Z pamětí starého českého sedláka

str. 141

KAPITOLA XIV.

Další práce s obilím.

1. Sečení obilí a mzdy dělnictva.
   Sečení obilí v sedmém desetiletí dělo se v naší krajině jedině kosou. Já jsem nikdy neviděl srpem obilí žnout. Tolika řepka se žala srpem.
   Když se u nás ve žních sekáčů nedostávalo, přicházeli z hor. Mladí manželé přicházeli oba, s jedním i více dětmi. Žena za mužem odbírala obilí a děti, byly-li větší, sbíraly klasy na strništi. Rodina ta ubytovala se nejdříve na přístodolku, a když ten se obilím zarovnal, tedy na stáji. Většina středních hospodářů měli sekáčem ve žní některého malého chalupníka ze vsi, jemuž opět s koňmi pole vzdělávali. Z takovéto vzájemnosti, jež často mnoho roků trvala, vzešlo obyčejně trvalé přátelství mezi oběma rodinami.
   Ve středních usedlostech, výměry kol 50-60 korců polí, býval jeden sekáč, ve statcích větších sekali dva. Tito dva sekáči si přibrali ještě sečení u malého chalupníka, který neuměl síci, neb u vdovy a pod.
   Jeden obratný sekáč posekl za žně kol 30 korců obilí; bylo-li obilí stojaté, posekal dva korce za den. Jinak bylo, když bylo obilí ležaté, což se u pšenice často stávalo. V tom případě musil sekáč vytahat dvě rožně z hrabníce a síci toliko s dvěma vrchními rožněmi a v častých případech musel hrabnici odložit a použít jen kosy travní. Obilí ležatého posekl sekáč fen korec za den, a bylo-li větrem ve víry stočeno, takže sekáči bylo s kosou kol dokola obcházeti, posekl také jen 3/4 korce i méně.
   Ne každý sekáč dovedl síci, jiný nedovedl kosu naklepat, jiný kosiště neb hrabnici náležitě zřídit. A dle toho také ten lehko, přímo bez únavy kosou vládl, a druhému se pot přes čelo řinul, kamarádu svému nemohl stačit a k večeru měl svaly strhané. S denní sklizní závisel hospodář na sekáči. Jestli deštivé dny aneb ležaté obilí bylo příčinou, že sečení vázlo, vázla tím sklizeň a žeň se tím některá léta o celé týdny protáhla.
   Těžká práce bylo odbírání obilí za sekáčem. Práci tu konala vždy tam, kde byly dvě služky, vždy ta mladší z nich, která neuměla ještě roubíkem snopy do povřisel vázat a také síla k tomu jí scházela. Jinde odbírala sekáči jeho žena. Odběračka musela dělat stejně velké hrstě, aby 3 hrstě daly snop, a tyto hrstě do řady rovnat a roztahovat, aby vysychaly.
   Ječmen a slabší oves sekal sekáč na řady. Po dešti, obyčejně jakmile poněkud voda oschla, šel sekáč sekat ječmen; rovněž tak z rána, dokud ještě rosa na žitě neb pšenici neoschla. Ječmen musel se déle sušit a proto se mohl vlhký sekat. Posekané žito a pšenice se druhý den

str. 142

bylo-li slunečné počasí - hráběmi přehrabalo, pšenice, byla-li dostátá, se odpoledne vázala, žito až třetí den se vázalo a málo kdy bylo v zrně zdostatek suché. Ječmen i oves za jasného počasí se 4-5 i více dnů sušil.
   Tehdejší služky a zvláště vdané ženy byly mistryněmi v ovládání roubíku. Ale také muži, zvláště hospodářové, dovedli obratně ovládat roubík. Každá vazačka měla po ruce druhou osobu, která rozestřela povříslo, dvě hrstě na ně položila a třetí hrst sobě sama přiložila. Můj, již zpředu zmíněný strýc, jemuž cep ve stodole nijak nevoněl, často vypravoval: »Měl jsem ležet po 6 korcích suché pšenice, když ráno uslyším rozběřský zvonek, 1) umíráčkem zvonit. Zverboval jsem chasu, poslal pro vazačku Huškovou 2), sám jsem vzal do ruky roubík a v 11 hodin jsme začali vázat na dva rázy a do večera jsem s Huškovou svázal 65 mandel pšenice 3); večer přišel déšť a do rána se Huškové narodil chlapec.«
   Druhý den již před slunce východem hospodář se starší služkou, dcerou neb synem vzali dvoje, ve velkých statcích troje dřevěné, přes metr široké hrábě, pohrabačky zvané, a šli časně pohrabat ono pole, z něhož včera se obilí odvezlo. Do snídaně, nejdéle však do 7 hodin, muselo být strnisko pohrabáno a pohrabiny sneseny a roztaženy tence, aby z rosy za dne vyschly. Pohrabovalo se vždy přes pole příčně. Za pohrabovači následovala řada »sběráků« a sice po celé šířce pole, jeden podle druhého, všechny chudé ženy a všeho věku, a také všechny jejich děti, kteří každý klas hráběmi ponechaný zdvihli. Děti aneb rodina sekáčova, který u hospodáře, jemuž pole patřilo, sekl, a jiní bližší chudí lidé šli si sbírat na »nepohrabané« před pohrabovače. Každý sběrák, když si několik »kytek« klasů nasbíral a s pole odcházel, hospodáři »Naděl vám Pán Bůh« poděkoval.
   Z nedostatku místa v tehdejších malých stodolách a pro nedostatek času, aby během žní mohly být cepem vymláceny, a protože na mlátě by překážely, zůstaly pohrabiny obyčejně od všech druhů obilí na strnisku tak dlouho ležet, až se všechno obilí do stodol svezlo. Stávalo se, že za vlhčí žně zrní v klasech pohrabin rostlo.
   Jakmile se žito sklidilo a nežli dozrála pšenice, sklidil a ve stodole na patro se složil před žní vytrhaný, na leništi rozdělaný a s hlávkami usušený len. A nyní nastal chvat s mlácením lnu ze semene. Vždyť muselo být patro vyprázdněno, semeno lněné vyčištěno a stonkový len na žitném strnisku »na mok« rozdělán. Len se sel as na 10% orné půdy a ponejvíce ve středních usedlostech. A tak každý pořádku dbalý hospodář, chtěl-li mít tuto nutnou práci odbytou a patro ve stodole volné, musel sám

   1) Rozběřice, ves na bojišti od naší vsi Máslojed 4 km na jih, v údolí pod vsí Chlumem položená. Jakmile lze u nás uslyšet odtud zvonek, nastane jistě změna počasí. V Rozběřicích stojí bronzový pomník z války r. 1866 bývalého vídeňského pluku »Deutschmeister« č. 4, umělecké ceny.
   2) Ludmila Hušková byla bývalou milenkou spisovatele Václava Hanky z Hořiněvsi. Z té doby prý pochází Hankova píseň: »Když jsem svou Lidušku vyprovázel domů«.
   3) Mandel = 15 snopů.

str. 143

napřed, neohlížet se na parný slunný den, sám se chopit cepu a od šesté hodiny ranní v čele mlatcům stát, aby mlácení rychle ubývalo. Mlácení cepem nebylo nikdy tak obtížné, jako při mlácení lnu uprostřed žní.
   Za žní se u hospodářů vesměs nešetřilo s nápitkem; piva se vypilo dost, zvláště o sklizni pšenice. Ve středních hospodářstvích se dováželo pivo domů v sudech z pivovaru a za žni se dle velikosti hospodářství jedno - dvě i tři vědra piva vypila. Těm hospodářům, kteří ve žních s nádobami do hospody pro pivo si posílali, účtoval hospodský pivo o jeden až dva krejcary máz laciněji. Také strava byla ve žních lepší než v jiném ročním období. Tehdáž za lepší oběd ve žních platil jahelník z dobrého mléka a vdolky ze žitného vyrážku. Maso hovězí se vařilo jednou v týdnu a jednou neb dvakrát v týdnu vepřové uzené. Buchty z pšeničné mouky se pekly jen o pšeničných žních.
   Překvapil-li dělníky při vázání a svážení obilí déšť, aneb nemohl-li bospodář ze vzdálených polí vazačům svážené snopy stačit domů odvézt a snopy za blížícího se večera po poli roztroušeny ležet zůstávaly, zapíchli vazači roubíky do země a rozběhli se, aby snopy snesli do mandelů. Mandele až do roku 1883 dělaly se všeobecně na ten způsob, že na strnisko se položily dva a dva snopy klasy přes sebe do kříže tak, aby zadní části snopů byly do čtyř úhlů světa obráceny. Toto položení čtyř snopů na sebe opakovalo se třikrát a pak se takto položených dvanáct snopů přikrylo třemi snopy tak, že nejprve se položily dva snopy do prostřed těsně k sobě na přič směrem od severovýchodu k jihozápadu, při čemž snopy byly klasy vždy obráceny k jihozápadu. Třetí snop položil se na vrch 4). Dle toho, jakého druhu bylo obilí, buď dlouhé žito, neb krátký ječmen, překládaly se daleko přes sebe snopy do mandelů, vždy ale tak, aby mandel v klasech byl vyšší než na koncích snopů, aby tak za deštivá voda po snopech na strany stékala, nikoliv dovnitř mandele, do klasu.
   Byly časté případy, že mnozí hospodářové, aby obilí lépe v zrně uschlo,5) za slunných srpnových dnů svázali a snesli obilí do uměle složitých křížových mandelů a nechali je dva, tři dny doschnout, když tomu pohoda sloužila. Zvláště ovsu se věnovala větši péče při sušení a ten namnoze týden i déle ponechán byl na poli srovnaný v mandelích. Avšak velké, pevně utažené snopy a masivně složené mandele velice zvolna vysychaly a často hospodář úplného usušení obilí se nedočkal. Mimo křížové mandele rovnaly se také navečer neodvezené snopy do ležatých mandelů tím způsobem, že dva snopy se položily vespod a třetí na vrch, což se opakovalo pětkrát, až mandel byl hotov. Tyto mandele se dělaly jen tehdy, mohl-li hospodář s určitostí předvídat, že za noci nepřijde déšť. Rovnání a svážení obilí s polí do stohu bylo v tom čase u malorolníků

   4) Tento směr kladení vrchních tří snopů používán všeobecně proto, že většinou deště přicházely s větry od jihozápadu a západu a mandele takto složené větru i dešti nejlépe vzdorovaly.
   5) Byly to doby, kdy hospodář neusušiv ve žních řádně obilí, vezl je tupé na trh a tam je bud nemohl prodat, a prodal-li, tedy daleko pod cenu.

str. 144

řídké a dělo se len u velkostatků. Ačkoliv byly tehdy vesměs malé stodoly, přece co rok tehdejší poměrně slabou sklizeň obilí do svých prostor pojaly.

* * *

   Ještě dlouhá léta až do konce devatenáctého století i později vzpomínali staří hospodářové a hospodyně na zašlé zlaté časy, jak za jejich mládí byla hodná čeleď, a jak jí bylo dostatek v každém čase, takže se mladý dorost i dospělý lid do služby nabízel. Ještě v letech 1860 až 70tých bylo po horách málo práce; v tu dobu textilní továrny se počaly tam teprve zřizovat a v krajinách níže položených, ve Dvoře Králové, v Hořicích, Jaroměři a jinde počal průmysl ten vznikat o celé čtvrtstoletí později. A tak se stávalo, že netoliko Češi, ale také Němci přicházeli do kraje hledat si službu a jakoukoliv práci v zemědělství. 6)
   Dorost chudých rodičů, bydlících na vsích v kraji, po dokončení obecné školy, po uplynutém dvanáctém roku, chlapci i děvčata šli většinou k zemědělcům sloužit. Hoši sloužili nejprve vesměs za skotáky, aby pásli na úhorech a lukách dobytek. Jen málo chlapců učilo se řemeslu. Z děvčat skoro žádná neodcházela do služby do města; tehdejší chudí rodiče na vsi hleděli se zavděčit rolnickým rodinám ve vsi, které jim při křtu jejich dětí kmostrovstvím posloužily, a když děti dospěly, dali je k nim do služby, důvěřujíce, že budou k dětem jejich přátelsky se chovat a že jich nebudou šidit a prací přetěžovat.
   Tehdejší zemědělská čeleď byla pracovitá a poslušná. Hospodář i hospodyně byli s ní v každém ohledu spokojeni. Všecka služebná místa v každé vsi byla plně čeledí obsazena a dobré místo si každý služebný neb služebná drželi obyčejně do oženění nebo vdavek. Když tak několik let služebný na místě vydržel a byl za ten čas vždy hospodáři věrný, dal hospodář snoubence dovézt do kostela na oddavky a vystrojil jim oběd. Často to byli novomanželé, kteří spolu u hospodáře sloužili po několik roků, než se vzali. V takovém případě, když se tito manželé ve vsi usadili, docházeli na staré místo v případě potřeby a nebyli nikdy od starého hospodáře neb hospodyně oslyšeni. Jmenovitě když se jim narodilo dítě, kmotrovstvím jim šli vždy ochotně posloužil. Z takovýchto přičinlivých, ve svých začátcích zcela chudých manželů, bývalých služebných, jest po vsích veliké procento dnešních několikakorcových chalupníků. 7) Také v naší vsi se oženil čeledín Němec a vdala se děvečka Němka a založili zde trvale rodiny. Také v jiných obcích staly se často podobné případy.
   Práce tehdejší čeledě byla namáhavá. Vstávalo se i v zimě ve 4 hod.. nejdéle ve 4 1/2 hodiny ráno a šlo se spát po 10. hodině večer. Ve žních

   6) Přicházelo nejen dosti mladých Němců sloužit do »kraje«, nýbrž i mnoho starých mužů za krmiče a stodolníky a matek za chůvy. Stal se tehdy nejeden případ, že chůva Němka setrvala v rodině dva, tři roky a naučila dítě mluvit německy, kterýžto případ se i u pisatele stal.
   7) Z mých bývalých čeledínů jsou dva velkými chalupníky ve vsi a jeden domařem v Hořicích; dvě bývalé služky jsou chalupnicemi. Všichni byli zcela chudí v začátcích.

str. 145

vstávalo se ve 3 hodiny, když se ráno šlo pohrabovat. Děvečka v zimě musela mít v chlévě dobytek odbytý a již v 6 hodin sedět za kolovratem a příst, ve velkém statku musela být chasa do 6 hodin po snídani a při svitu lucerny začalo se o 6. hodině mlátit. A večer, když dobytek se nakrmil, sedla děvečka ke kolovratu a přadla až do 10 hod. a ještě za den napředenou cívku příze musela smotat. Často hospodyně spočítala služce na motáku pásma, 8) kolik že jich za den napředla a zdaž dosti napředla. Mladší služka za večera nadívala z koudele kracky ku prádlu, vybírala drobné brambory prasatům a v kotli je vařila. Pacholek (= čeledín, kočí) měl obstarat potřebnou louč k svícení. K tomu účelu se na podzim sehnala v lese borovice, která musela být hustého léta; ta se as na 70 cm dlouhé špalky pořezala, špalky se na štěpiny rozštípaly a z těchto nejlépe za syrová se tenké louče nožem loupaly. Slabé louče brzy na kamnech neb za kamny na peci - kde jich bylo stále zásoba - uschly. Mimo loučí musel pacholek při svitu lucerny večer nařezat na celý den pro koně ke krmení řezanku ze slámy, do níž trochu sena míchal.
   Platy čeledě v desetiletí od roku 1860-70 byly následující:
   Starší čeledín, tehdáž pacholek zvaný, který obsluhoval pár koní a obyčejně dvě i více hříbat a dovedl řádně konat všechnu hospodářskou práci, měl na rok 24 zlatých, 9) 30 loket plátna bílého na košile a setý záhon lnu, jaký se posel dvěma čtvrtcemi lněného semene, 10) aneb sázených bramborů tolik, kolik pole se posázelo »bečkou« 11) nakrájených bramborových oček. Mladší čeledín, pohůnek neb řibek 12) zvaný, měl 18 zl. na rok, 20 loket 13) plátna, po jedné čtvrtci semene setého lnu nebo po věrteli krájených oček sázených bramborů. Každý hospodář hodnému chasníkovi v neděli dal ještě 4 až 10 krejcarů (= čtyrák nebo šesták) na tabák.
   Služka starší měla na rok 12 zlatých, 1 1/2 čtvrtce setého lnu a 24 lokte bílého plátna na košile, mladší služka měla 10 zl. na rok, 18 loket plátna a čtvrtci semene lněného setého. V obou případech, bylo-li to přání služčino, mohla si na místě lnu sázet věrtel bramborových oček. Služkám hospodyně o výročním trhu - »jarmarce« - jednou až dvakrát do roka koupila šátek na hlavu.
   Skoták neb skotačka byly děti sotva škole odrostlé a většinou pásly dobytek; měly 5 až 10 zl. na rok, 10 až 12 loket plátna. Setý len neb brambory žádné.

   8) Jedno pásmo 40 nití, 40 pásem jedno přadeno.
   9) V tom čase až do převratu roku 1918 byly zavedeny čelední knížky, jež vláda Tusarova zrušila. Až do té doby účtovala se mzda čeledi dle procent a ročních čtvrtletí tak, jak bylo mnoho práce, a sice: Za prvé čtvrtletí od 1. ledna do 31. března 20%', od 1. dubna do 30. června 25%, od 1. července do 30. září 35% a od 1. října do 31. prosince opět 20%. Ze služby vystouplému čeledínu během roku se služba dle těchto procent účtovala.
   10) Čtvrtce = 5 1/2 litru. u) Bečka, 8 čtvrtcí = 45 litrů
   12) Řibek obsluhoval obyčejně mladá hříbata, od toho je název.
   13) Loket = 60 cm.

str. 146

   Ceny obilí a jiných hospodářských výrobků od let 1850 až 1875 byly následující:
   Korec pšenice - 90 litrů - 8 až 10 zlatých, výjimečně před žní 12 až 13 zlatých, žita 5-6 až 7 zl., ječmene 4 až 6 zl., ovsa 2 až 4 zl., bramborů 80 kr. až 1 zl. 50 kr., pěkný kůň stál až 200 zl, dvouletý pěkný valach neb hřebice 100 zl., kráva pěkná po teleti 70 až 100 zl. Boty dělnické na trhu stály 3-4 zl., štruksový oblek všední 3-4 zl., soukenný oblek 6-8 zl. Dle těchto cen lze pozorovat, že mzda čeledě v tom čase byla nízká.
   Mzda zemědělským dělníkům v tom čase platila se následující:
   Pracoval-li mužský dělník - tehdáž »nádeník« zvaný - po celý rok, den za dnem ve statku, měl v desetiletí sedmém 15 až 20 krejcarů denně, v desetiletí osmém již o 5 kr. více, tedy 20 až 25 kr. Pracoval-li ve statku toliko za letních měsíců, měl o 5 kr. denního platu více než ten, který pracoval po celý rok. Pracoval-li takový dělník v zimě ve statku, měl platu jen 15 kr. denně. K tomu v každém případě obdržel obvyklou denní stravu, šel s ostatní čeledí ke stolu. Dělník, najatý na zimu jako mlatec cepem, dostával 15, po letech sedmdesátých 20 kr. denně a stravu. V sedmém desetiletí sekáč na louce i ve žních dostal 40 kr. denně, jeho žena odběračka 25 kr. a k tomu oba denní stravu. V osmém desetiletí počalo se s platem akordním, úkolovým; prvý akordní plat se dával sekáčům, a sice 1 zlatý od korce posečení louky neb obilí bez stravy. Měl-li sekáč ve žních svoji ženu jako odběračku, dostali společně 1 zl. 50 kr. od korce posečeného obilí. Přídavkem k tomu vždy dostali posnídávku, chléb, a k večeři mléko a chléb. O pšeničné žni dostali také pivo.
   Poměrně menší mzdy dělníkům platily velkostatky; v sedmém desetiletí platily po celou zimu za práci u parního mlátícího stroje, obyčejně u stohu v poli, dělníkovi 25 kr. a teprve v osmém desetiletí 30 kr. denně, bez stravy. 14) Mlátit se počínalo ráno o 6. hodině a pracovalo se do 5 hod. večer, celkem 10 hodin denně, za často krutých mrazů a studených větrů. Pohodlnější práci měli u velkostatku ti dělníci, kteří mlátili cepy žito na mlátě; bývalo jich 14, 6 a 6 mlatců a 2 »kuchaři«, obraceči. Také sekáče až do let sedmdesátých platily velkostatky denně, a sice muži sekáči 50 a odběračce 40 krejcarů denně. Dělníci velkostatku měli ve dvoře naturální byt zdarma. Také mívala taková rodina bečku sázených bramborových oček na panském pozemku a k palivu obdržela trochu roští z panského lesa.

   14) Dělník u velkostatku, pracující vždy bez stravy, těžko se při tehdejší drahotě chleba uživil. Musil proto vždy dbát, aby si mohl při mlácení trochu obilí uzmout, což se dařilo dobře ženám a zvláště u cepů. Nahrnuly si zrní do punčoch neb k tomu účelu upravených kalhot pod sukněmi. Správci velkostatku o všem tom věděli, též poručníci přimhouřili oko. - V letech 60tých platila se libra - 56 dg - pekařského chleba v drobném prodeji 6-7 kr., po letech 70tých 7-8 krejcarů. Dělník u velkostatku v tom čase nevydělal ani na chléb.

str. 147

2. Mlácení obilí cepem.
   Po celé skorem sedmé desetiletí mlátilo se veškeré obilí cepem. Že mlácení cepem bylo zdlouhavé a nemívalo konce, jest snadno domysliti. Ve velkých statcích se stávalo, že se obilí za zimu do jara ani nevymlátilo a opět novým obilím se zarovnalo. S mlácením obilí počalo se hned po žních. Stávalo se však, že i ve žních se muselo mlátit něco obili na spěch, když docházel chléb a pro dobytek nebyla sláma ke krmení. Jindy se stávalo, že na mlátě ležely vedle sebe dvoje obilné pohrabiny, neboť se na vrstev již nevešly; a aby se mohl třetí druh obilí do stodoly svážet, musely být pohrabiny z mlatu odklizeny. Lze si představit, za letních parných dnů co to znamenalo mlátit cepem a k tomu pohrabiny; jaká to byla nevábivá práce! A nebylo pomoci! Každá tehdejší stará, ze dřeva roubená stodola byla poměrně malá, vždyť stavěna byla v době roboty, kdy sklizeň polní úrody byla následkem nedostatečné polní práce skrovná, a nyní po uvolnění robotnického stavu následkem dokonalejší polní práce poznenáhla sice, ale přece polní úrody přibývalo. Dále dlužno uvážit, že v tom čase se okopaniny jen málo pěstovaly a řepu na poli bylo ještě zřídka viděti. Místa v takové stodole bylo velice málo. Kdo měl příležitost vidět takovou starou roubenou stodolu ještě začátkem dvacátého století, - a v tom čase se takové stodoly ještě po venkově našly - spráskl ruce a podivil se, že bylo kdys možné úrodu obilí od téže, co do výměry pozemků neztenčené usedlosti, do této stodůlky složit. Mlácení cepem, jež svého času tolik času zabralo, byla práce pro mnohého člověka nepříjemná. A byli to namnoze sami hospodářové, kteří ráno zavedli chasu do stodoly, jednou s ní omlátili a ze stodoly se vytratili. O takových hospodářích se říkalo, že jim smrdí již dřevěný kolík ve stodole, na kterém byl cep pověšen. Tyto kolíky, na nichž byly cepy zavěšovány, byly po jednom zaraženy do každého ze čtyř dřevěných sloupů v koutech mlatu stojících, na nichž spočívalo patro.
   Platilo-li u řemesel přísloví »učedník - mučedníka, platilo toto dvojnásob u učedníka-mlatce. Neudržováním rytmického taktu srážel se úder cepů všech ostatních mlatců. Těžko nesli vyškolení mlatci každé zakulhání učedníka »klasáka«, - vždyť to lidé v sousedství slyší a při příležitosti se jim budou smát! A přece ten učedník-klasák byl tehdy obyčejně 121etý chlapec neb děvče. Když vzal některý nezkušený mlatec cep do ruky u cepu nahoře, pouze za cepovku, hned přitočil se nenápadně druhý mlatec a rukou stiskl cep k cepovce tak, že postižený bolestí vykřikl, protože měl prsty skřípnuté.
   Ve velkých statcích nebo ve vsích zelinářství pěstujících býval zvláštní »stodolnik«, který řídil po celý rok, pokud se mlátilo, ve stodole mlácení a měl též na starosti čištění obilí. Všude tam, kde takový stodolník byl, počínalo se též v zimě mlátit o 6. hodině ráno, při svitu olejové lampičky, postavené v lucerně a zavěšené na háku středního sloupu. Ve velkých statcích mlátilo se nejvíce »šestima«, rovněž na velkostatku, kde však 6 a 6 mlatců mlátilo současně po obou stranách. Na středních usedlostech mlátilo se obyčejně »čtyřma«, někdy též »pětima«. V chalupách pak dle toho, jak bylo lidských sil; jedním, dvěma a třemi cepy.

str. 148

   Když se tehdy šlo přes vesnici, bylo slyšeti rytmické mlácení cepem ve všelikém počtu a skorem v každé usedlosti, což se mile poslouchalo. Ve statcích, kde 6 mlatců od časného rána mlátilo, vymlátilo se za den 100 velkých snopů. 4 mlatci ve střední usedlosti vymlátili 45 až 60 snopů; ti však po 3. hod. odpol. končili. Lze si představit, jakou práci vyžadovalo vymlácení všeho obilí, a často i kolika for a různých druhů jetelového semene, hrachu a jiné úrody!
   Cepy se dělaly ze dřeva habrového a sice z oddenku. Když nebylo po ruce dřevo habrové, použilo se dřeva jabloňového, z kteréhožto dříví cepy nepraskaly. Na cepovky se hodily nejlépe mladé lipky a proto byly lipky po lesích hledané. Lipová cepovka se v ruce hladila a byla lehká. Každý mlatec chránil si svůj cep, nikdy cizí cep do ruky nevzal a svůj cep jinému mlatci nenechal. Správku cepů obstarával v nejčastějších případech starý hospodář-výměník. Pro menší správku byla po ruce železná špice s otočeným řemenem, zabodnutá ve sloupu. Aby při potrhání cepu mlácení nevázlo, visely na hřebíku 2-3 záložní cepy.
   Mnohý hospodář v době podzimních polních přeorávek dal pacholkovi 4 krejcary na paklík tabáku, aby šel za něho na mlat cepem mlátit, a on sám den co den s koňmi oral. Počalo se den co den mlátit ve stodole, ihned jak se brambory sklidily a obilí zaselo. Tehdejší hospodář, i když mu mlácení cepem bylo nemilé, přece byl každý mistrem v ovládání cepu. Jeho cep co »oplotníka« musel při úderu vzduchem zasvištět. Rovněž při posledním jeho úderu, znamení to přestat, byla rána jeho tak prudká, že cep při dopadnutí se odrazil a narazil na cepovku, podrženou obratně na zemi, takže ozvěna se hlučně rozlehla po stodole i dvoře. Za nepřítomnosti hospodářovy řídil mlácení pacholek. Jeho museli všichni mlatci poslouchat.
   Na obou koncích mlatu byly přes mlat postaveny prkenné »líhy« as 70 cm vysoké, které bránily stříkání zrní před stodolu při mlácení. Na jeden »omlat« se hodilo dle velikosti mlatu 2-4-6-8 až 10 tříhrsťových velkých snopů. Žitné, pšeničné a ovesné zavázané snopy se nejprve oklepaly; oplotník cepovkou obrátil každý snop po oklepání jedné strany na stranu druhou, aniž při tom vyšel z taktu. Oklepané snopy se na to rozvázaly a rozhrabaly. Prvá rozhrabaná strana se jmenovala stranou »tvrdou« - vyžadovala víc postát a víc uhodit - obrácená strana se zvala »měkkou« a o polovinu lehčeji se mlátila. U ječmene se hned snopy rozhrabaly, tvrdá a měkká strana se přemlátila a tato se ještě přehrabala a po třetí přemlátila.
   Po každém omlácení, když se sláma vytřásla a svázala, vyhrabalo se zrní hustými dřevěnými hráběmi, záhon i »posáž« 15) se ještě chvoštětem na čisto ometla a zrní se shrnulo na podélný »záhon« uprostřed mlatu po délce téhož se nacházející a opětně se přimetlo. Oba »oplotníci« při čištěni vzali hrábě, »klasáci« chvostě a úhrabečnici. »Klasáci« ručně obraceli, »oplotníci« hráběmi srovnali stranu. Úhrabky se pomlátily a nejmladší mlatec na sítě, »úhrabečnicí« zvaném, je přetočil.

   15) »Posáž«: z jednoho mlácení získané zrní z obou stran podél záhonu shrnuté a pak čištěné.

str. 149

   Všichni tehdejší mlatci, ať muži neb ženy, dovedli s cepem obratně zacházet, a sice ne pouze mlácením, nýbrž i tancovat dovedla každá starší děvečka nad cepem, cepovkou cepem po mlátě rychle točíc. Všichni mlatci dovedli cepem na obě ruce mlátit; pomlátivše jednu stranu přestalo a vzali pro druhou stranu cep do druhé ruky, čímž se mlatec méně unavil.

3. Čištění obilí.
   Čištění obilí dělo se jedině přehazováním na mlátě z jedné strany na druhou, což se dělo dřevěnou lopatou ze dřeva březového, »voršouf« zvanou. 16) Než hospodář se rozhodl, na kterou stranu mlatu má hromadu obilí k vátí připravenou shrnout, otevřel oboje vrata, vzal hrst obilí, postavil se doprostřed mlatu a pouštěl pomalu zrní na zem. Na kterou stranu vítr odděloval a odvíval plevy, na tu stranu shrnula se hromada, aby tah větru snadněji dělil a zpět odváděl plevy. Ve stodolách, jež vraty byly k východu a západu obráceny, se to hospodáři dařilo; vždyť obyčejně vane vítr buď východní aneb západní. Hůře však bylo hospodářům ve stodolách, které vraty obráceny byly na jih a sever. V těchto stodolách se zhusta stávalo, že za vátí se vítr počal stáčet, až v krátké době se zcela otočil ze strany opačné, a hospodáři nezbylo než obilí, často již do poloviny zváté, na protější stranu přemístit, protože vítr padající plevy na »záhon« zanášel. A tato procedura se opakovala za dne někdy i dvakrát.
   Jako při mlácení i při vátí obilí bylo potřeba náležité obratnosti a dovednosti. Vátí obilí se tak hospodářové nevyhýbali jako mlácení, naopak, tuto práci rádi konali a byli si u čištění obilí obyčejně sami. 17) Každý hospodář dovedl jak cepem mlátit, tak také lopatou na obě ruce přehazovat. Stávalo se také, že se namlátila větší hromada obilí k čištění, a v takovém případě si hospodář vzal buď pacholka neb dorůstajícího syna, aby mu vát pomohli a zároveň aby je ve vátí zaučoval. V tom případě musel hospodář vyhovět »učedníkoj« a nechat ho házet na onu ruku, na kterou on byl zvyklý pracovat, sám pak musel vzít s protější strany lopatu do ruky druhé.
   Vějiči bylo nabrat z hromady neplnou lopatu zrní a v pravidelný půlkruh a do výše k patru k protějším vratům je rozhodit. Rozhozením zrna ve vzduchu plevy lehčí zrna zůstaly zpět, zrno letělo dopředu. Přeskočení některým zrnům před stodolu zabránila líha u prahu postavená. Když byl vějič 40-50 lopat obilí přehodil, vzal po ruce stojící nové, dosud neometené chvostě a šel omést na záhoně se objevivší »háčky«. 18)
   Háčky smetl doprostřed na hromádku mezi zrní a plevy, kde byl as 60 cm široký, jen poněkud zaprášený pruh. Když bylo obilí všechno zváté, odhrnuly se plevy stranou a nyní se oddělila zadní část zrní na

   16) Z německého Wurfschaufel.
   17) Již tenkráte museli být otcové opatrní na své syny, kteří použili často nepřítomnosti otcovy, aby si »schoře« ulovili.
   18) Háčky, dobrá obilná zrna, dosud dlící pevně v obou plevách.

str. 150

záhonu, aby se na husté úhrabečnici přetočilo, opět na prvé místo hromady umístilo a ještě jednou převálo. Při převívání se dbalo řádného ometání háčků, neboť ometáním se tyto k převívání vesměs přichystaly.
   Zváté obilí se shrnulo na hromadu a žejbrovalo se. Zavěsila se »žejbrovna« 19) na prostředním sloupě pod patrem na hák, aby po ní zrno se přesýpalo a tím prachu zbaveno bylo.
   Jiným způsobem se v tom čase obilí nečistilo. Háčky z obili bylo možno toliko stáčením zrní na hustém sítě odstranit. Stáčení obilí byla práce dovedná a zároveň těžká. Jen staří hospodáři dovedli obilí stáčet Při stáčení obilí muselo se umět síto tak nadhazovat, že se tím všechny háčky na malé místečko na povrchu sešly, načež hospodář zarazil, síto opřel o nějaký předmět a rukou háčky s vrchu sebral a odhodil.
   Při měření obilí do trhu hospodář vždy do prvého a čtvrtého »věrtele« 20) na jednom neb dvou sítech pšenici stočil, aby zrní v pytli od vrchu a při vysypání od spodu slušněji vypadalo. Byli však hospodáři, zvláště menší chalupníci, kteří měli menší množství pšenice, že ji všechnu před trhem na řídkém sítě stočili a háčků zbavili. Po takové práci trpěl! ovšem dotyční lidé velké bolesti v zádech.
   Větrník, všeobecně fofr zvaný, byl používán mnoho let, již za doby roboty. Fofr byl strojem velenutným při čištění jetelového semene, jehož se v tom čase jako jediného obchodního semene mnoho pěstovalo. Dokavad fofrů nebylo, muselo se při čištění jetelového semene vyčkat vhodné chvíle, když příznivý vítr s některé strany dul přes mlat, a v takové chvíli položily se dvě hrazdy přes mlat, od jedné oplotně ke druhé, a na ně se upevnily; několik dělníků najednou za sebou v plevách přichystané jetelové - i lněné - semeno na řídkých sítech na hrazdách žejbrovalo a tak za foukajícího větru plné punčošky od prázdných oddělovalo. Sestavením »fofru« nastal již veliký pokrok v čištění jemných semen. Vpředu »fofru« nastrčil se rám, na kterém za točení klikou vnitřní lopaty, rychle se otáčející, vítr tvořily a druhý dělník žejbroval sítem plevy, které vítr pravidelně na plné a prázdné rozděloval.
   Obilí dalo se na fofru již jen zváté a plev zbavené přefoukat, avšak fofrováním obilí se háčky jeho nevyhodily, toliko prázdné plevy a něco prachu vítr vyhodil. Pro násyp obilí byl na fofru vpředu upraven z prken koš a vespod zastrkovací truhlík, 21) který se při čištění zrní povytáhl tak, aby zadním truhlíkem padlo na stranu jen těžké zrno, druhým truhlíkem pak na druhou stranu lehké zrno - zadina.

   19) Žejbrovna: nahoře čtverhranný, z prken zbitý koš pro obilí, od toho po stranách dvě úzká prkna dolů, mezi těmi drátěné pletivo - síto - as 1 metr dlouhé a 35 cm široké, hustoty »řídkého síta« as čtver. milimetr, po němž obilí přeběhlo.
   20) Věrtel od německého »Víertel«, čtvrtka.
   21) Obé bylo později k fofru doplněno. Fofr byl sestaven jedině k čištění jetelového a lněného semene. Byly také fofry, jichž lopatky byly do poloviny zezadu odkryté.

str. 151

KAPITOLA XV.

Staré hospodářské nářadí.

1. Háky a ruchadla.
   Ačkoliv již před zrušením roboty používalo se k orbě ruchadla, 1) zastihl jsem ještě v letech 1860 až do 80tých v kolnách uložená rádla a háky. S rádlem, jež vpředu místo plužňat bylo štipkou opatřeno a jež oráč musil za vodorovné kleče vzhůru v rukou udržet a tak hloubku orby řídit, jsem po několik roků v desetiletí osmém století XIX. oral vždy v podzimu 2 korce velké ovocné zahrady; otec se bál, že zachycením kořenů stromových při orbě by nové, tehdáž vzácné ještě ruchadlo rozlámal. A pak rádlem se mohlo jet těsně vedle stromu, šupka to dovolila, ano i zbylá vyháňka se dala zcela dobře vyorat, při čemž se rozporka oddělala a koni se oba postraňky zapřáhly na hák na konci rádla, na který se rozporka zavěšovala. Při této vždy dva dny jedním koněm trvající orbě, při čemž otec koně za otěže vodil, jsem seznal, jak těžkou práci působila orba rádlem oráči; rádlo, postrádající jakéhokoliv plazu, musilo být v rukou drženo a tak se hloubka orby řídila. Aby práce ta nebyla tak těžká, používal oráč obyčejně širokého konopného popruhu, jejž na kleče rádla připevnil a přes ramena kol krku si položil.
   O nic lehčí nebyla práce s hákem. 2) Také s hákem pracovalo se v naší krajině až do let 1870-80. Kdežto rádlo mělo úkol orat, kypřit půdu, měl hák úkol na kyprém, uvláčeném a poněkud již zaleželém, k ozimému setí připraveném poli rozsévačem rozseté zrno do země mělko zahrnout. Při hákování rozhrnovala zcela plochá, do půlkruhu upravená radlice, na oblé slupici navléknutá a dřevěným klínem utužená, kyprou půdu v šíři brázdy a činila tak zcela přesně na dvě stejné poloviny, takže po pravé straně do brázdy se zahrnulo zrno hlínou a po levé straně utvořil se na nezorané straně z čerstvé hlíny malý hrůbek. 3)

   1) Ačkoliv bratranci Veverkové vynašli ruchadlo roku 1827, ujímalo se používání jeho velice zvolna. Tak na př. na Hořicko dostalo se prvé ruchadlo teprve roku 1839; když hořický povozník Frant. Hubený na cestě do Vídně krmil v Bohdanči v hospodě, dověděl se o ruchadlu, v Rybitví je prohlédl a u Veverky, než z Vídně se vrátí, zhotovit kázal. Stálo 35 zl. šajnu. Mílovický kovář Koudelka počal dle něho prvý na Hořicku ruchadla kovat.
   2) Veškeré toto staré orebné nářadí, o němž se zmiňuji, lze spatřit v zemědělském museu v Praze.
   3) Pomocí orby hákem se až do těchto let a v mnohých krajinách ještě o mnoho později také pro jarní setí půda kypřila hákem. Hákem se také vždy za mělké orby rozhrnovaly stejně na obě strany poslední brázdy, »vyháňky« zvané. Při tehdejší mělké orbě postačilo rozhrnutí vyháňky hákem, čímž jakékoliv zahrnování brázdy odpadlo.

str. 152

   Ruchadla z té doby, až na železnou radlici a dva železné pruhy pod dřevěným plazem, sestávala zcela ze dřeva: hřídel, slupice, do níž dvěma šrouby byla radlice připevněna, kleče i plaz, a též plužňata, až na obruče na kolečkách, byly zcela ze dřeva. A poněvadž se dřevěná nápravka u plužňat nikdy nemazala, bylo slyšet jak při orbě, tak při jízdě s ruchadlem po celé vsi vrzání koleček, což se tak vžilo a přehlíželo u lidu na vsi, že se všeobecně zdálo, že by orba bez náležitého vrzání koleček pozbyla svého přirozeného rázu.
   Hloubka orby u prvých těchto zcela dřevěných ruchadel až do let osmdesátých používaných řídila se dvojím způsobem: na levé, silné kleči byla uprostřed as 15 cm dlouhá vydlabaná díra, v které byl volně zastrčen zadní konec hřídele. Nad tímto vstrčeným koncem hřídele i od spodu bylo vraženo po jednom stejném dřevěném klínu. Když takto od spodu i od vrchu byly klíny stejně hluboko vraženy, šlo ruchadlo do hloubky střední. Když se vrchní klín povyrazil a spodní vrazil dále, čímž konec hřídele na zhlaví plužňat klesl poněkud níže, šlo ruchadlo mélčeji do země. Když se vrchní klín zcela vyrazil, čímž se dostalo vůle u klínu spodního, vrazil se zapikačem ke spodnímu, takže oba byly vespod, šlo ruchadlo velice mělko, a naopak, když oba klíny se zarazily s vrchu na hřídel, při čemž se konec hřídele na plužňatech do výšky poněkud zdvihl, oralo ruchadlo hluboko. Vedle uvedeného řízení hloubky orby pomáhal si tehdáž oráč ještě zapikačem, který na hřídeli, do díry zapíchnut, držel železný kruh - houžev zvaný - jenž pojil plužňata s ruchadlem. Děr takových bylo na hřídeli 8 i více. Čím blíže k plužňatům do díry zastrčil oráč zapikač, tím oralo ruchadlo hloub, čím blíže jej přestrčil zpět, tím oralo mělčeji. Rozdíl v hloubce orby mezí vyhloubenými aneb vymělčenými klíny činil 10 cm a když při změně klínu pomohlo se ještě zapikačem na hřídeli, kde rozdíl od 1. do 8. díry byl S cm na hloubce orby, dalo by se tedy toto prvé dřevěné ruchadlo zřídit na různou hloubku orby a sice od 2-15 cm.
   Ruchadlo se dopravovalo na pole na vlačihách. Vlačihy sestávaly ze dvou as 10 cm silných, 1 1/2 m dlouhých, obyčejně smrkových dřev, které na jednom konci byly dlabem u jednoho a zeslabením druhého do sebe sestrčeny, do vyvrtané díry prostrčil se silný dřevěný neb slabší železný kolík a tak se daly oba kusy dřeva poněkud od sebe roztáhnouti aneb do sebe stlačiti. Jeden konec vlačih prostrčil se u položeného ruchadla mezi hřídel a pod plaz, druhý konec položil se pod kleč od ruchadla. Pod klečí byl na vlačihách zaražen obyčejně hřebík z bran, o který se ruchadlo v tomto místě opřelo a nemohlo sjet dolů. Na hřídeli u ruchadla po pravé straně byla vyvrtána jediná díra pro zapikač, do které byl zapikač přestrčen, když bylo ruchadlo na vlačihách »osedlané«. V těchto místech, kde hřídel byl ze dvou stran provrtán, často praskl.
   Na takto osedlané ruchadlo, když toho bylo potřeba, naložily se též brány a často na ně kladly se košíky, palice na hroudy, trochu obilí neb jetelového semene k rozsetí a pod. Konce vlačih, které po zemi se šoupaly, rychle ubývalo. Když se počaly stavět veřejné silnice a okresní zastupitelstva počala je přebírat od obcí do vlastní správy, počalo na vsích

str. 153

mizet dopravování ruchadla vlačihami, protože na upravených silnicích se jimi rozhrnoval oblázkový a později i jiný štěrk, na což si cestáři stěžovali. A tak okresní správy zapověděly jízdu vlačihami po okresních silnicích pod pokutou. Ale přece tato doprava ještě mnoho let se udržovala ? a obecních cestách, a kde bylo nutno po vsi kousek jet po silnici, hleděla se rychle přejet, aby to cestář neviděl.
   Rolnictvo nemohlo dlouhá léta od pohodlné dopravy ruchadla na pole vlačihami odvyknout. Až teprve začátkem dvacátého století vymizely vlačihy z hospodářského nářadí úplně.

2. Polní brány.
   Polní brány bývaly jedině dřevěné. Na párový potah používalo se 4 bran o 4 paprscích a 5 hřebících; u jednotného potahu užívalo se 3 bran o 3 paprscích, u párového kravského potahu 3 bran o 4 paprscích. Brány byly zhotoveny z březového dřeva; paprsky byly vpředu mírně vzhůru zahnuty a byly vždy 4 neb 3 paprsky dvěma dřevěnými dubovými mečíky spojeny. Železné silné hřeby byly do paprsku kovářem zapalovány; tolik, co prorazilo špičatého hřebu vespod, tolik vyčnívalo hrubého, se všech 4 stran kovářem zasekaného hřebíku, na vrch. Hřebů bylo v paprsku po pěti, tedy v čtyřpaprskové bráně po 20 kusech. Mezi sebou byly tyto brány spjaty velkými kruhy, vpředu pak byly zavěšeny na dlouhý »vidýlec«, jenž po koncích měl na 50 cm dlouhých řetézích připevněné dvě slabé rozporky. Brány byly jednotlivě připevněny na vidýlec též řetězem 50 cm dlouhým s velkým kruhem na konci, který se na paprsek navlékl, když se byl branný hřebík volně vytáhl a zas za nastrčeným kruhem zastrčil.
   Při zatáhnutí se všechny 4 brány stejnoměrně skosily, což v mečících muselo být zařízeno. Jakmile se tyto dřevěné brány skosily, vláčely tak pravidelně a hřebíky pracovaly ve stejné od sebe vzdálenosti, jako se to jevilo později u bran železných. Koně byli od sebe při vláčení pomocí vidélka, jež bylo u podsedního koně u chomoutu, u náručního u huby uvázáno, na vzdálenost 1 1/2 metru drženi. Byl-li krotký náruční kůň, dala se mu pouze lana na rozporku podsedního koně. Byl-li to mladý bujný kůň, musel být držen na druhé oprati. Při vláčení takovýmito branami, kde všechny hřebíky ven vzhůru vyčnívaly, bylo potřebí náležité opatrnosti; v krátkém točeni se často brány převrátily a koně snadno se mohli do bran dostat; bujní koně při couvání a pod. snadno zadními nohami do bran skočili a často k značnému úrazu přišli. Tyto dřevěné brány měly dobrou vlastnost, že vláčením zároveň rovnaly pole o mnoho lépe, než později zavedené brány železné, v kterémžto čase vykonával úkol rovnání půdy již do zemědělství zavedený hoblík. Proto se dřevěnými branami ke srovnání pole vláčelo ponejvíce »šmikou« a přes záhony. Poslední vláčení na zaschlém poli dělo se po záhonech a hospodář dbal při tom, aby se rovně jezdilo a brány se často vyklepaly, aby jednotlivé hřeby, obalené hnojem a pod., rýhy za sebou nenechávaly a aby zaseté pole pěkně vypadalo.

str. 154

3. Vozy.
   Vozy v sedmém desetiletí byly vesměs o dřevěných dubových nápravách. Tyto nápravy byly dle potřeby nosnosti vprostřed 15 cm silné, u straže - silná kulatá část v kole - 8 až 10 cm. 4) Brzda, tehdáž »šlajf« zvaná, byla u každého vozu připevněna u zadních kol tak, že rozvora u vozu přečnívala vzadu o něco málo přes dno vozu. Na konec rozvory byla nastrčena brzda, od které šel řetěz na dřevo, jež bylo po stranách vespod vozu na řetězích před zadními koly pověšeno, kol tohoto dřeva se řetěz ovinul a točením kličkou u brzdy se dřevo na obě kola stejně přitahovalo, až utáhlo. Takovéto zadní brždění činilo vozkovi veliké nesnáze, neboť nemohl opratě koní, často mladých, bujných, z rukou pustit, aby šel dozadu brzdu utáhnout.
   Po domácku se užívalo k ustrojení vozu jen prostých prken, dvě na dno a po jednom širším na každou stranu; u klaníc nebyly žádné řetězy ke spínáni. Vždyť jich nebylo zapotřebí, jelikož z toho malého množství chlévského hnoje, které se do roka nadělalo, a z toho mála zeleného krmení, jež tehdáž narostlo, nemusely se nikdy velké fůry nakládat a prkna povytahovat.
   Pro dovážku obilí do trhu neb do mlýna, býval v každém větším hospodářství vůz s krátkými, nevysokými žebřinami, do kterých se zezadu i zpředu nastrčila z proutí upletená košatina, čímž vnitřek vozu 5) byl zahrazen. U poněkud delších žebřin se mezery, vzniklé uprostřed tím, že obě konečné košatiny k sobě se nedostaly, zahradily proutěnými »boky«, z proutí upletenými obdélníkovými dílci. Do takovýchto žebřinkových košatináčů utvořilo se z otýpek slámy jedno neb dvě sezení a ve všední den jako ve svátek jezdívalo se takto na návštěvu k příbuzným i do města.
   Žebřiny na dovážení obilí a sena byly již tehdáž typu nynějšího, nebývaly však tak dlouhé jako dnes.
   Výborně se vozilo obilí i seno na vozech dřevěných - s dřevěnou nápravou. Tento vůz, následkem volného, as 10-12 cm rozchodu kola na nápravě, které bylo na konci jen »záblatníkem« zastrčeno, jímž zároveň byl konec nápravy kryt před padáním bláta s kola, zcela nic nehrkal a značné překážky, jako kameny, meze, prahy a pod. přejel, aniž by se vrch fůry pohnul. Rovněž tak lehko nesl vůz žebřiňáček lidi. Člověk se

   4) Dřevěná náprava byla zhotovena z mladodubového dřeva v síle u prostřed 10 až 15 cm, konce až 12 cm, byla na koncích obita s vrchu i od spodu plechem a oba spodní silné plechy byly uprostřed nápravy do sebe spjaty. Kola na konci nápravy zastrčena byla záblatníkem a rovněž u straže byl s vrchu připevněn velký plech, aby bláto se na nápravu nedostalo. Všechna 4 kola u vozu měla 10-12 cm volný rozchod, což působilo klidné nesení jeho.
   5) Košatiny byly z pruhů pleteny; košatina přední a zadní sestávaly ze 2 m dlouhých postranních stěn a stěny čelní, jež obě postranní stěny spojovala. Mimo tyto byly dvě košatiny jen z jedné stěny sestávající, 1 1/2 m dlouhé, t. zv. boky. jež obě prvé košatiny spojovaly. U fasuňku byly podobné košatiny, toliko přední byla otevřenější; tam býval tak zvaný »šaitrok«, v němž kočí sedával.

str. 155

cítil jako na voze pérovém. A když v osmém desetiletí zavládly již všeobecně vozy »železné«, t. j. s nápravou železnou, hospodářové dlouho udržovali pod žebřiuy vozy dřevěné a mnohou prasklou dřevěnou nápravu dali ještě novou dřevěnou nahradit.
   Tyto vozy, resp. jich dřevěné nápravy mazaly se kolomazí. Kolomaz pálili lidé z borového dřiví, což se dělo obyčejně v krajinách, kde bylo sdostatek borových lesů. 6) Za letních dnů rozváželi kolomazníci kolomaz v soudcích po vsi, nabízejíce ji na prodej voláním: »Kolomáz, kupte kolomáaaaz«. Máz 7) kolomaze prodával se za 40 krejcarů, holba za 20. V každém hospodářství býval soudek pro kolomaz. Kolomaze užívalo se též jako náplasté na boláky u lidí i domácích zvířat. Lidé postižení žloutenkou naklonili se nad soudek s kolomazí a vdechovali její dosti příjemný zápach. A ve většině případů žloutenka u nemocného zmizela. Zmizely již poslední dřevěné vozy a s nimi zároveň zašlo pálení kolomaze. Ze vsí ztratilo se kdysi časté a rázovité volání kolomazníků.
   Železných vozů užívalo se u formanů pro těžké náklady již mnoho let, avšak v hospodářství teprve po zrušení roboty jen ojedinělí velcí rolníci na vsi pořídili si vůz se železnými nápravami s »fasuňkem«; na tomto voze nastrčeny byly dřevěné obruče, potažené režnou plachtou. Tento košatinami osazený fasuněk stál po všechny časy pod kolnou a používalo se ho toliko k jízdě na návštěvy, do trhu a pod.
   Po roku 1860 se již jen u chalupníků ještě pořídil nový vůz s dřevěnými nápravami, u středních hospodářů počaly se již vesměs řídit vozy s nápravami železnými. Jelikož však starých dřevěných vozů bylo používáno až do opotřebení a namnoze ještě zlomená náprava novou se nahrazovala, trvalo do let 1890tých, než ze středních hospodářství dřevěný vůz vymizel, kdežto v malých chalupách ještě později po několik roků se používal.
   Železné obruče na kolech prvých železných vozů až do roku 1880 byly 7 až 8 cm široké. Aby těmito úzkými koly u vozů netrpěly tolik okresní silnice, učinil roku 1878 zemský výbor v Praze návrh všem okresním výborům, dle něhož měly vydat nařízení v okrese, aby každý rolník a povozník, který vozí náklady přes 20 q, měl kola vozů opatřena obručemi v šíři 12 cm. V tom čase se v mnohých krajinách již hojně pěstovala řepa a do vzdálených cukrovarů snažil se rolník více naložit, a tak nezbývalo takovému většímu rolníkovi, než dle nařízení okresního výboru se zachovat. 8)
   A tak po roku 1880 mnohý rolník pořídil si celý nový vůz s koly v šíři obručí 12 cm, a sice nikoliv fasuněk, nýbrž již pohodlnější vůz pro dovážení řepy a řízků, z prken složenou korbu, jiný rolník pořídil si na svůj nedávno nový železný vůz toliko 4 nová kola se širokými obručemi. A tak měl často hospodář dvojí kola u jednoho vozu; 4 kola s 8 cm obručemi a 4 kola s 12 cm obručemi, jež dle potřeby k vozu navlékal.

   6) V severovýchodních Čechách pálila se hojně kolomaz v rozhlehlých borových lesích města Hradce Králové i jinde.
   7) Máz rovnal se 1.10 litru.
   8) Okresní výbor jaroměřský vydal nařízení o používání 12 cm širokých kol pod těžké náklady r. 1879.

str. 156

   Leč brzy se ukázalo, že vozy se širokými obručemi vyžadují daleko více tažné síly než vyžaduje tentýž náklad na voze s koly úzkých obručí. 9) Za deštiva nemohl rolník s nákladem řepy se širokými koly vyjet, netoliko z řepniště, nýbrž ani polní cestou, a ještě po okresní silnici jel těžko. A tak široká prvá kola od vozu byla vesměs v tom čase uložena na stáj, kde odpočívala až do konce devatenáctého století, kdy se počaly válcováním v mnohých okresích okresní i státní silnice řádně upravovat. Potom teprve se počaly po druhé budovat vozy se 12 cm širokými obručemi, tentokrát bez jakéhokoliv nařízeni.
   Když široká kola u vozů se v letech 1880tých ještě pro špatné cesty neosvědčila, zkusil mnohý rolník použít těchto širokých kol k vozu žebřinovému. A tu nabyl každý zakrátko zkušenosti, že nikdy tak jistě a lehko neodvážel seno a otavu ze své často mokré louky a louky vůbec a mandele obilí s pole.
   Váhy vozu byly uprostřed važiště opatřeny silným železným kruhem, za nějž se zavěšovaly na hák, na zadním konci oje mezi rameny vozu připevněný. Obě rozporky byly na obou koncích zaříznuty tak, že opatřeny byly zoubky, aby oko provazového postraňku se nesmeklo. Tyto provazové postraňky, ač pleteny byly z nejlepšího konopí, tímto způsobem zapřáhání (navlékáním ok na rozporku) velice trpěly a musely být v krátkém čase novými nahrazovány.
   Váhy ruchadlové byly zcela jednoduché a lehké. Na místě, kde u vozových vah byl připevněn železný kruh, byly opatřeny dírou. Váhy se na plochý konec drábce od plužňat položily a připevněným železným svorníkem u plužňat skrz obě díry, u váh i koncem drábců upevnily. Až do konce devatenáctého století, vyjma rolníky zeleninu pěstující a po trzích ji rozvážející, používalo se jedině provazové oprati. Též postroje - chomouty - byly zcela jednoduché, lehké, prosté jakéhokoliv okrasného mosazného kování. Toliko »formani« a němečtí sedláci po horách užívali na svých silných těžkých koních, ponejvíce valaších, chomoutů těžkých, mosaznými tretkami ozdobených; na špicích chomoutů bývala jezevčí kůže, srstí navrch obrácená.
   V tom čase platilo přísloví: »bič řídí koně.« A tak každý pořádný čeledín, tehdy pacholek zvaný, musel mít řádný bič, jejž také »péro« nazývali. Bič sestával z pružné dubové násadky, »triestky« zvané, která stála 30 až 40 krejcarů. Násadka z domácího dubu stála toliko 10 kr. a byla méně pružná, tupá. Řemen byl z nejlepší hovězí kůže a stál 10 až 15 kr. K tomu na konec řemene připevnila se konopná šňůrka, jíž se v obchodech po 3 kr. štůčka prodávala. Ve všech smíšených obchodech ve městech i na vsi uvnitř na dveřích krámů vyvěšeny byly násadky, řemeny

   9) V těch letech byly okresní silnice jedině oblázkovým štěrkem a velmi málo štěrkovány a tím se stávalo, že za deštivého podzimu byly na nich od těžkých nákladů a vozů s úzkými koly koleje hluboko projeté. Když pak do koleje, vyhloubené úzkým kolem, zapadl vůz se širokými koly, tu se stávalo, že i statné koně na rovné okr. silnici v těžkém tahu zaráželi. Což pak se dělo teprve v cestách úzkých, polních!

str. 157

a štůčky šňůrek k bičům. Šňůrky k bičům se připevňovaly za účelem práskání. Tento zvyk práskání při jízdě byl tak vžit a tak většině obyvatelstva odporný, že ve městech na nároží domů u silnic neb námésti vyvěšeny byly výstražné tabulky s nápisem: »Práskání bičem při jízdě městem se zakazuje a trestá.« V tom čase čeledín i rolnický syn považovali ohlušující práskání bičem za zvláštní dovednost a dle toho se v práskání předstihovali. Také tento zlozvyk začátkem dvacátého století zcela vymizel.

4. Studny a zásobování vodou.
   Za sedmého a ještě osmého desetiletí bylo těžkou prací, zvláště pro děvečky, zaopatřování vody k napájení dobytka a pro domácnost, jmenovitě v takových usedlostech, kde byla studna hluboká. Za tehdejších dob z hlubších studnic se voda vážila okovem, jenž pojmul 15 i více litrů vody. Na čtyřhranné, ze dřeva roubené ohlubni, na dvou dubových sloupcích, které držely zároveň střechu nad studnou, spočíval válec se železnými dvěma čepy z tvrdého dřeva; válec byl 20-25 cm silný, na jednom konci připevněn byl řetěz aneb silný pavézní provaz a na tom připevněn byl okov, obyčejně »vědro« zvaný. Používalo-li se provazu, byl u okovu as 2 metry dlouhý řetěz, aby provaz při potopení vědra do vody mokrem netrpěl. Na pravé straně byla přes ohlubeň vyčnívající, obyčejně železná klika, na čepu »rumpálu« připevněná. Otáčením klikou se vědro spouštělo a natáčením se plné nahoru vytahovalo. Dle toho, jak byla studna hluboká, musela být také široká, aby na rumpálu široce natočený řetěz nebo provaz nezpůsobil, že by vědro dole neb nahoře ve studni na zeď naráželo. V mnohých případech byly v ohlubni na pravé straně u kliky zasazeny dřevěné žlábky, do nichž se voda z vědra vylila a do nastavené nádoby vtekla. Ale ve většině případů vzala osoba vodu čerpající nádobu - obyčejně putnu - do ruky, nahnula se vrchní částí těla přes ohlubeň nad studní a v této posici druhou rukou vzala plné vědro vody za dno a do podržené nádoby je převrátila; část vody se při (tom s ohlušujícím jekem řítila zpět do studny. Jaké v takovém případu hrozilo co den nebezpečí, zvláště v zimě! Mráz mi šel po těle, kdykoliv jsem tuto práci viděl. 10) Mnozí hospodáři připevnili ke krovu střechy nad studnou páku, pomocí jíž při spouštění prázdného vědra rumpál svrchu přitlačili a ten se samočinně volně otáčel. Tím se uspořilo mnoho času a práce.
   U mělkých studnic, kde voda stála jen na 2 až 4 metry pod povrchem, používalo se váhy na čerpáni vody. Na rozeklaném dřevěném sloupu zavěšeno bylo dlouhé dřevo, uprostřed železným svorníkem prostrčené a do rovnováhy zavěšené; na silnějším konci byl co přítěž uvázán kámen, na slabším konci byla řetězem zavěšena hráz, na jejímž silnějším konci

   10) Otec teprve v letech 1870 dal u naší hluboké, ze dřeva roubené studny přidělat dřevěný žlábek, do něhož se voda z okovu vylévala a do přistavené nádoby tekla. Avšak i toto vylévání vody bylo s nebezpečím spojeno.

str. 158

bylo připevněno vědro. Tímto způsobem se vědro spustilo do studny, nabralo vody a zcela lehko se vzhůru vytáhlo. U studnic, kde se voda rumpálem vážila, byly časté nesnáze, že se řetěz neb provaz přetrhl a vědro spadlo do studny. Jindy se klika slabší osobě, vodu vážící, vysmekla, při čemž došlo často k vážnému úrazu na hlavě a obyčejné vědro i rumpál do studny spadly. Vědro samotné dalo se pomocí kotvice na provaze uvázané na dně studny zachytit a vytáhnout, mnohdy celé půl dne to trvalo, nežli se to podařilo. Spadl-li též rumpál do studny, nezbylo než navázat žebříky, do studny vlézt a rumpál, někdy i sloupce se střechou po kusech navazovat a nahoru vytahat.
   Studny hluboké, kde se voda pomocí rumpálu a vědra na povrch dostávala, byly postrachem čeledě. O usedlosti s »těžkou« vodou každý pacholek i děvečka věděl, a přišla-li hledat službu osoba cizí, než službu přijala, zeptala se neb šla zkusit, jak těžká je v tom místě voda.
   V selských usedlostech s »těžkou« vodou se často stávalo, zvláště v době žní, kdy čeleď byla dlouho do noci zaměstnána a vůbec prací přetížena, že dobytek v chlévě za parných dnů trpěl žízní, což mělo na některých místech hrozné následky. Roku 1862, dle vypravování mého otce i matky, otcovu staršímu bratru ve statku čís. 17 zahynul veškeren hovězí dobytek, celkem 18 kusů, následkem nedostatečného napájení. Veškeren ten padlý dobytek měl spečené knihy. Tato katastrofa byla poučením hospodářům, že v budoucnu pilně dohlíželi na čeleď, aby vždy, zvláště v létě, dobře napájela. Můj otec pořídil ke studni velký kamenný žlab, do kterého se muselo ráno po celý letní čas vody navážit a všechen hovězí dobytek se dvakrát za den, ráno a večer, vodil ke studni napájet. Také u nás je 20 metrů hluboká studna a voda tehdáž pomocí rumpálu a vědra se vážila. A tak otec sám, byly-li služky v letním čase přepracovány, navážil ráno plné koryto vody. Bývalať v naší 50korcové usedlosti denní spotřeba vody v létě 50 věder. V tom čase počali hospodářové napájení dobytka u studen zaváděti.
   Aby čeledi ušetřena byla těžká donáška vody a aby se nevyhýbala službě v hospodářstvích, kde byla těžká voda a studna daleko od chlévů, přišlo se v letech 1880tých na myšlenku, pomocí železných rour do země položených aneb po dřevěných žlábcích vésti vodu od studny ke chlévu do dřevěného sudu, odkud se putnou nabírala a dobytku podávala. V hospodářstvích, kde studna byla níže než chlév, byla nejhořejší trouba u pumpy nad povrch půdy tak vysoko, aby se získal spád vody do nádoby v chlévě neb u chléva postavené. Tímto vedením vody bezprostředně k chlévu odpadlo čeledi mnoho těžké práce s donášením vody dobytku. Když se počala voda čerpat do nádoby u chléva, bylo dobře, že se obyčejně na 12 až 15° C ohřála a tím zdravější k napájení dobytka byla než voda příliš studená, přímo ze studny donesená.
   Dřevěná čerpadla na vodu, pumpy, byla mezi malorolníky zařizována po letech 1860tých. 11) Zprvu se zaváděly pumpy z rour dřevěných, obyčejně borových a také modřínových, a jen do mělkých, 5- nejvýš 8metrových

   11) Prvé dřevěné pumpy řídily se ve vsích při horách do studnic mělkých po letech 1860tých. 158

str. 159

studnic. Předpokládalo se ještě, že pumpa o více než dvou rourách a o celkové délce 10 metrů nemohla by existovat, že z větší hloubky by se voda nevytáhla. A tak utekla řada let, než se počaly konati pokusy se zaváděním pump o třech 5metrových, později o čtyřech a po letech osmdesátých již o pěti rourách do studnic 20metrových i hlubších. A když po letech osmdesátých s rozmachem pěstování řepy počal se jevit nedostatek čeledě na vsi a čeleď začala si ve službách vybírat a počala se zvláště vyhýbat rolnickým usedlostem, kde byly hluboké a na »lumpár dosud zařízené studny, nezbývalo hospodářům než zařídit si pumpu do studny. 12)
   Odstraněním okovů ze studnic utrpělo obyvatelstvo venkova citelnou ztrátu na pitné vodě. Voda vědrem vyvážená byla čerstvá, studená, velmi lahodná. Vody z čerpadel lze se však jen tenkráte čerstvé napíti, když se větší množství vody vyčerpá. Voda v dřevěných rourách pumpy stojící, zapáchá a ztrácí na hodnotě.
   Voda v tehdejším čase a ještě až do konce devatenáctého století se nosila v dřevěných nádobách, konve a putynky zvaných. Konve byly kulaté. menší a pojaly asi 7-8 litrů vody, putynky byly sploštělé, s vysokými uchy a pojaly as 10-12 litrů vody. Děvečky do chlévů nosily vždy dvě vodu ve škopkách; prostrčily skrze obě ucha škopku »pověrek 13), při čemž silnější slabší služce delší konec pověrku přistrčila. Na větší vzdálenost nošení vody se používalo as 1.20 metru dlouhého dřeva, opatřeného na obou koncích háčky, jež se na rameno položilo a do obou háčků se konve neb putynky zavěsily. Veškeré dřevěné nádoby na vodu vyráběli po vsích usazeni bednáři. Každá nevěsta do statku s výbavou přivezla množství dřevěného nádobí, i máselnici; nádobí muselo mít široké, mosazné obruče. Nádoby dřevěné za suchého počasí se rozsušily, obruče se smekaly a voda z nich tekla; když byly opět vodou zbotnalé, byly velice těžké. Tyto dřevěné nádoby musely služky každou sobotu čisté umýt, obruče vycídit a vše na záspi vyložit.

   12) Tím, že počala se čeleď vyhýbati mé usedlosti k vůli těžké vodě, pořídil jsem roku 1883 22 metry dlouhou pumpu o 5 rourách, prvou toho druhu délky v okolí. Stála 39 zlatých a výborně se osvědčila. Rolníci z okolí přicházeli o výkonu pumpy se přesvědčit.
   13) Pověrek, hůl ze suchého pevného smrčku, as 1 1/2 metru dlouhá.

str. 160

KAPITOLA XVI.

Zavádění nových strojů a nářadí do zemědělství
   Přes dostavivší se velkou zemědělskou krisi, jež vlekla se venkovem po celých 20 let, nedal se nikterak zastaviti hospodářský pokrok, který již od let zrušení roboty se počal do vsi šířit. Pokrok jevil se v národním i politickém probouzení se a zušlechťování ducha u lidu venkovského a zároveň v hospodaření: ve zdokonalování způsobu obdělávání půdy, v nakupování nutných nových strojů, v racíonelním pěstování hovězího dobytka a vepřového bravu, v chovu koní a v budování moderních a praktických hospodářských budov.

1. Nové orné nářadí.
   Veliký pokrok v zemědělství nastal, když v letech šestého desetiletí německý sedlák Rud. Sack, seznav z vlastní prakse nedokonalost ruchadla dřevěného, roku 1855 sestrojil ruchadlo zcela železné, což se tnu do té míry povedlo, že již roku 1857 obdržel objednávku na 120 pluhů z Ruska. Sack zřídil si z původní kovářské dílny roku 1863 vlastní továrnu na výrobu orného nářadí v Lipsku, kde vedle pluhů počal později vyrábět také secí a jiné stroje. V Čechách a na Moravě byly první »sakováky« u velkostatků používány po roku 1880.
   Nový Sackuv železný pluh vyznamenal se lehkým chodem, vyžadoval toliko polovinu tažné síly proti pluhu dřevěnému, při tom půdu lépe drobil a obracel. Pravou sensaci mezi rolníky způsobilo, když se objevil na velkostatku první Sackův pluh »samochod«; pluh byl v samočinném chodu. oráč kráčel volně podél pluhu a zcela pohodlně řídil potah. Každý z rolníků obdivoval lehký tah při poměrně větší hloubce orby a čistou brázdu za ruchadlem. Avšak vysoká cena kompletního pluhu, 100 až 120 zl. zprvu mnohého dychtivého rolníka od koupi zdržela.
   Nemenší sensaci mezi rolnictvem způsobily po roku 1880 rytíře Horského tří- a čtyřradlicové harky, jež také samočinně pole brázdily, zabírajíce najednou hrazdu zšíří 67 cm. Opět oráč kráčel podél harky a volně řídil potah. Později sestavil ještě rytíř Horský dvouradličnou harku. Kdežto tří- a čtyřradlicové harky používaly se ponejvíce ku podmítání strnisk po žních, sloužila harka dvouradličná pro hlubší orbu tak, že se ji dal snadno zaorávat, a sice užitečně, mělko zaorávat, hnůj rozházený na poli.
   Svůj pluh doplnil Sack později krojidlem, dlouhým to silným nožem.

str. 161

a potom malou radlicí Horského,»lupačkou« 1). V tom čase, v letech 1890, rolník, pozorující všechen ten pokrok, nevycházel z obdivu, když opět spatřil, jak vpředu pluhu upevněná železná radlická při orbě jeteliště hází před radlicí do brázdy s vrchu přeřezané sazenice jetele, jak radlice velká je zavře, že nikde ani jednu sazeničku na povrchu spatřit nelze, a jak zůstává za pluhem půda kyprá, jakoby to bylo delší čas zaorané a zaleželé jeteliště. A jinde krojidlo, připevněné u hřídele, na zaschlém jetelišti hladce odkrojilo brázdu od stěny a hlína se dosti drobila, kteráž orba za těchto poměrů by s dřevěným ruchadlem nebyla vůbec možná. Když po roku 1890 se již u všech velkostatků počalo používat víceradlicových rámových harek Horského na podmítání strnisk, tu mnohý rolník zanechal doma práce a spěchal na »panské« pole, aby prohlédl si ve výkonu novou harku, jakou ještě nikdy neviděl, o jaké se mu nikdy nesnilo. Když pak mu panský šafář vysvětlil, že za 10 hodin práce zoře oráč harkou tou párem potahu 4 až 5 korců strníska, tomu mnohý rolník nechtěl ani uvěřit. A tak takřka každý střední rolník, přesvědčiv se o výkonu nové tříradličné harky, v krátkém čase si ji pořídil. Leč, opět tu byl háček, o který se mnohý zájemník zachytil. Tovární cena harky 130 až 150 K, byla na tehdejší dobu vysoká. »Kdyby to bylo alespoň již těch 100 K, ani den bych neváhal a harku si koupil, ale 150 K je na mne moc peněz, harka ta je moc drahá.« - Tak uvažovali mnozí rolníci. To vystihl některý obratný venkovský kovář a brzy podnikaví venkovští mistři kováři jali se víceradlicové harky hotovit, napodobit, a za 75 až 100 K rolníkům prodávat. Tyto laciné harky šly skutečně rychle na odbyt, čímž výrobců na vsích přibývalo. Avšak v krátkém čase se ukázalo, že je správné staré přísloví: »Láci za láci a peníze zdarma.« Mnohé tyto laciné harky, postrádajíce technických základů, nekonaly onu dokonalou práci, jako původní harky z továren. Také materiál na těchto padělcích byl podřadnější. A tak přemnohý rolník litoval, že nešel ke kovářovi místo ke kováříčkovi.
   Horského tříradličná harka dobyla triumfu. Rázem byly všechny dosavadní harky, skuteční to netvoři, jen ku pízdění pole a týrání oráče způsobilé, vesměs zničeny a snad toliko pražské zemědělské museum uchovalo jednotlivé exempláře z nich pro památku.
   Po všechny časy dřívější orala se všechna strniska po žních ruchadly, většinou po jednom zapraženém koni, aby orba rychleji ubývala, kterážto práce obyčejně uvázla však pro nedostatek mužských sil; při tom velmi často strniska zaschla tak, že ruchadlo se nechytilo, a od orby strnisk se musívalo ustát a čekat, dokavad se vydatný déšť nedostavil. Ale masivní tříradlicová harka, je-li řádně zostřena, neuhne se sebezaschlejšímu strnisku a případně mohl se oráč postavit na vrch rámu, aby harka rovný a pevný směr udržovala. Orbu harkou i s takovouto přítěží pár dobrých koní vydržel, vždyť orba se řídila toliko na 5 cm hluboko.
   Používáním všech druhů, dvou-, tří- i čtyřradličných harek v středních hospodářstvích od let 1890tých získáno opět mnoho vysokoceněného času

   1) Vynález malé přední radlicky je původu anglického. V Čechách jí prvý použil rytíř Horský.

str. 162

po žních pro tažní sílu, tedy v čase, kdy příprava půdy pro ozimé setí a dobývání okopanin nesnese opoždění.
   A nyní, když tu byla silná železná konstrukce pluhu, která sebesilnější nápor vydržela, přicházely doplňky k tomuto »sakováku«. Tak r. 1870 Václ. Burešem v Kolíně n. L. založená továrna na orné nářadí 2) sestavila nový ocelový prohlubovač půdy, jenž za ruchadlem půdu až do hloubky 40 cm zkypřil. 3) Nedlouho potom sestavil Bureš ocelový pluh »obrtlivý« 4) se samovodem a otáčivou deskou, jímž bylo možno pole orat s jedné strany do jednoho záhonu; takových pluhů se v horských krajinách k orbě na stráních hojně používá. Jiná továrna na orné nářadí, založená Rud. Bächerem v Roudnici n. L., dodělala se velikého úspěchu a získala pověsti světové.

2. Polní brány.
   Přes to, že po letech 1880tých počalo se u velkostatků používat bran ze železa, hospodářové na středních usedlostech, zvláště ti starší, neuznávali potřebu řídit si nové železné brány a koupili je teprve, až každému dřevěné brány sešly. A tak bylo možno ještě na začátku dvacátého století dosti často vidět vláčet pole dřevěnými branami. Nyní dřevěné brány jsou velikou vzácností.
   V devátém desetiletí počaly se vyrábět netoliko brány celé ze železa na místě bran dřevěných, nýbrž sestavovaly se i jiné těžké brány, které by zvláště na jaře svým výkonem zkypřily s dostatek půdu pro setí na místě mělké tehdejší orby. Tak sestavena byla brána jednotná, zvaná »brabantská«, v jejímž silném, masivním dřevěném rámu zašroubovány byly 1 1/2 cm silné, vespod 20 cm dlouhé, do předu přihnuté hřeby. Brána ta neměla žádného háku, na nějž by se váhy zavěsily, a váhy se navlékaly na dlouhý řetěz, který se připevnil na paprsky brány tak, aby se brána ve výkonu buď na některém konci nezdvihla, aneb nekolébala. Často dalo chvíli práce, než se našel správný směr upevnění řetězu, aby brána tato hladce pracovala. Brabantská brána zabírala pruh pole v šíři as 1.20 m, kypřila dobře pole, bylo-li naschlé, avšak výkon její vyžadoval mnoho tažné síly, takže pár statných koní nevydržel v této bráně celý den.
   Tuto bránu si mnohý velký rolník na vsi pořídil a u velkostatků byly všude zavedeny, avšak v několika letech byly všude odstraňovány, když objevil se praktičnější a lehčí kypřič půdy na obzoru - pospěch. Byl to dubový silný rám se dvěma klečemi a hřídeli a do rámu zašroubováno

   2) V. Bureš začal r. 1870 s malými prostředky svoji továrnu budovat a dodělal se v krátkém čase velikých úspěchů i v cizině. V. Bureš snažil se předstihnout pluhy Sackovy. Těžký ocelový pluh Burešův, na hloubku 15 až 30 cm, váhy 100 kg i s plužňaty stál 84 K, naproti tomu stál Sackův pluh téže síly a váhy 120 K včetně cla.
   3) Orba prohlubníky, prováděná zprvu jen ve velkých statcích, disponujících dvěma i více páry potahů, byla v krátkém čase skorém zcela zanechána, jelikož se jevil všade malý užitek a velkostatky pořídily si parní pluhy.
   4) Obrtlivý pluh byl původu francouzského.

str. 163

bylo dvěma řady a sice vpředu 4, vzadu 5 as 10 cm dole širokých radliček, na 40 cm dlouhých stopkách. Ve výkonu používalo se vpředu plužňat. Tento pospěch došel obliby u velkostatků i u malorolníků a rychle se všude na vsích mezi rolníky rozšířil. 5)
   Ke konci devatenáctého a začátkem dvacátého století objevilo se na trhu mnoho různých nových systémů bran na kypření půdy, a sice bran na kolečkách, u nichž výkon hloubky jest řiditelný; pospěchové brány od Claytona a Shuttlewortha v Praze, Červinkovy brány »Triumf«, dále Massey Harrisovy brány pružinové, Wichterleho brány kloubové a jiné. Také železné brány jali se hotovit venkovští kováři, ale mnozí z nich nedovedli vystihnout správnou jejich míru, čímž se stávalo, že takové brány buď se kolébaly aneb nepravidelně vláčely.

3. Polní válec.
   Není zaznamenáno, kdo prvý přišel na myšlenku pomocí válce hrudy na poli drtit. Na Hradecku počalo se užívat válce na pole v letech 1860tých v obcích, pěstujících zeleninu. Na polích těchto zelinářských obci Lochenic, Předměřic, Plotiště a Svobodných Dvorů vídali válet pole rolníci ze sousedních i vzdálených obcí, když na trh do Hradce dojížděli. A jako u přípravy pole pro zeleninu, tak později i pro řepu byl polní válec nezbytný. A tak v tomto sedmém desetiletí v každé z těchto obcí jeden neb dva zámožnější rolníci, kteří náhodou měli z vlastního lesa doma kus silného dubu, zavolali tesaře, aby jim dle jejich návodu zhotovil vál. 6)
   Byla to věc zcela lehko proveditelná: uřízl se 2 m dlouhý kus dubu, jenž se do kulatá zpracoval do síly 30 cm a do něho kovář zapálil po stranách dva železné čepy a oba konce opatřil železnými sděřemi. Kol válce byl zhotoven 4hranný rám a u něho po stranách bylo po silném pacholeti, v nichž spočívaly čepy valu. V jedné z podélných stran rámu připevněn byl železný hák pro zavěšení vah. Oje u prvého polního valu nebylo. Polní válec se ani u velkostatků neobjevil dříve, než u malorolníků a nelišil se ničím od primitivního válce selského, leč tím, že byl o 5 až Í0 cm silnější. Teprve po několika letech se přišlo na myšlenku, aby se k rámu připevnilo oje. A teprve v začátcích devátého desetiletí sestaven válec dvoudílný, u něhož byla připevněna v rámu železná hřídel, na které spočívaly obě poloviny valu a kol které se otáčely. Rozdělením valu ve dvě poloviny docíleno lehčího otáčení oproti valu jednotnému, který při kratším otáčení na konci zacházejícím do pole se zaryl, tím se přestal otáčet a zem shrnoval na kupku.

   5) Výborný pospěch v začátku dvacátého století a zvláště po světové válce vytlačil moderní, pérový kultivátor. Rolnictvo však brzy seznalo, že kultivátor s jeho úzkými hroty nekypří půdu do té míry, jako ji kypřil odložený pospěch s jeho jemnými radličkami.
   6) V rodné mé obci byl sestrojen prvý polní válec v roce 1867 největším rolníkem F., jenž měl doma suchý dub. Ač válec si vypůjčovali rádi všichni střední rolníci a výkon jeho za velice užitečný uznávali, přece si jej zřídka který jiný rolník pořídil. Až teprve po roku 1880 za hrozné krise hospodářské všichni mladí hospodáři pořídili si válce, a již dvoudílné. Omrzeloť každého to ustavičné vypůjčování válce po vsi.

str. 164

   V začátku dvacátého století počaly se vyrábět vály trojdílné dubové, se sedadlem pro kočího, vály velice silné a těžké. V současnou dobu počaly strojírny vyrábět trojdílné, železné válce polní. Obojí tyto těžké trojdílné válce dřevěné i železné zaváděly velkostatky a velké statky vůbec, jelikož bylo nutno jedině párem koní nebo volně jimi válet, kdežto do lehkého valu mohl střední rolník jednoho tahouna zapřáhnout a s druhou silou tažní mohl jinou práci konat. Z té příčiny se slabší vály »dvojáky« až na dnešní doby ve středních hospodářstvích zachovaly.
   Myšlenka sestaviti válec k účelu zpracováni půdy byla velmi dobrá a vděku všech rolníků zasluhuje onen muž, jenž na ni přišel. Používáním polního válce při polní práci ušetřeno jest velice mnoho lidské ruční síly, neboť tlučení hrud dřevěnými palicemi byla práce těžká, jednotvárná, nic neubývající, a vyžadovala mnoho času na jaře, zvláště však za podzimního setí, kdy jiná nutná práce musela být odsunuta. A nejenže mačkáním hrud na poli konal válec výborné služby, nýbrž také zároveň stlačil do jisté míry půdu často příliš zkypřenou, čímž uchráněno zaseté zrno před příliš hlubokým zaděláním do země. Železný válec kroužkový třídílný a válec kroužkový převozný od firmy Melichar a Umrath byl v používání jen na velkostatcích.

4. Hoblík.
   Bylo to na jaře roku 1898, kdy jeli isme tři sousedé rolníci na voze z Hradce Králové ze sobotního trhu a spatřili jsme u velkostatku Světí, patřícího tehdáž císařskému rodinnému fondu, jak v mandelní žebřině, as 7 m dlouhé, lest na obou koncích zapraženo po páru koní, a oba kočí, koně řídící, že stojí na prkně na žebřině položeném a jezdí přes pole šmikou, po způsobu vláčení, nechávajíce ostředky a rovnajíce tak pole, pospěchy předem zkypřeného, pro setí řepy. Na tento dosud nevídaný způsob rovnáni půdy jsme zůstali chvíli hledět a šli jsme si výkon nové práce prohlédnout. A tu nám přítomný šafář H. vyložil, že tato práce je velmi praktická, tvrdě, že až dosud nikdy nedokázali tak pole srovnat pro setí, jako toho docílili žebřinou. 7)
   Příští neděli u kostela v Hoříněvsi jsme všichni tři sousedé rolníkům z přifařených obcí vypravovali, co jsme viděli u velkostatku Světí. Každý rolník, který jednou shlédl hoblování pole pro setí připraveného, uznal hoblování za práci užitečnou a umínil si velkostatek následovat. Ještě téhož roku mnohý rolník dal si tesařem z pohotového trámku zbít 3 až 4 metrový dvou- a také trojdílný hoblík. V krátkém čase nescházel hoblík, jejž tvořily často dvě hráze dvěma svlaky do sebe zbité, netoliko ve středních usedlostech, nýbrž i v chalupách. Hoblováním půdy ušetřeno mnohé vláčeni, při čemž se ještě pole do té míry nesrovnalo. Nejdokonaleji však rovnal pole hoblík 7-8 m dlouhý, tažený dvěma páry potahu.

   7) Správce velkostatku Světí toho jara na velkostatku v Býchorách u Kolína spatřil prvně hoblování půdy a doma, nemaje pohotového dříví ke zhotovení hoblíku, použil mandelních žebřin.

str. 165

5. Secí stroje.
   Nový veliký pokrok v hospodářství nastal, když v Anglii Smith v sedmém desetiletí sestavil a do činnosti uvedl prvý řádkový secí stroj. Již před tím v šestém desetiletí byl sestaven a používán secí stroj plnosecí, vysévající zrno na povrch pole v šířce stroje.
   Tyto plnosecí stroje měly větší výkon a vyžadovaly méně tažné síly nežli stroje řádkovací pro stejnou šířku pracovní. Leč stroj plnosecí byl proti stroji řádkovacímu v tom v nevýhodě, že rozseté zrno se později vláčením muselo do země zahrnout, při čemž mnoho zrna dostalo se příliš hluboko do země, ale naproti tomu mnoho zrna, celých 30%, zůstalo na povrchu půdy zcela nezakrytých a ta buď byla ptactvem sebrána, aneb za suchého počasí vůbec nevzešla a tak přišla na zmar.
   Secí stroje řádkovací dělí se na dva druhy: u jedněch sype se zrno do země v řádku nepřetržitém, u druhých v řádku přetržitém ve špetkách a tyto stroje slovou špetkovací neb kopečkovací. Stroje řádkovací, ačkoliv vyžadují více tažné síly, mají proti strojům plnosecím velikou výhodu hlavně v tom, že se veškerá zrna vpraví do země do stejnoměrné hloubky, při čemž veškerá klíčivosti schopná zrna ve stejném čase vzejdou.
   Secí stroje plnosecí 8) rozsévaly zrno na povrch pole stejnoměrně. Užívá se jich ještě, avšak nikoliv k setí obilí, nýbrž k setí jetele.
   Jako veškeré nové zemědělské stroje nejprve zkoušeny a používány byly i secí stroje od odborně vzdělaných a zámožných velkostatkářů; u nás prvý řádkový secí stroj používán byl již v sedmém desetiletí na velkostatku. Byl to opět znamenitý národohospodář Jan Liebig, který na svém panství Smiřice-Hořiněves, jež v roku 1861 koupil a který prvého řádkového secího stroje používal.
   V osmém desetiletí objevovali se tu a tam v jednotlivých okresích ojedinělí pokrokoví rolníci, kteří seznavše u sousedícího velkostatku blahodárný účinek secího stroje, odhodlali se také pro svůj statek podobný secí stroj menší soustavy zakoupit. V začátcích používání secího stroje malorolníci se spolčovali 2-3 až 4, a pak společně si koupili na tehdejší poměry drahý secí stroj.
   Když roku 1874 byla v Hradci Králové pořádána hospodářská a průmyslová výstava pro severovýchodní Čechy, 9) byly tam také již vystaveny secí stroje - nepamatují se již - asi tři neb čtyř firem. Jako 14letý chlapec, procházeje výstavou, zastavoval jsem se u těchto skupin, vždy tří až čtyř vystavených secích strojů, jež mne velice zajímaly a jež byly také množstvím rolníků stále obklopeny. U jedné ze skupin

   8) Plnosecích strojů na obilí se přestalo užívat, jakmile byl vynalezen secí stroj řádkovací.
   9) V tom čase bylo pořádání takové výstavy zjevem ještě velice řídkým. Tak po výstavě v Nechanicích roku 1864, o jejíž uspořádání se nejvíce přičinil hrabě Jan Harrach, teprve za mnoho let pořádána byla výstava v Hradci Králové. Výstava hradecká byla poblíž býv. tehdejšího zájezdního hostince »Na Špici« na tehdejších polích. Vystavených předmětů v poměru k pozdějším krajinským výstavám bylo velice málo, dle toho byla také malá výstavní plocha.

str. 166

strojů vystavených firmou Jos. Pechánek a synové v Hořicích 10), uslyšel jsem hlasy: »Taky sedláci začínají si kupovat secí stroje.« - A když jsem se ke strojům secím blíže protlačil, spatřil jsem na dvou ze 4 firmou tou vystavených secích strojích zavěšené bílé cedulky s nápisem: »Prodán panu Jos. Volfovi a společníkům do Máslojed,« a nápis na druhé cedulce zněl: »Prodán panu Janu Pražákovi do Hořiněvsi«. 11) Stroj secí, prodaný Jos. Volfovi, byl 15řádkový, druhý, prodaný Janu Pražákovi, byl 13řádkový. Z druhých dvou touto firmou vystavených secích strojů byl jeden veliký 21řádkový pro velkostatek a také ostatní vystavené secí stroje jiných firem byly povětšině veliké, hodící se jen pro velkostatky. Vždyť až dosud jen velkostatky secích strojů používaly, zvláště 21 řádkových, do nichž při setí dva páry koní zapřahaly.
   Všechny na této výstavě vystavené stroje, dohromady asi 10 ode všech zastoupených firem, byly stroje »G a r e t o v y«, soustavy lžičkové. Řádky byly rozvedeny od sebe na 3 1/2 palce - 9 1/2 cm - a vedení stroje bylo přední. Botky se spouštěly a zdvihaly pomocí dřevěného válečku, na němž byly botky řetízky zavěšeny a jímž se pomocí kličky otáčelo, při čemž současně se upravenou pákou secí kolečko buď zdvihlo neb spustilo a tím se uváděl stroj v činnost. 12) Tyto dva Garetovy stroje byly prvé v používání u malorolníků na Hradecku a zvláště na okrese jaroměřském. Stroj 15řádkový stál 280 zl. a stroj 13řádkový 260 zlatých.
   Na Poděbradsku v letech 1880tých první secí stroj Smithův za cenu 500 zl. koupil mlynář a rolník p. Marek v Odřepsích, netoliko pro sebe, nýbrž i pro všechny sousedy v obci. Stroj ten sloužil ještě i pozdějšímu majiteli mlýna Zemanovi, který jej věnoval vyšší hospodářské škole v Poděbradech. Byl to první secí stroj na Poděbradsku.
   Jako každá novota, tak i používání stroje při setí obilí na místě rozsívky se velmi pozvolna ujímalo a pozvolna docházelo uznání a obliby u středního stavu rolnického. Ještě v devátém desetiletí bylo jako zvláštní novina mezi občany v obci vypravováno, že některý sedlák buď sám nebo se sousedem společně koupili secí stroj. A dlouho vládl na vsi nepříznivý úsudek o činnosti a výkonu secích strojů. Starý známý výrok »zlatá ruční práce«, který tehdáž na vsi při zavádění strojů se zrodil

   10) Jos. Pechánek byl vyučený kovář; svým důvtipem pustil se do výroby strojů, pořídil si později se svými dvěma syny strojovnu v Hořicích, kde se dodělal velkých úspěchů a získal přízeň rolníků. Po smrti otcově firma Pechánkova zanikla.
   11) Jos. Volf byl starší bratr mého otce Mikuláše Volfa, od něhož jsem se teprve doma dozvěděl, že on je také jedním ze tří společníků strýcových na secím stroji. Otec mi však nakázal, abych se matce o tom nezmiňoval, že ona by hubovala, jakou to zbytečnou výlohu si udělal. A když strýc secí stroj z výstavy domů si odvezl a zpráva o koupi secího stroje sedlákem ve vsi i do okolí se roznesla, bylo o tom mnoho kritiky a nescházelo ani posměchu.
   12) Regulování výsevu obilí u těchto Garetových secích strojů řídilo se přesouváním ozubených koleček na lžičkový hřídel. U výsevu ovsa ukázala se chyba, že stroj tohoto zrna málo vyšíval. Proto musel být zhotoven nový odlitek nejmenšího ozubeného kolečka.

str. 167

(u mlátícího i u secího a zvláště později při zavádění žacího stroje), se při každé příležitosti opakoval.
   Neupravené poměry celní a okolnost, že u nás teprve vznikala průmyslová výroba hospodářských strojů, podporovaly import strojů cizozemských, jimiž byl domácí trh zaplavován a domácí průmysl tak ubíjen.
   Vynikající tehdejší národohospodáři rytíř Horský, Liebig a jiní uznali přednosti secích strojů, sejících obilí do řádek.
   Ke konci devátého desetiletí objevil se nový secí stroj, zvaný »šnekový«. Výsevné ústrojí tohoto nového stroje sestávalo z jednotlivých kotoučků kruhových, jež byly ve dvou, kolmo k sobě stojících, osou procházejících rovinách zborcený. Kotoučky ty byly upevněny na společném hřídelíku a v chodu otáčely se nad otvory výpadnými, jejichž velikost se dala řídit a tím vysev regulovat. Šnekovité kotoučky uváděly zrno do pohybu a to otvory vypadávalo do trubek. Tyto šnekové secí stroje pro lehčí a jednodušší složení vešly v užívání ojediněle; jen tu a tam bylo tento stroj lze spatřiti a brzo se ukázalo, že řízení výsevu se nedá přesně řídit a že kotoučky šnekové mnoho zrn drti. Tím tyto stroje secí byly nepraktické a brzo zanikly. Každý takového stroje hleděl se zbavit.
   Skoro současně s tímto strojem šnekovým objevil se v devátém desetiletí na trhu secí stroj »Sackův« 13) s čerpacími kolečky. Čerpací kolečka byly litinové kotoučky, které měly na svém obvodu malé prohlubeniny - důlky - do nichž při otáčení se zrno nabíralo a do výše vynášelo, aby se pak z nejvyššího místa do kornoutku do trubky ústícího vysypalo. Osev u těchto strojů řídil se jako u strojů Garetových vyměňováním koleček. U těchto Sackových secích strojů zařízeno bylo prvně zadní vedení stroje. Toto zadní vedení mělo nahradit jednu osobu tím, že osoba vzadu řídící stroj, měla zároveň dohlížet na výkon výsevného ústrojí a na botky. Leč i toto zadní vedení se ukázalo nepraktickým, poněvadž nebylo možno obé správně jedné osobě zastávat. Při sebe hbitějším přehlédnutí výsevného ústrojí a botek, zvláště aby šly pravidelně do země a nehrnuly před sebou strnisko neb hnůj, zašlo přední kolo mimo kolej a tím vedení stroje bylo velice křivé, nevzhledné. Lákavé pro nákup u těchto Sackových secích strojů bylo, že byly zcela jednoduchého složení, zvláště co se týkalo uvedení v chod výsevního ústrojí a zdvihnutí trubek. Dále líbilo se u tohoto stroje, že byl sestaven ze železných kol a jednoduchého, z plechu upraveného truhlíku, což činilo stroj ten tak lehkým, že snáze utáhl tento 15řádkový stroj jeden kůň, než 15řádkovou Garetku pár koní. Těchto Sackových secích strojů se v devátém desetiletí mnoho mezi malorolníky nakupovalo. Objevili se tento stroj na trhu, když počal se jevit také u malorolníků čilý zájem o secí stroje.
   V začátcích používání Sackova secího stroje, když prvé zaseté jím obilí vzešlo a pole se zazelenalo, objevily se na svahovitých neb vlnitých polích na osení pruhy, a to tak rozdílné, že po stroji jedoucím do vrchu bylo obilí vzešlé 100%, kdežto osení po stroji jedoucím opačným

   13) Sackovy secí stroje dováženy byly k nám z Lipska.

str. 168

směrem, s kopce, bylo fen 50%. A nestejné setí a rozdíl jevil se již při sklonu pole 1:100, což pak na sklonu větším aneb na poli dolovatém, vlnitém. Na prudších svazích zdaleka byly zřetelné pruhy na osení, kterýžto zjev vtipně pojmenovali lidé podle tehdejšího pruhovaného kanafasu, »kanafasem na poli«. O takovém nestejném, pruhovaném osení hospodáře, majitele »sackovky«, se mluvilo po celé vsi. Nestejné zasetí obilí strojem Sackovým zavinil hospodář sám. Aby stroj ten stejnoměrně zrní na poli vyséval, a to na poli rovném i různě svahovitém, musel být plechový truhlík, v němž bylo obilí s výsevným ústrojím, udržován stále v poloze vodorovné, což se dalo pomocí kličky, uprostřed truhlíku připevněné. Po levé straně truhlíku u kola visela jemná krokvice, která polohu truhlíku naznačovala. Na poli svahovitém, když se jelo se strojem po svahu dolů a osoba stroj řídící opomenula pomocí kličky truhlík do vodorovné polohy upravit, zrno z důlků kotoučů nedopadalo do trychtýřku a mnohdy, dle sklonu pole, až 50% zrna padalo mimo trychtýře zpět do truhlíku. I když z nabyté zkušenosti později byli hospodářové při seti Sackovým strojem sebe opatrnější, na polích nerovných udržování truhlíku v poloze vodorovné přece jen občas tu a tam se zapomnělo a následek se dostavil: »kanafas« a u sousedů posměch. A tak již ta veliká nucená ostražitost u tohoto stroje způsobila, že Sackův secí stroj nekoupil si žádný rolník, který se o výkonu jeho přesvědčil. Také zadní vedení u tohoto stroje, kde bylo tolik ostražitosti zapotřebí, ukázalo se pro jednu osobu naprosto nemožným.
   Používáním Sackových secích strojů, vznikem »kanafasovitého« osení oživován byl četnými tehdáž ještě zaostalými rolníky nový odpor k secímu stroji vůbec a pořekadlo »zlatá ruční práce« bylo znovu a znovu opakováno. Leč pokrok nedal se již nikterak zadržet. Důlková soustava secích strojů, rovněž jako soustava strojů šnekových úplně zašla, žádný rolník stroje ty nekoupil, a ti, kteří je měli, hleděli se jich zbavit. Rovněž obilní secí stroje kartáčové, u nichž se kartáče rychle opotřebovaly, se neuplatnily a osvědčily se toliko u malých secích strojů k setí jetele. Konečně však zvítězil stroj lžičkový. Úsudek rolníků zněl: nejlepší ze všech secích ústrojů jsou lžičky. A strojovny byly nuceny se přizpůsobit vůli rolnictva, vrhnout se na výrobu secích strojů lžičkových. S vývojem lžičkového secího stroje jest úzce spjata česká firma Fr. Melichar v Brandýse n. L. 14)

   14) František Melichar, zakladatel největší české speciální továrny na secí stroje a rozmetadla v Brandýse n. L., narodil se ve Ctiboři u Vlašimě roku 1842, kde se vyučil kovářství. Po vyučení pracoval v cizině, i v továrně Rud. Sacka v Lipsku. Vrátiv se do Čech, usadil se v Brandýse n. L. roku 1881, kde začal pracovat se dvěma učni a vyrábět secí stroje dle vzoru Sackova, později soustavy šnekové. V roku 1886 překvapil zemědělskou veřejnost nově sestaveným jednoduchým strojem lžičkovým s pevnou, nepohyblivou skříní, kteréžto konstrukce se pak přidržela většina výrobců secích strojů. V roce 1894 byla energie Melicharova korunována vynálezem ideální konstrukce roztahovacích lžiček kotoučem »Unikum«, čímž získal uznání světového. Firma Melicharova sestavila a v činnost uvedla též kombinované řeposecí stroje, jež umělé hnojivo stejnoměrně k semenu do řádek rozsévají, i jiné druhy secích strojků, jako na čekanku, jetel a pod.
   Také v Hořicích v Podkrkonoší již v letech 1870tých počal vyrábět nejdříve mlátičky a později i secí stroje, jedině Garetovy lžičkové, také vyučený kovář Jos. Pechánek.

str. 169

   Pravou sensaci mezi rolnickým lidem způsobilo, když roku 1894 Melichar sestavil prvý secí stroj, u něhož řízení osevu zjednodušil tak, že se daly zrní nabírající lžičky roztáhnout. A tak získal secí stroj Melicharův prvenství nade všemi soustavami tehdejších i pozdějších secích strojů. Každý rolník, který ještě neměl svůj secí stroj, koupil si jedině secí stroj Melicharův a ten, kdo vlastnil již secí stroj staré některé soustavy, hleděl koupit nejdokonalejší stroj - Melicharův. Ale trvalo to celé čtvrt století, ba i více, než do poslední zemědělské osady a do všech středních hospodářství pronikl secí stroj, aby konečně do truhly na vždy uložena byla rozsívka. A když ke konci devatenáctého a začátkem dvacátého století se počaly po vsích zakládat prvé besedy a prvá nákupní a finanční družstva - kampeličky - tu zatoužili i chalupníci po secím stroji, spolkovém, jenž prostřednictvím besedy neb jiného spolku byl koupen, v obecní kolně, obyčejně u stříkačky ukládán a používáno ho bylo za poplatek, určený od korce zasetí.
   V začátcích dvacátého století vžil se všeobecně mezi lidem zemědělským názor, že obilí jedině strojem zaseté může se dobře dařit, a tak již netoliko chalupník snažil se obilí své strojem zasíti, nýbrž i podruh přišel poprosit hospodáře, u něhož pracoval, nebo svého přítele spolužáka, aby mu jeho koreček žita také jel strojem zaset. A tak v začátku dvacátého století nejen bílá rozsívka zmizela, nýbrž úmrtím starých rolníků zcela na vsi vymizelo skutečné umění - rozsévání zrní rukou.
   Začátkem dvacátého století, - u velkostatků již v posledním desetiletí devatenáctého století - počaly se objevovat prvé řeposecí kombinované stroje, s přístrojem na současné rozsévání umělého hnojiva přímo k řepovému semenu. Také tyto stroje prvé konstrukce, ponejvíce velkostatky pořízené, nevyhovovaly. 15) Byly opět Fr. Melicharem zdokonaleny, na libovolnou hloubku setí semene zařízeny a došly velikého rozšíření. Také tyto prvé kombinované řeposecí stroje byly od obcí, 16) spolků, neb

   15) R. 1895 půjčil mi správce velkost. Hořiněves komb. řeposecí stroj, prvý toho druhu. Nasypav 50 kg superfosfátu dojel jsem as 200 metrů a prášek byl již z truhlíka pryč. A na menší výsev uměl. hnojiva nedal se stroj ten zaříditi. Rovněž semeno řepové se příliš hluboko do země zahrnovalo.
   16) Když obec Lužany, okr. Jaroměř, v letech 1900 koupila v okolí prvý Melicharův komb. řeposecí stroj a do sousedních obcí za poplatek jej půjčovala, při čemž výměnkář rolník D. se strojem chodil a jej řídil, také tento stroj jsem si vypůjčil a řepu s práškem jim zasel. Avšak z neznalosti řízení válečku semeno řepové jsem utopil, čímž jsem si poškodil úrodu řepy tou měrou, že byla menší než dřívější mé úrody řepy bez umělého hnojiva seté. Nabyl jsem tím poučení, jak zhoubně působí na vývoj mladé rostliny řepy, když při setí se semeno její příliš hluboko do půdy zadělá.

str. 170

od 2—3 až 4 rolníků společně kupovány, protože kombinovaný tento stroj byl drahý (stál předválečných 800 až 1000 K) a jelikož se jím sela toliko řepa na jaře, mohli se všichni zájemníci vystřídat. Avšak brzká zkušenost dokázala, že kombinovaný stroj rolníkům ve větších spolcích, obcích, besedách časem nevyhověl, zvláště v čase deštivého jara aneb zpožděného setí, kdy se každý snažil mít brzo a za sucha řepu zasetou. A když několik rolníků mělo půdu k setí připravenou a čekalo se proměnlivé počasí, docházelo někdy k mrzutostem mezi sousedy o prvenství v setí strojem. A tím se ukázala nutnost poříditi stroj druhý.
   Společně byly v tom čase pořizovány secí stroje na jetelové semeno; jimi mohl se jetel do zasetého, nezavláčeného dosud obilí síti od časného rána po celý den; stroj ten zabíral plochu v šíři dvou secích strojů obilních. Tyto jetelové secí stroje často všem občanům v obci včas vyhověly. Také jednotliví větší rolníci měli u svého obilního secího stroje vzadu strojek na setí jetele, jímž se při setí obilí současně jetel rozséval.
   Secí stroj na čekanku, mák a pod. pořizovala sušárenská družstva společně, pro každou obec jeden.

6. Žáci stroje.
   Ne menšího významu v zemědělství nabyl v letech 1885 objevivší se travní žací stroj Hornsby-ho. Žací stroj dlužno uznati za jeden z nejužitečnějších strojů v zemědělství, poněvadž v době senoseče a žní získává jím rolník mnoho času, v těchto dobách velice cenného. Možno využíti příznivé pohody, aby plodina požala se v době, kdy většina rostlin dosáhla nejvýhodnějšího stupně zralosti. A to vyžaduje, aby se tato žen, zvláště při velkých plochách, co nejrychleji provedla. Jelikož žacím strojem se v krátkém čase několika hodin několik korců louky neb obilí poseká, možno se sečením počkat, až tráva na lukách neb obilí z ranní rosy náležitě oschlo, aby žací stroj lehko a dokonale pracoval.
   Pravý opak toho bylo sekání trávy na lukách kosou. Aby sekáčovi kosa měkkou trávu na lukách snadněji usekla, musela být tráva tupá, tvrdší. A tvrdší byla po noci, za rosy. A proto vždy chodívali sekáči sekat trávu na lukách v časných ranních hodinách, jakmile začalo svítat. Avšak i v sušení trávy je velký rozdíl: kdežto náležitě vyschlá, dopoledne žacím strojem posečená tráva může se týž den navečer za jasného dne složit do kupek, tráva kosou za rosy posečená se po rozházení řádek ještě obrátit musí, aby týž den toliko z vody vyschla. Tím se usušení trávy o jeden drahý den zpozdí, což se stává často osudným, přijde-li déšť, zvláště trvalý.
   A jakých, v dnešní době neocenitelných výhod získává rolník používáním žacího stroje k sekání obilí v době žní! Když čeleď si pohodlně v chlévě i v domácnosti vše spořádala, teprve kol osmé hodiny vyjíždí střední rolník se žacím strojem sekat obilí, jehož - je-li stojaté a může se ze dvou podélných stran sekat - za hodinu korec, tudíž dopoledne

str. 171

4-5 korců poseče. Odpůldne může se hospodář věnovat sklízení dříve posečeného a již suchého obili. A jak naopak velice zvolna plynula žeň a o kolik dnů déle trvala, co škody rolník často utrpěl v čase, kdy ještě veškeré obilí se sekalo kosou! V tom čase ve středním hospodářství 50korcové výměry polí a luk sekával obilí ve žni jeden sekáč, ve větších statcích dva až tři sekáči. Někde, aby při práci bylo jim veseleji a práce lépe plynula, dohodli se dva sekáči a společně si vzali na starost posečení obili dvěma hospodářům usedlostí 50korcových. A tak jeden sekáč, a sice obratný sekáč, který dovedl si správně kosu naklepat a hrabnici sestavit, posekal za den, od osmé hodiny ranní do poledne a od 1 1/2 hod. odpol. do večera, po 2 korcích obilí stojatého. Bylo-li obilí ležaté, což se velmi zhusta u pšenice stávalo, posekal sekáč při mnohem namáhavější práci toliko 1 1/4 a obyčejně toliko 1 korec obilí od rána do večera za použití kosy na trávu. A kolik sekáč kosou obilí za den posekal, tolik jen mohl tehdy hospodář obilí za den do stodoly odvézt. Jaký veliký to rozdíl u porovnání s výkonem žacího stroje! S obilním žacím strojem s odkládačem, s párem statných koní, lze za celý den posekat 21/2—5 hektarů, což ovšem závisí na stavu obilí. A u velkých rolníků, kde možno potah přepřahat a tím i za poledne sekat, může denní výkon stoupnouti až na 6 hektarů.
   Bylo to v roku 1889, kdy objevil se na velkostatku Hořiněves prvý travní žací stroj při sekáni zeleného jetele dobytku ke krmení. 17) Žádný ze strojů zemědělských nevzbudil takový zájem mezi rolníky, jako stroj žací. Zrodilť se žací stroj v době, kdy se počal jevit citelný nedostatek sekáčů, čehož si oni byli vědomi a zvyšovali své požadavky. V tom čase mnohý hospodář, nemoha v nutný čas k sekání trávy neb obilí sehnat sekáče, vzal kosu-hrabnici a šel síci, a někdy sekli oba, hospodář i čeledín. Žádný ze strojů nezískal tak rychle sympatie rolnictva jako stroj žací. Vždyť na př. na Polabí ke konci devatenáctého století každý střední rolník měl již travní žací stroj. V krátkém čase nabyl žací stroj uznání veškerého rolnictva jako stroj nejužitečnější a nepostradatelný hlavně tím, že získává svým výkonem rolníkovi mnoho času ve chvíli, kdy jest nejdražší, v senoseči a ve žních. 18)
   Travní žací stroj o několik roků předcházel žací stroj obilní s odkladačem. A proto v době, kdy obilních strojů nebylo, používalo se travních žácích strojů také k sekání obilí. A přes to, že prvý travní žací stroj postrádal druhého sedadla a žebříčku, z něhož druhá osoba v sedle sedící,

   17) Tehdy šli jsme v neděli z Hořiněvsi z kostela a spatřili jsme na panském poli u bažantnice podél chodníku kočího s párem koní po prvé žacím strojem jetel ke krmení sekat; nechtěli jsme věřit, že je to možné strojem jetel sekat. Tuto neděli se mezi rolníky o jiném nemluvilo, nežli o divotvorném vynálezu žacího stroje. Sekáči počali stroji žacímu vytýkat nepraktičnost a odsuzovali jeho práci.
   18) Okolnost, že rolník se přesvědčil, že soused jeho, jenž si pořídil žací stroj, dvakrát tolik obilí klidí denně s pole domů než on, jenž jest odkázán na daleko menší, poloviční výkon svého sekáče, a že soused byl o týden i dříve se sklizní obilí hotov, donutila každého rolníka, že bez odkladu žací stroj si koupil.

str. 172

nyní hráběmi hrstě obilí shrnuje, kterýžto praktický přístroj byl za několik let vynalezen a ke stroji přimontován, přece každý rolník sekání obilí tímto strojem si pochvaloval, i když odebírání posečeného obilí bylo pozvolnější a namáhavější. Přece se takto poseklo 5 korců obilí i více za den, a co zvláštního u výkonu tohoto žacího stroje bylo, že se lišta s kosou dala tak zařídit, že se jím zcela dobře poseklo i na zemi zcela polehlé obilí, obyčejně pšenice, což u pozdějšího obilního stroje s odkladačem buď nebylo možné, aneb stroj ten v polovici ležaté obilí přesekal, často mnoho klasů usekal a dlouhé strnisko udělal. Při sekání trávy na lukách prvé žací stroje zanechávaly vysoké strnisko, poměrně značně vyšší, než po sečení sekáčem. Také této vadě bylo v krátkém čase odpomoženo sestrojením hustší lišty a snížením aneb odstraněním plazu u stroje.
   Když již bylo používáno při sekání obilí velkého žacího stroje s odkladačem, ještě velká většina rolníků (při sekání žita zvláště a také pří sekání obilí ležáku) používala raději travního stroje než obilního. Zvláště při sekání žita byly hrstě po travním stroji srovnalejší a 6, často také 5 odběračů stačilo hrstě za strojem odebrat a zároveň do snopků zavázat. Strnisko za travním strojem bylo vždy nižší, vzhlednější, než po stroji obilním.
   Ke konci devatenáctého století objevil se u velkostatků prvý obilní žací stroj s odkladačem. Obdivoval-li mnohý rolník důmyslný vynález sekacího ústrojí u prvého travního žacího stroje, obdivoval se nyní tím více důmyslu sestavení odkládacího přístroje. Také tento žací stroj našel brzy pochopení mezi rolnictvem, a ač byl poměrně velmi drahý, přece větší rolníci stroj ten ihned počali zavádět. Namnoze se dva menší rolníci dohodli a společně velký obilní žací stroj koupili. V tom čase byl již značný nedostatek zemědělského dělnictva, zvláště čeledě, a proto se stávalo často, že v hospodářství, kde hospodář neměl svých dospělých dětí k práci, těžko sehnal ve vsi potřebný počet dělníků v době žní k odbírání hrstí obilí za travním žacím strojem. A proto hleděl si pořídit nový stroj obilní, přesto, že těžký jeho chod, dělání vysokého strniska a zabrání mnoho místa v kůlně tak mnohý rolník odsuzoval.
   Pravou sensaci mezi rolnictvem způsobil v začátcích dvacátého století žáci stroj s automatickým vázáním posekaného obilí do snopů či »samovazač«. Samovazač sestaven a v činnost uveden byl v prvých letech dvacátého století a opět po prvé v činnosti byl v našem kraji na velkostatcích císařských. Po velkostatcích počali samovazač kupovat hned v následujících letech zámožní velcí rolníci, když se o výkonu jeho na »panském« náležitě přesvědčili a rentabilitu stroje ocenili. Jelikož k výkonnosti samovazače zapotřebí bylo tří koní aneb páru silných koní, jež bylo nutno vždy po dvou hodinách vystřídati, pořizovali si tento stroj jen větší rolníci. Tažná síla volská do samovazače a také do středního žacího stroje s odkladačem se nehodí. A jelikož samovazačem se dalo sekat toliko obilí kratší a stojaté, ponejvíce pšenice jarky, ječmen a stojatý oves, musel mít velký rolník po ruce všechny tři druhy žácích strojů. Travní stroj stál 180 zl., žací stroj s odkladačem 320 zl. Pořízení žácích strojů vyžadovalo velikého investičního kapitálu, který vzrostl Ještě o 100% tím,

str. 173

že obyčejně rolník neměl potřebného místa pro uložení těchto velkých strojů a byl nucen vystavět zvláštní novou uzavřenou budovu.
   Většina lidi nechtěla uvěřit výkonu samovazače a proto vážil mnohý rolník i dalekou cestu, aby se na vlastní oči o pravdě přesvědčil. 19)
   Jestliže vzbudilo objevení se travního žacího stroje zděšení a odpor mezi dělnictvem, jmenovitě sekáči na vsi, stupňoval se odpor ten u dělného lidu, když se objevil žací stroj s odkladačem a konečně ještě nový vynález, samovazač. Poplach nabyl vrcholu, když lid se přesvědčil, že zvláště po nových žacích strojích nezůstane na pohrabaném strnisku téměř ani klas ležet, k čemuž také přispělo v tom čase používání železného pohrabovače pro koňskou sílu. A skutečně, zavedením mlátícího stroje a později žacího stroje zbaveno bylo množství venkovského dělného lidu práce a již v tom čase byl tím dán podnět ke stěhování se z venkova do měst a míst průmyslových za prací.
   Zajímavé bylo poslouchat kritiku mnohých dělníků-sekáčů o výkonu žácích strojů, jež je často zbavily práce v čase, kdy si za léta nejvíce u sedláka vydělali a se do syta i se svoji rodinou najedli. Jejich všeobecný úsudek zněl, že prý žádný z těchto žácích strojů nenahradí ruční sečení kosou, zvláště na lukách. Nejvíce obviňován odkládací stroj a samovazač, že vytlouká mnoho zrní. Pořekadlo o »zlaté ruční práci« mezi dělnictvem na vsi ožilo.
   Stávající již citelný nedostatek sekáčů v posledních letech před vynalezením žacího stroje změnil se, jakmile žací stroj byl zaveden. Mnohé louky, buď bažinaté neb následkem množství krtin nerovné, hrbolaté, byly pro strojové sečení nevhodné; těmto lukám se dříve sekáči vyhýbali aneb jen za vyšší mzdu je sekali, nyní však vždy s ochotou šli zbylí ještě sekáči ve vsi jakoukoliv louku rolníkovi posíci. Těmto starým sekáčům bylo přímo milé, když mohli si ve žni hrabnicí zasíci, na př. u malého chalupníka, jemuž to nestálo za to pro jeho malou parcelu od hospodáře, u něhož pracoval, žací stroj si vypůjčit a jenž sám již ani kosy s hrabnicí neměl aneb s ní síci nedovedl; také na příliš úzkých a dlouhých parcelách obilím osetých, na kterých, když by se měly pro sekací stroj ze dvou podélných stran osekati kosou, by pro žačku mnoho již nezbylo, nalezl sekáč tu a tam ještě zaměstnání. A oko každého tohoto starého sekáče plálo štěstím, když mohl v době žácích strojů ještě také kosou se ohánět, což u mnohého citlivého rolníka vzbudilo lítost nad těmito poctivými, dobrými zemědělskými dělníky, jež vymoženost doby, jeden nový stroj za druhým, zbavovala práce, jíž od útlého mládí zvykli.
   V počátcích vynikaly žací stroje americké »Mac. Cormick«, Osbornův žací stroj »Columbia« a samovazač »Osborne«. V Čechách se brzy ujala výroby žácích strojů firma Knotek a spol. v Jičíně; během krátké doby

   19) V tom čase nebylo aeroplánů, ani samočinných vah na řepu v cukrovarech, ani psacích strojů uměle konstruovaných, a jedním z prvých tak uměle složených strojů byl samovazač.

str. 174

firma Knotek, nejenže svými stroji žací stroje americké dostihla, ale zdá se, že i předstihla.

7. Pohrabovač.
   Těžkou práci a mnoho drahého času v době žní a senoseče nahradil rolníku ke konci osmého desetiletí sestavený pojízdný pohrabovač pro 1 koně. Byly to pohrabovače americké značky »Hollingsworth«, »Heureka«, »Puck«, »Osborne« a jiné.
   Původní pohrabovačky až do let 1890tých mezi malorolníky používané byly dřevěné, 1.20 m široké, s hřebíky 22 až 25 cm dlouhými. Byl to druh velkých hrábí. Po letech 1880tých objevovaly se na trhu strojnicky zpracované pohrabovačky zšíří 1 1/2 metru, lehce ze železa zpracované, pro ruční sílu. Dřevěné hřebíky byly nahrazeny slabými, poněkud zahnutými hřeby železnými. A současně s těmito zdokonalenými ručními pohrabovačkami objevily se v tom čase u velkostatků prvé velké pohrabovače na kolech, tažené koněm nebo volem.
   Pohrabovače pro tažní sílu byly původně americké, lehčí konstrukce, při nichž hroty jsou k zemi přitlačovány spirálními péry, anebo anglické, jichž hroty jsou ze silné, často profilové oceli zhotoveny, ;takže vlastní váha jich zastupuje účel per při prvnějších. Obvyklá šíře těchto pohrabovačů je 2.5 m, vzdálenost hrotů 84 a také 62 mm, a jich počet 27-36.20) Aby s 2 1/2 m širokým pohrabovačem bylo možno jeti jednokolejními polními cestami, vynalezen záhy patentovaný úzkokolejný »Kotlandův« pohrabovač, na 1 metr šířky zúžený. 21)
   Prvé americké potažní pohrabovačky stály 140 až 200 K. Opět objevily se prvé u velkostatků. Ač při prvém spatřeni velkých pohrabovaček na panských polích kažáý rolník pochvalně se vyslovil o jich práci, přece trvalo to celé dvacetiletí i déle, než se velké pohrabovačky do středních usedlostí zavedly. Cena 70 až 100 zlatých byla přemnohému hospodáři na ten čas, kdy panovala krise, veliká, mnohý si pomyslil: »Vždyť se po staletí malými pohrabovačkami strniska pohrabala a tak my to s nimi také zastanem.« A tak velké pojízdné pohrabovače zprvu si koupili jen největší rolníci, dva, tři ve vsí, a od těchto si je sousedé vypůjčovali. Aby se vystřídali, často i za měsíčné noci mnohý hospodář své strniště s nimi hrabal.
   Teprve v letech 1890tých, když pohrabovačky počali vyrábět tu a tam

   20) Velké pohrabovače na hrabání sena na lukách měly 36 hrotů, vzdálených od sebe 62 mm. Pohrabovače na obilí 27 hrotů od sebe 84 mm.
   21) Pro dopravu úvozy a úzkými jednokolejnými cestami vůbec byly některé pohrabovače zařízeny tak, že kolmé zapražení dalo se uvolněním 4 šroubů na příčné předělati. Tato změna vyžaduje asi 10 minut času, při čemž možno pak úzkými cestami i úvozy pohrabovačkami pohodlně projet.

str. 175

venkovští kováři 22) a nabízeli je za nízkou cenu od 55 do 65 zl., každý hospodář se snažil si je pořídit. Leč ukázalo se v krátkém čase, že tyto laciné pohrabovače byly nejdražší. Byly namnoze ze syrového dřeva pracovány, jež pod barvou se zadusilo a ve dvou třech letech se rozsypalo. Též hroty byly špatné jakosti. Původní americký pohrabovač »Hollingsworth« neb »Osborne« předržel dlouhá léta tyto padělky domácí výroby. Zavedením velkých pohrabovaček do hospodářství nastalo veliké ulehčení v ruční práci; nabyly tím větší ceny, jelikož vystřídaly v práci člověka v čas žní a senoseče. Vždyť pohrabování strnisk ručně ve středních hospodářstvích, kde se celé odpůldne obilí vázalo a k večeru již na hrabání času nezbývalo, odbývalo se příští den v časných hodinách ranních. počínaje již 4. hodinou. A obyčejně musel pohrabovat sám hospodář s jednou slabší silou z domácnosti. Ostatní osoby v domácnosti byly zaměstnány obsluhou dobytka a ostatní domácností. V 7 hod. čekali již sekáči na dvoře statku a hartusili na služky, aby šly za nimi odbírat.

8. Obracovač sena.
   Obracovač čili senomet sestaven byl na konci devatenáctého století pro 1 silného nebo 2 lehčí koně. Prvý senomet vznikl v Anglii. Měl na soustavě ramen upevněné hrábě, jež tvořily vodorovný buben, který při otáčení hráběmi vrhal seno nejen dozadu, ale i nahoru, ba i kupředu. Za větru otáčelo se seno, zvláště bylo-li ještě syrové, na všecky točící se součásti stroje, čímž výkon se stal zcela nemožným. Tento prvý, u velkostatků objevivší se obracovač, byl v krátkém čase předstižen dokonalejší americkou soustavou, obracovačem a zároveň pohrabovačem zn.»Massey Harris«. U tohoto obracovače opatřen byl buben hráběmi, jichž hroty zachovaly polohu svislou a obracely správně, nezvedajíce s sebou sena do výše. Obrátil-li se chod tohoto obracovače, sloužil za pohrabovač, Stroj Massey Harris zabírat šířku 2.25 m a byl tahán párem koní. Když v krátkém čase objevil se na výstavách a jinde na trhu nový druh vidlicových obracovačů amerických firmy »Osborne«, uznána všeobecně přednost tohoto Osbornova obracovače a záhy došel stroj ten obliby mezi rolnictvem. Výroby senometů ujímaly se později také české firmy, z nichž v prvé řadě vynikla firma J. Červinka v Praze, která zprvu otáčecí bubnové, potom vidlicové senomety vyráběla. Šířka vidlicových senometů byla od 2 m výše a platily se od 250 do 300 K. Denní výkon stroje řídí se dle šíře stroje a přepřahání koní a činí za 10 hod. práce 8 až 13 ha.
   Senomet zaveden by! koncem 19. stol. v krátkém čase v činnost netoliko u všech velkostatků, nýbrž i u velké většiny středních rolníků. I v obcích, v jichž katastru je málo luk, pořídil si mnohý rolník, aneb dva společně, senomet na obracení jetele, jehož se více v takových obcích, kde je málo luk, seje.
   Nový užitečný senomet došel záhy uznání všech myslících rolníků, zvláště zdokonalený stroj vidlicový. Senomet (jako žací stroj a pohrabovač)
   22) Hroty železné k pohrabovačkám byly zakrátko k dostání ve velkých železářských obchodech, dle různých cen a jakosti.

str. 176

nahradil v každém hospodářství v čas senoseče několik dělníků. jichž zvláště v krajinách řepoplodných bylo nutně zapotřebí při druhé okopávce; a namnoze lidé, potřební k obracení sena hráběmi, nebyli ani k zjednáni. Práce obracovačem byla rychlejší, mohla být vykonána v pravý čas, když louka náležitě z rosy oschla, a byla vykonána tak dokonale. že chuchvalce trávy stroj od sebe rozcupoval, což u obracení sena hráběmi mnohý dělník nekonal, i když na to spoluobracející hospodář stále upozorňoval. A při obracení bud zelené ještě trávy, neb trávy zmoklé. zvláště kde na lukách jest velká úroda trávy, uspořuje výkon obracovače velice těžký kus práce lidem. Ovšemže v takových případech i stroj těžko pracuje a je nutno koně často přepřahat. Senomet svými rozměry zaujal v kolně pro deponování strojů značné místo a zvýšen jím znovu značně investovaný kapitál ve strojním zařízení.

9. Mlátičky a žentoury.
   V sedmém desetiletí, po válce rakousko-pruské, objevily se v severovýchodních Čechách prvé mlátičky, sestrojené dle amerického systém a v Hořicích vyráběné kovářskou, pak zámečnickou, později strojnickou firmou Jos. Pechánek a synové. Tyto prvé mlátící stroje kupovali jediné jednotliví zámožní rolníci a případ ten se stal vždy v kolikáté vesnici zpráva o tom, že ten který hospodář koupil si novou mlátičku, roznésti se rychlostí blesku po okolí a vzbudila velikou sensaci; rolnici ze všech stran přicházeli, aby si tento neobyčejný vynález prohlédli a o výkonu jeho se přesvědčili. Tento prvý mlátící stroj stál 120 zlatých. V tom čase panovala mezi venkovským lidem přátelská snášenlivost, upřímnost a účislivost. A proto nebylo tehdáž nic divného, že nová mlátička, když majitel její měl vymláceno, šla den ze dne ustavičně po půjčkách a také ze sousední obce osmělili se známí hospodářové přijít a poprosit majitele o zapůjčení stroje, třeba jen na jediný den na mlácení obyčejně pšenice, aby se tak o výkonu stroje přesvědčili. Žádosti bylo ochotně vyhověno s podmínkou, že žadatel musí počkat až na něho přijde řada.
   Toto všeobecné vypůjčování mlátícího stroje vzbudilo u podnikavých jedinců nápad, koupit si stroj mlátící, rolníkům jej půjčovat a za opotřebení vybírat poplatek 1 zlatý za den. Majitel sehnal jednoho muže, kteří se strojem se obeznal, s tím šel mlátit, pomáhal a na včasné mazání dbal. Nápad ten byl dobrý. Stroj šel den po dni stále po půjčkách a brzy se majiteli zaplatil. Vždyť nyní i malí chalupníci za tento poplatek mlátičku si vypůjčovali. Avšak půjčování mlátiček za denní poplatek se všem majitelům strojů zalíbilo a přestalo půjčování jich z lásky. A tak po několik roků se mlátičky ode žní až do jara co den převážely z místa na místo i do sousedních obcí, na hospodářově, k tomu účelu upraveném voze. Ačkoliv každý hospodář se o dobrém výkonu mlátičky osobně přesvědčil a za velmi užitečný vynález ji uznal, přece bylo v prvním desetiletí jen málo větších a zámožnějších rolníků, kteří stroj ten si pořídili. 23)

   23) Roku 1870 dohodl se otec se sousedem K., že společně si mlátičku koupí, což také učinili. Při mlácení pomáhali si po několik roků tím způsobem, že čeleď navzájem si půjčovali. Když ke konci osmého desetiletí se objevily prvé nýtové mlátičky firmy Lanz, dohodl se otec se sousedem K. že on polovinu mlátičky otci 30 zlatými splatil, a otec koupil si novou ruční »Lanzovku« roku 1881 již za 75 zl.

str. 177

   Prvý mlátící stroj sestával z ozubeného velkého kola, jež mimo kliku k točení u kole připevněné mělo na hřídeli, jenž na druhou stranu vedl, druhou kliku připevněnu, obě kliky v šíři pro 4 ruce. Ozubené kolo spojovalo se s ozubeným trýbkem, který připevněn byl na hřídeli, jenž probíhal na druhou stranu stroje a zde upevněn byl v ložisku. Uvnitř stroje na hřídeli byly připevněny 2 železné kruhy a na těch přinýtovány 4 silné železné příčky, cepy zvané, do nichž byly vysekány centimetr široké a centimetr vysoké zuby. Takto upravené cepy otáčely se z jedné třetiny kruhu žebry, rovněž tak vysekanými, 10 pevně uvnitř stroje připevněnými železnými příčkami. Tato žebra se dala k cepům stlačit neb odtáhnout. Jedním otočením velkého kola otočily se cepy dvacetkrát. Stroj ten obsluhovalo 8 lidi, z nichž 4, také 3, točili kolem a v točení se střídali. Sláma při mlácení padala pod stůl, zrní proletovalo žebry dozadu. Jelikož sláma procházela celou třetinou otáčivého kruhu, šel tento prvý mlátící stroj těžko, lidé při otáčení se brzo unavili. 24) Na stroji tom mlátilo se denně, dle toho, jaké byly síly a jak hospodář často za den přinesl do stodoly láhev kořalky, bez které mláceni strojem bylo nemožné.
   Teprve v osmém desetiletí, kdy již se pěstováni řepy počalo ve větších rozměrech provádět, hleděl si již každý střední rolník ruční mlátící stroj sám pořídit, což obzvláště uspíšilo objevení se nových mlátiček nýtových, prvých toho druhu, jež pražská firma Umrath a zároveň německá firma Heinrich Lanz, Mannheim 25), ke konci osmého desetiletí počaly vyrábět a jichž cena proti prvé mlátičce klesla na 75 zl. Ještě po celé osmé desetiletí řídili si všichni rolníci mlátičky i později nýtové na ruční pohon.
   Až do roku 1880 a ještě několik roků později platilo se zjednanému dělníkovi i dělnici 30 kr. denně v zimní době. V den mlácení musel být lepší oběd, obyčejně se pekly vdolky ze žitného vyrážku, a dopoledne k posnídávce muselo být trochu kořalky. Když se ke konci osmého desetiletí pořídil v každém větším hospodářství mlátící stroj a po žních a v zimě se v několika usedlostech denně mlátilo, tu se stávalo, že ve vsi nebylo možno zjednat potřebný počet dělníků k mlácení strojem a hospodář s čeledí a často i dospělými dětmi k tomu nepostačil. Nouze o dělníky k mláceni byla čím dál citelnější, čím více strojů mláticích ve vsi přibýválo.

   24) Dělníci střídali se po půl hodině. Často se stávalo, že některý si hověl a nechal se druhými klikou tahat, čímž ostatní spoludělníky unavoval.
   25) Firma H. Lanz měla sklad strojů v Praze v Hybernské ulici, kde ji zastupovala firma Szalatnay a Kröschel. Pro svoji jednoduchost, velice lehký chod a výbornou výrobní hmotu staly se stroje Lanzovy velmi oblíbenými a hojně kupovanými. Průmyslníci a výrobci hosp. strojů cítili se ve výrobě, zvláště strojů hospodářských, velice ohroženi a proto donutili vládu vídeňskou, že uvalila vysoké clo na dovoz strojů z Německa; směly být pak pouze v rozloženém stavu přes hranice přepraveny a zde teprve sestaveny.

str. 178

A proto v tom čase dbal každý hospodář, aby strojem si vymlátil pšenici a oves; ječmen a žito, hrách a proso vymlátil cepem. 26)
   Ačkoliv již v letech 1830tých bylo používáno žentouru, jímž pomocí zvířecí síly poháněny byly stroje i tehdejších prvých malých cukrovarů, trvalo to celých 40 let, než žentour byl upraven k pohonu mlátícího stroje.27)
   Prvé železné Umrathovy žentoury počaly se u nás k mlátičkám řídit po roku 1875. Měly nad hlavním kolem ve výši as 60 cm železnou hlavu, skrz kterou se dalo prostrčit silné, do kostky otesané dřevo, mající po obou koncích stejnou váhu, jež sloužilo za oj, a do něhož byl potah zapražen, aby při chůzi otáčel kolem. Tento prvý systém brzy vytlačil nový »Lanzův« žentour, u něhož oj zastrčena byla a spočívala pouze na vrchu rámu velkého kola. Aby docíleno bylo více obrátek mlátícího stroje, sestaven byl nový převodný stroj, nazvaný »pastorek«, jenž se řemenici umístěn byl v rohu přístodolku uvnitř stodoly a ze řemenice u pastorku zařízené šel řemen na malou řemeničku, připevněnou na hřídeli bubnu u mlátičky. Prvý nový žentour Umrathův stál 150 zl. Lanzův zjednodušený žentour stál nejdříve 120 a asi za dva roky již jen 100 zl. Rolnici, kteří měli prvé nové žentoury, zařídili si k nim svoje ruční mlátičky připevněním řemeničky na hřídel bubnu.
   Kdo však z hospodářů se s koupí žentouru o několik roků opozdil, koupil si pak již se žentourem celou mlátící garnituru, a sice mlátičku již soustavy zdokonalenější, s upravenými vytřasadly na slámu. Když pak ti rolníci, kteří starou mlátičku dali si upravit na pohon žentourem, u souseda okoukli si výkon takové zlepšené mlátičky s vytřasadly, prodali svoji mlátičku některému sousedovi chalupníku, nechavše ji opět upravit na lidský pohon. Sami pak koupili si novou mlátičku s vytřasadly.- Umrathova, Wichterlova, Kovaříkova a Lanzova stály dle šířky mlatu 120-140 až 180 zlatých. Tímto způsobem počali si řídit mlátící stroje s ručním pohonem již i menší rolníci, chalupníci.
   V desátém desetiletí počaly se na trhu objevovat a pomocí agentů po vsích nabízet opět dokonalejší mlátící stroje pro malorolníky, jež mimo vytřasadel měly řešeta s jednoduchým čištěním zrna. Tyto nové mlátičky počali kupovat rolníci, majitelé velkých, stokorcových statků. Tyto nové mlátící stroje, již velice kombinované, vyžadovaly více hnací síly; do žentouru museli být zapřaháni 3 koně. A tu se ukázalo, že konstrukce stávajícího žentouru je slabá. Co chvíli praskl tu a tam palec u trýbu neb velkého kola, aneb kterákoliv jiná součástka. A tak vlastník velké, kombinované mlátičky byl donucen pořídit si žentour nový, silný.
   Veliké kombinované mlátící stroje sestaveny byly již v pátém desetiletí. Byly později poháněny parou za pomoci pojízdných lokomobil. Veškeré moderní mlátičky parní jsou zařízeny na úplné čištěni obilí. Na velko-

   26) Aby byla měkčí ječná sláma a dobytek radši ji žral, dále aby se ostny u zrna lépe ulámaly, mlátil se ječmen v mnohých hospodářstvích ještě za mlátících strojů po několik roků cepem.
   27) V r. 1874 v naší obci rolník Jos. Štefan nechal si od »sekerníků«, kteří mlýnské stroje hotovili, postavit na dvoře dřevěný žentour, prvý toho druhu. Na sloupu, upevněném v trámu, upravena nahoře veliká šajba z které řetěz běžel skrz přístodolek až na řemenici hřídele mlátičky.

str. 179

statcích užívalo se parních mlátících strojů již v šestém desetiletí devatenáctého století .28)
   Ke konci devatenáctého století a v začátcích století dvacátého bylo zříti na Královéhradecku žentour na dvorku neb za stodůlkou skorem každé chalupy, jež měla vlastních neb najatých polí do 4-5 hektarů. K pořízeni žentouru byl i menší chalupník okolnostmi donucen. Všeobecným zaváděním strojového mlácení obilí a zvířecím pohonem znechutila se poznenáhlu těžká práce točení mlátícím strojem dělnému lidu do té míry, že na konec již nechtěli do práce k mlátícímu stroji jít, a když se dal dělník uprosit a šel pomoci malému chalupníkovi pracovat k mlátičce, musel mu až dvoujnásobnou obvyklou peněžitou mzdu a také velmi dobrou stravu dát; také kořalka nesměla chybět. Zvláště k mlácení obilí cepem malý chalupník nemohl dělníka zjednat. Mlácení obilí cepem bylo od věků namáhavé, velmi zdlouhavé a neoblíbené. A proto nyní, kdy mohlo být obilí jiným lehkým způsobem, strojem, za pomoci zvířecí tažné síly, vymláceno, každý se mlácení obilí cepem vyhýbal.
   Ochoz, nezbytný pro postavení žentouru, byl vždy tam, kde u usedlosti byl vzadu za stodolou vlastní vhodný, rovný a prostranný pozemek; kde toho nebylo, musel se ochoz zařídit na dvoře, často na dvorku malé rozlohy, při čemž se dvorek často pak stal nezpůsobilým k otočení se s delším - žebřinovým vozem, a i jinak na dvorku takovém žentour při práci na dvoře překážel; při pouštění dobytka na dvůr hrozil úraz dobytku.
   Tažný dobytek, v ochozu žentouru do kola celé dny chodící, brzy půdu rozšlapal tak, že se počal za mokrého počasí hluboko do bahna bořit, a kde žentour stál na dvoře, přivodilo to nepořádek. Vždyť dobytek vyšlapal v ochozu často během jednoho roku kol dokola hluboké dva příkopy. A případ ten donutil každého hospodáře, vlastníka žentouru, že musel tvrdou hmotou, opukou neb pískovcem, ochoz vyštětovat a škvárou zasypat.
   U žentouru při mlácení přiházely se také ojedinělé velké úrazy, že na př. dítě, pobíhající kolem kočího, strčilo ruku neb nohu mezi ozubená kola; poraněný úd musel obyčejně být amputován. Z těch důvodů přišlo úřední nařízení, dle kterého musely být žentoury zakryty.
   Denní výmlat obilí byl následující:
   Ručním strojem nejstaršího původu skotského při plné obsluze 8 lidí za plný den od 6 hod. ráno do 6 hod. večer omlátilo se 16 až 18 mandel 28) pšenice a srovnala se sláma. Při obsluze téhož stroje toliko 7 lidmi, kdy strojem otáčeli jenom 3 lidé. omlátilo se za celý den o 2-3 mandele obilí méně. V hospodářstvích, kde si dva sousedé vzájemně u mlátícího stroje pomáhali, i když stroj 8 lidí obsluhovalo, vymlátilo se za den toliko 12-13

   28) V desátém desetiletí objevily se na trhu strojů nové motory ke hnaní všech různých strojů, zřízené na pohon benzinový. Benzinové motory za zimních měsíců se těžko uváděly v pohyb. Těchto strojů se mnoho nakoupilo k pohonu mlátících strojů. Když však začátkem dvacátého století se na vsích počal zařizovat pohon elektrický, ustoupily benzinové motory elektrickým.
   29) Mandel 15 snopů, snop 3 až 4 hrstě za sekáčem odebrané a dle velikosti při vázání na snop 3 neb 4 svazované.

str. 180

mandel, poněvadž pro obsluhu dobytka chasa později ráno přišla a dlouhé poledne držela a také navečer dříve domů spěchala. Kde hospodář s vlastními lidmi, často jen 6, mlátící stroj obsluhoval, mlátívalo se obyčejně 10 až 12 mandel pšenice nebo ovsa. A byly v mnohé obci ojedinělé případy, kdy také jen 4-5 osob stroj obsluhovalo; v tom případě se vymlátilo 6-7 mandel obilí. 30)
   Když zaveden byl do hospodářství modernější nýtový stroj amerického systému, o mnoho lehčího chodu svého předchůdce, stroje systému švédského, vymlátilo se denně ve všech shora uvedených případech o 2 až 8 mandel obilí více při plné obsluze.
   Po zavedení prvých žentourů s mlátičkami bez vytřasadel vymlátilo se při obsluze 5 osob a kočího 30 mandel pšenice při plné denní práci. Zavedením mlátičky s vytřasadly a širokým ústím bubnu dokázalo se omlátit ještě více obilí, ovšem za chvatu. Záleželo také na tom, a od toho záviselo množství výmlatu obilí, bylo-li obilí dlouhé neb krátké, rovné neb ležaté, zcuchané, suché neb vlhké, dlouhé tvrdé žito neb krátký ječmen.
   Cepy omlátili 3 mlatci 3 mandele žita, 4 mlatci 4 mandele, 5 mlatců 5 mandel, 6 mlatců za pomocí sedmé osoby, t. zv. »kuchaře«, při plné denní práci od 6 hod. ráno až do večera dokázali omlátit dopoledne 7krát, odpoledne 6krát po 8 až 10 snopech. Také při mlácení cepem mnohem lehčeji se mlátilo obilí suché než tupé, tvrdé neb měkké.

10. Čisticí stroje.
   Již po roku 1870 byly tu a tam u rolníků čisticí stroje, poněkud to zlepšené »fofry« (jichž se používalo na čištění jetelového semene), které zdokonalil jakýsi obratný sekerník tak, že s vrchu pod košem upravil malou, pohyblivou řídkou ouhrabečnici, z níž otáčející se větrník plevy ze zrní odfoukával a zrní plev zbavené padalo na druhé husté síto pohyblivé, žejbrovnu, po níž přeběhlo a tak i prachu bylo zbaveno. Takovéto čisticí stroje vyráběny byly v Heřmanicích na Jaroměřsku. Ač tyto stroje postrádaly dokonalosti pozdějších čisticích strojů Umrathových, přece v nouzí konaly platnou službu. Rolník mohl na nich po prvé obilí z plev očistit, kterážto práce, ač zdlouhavá, přece uspořila vátí obilí lopatou, což na často malém mlate, na němž za nestálého počasí se několikrát za den vítr otočil, dalo mnoho práce. První čisticí stroje, jež zbavovaly obilí plev, tehdy všeobecně »pucmašiny« zvané, nezískaly si uznání mezi rolnictvem; koupil si jej obyčejně zámožný chalupník, jemuž na jeho malém mlátě vátí

   30) Byl v mé obci případ, že soused D. sám čtvrtý ruční mlátící stroj obsluhoval. V tom případě 2 lidé po jednom u každé ze dvou klik točili, starý otec dával do stroje a služka vyhrabovala a zároveň vázala slámu. Hospodář, jenž točil na straně, kde bylo obilí na mlátě srovnané, po chvílích pustil kliku a rozvázal a hodil na stůl dva snopy. A tímto způsobem 6 až 7 mandel obilí denně vymlátil. Ač v tom čase dělníci k zjednání byli, z velké šetrnosti jich soused nezjednal, ačkoliv denní plat byl 30 krejc. a strava. A jak sobě soused D. liboval takovéto mlácení strojem! Vždyť omlátil přece dvakrát tolik obilí strojem jako cepem.

str. 181

obilí z plev působilo časem velké potíže. Střední rolníci, zvyklí na vátí obilí na prostranném mlátě, neuznávali potřebu čisticí stroj kupovat. Jinak na smýšlení všech téměř rolníků o této věci zapůsobil roku 1879 na trhu se objevivší technicky zdokonalený Umrathův čisticí stroj na obilí, jejž dlouho jiný čisticí stroj nepřekonal. Umrathův čisticí stroj stál 80 zl. loco Praha, měřil 1 metr v šíři - 75 cm větrník - a měl velkou denní výkonnost. Každý rolník byl výkonem překvapen. 31)
   O málo později objevil se jiný čisticí stroj na obilí firmy Clayton a Shuttleworíh, téže soustavy a velikosti jako stroj Umrathův a stejné ceny. S počátku obě tyto firmy ani menší čisticí stroje nevyráběly. Avšak vysoká cena těchto velkých, dokonalých čisticích strojů odrazila rolníka od koupě, zvláště rolníka menšího a finančně slabého; mnohý zašel k některé z menších venkovských strojíren, které po letech 1880tých počaly čisticí stroje vyrábět; tyto firmy řídily se dle přání zákazníků, vyráběly lacinější čisticí stroje menších rozměrů, poměrně úzkého větrníku, za 50 až 60 zlatých, avšak o 100% ve výkonu slabší.
   Když koupí některého velkého zámožného rolníka se do vsi dostal Umrathův neb anglický velký čisticí stroj, chodili se naň všichni sousedé dívat, a když majitel stroje nepotřeboval, šel stroj po půjčkách od domu k domu, zvláště po velkých hospodářstvích. A když tak mnohý rolník se nechal lácí zlákat a koupil si laciný čisticí stroj malý a když nabyl zkušenosti o výkonu stroje laciného a stroje dražšího, každý litoval.
   Čisticí stroj našel záhy pochopení u všeho rolnictva, došel v krátkém čase velkého rozšíření a používán jest téměř v každém hospodářství.

11. Řezačky.
   Po zavedení mlátícího stroje záhy následovalo seřízení stroje na řezání slámy ke krmení dobytka.
   Tradice vypravuje, že v letech 1865tých jistý sekerník, Čech, z kterés podkrkonošské vesnice, sestavil prvou strojovou řezačku slámy. Stroj ten byl až na nutné železné části celý ze dřeva. Na 4 dřevěných, silných, široce rozkročených nohách, dřevěným rámem spojených, spočívala dvě dřevěná pacholata, na nichž v železných ložiskách byla železná hřídel, na které připevněny byly dva železné litinové kruhy. Na těchto přišroubovány byly 4 ocelové kosíře, do spirály zahnuté. Ostří kosířů dotýkalo se železného ústí, jímž dva rýhované železné válečky slámu ze dřevěného truhlíku přistrkovaly. Na obou koncích železné hřídele nastrčena a šrouby přitažena

   31) Když roku 1878 dlel jsem jako vojín vojenského zásobovacího sboru u vojenské zásobárny v Praze, byl správou zásobárny koupen prvý objevivší se Umrathův čisticí stroj na čištění ovsa. My všichni dobrovolníci, rolničtí synové, jsme si slíbili, až z vojny se vrátíme, že otcové musí stroj ten do hospodářství koupit; dopisem z Prahy jsem doporučil stroj svému bratranci J. V., který stroj ten skutečně v Praze koupil; když po několika letech bratranec svůj statek pronajal, prodal mi tento stroj za 40 zl. Stroj ten ještě nyní funguje dobře.

str. 182

byla dvě silná, přes metr vysoká dřevěná kola s klikami, jimiž dva lidé při řezání slámy točili. Mezi levým kolem a pacholetem bylo na železné hřídeli navléknuto a připevněno lité, ozubené, as 12 cm velké kolečko, jehož palce zapadaly do jiného, 45 cm vysokého, ozubeného, železného kolečka, připevněného na prodlouženém čepu spodního válečku. Oba slámu postrkující válečky byly na druhé straně na konci čepů opatřeny po jednom litém as 12 cm vysokém ozubeném kolečku, jež do sebe zapadala. Při otáčení velkými koly byly tímto způsobem v pohyb uvedeny též oba slámu posunující válečky. Aby se mohla řezat řezanka delší, bylo nutno odšroubovat dva kosíře, a sice každý druhý.
   Tyto prvé řezačky, byly-li kosíře dosti ostré, dělaly dobrou službu, a tím došly všeobecného rozšíření.
   V letech 1870tých, ať se přijelo do kteréhokoliv okresu českého severovýchodu, všude bylo lze spatřit u rolníků takovou dřevěnou řezačku. Tento prasystém řezačky se namnoze udržoval až do konce devatenáctého století a ještě potom. Firma F. a J. Kovařík v Prostějově opatřila tuto řezačku koly železnými, zlepšila ji a vyráběla dle starého systému. Také mnozí podnikaví kováři na vsi, opravivše tu a tam něco, řezačky takové vyráběli.
   Rolnictvo v letech 70tých uvítalo řezací stroj na slámu. Vždyť použitím tohoto stroje získal rolník až 400% času i více oproti primitivní jednokosířové řezačce bývalé, všeobecně »kačena« zvané. Tento prastroj na řezání řezanky sestával z truhlíku asi 1 1/2 metru dlouhého, na jehož pravém konci připevněn byl u nohy široký kosíř, asi 70 cm dlouhý, na hořením konci byla připevněna rukověť. Dělník při každém říznutí nohou dole přišlápl na stupátko, připevněné u kosíře, při čemž současně přitlačil rukou na rukověť na kosíř. Levou rukou pomocí vidlice po každém říznutí poposunul slámu v truhlíku tolik, jak dlouhou chtěl řezanku mít. Jedině touto primitivní řezačkou, všude v tom čase používanou, zvláště pak v šestém a ještě v sedmém desetiletí, musel pacholek (čeledín) za večera při světle nařezat každý den kupu řezanky pro všechny koně.

12. Samočinná napajedla.
   Velice povznesen byl pokrok v zemědělství, když v letech devátého desetiletí česká firma Ant. Kunz v Hranicích na Moravě sestavila železné čerpadlo do studny, jímž se pohonem žentouru čerpala voda do nádrže ve vyvýšeném místě v chlévě umístěné.
   Samočinné napájení dobytka počaly opět zavádět velkostatky, a sice tím způsobem, že se z nádrže rourou pouštěla voda do žlabu, jenž byl k jedné straně mírně svahovitý, čímž se zbylá voda na nižším konci žlabu odstraněním zátky rourou do kanálu vypustila a při tom se žlab náležitě vypláchl. Takto se napájel dobytek třikrát za den, vždy po krmení. Toto napájení dobytka stalo se oblíbeným u všech velkostatkářů a dávali mu dlouho přednost před později, v desátém desetiletí vynalezeným samočinným napajedlem, které u nás zaváděl František Chvojka, rolník v

str. 183

Bezděkově u Choltic. Chvojková samočinná napajedla došla záhy uznáni a obliby u středních rolníků. 32)
   Ke konci devatenáctého století zařizovali si samočinné napájení jen velcí rolnici a teprve začátkem dvacátého století počalo se i mezi středními zemědělci rozšiřovat. Vynálezem samočinných napajedel nastal veliký pokrok v chovu hovězího dobytka. Všude tam, kde zařízeno samočinné napájení v hospodářství, odpadlo mnoho těžké práce, již bylo čeledi vykonávat.
   Samočinným napájením dobytka docílilo se zdárného vývinu zvířecího těla. Neboř sebe lepší výživou nedosáhne se výsledku kýženého, trpí-li při tom dobytek nedostatkem vody. Rovněž zvýšila se všude dojivost u krav. Také čeleď ráda přijímá službu v hospodářství, kde zařízena jsou samočinná napajedla.

   32) Roku 1900 měl F. Chvojka na svém statku v Bezděkově již samočinná napajedla, jež sám vynašel, a roku 1903 po prvé na výstavě v Pardubicích vystavil. Od té chvíle počaly se samočinné napaječky rychlým tempem do hospodářství zaváděti. Prvá Chvojková napajedla byla dřevěná, z navrtaných dřevěných trub, umístěných na místě žlabnic, které vždy pro 2 kusy měly vyřezanou misku do této roury. Zařízení to dobře fungovalo.

str. 184

KAPITOLA XVII.

Hospodářství luční.
   V katastrech obcí, kudy řeka neb potok neprotéká, bývá málo luk, a pokud jsou, až na malé procento těch, které pode vsí jsou položeny a za letních lijavců a při tání sněhu splachem ze vsi se podkalují, za suchých let obyčejně dávají malou sklizeň a nutno takové louky přihnojovat, aby rodily větší množství sena. V pohorských krajinách, zvláště mezi Němci, již za mého dětství se lukám věnovala veliká péče. Zde jsem prvně spatřil nádrž pro močůvku, pod dřevěným stáním dobytka umístěnou, kam moč od dobytka stékala, a jakmile nádrž byla naplněna, ať to bylo v jakékoliv práci a v kterémkoliv ročním čase, vzal se trakař, na nějž postavena byla štoudev (dřevěná nádoba ve dně široká, nahoře úzká, as na 50 litrů obsahu), šoufkem se močůvka nabírala a do štoudve lila a vozila na louku, často současně ovocnou zahradu, aby se zde opět šoufkem stejnoměrně rozstřikovala. V době, kdy krmilo se zelenou travou, vysečené místo každého dne ihned močůvkou se polilo. Když bylo s potahem trochu volného času, odvážela se močůvka v lejtě na vzdálenější louky, tam se do škopka vylévala a odtud šoufkem stejnoměrně po louce rozstřikovala.
   Louky po horách i u řek a potoků položené se i za velké vody málo kde zaplavují, poněvadž spád toku vody je obyčejně prudký a břehy vysoké, čímž řečiště velké množství vody pojme a ta se přes břehy nerozlévá. Proto veškerý humus vodou s horských polí odnášený odplaven bývá až do nížin, kde se voda přes obyčejně nízké břehy přelévá, louky užitečně zaplavuje a hnojí, takže dalšího hnojení nepotřebují. 1) Takovéto horskou kalnou vodou zaplavované louky, pokud nejsou bažinaté, od vždy považovány byly za louky prvotřídní a vysoko se cenily. To, co jsem viděl v letech 1870tých na horách, jak se tam každý kousek drnu hnojil a jaké množství trávy tam na lukách rostlo, o tom se té doby u nás v »kraji« ještě nic nevědělo a nic se v té věci nečinilo. Marně jsem žádal otce. když jsem ze školy vyšel a počal se práce v zemědělství chápati, aby pořídil lejtu na močůvku, že po příkladu Němců budu ji po ovocné zahradě o výměře 2 korců vyvážeti. Otec, ač znám byl co dobrý polař, žádosti mé nevyhověl. Močůvka odtékala stroužkou sice do ovocné zahrady, tam však, tekouc stále jedním směrem, stromy hubila, podpařujíc jim kořeny. A tak to vypadalo s užitkováním močůvky v tom čase po celé vsi. Výjimečně v obcích, kde se zelenina pěstovala, dovedli močůvku cenit a zužitkovat.

   1) Na Jaroměřsku za nejlepší byly považovány labské louky v katastru obcí Semonic a Černožic. Některé tyto louky, pokud nebyly vodními stržemi ohroženy, platily se až dvakrát tak draho jako dobré pole.

str. 185

   Na některé louky, na př. v katastru naší obce Máslojed, nepřiteče po celý rok ani trochu kalné vody. Všechny tyto louky vyžadují přihnojování. A pokud se pamatuji, nedělo se to od mého mládí a přece rostlo na všech těchto lukách tehdáž více trávy a travin užitečných než nyní. Příčinu toho hledati lze v tehdejším pasení hovězího dobytka na podzim na lukách, což se dělo od sklizně otavy až do zámrzu. Pastvou dobytka se louky částečně hnojily a zvláště bylo lukám prospěšno, že byly zbaveny mechu a dnešní po otavách urostlé stařiny, ze které na jaře luka velice špatně obrážejí. Jiná příčina, proč tehdáž luka hustší a užitečnější trávu rodila, přičítá se od dnešních mnohých rolníků tomu, že ještě po celé druhé půlstoletí devatenácté se louky později - až ke konci června - sekaly, čímž se docílilo dozrání semene a vysemenění mnohé užitečné luční traviny. V tom čase ještě málo rolníků vědělo, že později sečené a sušené seno ztrácí na hodnotě, ale věděli všichni, že mladá tráva na slunci se víc sesychá, u trávy později sečené však toho není a dá větší množství sena.
   Senoseč počínala všeobecně dnem svátku Jana Křtitele, 24. června. Dříve neopovážil se nikdo z rolníků louku sekat, leda tu, která byla pode vsí položena a vytékající močůvkou dobře hnojená, takže tráva na mnoha místech předčasně polehla a tím posečení vyžadovala, neboť polehnutím tráva podhnívá, tím seno na hodnotě ztrácí a drn zároveň trpí tak, že druhá tráva, otava, špatně obráží. Hlavní senoseč bývala ke konci června a začátkem července. Ve svátek Petra a Pavla se vždy nejpilněji sušilo a bylo tradičně známo mezi rolnictvem, že ne toliko den sv. Petra a Pavla bývá slunečný, nýbrž i ostatní dny před nimi i po nich.
   Vhodnou dobu k sečení luční trávy na seno naznačoval rolnictvu na všech našich lukách tehdáž hojně rostoucí kmín, když zrno jeho bylo plně nalité a tím ke sklizni schopné. 2)
   Sekáči na vsi již na týdny před senosečí připravovali své kosy a byli nedočkaví, kdy hospodář na louku je zavolá. Obyčejně měl hospodář zjednány na sečení louky ony sekáče, kteří mu sekali obilí ve žních. Namnoze sloučilo se několik sekáčů v »partu« o 4 až 5 mužích, aby jím bylo veseleji a větší parcely luk aby byly dříve pokoseny, při čemž hospodář měl tu výhodu, že celý kus louky stejněji mohl sušit.
   Za časného jitra, jakmile na východě svítat počínalo, a sice pravidelně ve dvě hodiny ráno sekáč vstával, aby nejdéle ve tři hodiny byl na místě a sekat začínal. Vždyť se mu za rosy mnohem lehčeji seklo, zvláště na lukách sušších, namnoze krtinami posetých. 3) Také se za chladu

   2) Děti školou povinné těšily se na sbírání kmínu na lukách za sekáči. Vedle dětí hospodářových bylo dovoleno kmín sbírati tolika dětem sekáčů, kteří louku sekli. Pamatuji jako chlapec, že na naší »Voborské louce«, 3 korce výměry, jsme s bratrem Václavem nasbírali tolik kmínu, že matka po své spotřebě ještě půl korce prodala. Tolikéž, ba ještě více tu nasbíraly 3 až 4 děti sekáčů.
   3) Krtiny starší hospodářové na polích, zvláště však na lukách neradí viděli. Vždyť na louky krtinami znetvořené sekáči neradi šli trávu sekat a i nejlepšímu sekáči při namáhavější práci nepodařilo se louku kopcovitou řádně vysíci a hospodář tím měl ztrátu na seně. Také na poli nerad vidí hospodář krtčími kopkami zahrnuté a chodbami nazdvihované osení i

str. 186

lehčeji seklo, neboť za denního žáru slunce při této těžké práci lil se pot sekáči přes oči. Ranní přivstání sekáč nahradil si po obědě dvouhodinovým odpočinkem pod stromy v chládku, obyčejně pod vrbou, kteréžto stromy u luk rostou.
   Plat sekáčů činil v letech 1860 až 80tých 50 kr. a stravu. Strava byla z obyčejných pokrmů, jaké se v tu dobu v hospodářství vařily, avšak oběd sestával obyčejné z jahelníku na pekáči pečeného, na němž pod škraloupem musela být řídká kaše, důkaz to, že hospodyně použila dobrého, nesbíraného mléka. Maso, vyjma někdy domácího uzeného, se sekáčům nevařilo. K ranní posnídávce přinesl hospodář sekáčům nezbytnou flašku kořalky.
   Na sušení sena se každý těšil 3) a každý hospodář staral se, aby seno dokonale usušil. Seno na lukách se obracelo jedině ručními hráběmi, tehdáž ještě jedině hustých hřebíků, a také seno do kup se snášelo a skládalo

   řepu; a jelikož již mnozí staří hospodáři věděli, že krtek škodlivých ponrav nepožírá a živí se toliko dešťovkami, které jsou v zemědělství spíše užitečný tím, že činí pudu pórovitou a že vzduch do půdy přivádějí, tvrdili, že krtek svým užitkem nevyváží nikdy škody, které zemědělci působí. A co často zlosti hospodáři způsobí v zahradě a na louce, kde na př. při podkalování suchých, svahovitých luk na místa suchá, hubená, není možno vodu dostati, protože ji vssají podzemní krtkovy díry, často staré, kolikaleté, jimiž voda do nižších poloh bývá odváděna. Proto nebyl krtek u starých hospodářů v lásce a nebude ani v budoucnosti, a byl proto všeobecně huben, jednak chytáním do želízek, povětšině však čekáním. Chytáním krtků zabývali se zvláště staří výměnkáři. V mnohých obcích starý, práce neschopný dělník, který hlavně na jaře na polích celého katastru rolníkům krtky na jich polích chytal, za každého chyceného krtka dostával 10 kr. odměny. V tom čase každý, kdo krtka chytil, buď hospodář neb »krtička« - tak nazýván byl člověk, jenž se chytáním krtků zabýval - krtka za zadní nožku do rozštípnuté hůlky navlékl a hůlku do pole zapíchl. Takto pověšené krtky bylo po polích všude viděti; ponecháni byli tam tak dlouho, dokavad brouk hrobařík je nevyprostil a nepohřbil. Krtky věšeli proto, že se domnívali, že jinak obživnou. Nemohli si totiž vysvětliti, proč zmizí zabitý krtek s pole; nevěděli, že jeho »pohřeb« obstarává hrobařík. Chytání krtka všichni hospodáři dobře znali, znali jeho chytrost a výborný čich. A tak o den dříve všechny naryté kopečky, zvláště chodby pečlivě zašlapali. Ráno pak za svítání stáli na čekané, a sice na straně proti větru, s motyčkou v ruce. Byl-li již krtek v práci, zašlapala se opět čerstvá chodba, a byl-li takto v poli zaskočen, po krátkém čase se zdvihl a počal zpět, obyčejně k mezi pracovat. Rychlým kopnutím za pracujícího krtka podaří se jej vyhodit. Těžší jest chytit krtka při práci rytí do kopku. Jest to možno jen rýčem, který při práci se vrazí ze strany, aby se tak krtkovi zamezila díra. Měl-li v kopku díry dvě, a mívá až tři, pak druhou dírou prchne. Čas, kdy krtek je v činnosti, každý rolník zná. Jsou to všechny liché hodiny po celý den.
   4) Od vždy sušení sena na lukách, položených často na hodiny cesty od domova, většinou u řek neb potoků a často mezi lesy, patřilo k nejzábavnějším pracím v zemědělství. Kde kdo se na sušení sena těšil. Vždyť se tu naskýtalo tolik příležitostí ve volných chvílích moci v řece se vykoupat, jinde u lesa jít sobě nasbírat zrajících jahod atd., zkrátka, každý našel tu pro sebe kus vyražení, každý přišel jednou na jiný, vonný a volný vzduch. Mladá děvčata a ženy vůbec šly na louku svátečně oblečeny a o veselý hovor, který často i ve zpěv přecházel, nebylo nouze.

str. 187

výhradně hráběmi, při čemž dělník hrst náležitě hráběmi na drnu urovnal a na kupu tak položil, aby jedna hrst podél druhé kolem dokola se rovnala, čímž kupa se srovnala v kuželovitou formu; při ohrabování kupy se hrst s takto rovnané kupy nikdy nevykulila. Louka se musela jen ručními hráběmi shrabat a to při prvém i každém následujícím kupení sena. Hospodář dbal o to, aby se dělaly ne příliš široké, ale štíhlé, vysoké kupy. Toliko hráběmi nedosažitelné vrchy kup byly vidlemi upraveny. Takové úzké a vysoké kupy sena vzdorovaly promokání a snadněji se vypařovaly. Hospodáři po většině dbali, aby seno luční, zvláště jetelové, když se již zdálo usušeno, složili do řádných nepromokavých kup a nechali je po několik dnů na louce stát, aby se dobře vypařilo. Postačilo potom za slunného dne seno v kupách zapařené jen na krátký čas rozhodit a obrátit a bylo náležitě dosušeno, nabylo náležité hodnoty a aromatické vůně. Takovéto vytrvalé a dokonalé sušeni věnovalo se ponejvíce senu na lukách suchých, kde dařily se tak zvané »štěpné« traviny. Na lukách nížinných, různými druhy ostřice porostlých, se sušení sena tolik práce věnovat nemuselo. Všechny druhy ostřice rychle vysychají, nepáří se tolik a tím zkáze na stáji tak nepodléhají, jako nedosti vypařené a tím nedosušené seno z travin štěpných.
V těch časech se sušení sena na lukách věnovala veliká péče, poněvadž bylo luční seno vzácné a sena bývalo málo, protože tehdáž se jetel na poli špatně dařil, obyčejně všechen za zelena se zkrmil a na usušení nezbývalo buď nic anebo málo. Proto ve všech hospodářstvích při krmení senem se šetřilo a k jaru se ještě obyčejně sena nedostalo. Tehdejší seno, uložené na půdách pod doškovými střechami, po celý rok se nezkazilo, i když dva roky bylo staré.

str. 188