-li se uchránit tlačenice a čekání na složení, musel vyjíždět ze vzdálenějších obcí ve 4 hod. a z bližších o 5 hod. ráno. Po žních a před vánoci v prosinci, kdy se nejvíce ječmen prodával, stávalo se o takovém sobotním trhu v Hradci Králové, kam se sjelo velké množství rolníků na trh a kde se až do doby zrušení pevnosti roku 1893 5) projíždělo úzkou, jednokolejnou branou (když jely povozy z Hradce, musili jsme počkat, až přejely), že často, i když jsme ve 4 hod. z domova, 13 km vzdáleného, vyjeli, byla cesta před 7. hod. povozy již zacpána. Naložené vozy s obilím stály před labským mostem v řadě až 1/2 km dlouhé. Když v létě v 8, v zimě v 9 hod. stála řada povozů ještě na pravém břehu Labe před mostem a kynula naděje teprve ještě za hodinu do trhu se dostat a obilí složit v odlehlém místě náměstí, kam kupec již jen zabloudil, a trh již o 7., případně o 8. hod. započal, tu nezbývalo mnohému hospodáři, chtěl-li své obilí prodat, než aby sám 6) vzal hektolitr obilí na ramena a až 1/2 km cesty daleko na tržiště je donesl; hektolitr obilí postavil do středu tržiště jako vzorek, a prodával. Čeledín zajel s plným vozem na určené místo a obilí se ani na tržiště neskládalo. Prodal-Ii hospodář obilí na trhu, zavezlo se obilí obyčejně přímo do skladiště obchodníkova a byla při tom ta výhoda, že hospodář dříve s přesypáním obilí byl hotov a na potvrzený kupní lístek obdržel také dříve peníze za obilí.
5) Týmž rokem zrušena byla pevnost a nejprve zbourána byla brána slezská, pak brána pražská, západní, a následujícího roku 1894 brána jižní, moravská.
6) Čeledín musil zůstat u koní.
3. Hospodářská družstva skladištní.
R. Í863 byly zrušeny kontribučenské obilní sýpky a z jich fondů vznikly okresní hospodářské záložny. Tím zdálo se, že končí doba obilních sýpek a skladišť úplně, leč nová doba vyvolala je opět, ovšem v nových formách. Nová skladiště obilní nemají přechovávati mrtvé zásoby obilí, nýbrž mají usnadniti jeho rychlý a výhodný odbyt.
Myšlenka, aby rolníci se spojili a utvořili družstvo, jež by si zbudovalo skladištní budovu, do které by rolnictvo své obilí dováželo a tam prodávalo, vznikla v Bavořích. Příkladu toho následovali rolníci v Rakousích a po nich rolníci německých okresů severozápadních Čech, odkud dostala se myšlenka do severovýchodních Čech, a sice prvně do Jaroměře zásluhou poslance Jana Jaroše, jenž tam prvý dal podnět k založení rolnického družstva a zbudování skladiště obilního, když byl před tím do Bavor zajel, aby si tam informace o skladištních družstvech opatřil.
Tehdy byla doba k získání rolnictva pro tuto myšlenku velmi vhodná. Týdenní obilní trhy konaly se jedině v okresních městech v některý všední den a tak, aby v sousedních městech nebyly tyto trhy v jeden den; na př. v Hradci Králové v sobotu, v Jaroměři v pátek, v Hořicích ve čtvrtek atd. Trh počínal v létě ráno o 7., v zimě o 8. hodině. Počátek trhu oznámil polic, strážník, vztyčiv u kašny aneb zastrčiv mezi postavené pytle obilí červenobílou plechovou korouhvičku. Aby rolník do zahájení trhu měl obilí složeno kolem středu tržiště, kde nejvíce kupci procházeli, a chtěl-li se uchránit tlačenice a čekání na složení, musel vyjíždět ze vzdálenějších obcí ve 4 hod. a z bližších o 5 hod. ráno. Po žních a před vánoci v prosinci, kdy se nejvíce ječmen prodával, stávalo se o takovém sobotním trhu v Hradci Králové, kam se sjelo velké množství rolníků na trh a kde se až do doby zrušení pevnosti roku 1893 5) projíždělo úzkou, jednokolejnou branou (když jely povozy z Hradce, musili jsme počkat, až přejely), že často, i když jsme ve 4 hod. z domova, 13 km vzdáleného, vyjeli, byla cesta před 7. hod. povozy již zacpána. Naložené vozy s obilím stály před labským mostem v řadě až 1/2 km dlouhé. Když v létě v 8, v zimě v 9 hod. stála řada povozů ještě na pravém břehu Labe před mostem a kynula naděje teprve ještě za hodinu do trhu se dostat a obilí složit v odlehlém místě náměstí, kam kupec již jen zabloudil, a trh již o 7., případně o 8. hod. započal, tu nezbývalo mnohému hospodáři, chtěl-li své obilí prodat, než aby sám 6) vzal hektolitr obilí na ramena a až 1/2 km cesty daleko na tržiště je donesl; hektolitr obilí postavil do středu tržiště jako vzorek, a prodával. Čeledín zajel s plným vozem na určené místo a obilí se ani na tržiště neskládalo. Prodal-Ii hospodář obilí na trhu, zavezlo se obilí obyčejně přímo do skladiště obchodníkova a byla při tom ta výhoda, že hospodář dříve s přesypáním obilí byl hotov a na potvrzený kupní lístek obdržel také dříve peníze za obilí.
5) Týmž rokem zrušena byla pevnost a nejprve zbourána byla brána slezská, pak brána pražská, západní, a následujícího roku 1894 brána jižní, moravská.
6) Čeledín musil zůstat u koní.
str. 233
Prodej obilí na těchto trzích býval přečasto velmi obtížný. Kupec, obyčejně žid, než se zeptal rolníka na cenu, ohmatal holou rukou jakost, hlavně suchost obilí, při čemž až po loket hluboko ruku do pytle vstrčil, hrst zrní vytáhl a k vrchnímu zrní je porovnával. U ječmene pak ještě důkladně zrní očichal, není-li zapařeno. Přesvědčil-li se, že jakost obilí jest bezvadná, teprve se otázal na cenu. Vyřknul-li rolník, jsa si jist dobrou kvalitou obilí, cenu dle pražské plodinové bursy, tu obyčejně se na něho kupec utrhl, aby žerty si z něho netropil, nabídl o 1 zl. až 1.50 zl. méně a po dlouhém tahání přidal nejvýš 20 kr.; nedal-li hospodář za tuto cenu, odcházel kupec s úsměvem na rtech a poznámkou: »Za chvíli mne budete volat, ale já obili nebudu chtít! Ohlédněte se, co vás tu stojí, mám si v čem vybrat. Z Uher dostanu lacinější a lepší pšenici.«
Tak mluvili kupci, ať to byl křesťan nebo žid. A byli dohodnuti mezi sebou před každým týdenním trhem; nepřeplatili ani krejcarem nad umluvenou cenu, protože věděli, že zemědělec za nabízenou jimi cenu obilí prodat musí. Rolník skutečně prodat musel! A to byla cena za obilí zdravé! Cožpak za obilí vadné, pšenici tupou, ječmen zapařený! S takovým obilím nebylo radno ani do trhu jezdit. Neboť byl-li rolník, majitel zdravého obilí, terčem vtipů a posměšků od kupujících, což teprve ten, jenž měl obili vadné. Tu obyčejně kupec ohmatal a očichal jakost, ani na cenu se nezeptal a rychle odešel. Tací hospodáři museli neprodané zpět domů odvézt, a jelikož nějaká náprava dosušením již nebyla možná, nezbývalo, než za týden opět obilí naložit a jet do trhu, až se kolikrát teprve po třetí podařilo prodat vadný ječmen na šrot a pšenici některému obchodníku, kterého bylo třeba přímo poprosit.
Tak bylo na trhu v Hradci, kde je uzel drah a na Labi několik velkomlýnů, a obchodníci se až od Náchoda a z hor Orlických sjížděli nakoupit pěkné pšenice, sládci pak dobrého pivovarského ječmene, který se ve zdejší krajině, po řepě setý, výborně dařil. Jak mnohem hůře bylo na obilních trzích v okresních městech chudších krajin, vzdálených od drah a postrádajících jakéhokoliv průmyslu a obchodu! 7)
Dlužno dále uvážit, co často zakusil rolník s čeledínem i potahem, když přikvapila nepohoda a zima. A zimy za celého toho druhého půlstoletí bývaly tuhé. Každý rolník, když prodal obilí, musil u něho počkat, až kupcem najatý nosič pro obili přišel, za pomoci hospodáře do kupcových pytlů je přesypal a na kupním lístku příjem množství koupeného obilí rolníkovi potvrdil. Stávalo se dosti často, že do 11 hodin a po žních, kdy nával na trhu byl veliký, až i přes poledne stál rolník na náměstí, než přišla na něho řada a nosič obilí převzal. Potom si mohl rolník teprve dojít s potvrzeným lístkem do některého hostince, kde kupec peníze vyplácel. Nyní měl rolník leccos nakupovat, koně se musili nakrmit 8), a tak se v létě i v zimě stávalo, že před 4. hod. odpol. se nikdo z trhu nevrátil.
7) Taková odlehlá okresní města byla i na Hradecku, na př. Nechanice, Holice a i. A což v jižních Čechách, tam byly poměry na trhu ještě horší. Cena obilí byla tam o 15 až 20% nižší.
8) V tom čase v každém městě bylo několik zájezdních hostinců s velikými stájemi pro koně. Stáje byly o trzích koňmi přeplněny a tak nebylo možno koním ani seno, tím méně oves dát. Z koně se platilo za postavení
Prodej obilí na těchto trzích býval přečasto velmi obtížný. Kupec, obyčejně žid, než se zeptal rolníka na cenu, ohmatal holou rukou jakost, hlavně suchost obilí, při čemž až po loket hluboko ruku do pytle vstrčil, hrst zrní vytáhl a k vrchnímu zrní je porovnával. U ječmene pak ještě důkladně zrní očichal, není-li zapařeno. Přesvědčil-li se, že jakost obilí jest bezvadná, teprve se otázal na cenu. Vyřknul-li rolník, jsa si jist dobrou kvalitou obilí, cenu dle pražské plodinové bursy, tu obyčejně se na něho kupec utrhl, aby žerty si z něho netropil, nabídl o 1 zl. až 1.50 zl. méně a po dlouhém tahání přidal nejvýš 20 kr.; nedal-li hospodář za tuto cenu, odcházel kupec s úsměvem na rtech a poznámkou: »Za chvíli mne budete volat, ale já obili nebudu chtít! Ohlédněte se, co vás tu stojí, mám si v čem vybrat. Z Uher dostanu lacinější a lepší pšenici.«
Tak mluvili kupci, ať to byl křesťan nebo žid. A byli dohodnuti mezi sebou před každým týdenním trhem; nepřeplatili ani krejcarem nad umluvenou cenu, protože věděli, že zemědělec za nabízenou jimi cenu obilí prodat musí. Rolník skutečně prodat musel! A to byla cena za obilí zdravé! Cožpak za obilí vadné, pšenici tupou, ječmen zapařený! S takovým obilím nebylo radno ani do trhu jezdit. Neboť byl-li rolník, majitel zdravého obilí, terčem vtipů a posměšků od kupujících, což teprve ten, jenž měl obili vadné. Tu obyčejně kupec ohmatal a očichal jakost, ani na cenu se nezeptal a rychle odešel. Tací hospodáři museli neprodané zpět domů odvézt, a jelikož nějaká náprava dosušením již nebyla možná, nezbývalo, než za týden opět obilí naložit a jet do trhu, až se kolikrát teprve po třetí podařilo prodat vadný ječmen na šrot a pšenici některému obchodníku, kterého bylo třeba přímo poprosit.
Tak bylo na trhu v Hradci, kde je uzel drah a na Labi několik velkomlýnů, a obchodníci se až od Náchoda a z hor Orlických sjížděli nakoupit pěkné pšenice, sládci pak dobrého pivovarského ječmene, který se ve zdejší krajině, po řepě setý, výborně dařil. Jak mnohem hůře bylo na obilních trzích v okresních městech chudších krajin, vzdálených od drah a postrádajících jakéhokoliv průmyslu a obchodu! 7)
Dlužno dále uvážit, co často zakusil rolník s čeledínem i potahem, když přikvapila nepohoda a zima. A zimy za celého toho druhého půlstoletí bývaly tuhé. Každý rolník, když prodal obilí, musil u něho počkat, až kupcem najatý nosič pro obili přišel, za pomoci hospodáře do kupcových pytlů je přesypal a na kupním lístku příjem množství koupeného obilí rolníkovi potvrdil. Stávalo se dosti často, že do 11 hodin a po žních, kdy nával na trhu byl veliký, až i přes poledne stál rolník na náměstí, než přišla na něho řada a nosič obilí převzal. Potom si mohl rolník teprve dojít s potvrzeným lístkem do některého hostince, kde kupec peníze vyplácel. Nyní měl rolník leccos nakupovat, koně se musili nakrmit 8), a tak se v létě i v zimě stávalo, že před 4. hod. odpol. se nikdo z trhu nevrátil.
7) Taková odlehlá okresní města byla i na Hradecku, na př. Nechanice, Holice a i. A což v jižních Čechách, tam byly poměry na trhu ještě horší. Cena obilí byla tam o 15 až 20% nižší.
8) V tom čase v každém městě bylo několik zájezdních hostinců s velikými stájemi pro koně. Stáje byly o trzích koňmi přeplněny a tak nebylo možno koním ani seno, tím méně oves dát. Z koně se platilo za postavení
str. 234
Je přirozeno, že rolník i čeledín v zimním období vrátili se celí přestydlí, a zmoření.
Do trhu se musilo s obilím jezdit z velkých statků po odbytých podzimních pracích každý týden, aby se všechno obilí prodalo, a ze středních usedlostí každý druhý týden. A když nemohl rolník obilí prodat a s jednou fůrou až i třikrát do trhu musil jet, pak se stával takový trh postrachem a rolník v úzkosti čekal den, kdy měl opět jet na trh.
Na Královéhradecku a Jaroměřsku dováželi rolníci mnoho obilí, pšenice i žita, na prodej do obchodních velkomlýnů na Labi, do Černožic, Hořenic, Smiřic, Předměřic a Kydlinova. Avšak mlynáři kupovali jen obilí dobře suché a za cenu obyčejně nižší než na trhu. Byli totiž přesvědčeni, že každý rolník, který přiveze obilí na prodej do mlýna, potřebuje peněz, a že obilí dá za nabídnutou cenu, protože se s ním domů nepoveze. Mlynář vyložil rolníkovi všecky výhody, jaké má při tom, jede-li s obilím do mlýna aneb do města. A málokdy rolník za nabídnutou cenu mlynáři obilí nedal. Ale přes to, že se značné procento obilí přímo do těchto mlýnů dovezlo, bývaly týdenní trhy v městech, zvláště celé pololetí po žních, velice silně obeslány. Tak na př. v Hradci Králové bývala západní část Velkého náměstí od chodníku podél Mariánského sloupu vedoucího, až k radnici, - kde musila být ponechána volná širší cesta pro povozy - a od kašny až k biskupské residenci řadami pytlů obilí zastavena. Bývalo to několik tisíc hektolitrů.
* * *
Hospodářské spolky, jež převzaly vojenské dodávky, mívaly velké potíže s dodávkou obili, žita a ovsa, do vojenských skladišť a stávalo se, že nemohly závazku svému dostáti. Dodávku na př. 40 vagónů žita pro voj. skladiště josefovské 9) bylo těžko mezi rolníky do vánoc sehnat, neboť žito se méně pěstovalo a až naposled cepy se mlátilo. V pohorských okresech to bylo snadnější. A přece dalo to mnoho práce opatřit mezi rolníky v tomto podzimním čase vagón žita, aby v určitou hodinu bylo na nádraží dovezeno a brzy naloženo. 10) Po částech žito svézt a vysypat a pak najednou je naměřit a do vagónu naložit nebylo možno, protože nebylo po ruce skladiště. Rolníků, kteří by měli vagón žita, bylo velmi málo, to mohl mít jedině velkostatkář. 11) Pouze rolníci kolem Josefova mohli povozy
do stáje 10 krejcarů. Také na všech předměstích bylo po několika zájezdních hostincích. V Hradci Králové jen na Pražském Předměstí byly zájezdní hospody se stájemi: »Na špici«, »U Vyhnálků«, »Na Kalince«, »Na Metelce«. Zde se teprve mohli koně pokrmit. Poslední dvě hospody patřily již do Plotišť. Uvnitř města byly velké stáje pro koně v hostincích: »U zeleného stromu«, »U podkovy« »U beránka«, »U černého koně«, a ve »Smetanově hospodě«. V Jaroměři byly zájezdní hostince: »Na špici« u Matoušů (dnešní Grand hotel), u Matysů, »U zlatého křížku«, »Na Pácaltce« a stáje pro koně u Fejtků, »U černého koně«, a »U beránka«.
9 ) Hosp. spolek jaroměřský mohl r. 1894 ze zadaných 4000 q žita dodat jen 1000 q.
10) Pytle pro vagónové zásilky zasílala správa vojenského skladiště jednotlivým hosp. spolkům.
11) Když některý hosp. spolek viděl, že převzaté dodávce obilí nedostojí, byl nucen často obrátit se na sousední velkostatek a správce velkostatku obyčejně rád vyhověl.
Je přirozeno, že rolník i čeledín v zimním období vrátili se celí přestydlí, a zmoření.
Do trhu se musilo s obilím jezdit z velkých statků po odbytých podzimních pracích každý týden, aby se všechno obilí prodalo, a ze středních usedlostí každý druhý týden. A když nemohl rolník obilí prodat a s jednou fůrou až i třikrát do trhu musil jet, pak se stával takový trh postrachem a rolník v úzkosti čekal den, kdy měl opět jet na trh.
Na Královéhradecku a Jaroměřsku dováželi rolníci mnoho obilí, pšenice i žita, na prodej do obchodních velkomlýnů na Labi, do Černožic, Hořenic, Smiřic, Předměřic a Kydlinova. Avšak mlynáři kupovali jen obilí dobře suché a za cenu obyčejně nižší než na trhu. Byli totiž přesvědčeni, že každý rolník, který přiveze obilí na prodej do mlýna, potřebuje peněz, a že obilí dá za nabídnutou cenu, protože se s ním domů nepoveze. Mlynář vyložil rolníkovi všecky výhody, jaké má při tom, jede-li s obilím do mlýna aneb do města. A málokdy rolník za nabídnutou cenu mlynáři obilí nedal. Ale přes to, že se značné procento obilí přímo do těchto mlýnů dovezlo, bývaly týdenní trhy v městech, zvláště celé pololetí po žních, velice silně obeslány. Tak na př. v Hradci Králové bývala západní část Velkého náměstí od chodníku podél Mariánského sloupu vedoucího, až k radnici, - kde musila být ponechána volná širší cesta pro povozy - a od kašny až k biskupské residenci řadami pytlů obilí zastavena. Bývalo to několik tisíc hektolitrů.
Hospodářské spolky, jež převzaly vojenské dodávky, mívaly velké potíže s dodávkou obili, žita a ovsa, do vojenských skladišť a stávalo se, že nemohly závazku svému dostáti. Dodávku na př. 40 vagónů žita pro voj. skladiště josefovské 9) bylo těžko mezi rolníky do vánoc sehnat, neboť žito se méně pěstovalo a až naposled cepy se mlátilo. V pohorských okresech to bylo snadnější. A přece dalo to mnoho práce opatřit mezi rolníky v tomto podzimním čase vagón žita, aby v určitou hodinu bylo na nádraží dovezeno a brzy naloženo. 10) Po částech žito svézt a vysypat a pak najednou je naměřit a do vagónu naložit nebylo možno, protože nebylo po ruce skladiště. Rolníků, kteří by měli vagón žita, bylo velmi málo, to mohl mít jedině velkostatkář. 11) Pouze rolníci kolem Josefova mohli povozy
do stáje 10 krejcarů. Také na všech předměstích bylo po několika zájezdních hostincích. V Hradci Králové jen na Pražském Předměstí byly zájezdní hospody se stájemi: »Na špici«, »U Vyhnálků«, »Na Kalince«, »Na Metelce«. Zde se teprve mohli koně pokrmit. Poslední dvě hospody patřily již do Plotišť. Uvnitř města byly velké stáje pro koně v hostincích: »U zeleného stromu«, »U podkovy« »U beránka«, »U černého koně«, a ve »Smetanově hospodě«. V Jaroměři byly zájezdní hostince: »Na špici« u Matoušů (dnešní Grand hotel), u Matysů, »U zlatého křížku«, »Na Pácaltce« a stáje pro koně u Fejtků, »U černého koně«, a »U beránka«.
9 ) Hosp. spolek jaroměřský mohl r. 1894 ze zadaných 4000 q žita dodat jen 1000 q.
10) Pytle pro vagónové zásilky zasílala správa vojenského skladiště jednotlivým hosp. spolkům.
11) Když některý hosp. spolek viděl, že převzaté dodávce obilí nedostojí, byl nucen často obrátit se na sousední velkostatek a správce velkostatku obyčejně rád vyhověl.
str. 235
v jakémkoliv množství dopoledne i odpoledne dodati žito i oves přímo do josefovské vojenské zásobárny.
Uskutečnění dodávky ječmene na př. ječmenářskému družstvu, jehož byl hosp. spolek jaroměřský členem, nebylo lehčí, přes to, že ječmen se hned po žních anebo po podzimní polní práci mlátil. Bylo to sice snadnější než u žita, ale vagón ječmene zdravého, stejného, bez zápachu, bylo skutečně těžko shromáždit. Vždyť i jen 10% vadného, zapařeného a tím smrdutého zrna pokazí ostatních 90% ječmene zdravého; bystrý sládek to snadno poznal a ječmen buď nepřijal, anebo s velkou srážkou. A také u ječmene, aby se mohl třídit na sladovnický a krmný, bylo potřebí místnosti, skladiště, měl-li se ječmen vzdáleným pivovarům ve vagónových zásilkách za lepší cenu prodat.
Za takových okolnosti na Jaroměřsku zájem pro utvoření rolnického družstva a zřízeni rolnických obilních skladišť ovšem přímo vzplanul, když podal poslanec Jaroš v září 1898 na schůzi v Černožicích zevrubnou zprávu o významu těchto skladišť. Ve schůzi výboru hosp. spolku v Jaroměři 18. prosince 1898 poslanec a okresní starosta Jan Jaroš navrhl, aby hosp. spolek vzal si za úkol zřídit v krátkém čase rolnické obilní skladiště ve smyslu usnesení schůze hosp. spolku v Černožicích n. L. Návrh byl všemi přítomnými členy přijat. V krátké době na to přikročeno k volbě představenstva a dozorčí rady, jimž bylo starati se o utvoření družstva pro zbudování obilního skladiště. Po první volbě představenstva byli delegováni posl. Jaroš, V. Jirsák, Al. Reichrt a Jan Kotlant, aby zajeli prohlédnouti již stávající družstevní obilní skladiště. V únoru 1899 vydali se na cestu nejprve do Biliny a Chebu v Čechách a odtud do Rakous do Pöchlarnu a Mistelbachu, v kterýchžto okresních městech družstevní obilní skladiště dle vzoru bavorského již byla. Družstevní organisace tamějšího rolnictva, seskupeného kolem těchto skladišť, tak po/budila deputaci, že navrátila se s pevným předsevzetím, utvořiti co nejdříve podobnou rolnickou organisaci a postaviti obilní skladiště na Jaroměřsku. Na základě toho z usnesení výboru hosp. spolku pořádány byly propagační přednášky v různých obcích okresu.
S počátku nenalézala tato akce plného pochopení - jako každá nová věc. - Různí nepřátelé, hlavně z kruhů obchodníků s obilím, jimž záleželo na udržení dosavadních týdenních trhů obilních, šířili mezi rolnictvem poplašné zprávy, poukazujíce mezi jiným na zkrachované bývalé rolnické cukrovary i na bývalé kontribučenské špýchary, které prý také rolnictvu nepřinesly žádného prospěchu. Mimo to nová organisace na podkladě družstevním byla něco tak nového, že bylo třeba velikého úsilí, aby rolnictvo dobře porozumělo novým směrům.
Nejtvrdším oříškem byla otázka financováni nového družstevního podniku. Aby pro začátek byl získán co největší počet rolníků za členy družstva, stanoven co nejnižší příspěvek členský, a sice 1 zl., ač předem se vědělo, že při této minimální výši podílové nelze zůstati.
Mezi tím zakoupen byl pozemek pro stavbu skladiště od továrníka Čerycha u josefovského nádraží, vypracovány plány a rozpočty a horečně
v jakémkoliv množství dopoledne i odpoledne dodati žito i oves přímo do josefovské vojenské zásobárny.
Uskutečnění dodávky ječmene na př. ječmenářskému družstvu, jehož byl hosp. spolek jaroměřský členem, nebylo lehčí, přes to, že ječmen se hned po žních anebo po podzimní polní práci mlátil. Bylo to sice snadnější než u žita, ale vagón ječmene zdravého, stejného, bez zápachu, bylo skutečně těžko shromáždit. Vždyť i jen 10% vadného, zapařeného a tím smrdutého zrna pokazí ostatních 90% ječmene zdravého; bystrý sládek to snadno poznal a ječmen buď nepřijal, anebo s velkou srážkou. A také u ječmene, aby se mohl třídit na sladovnický a krmný, bylo potřebí místnosti, skladiště, měl-li se ječmen vzdáleným pivovarům ve vagónových zásilkách za lepší cenu prodat.
Za takových okolnosti na Jaroměřsku zájem pro utvoření rolnického družstva a zřízeni rolnických obilních skladišť ovšem přímo vzplanul, když podal poslanec Jaroš v září 1898 na schůzi v Černožicích zevrubnou zprávu o významu těchto skladišť. Ve schůzi výboru hosp. spolku v Jaroměři 18. prosince 1898 poslanec a okresní starosta Jan Jaroš navrhl, aby hosp. spolek vzal si za úkol zřídit v krátkém čase rolnické obilní skladiště ve smyslu usnesení schůze hosp. spolku v Černožicích n. L. Návrh byl všemi přítomnými členy přijat. V krátké době na to přikročeno k volbě představenstva a dozorčí rady, jimž bylo starati se o utvoření družstva pro zbudování obilního skladiště. Po první volbě představenstva byli delegováni posl. Jaroš, V. Jirsák, Al. Reichrt a Jan Kotlant, aby zajeli prohlédnouti již stávající družstevní obilní skladiště. V únoru 1899 vydali se na cestu nejprve do Biliny a Chebu v Čechách a odtud do Rakous do Pöchlarnu a Mistelbachu, v kterýchžto okresních městech družstevní obilní skladiště dle vzoru bavorského již byla. Družstevní organisace tamějšího rolnictva, seskupeného kolem těchto skladišť, tak po/budila deputaci, že navrátila se s pevným předsevzetím, utvořiti co nejdříve podobnou rolnickou organisaci a postaviti obilní skladiště na Jaroměřsku. Na základě toho z usnesení výboru hosp. spolku pořádány byly propagační přednášky v různých obcích okresu.
S počátku nenalézala tato akce plného pochopení - jako každá nová věc. - Různí nepřátelé, hlavně z kruhů obchodníků s obilím, jimž záleželo na udržení dosavadních týdenních trhů obilních, šířili mezi rolnictvem poplašné zprávy, poukazujíce mezi jiným na zkrachované bývalé rolnické cukrovary i na bývalé kontribučenské špýchary, které prý také rolnictvu nepřinesly žádného prospěchu. Mimo to nová organisace na podkladě družstevním byla něco tak nového, že bylo třeba velikého úsilí, aby rolnictvo dobře porozumělo novým směrům.
Nejtvrdším oříškem byla otázka financováni nového družstevního podniku. Aby pro začátek byl získán co největší počet rolníků za členy družstva, stanoven co nejnižší příspěvek členský, a sice 1 zl., ač předem se vědělo, že při této minimální výši podílové nelze zůstati.
Mezi tím zakoupen byl pozemek pro stavbu skladiště od továrníka Čerycha u josefovského nádraží, vypracovány plány a rozpočty a horečně
str. 236
pracováno častými přednáškami pro získání nových členů. Po jednoroční usilovné práci mohlo býti přikročeno k ustavení »Družstva rolnického skladiště« za účastí 476 členů se 660 podíly, které byly na 10 korun zvýšeny; schváleny stanovy a zvoleno pětičlenné představenstvo, které sestávalo z předsedy Václ. Jirsáka z Rychnovka, místopředsedy VácL Novotného ze Semonic a členů představenstva Jana Kotlanta z Holohlav, Aleše Reichrta ze Star. Plesu a Matěje Cejnara z Roztok. Dozorčí rada byla 9členná.
Prvým úkolem představenstva bylo zaopatřit peníze na stavbu skladištní budovy, opatřiti úvěr pro začátek obchodu a přivésti obchod do chodu. Podány žádosti k zemské správě i k vládě vídeňské za udělení subvence. Skladištní rolnická družstva dostávala 15% subvence a 10% bezúročné půjčky z celkového stavebního nákladu. Peníze na stavbu skladiště opatřila okr. hosp. záložna jaroměřská na osobní záruku členů představenstva. Se stavbou započato na jaře roku 1900 a dokončena byla v srpnu téhož roku. Dne 12. srpna konala se valná schůze skladištního družstva již v místnostech nového skladiště, zahájeno bylo nakupování obilí a ustanoveny nákupní ceny: pšenice 8 zl., žito 8 zl., ječmen 7 zl. a oves 5 zl. za 1 q.
Po ukončení stavby a otevření obchodu narazilo představenstvo v praksi na veliké finanční svízele. Peníze na placeni obilí musilo opětně krýti osobním úvěrem u okr. hospodářské záložny v Jaroměři.
Ze všech rolníků okresu jaroměřského, majitelů středních usedlostí i chalupníků, toliko asi dvě pětiny se přihlásily za členy skladištního družstva a i tito členové neměli mnoho důvěry ke svému novému podniku, a většina z nich postupovala oposičně - přišli do skladiště se vzorkem obilí, když byli dříve pochodili známé pekaře a mlynáře, nakupovače, v Jaroměři, Josefově i v okolí, a naposled ve svém skladišti požadovali obyčejně o 5 až 20 kr. přes nejvyšší cenu, jaká jim byla od obchodníků nabídnuta, jsouce toho názoru, že skladiště jim musí platiti nejvyšší existující cenu místní - což dle jejich názoru mělo být účelem obilního skladiště; nebrali žádného zřetele na režii a začáteční těžkosti obchodu.
Velkomlýny, pekaři a obchodníci s obilím vůbec, tušíce v novém, ale zatím finančně slabém rolnickém obilním skladišti budoucího nebezpečného konkurenta, snažili se využít nejvhodnější chvíle k jeho zničení. Nabízeli vskutku za obilí rolníkům doma i na trhu ceny o 5 až 10 kr. vyšší, nežli mohlo skladiště platit, a rolník často zapomněl na svoji povinnost ke skladišti, zapomněl, jak se k němu choval kupec, dokud skladiště ještě neexistovalo, a nedomyslil, že svízele se na obilním trhu opět obnoví, až skladiště obchodníci udusí, a - pro cenu o 5 kr. na hektolitru vyšší prodal své obilí raději obchodníkovi.
Ale skladišti nastávala ještě druhá svízel.
Rolník obyčejně prodal obchodníkovi své kvalitně nejlepší obilí, suché, za které mohl obchodník vyšší cenu zaplatit, kdežto obilí tupé, jež obchodník vůbec nechtěl, přivezl takový znamenitý družstevník do skladiště, a když skladník pro vadnost obili nabídl cenu nižší, cítil to rolník jako křivdu, dovolával se povinnosti skladiště vůči sobě jako členu atd.,
pracováno častými přednáškami pro získání nových členů. Po jednoroční usilovné práci mohlo býti přikročeno k ustavení »Družstva rolnického skladiště« za účastí 476 členů se 660 podíly, které byly na 10 korun zvýšeny; schváleny stanovy a zvoleno pětičlenné představenstvo, které sestávalo z předsedy Václ. Jirsáka z Rychnovka, místopředsedy VácL Novotného ze Semonic a členů představenstva Jana Kotlanta z Holohlav, Aleše Reichrta ze Star. Plesu a Matěje Cejnara z Roztok. Dozorčí rada byla 9členná.
Prvým úkolem představenstva bylo zaopatřit peníze na stavbu skladištní budovy, opatřiti úvěr pro začátek obchodu a přivésti obchod do chodu. Podány žádosti k zemské správě i k vládě vídeňské za udělení subvence. Skladištní rolnická družstva dostávala 15% subvence a 10% bezúročné půjčky z celkového stavebního nákladu. Peníze na stavbu skladiště opatřila okr. hosp. záložna jaroměřská na osobní záruku členů představenstva. Se stavbou započato na jaře roku 1900 a dokončena byla v srpnu téhož roku. Dne 12. srpna konala se valná schůze skladištního družstva již v místnostech nového skladiště, zahájeno bylo nakupování obilí a ustanoveny nákupní ceny: pšenice 8 zl., žito 8 zl., ječmen 7 zl. a oves 5 zl. za 1 q.
Po ukončení stavby a otevření obchodu narazilo představenstvo v praksi na veliké finanční svízele. Peníze na placeni obilí musilo opětně krýti osobním úvěrem u okr. hospodářské záložny v Jaroměři.
Ze všech rolníků okresu jaroměřského, majitelů středních usedlostí i chalupníků, toliko asi dvě pětiny se přihlásily za členy skladištního družstva a i tito členové neměli mnoho důvěry ke svému novému podniku, a většina z nich postupovala oposičně - přišli do skladiště se vzorkem obilí, když byli dříve pochodili známé pekaře a mlynáře, nakupovače, v Jaroměři, Josefově i v okolí, a naposled ve svém skladišti požadovali obyčejně o 5 až 20 kr. přes nejvyšší cenu, jaká jim byla od obchodníků nabídnuta, jsouce toho názoru, že skladiště jim musí platiti nejvyšší existující cenu místní - což dle jejich názoru mělo být účelem obilního skladiště; nebrali žádného zřetele na režii a začáteční těžkosti obchodu.
Velkomlýny, pekaři a obchodníci s obilím vůbec, tušíce v novém, ale zatím finančně slabém rolnickém obilním skladišti budoucího nebezpečného konkurenta, snažili se využít nejvhodnější chvíle k jeho zničení. Nabízeli vskutku za obilí rolníkům doma i na trhu ceny o 5 až 10 kr. vyšší, nežli mohlo skladiště platit, a rolník často zapomněl na svoji povinnost ke skladišti, zapomněl, jak se k němu choval kupec, dokud skladiště ještě neexistovalo, a nedomyslil, že svízele se na obilním trhu opět obnoví, až skladiště obchodníci udusí, a - pro cenu o 5 kr. na hektolitru vyšší prodal své obilí raději obchodníkovi.
Ale skladišti nastávala ještě druhá svízel.
Rolník obyčejně prodal obchodníkovi své kvalitně nejlepší obilí, suché, za které mohl obchodník vyšší cenu zaplatit, kdežto obilí tupé, jež obchodník vůbec nechtěl, přivezl takový znamenitý družstevník do skladiště, a když skladník pro vadnost obili nabídl cenu nižší, cítil to rolník jako křivdu, dovolával se povinnosti skladiště vůči sobě jako členu atd.,
str. 237
a následoval hněv a nedůvěra i ostouzení správy skladiště. A jelikož skladiště zvláště ve svých začátcích bylo nuceno i vadné obilí od členů odebrat, by se častým mrzutostem vyvarovalo, trpělo tímto nákupem vadného obilí velice na dobré pověsti u firem, Jimž vagónové zásilky obilí prodávalo, zvláště u ječmene. Neboť došla-li jednou některému pivovaru zásilka ječmene poněkud vadného, zřekl se v budoucnosti dalšího nákupu ječmene z rolnického skladiště. Ostatně všude starali se nepřátelé mladého skladiště o jeho ostouzení, tvrdíce, že kupuje toliko podřadné obilí, kterým jiný obchodník opovrhne.
Pro toto družstvo, prvé toho druhu v severovýchodních Čechách, nebylo mezi rolnictvem dlouho náležitého pochopení. Nejen rolníci z okresu, mimo družstvo stojící, nýbrž i značná část rolníků-členů družstva, prodávali obilí mimo skladiště, obchodníkům, kteří se k nim nyní neobyčejně vlídně chovali a přeplatkem 5 i 10 kr. na hektolitru obilí přes cenu skladiště neskrblili, neboť měli dobře propočítáno, že kdyby museli toto obilí z rolnického skladiště koupit, museli by rovněž nejméně takovouto cenu platit a koupené obilí na své výlohy domů dopravit. A věděli, že přímým nákupem obilí od rolníků ubíjejí ve finanční tísni jsoucí skladiště. Již v dřívějším čase o týdenních trzích obilních byli vždy obchodníci o kupní ceně obilí předem dohodnuti a tím pevněji se semkli nyní. Uvědomělí rolníci počali však záhy chápat blahodárný účinek sdružení rolnictva v obilních skladištích a proto se šířilo sdružování v jiných oborech hospodářských, a řepařská organisace, sušárenská, peněžní, dobytkářská a jiná rolnická družstva počala se začátkem prvých let dvacátého století na venkově rodit tak rychle, jako houby po dešti. Šířící se
a následoval hněv a nedůvěra i ostouzení správy skladiště. A jelikož skladiště zvláště ve svých začátcích bylo nuceno i vadné obilí od členů odebrat, by se častým mrzutostem vyvarovalo, trpělo tímto nákupem vadného obilí velice na dobré pověsti u firem, Jimž vagónové zásilky obilí prodávalo, zvláště u ječmene. Neboť došla-li jednou některému pivovaru zásilka ječmene poněkud vadného, zřekl se v budoucnosti dalšího nákupu ječmene z rolnického skladiště. Ostatně všude starali se nepřátelé mladého skladiště o jeho ostouzení, tvrdíce, že kupuje toliko podřadné obilí, kterým jiný obchodník opovrhne.
Pro toto družstvo, prvé toho druhu v severovýchodních Čechách, nebylo mezi rolnictvem dlouho náležitého pochopení. Nejen rolníci z okresu, mimo družstvo stojící, nýbrž i značná část rolníků-členů družstva, prodávali obilí mimo skladiště, obchodníkům, kteří se k nim nyní neobyčejně vlídně chovali a přeplatkem 5 i 10 kr. na hektolitru obilí přes cenu skladiště neskrblili, neboť měli dobře propočítáno, že kdyby museli toto obilí z rolnického skladiště koupit, museli by rovněž nejméně takovouto cenu platit a koupené obilí na své výlohy domů dopravit. A věděli, že přímým nákupem obilí od rolníků ubíjejí ve finanční tísni jsoucí skladiště. Již v dřívějším čase o týdenních trzích obilních byli vždy obchodníci o kupní ceně obilí předem dohodnuti a tím pevněji se semkli nyní. Uvědomělí rolníci počali však záhy chápat blahodárný účinek sdružení rolnictva v obilních skladištích a proto se šířilo sdružování v jiných oborech hospodářských, a řepařská organisace, sušárenská, peněžní, dobytkářská a jiná rolnická družstva počala se začátkem prvých let dvacátého století na venkově rodit tak rychle, jako houby po dešti. Šířící se
Hospodářské družstvo skladištní v Jaroměři po svém založení. - stránka 237
str. 238
zájem pro sdružování opanoval i vrstvy oněch nedůvěřivých rolníků i malých chalupníků. takže do světové války nebylo téměř rolníka, který by nebyl členem alespoň jednoho družstva. A byli to právě rolníci finančně slabší i malí chalupníci, kteří pochopili, že družstevnictví je ochranou slabých, aby nebyli hospodářsky utlačeni a aby se i jim dostalo stejných výhod jako hospodářsky silnějším jednotlivcům, kteří ovšem musili domysliti, že po zdolání a ujařmení slabších došla by na konec řada i na ně.
V krátkém čase po zařízení obilního rolnického skladiště na Jaroměřsku utvořilo se v sousedství jeho v Hradci Králové druhé družstvo obilního skladiště v roku 1900. 12) Hlavním činitelem zde byl Václav Skvrna z Čistěvsi, absolvent vyšší hospodářské školy. Brzy následovalo utvoření skladištního družstva v Pardubicích a tak se šířila akce zakládání družstevních rolnických skladišť od okresu k okresu.
12) Toho roku bylo pro skladiště najato skladiště Záložního a úvěrního ústavu královéhradeckého. Teprve roku 1903 byla postavena rozsáhlá budova skladiště, do které se družstvo na jaře roku 1904 přestěhovalo. Také toto skladištní družstvo se velmi rozmohlo.
zájem pro sdružování opanoval i vrstvy oněch nedůvěřivých rolníků i malých chalupníků. takže do světové války nebylo téměř rolníka, který by nebyl členem alespoň jednoho družstva. A byli to právě rolníci finančně slabší i malí chalupníci, kteří pochopili, že družstevnictví je ochranou slabých, aby nebyli hospodářsky utlačeni a aby se i jim dostalo stejných výhod jako hospodářsky silnějším jednotlivcům, kteří ovšem musili domysliti, že po zdolání a ujařmení slabších došla by na konec řada i na ně.
V krátkém čase po zařízení obilního rolnického skladiště na Jaroměřsku utvořilo se v sousedství jeho v Hradci Králové druhé družstvo obilního skladiště v roku 1900. 12) Hlavním činitelem zde byl Václav Skvrna z Čistěvsi, absolvent vyšší hospodářské školy. Brzy následovalo utvoření skladištního družstva v Pardubicích a tak se šířila akce zakládání družstevních rolnických skladišť od okresu k okresu.
12) Toho roku bylo pro skladiště najato skladiště Záložního a úvěrního ústavu královéhradeckého. Teprve roku 1903 byla postavena rozsáhlá budova skladiště, do které se družstvo na jaře roku 1904 přestěhovalo. Také toto skladištní družstvo se velmi rozmohlo.
str. 239
Hospodářské spolky.
Svobody spolčovací, která byla zaručena prosincovou ústavou a upravena podrobně zvláštním zákonem ze dne 15. listopadu r. 1867, t. zv. zákonem spolčovacím, využil velmi značnou měrou stav rolnický zakládáním hospodářských spolků, jichž bylo koncem devatenáctého století v Čechách 1054 českých. Byly to hosp. spolky, zřízené pro celé okresy i také jen pro jednotlivé obce; místní spolky nazývaly se »Beseda« nebo »Hospodářsko-čtenářský spolek«. Morava předstihla zakládáním prvých hospodářských spolků Čechy; nejstarší okresní hosp. spolek založen byl tam roku 1858 v Jihlavě a v Jevíčku. Propagátorem zakládání hospodářských spolků v Čechách byl dr. Filip Stanisl. Kodym, dále ředitel Josef Dumek, a s ním celá tehdejší generace učitelů hospodářských škol A. Červený, Adolf Eckert, R. Purghart a j. Spolky hospodářské zakládány většinou od let 1860 do 1880. Skorem všichni předáci našeho veřejného života starší generace začínali svoji kariéru v předsednictvu okr. hosp. spolku jednatelstvím a později předsednictvím a končili mandátem poslaneckým.
Život v hospod, spolcích býval spolehlivým měřítkem pokroku v okrese. První hospodářské školy zřizovány byly z podnětu hosp. spolků a částečně i z jich hmotných podpor, a tak se hosp. spolky stávaly prvými průkopníky novodobého hospodaření; z těchto spolku vycházely první hlasy o mnohou reformu v oboru zákonodárství, o úpravu pojišťování, o odpisu daně pozemkové, o zamezení plicní nákazy u hovězího dobytka, tlumení moru u vepřového bravu a pod. Až do doby, kdy zřizována byla nákupní a prodejní hospod, družstva, obstarávaly hosp. spolky prodej žita a ovsa pro vojenská skladiště, nákup umělých hnojiv a pod. Též nejstarší dobytkářská družstva v Čechách - družstvo opočenské, řivenské, novoměstské a j. jsou dílem hospodářských spolků.
Hlavní význam veřejnoprávní přiznán byl hospod, spolkům zákonem o zemědělské radě ze dne 20. března 1891, jímž zemědělská rada prohlášena za ústav zemský a volby do tohoto veřejnoprávního sboru svěřeny hospodářským spolkům. Tím organisace hospod, spolků vyvrcholila ve veřejný úřad, čehož spolky žádného jiného oboru nedosáhly. Každý řádný okresní hosp. spolek byl oprávněn zvolit delegáta do zemědělské rady. Tím dostaly hospodářské spolky značné privilegium, které dodnes i v době opadajícího spolkaření význam jejich zvedá.
Po roku 1860 zakládány byly po Čechách v jednotlivých krajích prvé hospodářské spolky se sídlem obyčejně v krajském městě. Roku 1862 založen byl hospodářský spolek se sídlem v Hradci Králové. V některých krajích působily takové hosp. spolky již o několik roků dříve. Tyto kraj-
KAPITOLA XXV.
Svobody spolčovací, která byla zaručena prosincovou ústavou a upravena podrobně zvláštním zákonem ze dne 15. listopadu r. 1867, t. zv. zákonem spolčovacím, využil velmi značnou měrou stav rolnický zakládáním hospodářských spolků, jichž bylo koncem devatenáctého století v Čechách 1054 českých. Byly to hosp. spolky, zřízené pro celé okresy i také jen pro jednotlivé obce; místní spolky nazývaly se »Beseda« nebo »Hospodářsko-čtenářský spolek«. Morava předstihla zakládáním prvých hospodářských spolků Čechy; nejstarší okresní hosp. spolek založen byl tam roku 1858 v Jihlavě a v Jevíčku. Propagátorem zakládání hospodářských spolků v Čechách byl dr. Filip Stanisl. Kodym, dále ředitel Josef Dumek, a s ním celá tehdejší generace učitelů hospodářských škol A. Červený, Adolf Eckert, R. Purghart a j. Spolky hospodářské zakládány většinou od let 1860 do 1880. Skorem všichni předáci našeho veřejného života starší generace začínali svoji kariéru v předsednictvu okr. hosp. spolku jednatelstvím a později předsednictvím a končili mandátem poslaneckým.
Život v hospod, spolcích býval spolehlivým měřítkem pokroku v okrese. První hospodářské školy zřizovány byly z podnětu hosp. spolků a částečně i z jich hmotných podpor, a tak se hosp. spolky stávaly prvými průkopníky novodobého hospodaření; z těchto spolku vycházely první hlasy o mnohou reformu v oboru zákonodárství, o úpravu pojišťování, o odpisu daně pozemkové, o zamezení plicní nákazy u hovězího dobytka, tlumení moru u vepřového bravu a pod. Až do doby, kdy zřizována byla nákupní a prodejní hospod, družstva, obstarávaly hosp. spolky prodej žita a ovsa pro vojenská skladiště, nákup umělých hnojiv a pod. Též nejstarší dobytkářská družstva v Čechách - družstvo opočenské, řivenské, novoměstské a j. jsou dílem hospodářských spolků.
Hlavní význam veřejnoprávní přiznán byl hospod, spolkům zákonem o zemědělské radě ze dne 20. března 1891, jímž zemědělská rada prohlášena za ústav zemský a volby do tohoto veřejnoprávního sboru svěřeny hospodářským spolkům. Tím organisace hospod, spolků vyvrcholila ve veřejný úřad, čehož spolky žádného jiného oboru nedosáhly. Každý řádný okresní hosp. spolek byl oprávněn zvolit delegáta do zemědělské rady. Tím dostaly hospodářské spolky značné privilegium, které dodnes i v době opadajícího spolkaření význam jejich zvedá.
Po roku 1860 zakládány byly po Čechách v jednotlivých krajích prvé hospodářské spolky se sídlem obyčejně v krajském městě. Roku 1862 založen byl hospodářský spolek se sídlem v Hradci Králové. V některých krajích působily takové hosp. spolky již o několik roků dříve. Tyto kraj-
str. 240
ské hosp. spolky zakládaly odbory v jednotlivých okresích kraje, se sídlem v dotyčném okresním městě. Tak na př. byl v okresu jaroměřském založen odbor hospod, spolku královéhradeckého velmi brzy po založení krajského spolku, a sice na jaře roku 1862 se sídlem v Jaroměři. Prvním předsedou tohoto odboru zvolen byl Frant. Schoval, rolník a mlynář z Lužan, svým zástupcem krajská jednota jmenovala Jana Náhlovského, mlynáře v Jaroměři.
Při první valné schůzi odboru 13. července 1862 zvoleni byli do výboru: Ant. Kupka, Jaroměř, Jos. Kratochvil, Jezbiny, Jan Raiman, Josefov, V. Reichrt, Starý Ples, V. Hejcman, Jasenná, Jos. Dušek, Vlkov, Václ. Cejnar, mlynář, Šestajovice, Jan Kavalír, Roztoky, Jan Cejnar, Říkov, Jos. Černý, Hoříněves, J. Schoval ml., Lužany, Václav Pražák, Hořiněves, Jan Pekárek, Rtyně, Frant. Sehnoutka, Černožice, a Frant. Horák, Smiřice.
Roku 1868 dne 21. února rozhodnutím valné hromady přeměněn byl odbor na samostatný spolek. Poněvadž český živel v okrese královédvorském byl v menšině, připojilo se rolnictvo okresu toho jakož i okresu českoskalického ke spolku jaroměřskému, a spolek ten se nazýval: Hospodářský spolek okresu Jaroměř, Dvůr Králové a Česká Skalice. 1)
V případech, kde české neb i německé obyvatelstvo bylo v menšině, volilo si sídlo spolku v některé velké české obci v okresu, u Němců v německé vesnici.
V několika málo letech byly tyto spolky zřízeny po celých Čechách, Moravě i ve Slezsku. Za vedoucí osoby, jednatele těchto spolků, voleni často lidé s vysokoškolským vzděláním, a sice buď tajemníci okresních výborů aneb profesoři středních škol. Tak prvním jednatelem okr. hosp. spolku jaroměřského byl tajemník okres, výboru JUC. J. Doležal 2), druhým okr. tajemník JUC. Fr. Lad. Popelka; jednatelem hosp. spolku královéhradeckého byl zvolen J. Hofman, profesor reálky, který mnoho let funkci tu se zvláštním zájmem zastával, a jednatelem hosp. spolku pardubického zvolen byl profesor tamní reálky Sova, který rovněž s velkým zájmem se o řízení spolku staral. 3) Za předsedy hospodářských spolků voleni byli vynikající rolníci.
Tyto okresní hospodářské spolky tvořili z 90% rolníci, ostatních 10% byli živnostníci a také městští majitelé domů. Členský příspěvek činil 1 zl.
Účelem hospodářských spolků bylo povznésti venkov kulturně i hospodářsky, za kterýmžto účelem pořádány byly poučné odborné přednášky ve venkovských obcích v nedělích a ve svátcích od jara až do podzimu; přednášeli obyčejně odborníci vynikajících kvalit, jakými byli pro severo-
1) Rolníci okresu českoskalického po třech letech utvořili si vlastní hosp. spolek pro okres Česká Skalice, rolníci okresu královédvorského, kde Němci měli většinu a svůj německý hosp. spolek, dlouhá léta setrvali v hosp. spolku jaroměřském. V době popřevratové přidružili se královédvorští i do družstva hosp. skladiště v Jaroměři.
2) JUC. Doležal byl rolnický syn, rodák z Lochenic na Hradecku. Získal si zásluhy o spolek i okres.
3) Zásluhou hosp. spolku pardubického, zvláště však jeho jednatele prof. Sovy postaven byl nákladem 3000 zl. r. 1883 v Pardubicích důstojný pomník bratrancům Veverkům z Rybitví, vynálezcům ruchadla.
ské hosp. spolky zakládaly odbory v jednotlivých okresích kraje, se sídlem v dotyčném okresním městě. Tak na př. byl v okresu jaroměřském založen odbor hospod, spolku královéhradeckého velmi brzy po založení krajského spolku, a sice na jaře roku 1862 se sídlem v Jaroměři. Prvním předsedou tohoto odboru zvolen byl Frant. Schoval, rolník a mlynář z Lužan, svým zástupcem krajská jednota jmenovala Jana Náhlovského, mlynáře v Jaroměři.
Při první valné schůzi odboru 13. července 1862 zvoleni byli do výboru: Ant. Kupka, Jaroměř, Jos. Kratochvil, Jezbiny, Jan Raiman, Josefov, V. Reichrt, Starý Ples, V. Hejcman, Jasenná, Jos. Dušek, Vlkov, Václ. Cejnar, mlynář, Šestajovice, Jan Kavalír, Roztoky, Jan Cejnar, Říkov, Jos. Černý, Hoříněves, J. Schoval ml., Lužany, Václav Pražák, Hořiněves, Jan Pekárek, Rtyně, Frant. Sehnoutka, Černožice, a Frant. Horák, Smiřice.
Roku 1868 dne 21. února rozhodnutím valné hromady přeměněn byl odbor na samostatný spolek. Poněvadž český živel v okrese královédvorském byl v menšině, připojilo se rolnictvo okresu toho jakož i okresu českoskalického ke spolku jaroměřskému, a spolek ten se nazýval: Hospodářský spolek okresu Jaroměř, Dvůr Králové a Česká Skalice. 1)
V případech, kde české neb i německé obyvatelstvo bylo v menšině, volilo si sídlo spolku v některé velké české obci v okresu, u Němců v německé vesnici.
V několika málo letech byly tyto spolky zřízeny po celých Čechách, Moravě i ve Slezsku. Za vedoucí osoby, jednatele těchto spolků, voleni často lidé s vysokoškolským vzděláním, a sice buď tajemníci okresních výborů aneb profesoři středních škol. Tak prvním jednatelem okr. hosp. spolku jaroměřského byl tajemník okres, výboru JUC. J. Doležal 2), druhým okr. tajemník JUC. Fr. Lad. Popelka; jednatelem hosp. spolku královéhradeckého byl zvolen J. Hofman, profesor reálky, který mnoho let funkci tu se zvláštním zájmem zastával, a jednatelem hosp. spolku pardubického zvolen byl profesor tamní reálky Sova, který rovněž s velkým zájmem se o řízení spolku staral. 3) Za předsedy hospodářských spolků voleni byli vynikající rolníci.
Tyto okresní hospodářské spolky tvořili z 90% rolníci, ostatních 10% byli živnostníci a také městští majitelé domů. Členský příspěvek činil 1 zl.
Účelem hospodářských spolků bylo povznésti venkov kulturně i hospodářsky, za kterýmžto účelem pořádány byly poučné odborné přednášky ve venkovských obcích v nedělích a ve svátcích od jara až do podzimu; přednášeli obyčejně odborníci vynikajících kvalit, jakými byli pro severo-
1) Rolníci okresu českoskalického po třech letech utvořili si vlastní hosp. spolek pro okres Česká Skalice, rolníci okresu královédvorského, kde Němci měli většinu a svůj německý hosp. spolek, dlouhá léta setrvali v hosp. spolku jaroměřském. V době popřevratové přidružili se královédvorští i do družstva hosp. skladiště v Jaroměři.
2) JUC. Doležal byl rolnický syn, rodák z Lochenic na Hradecku. Získal si zásluhy o spolek i okres.
3) Zásluhou hosp. spolku pardubického, zvláště však jeho jednatele prof. Sovy postaven byl nákladem 3000 zl. r. 1883 v Pardubicích důstojný pomník bratrancům Veverkům z Rybitví, vynálezcům ruchadla.
Dr.Josef Pražák a Jan Jaroš (dole)
str. 241
východní Čechy na př. ředitel střední hospodářské školy v Chrudimi Eckert, profesoři Vohralík a Dokoupil, Bauer, ředitel zimní hosp. školy v Kuklenách, potomní ředitel v Kostelci n. Orl. a naposled v Chrudimi, dále učitel zimní hosp. školy M. Michálek z Kuklen, potomní zemský inspektor hosp. škol, a všichni ostatní profesoři středních a ředitelé a učitelé zimních a rolnických hospodářských škol, kteří vesměs s ochotou úkol přednášejících konali a svůj volný čas ve svátky rádi obětovali, poněvadž je posilovalo vědomí, že námaha jejich není zbytečná, že přináší užitek.
Téměř ve všech spolkových schůzích bývala veliká účast rolnictva, taková, že velmi často místnost nemohla všechny pojmouti, takže když pohoda byla příznivá, pořádána schůze venku v přírodě. Rolníci v těchto schůzích věnovali bedlivou pozornost přednášejícímu a v debatě dotazy jednotlivých rolníků nebraly konce. Každý řečník odnášel si milý dojem z takové schůze.
Dále staral se každý takový hospodářský spolek o zvelebení polního hospodářství, dobytkářství, ovocnictví, o hospodářské školství a na konec i o družstevnictví.
Největší činnost zavládla v těchto spolcích, když přišla rokem 1882 hrozná krise na zemědělství, a tato činnost vyvrcholila na konci století, když vznikala agrární politická strana. Jakmile však začátkem tohoto století počaly se poměry zemědělců značně lepšit, stával se hosp. spolek mnohým rolníkům věcí zbytečnou. Jmenovitě valné schůze a přednášky počaly být slaběji rolnictvem navštěvovány.
Většina okresních hospodářských spolků přetvořila se po převratu v okresní odbočky Zemědělské jednoty.
* * *
Župní jednota hospodářská severovýchodních Čech utvořena byla roku 1895 se sídlem v Hradci Králové. První valná schůze delegátů této župní jednoty hospodářské konala se 15. dubna 1895 na Pražském Předměstí. Při volbách zvolen předsedou Jan Jaroš, předseda hospodářského spolku jaroměřského a rolník v Čáslavkách, jednatelem Frant. Bauer, ředitel hospodářské školy v Kuklenách. Do Župní jednoty přihlásily se tehdy hospodářské spolky v Chlumci n. C, Jaroměři, Kostelci n. Orl., Nechanlcích, Novém Městě n. Met., Opočně, Polici n. Met., Rtyni, Hronově, Hradci Králové a Chlenech. Župním listem byl od roku 1896 »Obzor hospodářský«, jehož redaktorem byl až do roku 1904 ředitel Bauer a od té doby nově zvolený jednatel Župní jednoty hospodářské M. Michálek, ředitel hospodářské školy v Kuklenách, později zemský inspektor hospodářských škol. Po smrti poslance Jana Jaroše roku 1903 zvolen byl za předsedu Župní jednoty hospodářské Hynek Srdínko, rolník ze Svobodných Dvorů, později říšský a zemský poslanec.
východní Čechy na př. ředitel střední hospodářské školy v Chrudimi Eckert, profesoři Vohralík a Dokoupil, Bauer, ředitel zimní hosp. školy v Kuklenách, potomní ředitel v Kostelci n. Orl. a naposled v Chrudimi, dále učitel zimní hosp. školy M. Michálek z Kuklen, potomní zemský inspektor hosp. škol, a všichni ostatní profesoři středních a ředitelé a učitelé zimních a rolnických hospodářských škol, kteří vesměs s ochotou úkol přednášejících konali a svůj volný čas ve svátky rádi obětovali, poněvadž je posilovalo vědomí, že námaha jejich není zbytečná, že přináší užitek.
Téměř ve všech spolkových schůzích bývala veliká účast rolnictva, taková, že velmi často místnost nemohla všechny pojmouti, takže když pohoda byla příznivá, pořádána schůze venku v přírodě. Rolníci v těchto schůzích věnovali bedlivou pozornost přednášejícímu a v debatě dotazy jednotlivých rolníků nebraly konce. Každý řečník odnášel si milý dojem z takové schůze.
Dále staral se každý takový hospodářský spolek o zvelebení polního hospodářství, dobytkářství, ovocnictví, o hospodářské školství a na konec i o družstevnictví.
Největší činnost zavládla v těchto spolcích, když přišla rokem 1882 hrozná krise na zemědělství, a tato činnost vyvrcholila na konci století, když vznikala agrární politická strana. Jakmile však začátkem tohoto století počaly se poměry zemědělců značně lepšit, stával se hosp. spolek mnohým rolníkům věcí zbytečnou. Jmenovitě valné schůze a přednášky počaly být slaběji rolnictvem navštěvovány.
Většina okresních hospodářských spolků přetvořila se po převratu v okresní odbočky Zemědělské jednoty.
Župní jednota hospodářská severovýchodních Čech utvořena byla roku 1895 se sídlem v Hradci Králové. První valná schůze delegátů této župní jednoty hospodářské konala se 15. dubna 1895 na Pražském Předměstí. Při volbách zvolen předsedou Jan Jaroš, předseda hospodářského spolku jaroměřského a rolník v Čáslavkách, jednatelem Frant. Bauer, ředitel hospodářské školy v Kuklenách. Do Župní jednoty přihlásily se tehdy hospodářské spolky v Chlumci n. C, Jaroměři, Kostelci n. Orl., Nechanlcích, Novém Městě n. Met., Opočně, Polici n. Met., Rtyni, Hronově, Hradci Králové a Chlenech. Župním listem byl od roku 1896 »Obzor hospodářský«, jehož redaktorem byl až do roku 1904 ředitel Bauer a od té doby nově zvolený jednatel Župní jednoty hospodářské M. Michálek, ředitel hospodářské školy v Kuklenách, později zemský inspektor hospodářských škol. Po smrti poslance Jana Jaroše roku 1903 zvolen byl za předsedu Župní jednoty hospodářské Hynek Srdínko, rolník ze Svobodných Dvorů, později říšský a zemský poslanec.
str. 242
Vesnice a svět.
Do let šedesátých, ba až do let sedmdesátých, dovídal se vesnický lid v odlehlých vsích velice málo o tom, co je nového ve světě, ba dověděl se jen velmi zřídka, co nového je v Praze a v ostatních Čechách a na Moravě. Poněkud lépe tomu bylo na vsích, položených poblíž silnic, kudy formani z Prahy, z Vídně a jiných vzdálených měst zboží dováželi. Ti donášeli zprávy z měst, odkud přijížděli, a také z krajin, kudy projížděli. Formani také přiváželi s sebou z Prahy a z Vídně noviny české i německé; byli to takoví »kolportéři« novin, protože poštou se jich do vsí málo zasílalo. A proto v zájezdních hospodách u silnic, »formanky« obyčejně zvaných, bylo za večera velmi živo. Přicházeli rolníci z dalekých, často míli cesty vzdálených obcí, aby si buď noviny odnesli aneb nějakých nových zpráv ze světa se dověděli od formanů, protože každý večer některý v hospodě nocoval. V takových hospodách nocovali také mnozí podomní obchodníci se střižním a galanterním zbožím, říkalo se jim »gráni« 1), kteří nosili na zádech dlouhé, vysoko nad hlavu čnící dřevěné skříně s galanterním zbožím a také knihy, zvláště kalendáře po vsích prodávali. Těmto obchodníkům formani nové zboží přiváželi a ti ze stržených peněz v hospodách mnoho utratili a také v kartách prohráli. Od těchto »gránů« se venkovský lid také mnoho novin dověděl. Zprávy z Moravy donášeli zvěroklestiči, »nunváři«, jinde »miškaři« zvaní, kteří po vsích nocovali a večer dlouho do noci novinky vypravovali. Ze západního Slovenska byli to četní dráteníci, kteří v té době měli hodně práce, drátování, protože se používalo pouze z hlíny páleného nádobí kuchyňského; železného nádobí bylo málo. Ještě v letech osmdesátých skoro denně chodili po vsích dráteníci neb sklenčkaři ve svém kroji. 2) Sklenčkaři mívali v obdélných, nízkých koších, jež na hlavě nosili, zboží skleněné a galanterní. Dráteníci i sklenčkaři pocházeli ponejvíce z trenčínské stolice, z horských chudých vsí. Obojí tito lidé přenocovali u rolníků v létě ve stodolách, v zimě v chlévech. Za zimních večerů, když se předlo, seděli ve světnici, dokud domácí lidé nešli spát, a vypravovali o zvycích a příhodách ze
1) Pocházeli z býv. rakouské korunní země Kraňska, německy Krain, odkud jejich pojmenování.
2) Oblek dráteníkův sestával z bílých, z hrubé vlny tkaných kalhot, dole úzkých, a z tmavohnědého pláště, z hrubě tkané vlny, jenž se nosil na pravém rameni; levý rukáv býval zašitý a v něm měl dráteník různé věci. Zajímavý byl jeho klobouk z hnědé plsti, s 15 až 20 cm širokou střechou. Na nohou nosili opánky. Košile byla z hrubého konopného plátna, režná, zdálo se, že nikdy nebyla praná. A přece dráteníci a sklenčkaři hmyzu nemívali. Říkalo se, že proti hmyzu se natírají jakousi mastí.
KAPITOLA XXVI.
Do let šedesátých, ba až do let sedmdesátých, dovídal se vesnický lid v odlehlých vsích velice málo o tom, co je nového ve světě, ba dověděl se jen velmi zřídka, co nového je v Praze a v ostatních Čechách a na Moravě. Poněkud lépe tomu bylo na vsích, položených poblíž silnic, kudy formani z Prahy, z Vídně a jiných vzdálených měst zboží dováželi. Ti donášeli zprávy z měst, odkud přijížděli, a také z krajin, kudy projížděli. Formani také přiváželi s sebou z Prahy a z Vídně noviny české i německé; byli to takoví »kolportéři« novin, protože poštou se jich do vsí málo zasílalo. A proto v zájezdních hospodách u silnic, »formanky« obyčejně zvaných, bylo za večera velmi živo. Přicházeli rolníci z dalekých, často míli cesty vzdálených obcí, aby si buď noviny odnesli aneb nějakých nových zpráv ze světa se dověděli od formanů, protože každý večer některý v hospodě nocoval. V takových hospodách nocovali také mnozí podomní obchodníci se střižním a galanterním zbožím, říkalo se jim »gráni« 1), kteří nosili na zádech dlouhé, vysoko nad hlavu čnící dřevěné skříně s galanterním zbožím a také knihy, zvláště kalendáře po vsích prodávali. Těmto obchodníkům formani nové zboží přiváželi a ti ze stržených peněz v hospodách mnoho utratili a také v kartách prohráli. Od těchto »gránů« se venkovský lid také mnoho novin dověděl. Zprávy z Moravy donášeli zvěroklestiči, »nunváři«, jinde »miškaři« zvaní, kteří po vsích nocovali a večer dlouho do noci novinky vypravovali. Ze západního Slovenska byli to četní dráteníci, kteří v té době měli hodně práce, drátování, protože se používalo pouze z hlíny páleného nádobí kuchyňského; železného nádobí bylo málo. Ještě v letech osmdesátých skoro denně chodili po vsích dráteníci neb sklenčkaři ve svém kroji. 2) Sklenčkaři mívali v obdélných, nízkých koších, jež na hlavě nosili, zboží skleněné a galanterní. Dráteníci i sklenčkaři pocházeli ponejvíce z trenčínské stolice, z horských chudých vsí. Obojí tito lidé přenocovali u rolníků v létě ve stodolách, v zimě v chlévech. Za zimních večerů, když se předlo, seděli ve světnici, dokud domácí lidé nešli spát, a vypravovali o zvycích a příhodách ze
1) Pocházeli z býv. rakouské korunní země Kraňska, německy Krain, odkud jejich pojmenování.
2) Oblek dráteníkův sestával z bílých, z hrubé vlny tkaných kalhot, dole úzkých, a z tmavohnědého pláště, z hrubě tkané vlny, jenž se nosil na pravém rameni; levý rukáv býval zašitý a v něm měl dráteník různé věci. Zajímavý byl jeho klobouk z hnědé plsti, s 15 až 20 cm širokou střechou. Na nohou nosili opánky. Košile byla z hrubého konopného plátna, režná, zdálo se, že nikdy nebyla praná. A přece dráteníci a sklenčkaři hmyzu nemívali. Říkalo se, že proti hmyzu se natírají jakousi mastí.
str. 243
svého domova a z krajin jimiž procházeli. Mlynářští dělníci, »krajánkové« zvaní, kteří od mlýna k mlýnu putovali a tam nocovali, rádi po celé večery vypravovali selským mlečům novinky z celých Čech a často i ze zahraničí.
Také »vandrovníci« přinášeli domů zprávy z celé rakouské říše i ze zemí zahraničních. Ještě po celou druhou polovinu devatenáctého století každý skorem hoch po vyučení řemeslu, vzal na záda »pinkl«, zavázal do něho něco prádla a boty a odešel do světa, aby v cizině u mistrů se v řemesle zdokonalil. V nejčetnějších případech vrátil se takový hoch domů, až když vojenská povinnost jej k odvodu volala. Mnohý, dlel-li v některém městě říše rakouské, představil se tam odvodní komisi, a často teprve jako voják zajel si domů se podívat; mnoho takových řemeslníků buď v Praze, zvláště ale ve Vídni i v Německu, se oženilo a trvale usadilo. Aby se naučili německy, odcházelo mnoho učňů do Vídně do učení, zvláště řemeslu ševcovskému a krejčovskému. Vyučení řemeslu trvalo zde 4 roky, zdarma.3) Češi zkoušeli ovšem ve Vídni mnoho ústrků. Platilo o nich přísloví: »Učedník - mučedník«.
Zprávy z daleké Itálie, tehdáž pro vysoké Alpy těžce přístupné, z Uher, Polska a jiných zemí rakouských, donášeli domů staří vysloužili vojáci, kteří až do roku 1860 čtrnáct let aktivně u vojska sloužili a mnohý za celou tu dobu se domů ani nepodíval. V tom čase české pluky ležely nejvíce v Itálii a italské pluky v Čechách. Český dělostřelecký pluk čís. 5 byl po několik desetiletí v Budapešti, 2. český prapor myslivců v Haliči, v Tarnově, 18. pěší královéhradecký pluk byl posádkou v Miláně, Veroně, a později ve Vídni a Tridentě. Vysloužilý starý vojín, když se z vojny domů navrátil, měl mnoho látky k vypravování, kterou za zimní večery nevyčerpal, po celý svůj život měl stále co vypravovat a také poučovat. V tom čase, ještě v sedmém desetiletí XIX. století, kdy pořád ještě jakékoliv tištěné noviny velice zřídka ve vsi zakotvily, a stalo-li se tak, bylo to jen tu a tam u zámožných rolníků, jedinců, od nichž se málokdy přečtený výtisk některému z občanů do rukou dostal, byl cizí člověk neb domácí člověk, světa zběhlý, od domácích lidí, dychtících po zprávách z ciziny, respektován, vítán a také hoštěn. Tací domácí lidé požívali zvláštní úcty ve vsi. Bývali si vědomi svého významu a byli na to hrdi. Takový starý »felbebl« tehdáž na vsi již něco znamenal.4) Na tož když do vsi občas přišel vyšší úředník od hejtmanství, soudu, berního úřadu a pod.; před takovým, jakož i před knězem a »oficírem« měl lid veliký respekt, choval se k němu velmi úslužně a šťastným byl, mohl-li jej pohostit.
* * *
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku až do let 1860 a ještě déle bavil
3) Vlastní vyučení trvalo pouze dva roky, druhé dva roky musel vyučený hoch jako tovaryš mistrovi zdarma pracovat, čímž mu nahradil dva roky bezplatného vyučení. Tomu se říkalo vyučení řemeslu »rok za rok«, kterýžto způsob se i doma prováděl. Hoch po čtyřletém učení nabyl tolik znalostí ve svém řemesle, že se mohl odvážit jít »na vandr« a kdekoliv práci přijmout.
4) »Felbebl« z něm. Feldwebel = šikovatel, nyní rotmistr, rotný. Vysloužilí poddůstojníci, zvl. účetní, stali se leckde na vsi učiteli.
svého domova a z krajin jimiž procházeli. Mlynářští dělníci, »krajánkové« zvaní, kteří od mlýna k mlýnu putovali a tam nocovali, rádi po celé večery vypravovali selským mlečům novinky z celých Čech a často i ze zahraničí.
Také »vandrovníci« přinášeli domů zprávy z celé rakouské říše i ze zemí zahraničních. Ještě po celou druhou polovinu devatenáctého století každý skorem hoch po vyučení řemeslu, vzal na záda »pinkl«, zavázal do něho něco prádla a boty a odešel do světa, aby v cizině u mistrů se v řemesle zdokonalil. V nejčetnějších případech vrátil se takový hoch domů, až když vojenská povinnost jej k odvodu volala. Mnohý, dlel-li v některém městě říše rakouské, představil se tam odvodní komisi, a často teprve jako voják zajel si domů se podívat; mnoho takových řemeslníků buď v Praze, zvláště ale ve Vídni i v Německu, se oženilo a trvale usadilo. Aby se naučili německy, odcházelo mnoho učňů do Vídně do učení, zvláště řemeslu ševcovskému a krejčovskému. Vyučení řemeslu trvalo zde 4 roky, zdarma.3) Češi zkoušeli ovšem ve Vídni mnoho ústrků. Platilo o nich přísloví: »Učedník - mučedník«.
Zprávy z daleké Itálie, tehdáž pro vysoké Alpy těžce přístupné, z Uher, Polska a jiných zemí rakouských, donášeli domů staří vysloužili vojáci, kteří až do roku 1860 čtrnáct let aktivně u vojska sloužili a mnohý za celou tu dobu se domů ani nepodíval. V tom čase české pluky ležely nejvíce v Itálii a italské pluky v Čechách. Český dělostřelecký pluk čís. 5 byl po několik desetiletí v Budapešti, 2. český prapor myslivců v Haliči, v Tarnově, 18. pěší královéhradecký pluk byl posádkou v Miláně, Veroně, a později ve Vídni a Tridentě. Vysloužilý starý vojín, když se z vojny domů navrátil, měl mnoho látky k vypravování, kterou za zimní večery nevyčerpal, po celý svůj život měl stále co vypravovat a také poučovat. V tom čase, ještě v sedmém desetiletí XIX. století, kdy pořád ještě jakékoliv tištěné noviny velice zřídka ve vsi zakotvily, a stalo-li se tak, bylo to jen tu a tam u zámožných rolníků, jedinců, od nichž se málokdy přečtený výtisk některému z občanů do rukou dostal, byl cizí člověk neb domácí člověk, světa zběhlý, od domácích lidí, dychtících po zprávách z ciziny, respektován, vítán a také hoštěn. Tací domácí lidé požívali zvláštní úcty ve vsi. Bývali si vědomi svého významu a byli na to hrdi. Takový starý »felbebl« tehdáž na vsi již něco znamenal.4) Na tož když do vsi občas přišel vyšší úředník od hejtmanství, soudu, berního úřadu a pod.; před takovým, jakož i před knězem a »oficírem« měl lid veliký respekt, choval se k němu velmi úslužně a šťastným byl, mohl-li jej pohostit.
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku až do let 1860 a ještě déle bavil
3) Vlastní vyučení trvalo pouze dva roky, druhé dva roky musel vyučený hoch jako tovaryš mistrovi zdarma pracovat, čímž mu nahradil dva roky bezplatného vyučení. Tomu se říkalo vyučení řemeslu »rok za rok«, kterýžto způsob se i doma prováděl. Hoch po čtyřletém učení nabyl tolik znalostí ve svém řemesle, že se mohl odvážit jít »na vandr« a kdekoliv práci přijmout.
4) »Felbebl« z něm. Feldwebel = šikovatel, nyní rotmistr, rotný. Vysloužilí poddůstojníci, zvl. účetní, stali se leckde na vsi učiteli.
str. 244
se venkovský lid ponejvíce čtením lidových knížek a kalendářů, z nichž v Čechách v tom čase se stal v Praze vydávaný »Pečírkův národní kalendář« nejpopulárnějším. Měl-li soused jiný kalendář než Pečírkův, půjčili si vzájemně své kalendáře. V kalendářích byly zprávy o významných světových událostech i články hospodářské, ale nejvíce místa vyplnily povídky. Mimo kalendáře četly se po venkově knihy náboženské; »evanjelium« a »biblickou dějepravu" znal mnohý muž i žena zpaměti. Kanovník Šrůtek v Hradci Králové vydával populární sbírku zábavných knížek »Dědictví maličkých«, které byly na Hradecku velmi rozšířeny. Ročně vyšly 2 knížky za roční příspěvek 1 zl. Měly tendenci katolickou. V tom čase nebylo veřejných knihoven na venkově mimo farní, a chtěl-li si někdo vypůjčit knihu, musel zajít pro ni na faru. Mimo několika povídek, jež byly všem osadníkům již známy a mnohé z nich vypravovány byly při zimních přátkách jako pohádky, bývaly v takové farní knihovničce knížky obsahu vesměs náboženského a protihusitského. Dostat do rukou knihu vědeckou nebo jen poučnou, dějepis neb zeměpis, bylo vzácností. Ze starší beletrie byly na venkově hojně čteny spisy Boženy Němcové, verše Hálkovy, Erbenova Kytice, Neruda, Heyduk, Sabina, Frič, Gustav Pfleger Moravský atd. Dobře působily školní knihovničky a později tu a tam založené knihovny hospodářsko-čtenářských besed.
* * *
Noviny rovněž málokdy se dostaly do rukou venkovskému člověku. Tak na př. Havlíčkovy »Národní noviny« na celém českém venkově odbíralo obcí 50, rolníků 65 a jiných abonentů na vsi různého povolání 299. Co to bylo na tolik tisíc českých obcí v Čechách! Není se proto co divit, že tehdejší lid byl nábožensky zfanatisován a hrozně pověrčivý; trvalo to až do konce století, než novou generaci lidu, moderní školou vychovanou, tento smutný stav na venkově se zlepšil. Noviny jen velmi zvolna pronikaly na vesnice, denních listů docházelo na venkovské pošty velmi málo, krajinských časopisů ještě méně. Rovněž odborné zemědělské časopisy poměrně málo na vsi se odbíraly. Jak jsem již podotkl, bývali to vždy jen jednotlivci, vynikající nad průměr svojí uvědomělostí, kteří noviny odbírali. Z odborných časopisů plnily někde dobře svůj úkol věstníky okresních hospodářských spolků, resp. u nás župní hospodářské jednoty.
se venkovský lid ponejvíce čtením lidových knížek a kalendářů, z nichž v Čechách v tom čase se stal v Praze vydávaný »Pečírkův národní kalendář« nejpopulárnějším. Měl-li soused jiný kalendář než Pečírkův, půjčili si vzájemně své kalendáře. V kalendářích byly zprávy o významných světových událostech i články hospodářské, ale nejvíce místa vyplnily povídky. Mimo kalendáře četly se po venkově knihy náboženské; »evanjelium« a »biblickou dějepravu" znal mnohý muž i žena zpaměti. Kanovník Šrůtek v Hradci Králové vydával populární sbírku zábavných knížek »Dědictví maličkých«, které byly na Hradecku velmi rozšířeny. Ročně vyšly 2 knížky za roční příspěvek 1 zl. Měly tendenci katolickou. V tom čase nebylo veřejných knihoven na venkově mimo farní, a chtěl-li si někdo vypůjčit knihu, musel zajít pro ni na faru. Mimo několika povídek, jež byly všem osadníkům již známy a mnohé z nich vypravovány byly při zimních přátkách jako pohádky, bývaly v takové farní knihovničce knížky obsahu vesměs náboženského a protihusitského. Dostat do rukou knihu vědeckou nebo jen poučnou, dějepis neb zeměpis, bylo vzácností. Ze starší beletrie byly na venkově hojně čteny spisy Boženy Němcové, verše Hálkovy, Erbenova Kytice, Neruda, Heyduk, Sabina, Frič, Gustav Pfleger Moravský atd. Dobře působily školní knihovničky a později tu a tam založené knihovny hospodářsko-čtenářských besed.
Noviny rovněž málokdy se dostaly do rukou venkovskému člověku. Tak na př. Havlíčkovy »Národní noviny« na celém českém venkově odbíralo obcí 50, rolníků 65 a jiných abonentů na vsi různého povolání 299. Co to bylo na tolik tisíc českých obcí v Čechách! Není se proto co divit, že tehdejší lid byl nábožensky zfanatisován a hrozně pověrčivý; trvalo to až do konce století, než novou generaci lidu, moderní školou vychovanou, tento smutný stav na venkově se zlepšil. Noviny jen velmi zvolna pronikaly na vesnice, denních listů docházelo na venkovské pošty velmi málo, krajinských časopisů ještě méně. Rovněž odborné zemědělské časopisy poměrně málo na vsi se odbíraly. Jak jsem již podotkl, bývali to vždy jen jednotlivci, vynikající nad průměr svojí uvědomělostí, kteří noviny odbírali. Z odborných časopisů plnily někde dobře svůj úkol věstníky okresních hospodářských spolků, resp. u nás župní hospodářské jednoty.
str. 245
Stavovské a politické procítání venkova.
Od zrušení roboty můžeme ve vývoji venkovského lidu zemědělského pozorovati tři etapy. První nastala po roce 1848, kdy zemědělec se probudil z dlouhého spánku, do něhož byl uvržen staletou krutou robotou a poddanstvím. Přes veškerý útisk zachoval si venkov svůj český jazyk, z venkova vycházeli první buditelé národa, venkov byl vždycky nevyčerpatelnou zásobnicí národní síly. Když padla pouta poddanství a přestal útlak absolutismu, počalo se rozvíjeti národní vědomí i na venkově a počal se jeviti také zájem o politický život. Převládal ovšem směr národní, nejen na venkově, ale u všech vrstev; požadavky zemědělského stavu nebyly zastupovány organisacemi politickými, nýbrž pouze stavovskými, jako byla na př. C. k. vlastenecko-hospodářská společnost, Zemědělská rada pro království České a pod. Politicky byl organisován venkov ve straně národní neboli staročeské a později ve straně svobodomyslné, mladočeské. V obou těchto stranách míval venkov několik málo poslanců; bývali to advokáti, lékaři a pouze zřídka rolníci. Hospodářské poměry nutily však zemědělský stav, aby hledal pevnější oporu. Rolnictvo pomalu si uvědomovalo, že se musí organisovati odborově, zvláště, když veliká krise posledních desítiletí 19. století velmi těžce doléhala na každého jednotlivce.
A tak došlo k založení svépomocných zemědělských organisací, jichž účelem bylo zajistit zemědělci, sedláku i chalupníku, takové místo ve společenském ústrojí, jaké mu podle jeho významu náleží. To byla druhá etapa ve vývoji stavovského i politického uvědomění venkova. Roku 1883 založen byl »Selský spolek« a r. 1884 »Selské listy« v Olomouci. Do těch dob spadá také vystoupení padařovského rolníka Alfonse Šťastného (žil od roku 1831—1913). V r. 1888 v Písku důvěrníci 15 hospodářských spolků z jižních Čech se usnesli vytvořiti organisaci, podobnou moravskému »Selskému spolku«. Dne 16. května 1889 založena byla »Selská jednota pro království České«, v jejíž čelo postaven byl Václav Janda z Budohostic na Podřipsku. Téhož roku počala vydávati jednota »Selské noviny«, v nichž hlavním spolupracovníkem byl Alfons Šťastný. Roku 1890 byla »Selská jednota« úředně rozpuštěna a také olomoucký »Selský spolek« byl zakázán, jelikož byly vládě nepohodlné. Místo nich ihned založil Šťastný »Zemskou selskou jednotu pro království České« a zároveň obnovil »Selské noviny«, které vydával vlastním nákladem jako čtrnáctideník. Na Moravě byla založena »Ústřední jednota rolnická pro Moravu«. »Selská jednota« zakotvila hlavně v jižních Čechách. V ostatních Čechách mezitím vývoj neustále pokračoval do jisté míry samostatně. A tak došlo
KAPITOLA XXVII.
Od zrušení roboty můžeme ve vývoji venkovského lidu zemědělského pozorovati tři etapy. První nastala po roce 1848, kdy zemědělec se probudil z dlouhého spánku, do něhož byl uvržen staletou krutou robotou a poddanstvím. Přes veškerý útisk zachoval si venkov svůj český jazyk, z venkova vycházeli první buditelé národa, venkov byl vždycky nevyčerpatelnou zásobnicí národní síly. Když padla pouta poddanství a přestal útlak absolutismu, počalo se rozvíjeti národní vědomí i na venkově a počal se jeviti také zájem o politický život. Převládal ovšem směr národní, nejen na venkově, ale u všech vrstev; požadavky zemědělského stavu nebyly zastupovány organisacemi politickými, nýbrž pouze stavovskými, jako byla na př. C. k. vlastenecko-hospodářská společnost, Zemědělská rada pro království České a pod. Politicky byl organisován venkov ve straně národní neboli staročeské a později ve straně svobodomyslné, mladočeské. V obou těchto stranách míval venkov několik málo poslanců; bývali to advokáti, lékaři a pouze zřídka rolníci. Hospodářské poměry nutily však zemědělský stav, aby hledal pevnější oporu. Rolnictvo pomalu si uvědomovalo, že se musí organisovati odborově, zvláště, když veliká krise posledních desítiletí 19. století velmi těžce doléhala na každého jednotlivce.
A tak došlo k založení svépomocných zemědělských organisací, jichž účelem bylo zajistit zemědělci, sedláku i chalupníku, takové místo ve společenském ústrojí, jaké mu podle jeho významu náleží. To byla druhá etapa ve vývoji stavovského i politického uvědomění venkova. Roku 1883 založen byl »Selský spolek« a r. 1884 »Selské listy« v Olomouci. Do těch dob spadá také vystoupení padařovského rolníka Alfonse Šťastného (žil od roku 1831—1913). V r. 1888 v Písku důvěrníci 15 hospodářských spolků z jižních Čech se usnesli vytvořiti organisaci, podobnou moravskému »Selskému spolku«. Dne 16. května 1889 založena byla »Selská jednota pro království České«, v jejíž čelo postaven byl Václav Janda z Budohostic na Podřipsku. Téhož roku počala vydávati jednota »Selské noviny«, v nichž hlavním spolupracovníkem byl Alfons Šťastný. Roku 1890 byla »Selská jednota« úředně rozpuštěna a také olomoucký »Selský spolek« byl zakázán, jelikož byly vládě nepohodlné. Místo nich ihned založil Šťastný »Zemskou selskou jednotu pro království České« a zároveň obnovil »Selské noviny«, které vydával vlastním nákladem jako čtrnáctideník. Na Moravě byla založena »Ústřední jednota rolnická pro Moravu«. »Selská jednota« zakotvila hlavně v jižních Čechách. V ostatních Čechách mezitím vývoj neustále pokračoval do jisté míry samostatně. A tak došlo
str. 246
k tomu, že na 27. prosince 1896 svolán byl sjezd českého rolnictva do Prahy, do hostince »U labutě« na Poříčí, a tam bylo založeno »Sdruženi českých zemědělců«, jako zemědělská organisace v rámci strany mladočeské. Již před tím začátkem června 1896 počal vydávati Antonín Kolárský »Zemědělské listy«. V té době počali se uplatňovati ve veřejném životě pozdější vůdcové zemědělského lidu Stanislav Kubr, J. A. Prokůpek (otec Adolfa Prokůpka), Antonín Švehla (otec nynějšího předsedy republikánské strany Ant. Švehly), František Udržal, Karel Prášek a j. Z mého rodného kraje zasáhl do tehdejšího politického zemědělského života Jan Jaroš z Čáslavek u Černožic, rolník a mladočeský poslanec, který byl členem přípravné komise pro založení »Sdružení českých zemědělců« a pro vypracování prvního agrárního programu. Politické debaty v »Zemědělských listech« zúčastnil se také mladočeský poslanec MUDr. Jan Dvořák z Opočna (žil od r. 1849-1916), který vyslovil se proti politické organisaci zemědělců a schvaloval pouze organisaci odborovou. Předsedou sjezdu českého rolnictva 27. prosince 1896 zvolen byl Stanislav Kubr, prvním náměstkem poslanec Jaroš, druhým Ant. Švehla st. Na sjezdu kromě založení »Sdružení« bylo usneseno založiti Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, jehož účelem mělo býti vydávati hospodářsko-politický časopis. Družstvo vyrostlo v dnešní veliký tiskový podnik republ. strany »Novina«. Ustavující schůze »Sdružení českých zemědělců« byla 27. února 1897, předsedou byl zvolen Stanislav Kubr a do výboru m. j. také poslanec Jan Jaroš z Čáslavek. Orgánem »Sdružení« stala se »Obrana zemědělců«, jejíž první číslo vyšlo 2. dubna 1897. Vedení listu bylo s počátku mladočeské, redaktorem byl poslanec Josef Horák.
Ale nespokojenost s mladočeskou politikou rostla na venkově způsobem přímo živelným a množily se hlasy, aby »Sdružení« se od strany mladočeské odpoutalo. A tak došlo ke tříkrálovému sjezdu r. 1899, na kterém »Sdružení českých zemědělců« se rozhodlo pro utvoření samostatné politické strany zemědělské a na podzim r. 1899 ustavil se první výkonný výbor České strany agrární s prvním předsedou Stanislavem Kubrem z Kněževsi v čele. Na podzim r. 1900 rozpustil Alfons Šťastný svoji »Selskou jednotu« a česká strana agrární svolala na 8. a 9. prosinec r. 1900 do Prahy velký sjezd zemědělců ze všech zemí koruny svatováclavské. Říšské volby, které se konaly koncem r. 1900 a začátkem r. 1901, přinesly nové agrární straně pět prvních poslanců na říšskou radu za venkovské obce. Tím započala třetí etapa ve stavovském a politickém vývoji českých zemědělců. Program České strany agrární vypracován byl za hlavní spolupráce Dra Josefa Pražáka z Hořiněvsi a schválen 18. ledna 1903.
* * *
Veřejný život v našem probudilém kraji byl vždycky živý. Do všech tří etap politického vývoje zemědělského lidu zasáhli mužové, kteří se u nás zrodili anebo u nás pro venkov většinu svého života pracovali. Je jich celá řada a poukáži aspoň na nejvýznačnější z nich.
k tomu, že na 27. prosince 1896 svolán byl sjezd českého rolnictva do Prahy, do hostince »U labutě« na Poříčí, a tam bylo založeno »Sdruženi českých zemědělců«, jako zemědělská organisace v rámci strany mladočeské. Již před tím začátkem června 1896 počal vydávati Antonín Kolárský »Zemědělské listy«. V té době počali se uplatňovati ve veřejném životě pozdější vůdcové zemědělského lidu Stanislav Kubr, J. A. Prokůpek (otec Adolfa Prokůpka), Antonín Švehla (otec nynějšího předsedy republikánské strany Ant. Švehly), František Udržal, Karel Prášek a j. Z mého rodného kraje zasáhl do tehdejšího politického zemědělského života Jan Jaroš z Čáslavek u Černožic, rolník a mladočeský poslanec, který byl členem přípravné komise pro založení »Sdružení českých zemědělců« a pro vypracování prvního agrárního programu. Politické debaty v »Zemědělských listech« zúčastnil se také mladočeský poslanec MUDr. Jan Dvořák z Opočna (žil od r. 1849-1916), který vyslovil se proti politické organisaci zemědělců a schvaloval pouze organisaci odborovou. Předsedou sjezdu českého rolnictva 27. prosince 1896 zvolen byl Stanislav Kubr, prvním náměstkem poslanec Jaroš, druhým Ant. Švehla st. Na sjezdu kromě založení »Sdružení« bylo usneseno založiti Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, jehož účelem mělo býti vydávati hospodářsko-politický časopis. Družstvo vyrostlo v dnešní veliký tiskový podnik republ. strany »Novina«. Ustavující schůze »Sdružení českých zemědělců« byla 27. února 1897, předsedou byl zvolen Stanislav Kubr a do výboru m. j. také poslanec Jan Jaroš z Čáslavek. Orgánem »Sdružení« stala se »Obrana zemědělců«, jejíž první číslo vyšlo 2. dubna 1897. Vedení listu bylo s počátku mladočeské, redaktorem byl poslanec Josef Horák.
Ale nespokojenost s mladočeskou politikou rostla na venkově způsobem přímo živelným a množily se hlasy, aby »Sdružení« se od strany mladočeské odpoutalo. A tak došlo ke tříkrálovému sjezdu r. 1899, na kterém »Sdružení českých zemědělců« se rozhodlo pro utvoření samostatné politické strany zemědělské a na podzim r. 1899 ustavil se první výkonný výbor České strany agrární s prvním předsedou Stanislavem Kubrem z Kněževsi v čele. Na podzim r. 1900 rozpustil Alfons Šťastný svoji »Selskou jednotu« a česká strana agrární svolala na 8. a 9. prosinec r. 1900 do Prahy velký sjezd zemědělců ze všech zemí koruny svatováclavské. Říšské volby, které se konaly koncem r. 1900 a začátkem r. 1901, přinesly nové agrární straně pět prvních poslanců na říšskou radu za venkovské obce. Tím započala třetí etapa ve stavovském a politickém vývoji českých zemědělců. Program České strany agrární vypracován byl za hlavní spolupráce Dra Josefa Pražáka z Hořiněvsi a schválen 18. ledna 1903.
Veřejný život v našem probudilém kraji byl vždycky živý. Do všech tří etap politického vývoje zemědělského lidu zasáhli mužové, kteří se u nás zrodili anebo u nás pro venkov většinu svého života pracovali. Je jich celá řada a poukáži aspoň na nejvýznačnější z nich.
str. 247
Dr. František Cyril Kampelík.
Narodil se r. 1805 v Syřenově u Lomnice n. Pop., gymnasium vystudoval v Jičíně a po maturitě odešel na vysokoškolská studia do Vídně, kde se zabýval filosofií a vědami technickými; z Vídně odešel do Prahy, ale tam nemohl ve studiích pokračovati, protože neměl peněz, a proto přijal na 2 roky místo domácího učitele v Plaňanech. Tím opatřil si prostředky, odešel do Brna, dokončil filosofii a r. 1831 vstoupil do tamního semináře. Mezi bohoslovci šířil národní uvědomění a obrátil na sebe pozornost Jana Kollára, který mu ve své Slávy dceři v oddílu Léthé věnoval 73. znělku. Po 2 letech opustil Kampelík seminář, protože byla mu tam činěna příkoří, a r. 1836 vidíme ho ve Vídni na lékařské fakultě. I ve Vídni působil vlastenecky, byl pronásledován a vězněn. Když byl promován na doktora lékařství, usadil se v Mělníku jako lékař. V r. 1884 byl v Praze a pracoval tam velmi horlivě, potom se usadil jako lékař v Kuklenách, pak v Libčanech a na to opět v Kuklenách, kde zůstal až do své smrti r. 1872. Kampelík napsal celou řadu spisů s tématy národnostními, politickými i lékařskými a překládal z cizích jazyků. Jeho hlavní zásluha spočívá v propagaci kolatorních spořitelních a záložních spolků, které po něm nazývají se Kampeličkami a jimiž své jméno učinil nesmrtelným.
Dr. Filip Stanislav Kodym.
Narodil se r. 1811 na Opočně, studoval gymnasium v Hradci Králové a po jeho absolvování odebral se do Vídně, kde se věnoval lékařským studiím. R. 1838 dosáhl hodnosti doktora lékařství a r. 1842 přesídlil do Prahy, kde setrval až do konce svého života. Zemřel r. 1884 v Šárce u Prahy. Dr. Kodym je typickou osobností v oboru propagace lidového vzdělání, zvláště z oboru věd přírodních. Jeho četné spisy z oboru přírodovědného, zvláště z fysiky, chemie, včelařství, ovocnářství, jakož i z věd lékařských a zeměpisu, získaly mu velmi zvučné jméno v nejširších kruzích obyvatelstva. Na venkově byly populární Kodymovy knihy velmi oblíbeny a rolníci cenili si zvláště jeho články v hospodářských časopisech, jako na př. v »Týdeníku«, »Hospodářských novinách«, »Poslu z Prahy« atd. Dr. Kodym zúčastnil se také velmi horlivě politického života, psal populární spisy politické a redigoval časopis »Hlas« a jeho přílohu »Hospodářsko-prňmyslové noviny«. Svého času patřil k nejpopulárnějším osobám mezi venkovským lidem a na jeho práci se dodnes vděčně vzpomíná.
Jan Jaroš.
Narodil se 15. října 1852 ve statku č. 3. ve Rtyni u Jaroměře, kde mu byla 27. května 1926 odhalena pamětní deska. Byl od mládí dychtivý vzdělání. Když dokončil obecnou školu, odešel do Broumova na německé gymnasium a naučil se tam němčině, což mu bylo později v jeho politické
Narodil se r. 1805 v Syřenově u Lomnice n. Pop., gymnasium vystudoval v Jičíně a po maturitě odešel na vysokoškolská studia do Vídně, kde se zabýval filosofií a vědami technickými; z Vídně odešel do Prahy, ale tam nemohl ve studiích pokračovati, protože neměl peněz, a proto přijal na 2 roky místo domácího učitele v Plaňanech. Tím opatřil si prostředky, odešel do Brna, dokončil filosofii a r. 1831 vstoupil do tamního semináře. Mezi bohoslovci šířil národní uvědomění a obrátil na sebe pozornost Jana Kollára, který mu ve své Slávy dceři v oddílu Léthé věnoval 73. znělku. Po 2 letech opustil Kampelík seminář, protože byla mu tam činěna příkoří, a r. 1836 vidíme ho ve Vídni na lékařské fakultě. I ve Vídni působil vlastenecky, byl pronásledován a vězněn. Když byl promován na doktora lékařství, usadil se v Mělníku jako lékař. V r. 1884 byl v Praze a pracoval tam velmi horlivě, potom se usadil jako lékař v Kuklenách, pak v Libčanech a na to opět v Kuklenách, kde zůstal až do své smrti r. 1872. Kampelík napsal celou řadu spisů s tématy národnostními, politickými i lékařskými a překládal z cizích jazyků. Jeho hlavní zásluha spočívá v propagaci kolatorních spořitelních a záložních spolků, které po něm nazývají se Kampeličkami a jimiž své jméno učinil nesmrtelným.
Narodil se r. 1811 na Opočně, studoval gymnasium v Hradci Králové a po jeho absolvování odebral se do Vídně, kde se věnoval lékařským studiím. R. 1838 dosáhl hodnosti doktora lékařství a r. 1842 přesídlil do Prahy, kde setrval až do konce svého života. Zemřel r. 1884 v Šárce u Prahy. Dr. Kodym je typickou osobností v oboru propagace lidového vzdělání, zvláště z oboru věd přírodních. Jeho četné spisy z oboru přírodovědného, zvláště z fysiky, chemie, včelařství, ovocnářství, jakož i z věd lékařských a zeměpisu, získaly mu velmi zvučné jméno v nejširších kruzích obyvatelstva. Na venkově byly populární Kodymovy knihy velmi oblíbeny a rolníci cenili si zvláště jeho články v hospodářských časopisech, jako na př. v »Týdeníku«, »Hospodářských novinách«, »Poslu z Prahy« atd. Dr. Kodym zúčastnil se také velmi horlivě politického života, psal populární spisy politické a redigoval časopis »Hlas« a jeho přílohu »Hospodářsko-prňmyslové noviny«. Svého času patřil k nejpopulárnějším osobám mezi venkovským lidem a na jeho práci se dodnes vděčně vzpomíná.
Narodil se 15. října 1852 ve statku č. 3. ve Rtyni u Jaroměře, kde mu byla 27. května 1926 odhalena pamětní deska. Byl od mládí dychtivý vzdělání. Když dokončil obecnou školu, odešel do Broumova na německé gymnasium a naučil se tam němčině, což mu bylo později v jeho politické
str. 248
kariéře velmi prospěšno. Po studiích věnoval se zemědělství a celý svůj život prožil v Čáslavkách u Černožic, kde zemřel 28. listopadu 1903. Velmi pilně vzdělával se odborně a politicky a vyspěl v osobnost, jež brzy stala se čelnou na okrese jaroměřském a v zemědělských kruzích vůbec. Roku 1886 zvolen byl do okresního zastupitelstva a od r. 1896 do r. 1903 byl okresním starostou. R. 1895 zvolen byl za stranu svobodomyslnou (mladočeskou) zemským poslancem a v r. 1901 za tutéž stranu za podpory mladé České strany agrární zvolen byl do vídeňské říšské rady. Veřejná činnost podryla však předčasně jeho zdraví a v posledních letech jen s velkou námahou zastával své politické funkce. O jeho účasti při založení Sdružení českých zemědělců jsem se již zmínil. Když na tříkrálovém sjezdu r. 1899 Sdružení českých zemědělců odtrhlo se od strany mladočeské, byl Jaroš zvolen opět prvním místopředsedou, avšak brzy resignoval a nahrazen byl Antonínem Švehlou st. Je těžko říci, proč Jan Jaroš nevstoupil do nově utvořené České strany agrární. Snad zde působila vrozená selská konservativnost a nedůvěra tehdejšího selského člověka k novotám, snad to byly vlivy jiné, které měly vliv na Jaroše, tehdy již povážlivě nemocného. Ale ačkoliv byl poslancem mladočeským, zůstal v přátelských stycích s Českou stranou agrární až do své smrti. Jan Jaroš byl sedlák uvědomělý a jeho památka zůstane světlá po všechny časy.
Dr. Josef Pražák.
Narodil se 22. června 1870 v Hořiněvsi ve statku č. 16. Gymnasium studoval v Novém Bydžově a v Hradci Králové. Po maturitě dal se zapsati na filosofické fakultě university vídeňské, kde dosáhl doktorátu filosofie. Aby se zdokonalil v cizích jazycích, odešel do Bordeaux ve Francii, kde studoval práva a dosáhl hodnosti doktora práv. Po té odcestoval do Edinburghu ve Skotsku a působil na přírodovědecké fakultě tamní university jako asistent. Zabýval se zvláště zoologií a jmenovitě ptactvem a jednokopytníky. Pro své vynikající schopnosti a vědomosti poslala ho edinburghská universita na studijní cestu do Spojených států severoamerických. V Americe strávil několik měsíců, a když se opět do Edinburghu vrátil, byl tam prohlášen doktorem věd přírodních. Na to věnoval se další vědecké činnosti v přírodovědeckých ústavech této university a dosáhl tam tak znamenitého jména, že mu bylo nabízeno místo profesora na vysoké škole v Kalkuttě v Indii. Ale tomuto poslání zabránila vojenská povinnost; jako záložní důstojník musel se vrátiti domů a místo odmítl. Usadil se pak v Praze, kde obdržel místo prefekta ve Strakově šlechtické akademii a vyučoval tam jazyku francouzskému a anglickému. Při tom však neustále dále soukromě studoval a připravoval k vydání obsáhlou anglickou knihu o jednokopytnících. Aby měl k těmto pracím více času, opustil místo prefekta a působil jako redaktor v časopise »Obrana zemědělců«. Tehdy počal vynikajícím způsobem zasahovati do agrární politiky, referoval v přečetných schůzích, které v té době byly často velmi bouřlivé, a stal se ideovým zakladatelem strany, neboť první program České strany agrární je z největší části prací jeho mozku a jeho duše, která upřímně lnula k
kariéře velmi prospěšno. Po studiích věnoval se zemědělství a celý svůj život prožil v Čáslavkách u Černožic, kde zemřel 28. listopadu 1903. Velmi pilně vzdělával se odborně a politicky a vyspěl v osobnost, jež brzy stala se čelnou na okrese jaroměřském a v zemědělských kruzích vůbec. Roku 1886 zvolen byl do okresního zastupitelstva a od r. 1896 do r. 1903 byl okresním starostou. R. 1895 zvolen byl za stranu svobodomyslnou (mladočeskou) zemským poslancem a v r. 1901 za tutéž stranu za podpory mladé České strany agrární zvolen byl do vídeňské říšské rady. Veřejná činnost podryla však předčasně jeho zdraví a v posledních letech jen s velkou námahou zastával své politické funkce. O jeho účasti při založení Sdružení českých zemědělců jsem se již zmínil. Když na tříkrálovém sjezdu r. 1899 Sdružení českých zemědělců odtrhlo se od strany mladočeské, byl Jaroš zvolen opět prvním místopředsedou, avšak brzy resignoval a nahrazen byl Antonínem Švehlou st. Je těžko říci, proč Jan Jaroš nevstoupil do nově utvořené České strany agrární. Snad zde působila vrozená selská konservativnost a nedůvěra tehdejšího selského člověka k novotám, snad to byly vlivy jiné, které měly vliv na Jaroše, tehdy již povážlivě nemocného. Ale ačkoliv byl poslancem mladočeským, zůstal v přátelských stycích s Českou stranou agrární až do své smrti. Jan Jaroš byl sedlák uvědomělý a jeho památka zůstane světlá po všechny časy.
Narodil se 22. června 1870 v Hořiněvsi ve statku č. 16. Gymnasium studoval v Novém Bydžově a v Hradci Králové. Po maturitě dal se zapsati na filosofické fakultě university vídeňské, kde dosáhl doktorátu filosofie. Aby se zdokonalil v cizích jazycích, odešel do Bordeaux ve Francii, kde studoval práva a dosáhl hodnosti doktora práv. Po té odcestoval do Edinburghu ve Skotsku a působil na přírodovědecké fakultě tamní university jako asistent. Zabýval se zvláště zoologií a jmenovitě ptactvem a jednokopytníky. Pro své vynikající schopnosti a vědomosti poslala ho edinburghská universita na studijní cestu do Spojených států severoamerických. V Americe strávil několik měsíců, a když se opět do Edinburghu vrátil, byl tam prohlášen doktorem věd přírodních. Na to věnoval se další vědecké činnosti v přírodovědeckých ústavech této university a dosáhl tam tak znamenitého jména, že mu bylo nabízeno místo profesora na vysoké škole v Kalkuttě v Indii. Ale tomuto poslání zabránila vojenská povinnost; jako záložní důstojník musel se vrátiti domů a místo odmítl. Usadil se pak v Praze, kde obdržel místo prefekta ve Strakově šlechtické akademii a vyučoval tam jazyku francouzskému a anglickému. Při tom však neustále dále soukromě studoval a připravoval k vydání obsáhlou anglickou knihu o jednokopytnících. Aby měl k těmto pracím více času, opustil místo prefekta a působil jako redaktor v časopise »Obrana zemědělců«. Tehdy počal vynikajícím způsobem zasahovati do agrární politiky, referoval v přečetných schůzích, které v té době byly často velmi bouřlivé, a stal se ideovým zakladatelem strany, neboť první program České strany agrární je z největší části prací jeho mozku a jeho duše, která upřímně lnula k
Jan Janák a Hynek Srdínko
str. 249
selskému stavu, v němž byly jeho kořeny. Pro tuto činnost patří dru Pražákovi v dějinách zemědělského politického hnutí jedno z míst nejčestnějších. Dr. Pražák, který procestoval valnou část Evropy, psal do různých časopisů hospodářských, zvláště do »Zemědělských listů« a »Chovu hospodářských zvířat«, a samostatně vydal knihy »Jak se vyvíjí a roste kůň« a »Hospodářské strojnictví«. Ale nebylo mu dopřáno, aby on, trojnásobný doktor, vědecky a jazykově vysoce vzdělaný muž, mohl dále pracovati na započaté dráze vědecké a politické. Onemocněl krční tuberkulosou a 15. července r. 1904 zemřel v Hořiněvsi ve svém rodném statku v mladém věku 34 let. 1)
Hynek Srdínko.
Narodil se r. 1847 ve Svobodných Dvorech u Hradce Králové. Po studiích na reálce v Hradci Králové věnoval se hospodaření na rodném statku spolu se svým otcem a r. 1873 převzal statek do vlastní správy. Když mu bylo 30 let, zvolen byl do obecního zastupitelstva a za 3 roky na to zvolili si ho občané za starostu obce. Bylo to tehdy veliké vyznamenání pro 33letého hospodáře a bylo to uznání jeho znamenitých kvalit, které již v mladých letech projevoval. Hynek Srdínko byl 24 let starostou, vzorným starostou, a přičinil se ze všech svých sil, aby jeho rodná obec hospodářsky i kulturně kvetla. Vynikající vlastnosti Srdínkovy neušly pozornosti zemědělských kruhů na Hradecku a tak byl Srdínko r. 1886 zvolen za člena okresního zastupitelstva v Hradci Králové, r. 1890 stal se členem okresního výboru a současně také členem okresní školní rady, v níž zasedal po 30 let. R. 1901 zvolen byl za poslance na sněmu království českého za venkovské okresy Hradec Králové, Nechanice a Chlumec n. Cidl. Roku 1903 zvolen byl za okresního starostu, ve kteréž funkci významně působil až do převratu, a r. 1907 zvolen byl za poslance do vídeňské říšské rady. Na zemském sněmu i v říšské radě zastupoval Českou stranu agrární. Kromě samosprávy a politiky věnoval se s veškerou silou svého ducha pracem hospodářským a jmenovitě o provedení regulací a meliorací na Hradecku získal si nehynoucí zásluhy. Příkladná byla jeho činnost také v zemědělském družstevnictví. V zápasech politických vystupoval zvláště proti dobrodružné politice hraběte Šternberka. Byl přítelem a spolupracovníkem Stanislava Kubra a patří mezi nejpřednější zakladatele České strany agrární v našem kraji.
Jan Janák.
Narodil se 15. května r. 1855 v Bříšťanech na Hořicku a žije na odpočinku v Milovicích. Již v mladých letech postaven byl v čelo obce Bříšťan jako starosta a osvědčil se znamenitě. Jeho zásluhou byly Bříšťany tak zvelebeny, jako málokterá obec jiná. Ve funkci zemského poslance na sněmu království českého od r. 1908 ukázal Janák svoji ušlechtilou a cíle-
1) Životopisná data sdělil lask. syn dra Pražáka inž. Jiří Pražák.
selskému stavu, v němž byly jeho kořeny. Pro tuto činnost patří dru Pražákovi v dějinách zemědělského politického hnutí jedno z míst nejčestnějších. Dr. Pražák, který procestoval valnou část Evropy, psal do různých časopisů hospodářských, zvláště do »Zemědělských listů« a »Chovu hospodářských zvířat«, a samostatně vydal knihy »Jak se vyvíjí a roste kůň« a »Hospodářské strojnictví«. Ale nebylo mu dopřáno, aby on, trojnásobný doktor, vědecky a jazykově vysoce vzdělaný muž, mohl dále pracovati na započaté dráze vědecké a politické. Onemocněl krční tuberkulosou a 15. července r. 1904 zemřel v Hořiněvsi ve svém rodném statku v mladém věku 34 let. 1)
Narodil se r. 1847 ve Svobodných Dvorech u Hradce Králové. Po studiích na reálce v Hradci Králové věnoval se hospodaření na rodném statku spolu se svým otcem a r. 1873 převzal statek do vlastní správy. Když mu bylo 30 let, zvolen byl do obecního zastupitelstva a za 3 roky na to zvolili si ho občané za starostu obce. Bylo to tehdy veliké vyznamenání pro 33letého hospodáře a bylo to uznání jeho znamenitých kvalit, které již v mladých letech projevoval. Hynek Srdínko byl 24 let starostou, vzorným starostou, a přičinil se ze všech svých sil, aby jeho rodná obec hospodářsky i kulturně kvetla. Vynikající vlastnosti Srdínkovy neušly pozornosti zemědělských kruhů na Hradecku a tak byl Srdínko r. 1886 zvolen za člena okresního zastupitelstva v Hradci Králové, r. 1890 stal se členem okresního výboru a současně také členem okresní školní rady, v níž zasedal po 30 let. R. 1901 zvolen byl za poslance na sněmu království českého za venkovské okresy Hradec Králové, Nechanice a Chlumec n. Cidl. Roku 1903 zvolen byl za okresního starostu, ve kteréž funkci významně působil až do převratu, a r. 1907 zvolen byl za poslance do vídeňské říšské rady. Na zemském sněmu i v říšské radě zastupoval Českou stranu agrární. Kromě samosprávy a politiky věnoval se s veškerou silou svého ducha pracem hospodářským a jmenovitě o provedení regulací a meliorací na Hradecku získal si nehynoucí zásluhy. Příkladná byla jeho činnost také v zemědělském družstevnictví. V zápasech politických vystupoval zvláště proti dobrodružné politice hraběte Šternberka. Byl přítelem a spolupracovníkem Stanislava Kubra a patří mezi nejpřednější zakladatele České strany agrární v našem kraji.
Narodil se 15. května r. 1855 v Bříšťanech na Hořicku a žije na odpočinku v Milovicích. Již v mladých letech postaven byl v čelo obce Bříšťan jako starosta a osvědčil se znamenitě. Jeho zásluhou byly Bříšťany tak zvelebeny, jako málokterá obec jiná. Ve funkci zemského poslance na sněmu království českého od r. 1908 ukázal Janák svoji ušlechtilou a cíle-
1) Životopisná data sdělil lask. syn dra Pražáka inž. Jiří Pražák.
str. 250
vědomou povahu. Vždycky věrně hlásil se k svému selskému původu a a byl vytrvalým ochráncem zemědělských zájmů. Jako člen okresního zastupitelstva a okresního výboru, později jako okresní starosta, stal se Janák osobností známou a příkladnou v nejširších kruzích a snad v celých Čechách. Svému okresu slouží již téměř 50 let. Byl předsedou vodních družstev, nejvýznačnějším činovníkem proslulého hořického Selského banderia, pracoval v oboru nejen hospodářském, ale i kulturním, svým vlivem zasahoval do všech organisací, které měly vztah k venkovu a ve všech uplatňoval svoje zdravé názory uvědomělého sedláka. Nikdy neumdléval, byl v práci vytrvalý a proto klidil úspěchy. Jan Janák je osobností, na kterou je můj rodný kraj hrdý.
-----------------
Končím svoje prosté selské paměti slovy Františka Udržala, která - tehdy 30letý - pronesl dne 27. prosince 1896 na sjezdu českého rolnictva v Praze.
„Český zemědělec miloval zemi odjakživa, když ji všichni
opustili, vzdělával tu hroudu, která ho živila, prací rukou svých
a silou ducha svého chránil ji v dobách zlých, a je rozhodnut,
brániti ji vždycky, kdyby pohnuté a zlé doby přišly."
To bylo, je a bude pravda po všechny časy.
vědomou povahu. Vždycky věrně hlásil se k svému selskému původu a a byl vytrvalým ochráncem zemědělských zájmů. Jako člen okresního zastupitelstva a okresního výboru, později jako okresní starosta, stal se Janák osobností známou a příkladnou v nejširších kruzích a snad v celých Čechách. Svému okresu slouží již téměř 50 let. Byl předsedou vodních družstev, nejvýznačnějším činovníkem proslulého hořického Selského banderia, pracoval v oboru nejen hospodářském, ale i kulturním, svým vlivem zasahoval do všech organisací, které měly vztah k venkovu a ve všech uplatňoval svoje zdravé názory uvědomělého sedláka. Nikdy neumdléval, byl v práci vytrvalý a proto klidil úspěchy. Jan Janák je osobností, na kterou je můj rodný kraj hrdý.
Končím svoje prosté selské paměti slovy Františka Udržala, která - tehdy 30letý - pronesl dne 27. prosince 1896 na sjezdu českého rolnictva v Praze.
„Český zemědělec miloval zemi odjakživa, když ji všichni
opustili, vzdělával tu hroudu, která ho živila, prací rukou svých
a silou ducha svého chránil ji v dobách zlých, a je rozhodnut,
brániti ji vždycky, kdyby pohnuté a zlé doby přišly."
To bylo, je a bude pravda po všechny časy.
str. 251
Moje chůva, Němka, která mne do tří let opatrovala, naučila mne německy. Již v 1/2 5 roce věku počal jsem chodit do obecné školy do Hořiněvsi, 1/2 h. cesty vzdálené. Vzdělání jsem nabyl toliko v jednotřídní, později místní škole, a ve dvoutřídní německé obecné škole. Ačkoliv jsem německy po odchodu chůvy brzy zapomněl, zatoužil jsem již jako 10letý chlapec naučit se německy; otec žádosti mé vyhověl a dal mne »do hor«, jak se tomu všeobecně říkalo, nejdříve do Poříčí u Trutnova a odtud do Mladých Buků; a když po dvou letech vrátil jsem se z hor a nastala povinnost návštěvy školy do 14 let, musel jsem navštěvovat ještě dva roky místní školu jednotřídku, což se již dělo toliko v zimních měsících; a jelikož jsem tím zapomínal němčinu, dal mne otec třetí zimu ještě do německé školy dvoutřídní do nedalekého Dubence, již jsem pilně po 5 měs. navštěvoval až přes 14. rok svého věku a se zdokonalil v němčině v řeči i písmě. Jediný můj starší bratr Václav studoval a já po vyjití školy musel jsem se chopit již obdělávání půdy, při čemž čeledín, krmič, mi koně obsluhoval.
V osmnáctém roku zatoužil jsem odbýt si vojenskou povinnost a prosil jsem otce, aby mne nechal odvést k zásobovacímu sboru, jak se říkalo »k pekařňm« do Josefova, kam se mnohý rolnický syn z okolí dobrovolně dal odvést. Mělo to dvojí účel: předně bych byl chráněn před možnou liticí válečnou, kterou jsem jako útlý chlapec roku 1866 na vlastní oči poznal, a pak předčasným odbytím vojenské povinnosti chtěl jsem tak
Můj životopis.
Narodil jsem se 9. února roku 1860 ze zdravých rodičů rolnických Mikuláše a Anny Volfových, jako sedmé dítě. Děd můj Jan Volf, roku 1790 v obci Semonicích narozený, byl tam vlastníkem rolnické usedlosti č. 35; oženil se s mladou vdovou po zemřelém rolníku Charvátovi a vyměnil 40korcovou usedlost v Semonicích r. 1819 s Janem Buryanem za jeho usedlost čís. 17 v Máslojedech, výměry 78 korců prvotřídních a zcelených blízkých pozemků, za příplatek 3.000 zlatých stříbra. Ve statku čís. 17 narodil se r. 1830 můj otec Mikuláš jako čtvrtý syn z druhého manželství; děd totiž r. 1827 ovdověl a oženil se po druhé se svobodnou Annou Skalickou z Lípy. Tato druhá manželka, moje bába, koupila r. 1838 pro syna Mikuláše usedlost čís. 29 v Máslojedech výměry 46 korců, prodavši svoji usedlost čís. 21 v Rašíně u Hořic. Praděd můj Jan Volf byl rychtářem v Semonicích v letech 1780tých, když stavěna byla pevnost Josefov. Další přesná data nemohl jsem vypátrati. Podle rodinné tradice byl můj nejstarší předek asi zámožný Němec, který založil rod, jenž po bělohorské bitvě sídlil na zemanských statcích nejprve ve Vilanticích, kde je Volfův rod v držení statku dodnes, a odkud své syny usadil do zemanských statků 150korcového v Lužanech, 100korcového v Sendražicích a menšího v Semonicích. Děd můj zapsán je ve farní matrice v Holohlavech »Jan Wolf.«Moje chůva, Němka, která mne do tří let opatrovala, naučila mne německy. Již v 1/2 5 roce věku počal jsem chodit do obecné školy do Hořiněvsi, 1/2 h. cesty vzdálené. Vzdělání jsem nabyl toliko v jednotřídní, později místní škole, a ve dvoutřídní německé obecné škole. Ačkoliv jsem německy po odchodu chůvy brzy zapomněl, zatoužil jsem již jako 10letý chlapec naučit se německy; otec žádosti mé vyhověl a dal mne »do hor«, jak se tomu všeobecně říkalo, nejdříve do Poříčí u Trutnova a odtud do Mladých Buků; a když po dvou letech vrátil jsem se z hor a nastala povinnost návštěvy školy do 14 let, musel jsem navštěvovat ještě dva roky místní školu jednotřídku, což se již dělo toliko v zimních měsících; a jelikož jsem tím zapomínal němčinu, dal mne otec třetí zimu ještě do německé školy dvoutřídní do nedalekého Dubence, již jsem pilně po 5 měs. navštěvoval až přes 14. rok svého věku a se zdokonalil v němčině v řeči i písmě. Jediný můj starší bratr Václav studoval a já po vyjití školy musel jsem se chopit již obdělávání půdy, při čemž čeledín, krmič, mi koně obsluhoval.
V osmnáctém roku zatoužil jsem odbýt si vojenskou povinnost a prosil jsem otce, aby mne nechal odvést k zásobovacímu sboru, jak se říkalo »k pekařňm« do Josefova, kam se mnohý rolnický syn z okolí dobrovolně dal odvést. Mělo to dvojí účel: předně bych byl chráněn před možnou liticí válečnou, kterou jsem jako útlý chlapec roku 1866 na vlastní oči poznal, a pak předčasným odbytím vojenské povinnosti chtěl jsem tak
str. 252
nadběhnout vyhlédnuté již své milé dívce, Františce Sitkové z Břízy, toliko o rok mladší mne, která již v 17 letech měla mnoho uchazečů ze řad rolnických synků, ba i vysokoškolského studenta. 1)
Na jaře roku 1878 v Hradci Králové byl jsem k »pekařům« odveden a po osminedělním vojenském výcviku u 18. pěšího pluku v Hradci Králové dne 5. května odeslán do Prahy k tamní vojenské zásobárně. 2) V srpnu téhož roku nastala vojenská okupace Bosny a Hercegoviny. 3) Po velice těžké práci (denním odnášení 150 pytlů žita a mouky, váhy 75 kg netto po mnoha schodech) byl jsem na základě dobrozdání lékaře této těžké služby zbaven a jako poněkud znalý němčiny v slovu i písmě přidělen do kanceláře jako písař. Ačkoliv začátek byl velice těžký, překonal jsem vše a po dva roky jsem jako písař sloužil, při čemž osvojil jsem si znalost konceptu a německého pravopisu. Třetí rok jako poddůstojník jsem byl zaměstnán v historické »míčovně« na Hradčanech ve skladišti oděvu, za šikovatele do Bosny odešlého. Tříletý můj pobyt v Praze byl pro mne velikým dobrodiním; naskytlať se mi příležitost doplnit částečné své vzdělání, v čemž jsem využil každé příležitosti. 4)
Navrátiv se roku 1881 5. března z vojny, zastihl jsem svoji vyvolenou ještě svobodnou. A tak jal jsem se otce svého, teprve 50letého, připravovat, aby se vzdal hospodářství, dluhem velice zatíženého, ve prospěch můj, což po dlouhém prošení učinil. V červenci jsem se rozhodl jíti za svojí vyvolenou, již jsem 31/2 roku neviděl, a vážně s otcem jejím Františkem Sitkem, pověstným písmákem, dobrým hudebníkem a zpěvákem, pohovořit. Po mém odchodu řekl otec své jediné dceři: »Františko, tohohle hocha sobě vezmeš!« Odmítnuti byli všichni dosavadní ctitelé její a dne 4. října t. r. měli jsme svatbu. Bylo mně 21, manželce 20 roků.
Ačkoliv usedlost moje, 48 korcová byla značně předlužena, nelekali se toho oba rodiče manželčini, vždyť jí mohli dát věnem 6.000 zl., na které měli 3.000 zl. uloženo, a zbývala jim 20korcová usedlost dobrých polí, poblíž Hradce. K tomu hospodářské poměry byly v tu dobu skvělé. Leč očekávala nás, mladé manžele, těžká a dlouhá doba utrpení, práce, sebezapírání a strádání.
Dne 24. ledna roku 1882 byl jsem jako záložní mistr vojenské zásobárny povolán do Bosny, odkud po 3měsíčním pobytu v Sarajevu jsem
1) Zvěčnělý ředitel olomoucké »dvoureálky« Frant. Polívka, narozený též roku 1860, rodák z Břízy na Hradecku a soused mé vyvolené, byl od mládí nejnebezpečnějším mým. konkurentem a jedině okolnost, že ještě několik roků bylo by mé vyvolené čekat, než by studia vysokoškolská ukončil, byla mu osudnou, mne pak spasila. 2) Pražská voj. zásobárna stávala v Hybernské ulici, kde nyní jsou budovy Ústřední jednoty hospod, družstev.
3) Do této okupace povolala pražská voj. zásobárna 1.000 záložníků a s nimi i všechny aktivní muže, počtem 84, do Bosny poslala. Mezi zbylými akt. sloužícími muži byl jsem také já. Službu konali záložníci nejstarších ročníků. Ve 23 pecích pekl se stále »cvibak«, vojenské suchary.
4) Po roce povýšen jsem byl na svobodníka, měl jsem 35 kr. žoldu a za krátký čas, jako mistr, měl jsem 45 kr. denně, což mi dovolovalo navštěvovati divadla a pod.
nadběhnout vyhlédnuté již své milé dívce, Františce Sitkové z Břízy, toliko o rok mladší mne, která již v 17 letech měla mnoho uchazečů ze řad rolnických synků, ba i vysokoškolského studenta. 1)
Na jaře roku 1878 v Hradci Králové byl jsem k »pekařům« odveden a po osminedělním vojenském výcviku u 18. pěšího pluku v Hradci Králové dne 5. května odeslán do Prahy k tamní vojenské zásobárně. 2) V srpnu téhož roku nastala vojenská okupace Bosny a Hercegoviny. 3) Po velice těžké práci (denním odnášení 150 pytlů žita a mouky, váhy 75 kg netto po mnoha schodech) byl jsem na základě dobrozdání lékaře této těžké služby zbaven a jako poněkud znalý němčiny v slovu i písmě přidělen do kanceláře jako písař. Ačkoliv začátek byl velice těžký, překonal jsem vše a po dva roky jsem jako písař sloužil, při čemž osvojil jsem si znalost konceptu a německého pravopisu. Třetí rok jako poddůstojník jsem byl zaměstnán v historické »míčovně« na Hradčanech ve skladišti oděvu, za šikovatele do Bosny odešlého. Tříletý můj pobyt v Praze byl pro mne velikým dobrodiním; naskytlať se mi příležitost doplnit částečné své vzdělání, v čemž jsem využil každé příležitosti. 4)
Navrátiv se roku 1881 5. března z vojny, zastihl jsem svoji vyvolenou ještě svobodnou. A tak jal jsem se otce svého, teprve 50letého, připravovat, aby se vzdal hospodářství, dluhem velice zatíženého, ve prospěch můj, což po dlouhém prošení učinil. V červenci jsem se rozhodl jíti za svojí vyvolenou, již jsem 31/2 roku neviděl, a vážně s otcem jejím Františkem Sitkem, pověstným písmákem, dobrým hudebníkem a zpěvákem, pohovořit. Po mém odchodu řekl otec své jediné dceři: »Františko, tohohle hocha sobě vezmeš!« Odmítnuti byli všichni dosavadní ctitelé její a dne 4. října t. r. měli jsme svatbu. Bylo mně 21, manželce 20 roků.
Ačkoliv usedlost moje, 48 korcová byla značně předlužena, nelekali se toho oba rodiče manželčini, vždyť jí mohli dát věnem 6.000 zl., na které měli 3.000 zl. uloženo, a zbývala jim 20korcová usedlost dobrých polí, poblíž Hradce. K tomu hospodářské poměry byly v tu dobu skvělé. Leč očekávala nás, mladé manžele, těžká a dlouhá doba utrpení, práce, sebezapírání a strádání.
Dne 24. ledna roku 1882 byl jsem jako záložní mistr vojenské zásobárny povolán do Bosny, odkud po 3měsíčním pobytu v Sarajevu jsem
1) Zvěčnělý ředitel olomoucké »dvoureálky« Frant. Polívka, narozený též roku 1860, rodák z Břízy na Hradecku a soused mé vyvolené, byl od mládí nejnebezpečnějším mým. konkurentem a jedině okolnost, že ještě několik roků bylo by mé vyvolené čekat, než by studia vysokoškolská ukončil, byla mu osudnou, mne pak spasila. 2) Pražská voj. zásobárna stávala v Hybernské ulici, kde nyní jsou budovy Ústřední jednoty hospod, družstev.
3) Do této okupace povolala pražská voj. zásobárna 1.000 záložníků a s nimi i všechny aktivní muže, počtem 84, do Bosny poslala. Mezi zbylými akt. sloužícími muži byl jsem také já. Službu konali záložníci nejstarších ročníků. Ve 23 pecích pekl se stále »cvibak«, vojenské suchary.
4) Po roce povýšen jsem byl na svobodníka, měl jsem 35 kr. žoldu a za krátký čas, jako mistr, měl jsem 45 kr. denně, což mi dovolovalo navštěvovati divadla a pod.
str. 253
Josef a Františka Volfovi.
byl na žádost manželčinu propuštěn. 5) Žně na to byly deštivé, obilí vzrostlo, cena klesla o 50% a nastala dlouhá léta hospodářské krise.
Když byl jsem okolnostmi donucen po návratu z Bosny ještě přede žněmi t. r. koupit 1 3/4 korce výborné louky a s touto 1 1/2 korce pole, ještě v tom čase za vysokou cenu 1.900 zl., dosáhl zbylý dluh náš (po odečtení věna 6.000 zl.) výše 15.200 zl., na 51 1/2 korcích pozemků, a sice 41 korců polí a 10 korců výborných luk, čistého katastr, výnosu 565 zl., na tu dobu vysokého. Dluh náš však byl vesměs městské spořitelny jaroměřské a dlužná věna dvěma mladším sestrám. 6) Tedy ne dluhy lichvářské. K tomuto velikému dluhu, jenž rovnal se poválečným 210.000 Kč, toliko 7x násobeno, družil se výměnek rodičů, jenž záležel z 18 hektolitrů obili, 60 kg vepřového masa a dle toho všech ostatních příslušných naturalií, jejž jsem po 16 roků neztenčeně rodičům ochotně odváděl.
Když nastala krise, ujišťovali sousedé moji, finančních poměrů mých zcela dobře znalí, kde koho, že nebude dlouho trvat a že se nám usedlost v exekuční dražbě prodá. Můj tchán v obavě o svoji jedinou dceru odřekl
5) Všichni záložníci setrvali v Bosně 11 měsíců, až do vánoc.
6) Když po roku 1890, kdy hospod, krise již poněkud povolovala, dal do prodeje v naší vsi svůj statek čís. 17 můj bratranec Josef Volf, tehdy za tento prvotřídní statek, za nejlepší na Jaroměřsku považovaný, výměry 78 korců, na kterém vězela výhodná půjčka České hypot. banky 14.000 zl. na 5%, nedocílil více než 27.000 zl., a to bez výměnku. Jelikož statek ten hodnotou i výměrou byl o velkou třetinu větší mé usedlosti, zatížené 15.000 zl. a velkým výměnkem, lze snadno se dopočítat, že zbývalo nám majetku mnoho pod nulu, jak také správně to sousedé měli spočítáno.
Josef a Františka Volfovi.
Když byl jsem okolnostmi donucen po návratu z Bosny ještě přede žněmi t. r. koupit 1 3/4 korce výborné louky a s touto 1 1/2 korce pole, ještě v tom čase za vysokou cenu 1.900 zl., dosáhl zbylý dluh náš (po odečtení věna 6.000 zl.) výše 15.200 zl., na 51 1/2 korcích pozemků, a sice 41 korců polí a 10 korců výborných luk, čistého katastr, výnosu 565 zl., na tu dobu vysokého. Dluh náš však byl vesměs městské spořitelny jaroměřské a dlužná věna dvěma mladším sestrám. 6) Tedy ne dluhy lichvářské. K tomuto velikému dluhu, jenž rovnal se poválečným 210.000 Kč, toliko 7x násobeno, družil se výměnek rodičů, jenž záležel z 18 hektolitrů obili, 60 kg vepřového masa a dle toho všech ostatních příslušných naturalií, jejž jsem po 16 roků neztenčeně rodičům ochotně odváděl.
Když nastala krise, ujišťovali sousedé moji, finančních poměrů mých zcela dobře znalí, kde koho, že nebude dlouho trvat a že se nám usedlost v exekuční dražbě prodá. Můj tchán v obavě o svoji jedinou dceru odřekl
5) Všichni záložníci setrvali v Bosně 11 měsíců, až do vánoc.
6) Když po roku 1890, kdy hospod, krise již poněkud povolovala, dal do prodeje v naší vsi svůj statek čís. 17 můj bratranec Josef Volf, tehdy za tento prvotřídní statek, za nejlepší na Jaroměřsku považovaný, výměry 78 korců, na kterém vězela výhodná půjčka České hypot. banky 14.000 zl. na 5%, nedocílil více než 27.000 zl., a to bez výměnku. Jelikož statek ten hodnotou i výměrou byl o velkou třetinu větší mé usedlosti, zatížené 15.000 zl. a velkým výměnkem, lze snadno se dopočítat, že zbývalo nám majetku mnoho pod nulu, jak také správně to sousedé měli spočítáno.
str. 254
nám jakoukoliv finanční podporu až do doby, kdy nabude pevného přesvědčení, že se na usedlosti udržíme. - Trvalo to 16 roků. -
My pak oba mladí manželé nezoufali jsme, ale doufajíce v pomoc všemohoucího Boha, ujali jsme se intensivního hospodaření, já v polích a lukách, manželka v domácnosti. Učilištěm mým byla správa velkostatku Hořiněves. A tak nás naučila nouze a strach před chudobou hospodařit. Když hned v příštích letech na to počal jsem nakupovat množství chlévského hnoje a z cukrovaru prvý používat na naše studená, na vápno většinou chudá pole, saturačních kalů, abych tím docílil zvýšení až dosud slabé polní úrody, sousedé mnozí dávali hlavy k sobě a šeptali: »Nyní budou Volfovi dříve hotovi.«
Největší péči věnoval jsem řádnému konservování hnoje, a protože jsem klidil dosti a výborného sena, chovu koní a hovězího dobytka.
A Bůh nám na všech stranách žehnal. Narodilo se nám 9 dětí, vesměs zdravých, 7 synů a 2 děvčata, z nichž vyrostlo v statné muže 5 synů, schopných vesměs služby vojenské a zúčastnivších se války světové; 3 z nich byli rolníci, 2 aktivní důstojníci. Nejstarší syn Josef, sotva 10letý, již roku 1892 odešel na studie a roku 1903 odcházeli na školy nejmladší dva synové, Karel a Václav. Oba k hospodářství určení synové František a Jan odbyli si dvouletou návštěvu kuklenské zimní hospodářské školy. Když se Karlovi studie gymnasíální znechutily, vrátil se i on k zemědělství a roku 1911 mohli jsme si již dovolit pro tohoto třetího příštího hospodáře koupit v obci krásně zbudovanou a na nejlepším místě stojící usedlost č. 16 výměry 51 korců, za 54.000 K předválečných. 7) Již roku 1891 opravili jsme obnosem 400 zl. své zděné obytné stavení, roku 1893 zvýšili jsme stodolu o 120 cm nákladem 350 zl. a za několik let zvýšili jsme rovněž budovu chlévů o t. zv. »půlštok« a zároveň zakryli střechou zásep po celé délce budovy, neboť se nám místa pro skládku obili a sena nedostávalo; pořídili jsme to nákladem 1.200 zl.; roku 1910 zrestaurovali jsme obytnou s ní související budovu chlévu při usedlosti v Bříze nákladem 2.000 zl. Do polí rodinné usedlosti uložil jsem též značný kapitál. Ani v kritické době, ani potom u mne nevznikl oheň.
Když náš tchán a otec po patnáctiletém našem hospodaření nabyl jistoty, že nebezpečí prodeje usedlosti u nás již minulo, předal nám svoji usedlost v Bříze a odstěhoval se k nám; pobyl u nás 20 roků.
Chodil jsem rád do veřejných schůzí, a zúčastňoval se debaty. Mezi nejšťastnější své dny v životě počítal jsem dne 9. října r. 1921, kdy ve schůzi v Nov. Městě n. Metují v sále hotelu »Na rychtě« za předsednictví Ant. Švehly po jeho přednášce zúčastnil jsem se debaty a před tisícihlavou
7) Čtyři syny měli jsme již do světové války vybyté a pro pátého jsme měli připravenu usedlost rodovou. Za světové války zachoval jsem si čistý štít, takže, když jsem oponoval v mnohých schůzích poválečných, socialistických, nemohli mne napadnout. V obci jsem učinil v začátku války k rolnictvu prohlášení, aby každý z nás, dle rozsahu usedlosti, za maximální cenu prodával nesamozásobitelům domácím něco zrní na živobytí, což jsem přesně dodržoval i často překročil, ale za to vděku velice málo sklidil.
nám jakoukoliv finanční podporu až do doby, kdy nabude pevného přesvědčení, že se na usedlosti udržíme. - Trvalo to 16 roků. -
My pak oba mladí manželé nezoufali jsme, ale doufajíce v pomoc všemohoucího Boha, ujali jsme se intensivního hospodaření, já v polích a lukách, manželka v domácnosti. Učilištěm mým byla správa velkostatku Hořiněves. A tak nás naučila nouze a strach před chudobou hospodařit. Když hned v příštích letech na to počal jsem nakupovat množství chlévského hnoje a z cukrovaru prvý používat na naše studená, na vápno většinou chudá pole, saturačních kalů, abych tím docílil zvýšení až dosud slabé polní úrody, sousedé mnozí dávali hlavy k sobě a šeptali: »Nyní budou Volfovi dříve hotovi.«
Největší péči věnoval jsem řádnému konservování hnoje, a protože jsem klidil dosti a výborného sena, chovu koní a hovězího dobytka.
A Bůh nám na všech stranách žehnal. Narodilo se nám 9 dětí, vesměs zdravých, 7 synů a 2 děvčata, z nichž vyrostlo v statné muže 5 synů, schopných vesměs služby vojenské a zúčastnivších se války světové; 3 z nich byli rolníci, 2 aktivní důstojníci. Nejstarší syn Josef, sotva 10letý, již roku 1892 odešel na studie a roku 1903 odcházeli na školy nejmladší dva synové, Karel a Václav. Oba k hospodářství určení synové František a Jan odbyli si dvouletou návštěvu kuklenské zimní hospodářské školy. Když se Karlovi studie gymnasíální znechutily, vrátil se i on k zemědělství a roku 1911 mohli jsme si již dovolit pro tohoto třetího příštího hospodáře koupit v obci krásně zbudovanou a na nejlepším místě stojící usedlost č. 16 výměry 51 korců, za 54.000 K předválečných. 7) Již roku 1891 opravili jsme obnosem 400 zl. své zděné obytné stavení, roku 1893 zvýšili jsme stodolu o 120 cm nákladem 350 zl. a za několik let zvýšili jsme rovněž budovu chlévů o t. zv. »půlštok« a zároveň zakryli střechou zásep po celé délce budovy, neboť se nám místa pro skládku obili a sena nedostávalo; pořídili jsme to nákladem 1.200 zl.; roku 1910 zrestaurovali jsme obytnou s ní související budovu chlévu při usedlosti v Bříze nákladem 2.000 zl. Do polí rodinné usedlosti uložil jsem též značný kapitál. Ani v kritické době, ani potom u mne nevznikl oheň.
Když náš tchán a otec po patnáctiletém našem hospodaření nabyl jistoty, že nebezpečí prodeje usedlosti u nás již minulo, předal nám svoji usedlost v Bříze a odstěhoval se k nám; pobyl u nás 20 roků.
Chodil jsem rád do veřejných schůzí, a zúčastňoval se debaty. Mezi nejšťastnější své dny v životě počítal jsem dne 9. října r. 1921, kdy ve schůzi v Nov. Městě n. Metují v sále hotelu »Na rychtě« za předsednictví Ant. Švehly po jeho přednášce zúčastnil jsem se debaty a před tisícihlavou
7) Čtyři syny měli jsme již do světové války vybyté a pro pátého jsme měli připravenu usedlost rodovou. Za světové války zachoval jsem si čistý štít, takže, když jsem oponoval v mnohých schůzích poválečných, socialistických, nemohli mne napadnout. V obci jsem učinil v začátku války k rolnictvu prohlášení, aby každý z nás, dle rozsahu usedlosti, za maximální cenu prodával nesamozásobitelům domácím něco zrní na živobytí, což jsem přesně dodržoval i často překročil, ale za to vděku velice málo sklidil.
str. 255
společnosti jsem půl hodiny mluvil o prožité krisi hospodářské v začátcích svého hospodaření, byl jsem pak panu předsedovi Švehlovi představen. Na tyto okamžiky do smrti nezapomenu. 8)
Neméně šťastný den jsem prožil, když po vydání zákona o vedení obecních pamětních knih byl jsem zvolen kronikářem ve své rodné obci a když jsem měl pamětní knihu, jednu z prvých, již napsanou, požádán jsem byl předsednictvím okresního osvětového sboru v Jaroměři, abych v cyklu přednášek roku 1925 promluvil na téma: »Jak vésti obecní pamětní knihy.« V zasedací síni městského zastupitelstva ve školní budově »Na ostrově« za četné účasti inteligence z města a obecních kronikářů z okresu v přednášce 11/4 hod. trvající jsem se šťastně úkolu svého zhostil.
Dokud byl živ Ph. Dr. Jos. Pražák z Hořiněvsi, můj synovec, pomáhal jsem mu všemožně při jeho propagaci agrární strany po letech 1890tých. Nejednou mne vyzval tento nadaný řečník: »Strýče, nech všeho a chop se veřejné práce!« A vždy obdržel moji úsečnou odpověď: »Neopustím své hospodářství.«
Velikou péči věnoval jsem zachování a udržování památek na bojišti z roku 1866; jako průvodce četných i zahraničních turistů věnoval jsem chvíle odpočinku po práci, abych je provedl významnými místy po bojišti a podrobným výkladem objasňovat jsem celý postup bojů. 9) Když po převratu zřízena byla lidová škola hospodářská také v Hořiněvsi, byl jsem již v pokročilém věku a jako rolník na odpočinku od kuratoria této školy požádán převzíti úkol učitele národohospodářství. Když došel mne dekret od ministerstva zemědělství, přijal jsem tento čestný úkol a po 2 roky jsem vyučoval.
Měl jsem vrozený smysl pro vše krásné a miloval jsem vždy pořádek v hospodářství. Také naše květinová zahrádka podél obytné budovy a okres, silnice pestří se až dosud po celé léto květinami; zvláště jiřinkami; a manželka se věnovala pěstování květin za okny. V mladých letech, přes velkou peněžní tíseň, občas jsme po sklizni sena »na zapřenou« si vyjeli na 2 až 3 dny do okolí, povozem i vlakem, shlédnout přírodní krásy blízkých Krkonoš, Teplických skal, Prachovských skal, Potštejna a Litic, Hejšoviny a lázní Chudoby, na Zvičinu a Karlův Týn a jiná, přírodními krásami proslulá místa. Do Prahy jsme také vždy po 2 a 4 letech dojížděli a odtud památná místa v okolí navštívili; zvláště divadlo manželku zajímalo tak, že jsem ji o 2 dny déle v Praze ponechal, aby návště-
8) Když po ukončení mé řeči nastal klid, ujal se slova p. ministr Švehla a pravil mezi jiným: » Podívejte se, jak působí na vás slova starého táty - hospodáře.« Přijav mne vlídně, slova zmíněná opakoval a žádal mne, abych na základě vlivu, jakým slova má na zemědělský lid působí, zúčastnil se ve schůzích, pořádaných okres, republikánskými organisacemi v jednotlivých obcích, a přednášel na téma: »Upisování státních půjček.« V tom čase stát čsl. zahájil doma upisování státních půjček a mezi lidem rolnickým jevilo se velké nepochopení pro tuto věc. Několik těchto schůzí jsem dal svolat a v nich mluvil, avšak vzhledem k mému, již vysokému věku, činnosti té jsem byl nucen zanechat.
9) Roku 1927 vydal jsem spisek: »Vzpomínky na válku roku 1866.«
společnosti jsem půl hodiny mluvil o prožité krisi hospodářské v začátcích svého hospodaření, byl jsem pak panu předsedovi Švehlovi představen. Na tyto okamžiky do smrti nezapomenu. 8)
Neméně šťastný den jsem prožil, když po vydání zákona o vedení obecních pamětních knih byl jsem zvolen kronikářem ve své rodné obci a když jsem měl pamětní knihu, jednu z prvých, již napsanou, požádán jsem byl předsednictvím okresního osvětového sboru v Jaroměři, abych v cyklu přednášek roku 1925 promluvil na téma: »Jak vésti obecní pamětní knihy.« V zasedací síni městského zastupitelstva ve školní budově »Na ostrově« za četné účasti inteligence z města a obecních kronikářů z okresu v přednášce 11/4 hod. trvající jsem se šťastně úkolu svého zhostil.
Dokud byl živ Ph. Dr. Jos. Pražák z Hořiněvsi, můj synovec, pomáhal jsem mu všemožně při jeho propagaci agrární strany po letech 1890tých. Nejednou mne vyzval tento nadaný řečník: »Strýče, nech všeho a chop se veřejné práce!« A vždy obdržel moji úsečnou odpověď: »Neopustím své hospodářství.«
Velikou péči věnoval jsem zachování a udržování památek na bojišti z roku 1866; jako průvodce četných i zahraničních turistů věnoval jsem chvíle odpočinku po práci, abych je provedl významnými místy po bojišti a podrobným výkladem objasňovat jsem celý postup bojů. 9) Když po převratu zřízena byla lidová škola hospodářská také v Hořiněvsi, byl jsem již v pokročilém věku a jako rolník na odpočinku od kuratoria této školy požádán převzíti úkol učitele národohospodářství. Když došel mne dekret od ministerstva zemědělství, přijal jsem tento čestný úkol a po 2 roky jsem vyučoval.
Měl jsem vrozený smysl pro vše krásné a miloval jsem vždy pořádek v hospodářství. Také naše květinová zahrádka podél obytné budovy a okres, silnice pestří se až dosud po celé léto květinami; zvláště jiřinkami; a manželka se věnovala pěstování květin za okny. V mladých letech, přes velkou peněžní tíseň, občas jsme po sklizni sena »na zapřenou« si vyjeli na 2 až 3 dny do okolí, povozem i vlakem, shlédnout přírodní krásy blízkých Krkonoš, Teplických skal, Prachovských skal, Potštejna a Litic, Hejšoviny a lázní Chudoby, na Zvičinu a Karlův Týn a jiná, přírodními krásami proslulá místa. Do Prahy jsme také vždy po 2 a 4 letech dojížděli a odtud památná místa v okolí navštívili; zvláště divadlo manželku zajímalo tak, že jsem ji o 2 dny déle v Praze ponechal, aby návště-
8) Když po ukončení mé řeči nastal klid, ujal se slova p. ministr Švehla a pravil mezi jiným: » Podívejte se, jak působí na vás slova starého táty - hospodáře.« Přijav mne vlídně, slova zmíněná opakoval a žádal mne, abych na základě vlivu, jakým slova má na zemědělský lid působí, zúčastnil se ve schůzích, pořádaných okres, republikánskými organisacemi v jednotlivých obcích, a přednášel na téma: »Upisování státních půjček.« V tom čase stát čsl. zahájil doma upisování státních půjček a mezi lidem rolnickým jevilo se velké nepochopení pro tuto věc. Několik těchto schůzí jsem dal svolat a v nich mluvil, avšak vzhledem k mému, již vysokému věku, činnosti té jsem byl nucen zanechat.
9) Roku 1927 vydal jsem spisek: »Vzpomínky na válku roku 1866.«
str. 256
vou divadla se potěšila a sám domů jel. O těchto našich výletech nesměli však lidé ve vsi vědět. 10)
Po převratu r. 1923, za příznivé naší valuty, kdy za 2 Kč se dostalo 100 německých marek a za ně se v Německu jelo rychlíkem II. třídou 100 km, cestoval jsem sám s nejmladším synem legionářem, tehdáž kapitánem dělostřelectva, 20 dnů Německem, při čemž cestu z Drážďan do Berlína, 165 km, jsme vykonali aeroplanem za 70 minut 11) a plavbu po moři konali jsme na ostrov Helgoland, z Hamburku parníkem po Labi do Kuxhavenu 80 km, odtud po moři 65 km. Okruhem jsme projeli celé Německo: Drážďany, Berlín, Swinemünde, Strahlsund, ostrov Rujanu, Hamburg, Helgoland, Kolín n. R., odtud plavbou po Rýnu přes Koblenz do Mohuče, Wiesbaden, Frankfurt n. M., Erfurt, Lipsko a přes Drážďany do Prahy. Rok následující s týmž synem Václavem jsme pěšky procestovali Šumavu ze Zelené Rudy až do Želnavy, odtud drahou do Krumlova, pěšky na Kleť, Budějovice, Hlubokou a drahou do Prahy. V Plzni jsme prohlíželi »Škodovku« a měšťanský pivovar, viděl jsem Domažlice, Újezd, rodiště Koziny-Sladkého a jeho pomník, Trhanov se zámkem Lomikarovým a Čercbov.
Rodnou obec Máslojedy nade vše miluji a snažil jsem se ze všech sil přispět k jejímu okrášlení jak uvnitř, tak na bojišti. Obec naše, položená 320 m nad mořem, dominuje vedle památného Chlumu nad hradeckou nížinou a tak téměř z celého katastru obce naskýtá se čarokrásný rozhled na Orlické hory, Krkonoše, Zvičinu, Kunětickou horu, Kumburk a před slunce západem též na Trosky a Jičínsko. Po dobu svého hospodaření věnoval jsem mnoho času na úpravu veřejných a soukromých cest. Vždyť dobré cesty jsou okrasou obce. Přičinil jsem se za pomoci obce a několika občanů r. 1925 rozšířit a řádně upravit 1 1/2 km dlouhý chodník, vedoucí podél nádherné státní bažantnice do Hořiněvsi a tento udržovat. 12)
V mladších letech byl jsem dlouholetým jednatelem již roku 1883, prvé v okolí, založené »Hospodářsko-čtenářské besedy v Máslojedech, po převratu pak jsem byl důvěrníkem Republ. strany. Když vyšel zákon o vedení pamětních knih v obcích, byl jsem zvolen obecním kronikářem. Po převratu, když se za války »Spolek pro udržování bojiště z r. 1866« rozešel, upozorňoval jsem v několika článcích v »Pokroku« na osiřelost bojiště, což mělo vliv na utvoření nového spolku pro udržováni bojiště se sídlem v Hradci Králové; byl jsem členem výboru zvolen. Veškerá moje činnost v hospodářství i veřejná došla uznáni v okolí, nikoliv však - bohužel - v rodné obci. Většina občanů prese všechny mé
10) Jaké nepochopení ještě v letech 1890 mezi lidem na vsi, a to v bohatém kraji, pro cestování panovalo, vysvítá z následujícího: V roku 1891 navštívili pražskou jubilejní výstavu z naší obce: lékař Kirš s chotí, učitel Jirmann s chotí, hostinský Kadečka s chotí a já s manželkou. Z ostatních rolníků nikdo, ač mnozí byli zámožní. Takové poměry byly též v ostatních obcích.
11) Lístek na aeroplán stál 5.000 M., našich 100 Kč. V tom bylo i pohoštění v hangáru v Berlíně a doprava automobilem do Berlína.
12) Zastupitelstvo obce Hořiněvsi nazvalo chodník »Volfovou stezkou«.
vou divadla se potěšila a sám domů jel. O těchto našich výletech nesměli však lidé ve vsi vědět. 10)
Po převratu r. 1923, za příznivé naší valuty, kdy za 2 Kč se dostalo 100 německých marek a za ně se v Německu jelo rychlíkem II. třídou 100 km, cestoval jsem sám s nejmladším synem legionářem, tehdáž kapitánem dělostřelectva, 20 dnů Německem, při čemž cestu z Drážďan do Berlína, 165 km, jsme vykonali aeroplanem za 70 minut 11) a plavbu po moři konali jsme na ostrov Helgoland, z Hamburku parníkem po Labi do Kuxhavenu 80 km, odtud po moři 65 km. Okruhem jsme projeli celé Německo: Drážďany, Berlín, Swinemünde, Strahlsund, ostrov Rujanu, Hamburg, Helgoland, Kolín n. R., odtud plavbou po Rýnu přes Koblenz do Mohuče, Wiesbaden, Frankfurt n. M., Erfurt, Lipsko a přes Drážďany do Prahy. Rok následující s týmž synem Václavem jsme pěšky procestovali Šumavu ze Zelené Rudy až do Želnavy, odtud drahou do Krumlova, pěšky na Kleť, Budějovice, Hlubokou a drahou do Prahy. V Plzni jsme prohlíželi »Škodovku« a měšťanský pivovar, viděl jsem Domažlice, Újezd, rodiště Koziny-Sladkého a jeho pomník, Trhanov se zámkem Lomikarovým a Čercbov.
Rodnou obec Máslojedy nade vše miluji a snažil jsem se ze všech sil přispět k jejímu okrášlení jak uvnitř, tak na bojišti. Obec naše, položená 320 m nad mořem, dominuje vedle památného Chlumu nad hradeckou nížinou a tak téměř z celého katastru obce naskýtá se čarokrásný rozhled na Orlické hory, Krkonoše, Zvičinu, Kunětickou horu, Kumburk a před slunce západem též na Trosky a Jičínsko. Po dobu svého hospodaření věnoval jsem mnoho času na úpravu veřejných a soukromých cest. Vždyť dobré cesty jsou okrasou obce. Přičinil jsem se za pomoci obce a několika občanů r. 1925 rozšířit a řádně upravit 1 1/2 km dlouhý chodník, vedoucí podél nádherné státní bažantnice do Hořiněvsi a tento udržovat. 12)
V mladších letech byl jsem dlouholetým jednatelem již roku 1883, prvé v okolí, založené »Hospodářsko-čtenářské besedy v Máslojedech, po převratu pak jsem byl důvěrníkem Republ. strany. Když vyšel zákon o vedení pamětních knih v obcích, byl jsem zvolen obecním kronikářem. Po převratu, když se za války »Spolek pro udržování bojiště z r. 1866« rozešel, upozorňoval jsem v několika článcích v »Pokroku« na osiřelost bojiště, což mělo vliv na utvoření nového spolku pro udržováni bojiště se sídlem v Hradci Králové; byl jsem členem výboru zvolen. Veškerá moje činnost v hospodářství i veřejná došla uznáni v okolí, nikoliv však - bohužel - v rodné obci. Většina občanů prese všechny mé
10) Jaké nepochopení ještě v letech 1890 mezi lidem na vsi, a to v bohatém kraji, pro cestování panovalo, vysvítá z následujícího: V roku 1891 navštívili pražskou jubilejní výstavu z naší obce: lékař Kirš s chotí, učitel Jirmann s chotí, hostinský Kadečka s chotí a já s manželkou. Z ostatních rolníků nikdo, ač mnozí byli zámožní. Takové poměry byly též v ostatních obcích.
11) Lístek na aeroplán stál 5.000 M., našich 100 Kč. V tom bylo i pohoštění v hangáru v Berlíně a doprava automobilem do Berlína.
12) Zastupitelstvo obce Hořiněvsi nazvalo chodník »Volfovou stezkou«.
str. 257
pokrokové snahy a výsledek mé neúnavné práce v předluženém hospodářství počala se mi vyhýbat a neměli mne rádi. A proto také jsem byl jen zřídka do obecního zastupitelstva volen. A stalo se, když jsem roku 1930 navštívil souseda Jos. Skořepu na smrtelném loži, že on, pohnut, ke mně pravil: »Musím ti doznat, příteli, že tebe občané zdejší dovedli ocenit, ale záviděli ti, že jsi se skvěle oženil, a zvláště, že jsi se na své usedlosti udržel.« 13)
Dožili jsme se s milou manželkou ve zdraví již 50. výročí sňatku a při denních vzpomínkách na naši velikou, plodnou a požehnanou práci díky Pánu Bohu vzdáváme a těšíme se ze svého života. Toliko vzpomínky na dva dospělé syny, tragickou smrtí zemřelé, nejstaršího Josefa, majora čs. vojska, a Jana, 14) rolníka a vlastníka usedlosti čís. 16, zemřelého jako četaře r. 1916 na ruském bojišti, a vzpomínky na trpký nevděk netoliko od lidí cizích, nýbrž i velmi blízkých, zakalují naši svěží a veselou mysl.
J. V.
13) Vůdce národa Fr. L. Rieger ve své závěti k národu žádal, aby národ se v budoucnosti hleděl zbavit nešťastné dědičné vášně, závisti, která často podrývá šťastný rodinný život a již v zárodku hledí ničiti nadějné talenty mladých lidí.
14) Tento nešťastný syn, který převzal pro něho koupený statek č. 16 a byl teprve 1 1/2 roku ženat a otcem dcerušky, zemřel 30. ledna 1916 na skvrnitý tyf na ruském bojišti, v Povursku, na řece Stochodu; hrob jeho jsem v červenci r. 1918 s manželkou navštívil, když byl nejstarší syn Josef, rytmistr-adjutant, místo hrobu zjistil.
pokrokové snahy a výsledek mé neúnavné práce v předluženém hospodářství počala se mi vyhýbat a neměli mne rádi. A proto také jsem byl jen zřídka do obecního zastupitelstva volen. A stalo se, když jsem roku 1930 navštívil souseda Jos. Skořepu na smrtelném loži, že on, pohnut, ke mně pravil: »Musím ti doznat, příteli, že tebe občané zdejší dovedli ocenit, ale záviděli ti, že jsi se skvěle oženil, a zvláště, že jsi se na své usedlosti udržel.« 13)
Dožili jsme se s milou manželkou ve zdraví již 50. výročí sňatku a při denních vzpomínkách na naši velikou, plodnou a požehnanou práci díky Pánu Bohu vzdáváme a těšíme se ze svého života. Toliko vzpomínky na dva dospělé syny, tragickou smrtí zemřelé, nejstaršího Josefa, majora čs. vojska, a Jana, 14) rolníka a vlastníka usedlosti čís. 16, zemřelého jako četaře r. 1916 na ruském bojišti, a vzpomínky na trpký nevděk netoliko od lidí cizích, nýbrž i velmi blízkých, zakalují naši svěží a veselou mysl.
J. V.
13) Vůdce národa Fr. L. Rieger ve své závěti k národu žádal, aby národ se v budoucnosti hleděl zbavit nešťastné dědičné vášně, závisti, která často podrývá šťastný rodinný život a již v zárodku hledí ničiti nadějné talenty mladých lidí.
14) Tento nešťastný syn, který převzal pro něho koupený statek č. 16 a byl teprve 1 1/2 roku ženat a otcem dcerušky, zemřel 30. ledna 1916 na skvrnitý tyf na ruském bojišti, v Povursku, na řece Stochodu; hrob jeho jsem v červenci r. 1918 s manželkou navštívil, když byl nejstarší syn Josef, rytmistr-adjutant, místo hrobu zjistil.