Z pamětí starého českého sedláka - 2 část
Knihu z roku 1932, často se dotýkající našeho okolí, napsal Josef Volf z Máslojed
Zvýraznil jsem všechny zmínky o Smiřicích a Holohlavech
Děkuji za zapůjčení.
OBSAH.
Kniha je rozdělená na více části, umístěných na dalších stránkách.
Kliknutím na heslo se dostanete na požadovanou kapitolu
Stránka s první částí:
Úvodem - 5
I. Polititický život na vsi ... 7
II. Jak se za starých časů na vsi bydlilo - 13
III. Od kolébky ke hrobu - 29
IV. Víra a pověra na vsi - 36
V. Školství - 40
VI. Pošta na vsi - 47
VIL Život vojenský - nebyl život veselý - 48
VIIl. Komunikace na venkově - 54
IX. Panské zámky a velkostatky na vsi - 62
Na této stránce jsou tyto kapitoly:
X. Spolková činnost na vsi - 65
XI. Vlny katastrof, krisí a blahobytu - 74
VII. Jak se hospodařilo ... - 103
XIII. Pěstování hospodářských plodin - 110
|
Třetí část
XIV. Další práce s obilím - 141
XV. Staré hospodářské nářadí - 151
XVI. Zavádění nových strojů a nářadí ... - 160
XVII. Hospodářství luční - 184
XVIII. Ovocnictví ve druhé polovině XIX. století - 188
XIX. O starém včelařství a jeho úpadku - 192
XX. O drůbeži a ptactvu - 195
XXI. Ceny zemědělských výrobků ... - 203
XXII. Cukrovary a řepaři - 211
Čtvrtá část
XXV. Finanční záležitosti zemědělského stavu - 221
XXVI. Družstevnictví zemědělské - 229
XXV. Hospodářské spolky - 239
XXVI. Vesnice a svět - 242
XXVII. Stavovské a politické procítění venkova 245
Vlastní životopis - 251
Rejstříky - nejsou uvedeny
|
str. 65
KAPITOLA X.
Spolková činnost na vsi.
1. Spolky divadelních ochotníků.
Ve venkovských městech počaly se tvořit ochotnické divadelní spolky v prvých desetiletích devatenáctého století. A na vsích počaly vznikat divadelní spolky opět o několik desítek let později; největší rozmach divadla na vsi nastal od let 1870 do konce tohoto století, kdy zakládány první besední spolky, v nichž tvořeny byly často divadelní odbory.
Divadlo mělo vedle účelu uměleckého zvláště veliký význam kulturní a národní.
V Jaroměři hráno bylo divadlo po prvé česky roku 1819. 1) Bylo-li v tom kterém městě tehdáž hráno české divadlo, sešlo se tam dosti návštěvníků netoliko z města, nýbrž i ze širokého okolí; jen ojedinělí byli herci tu a tam z venkova; venkované byli obyčejně jen diváky.
Na královéhradeckém venkově českými lidmi na vsi sehráno bylo divadlo r. 1843 v Sověticích, okresu nechanického. 2) Zápisky tamního rodáka J. Všetečky, který roku 1931 slavil památku 50. výročí své činnosti režisérské jako činovník téhož divadla, o tom vypravují: V letech 1840tých, žil v obci naší soused Jan Česák, jejž právem dlužno zařaditi mezi prvé buditele českého lidu na vsi. Narodil se roku 1818 dne 1. srpna v Nedělištích, kde otec jeho měl chalupu a provozoval pekařství; pocházel z rolnického statku z nedalekých Předměřic n. Lab. Jan Česák byl majitelem hostince č. 4 v Sověticích a sám živnost hostinskou provozoval. Odebíral jediný na vsi Havlíčkovy noviny, slavné »Kutnohorské epištoly« hostům mistrně dovedl předčítat a zvláště četné dopisy z Moravy jemu zasílané a moravským dialektem psané rád četl. Tímto způsobem přilákal do svého hostince vybranou společnost nejen ze vsi, nýbrž i ze širokého okolí. Této společnosti počal pak předčítati divadelní české knížky, čímž v hostech uzrála myšlenka, sehráti divadlo. Byla to v tom čase myšlenka odvážná a smělá. Česák navrhl sehráti kus »Blýskavec«s) a dovedl nadchnout pro dobrou věc několik mladých mužů, jimž rozepsal a rozdal úlohy. Pořídil sám nové jeviště a než bylo zhotoveno,
1) Zásluhu o toto prvé české divadlo v Jaroměři měl purkmistr Jan Goll a dolanský rodák Jos. Myslimír Ludvík.
2) Na památku 80letého trvání ochot, divadelního spolku v Sověticích
sehráli tamní ochotníci v červnu r. 1923 divadelní hru »Hoši první legie«
ve vkusně k tomu účelu upravené stodole. Účast byla veliká. Souhra
všech účinkujících osob byla velmi dobrá.
3) Divadelní hra »Blýskavec« se na dnešní dobu nezachovala.
str. 66
konaly se zkoušky po jednotlivých staveních, při čemž se všechny účinkující osoby své úlohy zpaměti naučily. Účinkující muži byli všichni ženatí. Jednu neděli v masopustě roku 1843 sehrálo se v hostinci Česákově první divadlo, při němž se vstupné nevybíralo. Návštěvníků bylo tolik, že jich ani hostinská místnost pojmouti nemohla. Provedení bylo zdařilé, což povzbudilo herce k pokračování. Při druhém hraní divadla se vstupné již vybíralo, opět byla četná návštěva a vybralo se 5 zl. 10 kr. ve stříbře. V příštích divadelních představeních hrály se kusy: »Vyhrané panství«, »Granatýr na stráži«, »Loupežníci na Chlumu«, »Pekař«, "Rohovin čtverrohý«, »Loketský zvon«, »Štěkavec« a »Pražští sládci«. Při provozování kusu »Pražští sládek, kde prý bylo hudby jako v kostele, účinkovaly též některé osoby ze sousední farní osady Hněvčevsi. Kus ten se opakoval. V té době účinkovali jako herci ze Sovětic: Václav Birner, kolář, Ant. Růžička, krejčí, Jan Splítek, kovář, Václav Růžička, zedník, Frant. Všetečka, bednář, a Jan Česák, hostinský; ženy: Anna Petříková a Marie Hrušková. Z Hněvčevsi: Frant. Bičiště ml., učitel, Václav Chládek a Lucie Salavová. Z Neděliště: Jan Valášek, kovář.
Skvělým výsledkem vábeni a Janem Valáškem, kovářem z Neděfiště, povzbuzováni, rozhodli se ochotníci sovětičtí po letech 1850 hráti divadlo v Nedělištích, 4) k čemuž rodák z této obce Jan Česák propůjčil své jeviště. V Nedělištích našlo se několik snaživých ochotníků, kteří s velikým zájmem se divadlu věnovali. Jan Česák, velice tím potěšen, ponechal tam po několik roků své jeviště. Ochotníci nedělištští sehráli v tom čase po několikrát pohostinsky divadlo v sousední vsi Sendražlcích, kde opět spolupůsobily některé osoby ze Sendražic. Za velikého ohně v Nedělištích jeviště Česákovo shořelo, z čehož i sovětickému divadlu vznikla několikaletá přestávka v činnosti.
Leč myšlenka na vzkříšení ochotnického divadla a pořízení nového jeviště v Sověticích nedala se utlumit, naopak získávala stoupence. V Sověticích vyskytnul se v mladší generaci nový tvůrce divadla v osobě Václ. Všetečky, rolníka, který se snažil zestárlého již Jana Česáka podpořit, a když tento roku 1872 zemřel, nahradit. A tak, řídě se radou Česákovou, sestavil na počátku roku 1866 sbor divadelních ochotníků v Sověticích po druhé a pořídil zcela nové jeviště. Toho roku po prvé na novém jevišti sehrán byl kus: »Úmyslné a bezúmyslné léčení lásky v lidu vůbec bez hlavní osoby - Dopita pomětlář.« Hlavní úlohu hrál Jan Růžička. Dále sehrány kusy: »Dědkův kalmuk«, »Chytroušek«, »Duch času« (opakováno ve Mžanech). V této líbivé hře účinkovali: Jos. Bayr, Jan Růžička, Václav Všetečka, Ferdinand a František Petříkové, Václav a František Homoláčové, Anna Růžičková, Marie Homoláčová, Marie Zámečníkova, z Hněvčevsi Anna Pražáková. Na opětovné žádosti tvořícího se spolku ochotníků v Želkovicích jeviště bylo jim zapůjčeno a tam větší část ho shořela. U sovětického ochotnického spolku nastala tím opět, tentokrát kratší pauza.
Studující hradecké reálky Jos. Všetečka ze Sovětic, Václav Drahotský
4) Neděliště, ves v okresu královéhradeckém, se starobylým zámkem.
str. 67
z Hněvčevsi a Aug. Mindl z Cerekvice usnesli se, že sehrají v Sověticích divadlo, a sice opět působením Jana Česáka. A tak na opraveném jevišti o velikonoční pondělí roku 1871 sehrán kus: »Doktora Fausta domácí čepička« za veliké návštěvy obecenstva. Hra se tak líbila, že musela býti příští neděli opakována. Na to o svátcích Sv. Ducha sehrán kus: »Veselý švec aneb proměněné ženy«, v příštích pak prázdninách kusy: »Studenti na svátcích« a »Nebezpečné sousedství«. Na opětovnou žádost nově se tvořícího ochot, spolku v Hoříuěvsi o zapůjčení jeviště, přes trpké zkušenosti s půjčkami, jeviště opět půjčeno a vzalo tam opět pohromu.
Když v tom čase obětavý Jan Česák r. 1872 zemřel, nastala 7 let dlouhá přestávka, stagnace u domácích ochotníků. V tom čase přicházeli občas do Sovětic nové ochotnické divadelní spolky ze Stračova a Velkého Vřešťova, aby se tam ve starém divadelním středisku se svým uměním pochlubily. Roku 1878 na podzim sehráli tak ochotníci stračovští v druhém hostinci sovětickém čís. 35 divad. kus: » Farářova kuchařka«. Hra ta podnítila domácí mládež tou měrou, že již v příštím masopustě roku 1879 vybrány a nacvičeny byly dvě jednoaktovky »Nevěsta z kláštera« a »Strašidlo v ševcovské dílně«. Současně hráli ochotníci stračovští v druhém hostinci č. 35, »Enšpigla«. Obě současně hraná divadla měla velkou návštěvu obecenstva.
Po tom bylo jeviště opět ochotníkům do Hoříněvse půjčeno a teprve
po delším čase a po několika urgencích vráceno, když mezi tím ochotníci
hoříněvesští pokoušeli se odkoupiti toto jeviště, k čemuž ochotníci sovětičtí nesvolili. Téhož roku 1879 dne 20. června sehrán byl v Sověticích
u Česáků kus: »Vrahové v městě.« Při zkouškách tohoto kusu smluveno
mezi ochotníky oslaviti po prvé v předvečer Husova svátku jeho památku, a tak 5. července vzplála velká hranice na západním návrší obce,
což od toho času se co rok opakuje a což se dělo i za světové války.
Tím dán byl podnět k oslavám Husovým celému okolí.
Od toho roku 1879 jsou účty ochotnického spolku v Sověticích řádně vedeny. Hra: »Vrahové v městě« byla dne 27. července v Hněvčevsi opakována v hostinci pana Podlipného, když trávil tam letní dovolenou bratr hostinského JUDr. Jan Podlipný, advokát z Prahy. 5) Ochotníci požádali Dr. Podlipného, aby převzal režii. Řízením jeho nabyli ochotníci prakse, jak se vlastně hráti má divadlo. Na oslavu čtyřicetiletého trvání založení ochotnického spolku dne 4. února 1883 sehrán byl kus: »Divotvorný klobouk.« Proslov, sepsaný profesorem Janem Jirkou, rodákem z Račic, přednesl Frant. Všetečka. Ochotnický spolek v Sověticích se přičinil o to, aby památka Česákova, tvůrce ochotnického spolku, prvého to spolku na vsi, uctěna byla zasazením pamětní desky na bývalý jeho hostinec; deska česákova byla 14. května roku 1894 slavnostně odhalena. Slavnostní řeč promluvil pan JUC. Soukup, redaktor časopisu »Stráž na Cidlině« v Novém Bydžově.
5) Dr. Jan Podlipný, starosta města Prahy a prvý starosta všesokolské obce, byl rodilý z Hněvčevsi, kde na jeho rodném domě. Podlipného hostinci, zasazena jest pamětní deska.
str. 68
Toho dne po odpoledním koncertě sehrán večer divad. kus »Jan Výrava« ve stodole pana Frant. Petříka, k tomu připravené.
Jako 45. hra od roku 1879 byl roku 1905 zvolen kus »Na pomoc Rusům«. Jelikož to bylo po válce rusko-japonské, musela být hra 3krát opakována. 63. hra 26. ledna 1913 »Na pomoc Slovanům« sehrána s týmž výsledkem. Za světové války se divadlo v Sověticích hráti nemohlo. Avšak již v roku 1919 dne 23. února sehrán kus: »Nevěsta za českou korunu«, jenž opět musel být opakován. - V roce 1922 ustaven byl v Sověticích řádný spolek divadelních ochotníků »Jan Česák«. Dne 29. června 1923 byla divad. spolkem uspořádána velká slavnost na památku 80. výročí založení ochotnického divadla. Promluvu o dějinách divadla přednesl rodák sovětický Josef Všetečka, bývalý ředitel měšťanské školy v Kuklenách. 8)
V Malých Svatoňovicích, okres Opice, bylo sehráno prvé ochotnické divadlo a ochotnický spolek založen roku 1852, v době nejkrutější rakouské persekuce. Tento ochotnický spolek nese dnes jméno »Karel Čapek«. Vykonal velice mnoho v ohledu kulturním i národním a vyšinul se svojí výkonností mezi nejvyspělejší ochotnické spolky v okolí. 7)
Ve vsi Dolanech, okres Jaroměř, sehráno domácími ochotníky na popud a za vedení kněze z Jaroměře, pátera Hrdličky, prvé divadlo roku 1809 a od toho času, ač spolek několikrát změnil svoji formu, trvá vnitřní tradicí nepřetržitě až na dnešní dobu. Dolany vykazují z prvých divadelních představení veliké návštěvy a dle toho na tehdejší dobu značné příjmy. Vstupné se vybíralo: I. místo 30 krejcarů, II. 20 kr., k stání 10 kr., děti 5 kr. Prvé dvě divadelní hry hrály se na primitivně upraveném jevišti, toliko na vyvýšených prknech bez kulis, v bílých plátnech. Aby tomuto nedostatku bylo odpomoženo, sešli se 25. dubna t. r. ochotnici a usnesli se, poříditi nové jeviště. K. tomu účelu vydali akcie po 5 zl., jež byly ochotně občany upisovány a vynesly v krátkém čase kapitál 110 zl. Na pořízení nového jeviště nedostalo se pouze 29 krejcarů. Bylo za jednotlivé součástky vydáno: Dříví, prkna, latě, šrouby a hřebíky 21 zl. 32 kr., plátno na malby 29 zl. 43 kr., kolář od práce 6 zl. 18 kr., malíři Šrůtkovi z Náchoda 48 zl., truhláři od práce 5 zl. 36 kr., celkem 110 zl. 29 kr. Radost ochotníků i občanů z pořízení tohoto prvého divadelního jeviště na vsi byla veliká. Hrálo se za rok 3-4 až 5krát. Po prvé se hrála 14. března 1869 Tylova »Paličova dcera« se zpěvy a ochotníci, naladění skvělým úspěchem a velmi četnou návštěvou i z dalšího okolí, již po měsíci dne 18. dubna sehráli na tomto nedostatečném jevišti po druhé Klicperův »Divotvorný klobouk«, což vyneslo opět skvělý mravní i finanční úspěch. Na novém jevišti hrály se tu pak následující divadelní hry: »Galejní otroci«, »Mlynář a jeho dítě«, »Farářova kuchařka«,
6) Dle přesných zápisů o činnosti divadelních ochotníků v Sovéticích,
panem Fr. Všetečkou vedených.
7) Dle zprávy otisknuté v »Pokroku« ze dne 3. března 1932, kdy na památku 80letí trvání ochotnického spolku v Malých Svatoňovicích sehrána veselohra »Matka Kráčmerka«, a dle zprávy téhož »Pokroku« ze dne 25. února t. r.
str. 69
»Ženich z města«, 8) Štolbova fraška »Krejči a švec« a jiné kusy. Když pak roku 1882 založena byla v Dolanech (spojených s obcí Čáslavky) »Rolnicko-čtenářská beseda«, splynul divadelní ochotnický spolek s tímto spolkem, jemuž odevzdal i celé zařízení divadelní.
V Račicích nad Trotinou založen prvý ochotnický spolek roku 1865, v Hoříněvsi roku 1882, ačkoliv již dříve se tu několikrát domácími ochotníky divadlo hrálo.
Nejstarší tyto divadelní spolky docílily obdivuhodných úspěchů, až uměleckých, jež ke konci devatenáctého století budily znamenitý příklad mládeži na venkově, jež snažila se je následovat a divadelní spolky ve všech obcích zřizovat. A tím na Hradecku a Jaroměřsku bylo ke konci XIX. století již jen málo vsí, kde by nebyl divadelní ochotnický spolek; tam, kde byla »Čtenářská beseda«, obyčejně byl s ní sloučen.
Podnět ku zakládání divadelních ochotnických spolků na vsi dávali často na prázdninách dlící studenti, vysokoškoláci. Tak ve vsi Bříze, okres Hradec Král., působením studentů vysokoškol., Frant. Polívky a Oldřicha Součka, 9) sestaven ochotnický spolek roku 1881, jenž téhož roku v září sehrál prvé divadlo, těžký kus »Paličova dcera«. V této hře po prvé na jeviště vystoupil tamější rodák, 201etý František Feigl 10) v úloze řezníka Martina Toužimského. Od toho času Fejgl vzplanul láskou k divadlu, a když pak se oženil a přesídlil do sousední vsi Rosnic, přičiněním (jeho založen byl roku 1894 ochotnický spolek, jehož režisérem až na dnešní dobu byl. Přičiněním Fejglovým založeny ochotnické divad. spolky v okolních sousedních obcích: Všestarech, Světí a Probluzi.
Ve vsi Máslojedech ustavil se za příkladem sousedních obcí ochotnický spolek v roce 1892, jenž se o 2 roky později stal odborem Hosp. čtenářského spolku, založeného roku 1883. Mladí ochotníci Jan Opplt, Jos. Kučera, Jos. Skořepa, č. 46, Václav Braun a dívky Františka Stefanova, Františka Oppltová a Emilie Braunova, za režie Jos. Volfa, svob. rolníka, č. 17, sehráli v témž roce 1892 po prvé kus: »Kapitola I., II. a III.« Od toho času až do roku 1897 hrál tento soubor dvakrát za rok tyto divadelní kusy: »Veselý švec aneb proměněné ženy«, za spoluúčinkování p. Láši a Scheybala z Nedělišť. Dále sehrán kus »Chudý písničkář«. za
8) Tuto hru zakázalo okres, hejtmanství ve Dvoře Král. n. L., protože
v ní vidělo narážku na pány od soudu a policejní úřady a zesměšňování
výkonu obecního starosty. - Z »Ročenky« na památku 60letého trvání
ochotnického divadla v Dolanech r. 1929, ochot, spolkem vydané.
9) Pan Frant. Polívka, autor »Názorné květeny« a mnoha středoškolských učebnic, byl dlouhá léta ředitelem české státní reálky v Olomouci, kdež jeho jménem pojmenována jest ulice. Pan Dr. Oldřich Souček
stal se advokátem v Praze.
10) Na památku 35leté režisérské působnosti Frant. Fejgla roku 1929
sehráli ku poctě oslavencově ochotníci v Rosnicích divadelní představení,
při čemž Frant. Fejglovi odevzdán byl čestný diplom. Když v obci Bříze
na památku 50letí sehrání prvého divadla byl roku 1931 sehrán opět týž
kus »Paličova dcera«, měl hráti tu 701etý Frant. Fejgl po 50 letech opět
úlohu řezníka Martina Toužimského. Avšak náhlý rheumatismus mu v tom
zabránil. Fejglovi udělen čestný diplom.
str. 70
spoluúčinkování Jana Podlipného z Vrchovnice. Za režie učitele Vyhnala hrány kusy: »Sedlák zlatodvorský«, »Kříž u potoka«, »Preciosa«, kterýžto kus musel být opakován, a jiné. S počátku se jeviště vypůjčovalo z Hněvčevsi, Nedélišť a jinde, což působilo spolku nepříjemnosti. V roce 1895 koupil pro ochotníky opotřebené jeviště nájemce Kadečkova hostince Fr. Sax od ochotníků v Třebechovicích, na které přispěli někteří přátelé divadla z obce, zbytek uhradili z přebytku z her.
Tak vypadaly v začátcích a poznenáhlu se do všech vsí šířily divadel, ochotnické spolky, o kterých tvrdím, že není v žádném jiném spolku taková příležitost, kde mladý venkovský lid má možnost cvičiti se v recitaci a vystupování před veřejností.
2. Spolky honební.
Druhý ze spolků na vsi, jež občané jako svobodní rolníci po zrušení roboty utvořili, byl spolek honební. Honitba nacházela odevždy dosti milovníků, jenže po celý čas trvání roboty odňato bylo zásadně provádění honitby - odstřelování zvěře - vlastníku půdy ve prospěch vrchnosti nebo určitých stavů nad rolníka povýšených. - Obrat nastal v Čechách, na Moravě a ve Slezku roku 1849 patentem ze dne 7. března, kterým honebni právo na cizí půdě se zrušilo a přiřknuto bylo vlastníkům půdy. Později vydáno bylo několik různých měnících se honebních zákonů dle toho, ]ak prakse vyžadovala. Naposled zbyl trvale zákon, dle kterého samostatný výkon honitby přiznán jest jen vlastníku skupiny pozemků, určitých vlastnosti a výměry 200 rakouských jiter = 600 měřic v jeden celek sloučených. Ve všech ostatních případech jsou střední a drobní majitelé pozemků sloučeni ve zvláštní nucené svazky, honební společenstva. Dle toho se liší honitba vlastní, samostatná a společenská.
Leč ne hned po vyjití patentu z roku 1849 přešly nynější obecní společenské honitby do rukou rolníků. Uteklo ve velké většině obcí 20 roků i více, nežli občané utvořili spolek, který si zvolil schopného muže, držitele honitby, a který po vrchnosti ujal se sám v držení a vedení honitby. Proč se věc tak dlouho protáhla, vysvítá z následujícího:
Za doby roboty bývaly velice řídké případy, aby sedlák měl flintu a střílel zvěř. Později mohl tak učinit jen na panských honech, na které byl snad od vrchnosti aneb od lesních úředníků zván. Musil to být jen zámožný rolník, který přicházel občas ve styk s lepší tehdejší společností, která i jeho dům navštěvovala. Takovéhoto ojedinělého nimroda dovedla si vrchnost i lesní panské úřady získat, a když byl patent o honitbě vydán, předcházeli si jej ještě více, takže taková osoba, majíc svoji zábavu s flintou zabezpečenu, a když i kus zvěře občas káplo, nestarala se o jiného a mlčela. Druhá osoba, již bylo vrchností získat, byl rychtář v obci; i ten se dal lehko získat od lesního úřednictva. Presentován býval mu o posvícení neb o vánocích zajíc, na pasece obdržel sáh polenového dříví a nejznámějším a nejčastějším presentetn bývala borová kláda, jež měla sloužit k dělání louče, s níž se v tom čase všade svítilo a lež byla
str. 71
k tomuto účelu zvláště vyhledána.11) Takový dar od vrchnosti i ten nejzámožnější rychtář v obci s vděčností přijal a o honebním patentu před ostatními sousedy ani nemluvil. A konečně nebylo zájemníků o provádění honitby.
Aby se vzbudil zájem o samostatné vedení honitby v obci, musela vyrůst mladá nova generace, již svobodných občanů. A bylo v Čechách i na Moravě v sedmém desetiletí ještě málo případů, kde občané - společenstvo - provádělo samostatně honitbu. Z prvých společenstev byly takové obce, které ve svém katastru neměly panský velkostatek, aneb alespoň část pozemků, zvláště panského lesa. Ve všech těch obcích, kde byl panský velkostatek, aneb sousední velkostatek měl v katastru obce výměru lesa ve výměře 200 jiter, uteklo 30-40 let a namnoze celé půlstoletí, než občané docílili, aby se osamostatnili, utvořili honební družstvo a panským vyrvali honitbu. 12)
V prvých časech zabírání »revírů« - tak se všeobecně honitba nazývala - bylo zříti často směšné, ba přímo komické osoby jako střelce,
kterak s flintou »brokovnicí«, majíce ji na přič přes záda za řemen zavěšenu, neobratně si počínali. V domnění, že vlastnictví honitby vynese
značný zisk, protože »páni« nechtěli ji vydat, přistoupili do nově utvořeného
honebního spolku v některých obcích nejen všichni střední rolníci, nýbrž
i mnozí chalupníci. Když pak zkušenost mnohého poučila, že z toho velký
zisk neplyne, spíše škoda a ztráta drahého času, vytratili se tito nezájemníci do jednoho a ve spolcích setrvali jen skuteční interesenti.
V tom čase přebírání honiteb obcemi do vlastního vedení objevilo
se na vsích mnoho nové střelné zbraně, pušek - flinta zvaných - jedno
i dvouhlavňových. - Všechny flinty se zpředu »ládštokem« nabíjely
a střelec o honu měl v plechových rourkách, »lodunkách« zvaných, na
jedné straně náboj prachu, na druhé straně náboj broků uchystán a tyto
v lovecké tašce zastrkané. Na pánvici se nastrčila měděná, sanytrem naplněná zápalka, jíž kohoutek při spuštění rozbil a ránu zapálil. Teprve
v letech 1880 objevovaly se zadovky.
3. Hasičské sbory na venkově.
Prvý hasičský sbor viděl jsem zakládat a cvičit na vsi roku 1870 v německé obci Mladých Bukách v Krkonoších, kde jsem se jako 10letý chlapec učil německy. Ve městech německých, v Trutnově a Svobodě, byly v tom čase již hasičské sbory, měli tam již nově postavené cvičiště, a také v obou těchto městech jsem o nedělích přihlížel cvičení
11) Aby se daly tenké louče ke svícení štípat a mnoho se jich nadělalo, musela být borovice spoře rostlá, totiž drobného, hustého léta.
12) V rodné mé obci Máslojedech byla honitba občany od vrchnosti převzata roku 1870. V katastru obce leží pouze 101 jitro panského lesa, histor. památného »Svíbu« z roku 1866, a to postačilo smiřické vrchnosti, že až do toho času dovedla celý katastr obce, rozlohy 820 jiter, pro svoji honitbu získat. V sousedních obcích byl týž stav, ba v Hoříněvsi ještě horší než u nás.
str. 72
hasičů, tlače se vždy ve velkém zástupu lidu městského i venkovského, který zdaleka přicházel, aby přihlížel tomuto novému, ještě nevídanému hasičskému cvičení a zároveň tělocviku. Ačkoliv jsem v městě českém hasičskému cvičení nikde přítomen nebyl, domnívám se, že současně také v českých městech se hasičské sbory v letech šedesátých zřizovaly a snad i dávno byly zřízeny. Na venkově německém počaly se skutečně hasičské sbory o celé desítiletí dříve tvořit, než na českém venkově.
Hasičství přicházelo k nám od severu, z Pruska, a proto zachvátilo dříve pohraniční německé kraje Čech, a sice již v osmém desetiletí, kdežto střední a jižní krajiny Čech opanovalo teprve v devátém desetiletí. 13) Tyto prvé informované sbory těšily se přízni velké většiny občanů a obyčejně všichni mladší se stávali členy hasičských sborů. Obce šly nově ustaveným hasič, sborům ochotně vstříc, snažily se svým sborům z obecních prostředků pořídit požární stříkačky a vykázat jim obecní pozemek, kde by mohly provádět cvičení. Prvý hasičský stejnokroj na vsi býval obyčejně plátěný, teprve později byly řízeny stejnokroje soukenné. Ke konci devatenáctého století byly již téměř ve všech venkovských obcích hasičské sbory ustaveny.
* * *
Odevždy nejdůležitějším hasidlem ohně byla voda. četné pokusy nahradit ji jiným účelným prostředkem v theorii se sice zdařily, leč v praksi zůstala voda vítězem. Za starých časů a ještě i v létech 1880tých, na mnohých vsích ještě o mnoho později, se musela voda k ohni dovážeti v sudech neb kádích a odtud donášeti v putnách neb koších plátěných, lehkých, k tomu účelu upravených a v každé vsi uschovaných.
V každé obci bylo až do konce devatenáctého století viděti na obecních domcích neb jiné vhodné budově, podél silnice stojící, pod okapem střechy zavěšené 2 až 3 velké, silné železné háky s jedním rovným hrotem a druhým zahnutým; háky byly nasazeny na silných dlouhých tyčích, k nimž byly obyčejně připevněny ještě dvě slabší postranní tyče, aby několik mužů mohlo se háku chopit a střechu a dřevěné stěny hořících budov jimi roztrhávati. Na žerdích těchto háků zavěšeno bylo 10 i více plátěných, nepropustných košů na vodu. Pod háky na stěně visívaly současně 2-3 silné a dlouhé žebříky; jinde na slaměnné neb šindelové střeše velkých statků, pivovarů, panských stodol a stájí, továrních budovách a velkých budovách vůbec býval uprostřed střechy trvale položen dlouhý silný žebřík, sahající přes celou střechu až na hřeben, na němž byl zavěšen. Položení takového žebříku mělo ten účel, aby v případu ohně v sousedství takové budovy lidé rychle na hřeben střechy vylezli, jiní jim vodu donášeli, a oni odtud mohli střechu vodou polévat. Tímto způsobem bylo však často místo hašení ohně ještě k jeho šíření přispíváno,
18) Jeden z prvých hasičských sborů na vsi zřízen byl v naší obci roku 1884 a obec koupila pro sbor novou stříkačku, tehdáž prvotřídní, stála 1.260 zlatých. Ze všech stran přicházeli hasiči, též i jiní občané, aby stroj si prohlédli.
Ukázky starých vesnických divadelních plakátů.
str. 73
jelikož nedostatečné množství vody mělo právě opačný účinek, než jaký vlastně voda míti měla.
* * *
Prvá stříkačka na hašení ohně sestrojena byla prý roku 1518. Hadic s počátku kožených počalo se užívati teprve koncem XVII. století. Až do té doby byl piston pevně připevněn na vrchu stříkačky. 14) Stříkačky byly vesměs dřevěné a často se porouchaly. Tyto dřevěné stříkačky bylo lze do let 1880 ještě leckde spatřiti u velkostatků. Na vsích tu a tam jen v řídkých případech se takováto dřevěná stříkačka na 4 kolách, povozná, našla, 15) avšak mnohé byly té doby na vsích dvoukolé, lidmi tahané a ještě více jich bylo přenosných; všechny byly bez hadic. Mnoho stříkaček v každé vsi bylo ručních, asi 10 cm silných a 60 cm dlouhých. A tak byly stříkačky »putnové«, s popruhy pro přenášení na zádech, stříkačky »džberové« s uchy neb na nosítkách, stříkačky »pojezdné« buď na trakaři, neb dvoukolce, a »dvoukolové«, s předkem zřízeným na odpínání. Vše toto primitivní stříkací náčiní nahrazeno bylo ke konci devatenáctého století zdokonalenými mosaznými stroji a uloženo jest nyní již jen pro památku v museích. 16)
14) O slavnosti Božího těla v Hradci Králové až do let 1880 stála
takováto stříkačka, vycíděna, vždy uprostřed Velkého náměstí: na ní stál
kominík v parádním obleku a držel v ruce piston. To bylo i v jiných
městech o této slavnosti v tom čase k spatření.
15) Také tuto kolovou velkou stříkačku viděl jsem jako obecní majetek v Mladých Bukách.
16) Dle Hospodářského slovníku.
str. 74
KAPITOLA XI.
Vlny katastrof, krisí a blahobytu.
Sucho roku 1865.
V celém sedmém desetiletí převládalo suché počasí Po tuhých, dlouhotrvajících zimách, kdy za velkých mrazů, po celé desetiletí se opakujících, napadlo každý rok mnoho sněhu, takže tři měsíce i déle trvající jízda na saních nebyla vzácností, dostavilo se vždy teplé, suché léto s dostatečnými srážkami a tím bohatou úrodou polní. Výstředně suchý rok byl 1865. V tom roku od jarního zasetí až do podzimu ani milimetr srážek vodních nespadl. Následky sucha byly hrozné. V naší úrodné krajině nemohlo obilí, zvláště jařiny, vymetat a vymetalé klasy zaschly, aniž zrno nalilo, takže sklizené obilí, když se vymlátilo, bylo jen pouhá zadina a dalo u ozimů 3-4, u jařin 2-3 korce zrní po korci. Obilí jaré se namnoze trhalo, jelikož kosa by je byla nezachytila; vše ostatní, které poněkud k sečení bylo, seklo se vesměs, ozimy i jařiny, na řady. Ve všech tehdejších ještě malých stodolách bylo všeho po žních svezeného obilí zároveň s oplotněmi, nic více.
Rovněž sena na lukách bylo málo a otavy zcela žádné. Jetel nebylo tehdáž namnoze ve šfovíku ani vidět a vše to nestačilo ani na zelené krmení dobytku, takže na sušení nic nezbylo. Který rolník měl zásobu staré slámy, byl na tom s výživou dobytka poněkud dobře. Takových hospodářů, zásobených starou pící, bylo však v tehdejším čase málo. Cena slámy a sena stoupla do značné výše; a oboje nebylo ani za vysokou cenu k dostání. Dobytek hovězí se již po sklizni sena honil na pastvu na luka, která po osečení sena zahořela, a tak dobytek hladový chodil opět z pastvy domů. Pamatuji se, že jako chlapec jsem byl s otcem a služkami v našem mladodubovém lese ve Svíbu, kde služky ohýbaly mladé doubky a odrhovaly z nich veškeré listy ke krmení pro dobytek. Všechny selské lesy dubové byly toho roku zcela odrhnuíy a listí zbaveny, aby se alespoň několik nejnutnějších kusů dobytka listím při životu zachovalo. Chalupníci, kteří své lesy neměli, docházeli za noci s pytly na »drhnuíí« do panských dubových lesů. Otec po letech často o té bídě vypravoval a mezi jiným i to, kterak byl svědkem, když panský hajný Řehák, přistihnuv sousedovy služky v panském lese na »drhnutí« (když již vlastní hospodářův les byl odrhnut) a spatřiv jejich hospodáře s povozem naloženým listím nedaleko lesa, kázal listí z vozu sházet. Když se tak hospodář zdráhal učinit, vytáhl hajný Řehák nůž z kapsy a pořezal hospodáři postraňky u pobočnic a udal jej pro lesní pych; hospodář zaplatil značnou pokutu. Po chalupách konaly se časté prohlídky od lesních orgánů, zdaž chalupníci nepředkládají dobytku v chlévech listí z panského lesa. Mnozí hospodářové, kteří měli nedávno
str. 75
pošitý kus některé své doškové střechy, nejprve přes jeden šár ji otrhali a dobytkem slámu skrmili; když to ještě nestačilo, otrhala se i druhá polovina střechy a tak zůstala zcela holá.1) Kdo neměl nové střechy, byl nucen otrhávat staré doškové střechy. Takových holých, z nouze o krmeni otrhaných střech bylo toho roku velké množství v každé vsí.
Cena hovězího dobytka toho roku klesla na jednu třetinu ceny z normálních let. 2) Řezníci velice lacino kupovali, poráželi zcela zhublý dobytek a maso hubené lacino prodávali. 3) Ve všední dny i mimo neděle vařilo se v tom roce pro chasu často maso. V tomto roku uschla hned po žních veškerá nať bramborová a hlízy byly drobné a úroda bramborů velice malá. Řepa, která v začátcích se tu a tam v malých plochách pěstovala, téměř uschla; ovoce se stromů všechno spadlo.
Od roku 1865 dostavilo se později několik suchých let, tak roku 1893 a 1900, dále za světové války 1915, 1917 a zvláště 1918, avšak takových katastrofálních následků, jako rok 1865, nikdy nebylo. Staří pamětníci na vsi se svorně vyslovovali, že nikdy dříve a dlouho po tom tak hrozný rok, jako byl 1865, nestával. V těchto pozdějších suchých letech byla dosti obstojná úroda píce a v naší krajině bohatá úroda zrna, protože pěstováním řepy byly půdy prohloubeny, značně vyhnojeny a tím proti suchu více odolné.
2. Válečný rok 1866 a jeho následky pro zemědělce.
Po suchém a neúrodném roku 1865 následoval válečný rok 1866, jenž se vyznamenal bohatou polní úrodou. Příroda snažila se toho roku vynahraditi lidstvu to, oč je byla roku loňského ochudila. Úroda veškerých hospodářských plodin byla nadprůměrná. Zvláště ozimé obílí dosáhlo neobyčejné délky a houštky, pšenice místy polehly. Také nadprůměrnou úrodu daly toho roku řepky, všeobecně olejkou zvané, jichž se mnoho u velkostatků a u středních rolníků pěstovalo. Cena olejky v tom čase byla stejná se pšenicí. A když nejlépe polní úroda stála, vypukla válka, aby přehnala se povětšině nejúrodnějšími polohami, známými pod jménem »Smiřický zlatý prut«, a tak po druhé rolnictvo v těchto místech přišlo o veškerou polní úrodu, zvláště tento rok tak slibnou a dvojnásobně potřebnou.
V krajinách, kudy vojska proti sobě táhla, zvláště pak, kde se jednotlivé bitvy svedly, vznikly pro obyvatelstvo hrozné následky, zvláště pro obyvatelstvo zemědělské. Po suchém roku 1865 nebylo v době vypuknutí války přede žněmi v hospodářství ani otýpky slámy, tím méně
1) Strýc Volf čís. 17 toho roku 1865 celou novou doškovou střechu na chlévu přes šár otrhal a slámu skrmil.
2) Otec vypravoval, že v tomto suchém roku koupil před žněmi pěknou červenou jalovici dvouletou od chalupníka Kulhánka za 18 zl. Jiná léta stála 55-60 zl.
3) Pamatuji, kterak jsem se starším bratrem Václavem chodil často
do vsi Nedělišť k řezníku Šuppovi pro maso, vždycky za 50 krejcarů a
dostali jsme masa plný šátek.
str. 76
starého sena. Jelikož sucho toho roku bylo nejen v Čechách, nýbrž v celé téměř Evropě, nevezlo s sebou vojsko pro koně mimo oves žádnou píci; chtělo ji po cestě rekvirovat, ale nenalezši žádnou, muselo se spokojiti s pící zelenou. Jelikož loňské mladé jetely vesměs vyschly, byli zemědělci nuceni sít směsky. A tak pochodující vojsko (vozatajstvo, dělostřelectvo a jízda), kdekoliv se utábořilo, často i proti danému zákazu nadřízených důstojníků v noci natrhalo s polí koním směsky, a když jí nablízku nebylo, pustili se do obilí. Často večer přivedli vojáci své koně do polí a luk, aby je tu napásli, čímž způsobena rolnictvu škoda dvojnásobná. V ranních hodinách vojsko pak odtáhlo a poškozený hospodář za svoji škodu nedovolal se nikde náhrady.
A podobně bylo v obcích, kam přicházeli uprchlíci a po obydlích se usadili; byly to zvláště rolnické rodiny, se vším svým do kupy svázaným hovězím dobytkem, zvláště ze severnějších okresů Čech, kde se první boje strhly. Mnoho rodin jelo na vozech s koňmi, pokud tyto jim nebyly zabrány na vojenskou přípřež. Na vozech vezly s sebou nejcennější své věci, zvláště peřiny a něco živobytí, hlavně mouku, z které ve stavení, kde byly ubytovány, napekly chleba, zaplativše domácímu hospodáři použité dříví.4) Dobytek měli uprchlici uvázaný pod kolnami, obyčejné však venku u plotu. Z naší vsi chodili všichni tito lidé pro zelené krmení - směsku - na blízké pole sousedního velkostatku hoříněveského. Stokorcová tato plocha směsky byla do války celá cizími lidmi a vojskem i lidmi domácími vysečena a dobytkem skrmena.
Když dne 25. června dorazil do naší obce Máslojed 13. prapor rakouských myslivců a zde se přes noc ubytoval, nebylo po ruce ani otepi slámy pod vojáky Byly proto od vojenských ubytovatelů vystaveny starostům obcí poukázky na vydání slámy ze sousedního velkostatku Hoříněvsi, kde v poli stály z dřívějších úrodných let dva velké stohy slámy. Rolníci z okolních vsí na poukázky pro slámu jezdili a v krátkém čase byly oba stohy odvezeny.
Sena na lukách se v tehdejším čase sušila o několik dnů později než dnes. Před Janem Křtitelem - 24. červnem - žádný hospodář ani na ranné louce nesekal trávu na seno. A tak u nás přišla válka do senoseče. Koncem měsíce června byly slunné teplé dny a mnohý hospodář usušil a odvezl seno domů. Jiný suché seno nechal v kupách na louce z obavy, aby mu je doma vojáci nepobrali, a jiný nesekl trávu na louce, čekaje, až se válka přežene. Avšak žádným z těch způsobů nepoštěstilo se seno zachránit. Na stáji uložené seno vojsko rekvirovalo a co nebylo vojskem zrekvirováno, vojáci stejně našli, sházeli a zkrmili, ano i z nedostatku slámy podestýlali jím své koně; a jestli přece tu a tam některému hospodáři po válce něco sena se na stáji zachránilo, vyslídili seno to a beze všeho zaplacení neb vydání poukázky naložili a odvezli je pruští vojáci, kteří po 8 týdnů zůstali po obcích jako posádka rozloženi. Seno v kupách na lukách ponechané ještě rychleji zmizelo; odnášeli je vojáci pro své koně a také prchající lid pro svůj hladový dobytek. Louky dosud neposečené byly
4) V našem domě ubytována byla rodina Krausova z Hořenic u Jaroměře a pekla si zde hospodyně paní Krausová též chléb v peci.
str. 77
dobytkem cizím i domácím spaseny a vojskem rozšlapány tak, že co tam ještě trávy zbylo, bylo pokáleno a nebylo možno kosou posekat. Na těchto neposečených lukách nevyrostla žádná otava.
Lze si představit, jaká to byla rána pro veškeré krajiny nejen na bojištích, nýbrž i vojskem zaplavených, že byly po dva roky za sebou zbaveny veškeré píce, sena. Ale mnohem hroznější bylo zničeni veškeré polní úrody na bojištích.
Úroda toho roku byla slibná, zrno počalo se v klase nalévat, když přišlo vojsko a rozložilo se táborem kol vsí po všech polích, nejraději v obilí, poněvadž pro ležení skýtalo suchý podklad.5) Obilí bylo do země zatlapané a hlínou - blátem - zamazané, jelikož za bitvy u Hradce Králové padal drobný déšť. V tu dobu již požaté a k sušení do snopků svázané a do řad postavené olejky byly od vojska po polích rozneseny, za podlož k přespání použity a tím zrno bylo vydrceno.
Pro veliký nedostatek slámy všeho druhu byli po válce rolníci nuceni posekat zdupané obilí travními kosami, což se dalo za veliké námahy dělat jen u ozimů, žita a pšenice; jařiny byly nadobro zničeny. Po jízdě a dělostřelectvu muselo být zadupané a zaježděné obilí zaoráno.
Zrno z veškerého zašlapaného obilí bylo jen slabá zadina pro drůbež, nic více. Brambory zašlapané a rozježděné nestály za vyorávám jednotlivých řádek; pole bylo pravidelně oráno a 2 lidé stačili za oráčem sbírat drobné brambory, právě tak, jako se to děje při přeorávání brambořiště. K tomu ještě byly to brambory drobné. Jediná řepa, tehdy jen málo pěstovaná, se vzpamatovala, vyhnala nový chřást a dala přece asi polovici obvyklé úrody.
Veliké škody na polní úrodě utrpěly v prvé řadě končiny, kde se odehrály bitvy, tedy okresy Hradec Králové, Jaroměř, Jičín, Náchod, Č. Skalice, Trutnov, Nechanice a j. Hradecký okres utrpěl ještě větší škody tím, že před bitvou tam tábořila většina sborů armády rakouské, po bitvě pak celá vítězná armáda pruská.
A nejen tam, kde se bitvy strhly utrpěla polní úroda, nýbrž i ty kraje, kudy vojsko do bitvy nastupovalo. Tak dělo se při nástupu druhé pruské armády korunního prince, která ve spěchu od Dvora Králové a Hradiště Choustníkova chvátala; pěchota ponechala všechny silnice dělostřelectvu, vozatajstvu a jízdě, sama pak spěchala v rozvinutých řadách přes pole, ve vsích přes zahrady, při čemž v cestě stojící ploty všechny zpřevracela. Při tom nedbala tato pruská pěchota toho, že pochodováním mokrým obilím oděv se jí až po tělo promočil. Takový, poněkud spořádanější postup, děl se při nástupu prvé a třetí pruské armády do bitvy u Hradce Králové také od Hořic i od Nového Bydžova. Také tam ponechány silnice jízdným oddělením, pěchota pochodovala po polích; dělo se to od 2. hodiny ranní v řadách za sebou a teprve na vykázaných místech, na pravém břehu říčky
5) Po ústupu rakouské armády od Dvora Králové a Zvičiny dne 30. června, rozložil se na západ a jih kol Máslojed táborem po polích celý 4. uherský armádní sbor a na východ od obce 8. armádní sbor. Pokud vojsko pochodovalo, ubytovalo se po vsích; seskupeno ve sborech tábořilo v polích.
str. 78
Bystřice nad Sadovou a Nechanicemi, Jednotlivé pruské divise rozestavily se po polích do bitevní posice.
Vedle polní úrody utrpělo zemědělské obyvatelstvo válkou velkých škod na dobytku hovězím a koních. Dobytek hovězí byl v Čechách a na Moravě ponechanou posádkou pruskou rekvirován, koně museli být rakouské, později pruské armádě na přípřeže s vozy i kočími propůjčovány. Celé týdny až měsíce trvalo, že jezdil čeledín s párem koní a vozem za vojskem. Jednotlivé povozy z naší obce dostaly se na př. do bitvy u Trutnova, jiné k Náchodu a jiné strhla s sebou prchající vojska rakouská od Hradce Králové až na východní Moravu. V mnoha případech, zvláště v bitvě u Trutnova, Náchoda a České Skalice, nechal čeledín vůz stát, sedl na koně a přijel domů. Jiný přišel sám, když mu byl jeden z koní zastřelen, jiný ze strachu nechal koně s vozem stát a utekl.
Za škody válkou způsobené dostali poškozené obce a jich obyvatelé nepatrné náhrady. V tomto roce platila pšenice po žních 9-10 zl. korec = 91 litrů; tutéž cenu měl korec olejky. V poměru ku pšenici platily se též ostatní druhy obilí. Kráva průměrná platila 70, naprůměrná tlustá neb po vytelení až 100 zlatých. Průměrný tažný kůň se platil 100 až 160 i více zl. V tom roku sklizené nepoškozené olejky a také žita a pšenice namlátilo se 9 až 10 korců - 8 až 9 hektolitrů - po korci.
O náhradě za válečné škody zemědělcům způsobené mám po ruce jen skromná data dle vypravování otcova, který měl zničeno po 5 korcích olejky, po 5 korcích pšenice, po 5 korcích žita, po 5 korcích ječmene, po 5 korcích ovsa, po korci hrachu, po 2 korcích bramborů a po l 1/2 korci řepy. Prusové mu vzali dvě nejlepší stelné krávy a na zahradě je porazili; vyvinutá telata ležela mezi zanechanými vnitřnostmi mrtvá. Dále ztratil veškeré seno ze 4 korců luk a vojsko odneslo mu a v ležení spálilo 3 sáhy dříví. Citelnou škodu utrpěl na obytném stavení, kde velkým otřásáním vzduchu a prudkou jízdou děl a těžkých vozů s náboji po silnici utrhly se dvě klenby nad světnicemi a musely být shozeny. Za tyto škody, jež šly do tisíců, obdržel otec 840 zl. a v naturaliích 5 pytlů žitné chlebové erární mouky na 88 % vymleté, po 70 kg, půl pytle krup, půl pytle jahel a 20 liber zrnkové kávy. To bylo vše, co otec od státu obdržet za škody v 50korcové usedlosti. Za 2 poražené vysokobřezí krávy nedostal otec žádnou náhradu, poněvadž se nemohl vykázat »certifikátem«, jejž prý si měl od Prusů vyžádat. Marné byly otcovy námitky, že ani on, ani matka nebyli doma, když Prajzi krávy vzali. Rovněž tak sousedu domkáři Hlavatému, který svoji jedinou krávu do otcova chléva přivedl, než s rodinou z domu prchnul, a již Prusové vzali a porazili, stát také za tuto krávu žádnou náhradu nedal. 6) A tak se stalo všem rolníkům, jimž v jich nepřítomnosti byl dobytek z chléva nepřátelským vojskem odveden,, aneb kteří z neznalosti věcí o vydání certifikátu Prusy nepožádali. Za koně zhynulé na přípřežícb dostávali rolníci, kteří mohli ztrátu koní řádnými písemnými průkazy dokázat, v náhradu koně vojenské.
Ke všem těm škodám řadily se ještě další, krádežemi od vojska i od civilního lidu, tak zv. hyen bojiště, způsobené. Tito lidé, národností Češi
6) Domkář V. Hlavatý po válce již ke krávě si nepomohl.
str. 79
bohužel zde chybí stránka
str. 80
žený rolník, upadl do citelné bídy a nemohl platit povinné úroky a splátky ze svých dluhů. Nejhůře bylo těm rolníkům, kteří dlužili do Pražské hypoteční banky. Nebyl-li po propadlé lhůtě do měsíce úrok vyrovnán, následovala ihned upomínka a za touto v krátkém čase zabavení a pohrozeno exekuční dražbou. A po válce roku 1866 bylo mnoho rolníků, kteří ani na krajní vyhrůžky povinnosti své dostáti nemohli, takže jim hrozil exekuční prodej usedlostí a tím zničení celé existence. Toto nebezpečí postřehl tehdejší pražský zámožný občan a mecenáš Viktor Oliva a veškeré dlužné úroky za rolníky válkou poškozené toho roku Hypoteční bance zaplatil. Majitel panství Smiřice-Hořínéves, liberecký továrník Jan Liebig, slevil státu veškeré škody na jeho velkostatku válkou způsobené a byl za to císařem povýšen do stavu baronského. 10)
Císař František Josef těžko nesl porážku svého vojska u Hradce Králové, neboť předvídal následky, ztrátu německého primátu Rakouska. Když prvý rakouský raněný generál baron Mollinarl, jenž převzal u Máslojed velení nad 4. armádním sborem od raněného generála hr. Festetiče, byl dopraven do vídeňské nemocnice, císař ihned druhý den jej v nemocnici navštívil a vyptával se, proč se bitva prohrála. Generál Mollinari ani slova neodpověděl a na všecky otázky toliko pokrčil rameny.
Prohraná válka těžce působila i na veškeré němectví Rakouska. Zpupné hřebínky rakouských Němců značně klesly. A naopak, u slovanských národů, zvláště u Čechů, nastalo značně národní vzpružení. Od této, pro český národ šťastně skončivší války datuje se vlastenecké probuzení všeho lidu českého v devatenáctém století; v té poválečné době pořádáno bylo po venkově mnoho národních táborů a slavností, na kterých řečníci počali veřejně propagovati českou státotvornou otázku. V těch poválečných letech rostly sokolské jednoty jako houby po dešti, nebylo českého města, kde by scházela sokolská jednota. Na venkově zakládána selská banderia a duch národního probuzení zachvacoval též venkov. A v těchto poválečných letech počal se zemědělský lid též hospodářsky probouzet. Do těchto let spadají prvé pokusy o sdružení rolníků k postavení společných rolnických cukrovarů.
3. Vzrůst blahobytu venkova po zrušení roboty.
Od vlády císaře Josefa II., který rolnictvu mnoho úlev v robotě poskytl, a zvláště později zrušením roboty roku 1848 počal nastávat stavu zemědělskému volnější život, který ponenáhlu, ale trvalým stoupáním cen zemědělských výrobků vyvrcholil v začátku let osmdesátých XIX. stol. ve skutečný hospodářský kulminační bod blahobytu, jakého nebylo do té doby nikdy mezi rolnictvem dosaženo. Cena pozemků a celých
10) Na místech, kde se bitvy strhly, byla na polní úrodě, zvláště na
obilí, po jaru velmi bujná místa, hroby to padlých vojínů, kteří obyčejně
jen mělko pohřbeni byli. Hroby tyto bylo na obilí zřetelně znáti po 10
roků a na řepě, jeteli a těm podobných, hluboko kořenících rostlinách až
po 40 letech bylo znáti účinek rozkládajících se lidských kostí v těchto hrobech.
str. 81
rolnických usedlostí rok od roku stoupala. S cenou pozemků stoupaly také úroky z peněz. Do těchto 1880tých let spadá založení většiny městských spořitelen, které zapůjčovaly na hypotéky rolnických usedlostí peníze do výše čtyřiadvacetkrát násobeného čistého katastrálního výnosu. Úrok účtovaly spořitelny městské až do 1. července roku 1880 7 %, od července 1888 jen 5 '%.
S rostoucím blahobytem množilo se však zadlužování selských usedlostí. Mnozí rolníci počali se oddávat bezstarostnému životu. V hospodách počal živější ruch. V domácnostech zemědělských i dělnických zavádělo se lepší stravování, v každé domácnosti musela se k snídani dávati
káva i pro čeleď. Zvláště v odívání nastal velký obrat. U venkovských
žen, jmenovitě svobodných děvčat, ustoupila loktuška »angorka« 11) malému šátku hedvábnému a »tybetáčku« a tyto šátky za krátký čas ustoupily klobouku. Zámožnější dcerky selské v neděli v kostele počaly šustit
hedvábím. Velmi hlučně se odbývaly svatby, na něž se pozvalo mnoho
sousedů. Svatby zakončeny obyčejně taneční zábavou. 12) Také krtiny,
pouti a zvláště posvícení se slavily velkým hodováním. Až dosud užívaný
»fasuněk« se sedadly z otýpek slámy pro vyjížďky do měst a na návštěvy
ustoupil vozíku s polštářovými sedadly, namnoze pérové bryčce a u zámožných rolníků často i luxusnímu kočáru, který dříve byl na vsi vzácnosti. Rovněž luxusní i jednoduché saně pro zimní vyjížďku se řídily a
k obojím slušné postroje, při kterých v zimě v saních nescházely buď
trojčlenné stojaté zvonce aneb dolů visící popruh až s 20 rolničkami, od
velké s hora až postupně k malé dole.
Mladí hospodářové přejímali v mnohých případech od otců drahé usedlosti a musili hledat nevěsty s většími věny. A rodiče, chtěli-li provdat dceru slušně do větší usedlosti, musili slíbit větší věno. A tak počalo přibývat na venkově děvčat s velkými věny, a když rodiče peníze hotové neměli, museli si je vypůjčit. Kolík před čtvrt stoletím přinesla matka otci věna v šajnech, 13) tolik on byl nyní nucen dcerám vyplatit věnem ve stříbře.
Poznenáhlu tu a tam při požadovaném úvěru počalo se již rolníku nedostávat hypotéky. A proto stávaly se případy, že při revisi klasifikace pozemků, která se za vlády rakouské vždy po 15 letech okresním evidenčním geometrům prováděla v každé obci, někteří již dluhem přetíženi rolníci na místě o snížení, žádali o vložení svých pozemků do vyšší kvalifikační třídy, aby tím získali zápis většího katastrálního výnosu a u spořitelny další úvěr.
11) 1 1/2 metru velký šátek z vlákna angorového.
12) V naší vsi Máslojedech v hostinci Kadečkově bývaly slavné taneční zábavy, zvláště masopustní plesy, jakých od tohoto desetiletí nikde na vsi nebylo. Tančila se zde i jinde po venkově v lepších hostincích česká národní beseda a francouzská čtverylka. V tamto našem hostinci bylo též fortepiano a kulečník a zde roku 1883 byl založen prvý hospodářsko-čtenářský spolek na vsi. Zde odbývány recitační a pěvecké večery a zde působilo hudební sexteto.
13) 100 zl. šajnů platilo později 40 zl. stříbra.
str. 82
Ve mnohých případech prováděli hospodářové nákladné stavby obytných i hospodářských budov, kde zpravidla nikde nevystačil uspořený kapitál aneb docela žádný kapitál pohotový nebyl, takže po provedení novostavby zbyl rolníku na usedlosti citelný dluh.
V tomto desetiletí zemědělského blahobytu nezastavil se blahobyt
toliko v krajinách řepoplodných a v tak zvaném »kraji«, nýbrž přišel též
do krajů horských, obilnářských. V tom čase ukázalo se správným přísloví: »Bohatý rolník, bohatý stát.« Nastal rozmach průmyslu všeho odvětví, zvláště strojnictví a textilu, keramického a j, A pohorský rolník,zvláště v místech průmyslových, dosáhl slušných cen za mléko, máslo, i za jatečný dobytek.
V tomto čase venkovského blahobytu vzrůstalo procento venkovské
mužské studující mládeže a tak přibývalo na venkově inteligence a studující mládeží vnášen byl pokrok mezi venkovský dorost. Byli to studenti, kteří v době prázdnin cvičili s dorostem nejen salonní tance, ale také zpěv národních písní. V tomto osmém a ještě v devátém až desátém desetiletí v letních měsících často procházel vesnici v šestistupu seřaděný
mužský dorost a za řízení studenta zpíval krásně nacvičené národní české
písně. Dvojsmyslné popěvky tehdáž se netrpěly.
V tomto osmém desetiletí nabýval rolník nejvíce sebevědomí. V tu
dobu počal chápat, že státní úředník jest na své místo postaven k vůli
lidu a tomu že v jeho žádostech má vždy ochotně vyjít vstříc.
Na vsích byl pospolitý společenský život, jejž klížilo vzájemné kmotrovství. Soused sousedu byl přítelem, v čase jakékoliv potřeby sousedé s ochotou si vypomohli.
Noviny v tom čase málo se na vsi odebíraly, odborné hospodářské listy na vsi vůbec nebyly. Z denních listů byl to »Posel z Prahy«, orgán strany staročeské, jenž se v ojedinělých výtiscích na vsích odebíral, obyčejně u nejzámožnějšího sedláka, který jej sousedům ochotně půjčoval.
V neděli odpoledne scházívali se všichni sousedé, kromě malých chalupníků, do hospody na pivo, aby si pohovořili. Zřídka docházelo mezi nimi k nedorozumění neb hádce, a když se tak stalo, druzí hleděli rozhněvané usmířit. Podávání žaloby k okresnímu soudu bylo řídké. A stalo-li
se tak, bylo to obyčejně pro rušenou držbu.
V neděli a ve svátek šli všichni zdraví lidé, muži, ženy, děti i čeleď, do kostela, doma často zůstala jediná osoba, aby hlídala. Zvláště o velkých svátcích kostely nestačily pojmouti lid.
Takovýto přátelský, spokojený život přecházel do devátého desetiletí. Ceny hospodářských plodin, zvláště hospodářského zvířectva stouply, chov hovězího dobytka, zvláště chov koní rok od roku se zušlechťoval a kupců přibývalo. Po vsích zřizovány erárem nové obvodní hřebeční stanice, tři až čtyři v soudním okrese, o 2-4, až 8 hřebcích.
S příznivou zemědělskou konjunkturou počínalo deváté desetiletí devatenáctého století. Za metr. cent řepy platilo se 1 zl. 40 kr. na Hradecku a v níže položených krajích Českobrodska až 1 zl. 50 kr., hektolitr pšenice se platil postupně po žni za 9, až za 12 zl. přede žní, tedy průměrně 10 zl. 50 kr. a dle ceny pšenice řídily se ceny ostatních druhů obilí. Ceny
str. 83
masa rok od roku stoupaly a jatečný dobytek byl vyhledáván. Tím stoupala cena dojnic a dobytka chovného. Dojnice se mnoho nakupovaly s telaty, cecávčaty, pro Prahu; za pěknou vytelenou as 5 1/2 metr. centu vážící14) krávu i s teletem tržilo se 150 až 175 zlatých. Za dvouletá bezvadná hříbata, pečlivě vypěstovaná, tržilo se za hřebice 150 až 200 zL, za kleštěné dvouleté valachy, jež vesměs kupci z pohraničních hor skoupili, tržilo se 150-200, až také za výminečně pěkného dvouletka 250 zl. Surový netřeny len se platil dle délky stonku a hodnoty vlákna za metr. cent 6 až 11 zl. 15)
Jest zcela přirozeno, že se vzestupem cen hospodářských plodin a zvířectva stouply ceny pozemků a hospodářských usedlostí. V krajinách, kde se řepa pěstovala, platil se korec (28 arů) pole od 350 zl. až do 600 zl. Za louky se v tom čase platilo za korec obyčejně o 200 zl. více16) než za pole. Ovšemže za louky výborné hodnoty.
Jelikož v těch letech populace přibývalo, 5-6-7 i více dětí na venkově v rodinách rolnických i dělnických byl počet obyčejný, kynula zemědělcům naděje do budoucna, že se vzrůstem obyvatel bude stoupat spotřeba živobytí a tím ceny hospodářských plodin nejenže se udrží, nýbrž že se zvýší.
Nikoho nenapadla ani myšlenka, že by ve vzestupu cen hospodářských produktů mohla nastat stagnace, tím méně pokles. Život na vsi mezi zemědělským lidem stával se rok po roku bezstarostnější, nikdo se nestaral o budoucnost a doufalo se všeobecně, že příští zemědělská generace se jistě dožije skutečného blahobytu. A věříce v příští veliký blahobyt svých potomků, rodičové při předávání svých usedlostí synům neb dcerám, nešetřili jich a pamatovali na sebe slušným výměnkem a na ostatní sourozence slušnými podíly. Při uzavírání svatebních smluv, když notář upozorňoval rodiče, prodávající dítěti usedlost, na poměrně velké zatížení přebírajících snoubenců, bylo mu leckdy otcem ženicha odpověděno: »Na dnešní tržní poměry to nic není, pane notáři; sedlák obrůstá jako vrba, a když budou dobře hospodařit, za několik roků budou s dluhem hotovi.« Je daleko lepší, když mladí manželé na rolnické usedlosti začínají hospodařit s dluhem a ve starosti; dluh na usedlosti a starost o úroky a zaplacení tohoto dluhu naučil tak mnohé mladé hospodáře a hospodyně šetrnosti a řádnému hospodaření. 17)
14) V tom čase se dojnice ani chovný dobytek dle váhy neprodával.
15) Len se tehdáž i v naší řepoplodné krajině sel a dobře uvedený dal
9 až 11 q po korci. Po lnu dařila se pšenice.
16) Pisatel byl nucen koupit okraj své louky, výborné jakosti, u samé
vsi, 1 a 3/4 korce, již v době velikého poklesu roku 1885 za 1.400 zlatých;
stál tedy 800 zl. korec.
17) Ze zkušenosti nabyl pisatel přesvědčení, že mnoho pravdy v tom spočívá. Při hospodářské krisi zříti bylo mnoho případů ve všech okresích a krajinách, že mladí manželé, kteří převzali za laciný peníz usedlost, takže převzatý dluh zaplatili věnem manželčiným, oddali se bezstarostnému životu a v krátkém čase několika let dostala se usedlost jejich do cizích rukou a oni se stali žebráky. A naopak, manželé, kteří převzali od rodičů usedlost za dluh často tak velký, že když k dluhu tomu připočítali ještě značný výměnek, často nezůstal jim ani vlastní došek neb taška na střeše, že takovíto předlužení manželé učili se od velkostatku intensivnímu hospodaření, zvykli šetrnosti a sebezapírání a po dlouholetém hospodaření nejenže zachránili usedlost od exekuční dražby, ale často ji zvelebili a slušně vybavili svoji několikačlennou rodinu.
str. 84
V začátcích devátého desetiletí byly v každé vsi případy, a případů těch bylo dosti, zvláště u malých chalupníků, že syn převzal od otce usedlost za tak velkou cenu, že by žádný cizí kupec vyšší ceny za usedlost tu nedal. K této vysoké peněžité ceně patřil ještě výměnek. Byla to doba, kdy nejdráže přebírali mladí hospodářové od rodičů usedlosti; doufejme, že v budoucnosti nikdy toho již nebude.
Ale příznivá situace zemědělství, která již z doby vlády císaře Josefa II. rok od roku pozvolně rostla a v letech 1870-80 dospěla v hospodářský blahobyt, potrvala v devátém desetiletí pouze jediný rok.
4. Katastrofální zemědělská krise, počínající rokem 1882.
Roku 1882, kdy úroda polní slibovala bohatou žeň, dostavilo se deštivé počasí po 20. červenci. Od 21. července po celé tři týdny nepřetržitě pršelo a přeprchávalo, že mezi tím ani střechy neoschly a slunce se jen některé dny na okamžiky ukázalo. Za takového počasí rostlo obilí, jak posečené na hrstich, tak dozralé na stojatě, a zvláště u žita vzrostlého zrna bylo 100%, takže nebylo vůbec k výživě způsobilé. Jižní země, i Uhry, sklidily do dešťů veškeré obilí za krásné suché pohody, vesměs suché, zdravé. Také v Čechách, v níže položených teplejších krajinách na Českobrodsku, v Povltaví kol Prahy a v nížinách středního Polabí sklidilo se veškeré žito suché, část pšenice přesívky a část ječmene. Ostatní kraje v Čechách a na Moravě od 260 metrů výše položené měly téměř veškerou úrodu obilí částečně zcela, jako žito, částečně na polovici, jako pšenici, ječmen, oves, hrách, zničenou.
Následky se brzy dostavily a byly netušené. Veškerá sklizeň obilí nestačila na výživu obyvatelstva v Čechách a na Moravě a tyto obě chlebové komory Rakouska musely svoji obilní spotřebu krýti dovozem, zvláště z Uher.
Cena obilí klesla každým rokem po žních o 20%. Na př. u pšenice, která se prodávala před žní ze staré sklizně za 11 zl. 50 kr., až 12 zl. hektolitr, prodával se hektolitr pšenice z nové sklizně, i když byla dobře suchá, nejvýš za 10 zl. hektolitr. Příčinou poklesu cen obilí po žních byla velká nabídka na trhu a že obilí po žních na trh přivezené bylo »neosazené«, z 80% tupé, k mletí nezpůsobilé. A tak často bylo na trhu slyšet výrok kupujícího pekaře neb mlynáře: »V celém trhu nenašel a nekoupil jsem na zásyp suché pšenice. Tupou pšenici nemohu potřebovat, neboť s několika hektolitry pšenice tupé. zkazil bych celý zásyp pšenice suché.« A napomínání prodávajících rolníků, aby obilí lépe usušili, se po trhu stále opakovalo.18)
18) Až do tohoto katastrofálního roku 1882 nebylo mandélkování obilí
v Čechách známo.
str. 85
Avšak roku 1882 po žních a dále po celý rok utržilo se toliko 7 zlatých za jarní pšenici »fousku«, která tím, že později zraje, buď jen málo vzrostla anebo docela zdravá byla, ale obyčejně tupá se sklidila. Za ostatní ozimou pšenici, která byla vesměs z 25 % vzrostlá, byla-lí dobře suchá, tržilo se nejvýš 5.50 zl. za hektolitr. Tupá vzrostlá ozimá pšenice se prodala za 4.50 zl. hektolitr a při této ceně byl hospodář šťasten, když ji vůbec prodal. Z polovice vzrostlá pšenice se toho roku vůbec neprodala. Týž poměr byl u ostatních druhů obilnin, ba u žita byl ještě horší. Žito vzrostlé se na trhu vůbec neprodalo a zdravé nebylo na trhu k nalezení. Žito zdravé uherské se platilo za 6 zl. 50 až za 7 zl. hektolitr. Ječmen málo narostlý a dobře suchý se prodával od 4 zl., výjimečně za 5 zl.; oves, ač byl jen z 20% narostlý, prodával se od 2-2.50 zl. za hektolitr.
Po takovéto žni, jaké ani nejstarší lidé nepamatovali, přišly těžké časy. Přes hroznou katastrofu musel zemědělský lid veškeré pozemkové a jiné daně na krejcar zaplatit.18) Úroky ve spořitelnách zůstaly stát a účtovalo se z nich z prodlení o 1% více. Hypoteční banka však úroky nečekala. Tržba za obilí nekryla toho roku ani běžné denní výdaje v domácnosti. Jedinou naději měl rolník na sklizeň řepy, která v tom roku byla ve východních a severovýchodních Čechách zaprodána za 1 zl. 30 kr. za metr. cent. A tak mnohý rolník nezoufal a těšil se příslovím: »Jeden rok, žádný rok«, a že »Bůh dopustí, ale neopustí« a že »Sedlák obrůstá jako vrba.«
Následkem o tři týdny zpožděných žní zpozdily se polní práce, podmítání strnisk, příprava půdy pro setí a tím podzimní setí zpozdilo se o mnoho dnů proti normálním letům. A tím se zpozdilo i dobývání cukrovky, která se vesměs v tom čase musela dobývat motykou. A ačkoliv se muselo s dobýváním řepy přece dříve počíti, než se setí zkoncovalo, započalo se později s dovážením řepy do cukrovaru, když byla již velká zásoba okrájené řepy na řepništi, kteráž se nestihla odvést a ležela na poli po celý říjen, čímž rolník utrpěl citelnou ztrátu vysoušením řepy. V cukrovarech byl takový nával povozů, jako v předchozích letech nikdy. Každý vozka snažil se co nejdříve se vrátit, nikdo se nedal od druhého předjet. Lze si představit, co se od časného rána po celý den až do pozdní noci dělo na silnici poblíž cukrovaru, zvláště na křižovatkách.
V tom roku utržil rolník za řepu ještě slušný peníz a cena hovězího dobytka se také udržela i cena koní, dvouletých hříbat. A tak šetrný
19) V tom čase nebylo rolnictvo organisováno v odborovou politickou stranu a volilo své zástupce do říšské rady do Vídně a zemského sněmu se stranou mlado- a staročeskou. Za pomoci těchto politických českých stran v roku asi 1890 vláda vídenská vydala nařízení, dle kterého měl rolnictvu povolen býti odpis daně přímé a s touto veškerých přirážek z polí, na nichž polní úroda nejméně 25 % živelně byla poškozena. Rolník přede žněmi mohl udat škody živelními pohromami na poli způsobené na okres, hejtmanství, které do obce vyslalo úředníka, jmenovalo do komise dva odborníky a dva sobě jmenovala obec. Tato pětičlenná komise oznámila majitelům poškozených pozemků, by komisi na svém poli očekávali a zjištění škody byli přítomni. Roku 1893 za velkého sucha byla v Máslojedech odhadnuta škoda na pšenici na 50 až 75 %, dle toho též u ostatních druhů stébelnin.
str. 86
hospodář, až na některou anuitu úroku ve spořitelně, přece uspořádal své platy.
Po vánocích roku 1883 panovalo velké napětí mezi rolnictvem v krajinách řepoplodných a toužebně očekáváni byli prví agenti cukrovarů, s jakou že vyjdou cenou pro příští rok za řepu. A jelikož ceny za cukr se udržovaly na výši loňského roku, podávaly cukrovary za řepu toho roku na Královéhradecku jen o 5 krejcarů méně proti loňsku, tedy 1 zl. 25 kr., v naději, že finančně vyčerpané rolnictvo rádo přijme tuto nižší cenu a že řepní osev se ještě zvýší. Předpoklady cukrovarníků se splnily. Po loňské obilní katastrofě bylo mezi rolnictvem často slýchati příznivý úsudek o pěstování řepy: »Řepa nevzroste, kroupy ji nezničí, cena předem je zaručena, peníze trží se předem atd.« A k tomu cukrovar se stal tehdáž z 50 % rolnictvu záložnou. Potřeboval-li hospodář nahodile větší část peněz, šel do cukrovaru aneb k místnímu agentovi, a když on s ním šel do cukrovaru a zaručil se za něho ještě s jedním ručitelem, byla rolníku v každou roční dobu ihned požadovaná částka vyplacena. V mnohých případech se rolník zavázal větší peněžitou částku cukrovaru zaplatit řepou ve 3 letech. A byly ojedinělé případy, kdy rolník, provdav dceru, šel do cukrovaru, aby pro ni tam si vzal celé peněžité věno 2-3000 zl. a zavázal se cukrovaru, že veškerou řepu na svých polích vypěstovanou cukrovaru dodá a dluh ve třech letech zaplatí.
Za takovýchto okolností osevu řepy rok od roku přibývalo. Nálada k pěstování řepy se zvyšovala také tím, že po osmdesátých letech lid nabýval zručnosti v obdělávání řepy, počaly se objevovat vedle šintáku také dokonalejší plečky, a motyku a hever na podzim při dobývání řepy s pole vytlačil roku 1883 objevivší se prvý pérový - obloukový - vyorávák.
V letech 1880-81 počali venkovští kováři konstruovat prvé vyoráváky na řepu tak, že odložili radlici s ruchadla a na místo ní připevnili dlouhý, rovný, as 3 cm široký nůž; jiný podobný vyorávák sestával z 80 cm dlouhého prohnutého nože ve hřídeli upevněného a vprostřed železným ramenem opřeného. Tyto primitivní vyoráváky, kterými sebe praktičtější oráč buď řepu přeřezával po délce aneb nechal ji v zemi stát, ihned ustoupily praktickému vyoráváku obloukovému, pérovému.
Také umělých hnojiv počalo se po letech osmdesátých u malorolníků poznenáhlu k řepě používat, půda začala se lépe hnojit a vzdělávat, tu a tam saturační kaly k řepě se dávaly a tím se poznenáhlu rok od roku klidilo větší a větší množství řepy po korci.
* * *
Dostavily se obilní žně roku 1883. Na mnohém žitném poli malorolníkově objevily se prvé, dosud nevídané »panáky«. U velkostatků vesměs žito a pšenice se do snopků vázalo a do panáků stavělo. U malorolníků zprvu to byly jen ojedinělé případy, že malorolník podle velkostatku žito do snopků svázal a do panáků postavil. Rolník byl, jest a zůstane vždy do jisté míry konservativní, jest nedůvěřivý ke každé novotě, a dokud se řádně o praktičnosti její nepřesvědčí, nezavádí ji do svého hospodářství. Avšak k mandélkování syrového, požatého obilí byl mezi rolnictvem
str. 87
v prvých letech velký odpor. Všeobecně uváděna zdlouhavá práce s vázáním tak drobných snopků a jich stavěním, ale více vytýkáno zdlouhavé nakládání a skládání. A když vítr celé řady dosud neuměle postavených mandélků zpřevracel a rozházel, tu se mnohý hospodář zaříkal, že co hospodařit bude, mandélek z obilí nepostaví. Vždyť takový nepříznivý rok, jako 1882 se prý zase za dlouhá léta nedostaví a že na mandéiky musí hospodář 10 dnů čekat, než je může vozit, naproti tomu že posečené obilí na hrstích druhý den přehrabe a třetí den odveze. A pšenici že může často i za kosou vázat a vozit. Jaké že to jsou výhody!
Úroda obilí roku 1883 byla celkem dobrá. Přede žněmi a během žní proslýchalo se po vsích, že velkomlynáři a pekaři nakupují celé vagónové zásilky uherského obilí, žita a pšenice, již z letošní sklizně, prý obilí to velice suchého a levného, ale za loňské nízké ceny. Těmto zprávám nikdo nechtěl věřit. 19)
Když prvé domácí obilí přišlo na trh, a bylo ho v tomto roce, kdy rolník byl finančně vyčerpán, zvláště veliké množství hned po žních, královéhradecké Velké náměstí nemohlo ani pojmout veškeré to množství a vozy, projíždějící tehdáž ještě jednokolejnou úzkou branou jeden za druhým, ještě po 9. hodině dojížděly na náměstí a obilí z vozů skládaly, červenobílá plechová korouhvička byla na náměstí však již o 7. hodině vystrčena na znamení, že trh začíná.
A jaké zklamání očekávalo trhovce! Kupci, povětšině židé, procházeli řadami pytlů obilí, ohmatávali jakost - suchost - obilí, jen u dosti suché partie zeptali se na cenu, a když hospodář vyřkl cenu, obvyklou před dvěma roky po žních za zdravé obilí placenou, 9-10 zl., tu se kupec obyčejně usmál a často uštěpačně prohodil: »Ty časy, kdy jste tolik peněz za obilí tržili, jsou ty tam, ty se vám víc nevrátí« - a byla-Ii pšenice dosti suchá, nabídnul 5 zl. 75-80 kr., jen zřídka dosadil 6 zl., za žito 4 z!, za hektolitr a obyčejně každý kupec, ať křesťan nebo žid, ochotně se jal rolníkovi vykládat situaci: Že totiž nestojí o zdejší podřadné vlhké obilí, když může koupit na vagóny uherského obili suššího, nežli je to naše; pšenice uherská že je tvrdá, dá se z ní dělat výborná krupice a mouka prvotřídní krupičková, jakou nelze z české měkké ozimky20) vyrobit a kterou se od loňska naučily naše ženy znát, a nyní že jen uherskou krupičkovou dvounulku pšeničnou výhradně požadují; a takováto uherská pšenice 80-82 kg hektolitrové váhy že k nám přijde na 7 zl. 75 kr., nejvýš na 8 zl. q loko nádraží zdejší.
Zděšení mezi rolnictvem z prvých trhů nového obilí z roku 1883 bylo veliké. Rolnictvo se přesvědčilo, že zprávy o dovozu uherského obilí se zakládají na pravdě. Na trzích roku 1883 prodal obilí jen ten hospodář, který je měl dosti suché, a smířil se s nejvyšší cenou 6 zl. za hektolitr pšenice, 4 zL za hl žita, 4 zl. za hl ječmene, 2 až 2 zl. 50 kr. za hl ovsa.
19) V tom čase docházel do vsi obyčejně jediný výtisk pražských denních listů »Posla z Prahy« aneb »Nár. listů«, které o národohospodářství přinášely jen málo zpráv.
20) Tehdáž sela se ozimka, »žlutka« zvaná, z 90%, tvrdá pšenice přesívka toliko z 10 %.
str. 88
Rolník, který měl obilí tupé, vlhké a takového bylo po loňské katastrofě mnoho, bál se, aby opět deště obilí nezničily, tedy nevyčkal, až obilí uschlo, a zavlhlé domů je odvezl; takové jen trochu zavlhlé obilí, do kterého kupcova ruka hladce po loket nevjela, se vůbec neprodalo, a když se prodávající kupce doprosil, aby od něho zavlhlé obilí koupil, musel jeden zlatý i více z té, již tak nízké ceny slevit.
Zámožnější zemědělci přestali na trh s obilím dojíždět, domnívajíce se, že jako předešlá léta po vánocích a zvláště přede žněmi opět ceny stoupnou. Avšak všichni dočkali se zklamání. Cena 6 zl. za hl pšenice byla později jen tu a tam překročena 20-30 krejcary. A ti rolníci, kteří po žních nechtěli své poněkud tupé obilí o 1 zl. laciněji prodat a ne jednou, ale vícekráte z trhu neprodané domů je přivezli, smířili se před i po vánocích s cenou 5 zl. 20-30 kr. za pšenici, když se jim z ní 5 i více procent na sýpce vypařilo. Neboť přes to neztratila pšenice úplně tupost. Vždyť jen usušením obilí v klase docílí se hladkého a suchého povrchu zrna.
Po žních roku 1883 počala se jevit uherská konkurence v dovozu obilí již ve velikých rozměrech. Bylo nesporné, že uherská pšenice a žito byly suché, kdežto domácího obilí se polovice vozila na trh tupého. Loňský nutný dovoz zdravého obilí z Uher v praksi obchodníkům obilím se vyplácel. Mohlyť Uhry, jako stát ve státě rakouském, zcela bez cla volně obilí k nám dovážet. A v uherských aneb zalitavských zemích se laciněji produkovalo než u nás. Vždyť Uhry na společné státní výdaje platily jen 37%, Rakousko však 63%.
Uváží-li se, že na př. v roku 1876 kol velikonoc až do žní se tržilo za suchou pšenici 14 zl. za hl., a nyní klesla cena na 6 zl., a v tom poměru jako u pšenice poklesly ceny u všech ostatních druhů obilí, jest pochopitelno, že mezi českými zemědělci nastalo přímo zděšení; nyní v roku 1883 bylo již zcela jasno, že krise hospodářská není jen přechodná, ale že může několik let potrvat, a tušení to se ukázalo správným .21)
Tato nenadále dostaviší se krise zemědělská potrvala skorém celé čtvrtstoletí, nabyla hrozných rozměrů a vyžádala si tisíce obětí a ožebračení selského lidu, když za 3 roky po poklesu cen obilí v roku 1885 vypukla krise cukrovarnická, což se dalo předem předpokládat.
Rolnictvo, až na několik zámožnějších jedinců ve vsi, kteří kapitálem vládli, nemohouce výdaje v hospodářství z tržby za obilí krýt, docházelo do cukrovarů pro velké zálohy peněz na řepu. Cukrovary s ochotou jim vyhověly, když se finančně dobře situovaný ručitel na směnku podepsal. Z této zálohy platil se úrok 7%.
A když obilí neplatilo, vrhalo se rolnictvo na řepu. Tím řepa počala se rok od roku ve větších rozměrech pěstovati. A tak v krátkém čase se dostavila cukerní a řepařská krise následkem veliké nadvýroby cukru.
21) Tak hluboký a trvalý pokles cen obilí nezavinil toliko mokrý rok 1882 a tím vzrostlé obilí, nýbrž veliká nadvýroba, kteráž se v tom čase počala na světovém trhu jevit a již přivodil i parní pluh, za jehož rychle rozšířeného používání v Americe i v Evropě dříve ladem ležící lány půdy se zoraly. Roku 1881 v podzim na císařském panství Smiřice - Hořiněves oral prvý parní pluh. V krátkém čase pořídily si parní pluhy četné velkostatky.
str. 89
5. Krise řepařská a cukrovarnická v letech osmdesátých XIX. století.
Roku 18S4 následkem poklesu cen cukru nemohly finančně slabé cukrovary, k nímž patřily všechny akciové rolnické cukrovary, vypláceti rolníkům cenu dle smlouvy; některé cukrovary na místě 1 zl. 20 kr. za metr. cent. vyplatily jen 1 zl., některé, na př. Předměřice n. L„ se zavázaly nedoplatek 20 kr. za q řepy dle možnosti v příštích letech vyplatit. 22)
Poplach ještě větší mezi rolnictvem v řepných krajinách nastal, když po vánocích roku 1885 rozjeli se po vsích agenti cukrovarů, nabízejíce pro příští rok za cent řepy 75 krejcarů loco cukrovar a 70 kr. na filiálních vahách a 5% srážky na hlínu. 23) V tom roku uzavřena dohoda mezi cukrovarníky severovýchodních Čech; vyšli s jednotnou cenou 75 kr. za q řepy a 40 řízků zdarma, a žádný cukrovar v této oblasti cenu tu nepřekročil. Mnozí rolnici zdržovali se zaprodání řepy a vydrželi to až do chvíle, kdy řepa se sela, domnívajíce se, že donutí tak cukrovary k povolnosti. A přes to, že to byli rolníci vesměs zámožnější, kteří zálohy od cukrovarů nebrali aneb zálohy jen malé, za to však řepy odváděli mnoho, přece se cukrovary k povolnosti donutit nedaly.24) Cena 75 kr. za q řepy byla jen toho roku placena; od roku 1887 až do roku 1890 platily cukrovary 80 kr., pak následující léta 85 kr., pak 90 kr. a teprve v letech 1900 dosáhlo se ceny 1 zl. za q řepy.
Lze lehko posoudit hroznou katastrofu v zemědělství, dovršenou tak velkým poklesem ceny řepy. Vždyť do let 1870tých se platilo více za vídeňský cent (56 kg), než později za metr. cent řepy. V roce 1872 platil K. Weinrich pro cukrovar Syrovátku 1 zl. 12 kr. za vídeň. cent řepy, k dodání do velkostatku Světí, odkud se pak řepa dovážela povozy do cukrovarů, 3 hod. cesty vzdáleného. Kolik stál tedy cent řepy loco cukrovar?
A nebylo dosti ještě na této krisi, od roku 1886 až do roku 1891 přišla veliká pohroma na pěstování řepy. Stávalo se, že mladé řepové jaderníky jednoho rána ležely zvadlé na řádkách a druhého dne již po nich nebylo ani památky. Říkalo se tomu »řepa utekla s pole«. A s nově zasetou řepou na témž poli se totéž opakovalo. Nastávalo nové zděšeni mezi rolnictvem. Hospodář šel z rána s obavou ke své řepě a přehlížet
22) Příštím rokem vydal k svým pěstitelům řepy cukrovar v Předměřicích prohlášení, že kdo z rolníků by se spokojil s částkou 10 kr. doplatku za q řepy na místě 20 kr., že si může doplatek ihned v cukrovaru
vyzvednout. Kdo by se s 10 kr. nespokojil, že musí asi několik roků na
doplatek 20 kr. čekat. Velká většina rolnictva se spokojila s doplatkem
10 kr.
23) V začátku pěstování řepy nebyla žádná srážka na hlínu; teprve
po roku 1870 byla zavedena a sice 2% z q řepy. V letech osmdesátých
zvýšena tato srážka o 1% a roku 1885 opět a sice na 5%; od té doby
nepřetržitě se sráží 5% na hlínu.
24) V Čechách i na Moravě tito velcí a zámožní rolníci, kteří mnoho řepy cukrovaru odváděli, ale zálohu nebrali, dostávali za řepu od cukrovarů potajmu o 5 až 10 kr. za cent více a také větší % řízků obdrželi.
str. 90
řádky jaderníkú proti svitu slunce, zkoumaje tak, mají-li ještě sytě zelenou barvu, lesknou-li se ještě na slunci. Běda, seznal-li, že včera ještě lesknoucí se jaderniky jsou dnes bez lesku, že žloutnou, vadnou. V tom případě druhý, třetí den nebylo již zdravé řádky, vyjma obyčejně souvratě. Případy takové, kde se přes noc počala řepa ztrácet, jevily se na našem Hradecku, více než z 50% a řepa počala se ztráceti i velkostatkům, které k řepě hnojily vedle chlévské mrvy dobrým, zaručeným umělým hnojivem.
Tato řepová choroba urychlila katastrofu mnohého rolníka. Neboť unikla-li řepa s pole, aneb jen na části pole se urodila, nestačila tato nedostatečná úroda ani na zaplacení zálohy a úroku z ní a rolníku bylo zaplatiti řepové semeno za nedodanou řepu, a to velmi často dvojnásobně, následkem dvojího seti řepy.
Hledány příčiny této nebývalé a velice vážné choroby řepy, řepné spály, nejen se strany rolníků, nýbrž i cukrovarníků, kteří stonali na úbytě řepy. 25) Vždyť dodávka řepy klesla u některého cukrovaru o 30 i více %. A jelikož později tu a tam uchytivší se sazeničky řepy obyčejně až v srpnu a září zbujněly a nasadily velký list a často i velkou bulvu, ale nevyzrálou, jež byla tím nehodnotná, cukrovary těžko to pociťovaly. 26) Rolník klidil takovéto velmi řídké, ale na konec bujné řepy 20-30 q po korci, v četných případech ještě o mnoho méně. S počátku se myslelo, že jsou řepou již vyčerpány půdy. To však se mohlo hledat u velkostatků, kde se pěstovala řepa až na polovině orné půdy, ale ne u malorolníka, který sotva po pěti letech a velmi zhusta po šesti až po osmi letech řepu na témž poli pěstoval. Druhá příčina se hledala v tom, že malorolníci nepoužívali k řepě umělých hnojiv, aneb používali-li jich, tedy špatné jakosti. Když však objevovala se choroba ta na řepě i na polích velkostatkářů, odpadla i tato příčina. Hlavní jádro příčiny této katastrofální řepové choroby hledalo se v tom, že cukrovary počaly rolnictvu rozdávat šlechtěná semena řepová, z nichž řepa nevyrostla velká, ale vyznamenávala se velkou cukernatostí. V prvé řadě byl to druh, vypěstovaný francouzem Vilmorinem, po němž jmenována řepa ta »Vilmorinkou«. Vyžadovala velmi zhnojenou, prohloubenou půdu a ještě umělé hnojivo; když se bez nemoci udržela, dala 80 q po korci, nikdy více, ale za příznivého počasí měla až 20% cukernatosti. 27)
25) Na stálé pohádání rolnictva k hluboké orbě půdy iali se v tom čase již po většině rolníci hluboko, zvláště pro řepu. orat. V mrtvé, nana povrch vyhozené půdě nenašla útlá řepa výživy, tím méně, když malorolníci umělými hnojivy tehdáž řepu nehnojili. Proto obyčejně se mladá řepa na souvratích udržela, že tam byla ruchadlem natahána hluboká vrstev orné půdy. Také tím, že rolník, aby chytil zimní vláhu, pole pro řepu naorané ihned uválel. Tuto chybu rolníci vystihli a pole pro řepu naorané nechali oschnout, dříve než je připravovali.
26) Následek byl, že cukrovary měly málo řepy, tím nastala malá výroba cukru a nadbytečné zásoby se vyčerpaly.
27) Pisatel hned v roku 1882 chopil se intensivního hospodaření, což ho v předluženosti před jistou žebrotou zachránilo; neutrpěl nikdy na
dobře zhnojených a zpracovaných polích ztrátu mladé řepy. Ale nenarostlo mu Vilmorinky více než 80 q po korci. Byl z prvých rolníků, který příčinu utíkání řepy z pole zjistil a J. Jarkovskému, tehdáž řediteli cukrovaru ve Smiřicích, dopisem sdělil a přesvědčil jej, že řepu Vilmorinku rolnictvo pěstovat nemůže, což on za správné uznal.
str. 91
Rolnictvo a později i velkostatky, aby zamezily »utíkání řepy s pole«, počaly cukrovary klamat28); počalo se síti řepové semeno bývalých odrůd, jež mnohý hospodář měl na půdě v tunách po lněném semenu uschované, a když zásoba ta se vyčerpala a řepa skutečně ze semene toho chorobu nedostala, kupována po tajmu semena řepová měkčích odrůd řepy, která na dobře připravené půdě 100-125 i více q po korci vynesla. Za to cukernatost těchto druhů řep byla slabá, zřídka 15%. Byl to na prvém místě druh Wanzlebenky a ještě divočejší druh Chotětovky, v Chotětově u Mladé Boleslavi pěstovaný. Oba tyto druhy měly bujný, lesklý list a bulva vyrůstala nad povrch půdy. Odborník oba druhy jako podloudné ihned na poli poznal, poznal je i okrájené na voze při podzimním dovážení, zvláště Chotětovku, která byla spíše krmnou řepou než cukrovkou. 29)
Pět roků trvalo, než správy cukrovarů Vilmorinku nahradily jinými druhy.Ředitel Jarkovský z cukrovaru Smiřice zavedl u několika rolníků a u velkostatku Smiřice-Hoříněves pokusné pěstění řepy »Dipeé«. Byl s ní spokojen rolník i cukrovarník.
Cukrovary byly nuceny vyhovět pěstitelům řepy, neboř rolnictvo počalo obmezovat pěstování řepy následkem svárů s cukrovary při dovážení buď míchané řepy, aneb řepy z cizího semene pěstěné.
Toto pětiletí od roku 1886 do roku 1891 bylo nejtěžší dobou pro cukrovary; neúrodou a lácí řepy současně s trvající lácí obilí dovršila se krise hospodářská ve stav plný zoufalství a beznaděje u přemnohého, třeba všemožně přičinlivého rolníka. Rolnické akciové cukrovary krachovaly, strhujíce s sebou rolnické členy správních rad. Pro tuto funkci byli obyčejně vyhlédnuti a voleni zámožní rolníci, ale u mnohých duševní stav hodnosti té se nerovnal. Byli slušně honorováni, zvláště s přídělem homolového cukru bylo na ně pamatováno, aby pro cukrovar byli získáni a svými podpisy se zaručovali na dluhopisech a směnkách. Mnohý zámožný rolník půjčil cukrovaru veškerý svůj hotový kapitál a ještě ručil svým podpisem cukrovaru do mnoha tisíc zlatých.
Když některý bystřejší člen správní rady počal chápat hrozící finanční nebezpečí cukrovaru, snažil se vyklouznout a tajně předal svůj statek, obyčejně své manželce. Tam, kde zákonná doba do ohlášení úpadku cukrovaru přešla, byl rolník před katastrofou zachráněn. Ve většině případů byl však takový převod majetku promeškán a ručitel, člen správní rady, přišel se svým majetkem do exekuční dražby, sta! se úplným žebrákem i se svojí rodinou. Jinému, jenž z opatrnosti menší
28) Při odvádění řepy nechtěly cukrovary řepu z cizího semene přijímat aneb činily na ni velké srážky.
29) Když od pěstování Vilmorinek muselo být upuštěno, počaly některé cukrovary kupovat semeno řepy mírně růžové bulvy, zvané Quedlinburské. U nás Černožíce n. L. Řepy té mnoho narostlo, ale cukernatost byla slabá. Již druhým rokem tuto růžovou řepu cukrovary nepřijímaly, ba přimíchané bulvy této řepy musel pěstitel zpět vzíti.
str. 92
penežitou částku cukrovaru zaručil, bylo ji hotově složiti, čímž zadlužit svůj statek a za hrozné krise stal se z poloviny také žebrákem.
Výjimečně jednotlivé cukrovary udržely aspoň jméno »Společný rolnický cukrovar«, ve skutečnosti přešly však do rukou kapitalistických. Na Hradecku byl to cukrovar v Předměřicích.
6. Vrchol krise let osmdesátých a její vliv na život zemědělců.
Roku 1886 dostoupila hospodářská krise vrcholného bodu. Jest zcela přirozeno, že s poklesem cen hospodářských výrobků klesla cena pozemků, a sice o 40% i více. A zároveň s cenou pozemků klesla hypotéka na usedlostech, takže na mnohých usedlostech byl tímto rapidním a velkým poklesem hypotéky úvěr nejen vyčerpán, nýbrž daleko překročen. V těch letech městské spořitelny a okresní hospodářské záložny byly v častých případech samy donuceny koupit v exekuční dražbě usedlost a pak ji rozparcelovat, aby přišly ke své pohledávce. Jak veliký nepoměr se jevil mezi cenou hospodářských plodin a výší úroků z půjček, vysvítá z následujícího příkladu:
Městská spořitelna Jaroměřská až do 1. července roku 1880 počítala 7% úroku z dluhů.30) Od toho dne snížila úrok na 6%, kterýžto nepoměrně vysoký úrok vybírala až do roku 1888, kdy 1. ledna snížila teprve úrok o 1/2 % a dne 1. července téhož roku opět o 1/2 %, tedy na 5%. Tedy 6 roků trvalo od doby, kdy zemědělská krise vypukla, nežli se správy městských peněžních ústavů odhodlaly úrok přizpůsobiti. Na 5% zůstat pak úrok trvale stát.
Pražská hypoteční banka a okresní hospodářské záložny, toho času jako jediné peněžní ústavy snažily se paralysovat úrok městských spořitelen a záložen, avšak zatím s malým úspěchem. Kurs 4% zástavních listů pražské hyp. banky klesl pod 90 zl. a i kurs 5% zástavních listů stál toliko na 96-97 zl. A k tomu úvěr poskytovala tato banka malý; půjčovala toliko dvě třetiny 24krát násobeného katastrálního výnosu. Okresní hospodářské záložny obchodovaly tehdejší doby s nepatrným kapitálem. A tak byl rolník odkázán jen na městské peněžní ústavy, které, když rolník si nechal usedlost správou ústavu odhadnout, zapůjčily mu částku, již vynesl 24krát násobený katastrální výnos; a když byly shledány odhadní komisí, o kterou musel rolník požádat a výlohy s komisí spojené zaplatit, v dobrém stavu hospodářské i obytné budovy a pozemky byly v pěkném položení, poblíž vsi a u silnic, a byly-li zcelené, povolilo se tento obnos ještě překročit. Takové případy se stávaly jen u prvotřídních usedlostí.
Krise hospodářská nejtížeji dolehla na velkou většinu mladých začátečních hospodářů, kteří ujali od rodičů hospodářství v ceně přiměřeně
30) Byl to úrok mimo amortisační % dluhu, jež se mnozí rolníci, kteří za vysoké konjunktury výpůjčky uzavírali, zavázali obyčejně 2-3 i více procent spláceti na dluh.
str. 93
vysoké hospodářské konjunktuře z osmého desetiletí, z doby hospodářského blahobytu, a dále na chalupníky, kteří hleděli své hospodářství rozšířit a nakoupili v dobrých letech drahého pole, čímž se obyčejně nad míru zadlužili.
Mnoho těchto mladých hospodářů na středních usedlostech a zmíněných chalupníků padlo následkem vyčerpaného úvěru do rukou lichvářů, jichž se s hospodářskou krisí všude mnoho objevilo; vypůjčovali si na směnku na úrok 10-12-15-20 i více procentní, při čemž věřitel z půjčených peněz ihned celoroční úrok si zadržel. Z těchto peněžních lichvářů bylo nejvíce židů, ale i mezi křesťany jich bylo značné procento. 31) Těm všem rolníkům, kteří zapadli do rukou lichvářů, hrozila jistá katastrofa, jíž z největší části podlehli. Usedlosti těchto nešťastných lidí přišly obyčejně do exekuční dražby. Ve mnohých případech prodal hospodář usedlost svoji z ruky, když nabyl přesvědčeni, že klesá finančně hloub a hloub, a poměry trhové že se nelepší.
Mnohý hospodář včas ještě novým tehdáž způsobem svoji usedlost prodal, rozparceloval, každý kus pozemku jinému kupci prodal a u stavení kus si ponechal, aneb i stavení se zahradou a kusem nejbližšího pole prodal. V tu dobu se vyskytli lidé, že takovéto rozprodávání rolnických usedlostí počali provádět jako živnost. Tito parceláři od rolníků v celku usedlost kupovali za pevnou cenu s podmínkou, že kdyby se veškeré pozemky neprodaly, mohl být kup usedlosti zrušen. Tutéž podmínku činil parcelář u kupujících; že totiž tenkráte kup bude platný, rozprodá-li se celá usedlost. Kolik parcelář přetržil přes cenu s rolníkem smluvenou, bylo jeho ziskem. Za rozprodání celé nebo části usedlosti obdržel parcelář odměnu 2% z utržené částky. 32)
Ceny chovného a užitkového hospodářského zvířectva klesly na úroveň ceny hospodářských plodin. Jakou cenu měl tehdáž u rolníka jeden zlatý! Sto zlatých znamenalo mnoho peněz. Uvidět tisícizlatovou bankovku mezi rolnictvem bylo vzácností. A naděje v příznivou budoucnost nejevily se rok od roku žádné anebo zcela nepatrné. Úrok v reelních peněžních ústavech teprve po několika kritických letech poklesl na 5%, aby však míra úroku odpovídala době, měl být 4% i nižší.
Tento bídný finanční stav těžko nesli rolníci starší, kteří prožili většinu let svého hospodaření v blahobytu a zvykli bezstarostnému životu, a nikdo z nich nepomyslil, že by mohla přijít tíseň hospodářská v budoucnosti. Ti pak obyčejně spěchali, aby se svého, následkem vysokých věn, udělovaných dcerám, a výlohami se studiemi synů33) zadluženého hospodářství zbavili ve prospěch nejmladšího syna; sami pak odešli do
31) V tom kritickém čase mluvilo se mezi lidem o rolnících, kteří měli čisté knihy, že vypůjčili si od hypoteční banky na 5% tolik peněz, kolik katastrální jejich výnos připustil, aby pak tyto peníze mezi zadlužené rolníky na 8-10 i 12% rozpůjčíli; tím mnoho peněz vyzískali.
32) Živnosti parcelářské v severovýchodních Čechách ujali se ze
spekulace tu a tam i rolníci a také jistý právník živnosti té se věnoval;
živnost ta vynesla slušné jmění.
33) V tom čase bývalo téměř v každé zemědělské i dělnické rodině
na vsi 5-6-7 i více dětí.
str. 94
bezstarostného života, na výměnek, kde ovšem klidu nenašli. A přemnohému selskému synu nastaly veliké potíže, když přebíraje od rodičů zadlužený statek v době tak špatné konjunktury, měl se ženit a hledat zámožnou nevěstu.
V tom zlém čase počaly dívky z rolnických rodin toužit po vdavkách
za úředníky neb učitele. Mnohá selská dcera měla od rodičů slíbeno několik tisíc zlatých věna, zhrdla a počala se rolnickému hochu vyhýbat.
A obyčejně jen tu zámožnou selskou dívku selský syn za manželku dostal, která nabyla zkušenosti, že o ní úředník neb učitel nestojí. Musel to
být na svoji dobu inteligentní a chytrý selský hoch, aby získal rovnou
inteligentní a zámožnou nevěstu za manželku. 34)
Byla to doba, že žádný mladý hospodář, když se oženil, nezaplatil z přínosu věna své manželky dluh, za který od rodičů usedlost převzal. Ve většině případů zbyl ještě značný dluh a často mladý hospodář před rodiči své manželky utajil část dluhu, což když se později mladá manželka a její rodiče dověděli, zavdalo příčinu k rodinným mrzutostem, které se stupňovaly, čím déle trvala hospodářská krise, čím těžším břemenem se stával dluh na usedlosti a čím tížeji se splácel.
V tom čase byl rolník otrokem židů, obchodníků, otrokem kapitalistů,
a za otroka považován i u většiny úředníků, kteří si mysleli, že rolník
je zde k vůli nim, nikoliv oni k vůli němu.
V této době nejhroznější hospodářské krise byl pozoruhodný zjev,
jak mnozí mladí manželé, a obyčejně tam, kde uzavřeli sňatek z lásky,
převzavše dluhem přetíženě hospodářství, vystihli nebezpečí, jaké jejich
příští celý život i život jejich dětí ohrožuje, a oddali se sebezapírání,
velké šetrnosti v poživatinách, oděvu, zřekli se všech zbytečných výdajů,
chopili se oba, muž i žena, energicky práce a stáli při práci vždy v čele
své čeledi. Na takovéto lidi hodilo se zcela správně přísloví, že nouze
je naučila hospodařiti.
Tehdy se ještě v rolnické domácnosti dalo šetřit. Strava v takových šetrných domácnostech vařila se jednotná, u jednoho stolu z jedné mísy jídal hospodář s hospodyní i dětmi a zároveň i domácí čeleď, případně i dělnictvo zjednané. Ve všední dny vařila se strava velmi prostá, maso vepřové z domácí porážky vařilo se jen ve čtvrtek, pokud zásoba stačila, a jen v neděli se koupilo hovězí maso. V každé domácnosti se pekl chléb. Hospodáři mleli si žito, z něhož prvá mouka, »výražek« zvaná, se oddělila, a z ní se pekly jednou týdně - obyčejně v pátek - vdolky v troubě u kamen a při pečení chleba v peci. Též knedlíky vařila hospodyně ze žitného vyrážku, neměla-li vyrážek ječný. Když se časem nedostávalo žita k mletí, přidávali hospodářové třetí díl ječmene, z něhož vyrážek se dobře hodil na vařeni knedlíků. Chléb s přídavkem ječné mouky byl velice chutný, kůrka na vrchu bochníka se však trhala a chléb takový
34) Stávaly se na vsi tenkrát prvé případy, že rolník provdal dcery za úředníky neb učitele a zadlužil jich věny statek. Když pak nejmladší syn hledal bohatou nevěstu, šlo to velice těžko a bylo mu často vytýkáno, af jde hledat nevěstu do města, když rodiče sestry jeho do města na místě do statku provdali.
str. 95
dříve ztvrdl. Od semletí brali mlynáři dvanáctý díl obilí a 12 krejcarů od hektolitru. Na rozprášení při mletí počítali 2% mlynáři v »kraji«, při horách 1%
Čeledi bylo na vsích dostatek a zvláště tam, kde hospodář šel s čeledí ke stolu, se ráda držela. Ještě v devátém desetiletí platilo se ročně čeledínovi 50-60 zl., starší děvečce 40 zl., mladší 30 zl.; k tomu dostaly služky malé přídavky po šátku a pod. Plátno a setí lnu neb sázení bramborů čeledi v tom čase již odpadlo. Dělnici na řepě denně se platilo 30 kr. a tolikéž u mlácení strojem. Ve žních se platilo sekáči 1 zl. od posečení jednoho korce obili a odbíračce neb dělníkovi 50 kr. denně. Vazačkám se obyčejně platilo velkým snopem. Také buchty z mouky pšeničné se ve žních pekly. Odešel-li některý služebný mezi rokem ze služby, hospodář zaplatil mzdu dle % v čelední knížce uvedených, a sice: za prvé čtvrtletí 20%, za druhé 25%, za třetí 30% a za čtvrté 25%.
Také mzda řemeslníků byla mírná, době přizpůsobená. Zedník pracoval za 60 kr. denně a pracoval pilně od 6. hodiny ranní do 6. hod. večerní, jen v poledne hodinu odpočinul. Přibití nové podkovy stálo 30 kr. - Také nebylo tolik různých peněžních dávek, daní, pojistek a jiných, které byly po převratu zavedeny. Daň obratová nebyla a daň z důchodu aneb rentovou jen výjimečně tu a tam některý zámožný rolník na vsi platil. Také daň z poražených prasat v domácnostech neexistovala. Z pojistek platilo se pouze pojištění proti požáru.
Mladí rolníci, postrádající tehdáž většinou jakéhokoliv odborného vzdělání školy měšťanské i odborných listů, počali se ve mnohých případech učit intesivnímu hospodářství od sousedních velkostatků. 48% pokles příjmu na ceně hospodářských plodin musela jim nahradit o tolikéž % zvýšená polní úroda. Tato snaha jejich v několika letech korunována byla úspěchem.
V tomto devátém desetiletí již mnoho snaživých mladých rolníků pochopilo že prohlubování půdy současně vyžaduje více hnojení. Proto mladí hospodáři s účelnou úpravou hnoiisk; hnůj chlévský byl konservován povážen od jara do žní vrstvami hlíny, močůvka zadržena ve zděných a krytých nádržích a pečlivě vozena a rozstřikována po polích. Činěny prvé pokusy vápnění pole a počato s používáním saturačních kalů: také umělých hnojiv počalo se ve větší míře používat, zvláště pro řepu a žito, pro které se v tom čase nejvíce dávala pařená kostní moučka.
Této zaváděné novotě v středních usedlostech poušklíbli se často hospodářové starší, řkouce, že takovému pokrokáři uspíší nákladný způsob hospodaření jeho pád. Avšak tací pochybovači po několika letech přesvědčili se o opaku. Hospodářům, intensivně své hospodářství zavádějícím počaly jich půdy vydávat o polovici větší úrodu, a jelikož slabé dřívější úrody při láci hospodářských produktů jen stěží kryly režii hospodářovu jevil se při zvýšené úrodě jistý zisk po odečtení veškeré, i tímto novým hospodářstvím zvýšené režie. V takovémto intensivním hospodářství, když nastala větší sklizeň obilí a řepy, bylo více krmení, slámy, chřástu a řízků, z polí vymizel šťovík, kopretina a jiné zhoubné plevele; počaly se dařit jetele a ve stájích zastaveno o třetinu více kusů hovězího
str. 96
dobytka, a to dobře živeného. Staré stáje všude tam nepostačovaly a musely být rozšiřovány, obyčejně přibráním jedné vedlejší místnosti; jinde, kde finance to dovolovaly, stavěny nové, moderně zařízené stáje.
Byli to také povětšině mladí hospodářové, kteří si zvykli na mandélkování požatého obilí a byli vytrvali v sušení. Na obilních trzích prodalo se jen dobře suché obilí. A mlynáři vůbec a na potocích zvláště počali si libovat, jak se jim dobře mele suché žito, v mandélkách sušené. 35)
Ač od roku 1883 zavedením pérového řepného vyorávače nastal v dobývání řepy velký pokrok, přece při jarním obdělávání ještě v celém devátém až i desátém desetiletí práce šla zvolna - scházela dosud dokonalá plečka. A když, jak bylo vylíčeno, počala mladá řepa s polí se ztrácet, obával se rolník mladou řepu jednotit, dokud listy nenasadila. Potom šlo jednocení volněji, dostavilo-li se deštivo, uvázlo jednocení tak, že často trvalo až do senoseče. Po zjednocení se tehdáž řepa neproplečkovala, a než se seno usušilo a došlo k druhé okopávce řepy, byla řepa opět plevelem zarostlá a půda ztvrdlá, takže druhá okopávka trvala ;tak dlouho, jako jednocení. Teprve ke konci devatenáctého století počala se řepa plečkovat jednořádkovou tříradličkovou, zcela primitivní plečkou. Hospodářové dohodli se často mezi sebou a pomáhali si. Obyčejně tři dali své jednořádkové plečky na rozporku připevniti tak, že dvě připevněny po koncích a třetí v prostřed u kruhu, a tato se připevnila na delší řetízek, aby byla vzadu, mezi oběma plečkami postranními. Tyto tři plečky tahal kůň neb vůl a tři hospodářové navzájem si pomohli při vodění pleček a tak svoje řepy proplečkovali, při kterémžto způsobu plečkování odpadlo tahání plečky lidmi. Teprve ke konci devatenáctého století sestrojil strojník Červinka v Čelákovicích n. L. dokonalou jednotnou plečku na 3-4 až 5 řádek.
Hrůbkování řepy provádělo se již v osmém desetiletí. Když hospodářové seznali, že hrůbkováním řepy za suchého počasí se řepě zpřetrhávají a paprskům slunce odkrývají jemné vlásinové kořínky a řepa tím sežloutne, upustili namnoze od hrůbkováni vůbec.
7. Nezadržitelný postup pokroku na vsi, přes vleklou krisi let osmdesátých.
Trvalo to 40 let, od let šedesátých až do konce devatenáctého století, než zavedena byla ve všech odvětvích hospodářství práce strojová na místo práce ruční. U některých hospodářských strojů vystřídal se v mnohých větších usedlostech trojí druh pohonu. Nejprve zařízen byl v osmém
35) V tom čase žito mlelo se na mouku obyčejně na malých mlýnech na potocích, které měly zastaralé strojní zařízení, jež přes to ze suchého obilí semlelo pěknou mouku. Leč skutečně suchého obilí dostalo se jim k mletí jen zřídka a z obilí tupého byla také mouka vlhká, která se pak v moučnicích ve hrudy slila a chléb z takové mouky se obyčejně nepovedl. A hospodyně všechnu vinu za to dávaly mlynáři, že špatně obilí semlel. Pozdějším sušením obilí se dokázalo, kde byla vina.
str. 97
a devátém desetiletí žentour s pohonem tažné síly, v desátém desetiletí zaváděny motory benzinové a v prvém desetiletí dvacátého století počala se již zaváděti elektřina.30) Kde si pořídil hospodář benzinový motor na misto žentouru, odkoupil od něho žentour rolník z pohorské vsi, kde se žentoury zaváděly, a když obce zařizovaly elektriku, tu putovaly benzinové stroje do odlehlejších obcí.
Vystřídáním mnohé těžké zemědělské práce ruční prací strojovou vnesen byl do vsi docela jiný, nový život. Na mladší zemědělský lid, zvláště na dorost zapůsobila možnost delšího spánku a poznenáhlý kratší a lehčí výkon denní práce, kterou nový stroj v hospodářství nahradil. A následkem pohodlnějšího spánku a méně práce sílilo u zemědělského člověka tělo a zároveň také duch. A to byla také jedna z příčin, že ve dvacetiletí od roku 1880 do roku 1900, přes to, že trvala hrozná hospodářská krise, vnikla v míře velmi značné do vsí osvěta. V těch letech zařizovány byly v obcích čtenářské jednoty »Besedy« zvané37), do kterých přistupovala polovina i více občanů; první čas stanoven a vybírán byl členský příspěvek 5 zl. ročně. Později, když knihovny již vzrostly, snížen býval členský příspěvek na 3 zl. ročně, při čemž obyčejně již zůstalo. A v těchto prvých kulturních spolcích na vsi téměř všude vládl čilý, po vzdělání dychtící duch. Nebývaly to spolky jen dle jména, nýbrž byly to spolky, kam se denně několik rolníků a v neděli a ve svátek všichni hospodářové a také mužský dorost k přátelskému pobavení sešel.
Po roku 1880 pomíjí nadobro přádlo a na místě kolovratu pomalu nastupuje jako večerní kratochvíle kniha.
Všichni tehdejší zemědělci, kteří od školních let rok od roku důkladně zkoušeli tvrdost cepovky ve dlani, tíhu zrním naplněné rozsívky na raněnou při chůzi kyprou měkkotou, kteří celé týdny o senoseči a žních co den vycedili potůčky potu při ohánění se kosou za nejparnějšího letního dne, ženy, které po celý den musily k zemi ohnuté, až na tělo propocené, stačit odebrat a v hrstě srovnat za sekáčem posečené obilí, jiní, kteří denně musilí množství věder těžké vody navážit, hrudy na poli tlouci, neb ze stoje velkou motykou řepu okopávat a jiné těžké práce vykonávat, jež za ně nyní stroj pomocí motoru neb tažné síly vykonává, všichni ti lidé od hospodáře až po pohůnka a služku vážili si každého hospodářem pořízeného nového stroje.
A což hospodář! Jako oko v hlavě opatroval každý nový stroj, přísně dbal na časté a dostatečné mazání, stroj zmoknout nesměl, a když stroj prácí svoji dokončil, musil být ihned vyčištěn a na své místo uložen; u strojů kola prkénky se podložila, aby obruče nerezivěly. Půjčil-li soused sousedovi některý stroj, tu předcházelo dlouhé kázání a poučování, jak se má se strojem zacházet, hlavně dost mazat - zvláště u mlátiček a sekaček.
Vždyť ponejvíce se zaváděly a nakupovaly stroje do hospodářství od let 1880 do 1900, v letech oné hrozné krise zemědělské; a přemnohý
36) Na Hradecku zavedena byla inž. Janem Černým, pozdějším poslancem, po prvé elektřina do vsi Věkoš roku 1907.
37) Prvá »Beseda« na Jaroměřsku byla od roku 1883 v Máslojedech.
str. 98
hospodář toužil po několik roků po žentouru, secím stroji, pak sekačce, čtyřřádkové plečce na řepu, samočinných napajedlech, leč finanční poměry velmi často nedovolovaly pořídit si takovýto »luxus« do hospodářství, když se práce ta mohla také rukama vykonat. Tak a podobně bránily často hospodyně a maminky dospělým synům, když žebronili u rodičů o pořízení užitečného nového stroje do hospodářství.
Jakou radost v celé usedlosti působilo, když dovezen byl domů některý z nových strojů. Po celé vsí se to vypravovalo, sousedé jeden za druhým přicházeli, aby si nový stroj prohlédli a jej posoudili. A obyčejně od pořízení, na př. mlátičky se žentourem, uteklo několik roků, než si koupil týž hospodář nový secí stroj, a opět nastala několikaletá pausa, nežli se mohl týž hospodář odvážit koupit si žací stroj, a ještě později na př. Červinkovu 4řádkovou plečku a naposled dokonce Chvojková samočinná napajedla. Než se těchto několik nejpotřebnějších, přímo nepostradatelných strojů v hospodářství pořídilo, uteklo často čtvrt století! Vždyť těch peněz byl v tom čase veliký nedostatek a v každém hospodářství bylo často nutno koupiti i levnější nářadí, jako byl vál, sakovák, Horského harka, pohrabovač, čisticí stroj, vůz, a byly nutné jiné a jiné opravy, na př. hnojisk, chlévů, prasečích chlévků, což vše bylo ve stavu zastaralém a vše dohromady vyžadovalo značného nákladu. A každý takový podnikavý hospodář, povětšině neskolený, samouk, když byl si stroje do hospodářství pořídil a budovy hospodářské moderně opravil, teprve až naposled jal se upravovat poněkud obytné budovy. Pohodlí pro sebe až naposled.
Jest zbytečno vykládat, jakou vzpruhou bylo pro každého tehdejšího hospodáře, když ohlédl se zpět na výsledek své těžké, mnohého strádání vyžadující úmorné práce, na své moderně zařízené a hospodářskými stroji opatřené hospodářství. Jak si každý takový hospodář vážil každé, nyní získané chvíle času, aby ji zužitkoval ku povznesení a dalšímu zvelebení svého hospodářství. 38)
Mezi těmi rolníky, kteří svojí neúnavnou pílí dokázali uhájit za hrozně dlouhá léta krise zemědělské svůj rodinný majetek, jevila se zřejmá radost ze života. Tací rolníci připadali si jako vojíni, navrátivší se zdrávi z prožité velké války. Tací zachránění rolníci pracovali na své zachráněné rodné usedlosti bez únavy i potom, když již hmotné jejich poměry jim dovolovaly zjednat si za sebe dělníka. A často nenechali mnozí z nich práce ještě ani tehdy, když byli již svoji usedlost předali synovi neb dceři a odešli na odpočinek. Řídíce se zásadou, že práce šlechtí a podporuje oběh krve v těle lidském, stáli často do pozdního věku v práci po
38) Na př. nikdy se nerozvezlo tolik hlíny po jarním zasetí do hlubokých cest, na vymleté pole, do kompostu a jinam, a nikdy dříve ani později se neupravilo tolik okresních silnic a obecních a soukromých cest, jako v letech 1880 až 1900. Nikdy nebylo na vsi tolik ochotných rolníků vyštetovat a sjízdnou učinit tu kterou obecní cestu a také i chodník, když obec zaplatila k témuž účelu toliko hmotu. V přítomné době tato vzácná ochota pro veřejnost ve volných chvílích něco z ochoty podniknout, docela na vsi vymizela.
str. 99
boku syna-hospodáře, libujíce si, že jedině prací se získává chuť k jídlu a dostavuje se spánek, a zahálka že je počátek všech nepravostí.
Tyto dobré vlastnosti řádného hospodáře a řádné hospodyně dovedli tehdejší rolničtí rodičové vštípit svým dětem. Děti učily se od rodičů práci, šetrnosti a zbožnosti. Oplzlých řečí hospodář ani hospodyně mezi čeledí netrpěli. V neděli a ve svátek šel hospodář, hospodyně a děti i čeleď do kostela. Doma pohlídali buď staří rodiče, chůva anebo jedna služka.
Tato druhá, mladá selská generace, zrozená od let 1860 až 1890, která zažila ještě tvrdost ruční práce v zemědělství a před jejímiž očima se rodil nový život na vsi a ve statku i v chalupě, kdy mlácení obilí cepem rok od roku stále ubývalo, až na konec jí zbylo již jen tolik, že se stala skoro zábavou, kdy předeni příze ve všech domácnostech, od velkého statku až do baráku, jež celé zimní měsíce do 10 hodin večer se provozovalo, úplně přestalo, tato generace rolnického lidu (starší více, mladší méně již) i ti nejmladší si zapamatovali, jak ještě po letech 1880tých otec neb matka po celý rok v létě před čtvrtou a v zimě o čtvrté hodině ranní čeleď budili, a že čeleď teprve o desáté hodině večer mohla jít spát. Všichni tito lidé ještě zažili již od školy za jarního, zvláště ale za podzimního setí na polí tlučení hrud dřevěnou paličkou a pasení dobytka po lukách a později na strniskovém jeteli, když se dostavil prvý mráz a jetel přimrzl, čímž odpadlo nebezpečí nadmutí dobytka. A právě tito lidé, kteří jako útlé děti viděli své rodiče ještě namáhavě v potu tváři od noci do noci pracovat, a zvláště ti starší, kteří ještě mnohou namáhavou práci po několik roků s sebou dělali, než jim v tom otcem pořízené nové stroje ulevily, všichni tito až do smrti vzpomínali na těžké doby svého mládí v hospodářství, rádi o tom mladému lidu zemědělskému vypravovali a s velkým zájmem každý nový vynález v oboru zemědělském sledovali.
A tak, jako v letech 1880tých hospodáři a hospodyně těšili se z úlevy v těžké své práci a cítili radost ze života, rovněž tak cítila lásku k životu tehdejší venkovská mládež. Byla to radost pozorovati synka rolníkova, jakou radost jevil, když konečně prosby jeho otec vyslyšel a finanční poměry to dovolily, že se mohl koupit nový hospodářský stroj. Co to bývalo chlouby a jakou péči a obsluhu každý rolnický syn stroji věnoval a vždy si ho vážil! A tak se to dělo tehdáž všude po venkově.
Byla to tehdejší mládež, u níž se počal jevit čilý zájem o spolkový život, a když utvořila se později družstva, dala jim mnohé pracovníky neúmorné a později často nenahraditelné.
Přes několik roků trvající krisi hospodářskou počal se jakoby zázrakem všude na venkově jevit čilý pokrok, jenž nezadržitelným způsobem držel krok s touto krisí a překonav všechny překážky, nedal se již udusit. Do konce devatenáctého století bylo již málo obcí venkovských, kde nebyl hospod.-čtenářský spolek nebo Beseda. Tyto spolky čtenářské odbíraly denní listy, politický, obrázkový, humoristický a zvláště odborný časopis a zároveň kupovaly do svých knihoven knihy zábavné a poučné pro hospodářství i praktický život.
str. 100
Se spolky čtenářskými počaly se tvořit ochotnické divadelní spolky, v nichž venkovská mládež nacházela nejvhodnější příležitost naučit se veřejnému vystupování a zvláště řečnění. S těmito kulturními spolky zaváděny do vsi ušlechtilé zábavy, večírky recitačni, se sólovými výstupy a podobné. O poutních a posvícenských zábavách mizely dříve obvyklé pračky a na místě nich nastupovaly tance: česká beseda, dvořenka a francouzská čtverylka. Tyto tance nacvičil obyčejně některý student z vysokých škol, dlící doma na prázdninách. Následkem toho kladly se větší požadavky na hudbu, která i na venkově musela nacvičit hudbu k tancům, a zároveň byly objednány noty Straussových valčíků a tehdy moderních pochodů a polek, jež takové venkovské hudby musely vyměnit za dřívější staré taneční a j. skladby. 39)
Poslední čtvrtstoletí devatenáctého věku bylo dobou pěkných tanečních zábav na vsi. V tom čase dorost venkova věnoval se horlivě tanci. Tehdy chodili po vsích hrát kolovrátkáři - flašinetáři - denně nejméně jeden ves obešel, aby svojí hudbou, v níž byly vždy časové lidové písně, lid obveseloval. Při takové příležitosti mladá chasa buď v síni neb na mlatě ve stodole tancovala. Starší učili mladé, sotva škole odrostlé děti, tanci. Za takovéto příležitosti dospívající jinoch i dívka přišli po prvé k »muzice« již v tanci vyškoleni. A každý tanečník i tanečnice snažili se, aby tančili co nejlépe a aby »kritika«40) o nich jako tanečnících po vsi se roznesla.
Asi od roku 187S počaly se v létě v červnu a červenci pořádat na vsích první výlety s hudbou do lesů, a kde lesů nablízku nebylo, tedy do ovocných zahrad. Místo v lesích bylo voleno stinné a musilo tam býti rovné místo pro tanec. Na takové výlety za příznivé pohody sešlo se obyčejně mnoho lidí ze širého okolí a tam se holdovalo tanci. Bylo to pěkné podívání na směsici párů, točící se v kole, do set jich bývalo, ne pouze svobodného dorostu, nýbrž i mladších manželů. Tancovalo se všude s velkým zájmem, bylť tanec té doby jediný sport mladých lidí na venkově.
Tyto výlety ustoupily později výletům, pořádaným s různými atrakcemi a slavnostem národním, a po válce světové ochotnickým divadlům v přírodě.
Koncem devatenáctého století vymizely sólové tance ze vsi a tance v přírodě také. Tím zašla doba ušlechtilých tanečních zábav na venkově, až začátkem dvacátého století počala se jevit u mužského dorostu netečnost k tanci vůbec.
Ani paní móda nedala se ve svém vývoji krisí zadržet, počala v devátém desetiletí účinně zasahovati i mezi selský lid a snažila se mocně
39) Na Hradecku byla to hudba »Světská«, již dávno před tím chvalně
známá, jež nesla jméno po vsi Světí, kde sídlili její tehdejší kapelníci
Divišové. Tato venkovská hudba rovnala se tehdy kapelám vojenským,
byla dlouhá léta kapelou Sokola královéhradeckého.
40) Tehdejší výborní a známí tanečníci na vsi zakládali si na svém
umění tolik, jako na př. dnes jezdci Selských jízd na své obratnosti
jezdecké.
str. 101
obyvatele venkova v tom ohledu zcela přeorientovat a přizpůsobit obyvatelům města. Nebylo již na vesnici u mužů pěkných žlutých kožených kalhot nad koleny zavázaných, bílých punčoch a nízkých střevíců, v nichž si ještě leckde v osmém desetiletí vykračovali v neděli do kostela staří dědové; s jich vymřením vymizel rázovitý mužský kroj, jehož hlavními součástkami byly dlouhý kabát i frak, červená vesta a černý klobouk - širák. Mladší hospodářové nosili již vesměs kalhoty na vrch bot, zvané »pantalony«, a krátké kabáty a kravatu volně na límci košile uvázanou; starší hospodářové v tu dobu nosili kalhoty do vysokých, vyleštěných, bot, bez faldů, »uherky« zvaných 41), a v neděli kol krku na košili vázali si černý, hedvábný šátek a na hlavě nosili černý plstěný klobouk, 42) Také tento rázovitý slušný kroj během devátého desetiletí vymizel z venkova úplně.
U žen vymizel již tak zvaný »špenzl« 43), jenž ještě v osmém desetiletí starými ženami v neděli do kostela se nosil. Také zlatý neb stříbrný čepec pominul a nasadila jej na hlavu ještě v devátém desetiletí tu a tam zámožná žena jen o bohatých svatbách, když zastávala funkci »starosvatbí«, »Rajfy«, a po nich »krinoliny« (jež obé lze nyní spatřiti jen při divadelních hrách), po celé osmé desetiletí byly ovšem všemi ženami na vsi nošeny, zmizely později nadobro a již v počátcích devátého desetiletí len zřídka byly k spatření.
Také velké angorové »lochtušky«, zvláště u mladých svobodných děvčat již v začátku tohoto devátého desetiletí přestaly se nosit a toliko starší, vdané ženy je dotrhávaly a mladé dívky je při vycházkách ve všední dny aneb v zimě leště na hlavu vzaly. Na místě velmi objemných rajfů a krinolin nastala móda širokých sice, ale svislých sukní, na místě »lochtušek« opanoval všeobecně šátek - kartounový, tybetový a hedvábný - jako pokrývka ženské hlavy. Začátkem tohoto desetiletí bylo nošení klobouku rolnickým děvčetem ještě vzácné a jen ve velmi zámožných rolnických rodinách se objevovalo. Klobouk na hlavě rolnické dívky byl výstrahou rolnickému synku, že by marně se ucházel o její ruku, ta že jistě touží vdáti se za úředníka. A co to způsobilo řečí a kritiky mezi venkovským lidem, mládeží zvláště, že ta ona holka nosí klobouk!
Uplynulo celé čtvrstoletí i více, než se praktická přikrývka hlavy, klobouk, na hlavách žen vžila. U rozumných venkovských lidí působilo to trapně, co řečí bylo mezi lidem na vsi pro každý nový klobouk na hlavě venkovského děvčete, zvláště bylo-li z chudší rodiny. Ty venkovské ženy,
41) Tehdejší pražský arcibiskup kníže Schwarzenberg až do své smrti roku 1886 nosil na vycházky, jež denně navečer konal do císařské zahrady, tento kroj: dlouhý šosatý kabát, kalhoty do vysokých, leštěných bot, černou vestu a nízký cylindr. Pisatel jej denně na této vycházce po celý rok potkával cestou z míčovny.
42) Na podobizně dějepisce Fr. Palackého lze spatřiti takový, kolem krku ovázaný černý, hedvábný šátek.
43) Špenzl, kratičká kazajka těsně k tělu přiléhající, s nabubřenými rukávy, v nadloktí a v zápěstí úzkými, šňůrami na prsou i rukávech zdobená.
str. 102
které se provdaly a za svobodného stavu šátek nosily, až do smrti zůstaly jen při šátku a klobouk na hlavu nikdy nedaly. 44)
Ve střihu šatu lišily se tehdáž venkovské ženy a dívky od žen a dívek městských, avšak látky šatové nakupovány byly moderní a cenné, jako u žen městských. Zámožnější dívky rolnické v neděli a svátky do kostela oblékaly i šaty hedvábné. Šátky na hlavách nosily ženy ve svátky a neděle do kostela těžké hedvábné, pestře barevné a vlněné »tybeťáčky«.
44) Když po převratu byla do Národního shromáždění zvolena za agrární stranu prvá žena za poslance, 451etá rolnice Anna Chlebounová ze Džbánova, okres Litomyšl, zůstala i jako poslankyně a později senátorka věrna šátku a vždy všude šátek na hlavě nosila.
str. 103
KAPITOLA XII.
Jak se hospodařilo v letech šedesátých a sedmdesátých XIX. století.
(Obdělávání půdy, dobytkářství, ošetřování hnoje.)
V obcích na t. zv. »ZIatém prutu« položených do roku 1870 bylo často vidět pole, zorané do nízkých, asi 2 m širokých záhonů, jaké ještě za dnešní doby tu a tam spatřit lze při horách, na Slovensku zvláště. Záhony úzké, do dnešní doby na horských mělkých půdách používané, mají ten význam, že se tímto způsobem docílí vyšší vrstvy orné půdy, získané z hustých brázd, které se hlínou proto ani nezahrnovaly a na kterých skorém žádné aneb jen praslabé obilí rostlo. V mokrých polích měly tyto husté brázdy další účel, aby se do nich stahovala voda, čímž na záhoně se poli poněkud od vody uvolnilo. Jako při každém složení brázdy při orbě, i dnešní hluboké, se utvoří na 4 prvých brázdách poněkud vyšší hřeben, tak bylo též při mělké orbě, ale přece a ve větší míře při orbě do záhonů úzkých, vždyť hospodář dbal o to, aby prostřed záhona naoral silnější vrstvu ornice. A když pak rozseté zrno se několikrát branami jen po délce záhonu vláčelo - jen zřídka jednou přes záhony aneb koso - byl takový záhon branami zpracován v oblou formu.
Tyto úzké záhony oraly se do takové šířky, aby rozsévač, kráčeje pohodlně brázdou, tam a zpět posel takovýto záhon. A týž účel měla tato šířka záhonu též pro vláčení. Při vláčení párem potahu šel každý tahoun jednou brázdou, při čemž od druhého byl oddělen bidélkem, uvázaným u podsedního koně u chomoutu, u náručního u huby. Při jednospřežním vláčení šel tahoun též brázdou a brány zasahovaly vždy do poloviny. A dle šíře zabrané půdy branami řídila se orbou širokost záhonu. Při užších záhonech musil se podle toho řídit rozsévač, zabíral užší pruh pole a nabíral menší hrsté obilí.
Jak vlnitý vzhled mělo zaseté pole, takový a velice krásný vzhled skýtalo, když obilí počalo do výše růst a zvláště přede žněmi, kdy větrem se vlnilo.
Avšak sečení kosou-hrabnicí bylo na takovém nerovném poli daleko těžší, nežli za pozdějších širokých záhonů na poli rovném. Sečení dnešním strojem na těchto úzkých záhonech bylo by nemožné.
V krajinách nynější oblasti řepové s postupem pěstování řepy mizely úzké záhony s polí. V oblastech obilnářských udržely se úzké záhony déle, a jak již podotknuto, při horách ještě je dosti těchto úzkých záhonů. Na svazích horských mají husté brázdy na polích ten dobrý účel, že za letních lijáků zabraňují poněkud spláchnutí ornice s pole.
str. 104
Až do r. 1880 oralo se u malorolníků na našich hlubokých půdách na 8-12 a jen v řídkých případech na 14-15 cm. Již v letech 1860-70 ve školních čítankách byly poučné články pod nadpisem »Zlepšování půdy« a »Prohlubování půdy«. Poučných dnešních odborných časopisů tehdáž skoro nebylo a o hospodářských školách nižších pro malorolníky nebylo ani slechu.
U velkostatků počalo se v letech šedesátých s intensivním hospodařením, což počínalo v prvé řadě s prováděním hlubší orby. Mezi chápavými hospodáři, zvláště v zámožnějších selských rodinách, kde syna, příštího hospodáře, dali rodiče do města buď do IV. třídy obecné a nejvýše 1. třídy reálné školy, tito synkové s takto nabytým poněkud lepším vzděláním scházeli se později s mladými hospodářskými adjunkty ze sousedících velkostatků (za tehdejší doby byli na každém velkostatku mimo správce jeden a obyčejně dva) a těmi byli pobádáni, aby na svých středních statcích prohlubovali také pole hlubší orbou, jako oni to u velkostatku činili. 1)
Tehdejší rolníci měli podstatnou příčinu k nedůvěře proti hluboké orbě z nabytých přemnohých zkušeností, z nichž zde podrobně líčím případ s nepoměrně hlubokým zoráním pole v podzim pro žito.
Bylo mi 15 1/2 roku - tedy bylo to v roce 1875, kdy odešel otci po žních čeledín, a proto jsem orbu strnisk a naorávání pro setí již sám konati musel. Na hlubokém, do I. bonitní třídy klasifikovaném poli, na jižní straně vsi, směrem k historicky památnému Chlumu, na měkkotě po pšenici, zoral mi otec 3 brázdy a ukázal mi, jak daleko mám zorávat a kdy začíti zaorávat záhon, a zařídiv mi ruchadlo na obvyklou hloubku orby s přísným rozkazem, abych pěkně oral, odešel. Jsa častým svědkem toho, jak vedle přes mez můj zmíněný bratranec proti vůli svého otce hluboko oře, přestrčil jsem si rovněž zapikač o několik děr na hřídeli dále kupředu a zařídil tak ruchadlo na hlubší orbu; pozoroval jsem, že ořu o 1 cm - 2 1/2 cm hloub, 2) než jak otec mi ruchadlo zařídil, a viděl jsem, jak se pole za mnou zorané začernalo černou krupkovatou - ale mrtvou - půdou. Týž den již otec ke mně nepřišel, ale na večer kráčel po mezi
1) Byl jsem svědkem. jak na krásném statku mého strýce v naší vsi
Máslojedech č. 17 můj bratranec Jos. Volt, o 10 let starší mne, vychodivší
2 roky reálné školy v Hradci Králové, prohlédl si vzorně vedené hospodářství velkostatku Hoříněves, jenž patřil tehdáž znamenitému národohospodáři Liebigovi, továrníku z Liberce, a za podzimní přeorávky polí
s úctyhodným svým otcem - mým strýcem - často vedl hlučnou debatu; chtěl hloub orat, čemuž jeho otec všemožně zabraňoval. A tak se
za den několikrát opakovalo, že syn Josef, když otec odešel, přestrčil
zapikač na hřídeli svého pluhu o 2 až 3 díry na hlubší orbu a totéž
učinil chasníkovi u pluhu, taženého druhým párem koní. Otec znal již
-toto synovo počínání, za chvíli přišel a zapikače u obou pluhů - ruchadel zastrčil zpět, na mělčí orbu. To se opakovalo za den několikrát
a za bouřlivých výstupů. Tyto pro pozorovatele často zajímavé scény
otce se synem pro přehlubování půdy odehrávaly se na podzim po několik roků, až do doby, kdy syn statek od otce převzal v roku 1883.
2) Na tvrdém dosud nezkypřeném spodku půdy nešlo ruchadlo na
jednou o mnoho hloub, i když je oráč na sebe hlubší orbu zařídil.
str. 105
jeho starší bratr, můj strýc, aby obešel všecka pole svého statku, což dvakrát denně pravidelně po celý letní čas konal, a zašel ke mně, podíval se, jak ořu; zůstal jsem stát, uvítal vždy milého strýce, on prohlíží za mnou brázdu a praví: »Ty, Josefe, se učíš od našeho Josefa hluboké orbě, jenomže ty ořeš již hloub než on.« A dále mi pravil: »Dej si zapikač do té díry, jak ti to tatínek nařídil, a hleď brázdy hluboké přikrejt, dokud on sem nepřijde, abys nebyl od něho bit. Uvidíš, jaká tady bude úroda na tomhle do černá zoraném poli! Poslechl jsem rady strýcovy a ruchadlo vymělčil. Měl jsem takto zorané asi 2 korce. Druhý den, když mne byl otec opět na pole k orbě zavedl, zoral jsem obvyklou hloubkou asi na 10- 12 cm další 2 korce. Po 14denním zaležení této naorané měkkoty výměry 4 korců zaselo se žito, tehdáž beze všeho přihnojení umělým hnojivem, jehož se u malorolníka v tu dobu ještě zřídka kdy používalo. Otec již na podzim kroutil hlavou, obcházeje zelené žito, co že je na polovině tak špatné. A což pak na jaře! Již v podzimu vyhledal jsem strýce a prosil jej, by otci neprozradil na mne, že hlubokou orbou jsem zavinil, že na polovině pole je žito špatnější. Co živ jsem, tak bídnou úrodu žita na našem poli nikdy jsem neviděl! Zmíněné dva hluboko zorané korce daly nic více než 6 korců žita - 3 korce po korci - kdežto druhé dva korce daly každý 7 korců. Sláma byla na loket - 60 cm dlouhá, tenká, že by každé stéblo se dalo do ucha sedlářské jehly navléknout. Otec na jaře si domyslil, co se stalo; marné bylo mé zapírání; padlo několik pohlavků. Strýc varoval mne do budoucna před hlubokou orbou a syna Josefa vedl několikrát do žní se dívat, jak působí na našem poli tak vychvalovaná hluboká orba. A jelikož toto pole docházelo k cestě, kudy mnoho lidí denně chodilo, mnohý si žita tak ve vzrůstu nestejného povšiml a o příčině toho se po celé vsi mluvilo. Když přede žněmi otec vzal matku a vedl ji podívat se, co jsem zavinil hlubokou orbou na 2 korcích žita, dostal jsem pak znovu výplatu od matky, a výčitky a domluvy byly po dlouhý čas na denním pořádku. Vždyť mojí vinou se stalo, že před žní se otci nedostalo na chléb žita a on musil 6 korců žita přikoupit.
A takovéto a podobné případy provedení nerozumné hluboké orby i od dospělých rolníků přicházely v každé vsi na světlo a byly jiným pro výstrahu. Jaký potom div, že každý se bál - já také - na podzim »o díru« zaorat hloub, že k prohloubení půdy jevil se tenkráte u zcela odborně neskoleného rolnictva velký odpor.
S mým bratrancem po naší i mnohé na jejich polích podobné a citelné katastrofě, prohloubenou orbou zaviněné, počali jsme přemýšlet a konečně ptali isme se adjunktů na sousedním velkostatku hoříněveském, jak to dělají a čím to je, že oni na podzim ořou na 20—25 cm hluboko a že jim řepa ani obili s polí neutíká, jako to činí na selských polích. A tak se nám dostalo vysvětlení a my jsme snadno pochopili, že velkostatek již za roboty měl poznenáhla pole hloub orána, než sedláci.
Velkostatek nepásl dobytek, aby mu hnůj roznášel, naopak prováděl žír dobytka a držel poměrně daleko větší stav dobytka než sedlák. Hnůj velkostatku, znamenitě konservovaný a z jadrného krmení pocházející,
str. 106
oproti selskému hnoji měl trojnásobnou hodnotu, netrávil se na hnojisku jako hnůj selský, protože byl dobře konservován, a proto se u velkostatku mohlo dát dvakrát takové množství na korec pole než u sedláka; dále dovážely se do Hoříněvsi a Smiřic vagóny hadrů, odpadků to z libereckých textilních továren, jimiž se pole hnojilo, a na konec prý to byl opět Liebig, který počal z Německa nakupovat nově vynalezená a do obchodu zaváděná umělá hnojiva, která dal chemicky zkoumat, než jich použil. A prvý byl to Liebig, který, když v roce 1861 koupil panství Smiřice-Hoříněves, jenž dal zdrenovat všecka pole, a sice: stráně, ať k jihu nebo severu skloněné, rovinatá pole neb vlhké oupady. Rozdíl se činil toliko v hlubším neb řidším provádění drenáže, jak na tom kterém poli žádala toho potřeba.
A vedle takto moderně obhospodařovaných liebigovských velkostatků krčili se namnoze studem za své primitivní hospodaření a svoji úrodu na pozemcích, stejné povětšině bonity s pozemky velkostatku, drobní a střední hospodáři.
Dlužno uvážit, že. jak jsem uvedl, velkostatky již za roboty měly oproti malorolníkům o několik cm hlouběji oraná pole. A jelikož, jak jsem z vlastní zkušenosti seznal, náležité prohloubení a do úrodného stavu zavedení zcela hubeného, mělko oraného pole trvá 15 až 20 roků, byly o tolik roků velkostatky před drobnými zemědělci napřed.
Podívejme se dále, jak v těch letech 1860-70 to ještě u drobného rolníka ve zdejší úrodné krajině vypadalo s dobytkářstvím.
Otec můj na 40 korcích výborných polí a 7 korcích luk držel v tom desetiletí 5 krav dojnic, 3 roční telata a 2 odstávčata, pár koní a 2 hříbata. Dobytek hovězí se pásl na jetelišti, jakmile se prvý špatný jetel - obyčejně ze 2 dílů šťovík - skrmil, neb, byl-li kde ponechán úhor, na úhoru. Dobytek jak šel hladový na pole, tak vracel se hladový s pole. Ve stáji se mimo krátké letní období, kdy se krmilo jetelem, po celý ostatní čas v roce krmilo jen čistou slámou. Dojnice a odstávčata dostávaly ráno, tu a tam též večer, nápoj se žitnými otrubami, víc nic.
Jakmile se s luk sklidila prvá otava, vyháněl se veškeren dobytek rozvázaný ráno na pastvu. V tom čase pozbyl každý hospodář práva na svou louku. Pásli tam pasáci z celé vsi i chalupníci,3) kteří vlastních luk neměli, a tak na podzim na všech lukách i tam, kde jen kyselá ostřice se dařila, hemžilo se to dobytkem.4) Pasáci bavili se při tom různými hrami a houpali se na vrbách.
Pamatuji, jak otec ještě v listopadu často nechal dobytek pást a liboval si, že opět se za těch několik dnů ušetří trochu slámy.
Nastalo-li po žních příznivé počasí a strniskové jetely poněkud urostly, spásly se na podzim za suchého počasí dobytkem, provazem k sobě svázaným.
3) Chalupníci, obyčejně sami hospodáři, pásli od jara své, obyčejně
2 krávy, provazem za sebou svázané po úzkých mezích - kde to bylo
možné - po všech cestách a březích, vůbec všude tam, kde se trochu
trávy zazelenalo.
4) Bujnému, pastvě nezvyklému dobytku vázaly se za provaz na krk
as 8 cm široká dřeva »krumpolce« zvaná - od německého Krummholz -
aby tlukouce je do nohou, v běhání jim bránila.
str. 107
Pasák dobytka na jetele musel být moudrý a dbáti toho, aby se dobytek nenadmul. Převáděl dobytek po chvilce pasení na bujném jeteli opět na delší dobu na místo spasené. Stalo-li se, že na podzim urostlo mnoho ozimého osení, zvláště žita, a uhodily holomrazy, pásl se pilně dobytek na osení.
Se slámou se muselo stále po celý rok šetřit. Vždyť úroda obilí, zvláště jařin, byla obyčejně slabá, takže se dobytek musel krmit slámou z ozimů, a sice hovězina pšeničnou; žitnou slámu čeledín denně řezal koním, přimísiv do ní trochu sena, a nebylo-li, tedy pár zrn ovsa. A tak se stávalo, že veškerá úroda slámy se skorém skrmila a ku stelivu žádné nezbývalo. 5) A přece nebyl dobytek hovězí tak špatný, jak by se mnohý nynější hospodář domníval. Naopak. Vzduch, pohyb a pastva velice dobytku prospívaly. Dobytek tehdejší nebyl sice tučný, ale zdravý a vyvinutých koster a ušlechtilé postavy a chůze. Slintavky a kulhavky dobytka nikdy nebylo.
Ve stájích stál dobytek buď na holém stání, jež tehdáž bylo vesměs dřevěné, a když se podestlal, tedy to bylo jen na noc. Obsluhující čeleď musila po celý rok výkaly lopatou na hnojisko vyhazovat. Hnůj od dobytka se tahal železným kopáčem a dělo se to jednou za den, vždy ráno. V hospodářstvích, při kterých byl les, vždy na podzim neb po jarním zaseti vyhrabalo se stelivo. Ten, kdo les neměl, hleděl si díl lesa k vyhrabání stlaní koupit od velkostatku neb měst.
Dlužno uvážit, jaké kvality mohl být tehdejší chlévský hnůj v malozemědělství a jaké nepatrné množství se ho do roka vyrobilo. Vždyť dobytek se jedině slámou krmil a slabě slámou, zvětšiny stlaním lesním, podestýval. Jaká hodnota výživných látek rostlinných mohla z toho vzniknout!
Stlalo-li se v některém hospodářství pod dobytek přece trochu slámy, tu čeleď, vytahujíc závaly hnoje na hnojisko, nikdy je nerozkulila, neurovnala. Bylo lze často spatřit, zvláště při horách, že služka, tahajíc hnůj, svinuté závaly na přední lícové straně hnojiska jednu ke druhé rovnala, stavíc je stojmo k sobě, a když řadu dokončila, počala je týmž způsobem do druhé vyšší řady rovnat opět z té strany, kde byla prvou řadu dokončila. Tímto rovnáním závalů, jež byly sem a tam pleteny a často dovedně rovnány, skýtalo sice hnojiště pěkný pohled, avšak hnůj na jakosti tím utrpěl. Mohl totiž vzduch i slunce hluboko mezerami, vzniklými z narovnaných kulatých zával, do hnoje vnikati a tím hnůj vysušit a posledního zbytku dusíku zbavit.
O nějakém účelném konservování chlévského hnoje nebylo v tom čase ani zdání. Hnůj se za celý rok na hnojisku nesrovnal ani nesešlapal,
5) Byly četné případy a stávaly se v každém větším hospodářství, že když hospodář s čeledínem na poli anebo jinde mimo dům dleli, služka, srozuměná s hospodyní, vylezla na seník, aby naházela sena buď lučního neb jetelového a nanosila je hladovému hovězímu dobytku. Poznal-li čeledín, že sena ubylo, sdělil to hospodáři, a bývalo z toho v domácnosti mnoho nepříjemností.
str. 108
tím méně vrstvou hlíny kdy posypal. Na mnoha rolnických dvorech bylo hnojisko na nejnižším bodu umístěno a tam se za deště všechna voda okapová se střech a celého dvora stékala, hnojisko bylo ve většině usedlostí buď zcela neb jen zčásti obezděno, se dnem zcela měkkým nevyštětovaným.6) V mnohých hospodářstvích byla z hnojiska velká louž černé vody, v níž celý rok se husy a kachny koupaly a po celý den zobaly na hnoji do poloviny louže položeném; působily na něm značnou škodu a do vody jej zatahovaly.
Hladina takové vody v louži sahala až po nezbytný kanál, kudy po celý rok buď do návsi nebo do silničních příkopů tekla, jinde řinula se do vlastní zahrady, kde stálým sáknutím, zvláště za letních měsíců, mnohé ovocné stromy v kořenech podmáčela; len v řídkých případech vytékala na vlastní pole. Ale i v tom případě k užitku takováto močůvka mnoho nepřispěla, protože sákla stále jedním směrem, na jedno a totéž místo. A tím se stávalo, že obilí v těchto místech poléhalo, že shnilo, brambory pak nadobro zčernaly. Rozvážení močůvky v sudech po polích byl v tom čase zjev velmi řídký.
A jen několikrát za rok, v letních parných a suchých měsících, tu a tam hospodář vzal dřevěnou lopatu, jíž obilí přehazoval, aneb nařídil synu neb pacholkovi - tak se tendáž kočí nazýval - a hnůj se postříkal.
Takový hnůj, beze všeho opatrování, se velmi odpařoval a tím se stravoval; již od jara byl na kupu házen a v měsíci červnu a červenci již ho nepřibývalo. Když se počal přede žněmi na jeteliště neb úhor vyvážet, byla z takového hnoje učiněná kaše. Tehdejší lidé si takto zkašovatělý hnůj velice libovali a slamnatější hnůj jarní neb podzimní za špatný měli.
Lze si představit, kolik asi pole a jakým množstvím hnoje mohl tehdejší hospodář za rok pohnojit! Ještě v osmé desítce let devatenáctého století otec ani jednou neměl dosti hnoje na jeteliště, ač velmi skrovně hnojil. Obyčejně na jeden korec jeteliště se hnoje nedostalo a tak po 4 roky nehnojený tento korec pole se na podzim zasel pšenicí, bez hnojení chlévskou mrvou neb umělým hnojivem. Ač pšenice na hnojeném jetelišti po trojí orbě byla za příznivého, suchého léta pěkná, za vlhkých let obyčejně polehla, a ostatní pšenice po bramborách, bylo-li k nim na jaře hnojeno, byla vždy dosti obstojná; zvlášť po lnu byla pšenice na jetelišti nehnojeném velmi špatná a často až 50% snětivá.
A nyní, jaké hodnoty byla v tom čase půda, a sice i půda v naší bohaté krajině s několika metry do hloubky sahající vrstvou hlíny? Hluboká pole, zcela mělko oraná, nepřijala větší množství jarní sněhové, v mokrých letech zase dešťové vody. Následkem toho jarní setí přicházívalo o týden, často i o více dnů později. Tato půda málo a vždy za několik roků jedině chlévským hnojem hnojená (hnojení vápnem dělo se jen
6) Při vyvážení hnoje nebylo možno do hnojiska vůz k nakládání přistavit a stalo-li se tak, muselo se jen málo hnoje naložit, aby potah z bezedné louže vůz vytáhnul.
str. 109
v řídkých případech), byla slitá, stvrdlá, vzdorující jakémukoliv kypření. Dokud polního válce se neužívalo, i několikerým a ze všech stran vláčením branami hrudy za setí obilí se nerozdrtily a musely jedině ručními dřevěnými palicemi být roztlučeny. 7)
7) Půdu správně lze přirovnat k těstu; jako těsto za dostatečného přídavku tuku, másla a pod. dá pečivo křehké, delší čas netvrdnoucí, tak i půda s dostatek dobrou chlévskou mrvou hnojená a řádně zpracovaná má hlínu křehkou, lehko se drobící a delší čas vláhu udržující.
str. 110
KAPITOLA XIII.
Pěstování hospodářských plodin.
1. Osevní postup a hnojení.
Stav zemědělský po osvobození z roboty byl zaostalý. Nebylo téměř žádných hospodářských učilišť ani odborných listů; nebylo vhodných hospodářských strojů; nebylo mimo jediného »veverčete« - ruchadla jiného dokonalého orebního nářadí, nebylo polního válce ani hoblíku, harky, kultivátoru a jiných později skonstruovaných strojů a nářadí k obdělávání a kypření půdy. A také ruchadlo, ač již daleko lépe kypřilo půdu než předchůdce jeho rádlo, přece bylo ve stavu primitivním a trvalo dlouhá léta, nežli bylo zdokonaleno.
Veškeré práce hospodářské, mlácení obilí, sečení obilí i trávy na lukách, pohrabování strnisk, obracení trávy na lukách, rozsévání obilí a vše jiné vykonávala jen a jen jedině lidská ruka. V té době zemědělství zaměstnávalo mnohem více dělného lidu než později, v době používání strojů. Pracovních sil byl dostatek, až přebytek, a sil dobrých, což jevilo se zvláště u čeledi. 1) Tehdy rolník ve střední a velké usedlosti sám poměrně málo pracoval, obcházel jen svá pole a dohlížel k práci. Také hospodyně měly dostatek spolehlivých služek, které za ně vše udělaly. 2)
Příjmy v hospodářství byly sice skrovné, avšak dle toho řídilo se i vydání. Lid venkovský skromně žil, skromně se odíval a měl ve všem malé požadavky. 3)
Muži i ženy s láskou a zvláštní dovedností konali hospodářské práce; sekáč vládl výborně kosou travní a ve žních hrabnicí4), obě dovedl si sestrojit a kosu naklepat, a právě tak dovedl cepem výborně se ohánět a zrní rozsévat, došky ze žitné slámy vázat a střechu jimi pošívat, a jiné domácí práce konati. Za mužem nezůstala žena pozadu. I ona po většině dovedla dobře užívat kosy, mistrně ovládala srp, roubík při vázání obilí,
1) Na začátku druhé poloviny devatenáctého století nebylo ještě
textilního průmyslu, a po horách byla bída s nouzí, což pudilo tamní lid
do »kraje« do služby a do práce vůbec. V tom čase mnoho čeledě na vsi
bylo Němců.
2) V té době měly selské hospodyně zlaté, spokojené časy a proto také selská děvčata zůstávala věrna stavu, z něhož vyšla, a provdávala se
jedině za syny rolnické.
3) V tom čase žili na venkově většinou velcí muži a ženy; lidé jen
160 cm vysocí byli zřídka v našem kraji k vidění.
4) Hrabnice bylo orámované a rožněmi (60—70 cm dlouhými dřevěnými pruty) opatřené kosiště, jež při sečení bud obilí ke stěně rovně,
aneb u ječmene na řady kladlo.
110
str. 111
cep ve stodole a kolovrat. Byla to doba, kdy venkov se zalidňoval a populace na vsích značně přibývalo.
Dokud ještě se okopaniny - zvláště řepa, čekanka – nepěstovaly a pole se jen mělko vzdělávala, byla práce na polích poměrně lehká a odbývající. Po sklizni otavy se počalo se setím ozimů; za nejzpůsobilejší považována doba týden před a týden po sv. Václavu - od 20. září do 16. října 5). Po zaseti se již počalo s převůrkou měkkot, což bývalo do konce října skončeno. Nekonečná, úmorná práce v hospodářství bylo však mlácení cepem. jež začínalo po žních a trvalo s malými přestávkami až do jara 6).
V tom čase pěstovala se v polohách do 400 metrů nad mořem pšenice, žito a oves ve všech, i vysokých polohách, ječmen a olejka toliko v nízkých polohách, hrách, len a pícniny, hlavně jetele, a brambory ve všech polohách.
Ač krajinou zdejší mezi Jaroměří a Hradcem Král. táhne se tak zvaný zlatý prut, kde jsou hlinitohumosní, černé, hluboké půdy, namnoze červinky, silnou vrstvou žluté hlíny podložené, pěstovaly se v tom kraji až na nevelkou oblast zelinářskou na pravém břehu Labe poblíž Hradce Král. až do let 1860tých obilí a pícniny a sel se všeobecně len ke spřádání v každé domácnosti; a tu a tam též konopí. Také řepku, olejku všeobecně zvanou, velkostatky a větší rolnici pěstovali. Hrachu se selo v každé větší usedlosti po několika korcích. 7) Čočka se sela mnoho, ale jen na menších polích. Mák se sel na záhonech po menších výměrách. Brambory 8) se sázely pro domácí spotřebu; a spotřeba jich byla v každé domácnosti velká, neboť byly toho času polovinou živobytí. Vedle jetele červeného pro obchod se pěstoval též bílý a švédský jetel na semeno,které šlo na odbyt a draze se platilo. Také proso se dosti selo.
V této naší krajině se věnovala největší péče pěstování pšenice, v pohorských krajinách žitu. Pšenice sela se po jetelích, bramborách, k nimž bylo na jaře hnojeno, a také po hrachu a lnu. V těch letech se červený jetel špatně dařil pro nedostatek vápna v půdách, zvláště v půdách černých, kde i spodina sestávala z hluboké černé krupnačky, takže přes řídký jetel na jaře přerostl bujný šťovík, jenž svým červeným, jemným květem proměnil jeteliště v pole rudočervené; jinde v mnohých krajinách na takových, .na vápno chudých půdách, kopretina - všeobecně »svatojanské kvítí zvaná - zároveň se šťovíkem a jitroceli jetel zadusily.
Jakmile se toto špatné zelené jarní krmení seseklo a zkrmilo, a druhý, obyčejně řídký jetel neskýtal naděje na krmení ani na semeno, vyhnal
5) Tato doba setí platila pro níže položené krajiny. Horské krajiny sely o týden až 14 dnů dříve.
6) Při podzimní přeorávce bylo zhusta lze spatřit orajícího hospodáře s koňmi i když po celý rok se práci vyhýbal. Také cep neměl tehdejší hospodář rád. Raději dal chasníkovi na tabák, aby šel mlátit, a hospodář na poli oral.
7) Zvláště v naší obci Máslojedech selo se mnoho hrachu, neboť se říkalo že máslojedský hrách se brzy a dobře vaří; proto šel náš hrách na odbyt a dráže se platil, než z jiných obcí.
8) Tenkráte všeobecně »erteple« zvané podle německého »Erdäpfel«.
str. 112
se na takovéto pole dobytek na pastvu, a když pole vypásl, vyvezl a rozházel se tam od jara nadělaný chlévský hnůj a jeteliště se již přede žněmi zaoralo. Přes velice skrovné hnojení chlévskou mrvou přece se jí vždy při prvém hnojení pro pšenici nedostalo a nepohnojený díl se hnojil při druhé i třetí orbě. Po sklizni bílého nebo švédského jetele na semeno, což připadalo v začátku obilní žně, se rovněž vyvezl hnůj na toto pole - byl-li jaký pohotově - a pole se též zoralo. Nebyl-li hnůj, pásl se tam dříve dobytek, až se hnůj nashromáždil. A když hnoje vůbec nebylo, sela se pšenice bez hnoje. 9)
Pšenice se selo v nižších, úrodných polohách na jedné čtvrtině orných polí. Tak na př. u střední usedlosti výměry 40 korců polí se sela pšenice po jeteli nebo jetelovém semenu, po lnu, olejce, bramborách i máku, celkem po 10 korcích. Po pšenici se selo žito, a sice na 6 až 8 korců a na zbylé pole ječmen. Po žitě se sel částečně ječmen na zbylé části pole a po ječmene, a sice po výměře S až 6 korců se sel oves. A čtvrtý rok byl set po 5 - 6 korcích jetel a na zbylém poli po 4 až 5 korcích sázely se brambory, selo se kus lnu, hrachu, máku, krmné řepy, mrkve, prosa i čočky, ano tu a tam i kousek konopí na provazy bylo na polích viděti.
Tento osevní postup, kde pšenice se sela za 4 roky opět na témže poli a jetel za 8 let, se nazýval čtyřletý postup osevní aneb rozvrh na 4 vzůry.
Aby se jetel dařil, řídil se osev jeho tím způsobem, že druhá čtyři léta se sel na druhé polovině vzůru, kde tehdáž byly sázeny brambory, set len, hrách atd., aby rostl za 8 roků na témž poli. 10)
Rolníci v pohorských slabších půdách prováděli jen trojdílný postup osevu, a sice: prvý rok po jeteli tu a tam kousek pšenice, ponejvíce však žito, druhý rok oves a třetí rok jetel, brambory a len. V těchto krajinách úhoření bylo považováno za nezbytnost, aby bylo již po jarním zasetí dobytek kam na pastvu vyhánět.
Tam, kde se prováděl postup tříletého osevu, sel se jetel v šesti letech po sobě. A jetel v šesti letech po sobě setý, nebylo-li pole poněkud vápnem pohnojeno, což se dělo ovšem jen v těch krajích, kde byly pece na pálení vápna nablízku, se málo dařil. Plevely, jako jitrocel, kopretina a ponejvíce šfovík, udusily slabý jetel, takže i jeteliště bylo nutno v krajinách těch dobytkem spásati.
V polohách nižších, teplejších, kde se pšenice pěstovala, vynesl se hnůj chlévský, který se od jara do žní od dobytka získal, ještě přede žněmi, a sice již po prvoseči jetele, pro pšenici, ve vyšších polohách, kde se pšenice nesela, pro žito.
9) Za čtyři, případně za tři léta u osevního postupu tříletého dostalo
se poli velmi skrovného pohnojení chlévským hnojem, a to ještě hnojem
chudým na živné látky. Proto pole, na které se ani takovéhoto hnoje nedostalo, nechávána rok úhorem pro pastvu dobytka. Po úhoru se obyčejně
sela řepka.
10) Až na dnešní časy, kdy půdy jsou zhloubené, zvápněné a zhnojené, vyžaduje jetel řídký postup osevní, má-li dát dobrou úrodu.
str. 113
Hnůj do zimy nastřádaný se na podzim vyvezl na pole pro len, krmnou řepu,nebo mák a pod. kousky v hospodářství nezbytné zeleniny; hnůj přes zimu nastřádaný se na jaře vyvezl na pole pro brambory nebo hrách a také pro vikev s ovsem smíšenou, jež sloužila za zelené krmení pro dobytek v čas žní.
Pole pro pšenici určené se již v červenci zoralo a branami uvláčelo, a bylo-li hrudovaté, velké hroudy lidé dřevěnými palicemi roztloukali. V druhé polovině srpna, když se pole poněkud zaleželo, zoralo se; pro pšenici po druhé a opět řádně uvláčelo. Na to v týdnu před sv. Václavem se počínalo se setím pšenice, což trvalo asi tři až pět dnů po sv. Václavu, kteréžto desetidenní období setí pšenice bylo tehdáž v krajinách do 350 metrů nad hladinou moře položených, za nejzpůsobilejší dobu k setí této plodiny uznáváno a čas ten byl takřka přesně všude dodržován.
2. Setí.
Setí dělo se u většiny středních rolníků až do let osmdesátých a devadesátých, u chalupníků a v pohorských krajinách ještě o dvacet roků později rukou. K rozsévání zrna používalo se »rozsivky«, která byla ušita z domácího bílého plátna a měřila 80 cm do čtverce. Rozsivka byla na 4 cípech opatřena 4 úvazky, 80 cm dlouhými, ušitými z téhož bílého plátna. Rozsívka musela být vždy vypraná, sněhobílá. Rozsévač svázal dva úvazky po jedné straně rozsivky k sobě, navlékl takto svázanou rozsívku přes hlavu a zavěsil si ji na levé rameno. Při nabírání zrní otočil druhé dva úvazky kolem pytle s obilím, na poli postaveného, úvazkylevou rukou těsně přitáhl a pravou rukou zrní do rozsivky nahrnul, což dělo se z kleče. Když s nahrnutým zrním do rozsivky vstal, otočil si volné dva úvazky kolem levé ruky. Při začátku každého rozsévání se většina hospodářů poznamenala křížem a ti, kteří křížem se nepoznamenali, pravili: »S Pánem Bohem«, anebo: »Pán Bůh mi račiž požehnat«. 11) Nabrav pravou rukou do hrstě zrní, rozhodil je rozsévač vždy současně s vykročením pravé nohy, a sice jednou před sebe, po druhé úkosem od sebe tak, aby zrno rozséval v šířce dvou kroků. Když došel na konec pole, nebylo-li pole již orané do úzkých, asi 4 kroky širokých záhonů, odměřil si 4 kroky a rozséval týmž způsobem jako sem, zase zpět. Byly-li hony pole příliš dlouhé, takže by rozsévač s nabraným zrnem sem a tam nevystačil, rozměřil si hony na polovici, aneb zavezl obilí na druhý konec, aby tam opět mohl zrní nabrat.
Dokonalé rozsévání semene bylo uměním. Nejtěžším bylo přesné rozsetí jetelového a lněného semene, zvláště za větru. Proto rozsévání obilí vykonávali obyčejně hospodáři sami; často konali tuto důležitou a zároveň těžkou práci staří rolníci na odpočinku, jak síla jim k tomu stačila,
za syna, mladého hospodáře, pokud ten se řádně nenaučil zrní rozsévat. Zaučování mladých lidi mužů a také žen v rozsévání dělo se tím způsobem, že učedník kráčel při rozséváni po pravé straně a na dva kroky
11) Tehdejší zbožný lid se držel přísloví: »S Bohem počni každé dílo, podaří se ti. až milo!«
str. 114
od mistra. Těžkou úlohou při rozsévání bylo regulování množství výsevu, což musel rozsévač řídit nabíráním obilí do hrsti a stejnoměrně kráčeti; trvalo to u některého začátečníka několik roků, nežli si tuto zručnost osvojil. 12)
Rozsévání drobných, lehkých semen, lněného a jetelového semene nebo máku, bylo skutečným uměním, mělo-li být semeno stejnoměrně, nikoliv hromádkovitě - hrstovitě - rozseto, zvláště na jaře, kdy co den obyčejně duje vítr, který rozsévači proti větru jdoucímu každé rozhozené semeno, lehká semena zvláště, srazil zpět, čímž se stalo, že osení vzešlé tvořilo často husté hromádky a vedle nich byla opět místa holá. Aby se takovýmto neužitečným rozsetím hospodář citelné škody a často i posměchu později kolem osetého pole jdoucích lidí uchránil, rozséval za větru semeno jen s jedné strany, a sice s té, od které vítr foukal, tedy po větru, a proti větru šel naprázdno. Tím ovšem práce ta trvala dvakrát tak dlouho; hospodář však oběť tu rád nesl.
Při setí rozsévač musel chodit celého půl dne, často kyprou měkkotou, obtěžkán při tom násypem několika kilogramů zrní v rozsívce na rameni zavěšené; byla to v tehdejší době práce z nejtěžších a zároveň nejdůležitějších. Spolehlivého rozsévače nebylo lze obyčejně zjednati a hospodář tuto důležitou práci nerad komu svěřoval, věřil, že jen on sám dovede zrno do půdy správně rozsít. A přece ve větších hospodářstvích, kde se v té době obilnářství pěstovalo, a na dvou pětinách orné půdy ozimého obilí se selo, bylo rozsévači některý den rozsít po 5 korcích dopoledne a tolikéž odpoledne. 13) Za rozsévačem čekal pár, často dva páry potahů, aby obílí, obyčejně do hrubé měkkoty rozseté, zavlačovaly. 14) Rozsévač pak ovšem spěchal s těžkou prací. Bylo také často vidět ženu, buď dospělou dceru nebo mladou hospodyni z téhož statku, jak po boku otce neb pantáty 15) kráčela s rozsívkou přes rameno a rozsívala. Jinde zaučoval starý otec syna neb již mladého hospodáře, jenž po jeho boku kráčel. Rozsévač učedník obyčejně více zrna rozséval a proto mu otec zrno při nabírání čtvrcí odměřoval; s tímto zrním musel s otcem stejně tam a zpět vystačiti.
Rozsévání obilí dělo se u pšenice obyčejně do půdy uvláčené před krátkým časem a tím poněkud ulehlé, v kterémžto případě bylo zrno za rozsévačem »zahákováno«, v pozdějších letech »zaharkováno«; žito selo
12) Ač tehdáž byl všeobecný zvyk vysévat korec zrna na korec pole,
přece mnohý hospodář u pšenice se tím neřídil a sil dle vyhnojení toho
kterého pole, často jen 3 věrtele na korec.
13) Rozsetí zrna po jednom korci pole trvalo hodinu, také pět čtvrtí
hodiny i déle.
14) Při setí žita se hrubá měkkota před setím přibraňovala, aby zrno
žita nepřišlo příliš hluboko. Válců ke stlačení půdy tou dobou ještě nebylo.
15) Stávaly se případy, že buď syna v rodině nebylo, nebo byl na
vojně, aneb musil potah řídit. V takovém případě naučil otec rozsévat
dospělou dceru. A když tato se provdala, pomáhala rozsévat muži nebo
tchánovi. A tehdejší ženy byly hrdými, že mohou práci tak významnou
vykonávat, neboť byly pro to obdivovány a veřejně chváleny.
str. 115
se do kypré, naorané půdy 16), která byla před rozsetím jednou uvláčena - přibraněna . Žito se tolika branami tři- až čtyřikrát na místo zavláčelo.
Pohodlné pro rozsévače bylo setí na poli do úzkých záhonů - 8 až 14brázdových; kráčel brázdou a s obou stran záhon zrním poséval. Těžší úkol pro něho nastal, když u nás v »kraji« po roku 1860 počaly poznenáhlu mizet s polí úzké záhony, jež po letech 1870tých zmizely skorem úplně, když nastalým pěstováním řepy počalo se pole orat do záhonů širokých. V tom čase bylo dosti často na vzešlém osení zříti úzké i širší prázdné lysiny. A proto rozsévač, kterému se takováto nemilá věc již jednou na jeho poli přihodila, obávaje se, že po druhé opět by mohl pochybit směr, použil dvou tyček nebo hrábí; na konci pole odměřil vždy 4 kroky, tam tyč zapíchl a hleděl při rozsévání na tyč, šel rovným směrem a tak holé, zrním neposeté lysiny nevznikly.
Ne v každém hospodářství byl rozsévač. Tu a tam zemřel hospodář a manželka, vdova, vedla hospodářství dále; jinde byl hospodář churavý a rozséváni obilí nemohl vykonávat, Jiný hospodář se řádně rozsévání obili nemohl naučit. A proto byli v každé osadě lidé, vyučení rozsévání obilí, kteří za mzdu byli za rozsévače najímáni. Takových správných rozsévačů bylo málo a práce pro ně v době seti bylo mnoho. Vždyť i u velkostatků se až do let 1865tých všechno obilí rukou selo, a každý velkostatek měl své dobré rozsévače zajištěné, stálé. Ve mnohých větších hospodářstvích hleděl se starší hospodář vyhnout této namáhavé práci a rád si rozsévače za sebe zjednal, byl-li k zjednání vůbec. Toho byli si tito námezdní rozsévači vědomi a proto byli na své umění hrdi a často dělali »drahotu«. Najatým rozsévačům byla placena dvojnásobná mzda a strava musela být také lepší, než jakou mela toho dne chasa hospodářova. Zvláště potrpěl si každý takový rozsévač na »lok« kořalky, bez níž nebylo rozsévání možné. V některých případech menší chalupník, dobrý rozsévač a také sekáč, oboje tyto práce konal některému z větších rolníků ve vsi a ten za to mu s potahem obdělával jeho 6-8 až 10 korců polí. Zvláště dobří rozsévači jetelového a lněného semene na jaře měli práce o překot; byli po čas setí od časného rána, kdy ještě vítr spí, až do noci rozsévání semene zaměstnáni a často i do sousedních obcí najímáni.
Ale vše to rozsévání zrna rukou lidskou poznenáhlu zanikalo, až zaniklo úplně; vytlačeno a nahrazeno bylo prací strojovou. Dnešní rolník, který by uměl zrno rozsévat, je vzácností.
Za rozsévačem se rozházené zrno buď hákem, později tříradlicovou, velmi nepraktickou harkou zadělávalo do země a na to tři až čtyřikrát dřevěnými branami uvláčelo; po prvé po délce záhonu, po druhé přes záhony, po třetí z pravého rohu šmiku a po čtvrté po záhonech, Poslední vláčení muselo být rovné. Čeledínovi bylo brány vyklepávat, pakliže tu a tam na hřebík se chytil hnůj nebo větší hruda, by po posledním vláčení zůstalo zaseté pole vzhledné. V čas sucha, kdy se tvořily hrudy na poli,
16) Hospodáři tehdáž již věděli, že žito nesmí být utopeno, a přece půdu pro ně až třikrát orali, při čemž řídili se příslovím: »Jedna brázda jeden bochník, dvě brázdy, dva bochníky a tři brázdy tři bochníky.«
str. 116
musely ženy i děti školou povinné po čas setí dřevěnými palicemi, které byly připevněny na dlouhých násadách, hrudy tlouci.
Zahákované rozseté zrní po vzejití bylo pruhované; na 15 cm širokém pruhu bylo osení přehuštěné, na 15 cm pruhu bylo až řídké, dle toho, jak hák zrno zahrnoval. Později tříradličkovou harkou zaorávané zrno tvořilo také pruhované osení, ale pruhy byly drobnější.
Také zahákované zrno bylo příliš hluboko do půdy zaděláno a vyšlo ze země slabé, vyběhlé. Toto oslabení osení tehdejší hospodáři si přáli, neboť měli zkušenosti, že hloub zaseté obilí, a tím poněkud vysílené, přede žněmi nepoléhá.
5. Jak se pěstovaly obilniny.
Ačkoliv v tom čase se ještě prováděla mělká orba, přece půda pro pšenice a také pro olejku se již přede žní zorala a hnojem povozila a do setí ještě dvakrát přeorala. A proto pšenice v takto pohnojené a připravené půdě bujně urostly, což také nadměrné usívání podporovalo; 17) tím se stávalo, že za pohodlného listopadu, kdy země napolo zmrzla tak, že se mohl dobytek na osení beze škody vehnati, pásal se dobytek na urostlé pšenici. Z jara pak se musely pšenice obyčejně přižínat, což tenkrát bylo vítáno, neboť o zelené krmení bývala v této době, kdy se jetel nedařil, velká nouze. A přišel-li v červnu neb červenci liják s vichřicí, polehla jistě všechna pšenice, čímž na zrně a slámě se mnoho škody utrpělo.
Za sušších let dala stojatá, hustá pšenice 8-10 až také 12 korců po korci. V takových suchých letech jarní přižínání pšenici poškodilo.
V těch letech se sela pšenice ozimka, žlutka, mající měkké, buclaté, moučné zrno, dále červinka, tvrdého, klihlého zrna, která svým červeným klasem se od prvé lišila, o týden dříve dozrávala, poněkud tupšího stébla byla a poléhání více vzdorovala. Ve třech letech se tato červinka jednou sela na jaře, odtud byla »přesívka« zvána. Tvrdé zrno této pšenice bylo vždy o 4-5 kg těžší zrna pšenice žlutky a mlynáři ji o něco dráže platili než žlutku. Hodilať se přesívka lépe na mletí krupice. Na jaře sela se pšenice »fouska, která dala také tvrdé, poněkud režné, klihlé zrno, těžší váhy.
Pro jarní setí v naší krajině, kde hlinité, tehdáž málo hnojené a nevápněné půdy přes zimu slehly, orala se půda vždy ruchadlem, jedním koněm taženým.
Ječmen sel se obyčejně po předchozí stébelnině, zřídka po bramborách, a jiné okopaniny nebylo. Také ječmeni se zcela žádným hnojivem nepřihnojilo a dle toho vypadala sklizeň. Po korci namlátilo se 4-5, nejvýš 7 korců zrna, obyčejně slabého, tenkého, zadinovitého. Vždyť to byla třetí stébelná sklizeň s toho pole, na němž bylo před třemi roky málo chlévským, špatně konservovaným hnojem hnojeno. Dle zrna vypadala také sklizeň slámy.
17) Tehdáž selo se na korec pole zrní: pšenice tři věrtele, žita korec, ječmene korec, ovsa korec a čtvrt, hrachu 1/2 korce.
str. 117
Oves se sel též třetí rok po dvojí předchozí stébelnině, bez jakéhokoliv přihnojení půdy. Jako ječmen, také oves dal slabou sklizeň. Zvláště byl-li hospodář nevyčkavý za jarního setí a do nevyspělé vlhké půdy jařiny zasel. V takových případech objevila se jak v mladém ječmene, tak v ovse i hrachu samá šedá, po zemi se plazící, hustá tráva »smetánka«, která dusila mladé obilí.
A běda mladému jeteli, který byl obyčejně do ječmene nebo ovsa zaset! Po osečení obili nutno bylo s brýlemi na nose hledat útlé sazeničky jetele, který po žních smetánkou, šťovíkem, kopretinou a jitroceli byl nadobro udušen a zničen. Hospodáři nezbylo často než na takovém zapleveleném jeteli po žních pásti dobytek, v čemž bylo na jaře pokračováno. Lze si představit, jak se dalo orat a jaké hrudy se tvořily na takovém poli, za mokra osetém a dlouhý čas za každého počasí dobytkem tlapaném. Válce k drcení hrud nebylo.
Hrách se sel v každém poněkud větším hospodářství a volilo se proň pole dále od cest, aby děti trháním mladých lusek škody nenadělaly. Z té příčiny jej také menší chalupníci neseli a raději jej k vaření kupovali. O hrachu již tehdáž hospodáři říkali, že se pomáhá živit ze vzduchu. Seli jej do vyžilé půdy po kolikátém setí a navezli pro něj a rozházeli na jaře trochu hnoje. Hrách rozsévač rozsel na hrubou měkkotu na rozházený hnůj, a obé se najednou mělko ruchadlem zaoralo. Říkalo se, že zrno hrachu má takovou klíčivou sílu, že klíč prorazí prkno síly 1/2 coule.18) Hrách se sel velmi řídko, stačilo vysít na korec 1/2 korce i méně. Platilo o tom pravidlo, že mezi jednotlivými sazenicemi má být tolik místa, aby si mohla ovce lehnout. Hrách se v tehdejší době, kdy v naší krajině byly ještě neprohloubené a hubené půdy, výborně dařil, a zvláště v naší obci. V každé domácnosti, í městské, byl nepostradatelnou poživatinou, jmenovitě hrachové polévky byly výborné a často se v domácnosti vařily. Jelikož hrách velice nestejně nasazuje lusky a tím nestejně zraje, takže prvé lusky jsou vespod již zralé a často se počínají vylušťovat a vrchy mají ještě lusky zelené, za deštivých let ještě také kvetou, musil se hrách za zelena posekat; aby se zmoknutím a opět sušením nevylouštil, sklidil se často ne dosti suchý a složil se na patro, kde jistě uschnul, až zrno, i často zelené, ztvrdlo. Říkalo se, že hrách může kvést ještě na patře. V tehdejší nouzi o seno sloužila sláma hrachová - hrachovina - za krmivo koním. Po hrachu dařila se pšenice i žito. 19)
Prosa selo se mnoho, rovněž jako hrachu, avšak jen v krajinách, kde se dařilo. Nejlépe se dařilo v rovinách. V naší krajině se pěstovalo jen pro domácí spotřebu; v některých menších mlýnech na potocích vedle »krupníku« 20) býval také vylušfovač prosa na jáhly. Oba stroje z malých mlýnů poznenáhlu vymizely.
18) Coul 2 1/2 cm.
19) Hrách se těšil veliké úctě. Upadlo-li zrnéčko na zem, zbožně je
zdvihli a políbili. (Josef Holeček »Rodinný kalendář zemědělský«, ročník
1930, str. 55.) Moje babička, vyznáním evangelická, nás děti poučovala
a říkala: »Kdyby jezdec plným tryskem na koni jel a spatřil na zemi
zrnko hrachu, má s koně slézt a hrách zvednout, jelikož je na něm kalich.
20) Stroj na dělání krup z ječmene.
str. 118
Má k se ode vždy pěstoval na malých záhonech pobliž stavení na poli nejbližším, takže se ho korec, někdy i více sklidilo. Také v bramborách se síval do prostřední rozorané široké brázdy. A zajímavé jest, že ještě před čtvrt stoletím byl mák ušetřen před velkým škůdcem - vrabcem. Za nynější doby zaletují vrabci do máku i daleko od vsi, sednou pod makovici na stéblo a zdola ji naklovou, aby mák se na zem sypal. Na zemi pak mák sbírají; k vrabcům se slétají lesní hrdličky, pěnkavy, stehlíci a jiné zpěvné ptactvo. Nebezpečnějším škůdcem máku v naší krajině stal se od nedávná havran.
Len pěstoval se vždy nejen v naší krajině, nýbrž i v krajinách horských, vysoko položených. Sel se len ranný, jakmile půda na jaře vyspěla, a len pozdní kol sv. Medarda - 8. června. Pro len se již v letech 1860tých hnojilo hnojem chlévským, a sice již na podzim, aby hnůj se v půdě zaležel, avšak bylo to hnojení nedostatečné, poněvadž se len sel obyčejně po ovse, zřídka po žitě, kdy pole bylo zcela hladové. Bylo-li však příznivé jaro pro vzrůst lnu, teplo a časté, vydatné deště, zdařil se len velice, ať byl pak setý na půdě 1. neb 5. třídy bonitní. Ranný len se hleděl zasít před ostatním jarním setím, tedy co nejdříve, ovšem že do půdy vyspělé. Len byl a jest nejchoulostivější zemědělskou plodinou a zasluhuje nejpečlivějšího, včasného zasetí. Běda hospodáři, »zatlápne-li« semeno lněné. Může být jist, že sklidí jen poloviční úrodu. Již v letech 1860tých dováželo se k nám lněné semeno z Ruska v dubových, dřevěnými obručemi obitých soudcích, obsahu 1 1/2 korce. Semeno to zasílalo se z měst Rigy a Pernavy a jmenovalo se »rigavské« a »pernavské«; říkalo se mu »nové lněné semeno«. »Nového« - ruského - semene užívalo se od tehdejších časů pouze jednou setého ještě jednou k setí. Semene z II. setí užívalo se pro dobytek a přebytečné se prodalo na olej. Vařené lněné semeno poskytovalo výborný a zdravý olejnatý nápoj hovězímu dobytku, zvláště březím kravám, jimž se na měsíc před otelením muselo vařit v každém, i sebe menším hospodářství. Tento olejnatý nápoj měl u krav velmi příznivý účinek při telení. Také koním se lněné »vyseté« semeno v zimě stále vařilo. Při nemoci »chřípěcí« platilo uvařené semeno lněné za nejúčinnější lék; lilo se vařené koním do žlabu. Kůň nejenže nemocnou hlavu a žlázy si tím rozhřál, ale lízal se stran teplé semeno, jež mu chutnalo, a teplé je vypil. Také plevy ze lněných hlávek se hovězímu dobytku žhavou vodou spařené předkládaly; tyto hlávky obsahovaly jisté procento tuku a byly dobytku zdravé. - Jelikož se len před uzráním vytrhal, čímž půda se ušetřila, a po usušení na rozdělaných tenkých řadech se již mezi žitnou žní sklidil, zoralo se leniště včas, později se ještě přeoralo a sela se pšenice, která se po lnu dobře dařila.
Druhá olejnatá plodina, jež se v tom čase pěstovala, byla řepka, všeobecně »olejka« zvaná. Olejku pěstovaly na velkých lánech velkostatky a velcí rolníci. V menších chalupách se olejka nepěstovala, nezbývalo půdy. 21) Olejka sela se do silné půdy, obyčejně po úhoře, kde se dříve
21) Pro setí olejky sloužily secí stroje, jež po letech 1860tých bylo na velkostatkářských polích po prvé viděti. Rovněž prvé primitivní plečky jednořádkové se v tom čase při plečkování olejky u velkostatků objevily.
str. 119
dobytek pásl, a bylo pro ni pole hnojeno chlévským hnojem. Sela se již v polovině srpna strojem 22) do řádek 35-40 cm širokých, asi 10 kg semene na korec, a do podzimu se jednou plečkou projela, po druhé hrubkovačem se dala do hrobků. Olejka byla velmi choulostivá na přezimování a často za zimu vymrzla a musela být na jaře zaorána. V druhé polovině května již kvetla a krásně při květu vypadala pole, citrónovou žlutí zbarvená. Také své velké škůdce měla v muškách, které často květ z poloviny zničily. Také olejka se předčasně srpem žnula, a sice koncem měsíce června, když se lusky poněkud zapálily, hned do malých otýpek se vázala a ty do stojatých řad se postavily. Když dobře uschla, klidila se již před obilní žní. Při voženi musela být vozová plachta do žebřinového vozu rozložena a připevněna, neboť se suchá olejka velmi louštila, čímž škoda vznikala. Olejka dobře usušená se hned mlátila a jsouc v ceně, zároveň vždy se pšenicí ihned dobře prodala. Při pěstování olejky měl hospodář velkou výhodu, že v čase, kdy je u zemědělce největší tíseň o peníze, přede žněmi, za olejku tržil »nové« peníze. Olejky se urodilo 8-10 korců po korci. Slámou se stlalo pod dobytek, a tato, ač tvrdá, rychle na hnojisku zahnila a dala dobrý, »mastný« hnůj. Lusky se předkládaly v nouzi hovězímu dobytku. Ze semene olejky se tlačil v továrnách olej řepkový, jehož se všeobecně ke svícení v domácnosti používalo. V některých menších mlýnech na potocích bývaly lisy na řepkový olej a hospodářové tam sami ze své olejky olej pro domácnost tlačili. Výtlačky z olejky, zvané »pokrutiny«, se prodávaly jako dobré krmivo pro hovězí dobytek do nápoje. Po olejce, tak jako po lnu, se půda poněkud před vyčerpáním živin ušetřila, již přede žněmi zorala, jednou ještě přeorala a na podzim zasela se pšenice, která se obyčejně hojně urodila.
Setí a používání pohanky na krmivo se mezi rolnictvem neujalo.
4. Pícniny.
Pěstoval se jedině jetel. V krajinách níže položených sel se jetel červený, který skýtal dvojí seč, v krajinách pohorských sel se jetel zelenáč, který po prvém osečení již neobrazil a tak toliko jednu seč poskytl. Jetel červený byl a zůstává choulostivý proti vymrznutí a vyžaduje dobrou vápenitou půdu a nerodí se, byl-li v málo letech na témže poli po sobě set. V půdách na vápno chudých se vůbec nedaří. Píce z jetele červeného jest prvotřídní. A jelikož jetel červený požaduje k svému vzrůstu půdy dobré s dostatečným obsahem látek vápenatých, nedařil se až do let 1880tých, dokud vlivem nastalého pěstování řepy nebyly půdy náležitě zhloubeny a chlévským hnojem, saturačními kaly a umělými hnojivy s dostatek vyhnojeny. Do té doby dařil se jetel červený v půdách červinkách a těžkých, nebo hlinitých s jílovitým spodkem, kde bylo jisté % vápna. Avšak nedařil se v půdách černých, hlinitých, kde spodina sestávala z černé krupuačky a červinka ležela na 50 cm až na metr
22) Velkostatky měly v těch letech z Anglie dovezené secí strojky na setí olejky, čtyřřádkové; když některý z rolníků chtěl olejku set, musel si od velkostatku secí stroj vypůjčit.
str. 120
hluboko.23) Tyto půdy docela postrádaly vápna a jetelů se na nich nedařilo. Slabé sazeničky jetele již po osečení obilí počal mořit plevel, jemuž se v takových půdách výborně dařilo. Byl to šťovík, jitrocel, kopretina a smetánka. Na jaře pak objevil se zvláště šťovík v takovém množství na jetelišti, že svým ranným, rudočerveným květem zbarvil celé pole. V těchto, tehdáž velice hustých případech, byly sazeničky jetele slaboučké a krmení takové sestávalo ze tří čtvrtin z plevele a sotva z jedné čtvrtiny z jetele. Druhý jetel obyčejně na takovém poli ani neobrazil, popásl se tam dobytek, vyvezl se hnůj a jetelišíě se ještě před žní zoralo.
Také jeteli »z e l e n á č i« se v těchto černých půdách, všeobecně »popelkách« zvaných, nedařilo. Tento jetel dal toliko jednu seč, vydatnější než jetel červený, avšak píce byla méně hodnotná. Jetel zelenáč bujně rostl, v úrodnějších půdách rád polehl, udržel až do žni zelený list a tím se jím déle na zeleno krmilo než s jetelem červeným. Když polehl, málo kvetl a tím málo se hodil na semeno. A proto jej při horách rolníci pěstovali, kde tak nepoléhal a na semeno se dařil. Pro pozdější zelené krmení větší rolníci v nížinách zelenáče jetele rádi po korci seli vedle jetele červeného, aby jim do žní zelené krmeni vydrželo. Nejednou se stalo, že rolník, koupivší seťové jetelové semeno na trhu, omylem koupil semeno jetele zelenáče.24) Chybu poznal obyčejně až po osečeni jetele po roce, když ten í za příznivého počasí neobrazil a musil být zaorán.
Jetel švédský byl v tom čase často tu a tam viděn na poli; pěstován byl více pro semeno než pro píci, která byla výborné hodnoty. Za příznivého jara, když tento jetel příliš zbujněl, až polehl, byl hospodář nucen na seno jej usušit nebo na zeleno vykrmit. Jen za sušších let dal slušnou úrodu semene, obyčejně korec až pět čtvrtí po korci.
Jetel bílý se sil též pro semeno, avšak za vlhkých let skýtal malou úrodu semene; i tento jetel musel časem být za krmivo použit. Jetel bílý svým bohatým květem poskytoval hojnou pastvu včelám, jichž se tehdáž hojně pěstovalo.
V o j t ě š k a sela se na krmivo a byla jako novinka na Hradecku seta tu a tam teprve v začátcích druhé poloviny devatenáctého století. Ač dala trojí i čtverou seč za léto, přece se jen v malých rozměrech sela a malé obliby u rolníků docházela. Jetel vytlačit z osevu se vojtěšce nepodařilo.
Aby netrpěli nouzi o zelené krmení v tom čase, kdy jetel prvý již sestárnul a se dokrmil a druhý dosud tak nevyrostl, aby se ke krmení
23) Takovýchto půd, které ještě před 50 lety skýtaly v květnu zvláštní podívanou, když jednotlivá jeteliště, celé velké lány, zbarveny byly květem šťovíku, je v Čechách mnoho. Tyto půdy hleděl každý rolník co nejdříve vápenatým hnojivem pohnojit, jakmile se naskýtala příležitost a cukrovary počaly vyrábět saturační kaly. Přihnojením vápna daří se nyní na půdách takových netoliko jetel výborně, nýbrž i řepa, ječmen, a jiné choulostivé hospodářské plodiny.
24) Semeno jetele zelenáče liší se od semene jetele červeného tím, že jest poněkud tenčí a podlouhlé, a mnohá zrna jsou nazelenalá, tak jako u červeného jetele jsou do fialová zbarvená.
str. 121
mohl sekati, naseli mnozí hospodářové na kousek pole směsku 25) již v polovině května, když pro ni byli něco čerstvého chlévského hnoje rozházeli.
V letech 1860tých a celé to desetiletí u velkostatku Smiřice-Hoříněves
činily se prvé pokusy se setím kukuřice. S počátku sela se v Hoříněvsi
u velkostatku ve výměře 2 korců na zrno. Pěstování na zrno se ve zdejší
krajině neosvědčilo. Po letech 1870tých se počala kukuřice u těchto velkostatků pěstovat ve větších rozměrech na zelené krmivo, a sice druh
zvaný »koňský zub«. Tato kukuřice dala mnoho zelené píce a výborné
hodnoty, takže od toho času velkostatky toto zelené krmivo co rok pěstují.
Koňský bob se počal sít na uzrání teprve kol let 1880tých; později se sel co dusíkaté zelené hnojivo k zaorávání.
5. Brambory a čekanka.
Z tehdáž pěstovaných okopanin uvádím na prvém místě brambory. O bramborách se všeobecně říkalo, že jsou středního stavu lidu polovičním a chudého lidu celým živobytím. Brambory se všeobecně nazývaly »erteple« od německého »Erdäpfel«, kteréžto slovo písmák - sedlák Vavák do češtiny přeložil a ve svém spise jmenuje brambory »zemská jablka«; z toho vzešlo zkrácené pojmenování »zemčata«.
Brambory se tehdáž pěstovaly ve velkých statcích po několika korcích; ve středních po 2-3 korcích a poměrně nejvíce v malých, 6korcových chalupách i menších, v nichž se bramborů sázelo nejméně po korci. Brambory se sázely do půdy vyžilé, již po třetí stébelnině, ovse. Často se pro brambory ani na podzim strnisko nezoralo, až z jara se navezl a rozházel hnůj a současně při zaorávání hnoje sázely se do každé druhé brázdy očka bramborů. Mezi lidem rolnickým byl vžitý názor, že bramborům přímo do strniska sazeným se lépe daří, že naroste více hlíz. 26)
V naší krajině, kde narostly hlízy bramborů velké, k sadbě se rozkrajovaly vždy na kostky, s jedním až dvěma očky. V horských krajinách,
kde hlízy byly malé, sázely se celé. V tom čase oralo se i na našich
polích velice mělko, sotva na 10—12 cm hluboko. A při takové orbě se
očka bramborů kladla na dno brázdy, aby mohla být druhou brázdou
hlinou s dostatek přikryta. Jelikož půda pod zasázeným očkem ještě hloub
nikdy zkypřena nebyla, byla docela mrtvá a tvrdá, a jest přirozeno,
že mladé kořínky klíčícího bramboru, jimž nejdříve připadá úkol mladou
sazečku živiti, jakmile živina její v hlíze obsažená vyčerpána jest, ne-
23) Byla to směs: vikev, lirách, oves, ječmen. Hospodáři směsku tu neradi seli, poněvadž se sela ve vzůru, kde po ní setí pšenice následovalo, a pšenice po směsce setá obyčejně podeschla před žní a dala málo a špatného zrna.
26) Ještě v začátcích dvacátého století jsem po několik roků tento způsob sázení bramborů zkoušel a nepozoroval jsem lepšího výsledku, avšak při několikerém ovlačování a oborávání byla úroda bohatá, tak jako na poli, kde jsem po žních strnisko zoral a na podzim měkkotu přeoral. Výhodu jsem měl na jaře. Často za vlhkého počasí po tvrdém poli, strnisku, se dal hnůj vozit a brambory se dobře sázely.
str. 122
mohly se do spodu rozkládati a proti přirozenému stavu na místě dolu musely se k vrchu obracet a ve zkypřené ornici výživu hledat. Dle toho také vypadaly brambory v prvých dvou měsících vzrůstu.
V tehdejší době pěstoval se všeobecně výborný druh zimních bramborů, zvaný »Santabory«. Byl to žlutomasý druh, jehož hlízy byly tvaru podlouhlého s hlubokými očky. Brambor »Santabor« byl spíše mírně zklihlý a jen za velmi suchých let se při vaření trochu rozvařil. Chuti byl výborné a my všichni staří hospodáři si říkáme, že tento brambor nebyl žádnou z těch mnoha dnešních odrůd, ať žluto- neb bělomasých, co do chuti dostižen. Santabor, jako každá výbornou kvalitou, vůní neb pestrostí se honosící rostlina, byl také choulostivý; v mokrých letech trpěl hnilobou. Za to v sušších letech obdařil rolníka bohatou úrodou. A občasná hniloba byla toho příčinou, že se ho rolnictvo vzdalo a vyměnilo jej za různé vychválené, zvučným jménem se honosící druhy brambor, s jichž hodnotou my staří rolníci se však nemůžeme spřátelit a soudíme, že již před námi byly různé druhy bramborů a že otcové z nich si podrželi druhy nejlepší: Santabory a ranné Jánovky.
Avšak v tehdejších letech, kdy se brambory vybíraly teprve v prvé polovině října, čímž hlízy náležitě v půdě vyzrály, nejevila se hniloba u těchto výborných bramborů tak často, jako v letech pozdějších, kdy ve velkém rozsahu zavládlo v zemědělství pěstování řepy a říjen patřil celý dobývání řepy; ozimé obilí musilo být zaseto již v září a brambory, po nichž se všeobecně žito neb pšenice sela, vybíraly se většinou již v prvé polovině září. A foto co rok se opakující předčasné vybírání a tím nevyzráni hlíz bramborů a občasné nepřesazování jich způsobilo, že Santabory degenerovaly, až úplně vymizely. 27)
Vedle této výborné odrůdy zimní pěstovala se jedinečná tehdy odrůda ranných brambor, zvaných »Jánovky«. Byl to druh kulatých, žlutomasých hlíz, výborné chuti, které již koncem června a v červenci narostly a se kopaly. Také tento výborný druh nebyl později žádnou rannou odrůdou bramborů co do kvality dostižen; tím, že hlízy k příští sadbě určené se nenechaly náležitě v půdě vyzrát - obyčejně se po nich, u zelinářů zvláště, pěstovala ještě zelenina, kapusta a j. - degenerovaly, podléhaly časté hnilobě za deštivého počasí, čímž poznenáhlu byly vytlačeny z pěstování rannými druhy novými, které kvalitou Jánovek nedostihly.
Tehdáž úroda bramborů za příznivých let činila nejvíce 50-60 pytlů po korci ve váze 35-40 q. Obyčejně totiž brambory se sázely do půdy
27) Tak mnohý ze starých hospodářů, trávících svá léta odpočinku na výměnku, nemohl zvyknout na nové, zvučnými jmény se honosící brambory, jež nám co výměnek byly odváděny. Také mne -- pisatele - napadlo, sehnati si sadbu Santaboru a na hospodářově poli pro sebe ji nasázet, což se stalo roku 1924. Nabyl jsem zkušenosti, že kdyby oba vymizelé druhy bramborů po dnešním způsobu se pěstovaly v drsnějších polohách, na př. na Německobrodsku, kde by náležitě hlízy vyzrály, že by pak v našich teplejších polohách za mokrých let hnilobě více vzdorovaly. Kdykoliv jsem z vazkých půd jako hospodář Santabory přesázel, nastalo-li v tom roku mokro a sousedům jejich nepřesázené Santabory zčernaly na 50%, z mých toho roku přesázených jich zčernalo toliko 25%.
str. 123
vyžilé a ten troch na jaře zaoraného, špatně konservovaného hnoje mnoho výživy nevydalo. Již tehdáž znali rolníci účinek přesazování brambor, leč stalo se to za mnoho let jednou, a ještě jen v řídkých případech. Z naší krajiny jezdili hospodářové pro sadbu ponejvíce do Černilova Habřiny, kde jsou vazké, jílovité půdy. Jiní zase si libovali sadbu z půd s převahou písku, z Roudnice. Odevšad však přivezli si opět jen »Santabory« nebo »Jánovky«. Jiný druh bramborů se široko daleko tehdáž nepěstoval.
Č e k a n k a pěstovat se počala již v prvých letech po zrušení roboty. Pěstovala se však jen v malých výměrách, po 1/2 až po jednom korci, a v naši krajině jen poblíž Hradce Král. v oblasti zelinářské, a jen tu a tam po malé výměře v některé obci, sousedící s obcí, kde se zelenina pěstovala. Čekance se věnovalo více péče než bramborům. Pole pro čekanku muselo se již na podzim pohnojit a dobře přeorat. Na jaře již v prvých začátcích pěstování čekanky nabyli v několika letech pěstitelé zkušenosti, že příliš ranně zasetou čekanku, vyklíčenou a na povrch půdy vylezlou, spálí noční mráz, a ta že později vyběhne vzhůru a roste jako semenice. U takovéto vyběhlé čekanky bulva kořene zdřevěněla a stala se zcela bezhodnotnou. Dále, že semeno čekanky nesmí se při setí hluboko do země zadělat, protože se zadusí, a po dost větším dešti, kdy se utvořil i slabý koráb na povrchu půdy, čekanka se nedostala ze země. A proto semeno čekanky vždy se jen hráběmi do dobře uvláčené půdy lehce zahráblo. A již tehdáž mezi pěstiteli čekanky bylo pravidlo: Utopilo-li se semeno čekanky a přišel na to větší déšť, byla ztracena. Zaselo-li se semeno čekanky příliš mělce a při nastalém suchu nevzešlo, byla jistá naděje, že jakmile se dostaví déšť, semeno vzejde.
Až do let 1890tých selo se semeno čekanky tak, jako všechny zeleniny (mrkev, petržel, cibule a jiné), rukou »na plno«, jak se takovému setí říkalo. Dá se snadno domyslit, co tímto způsobem zasetá čekanka a zelenina vůbec dala práce při pletí, jak nesnadné bylo jednotlivé bylinky pravidelně na jistou vzdálenost rozvést a že se to nepovedlo ani zručné dělnici. A k tomu ztráta času byla veliká. Vždyť později strojem do řádek seté zeleniny vyplely po korci 2 dělnice tolik, co dříve »na plno« seté zeleniny dělnic šest. Po prvém zjednocení musela být ještě po druhé takováto čekanka i zelenina, opět z kleče, malou motyčkou ohrabána.
A jako při pletí i při dobývání dala taková »na plno« setá čekanka i zelenina mnohem více práce. Vždyť po korci čekanky - která se až do let 1890 jen motykou ze země dobývala - muselo kopat 6 dělníků 6 dnů, aneb 36 dělníků jeden den, okrajování v to nepočítaje.
V těch prvých letech pěstování čekanky vypěstovalo se 40-50 q kořenů po korci. Byl to s počátku druh tenkých, velmi dlouhých kořenů, k jichž dobytí ze země musely být zvláštní, až 35 cm dlouhé motyky, a ještě se ne každému dělníku podařilo celý kořen ze země vykopnout. V zemi zbylý kořen čekanky příští jaro vytlačil ze země a taková čekanka, druhý rok vyrostlá, hnala se prudce vzhůru jako semenice. Z té příčiny nelíbilo se rolnictvu pěstování čekanky; dalo příliš mnoho práce. Každý, tehdejší pěstitel čekanky musil sám sklizené kořeny doma nožem
str. 124
na drobné kostky rozkrájet a usušit, aby pak usušenou čekanku až do Prahy obyčejně na voze dovezl a tam prodal. Za vídeňský cent = 56 kg usušených kořenů čekankových platilo se tehdáž 30-32 zL Byla to cena vysoká, avšak režie byla veliká. Zvláště usušení kořenů vyžadovalo mnoho času a peněz. Sušily se totiž kořeny čekankové v tehdejších primitivních cihelnách, na tak zvaném »plochu«; při vypalování cihel současně se na vrchu, k tomu účelu upraveném, čekanka sušila a cihláři za mzdu a stravu ji obraceli a suchou přebírali.
Teprve po roku 1890 nastalo pěstování čekanky ve velkém rozsahu.
V tom čase, kdy se řepa cukrovka ještě málo pěstovala, sázela se téměř ve všech krajinách řepa krmná, již lid »burák« nazýval.28) Řepu tu lid hovězímu dobytku vařil a do pití přidával, také vepřový dobytek jí přikrmoval.
6. Pěstování cukrovky.
Zavedením pěstování řepy cukrovky nastal poznenáhlý, ale jistý postup blahobytu v zemědělství, zvláště v těch krajinách, kde půda byla způsobilá pro vzrůst řepy a dostatečnou její cukernatost. S blahobytem zemědělským stoupal stejným tempem rozvoj a blahobyt průmyslu všech odvětví.28) Pěstování průmyslové plodiny řepy lze jedině vděčit za onen veliký rozmach pokroku, jejž lze spatřit v nynějším zemědělském stavu. Pěstování řepy přímo donutilo rolníka k pozvolnému, ale trvalému prohlubování půdy; z odpadků řepových, chřástu, skrojků a řízků, získal rolník velice cenné krmení pro hovězí dobytek, jehož se mu dříve co rok tolik nedostávalo. A tím mohl o 50% i více rozmnožit stav dobytka, čímž opět získal mnohem více a hodnotnějšího hnoje chlévského. A dalším velkým dobrodiním pro půdy, tehdy vesměs na vápno chudé, bylo, že rolník získal z cukrovaru vápenaté odpadky, saturační kaly, obsahující 20-22% vápna a 1% kyseliny fosforečné, jimiž mohl své po vápně prahnoucí pozemky poznenáhlu rok po roku všechny pohnojit, čímž docíleno rychlého a blahodárného účinku: zmizení šťovíku, kopretiny, smetánky a všech jiných zhoubných a všeobecně rozšířených plevelů a dostavil se před tím nikdy nevídaný hustý, bujný vzrůst jetele. Po dobré úrodě jetele počalo se dařit všem hospodářským plodinám. A po řepě zasetý ječmen dal nejlepší jakost pivovarskou. 30)
Řepa v našich chladnějších krajích zprvu po mnoho let se nedařila a zvláště cukernatost její byla slabá. Řepa cukrovka počala se pěstovat v Čechách nejdříve v krajinách teplejších, nízko položených, na př. kolem Prahy. O 30 let se tu pěstovala řepa dříve, než na př. na Hradecku a
28) Burák se sázel i v horských krajinách a dobře se tam dařil. Ke konci devatenáctého století se používalo buráku ke krmení prasnic.
29) Zde se počalo uplatňovat staré přísloví: Daří-li se dobře rolníkovi, daří se dobře všem.
30) Dřívější, po stébelninách pěstovaný ječmen, byl obyčejně slabého, dlouhého zrna. Sládci, nemajíce jiného výběru, musili jej pro pivovary nakupovat.
str. 125
v celých severovýchodních Čechách, v poloze výše nad mořem položené a tím drsnější. Prvý cukrovar v severovýchodních Čechách byl roku 1849 postaven Karlem Weinrichem v Syrovátce-Dobřenlcích, druhý roku 1850 v Oboře, r. 1850 v Třebověticích u Hořic, r. 1863 v Hradci Králové, 31) r. 1862 v Sadové, r. 1867 ve Smiřicích atd. V těchto prvých cukrovarech se až do let 1867 řepa na struhadlech strouhala 32) a odpadky šťávy zbavené, lisované a na 1 1/2 milimetru silné, »stružky« zvané, byly v jistém procentu za dodanou řepu rolníkům ke krmení zdarma vráceny.
* * *
Prvé začátky pěstování cukrovky lišily se velice od nynějšího pěstování řepy a dle toho vypadal také její výnos.
Dle vypravování mého otce, který první řepu sázel roku 1854 pro cukrovar třebovětický po výměře 1 1/2 korce - 43 arů - hnojilo se chlévským hnojem asi tak, jako pro brambory. Semeno řepové od cukrovaru musilo se koupit, a jelikož žádných secích strojů nebylo, sázela se řepa za ruchadlem jako brambory tak, že vždy v druhé brázdě lidé za oráčem na vrch čerstvě vyorané brázdy, mělko do země a na malou tlápotu od sebe, špetku semene vsadili. Jelikož v tom čase nebyl znám ještě polní válec, museli se ony druhé, semenem řepy osázené brázdy noha vedle nohy ušlapat. Když řepa vzešla a nasadila již z jaderníku prvé dva listy, okopala se ze stoje velkou motyčkou mezi řádky. Když listy byly již na 6-8 cm velké, počala se teprve řepa protrhávat. A jelikož v protrhávání dělnice neměly ještě náležitou zručnost, trvalo to 4-5 dnů i déle 4 dělnicím, než po korci takovéto již vyrostlé a v husté chumáče srostlé řepy protrhaly. A což, když se mezi tím dostavil déšť aneb dokonce deštivé počasí, pak přerostla ta poslední řepa neobyčejně, čímž práce šla tím volněji, čím větší byla řepa. Hromádky řepy a trávy zůstávaly ležet za dělnicemi a obyčejně mužský dělník musel do košíku trávu za dělnicemi sbírati a na hromadu s řepného pole odnášeti. A lze se domyslit, jak po takovémto pozdním protrhávání vypadala sjednocená řepa! Bylo přímo nemožné, aby při vytrhávání chumáče přerostlé řepy kořínek zanechané jediné rostlinky nebyl s sebou z půdy odtržen. A tak nejenže vyběhlá sazenička, jsouc osamocena, klesla na zem, ale měla též jemný kořínek podtržený. Tím trvalo to několik dnů, než se tak pozdě protrhaná řepa, značně svojí houštkou a travou sesláblá, vzpamatovala. Tento způsob primitivního obdělávání řepy potrval téměř čtvrt století.
Měsíc i déle byl takovouto kulturou vývin řepy zpožděn a dle toho byla na podzim kvantita i kvalita řepy. V těchto začátečních letech pěstování řepy sklidilo se asi tolik vídeňských centů po korci, jako se již v devátém desetiletí u velkostatků a pokrokových hospodářů počalo sklízet metrických centů.
31) Cukrovar ten stával na katastru obce Kuklen. Založen byl akciovou společností 24. III. 1863.
32) Tyto odpadky »stružky« vozil otec za dodanou řepu z cukrovaru Třebovětic, jejž postavil majitel panství Cerekvice Girtler z Kleebornu. Stružky byly skoro suché.
str. 126
V prvých letech pěstování řepy platil se vídeňský cent řepy za 60 kr. Podmínky (kolik procent cukernatosti má cent řepy obsahovat) cukrovar v prvém dvacetiletí nečinil. Také srážka na hlínu v proc. se nečinila. Za to bylo v podmínkách smluvních, že dodaná řepa musí být řádně od hlíny očištěna, všech postranních drobných kořenů zbavena a tak daleko okrojena, pokud zelená obruba bulvy sahá. 33)
Rolnictvu zamlouvalo se pěstování řepy pro získané krmné odpadky, chřást s cenným skrojkem a stružky, vrácené cukrovarem. Vždyť krmení hovězího dobytka, zvláště v podzimní době, než se počala řepa pěstovat, bylo žalostné. V tom čase se ani krmná řepa pro dobytek nepěstovala. A tak ubohý dobytek byl živen slámou a opět jen čistou slámou. I o úhrabky a plevy byl ochuzen, protože, kde koně se chovali, byli jimi krmeni. A proto starší hospodyně po dvoře sbíraly každý utroušený skrojek s řepným chřástem a děvečkám přísně nařizovaly chřástem co nejvíce šetřit, aby se co možná dlouho dojnice jím přikrmovaly, neboť hospodyně byly přesvědčeny, že dokud budou krávy jen drobet chřástu dostávat, potud že budou dojit a mléko že bude tučné.
Na Hradecku nastalo oživení v pěstování řepy, když v Hradci Králové roku 1863 byl postaven poblíž nádraží nový akciový cukrovar a o rok dříve postavil v Sadové nový cukrovar r. 1862 na svém panství hrabě Jan Harrach. Roku 1867 postaví! na svém panství Smiřice-Hoříněves ve Smiřicích nový cukrovar baron Jan Liebig. V začátku osmého desetiletí počali se sdružovat rolníci 34), aby ve formě 200zlatových akcií upsali mezi sebou potřebný peněžitý kapitál k postavení vlastních společných rolnických akciových cukrovarů. Tímto způsobem byl na Hradecku roku 1872-73 postaven cukrovar v Předměřicích n. L„ o dva roky později cukrovar v Černožicích a roku 1874-75 v Opatovicích, v Bašnicích, Meziříčí, Josefově atd. Zbudování několika těchto nových cukrovarů blízko u sebe nutilo ředitelství továren opatřit si co nejvíce řepy. U některých těchto nových podniků stala se veliká chyba v tom, že nebylo dbáno při volbě místa pro stavbu cukrovaru, je-li okolní krajina způsobilá ke zdárnému pěstování řepy. Toto nedopatření bylo příčinou brzkého zániku cukrovaru opatovického, v krátkém čase na to královéhradeckého 35) a po několika letech josefovského.
Jako po celých prvních 20 roků provozovalo se neracionelní pěstování řepy, zvláště u středních a malých rolníků, tak také prvé cukrovary měly své velké technické nedostatky. V první řadě bylo to malé denní zpracování řepy. Až do let 1890tých většina cukrovarů začínala kampaň
33) Vršek bulvy má mnoho solí, ale málo cukru.
34) Za příklad sloužil rolnictvu první rolnický akciový cukrovar, postavený roku 1863 v Lužci.
35) Také tento cukrovar trpěl nedostatkem řepy, poněvadž na levém
břehu Labe se řepa nepěstovala. A stalo se, že cukrovar ten 1. prosince
roku 1875 shořel. Komárek a spol. zbudoval potom z bývalé papírny v Kuklenách nový cukrovar, avšak i tento druhý cukrovar pro nedostatek řepy brzo zanikl.
str. 127
již v druhé polovině září a končila ji až v březnu. A za ten dlouhý čas zpracoval cukrovar obyčejně 150.000 až 300.000 q řepy. Dlouhotrvajícím krechtováním řepy ztrácelo se značně na cukernatosti.
V osmém desetiletí byla s počátku velice příznivá konjunktura výrobě cukru. A dle toho byl velký shon po řepě a nabízeny za ni slušné ceny: roku 1859 60 kr. za 1 vídeňský cent, při ceně surového cukru 52 zl. za 1 víd. cent, roku 1875 již 1 zl. 12 kr. za vid. cent, roku 1878 1 zl. 50 kr. a rokn 1882 1 zl. 30 kr. za q. 36) Následkem nadvýroby cukru a velkého poklesu ceny obilí r. 1882 klesla cena řepy r. 1886 na 75 kr. za q loco cukrovar a zvýšena srážka na hlínu ze 2 na 3 a později na 5%. Ceny z roku 1883 se až do světové války již za řepu nedocílilo. 37)
Cukrovary, postavené od velkostatkářů, měly velké kvantum vlastní řepy, jíž velkostatkáři na polovině veškerých orných pozemků a racionelně pěstovali. Přes to i tyto cukrovary dbaly, aby skoupily co největší množství malorolnické řepy. A jelikož společné rolnické cukrovary byly odkázány jedině na řepu malorolnickou, kterou jim ještě velkostatkářské cukrovary přebíraly, nastal velký shon po řepě. Bylo to v čase, ve kterém nebylo cukrovarských kartelů; každý cukrovar vysadil cenu řepy pro příští rok sám o sobě, bez jakéhokoliv dohodnutí se sousedy. A tak se stalo od začátku osmého desetiletí, a trvalo to celé deváté desetiletí, že ihned po novém roku rozjeli se úředníci cukrovarů po obcích, aby smlouvami s rolníky zakoupili řepu pro příští kampaň. Aby vzbudili mezi rolnictvem větší náladu k hojnějšímu pěstování řepy, nabízeli rolníkům peníze zálohy na řepu předem, ovšem počítali z nich 6% úrok. V každé obci i v obvodech sousedních cukrovarů měly cukrovary své jednatele, všeobecně »agenty« zvané, zámožné to rolníky, aby jim mohly větši částky peněz svěřit; obyčejně to byli starostové obcí, vlivní lidé, kteří pro cukrovar smlouvy s rolníky uzavírali a peněžité zálohy poskytovali. V mnohých obcích byli i 3 agenti. Stávalo se dosti často, že v obcích, byly dvě hospody, sjeli se v jednu chvíli ze dvou cukrovarů úředníci aby zakontrahovali řepu. Každý se usadil do jednoho hostince a tehdáž ještě »tloučka« - obecní posel - byv úředníky požádán a zaplacen, přešel po obci, aby oznámil rolníkům, že páni z cukrovaru jsou v té neb oné hospodě a že »dávaj' kontrachty na řepu«. A rolníci z celé vsi nemeškali a až na malé výjimky spěchali, aby se dozvěděli, kolik cukrovar
36) Tyto ceny platily cukrovary severových. a východních Čech. Cukrovary středních Čech následkem lacinější dopravy vývozního cukru platily o 10-12 až 15 kr. za q řepy více. Na Moravě se platila řepa o 5 až 10 kr. méně než v severovýchodních Čechách.
37) První daň ze řepy zavedena byla roku 1849 a činila 15.6 krejcaru z q čerstvé řepy; tato daň se stupňovala tak, že roku 1859 se platilo 67 kr. r z 1 q řepy. Roku 1861 zdanilo se v Rakousko-Uhersku ve 125 cukrovarech 8 mil. q. řepy, z níž vyrobeno 0.8 mil. q cukru. Světová produkce cukru toho roku činila 17 milionů q, z toho 22% připadalo na cukr řepový. Roku 1884 klesla cena surového cukru z 29 zl. na 19 zl. za q. V tom roce byly cukrovary nuceny rolníkům z umluvené ceny za řepu 20 kr. nedoplatit, avšak nedoplatek v příštích letech doplatily.
str. 128
dává za řepu a který že dává cenu nejvyšší. 38) Takovéto případy opakovaly se do jara v každé obci několikrát, než cukrovarům se podařilo v obci řepu zakoupiti. Mnozí rolníci neváhali a hned pří prvním příchodu úředníků cukrovarských svoji řepu prodali a vyžádali si značnou peněžitou zálohu. 39) Leč úředníci mívali o těchto prvých kontrahentech nabyté již přesvědčení, že neodvedou na podzim řepu v hodnotě zálohy. Dávalo se obyčejně ve všech cukrovarech 50 zlatých zálohy na zaprodaných 100 metr. centů řepy. Menší bylo procento těch rolníků, kteří buď malou částku peněz na zálohu si vzali aneb docela žádnou nechtěli; to byli obyčejně velcí a zámožní rolníci, kteří odvedli cukrovaru zajištěnou a velkou část řepy. A o tyto rolníky hlavně cukrovarům šlo. Tito poslední kontraheuti donutili obyčejně cukrovar ke zvýšení ceny o 5 až 10 krejcarů za cent řepy, avšak toliko pro sebe.)
38) Sedmdesátiletý Moravan pantáta Beneš z Němčic na Hané napsal dne 13. února 1931 do Lid. deníku, jak se před 50 lety řepa pro cukrovary kupovala:
Tenkrát před 50 lety nebylo žádných rolnických cukrovarů. Do obce přišel nebo přijel v kočáře zástupce cukrovaru z Kojetína, z Chropině. Slavkova, Doloplaz, dali vybubnovat v obci, kdo si přeje sázet řepu, že se upisuje kontrakt. Rolníci se začali scházet, jak spatřili premovaného kočího před hospodou. Jak se jich trochu sešlo, vyvstal pan správce Bernardský z kojetínského cukrovaru, přednesl podmínky cukrovaru, cenu řepy, která se točila okolo 80 kr. za 100 kg. Všichni zůstali zaraženi, že je to málo, že za tak nízkou cenu řepu sázet nebudou. - Tehdáž na Moravě byla o 10 kr. lacinější řepa než v Čechách. - Zástupci ostatních cukrovarů bývali přítomni, ale jen aby něco řekli, a že oni dají také za řepu co Kojetín. Za starých časů nechali tito zástupcové narazit jednu až dvě půlky piva. Pomalu se zakolísala nálada pro ne upisování smlouvy na řepu. Jak se však trochu podnapili, chodili již na mluvčího rolníka, aby se začalo upisovat. Tu rozvážnější rolníci se ještě ozvali, aby přidali na cenu. Ale tu se stávalo, že takové rolníky si cukrovary obyčejně předešly, slíbily jim do ucha 5 kr., druhému už jen 3 kr. a některým již jen 10% řízků. A tito zaprodanci už mlčeli. Aby nepodpisovali napřed, říkali: »Nechcou dát víc, co teda uděláme?« - Ale sami měli již našuškáno 5 kr. - Každý zástupce cukrovaru měl svého »moklera« - v Čechách »agenta« zvaného - a ten zase namlouval těm menším, že jim pošle řízky včas. Páni zástupci roztáhli tašku s penězi na »předplátky« a ti slabší rolníci již déle neodolali. Začalo se pomalu upisovat, až bývali asi v polovici. Pak ohlásil pan Bernardský, že kdo ještě chce upsat, že už toho bude míti dost. Tu již každý podepsal cukrovaru, pro který řepu sázíval. Velcí to pak doplnili. Horší to bylo pro rolníka, který byl již zadlužen! Tomu nedali předplátku. Každý zástupce měl v obci rolníka, který mu dohlédl při výplatě předplatků, sedě: vedle něho, a když přišel takový nemajetný, šlápl zástupci na nohu a ten již věděl, že tomuto rolníkovi nemá vyplatit předplatek. Na jaře, jak se zasely ječmeny, čočka, hrách, míšeniny - směska - hned se sázela řepa. Pozemek se naoral, zvláčel dřevěnými branami, hroudy se drtily lehkým dřevěným válkem, pod kterým se hroudy vlastně nedrtily. Jak takováto půda vyhlížela, může posoudit jen ten. kdo to pamatuje. Do této špatně připravené půdy se sázela řepa. Nadělaly se rýhy ve vzdálenosti asi 12 coulů - 30 centimetrů. - Do těchto rýh se sázelo semeno ručně pomocí dřevěných motyček. Kdo jich neměl, sázel lžičkami asi na 6 coulů - 15 cm - od sebe. Pak se pozemek zaválel a bylo odbyto. Když řepa vzešla, nechala se odrůst, a tu se stávalo, že když několik dní pršelo, tráva se
str. 129
Mnohé cukrovary, 40) které měly malé množství řepy, stavěly filiální váhy v obcích 3 až 4 hodiny vzdálených, často až za obvodem cukrovaru sousedního, aby rolnictvo nejen z této obce, nýbrž i z blízkých obcí sousedních v době řepní sklizně řepu na váhu dodalo a po skončených pracích do cukrovaru vozilo. Rolnictvo mělo z těchto filiálních váh velké výhody. Ačkoliv rolník dostával za řepu na filiální váhu dováženou o 5 až 10 kr. méně než loco cukrovar, získal přece dovozem na filiálku mnoho času, vrátiv se za chvíli a za den několikráte se řepou, kdežto při dovážení do cukrovaru musil potah celé hodiny, často i půl dne prostát. Po odbyté polní práci za dovozné 10-15 až 20 kr. od metr. centu rolníci řepu z filiální váhy do cukrovaru vozili a zpět pohodlně v cukrovaru naložili a odvezli své řízky.
Některé cukrovary přispěly značným peněžitým nákladem té neb
rozmohla a musívala se napřed sesíct kosou a teprve pak hledat, kde je řepa. To bývalo dosti zlé, neb pole bylo samá hrouda. Pak se okopala ručně jednou i dvakrát a bylo hotovo. Snad řeknete, proč byli rolníci tehdá tak hloupí! Tehdy u nás nebývalo ještě ani strojů na setí řepy. Vzpomínám si. jak si tatínek udělal ježatý válec na hrudy. Po něm to dělali jiní a to zase jen ti nejpokročilejší. Musím ještě dopovědít, jak se řepa odvážela do cukrovarů: do Kojetína nebo Doloplaz. Váhy skladní nebývaly, všecka řepa se musela vozit až na místo do cukrovaru. Pamatuji, že jsme vyjeli s naloženými povozy o dvou neb třech hodinách v noci do cukrovaru. Když isme jeli do Doloplaz sotva se rozednilo a již jsme zůstali stát ve Vícerrěřicích u kaple a někdy ještě níže. Tak stávaly povozy v řadách od Němčíc, od Nezamyslic, od Dobromělic, od Želče a od Poliček. Vážit se začalo o 6 hodinách a my často s večerem jsme se dostali na váhu, někdy i v noci. Asi o 2 hodinách chodíval dráb a na těch řadách vozů čekajících si poznačil posledního, který ještě dnes bude vážen. Tyto povozy se ještě odvážily, ať bylo třeba 10 hodin v noci. Ale kdyby přijel některý za těmi poznamenanými, toho již neodvážili, mohl prosit, jak chtěl. Zatoč se a jeď domů s řepou! A jak se tato řepa vážívala, poznáte z toho. Pacholek jel s fůrou napřed, navážil 12 centů. Já jsem byl s jedním koněm, a také 12 centů. Tatínek jel s kravami, také 12 centů. Někdy se podíval na fůru vážný, a to zpravidla to bral »od oka«. Jestli někdo něco řekl, že má málo naváženo: »Zatoč se a jeď domů, nech si to prasatům!« Řepu od něho již ten den nevzal. Tak radš každý mlčel a byl rád, že řepu v továrně shodil. Neb dostat se v továrně na váhu bylo spojeno vždy s velikým nebezpečím života. Z pěti stran se tlačily vozy u brány, a tak si to představte! Každý tu byl od půl noci a každý se chtěl dostat na váhu, ať již to šlo jakýmkoliv násilím neb pračkou. Vzpomínám si, jak jednou vyšel z brány pan ředitel Štrohšnajdr, že udělá pořádek, ale dostal od kohosi vidlemi přes hlavu, div že ho nezabili. Neb lid býval rozzuřený takovým sužováním a pomoci a zastání nikde nebylo. »Tak nesejte řepu,« zněla odpověď. Když si vzpomenu, jaké jsme to dělali otroky! Jistě ještě horší, než za panské roboty. Dnes, kdy mají rolníci své vlastní cukrovary se všemi moderními vymoženostmi, zdají se vylíčené poměry z dřívějších let skoro nemožností, ale je ještě dosti pamětníků takového »nevolnictví« a každý z nich s povzdechem řekne: »Zaplaf Pán Bůh, že ty časy minuly.«
39) Ve všech případech musel mít takový rolník hodnověrného rukojmí
z také někdy dva, kteří s ním směnku podepsali.
40) Všechny tyto cukrovary, které neměly ve svém bezprostředním
okolí jistý řepoplodný rayon a musely ze vzdálených obcí řepu nakupovat, v krátkém čase zkrachovaly.
str. 130
oné obci na postavení dobré silnice, když se obec zavázala, že za to bude po jistou řadu let cukrovaru tomu řepu dodávat.
Nabízením zálohy naskytla se pro mnohého rolníka velmi svůdná příležitost k snadnému získání úvěru. Dva sousedé se spolu dohodli, šli a podepsali cukrovaru každý na požadovanou částku peněz směnku, navzájem se podepsali jako ručitelé a peníze ihned jim byly vyplaceny. Stávaly se také četné případy, že rolník za zapůjčení většího obnosu peněz, často několika tisíců, zavázal se cukrovaru po 3 roky řepu dodávat a tímto způsobem dluh zaplatit. Ovšem v takových případech požadoval cukrovar jistou záruku, v některých případech, hrozilo-li cukrovaru nebezpečí, dal dotyčnému rolníku takovou směnku vložit do knih.
V té době záloh na řepu byl tak mnohý rolník zaprodancem na své půdě. Bylo to nedůstojné počínání českého rolníka, kleslého v té době na úroveň zemědělce zemí východních, který měl před žní zaprodanou veškerou polní úrodu židovi a peníze již předem vybrané a utracené. Tento nešvar se vžil mezi rolnictvem a stal se u mnohých nutnou potřebou v letech hrozné hospodářské krise (1882 do 1900), v kterémžto zlém čase tak mnohý zemědělec svým nepromyšleným jednáním přivedl sebe a celou rodinu do žebroty tím, že zaprodal se se vším majetkem cukrovaru a na poměrně velké ploše jal se pěstovat řepu pro cukrovar. V tom čase nevyhnojené a neprohloubené pozemky, neumělé a nevčasné obdělávání řepy skýtaly takovému rolníku jenom hubenou sklizeň, k váli níž ostatní odvětví hospodářská se zanedbala, což vše přivodilo jistou katastrofu. 41)
* * *
Jak se stupňovalo v desítiletích od roku 1860 do roku 1900 pěstováni řepy, uvádím jako příklad vlastní svoji usedlost v Máslojedech č. 29. výměry 48 korců, z těch 42 korce orných, výborných řepoplodných polí. Až do roku 1881 hospodařil na této usedlosti otec Mikuláš Volf, který roku 1854, brzy po postavení cukrovaru v Třebověticích, sázel prvon řepu po výměře 43 aru a sklidil jí 135 vídeňských centů - 76 q. Cent řepy v tu dobu platil baron Girtler 62 kr. Ke konci sedmého desetiletí. když v blízkosti stály již nové tři cukrovary a kdy počal se jevit již větší zájem o řepu, sázel otec řepy již po 3 korcích. Začátkem osmého desetiletí, kdy se počaly stavět rolnické společné cukrovary (v naší krajině roku 1873 spol. rolnický cukrovar v Předměřicích n. Labem a roku 1875 spol. rolnický cukrovar v Černožicích n. Lab.), sázel otec po 4 korcích řepy, ke konci osmého desetiletí sázel již po 6 korcích a v začátcích
41) V desátém desetiletí v mnohých schůzích pěstitelů řepy vyžadovalo mnoho řečí, aby rolníci zanechali škodlivého a nedůstojného zaprodáni řepy se zálohovým vybráním peněz již o vánocích předem. A jedině tím. že v pozdějších letech utvořeny byly okrskové řepařské organisace, které veškerou v okrese vypěstovanou řepu cukrovaru najednou prodaly, čímž vydobyly si provisi dosud agentům cukrovarem placenou, 2 kr. z 1 q řepy, dokázalo se, že začátkem dvacátého století vybírání peněžitých záloh na řepu zponenáhlu u rolníků zmizelo.
str. 131
devátého desetiletí rozšířil otec pěstováni řepy na 7-8 korců, na jednu pětina výměry své orné půdy. Tento poměr v pěstování řepy byl v naší obci u všech rolníků. Výjimečně malí chalupníci tento poměr překročili. Když jsem roku 1881 převzal od otce hospodářství a najav 7 korců polí, zvýšil jsem výměru orných pozemků na 49 korců, vytkl jsem si za cíl osévati řepou jednu sedminu polí a výměru tu jsem jen zřídka o korec neb 2 překročil, snaže se dostatečným hnojením chlévskou mrvou a účelným střídáním plodin docíliti většího výnosu, což se mi v krátkém čase podařilo.
Trvalo to čtvrt století než malorolníci, vyjma krajiny zelinářské, kde byla již vžita prakse v pletí a obdělávání zeleniny, naučili se v řepě pracovat a pro ni řádně půdu připravovat.
V začátcích pěstování řepy sázeli ji malorolníci za ruchadlem ve špetkách na vrch vždy druhé, čerstvě vyorané brázdy. Pak počala se půda pro řepu po příkladu velkostatků pro setí řepy také u malorolníků branami a válcem rovnat a drobit v jemný povrch, a jelikož nebylo v tom čase žádných obilních, tím méně řeposecích strojů mezi malorolníky, počalo se používat třířádkových dřevěných »markérů«, místy »lér« zvaných, jež v zelinářských obcích kol Hradce Král. byly známy a používány k sázení zelí a jiné zeleniny; na připraveném poli jeden dělník tahal markér a tak naznačily se v stejnoměrné vzdálenosti od sebe rýhy, do kterých dělníci rukou semeno řepové mělko do země sázeli. Velkostatky používaly již v druhé polovině sedmého desetiletí prvých obilních secích strojů, které si pro setí řepy svým strojníkem nechaly upravit. Byli to z malorolníků jen jedinci, kteří používali přízně správce velkostatku, jimž stroj na setí řepy byl zapůjčen.
Teprve v roku 1872, tedy v začátcích osmého desetiletí, pořídila naše obec od firmy Jos. Pechánek a synové v Hořicích dva dvouřádkové secí stroje na řepu, jež dva lidé tahali; strojky tyto byly z prvních toho druhu na Jaroměřsku a Hořicku. U těchto prvých řepních secích strojků dvouřádkových byl vzadu tak zvaný »lér«, jenž vzdálenost příští řádky naznačoval a při otáčení u konce vždy na druhou stranu byl přeložen. Při setí řepy těmito prvými strojky a pro dosud neznámé zkušenosti o škodlivých následcích hluboké setby způsobeno bylo mnohému rolníkovi mnoho škody. Záviselo totiž od řídící osoby strojku, jejž vzadu v obou rukou za dvě připevněné kleče držela, zda strojek příliš hluboko do půdy nepustila, což se v prvých letech obyčejně stávalo a následek byl, že řepa dlouho ze země nevyšla, a když vzešla, nejevila známky života. Nemajíc pod sebou pohotovou výživu, umělé hnojivo, chřadla, až s pole úplně zmizela. Trvalo to několik roků, než rolnici následky hluboké setby řepy postřehli.
Prvé ruční secí strojky na řepu zařízeny byly na šířku řádek 13 palců = 34 cm, na kteroužto vzdálenost byly zařízeny také prvé velké secí stroje. Na tuto vzdálenost řádek se sela řepa téměř u všech malorolníků až do devátého desetiletí, u mnohých o 10 i více let později. Zlepšováním kultury půdy počal mnohý myslící rolník chápat, jiný učil se od velkostatku, které již dávno zařídily vzdálenost řádek řepy na 15
str. 132
palců = 39 cm, že skutečně je prospěšnější dělat řidší řádky, čímž slunci a vzduchu umožní se lepší přistup k půdě a vzrůst řepy se bude rychleji vyvíjet. A tak v letech 90tých sel řepu již každý pokrokový rolník na vzdálenost 15 coulů - 40 cm - řádky od sebe.
Když v začátku desátého desetiletí ředitel císařských velkostatků rytíř Bärtel na velkostatcích Smiřice-Hoříněves dal již na podzim veškeré pozemky, k příštímu jarnímu osevu řepy určené, hrubkovačem do hrobek upravit, do kterých se na jaře po opětném projetí hrubkovačem na vrch strojem řepa zasela na vzdálenost 18 palců - 47 1/2 cm, tu odhodlali se mnozí větší rolníci k setí řepy na vzdálenost 16 palců - 42 cm, pro kteroužto vzdálenost se rozhodla většina rolníků a při této šířce řádek řepy se setrvalo. 42)
Příprava a hnojení pole pro řepu po celé třicetiletí od počátku pěstování řepy u 90%malorolníků bylo nedostatečné. Teprve v devátém desetiletí počali opět jen někteří větší rolníci půdu poznenáhlu prohlubovat. Ještě v tomto desetiletí hnojilo se chlévským hnojem - mimo velkostatky - všeobecně po jetelích k pšenici a tím se spotřeboval od jara až do podzimu všechen hnůj pro pšenici neb pro řepku. Toliko za podzimní dva měsíce, říjen a listopad, nastřádaný hnůj vyvezl se na pole pro řepu. Za tyto dva měsíce, kdy dobytek hovězí se krmil řepovým chřástem, byl chlévský hnůj hodnotnější a více se ho nastřádalo. Za letních měsíců, v tom čase, kdy se jen zřídka u některého rolníka hnůj řádně konservoval, hlínou povážel, zřídka kde močůvkou postříkal, a dobytek se velmi šetrně zeleným jetelem krmil, jelikož jetel se pořád ještě nedařil a obyčejně po prvé seči se zaoral, v té době, kdy dobytek se hned po žních na pastvu vyháněl, nadělalo se hnoje velmi málo a kvality špatné. Močůvka stékala po dvoře do velkých louží, kde vodou deštivou a zvětráním se znehodnotila a odtékala často na náves do silničních příkopů; v některých usedlostech, kde to možné bylo, tekla močůvka za stodolu do ovocných zahrad, kde ovšem nebyla stejnoměrně rozváděna a ničila kořeny stromů. Až do devátého desetiletí nespatřil jsem, aby rolník vyvážel v naši obci močůvku na pole.
V osmém desetiletí objevila se na trhu prvá umělá hnojiva. 43) Byla ve velké většině špatné jakosti. Velkostatky počaly ihned umělých hnojiv
42) Malí zemědělci nejdéle se drželi hustých řádků a při protrhávání řepu hustou nechávali, což povětšině zavinovaly ženy, které často
nechtí až na dnešní časy ještě pochopit, že by řidší řepa mohla dát větší
výnos než řepa hustá.
43) Dne 13. prosince r. 1930 konalo se v Čsl. zemědělské akademii
v Praze sborové zasedání, ve kterém prof. dr. Jul. Stoklasa přednášel o
100. výročí vynálezu a upotřebení fosfátů v zemědělství. Praktičtí rolníci
to byli a sice v Anglii Fleming a Lawes, v Německu správce velkostatku
Kühn - pozdější znamenitý profesor - kteří v letech 1830tých rozemleté
kosti s kyselinou sírovou promísili a na tento způsob získaným hnojivem
znamenitých výsledků docílili. Lawes studiemi r. 1835 docílil, že mimo
kostní moučky - kosti byly drahé - dal se za pomoci kyseliny sírové
utvořit z mineralií tak hodnotný superfosfát jako z kostí. Prvá továrna na superfosfát byla r. 1846 J. Musprattem v Liverpoolu zřízena. V Německu zřízena prvá továrna na superfosfát r. 1855. V Čechách r. 1865.
str. 133
používat, objednaly vagónové zásilky a nechaly si svými chemiky zkoušet hodnotu. Tím způsobem dostaly umělá hnojiva správná a účinek jich používání byl všude patrný, zvláště na mladé řepě.
Jinak bylo u malorolníků. Obchod s umělými hnojivy měli v rukou jenom židé. Hnojiva od nich byla drahá, nezaručená a dle toho jevil se po použití těchto hnojiv výsledek. V mnohých případech nebyl účinek ani znatelný. A tak po zklamání a zbytečném vydání peněz u malorolnictva všeobecná nedůvěra zavládla k umělým hnojivům, jež potrvala až do doby, kdy se v desátém desetiletí počala tvořit zemědělská družstva, která činila velké nákupy umělých hnojiv a dala je chemicky zkoumat. 44)
V pozdější době zaručeně hodnotná umělá hnojiva stala se mladým
kořínkům řepovým tím, čím jest mlezivo a mléko narozenému tvoru.
Dnešní mladé jaderníky řepové, živené rozloženými živnými látkami z použitého umělého hodnotného hnojiva, jeví ihned, jak z půdy vyšly, svěží
zeleň a čile odrůstají, nevšímajíce si často ani květnových »zmrzlých
mužů«. Taková života schopná mladá řepa může být již v jadernícíc b
jednocena.
Avšak docela jinak tomu bylo dříve. Na větší díl pole, pro jarní osev řepy určeného, vozil se teprv na jaře před setím hnůj, ovšem nehodnotný. Po zaorání hnoje zůstalo při vláčení na poli mnoho hrud, zvláště po kolejích vozů. Pole muselo být několikráte vláčeno a válcováno, než bylo k setí řepy jen poněkud způsobilé. Hnůj chlévský musel být hloub zaorán, aby jej brány na povrch nevytahaly. Zimní vláha touto hlubší orbou z polí unikla. Tam, kde rolníci seli řepu po pšenici, které bylo v předchozím roce trochu chlévským hnojem hnojeno (čemuž se říkalo »stará hnojnice«), našly mladé kořínky řepy přece trochu pohotové živné látky. Kde se však řepa sela do pole několik roků před tím nehnojeného, i když se přímo před setím i slušně »pod brázdu« hnojilo, tam byl výsledek sklizně řepy velice riskantní. Avšak v obojím případě vzešlé útlé jaderníky řepové, postrádající pohotové, rozložené potravy, jakmile vyčerpaly mateřskou potravu, sežloutly a nejevily životní energie. - Avšak polní plevel (převládala tehdáž na hlinitých vlhkých půdách »smetánka«), nenáročný na živné látky, v pěkně upraveném poli si liboval a dusil v krátkém čase choré jaderníky řepy.
* * *
V osmém desetiletí se po prvé řepa okopávala, vesměs ze stoje, motyčkou, na dlouhé násadě upevněnou. 45) Prvé okopávání řepy touto motyčkou prováděly též velkostatky.
44) O něco dříve zařídila zemědělská rada v Praze chemickou laboratoř, kde byly vzorky umělých hnojiv za mírný poplatek chemicky zkoumány.
45) První plečku na řepu pro ruční práci, sestavil r. 1860 rytíř Horský
a zhotovila ji firma Borrosche a Eichtnann v Praze. Na hřídeli byly vzadu
2 svislé ochranné, sáňkové a nazad obrácené plechy, chránící řepu před
zahrnutím; vpravo a vlevo od těchto širokých plechů byly dva vodorovné
plecí nože, svislými násadami upevněné na příčním trámci hřídele. K řízení
plečky sloužily dvě kleče. Tento již r. 1860 známý druh plečky se v severovýchodních Čechách objevil a počal používat teprve v devátém deseti
letí.
str. 134
V začátcích devátého desetiletí objevil se t. zv. »šinták«, obyčejně ze staré kosy upravený nůž, 12 palců = 30 cm, široký, od něhož vedly dvě po koncích přinýtované stopky do tuleje, do které byla vsazena násada, jež na hořením konci měla příční stoupku, podobně jako u rýče. S tímto na prvý pohled primitivním nástrojem dělník, couvaje a rukama šťouchaje, kypřil půdu, a byl-li to svědomitý dělník, hluboko zkypřil a nepošlapal, trávu přímo na drobné kousky rozřezal, a co hlavního, trávu zničil a půdu zkypřil těsně vedle řádky řepy. Tento šinták záhy došel všeobecné obliby u malorolnictva a do všech řepoplodných krajin se rozšířil. Velkostatky se však držely stále okopávání motykou. Později objevily se šintáky se dvěma noži na jedné tuleji připevněnými. Tyto dvojáky pracovaly také jen na jedné řádce, ale pracovalo se s nimi těžko. Výkon práce šintákem byl lepší a větší než motyčkou. Tři dobří dělníci domácí za 10 hodin práce ošťouchali za den po korci řepy. Na úzké 10palcové řádky čekanky byly později tyto šintáky upraveny pro dvě řádky.
Prvé plečky na řepu objevily se roku 1872. Počali je vyrábět venkovští kováři. U těchto prvých pleček bývaly tři úzké radlický, dvě v zadu, které se daly šíře neb úžeji sesadit, a jedna vpředu; na hřídeli bylo pohyblivé kolečko, jež se dalo výše neb níže posunout. Plečku tu tahali dva lidé a vzadu mezi dvěma klečema řídil ji člověk třetí. Tyto plečky byly málo používány, poněvadž půdu rozkorejnily, bohatý plevel nezničily a řepu hlinou zahrnovaly. Později vynalezený šinták plečky ty zapudil.
Po celé osmé desetiletí a ještě v desetiletí devátém začínalo se pozdě s jednocením řepy, 46) teprve tehdy až mladá řepa nasadila 2-3 listy a jevila sílu ke vzrůstu. Zjednocená mladší řepa ještě v jaderníkách, jíž tehdáž nebylo hnojeno umělým hnojivem a jež po zjednocení nebyla pohnojena dusíkatým hnojivem, 47) byla by se jistě s pole vytratila. A tak se obyčejně počalo s jednocením ke konci měsíce května až i začátkem června, v dobu, kdy řepa již lístky nasadivší byla plevelem zarostlá; a než se jednocení dokončilo, byla již druhá polovina práce té tím ztěžována, že řepa byla travou zaklopena, dušena, a každou sazeničku řepovou bylo nutno rukou z houfu vyprostit, takže tato vyběhlá slabá sazenička, zbavená trávy a chumáče řepy, klesla na zem a za několik dnů se nevzpřímila. Dnes, kdy je k řepě hnojeno umělými hnojivy, kdy řepa, sotvaže z půdy vylezla, jeví bujný vzrůst a plevelu uniká, kdy se může s jednocením počíti již, když řepa je ještě v jaderníkách, dnes průměrná dělnice na takovéto malé, travou nezaklopené řepě za den udělá tolik a daleko užitečnější práce, než při shora líčené práci za prvých let pěstováni řepy vykonala dělnice za 3, ba i 4 dny. A což, když se dostavilo na takovou přerostlou a plevelem zarostlou řepu několik dnů deštivých! Pak nezbývalo, než i za mokré půdy jít a ze stoje jednotit. Když se jednocení řepy konalo jen za občasných
46) Již jako 12ietý hoch a později jako hospodář v čele své čeledě
až do 40 let i se svojí manželkou po všechna léta zúčastnil jsem se
jednocení okopanin; rád jsem práci tu konal a nabyl jsem v ní velké
zručnosti.
47) V tom čase nebyl chilský ledek ani síran amonný ještě na trhu.
str. 135
ných srážek, pak vždy musel jeden dělník, obyčejně to byl výměnkář neb starý čeledín, za lidmi z hromádek do košíku trávu sbírat a po stranách pole na hromady snášet. Za takovýchto okolností protáhlo se jednoceni řepy často přes celý měsíc červen. Byl to smutný pohled na takovou pozdě zjednocenou, z trávy vyproštěnou řepu. A když po sklizni sena, která se obdělávkou řepy zpozdila až na poslední dny červnové a přešla až do července, se začalo s druhou okopávkou řepy, což se dělo opět ze stoje velkou motykou, byla řepa, po zjednocení neproplečkovaná, opět velmi zarostlá po druhé a práce pomalu ubývala a musela se i často za deště konat, aby byla do blížících se žní hotova.
Že takováto dlouhotrvající práce se řepou na jaře, kdy ani po senné sklizni do žní nebylo v hospodářství několik dnů oddechu, stávala se odpornou a často při nedostatku dělnictva u hospodářů až obávanou, lze snadno uvěřit.
* * *
A byla-li práce jarní, to dlouhotrvající lezení po kolenou, vysilující, byla práce podzimní, dobývání a odváženi řepy, ještě těžší, a opět mnoho času vyžadující. Až do roku 1883, kdy objeven byl prvý pérový obloukový vyorávač na řepu, kopala se všechna řepa i u velkostatků, motykou, což se dělo též u čekanky. Šest domácích lidí, pracujících 10 hodin denně (z nichž jeden dělník stále kopal, nejslabší dělnice za nim celý den řepu oklepávala a 4 osoby okrajovaly, z nichž občas dvě musely pomoci kopat a sklepávat, jelikož dva dělníci 4 kráječům kopat a sklepávat nestačili), muselo se pilně činit, aby za 4 dny vykopali a okrájeli po korci řepy. A poněvadž občas dostavivší se déšť práci na řepě přerušil a po dešti zásoby sklepané řepy na hromadách nebyly, trvalo vykopání po jednom korci řepy průměrně 5 dnů šesti dělníkům. A jelikož se již od let 1875 počala pěstovat řepa na jedné šestině orných půd, trvalo za příznivého počasí kopání řepy, s kteroužto prací se muselo již v září započnout, až do Všech svatých, do 1. listopadu. A za nepříznivého podzimu neb v takových hospodářstvích, kde nebylo dostatek čilých, zdravých dělníků, trvalo dobývání a odvážení řepy někdy až do polovice listopadu i déle.
Roku 1881 byl velmi studený celý měsíc květen a na podzim toho roku byl rovněž tak studený říjen. V tomto měsíci již v den svátku sv. Františka 4. října padal na Hradecku sníh, což se v měsíci tom třikrát opakovalo. Dne 27. října dostavil se několikastupňový mráz a nejméně třetina řepy, ještě s pole nedobyté, zamrzla. Mrazy potrvaly až do 12. listopadu. Cukrovary přestaly přijímat namrzlou řepu. Toho roku byla v naší obci Máslojedech na východní straně obce postavena filiální váha nově z bývalé papírny zbudovaného cukrovaru královéhradeckého firmy Komárek a spol. Vážného na této filiální váze došel pozdě od ředitelství cukrovaru zákaz přijímati zmrzlou řepu. Za ten čas přijal vážný Kudr tři kredity řepy asi po 1000 metr. centech. Když v prosinci se řepa do cukrovaru odvážela, byla úplně shnilá. Mrazy byly trvalé a dosáhly až 11° C. Velkostatek Světí, který měl v tu dobu téměř polovinu své řepy na poli nedobyté, nechal ji kopat a s chřástem snášet neokrájenou do 10 metrů dlouhých krechtů a přikrýt ji silnou vrstvou hlíny. Až v prosinci, kdy
str. 136
opět brzy se mrazy dostavily a hlína na řepě zmrzla, lidé řepu onu okrajovali, při čemž hlína, jíž řepa byla ukryta, zůstala jako střecha stát a lidem poskytovala teplá doupata. Tato řepa s chřástem zakopaná neshnila.
U velkostatků, které osívaly až polovinu svých polí řepou, se několikráte stalo v tom čase, kdy ještě vyorávačů na řepu nebylo, že část nedobyté řepy zamrzla. Velkostatky trpěly vždy na začátku kampaně nedostatkem dělnictva. A proto začínaly již 15. září řepu s polí dobývat. Když pak ke konci září začínali malorolníci s dobýváním řepy, rozešli se velkostatkům dělníci a nesešli se jim dříve, dokud malorolníci řepu nedobyli. Když malorolníci svoji řepu dodělali, šli mnozí, zvláště chalupníci, dobývat řepu na »panské« za chřást. Krmení chřástem, zvláště dojných krav, uznávaly a cenily mnohé hospodyně nad jadrné krmivo, zvláště chřást v zemi naložený, a proto nedbaly nepohody listopadové ,a často již citelných mrazů a spěchaly se svojí řepou, aby pak až do konce panské sklizně mohly den co den chodit vydělávat si chřást na panské. Byly z toho časté případy nastuzení u žen, zvláště v době měsíčků, což končilo někdy i smrtí, jinde těžkým, nevyléčitelným reumatismem.
Po celé osmé desetiletí, až ještě v devátém desetiletí platilo se dělníkům od obdělávání jedné měřice řepy v akordu: od první okopávky 1 zl. až 1 zl. 20 kr., od jednocení 3 až 3.50 zl., od druhé okopávky 1 zl. 80 kr. až 2 zl., od vykopání a okrájeni na podzim 6 až 7 zlatých. Dělníkům na denní práci na řepě platilo se od jednocení 30 kr., a totéž na podzim od okrajování. Mužům na podzim od kopání se platilo 40 až 50 krejcarů, a sice vždy ke stravě.
* * *
Dovážení řepy v prvých letech pěstování řepy, jež se dělo až do roku 1880 po většině přímo do cukrovaru, bylo pro obce od cukrovaru vzdálené velmi namáhavé a se ztrátou drahého času spojeno. Denní zpracování dle tehdejšího technického zařízení cukrovaru činilo 2000 - 3000 q. Toto za den ke zpracování určené množství řepy skládalo se do »řepníka« cukrovaru, do zakryté prostranné budovy. Na dřevěný most vjely vždy dva vozy se řepou a dělníci tovární skládali, zač se platila dobrovolná odměna 4 krejcary od párového vozu, 2-3 kr. od jednospřežného. Pak shrnuli dělníci zbylou řepu na mostě dolů a na prázdný most vjely opět 2 plné vozy. Tak se to opakovalo od 6 hod. ráno až do 6-7 hod. večer. Rolníci z blízkých obcí pospíšili si ráno a již před pátou hodinou stáli před vraty cukrovaru v řadách, aby při zahájení vážení vozů byli puštěni skládat pohodlně »na most«, do vyprázdněného řepníku. Povozy v 6 hodin a později dojevši ze vzdálených vesnic, stály v řadách na silnici v délce často až jednoho kilometru. Neboť teprve k osmé hodině, kdy vyprázdněný řepník byl částečně řepou zásoben, byly prvé povozy se řepou pouštěny na pole do krechtu. V krechtu se řepa tím způsobem skládala, že prkenice nově k účelu vozeni řepy zřízených »kár« byly na straně krechtu vyloženy a řepa vysypána; z fasuňku byla dřevěnými, třírohými vidlemi shazována; v některém cukrovaru, u nás na př. v Sadové, bylo zavedeno skládání řepy tak, že buď se plný vůz řepy do krechtu skácel, při čemž
str. 137
se u vozu často některá část zlomila, aneb se musela všechna řepa z vozu rukama sházet. To lákalo mnoho větších, obyčejně ještě školou povinných dětí, které za odměnu 2-3 krejcarů pomáhaly rolníkovi rukama řepu z vozu do krechtu házet. Kácet plný vůz se řepou se často nevyplatilo a stalo se postrachem rolníků.
Tehdejší krechtování řepy až do roku 1895 dělo se, jak obrázek ukazuje, na poli, místy nezoraném strnisku, místy také na zorané měkkotě; od cesty středem vedoucí, širší, často až 500 metrů dlouhé, vedly na strany vždy dva a dva krechty vedle sebe, do 35 cm hluboké a 1 1/2 metru široké a 100-200 m dlouhé tak, že hlína ze 2 krechtů byla mezi ně sházena a s druhé strany se mezi dvěma krechty jezdilo; řepa do těchto jam skládala se tím způsobem, že prázdný krecht se počal naplňovat od zadu. Velká fůra řepy vyplnila tento krecht řepou v té míře, jak dlouhý byl vůz, tedy 4 metry. Řepou naplněný krecht dělníci ihned do kopky srovnali a hlínou přikryli, při čemž v hřebenu položili po hrsti dlouhé žitné slámy a hlinou ji nezaházeli, aby se řepa nezapařila a neshnila. Než se dostavily velké mrazy, přikryla se řepa po druhé vrstvou hlíny.
I za suchého počasí byla jízda s nákladem řepy do těchto, daleko do pole zabíhajících krechtů dosti obtížná, což potom, když se dostavil déšť a deštivé počasí vůbec! V takovém deštivém dnu se stala jízda po takové měkkotou vedené cestě zcela nemožnou. Vždyf za den muselo za sebou několik set naložených vozů přejet. Nejhůře bylo jeti hlavní střední cestou, z které se povozy na obě strany do krechtů rozjížděly. Jízdu v takovéto cestě a utrpení, jež vozka i s koňmi zakusil, nelze ani popsati. Když už povoz dojel k prázdnému krechtu, do kterého mu bylo řepu složiti, za promoklé půdy sjel obyčejně do otevřeného krechtu, kde v tvrdé spodní půdě se kola vozu tak nebořila, a krechtem snáze dojel až na místo určení. Tato zkouška se skládáním řepy do krechtů na pole stihla ponejvíce povozy ze vzdálených obcí a potah, koně i hovězí dobytek, čekáním hladový, ustydlý, slabý.
Vždyť z okolních obcí do cukrovaru se řepou se vyjíždělo přede dnem ve 4 hodiny ráno a leště dříve. A již doma v obci hleděl jeden soused druhého předjet. U cukrovaru, kde do šesté hodiny se nakupily řady do set vozů dlouhé, nejhůře bylo na křižovatkách, kde se povozy sjížděly ze tří stran. Přímojedoucí řada vozů nechtěla při nastalém popojíždění pustit
str. 138
povozy ze stran, jimž bylo tudíž nemožno do řady vniknout. Tito se hájili, že zde byli dříve než povozy, které v rovné řadě popojížděly, že ať řada ta se zarazí a pustí vozy ze řad postranních. A tak nadávky, často i sprosté, které u mnohých čeledínů přecházely ve rvačky, byly v těchto místech na denním pořádku. Nebezpečí proražení koně neb krávy ojí v těchto místech od surovce čeledína hrozilo co chvíli. A tak se stávalo, že mnohý, v rovné a nejdelší řadě postupující hospodář, dospěv na křižovatku a obávaje se úrazu svých koní, ustoupil surovému často čeledínu a vpustil dopředu povozy ze stran. Ve dnech, kdy panovala největší sklizeň řepy, kdy ještě všichni chalupnici řepu dováželi, stávalo se obyčejně, že povoz z obce 2 hodiny od cukrovaru vzdálené, vyjedši ve 4 hod. ráno z domova, nesložil-li náhodou řepu do řepníka, musel-li zavést ji do krechtu na pole, přijel domů až v 10 hodin a také v poledne a ještě déle. A dvakrát za den se jet muselo! Vždyť pro nesjízdnou cestu v krechtech nemohlo se přes 15 q naložit. A tak za každého počasí se odpoledne muselo jet opět a přijíždělo se domů vždy za tmy. Za svitu měsíce se ještě večer naložila řepa, aby se ráno ve 4 hodiny opět mohlo zapřahat. Za tmavých večerů nakládání nebylo možné a nakládalo se až ráno. V tom čase se jezdívalo z odlehlejších obcí do cukrovaru třikrát za dva dny. Za takových poměrů se muselo jet i každou neděli dopoledne se řepou a cukrovar v neděli řepu přijímal proto, aby se v řepníku pro tento den zásobili řepou. Proto byla v neděli odvážená řepa všechna skládána do řepníku, což bylo zdlouhavé a vozkové se vraceli domů mnohdy o 2. až 3. hodině odpoledne.
S odvážením řízků z cukrovaru zakoušeli rolníci, vzdálení od cukrovaru, opět velké svízele. Ředitelství cukrovarů trpěla, že domácí a bližší rolníci mohli za večera zavézt prázdné vozy na dvůr cukrovaru pod rampu, kde se řízky vykládaly, aby si je za noci řízky naložili. Tak naložily se a časně ráno odvezly všechny řízky za noci vyrobené a rolníci z obci vzdálených - odbyli si nejdříve podzimní přeorávky a teprve po této práci odváželi řízky z cukrovarů, což se dělo v prosinci - opět vyjížděli z domů o 4. hodině ranní a přijedše k cukrovaru tvořili opět dlouhé řady prázdných povozů - a pod rampou řízků nebylo. V tom čase zpracoval na př. (cukrovar předměřický kolem 3000 q řepy denně, tedy řízků odpadalo malé quantum, čímž se stávalo, že ve 4 hodiny ráno z domů jedoucí povozy vracely se s nákladem řízků večer až za tmy, a povozy, které za světla ráno z domů pro řízky odjížděly, často odpoledne vrátily se prázdné, když vozka seznal, že se do večera k rampě ani nedostane. A tak trvalo odvážení 40% řízků z odevzdané řepy několik týdnů, za zimy, sněhu a svízelných útrap.
* * *
Tyto věrně vylíčené poměry s dovážením řepy do cukrovarů a řízků domů stávaly se pro rolnictvo nesnesitelnými; při vzpomínce na dobývání a odváženi řepy, a zvláště bude-li mokrý podzim, se citlivý rolník až zachvěl. Tato starost a obava vedla v této bolavé věci k časté společné diskusi a z toho vzešly z mnohých stran neorganisované požadavky na ředitelství cukrovarů, aby tomuto neudržitelnému stavu bylo pokud možno
str. 139
odpomoženo tak, aby se v poli u cukrovarů i ve vzdálených obcích postavily filiální váhy, aby odpadl velký nával povozů, vezoucích řepu přímo do cukrovaru. Rolníci že budou se řepou i s převůrkou dříve hotovi a pak za odměnu odvezou řepu do cukrovaru, který bude mít tu výhodu, že řepou později dováženou se bude denně zásobovat řepník. Trvalo to nějaký čas, než cukrovary na návrh rolníků přistoupily a počaly filiální váhy ve vzdálenějších obcích zařizovat, kam obyčejně z více obcí se řepa dovážela, avšak činily dle vzdálenosti 5, 10, i více krejcarů srážky na ceně centu řepy oproti ceně loco cukrovar. Tuto srážku rolníci rádi slevili, vždyť si ji zase pozdějším dovozem řepy do cukrovarů nahradili.
Prvé konkurenční filiální váhy, zřizované cukrovary ve vzdálených obcích v obvodech často sousedních cukrovarů, aby se získalo větší množství řepy, stavěly se od roku 1875. V naší krajině v obci Vrchovnici postavil toho roku filiální váhu cukrovar Sadová, který tak vnikl do rayonu smiřického cukrovaru, a tento ihned druhý rok to oplatil a postavil v sousední obci Žiželevsi na vlastním pozemku také konkurenční filiální váhu.
V roce 1881 postavil v naší obci Máslojedech váhu cukrovar královéhradecký, 3 hodiny cesty od svého cukrovaru, daleko do obvodu cukrovaru předměřického, a tak se dělo v tom čase po všech krajích, kde, jako
v severovýchodních Čechách, postaveno bylo mnoho cukrovarů hustě
podle sebe a měly malé obvody; tyto továrny stonaly hned v začátečních
letech nedostatkem řepy.
Cukrovar Smiřice, když r. 1881 postavena byla dráha Sadová-Smiřice, zařídil filiální váhu v Hoříněvsi pro velký obvod a později v Račicích, obě na nově otevřené dráze Sadová-Smiřice.
Zřízením filiálních cukrovarních vah nastala o 50% lehčí doprava řepy. Získáno tím mnoho drahého času, pominulo ono nekonečné noční »morousování«, tažné zvířectvo se včas nakrmilo a také večer se vyspalo. Zvláště velkých výhod získalo rolnictvo v obvodu filiálních vah na nádražích zřzených, kde se velké % řepy přímo do železničních vozů skládalo a řízky obdrželi větši dodavatelé řepy po vagónech zpět tak, že denně jeden i 2 vagóny mohl hospodář za pomoci souseda odvézt, jemuž pomoc tu oplatil příští dny, kdy opět on řízky obdržel. Menší dodavatelé, jejichž % vrácených řízků náklad celého vagónu nečinilo, nakládali své řízky ze společného vagónu a vozy s naloženými řízky byly jim na váze váženy. Tímto způsobem nabyli rolníci z obvodu filiálních vah daleko větších výhod než rolníci v obvodech cukrovaru bydlící a řízky z cukrovaru odvážející.
V cukrovarech se od doby zasílání řízků drahou na filiální váhy veškeré
v noci vyrobené řízky naložily na vagóny. Tím odpadlo nakládání řízků
za noci na vozy blízkých rolníků a tito nyní mohli přijet pro řízky teprve
ráno, a ovšem pod rampou bylo prázdno. Museli čekat na vozíky se řízky,
jako se to dělo dříve rolníkům od cukrovaru vzdáleným. Protesty těchto rolníků proti nočnímu nakládání veškerých řízků na vagóny nebyly nic
platné. Tito rolníci po dlouhá léta užívající pohodli oproti rolníkům cukrovaru vzdáleným počali nyní jim zjevně často záviděti pohodlí v dopravě
řepy i odvážení řízků. Ježto však v tu dobu byly již cukrovary technicky
zařízeny na mnohem větší denní zpracování řepy (o 100 až 200% více)
str. 140
vyrobeno bylo o tolikéž % více řízků a tím rolníci do cukrovaru přímo pro řízky jedoucí již tak dlouho na naloženi řízků čekat nemuseli. A přes 50% dodavatelů řepy nyní do cukrovaru pro řízky nedojíždělo, čímž povozů ubylo.
* * *
Vzmáhající se rozkvět průmyslu cukrovarského v osmém desetiletí a rozšíření pěstování řepy přivodily v krajinách řepoplodných u rolnického stavu blahobyt, do té doby a též později neznámý. Práce se řepou bylo mnoho, ale rolnický lid si na ni zvykl. Mělť rolník ze sklizně řepy slušný peněžitý příjem ještě před několika lety nebývalý, a hospodyně měla dostatek výborného krmení až do vánoc ve skrojkách s chřástem a po celou zimu v řízkách. A když po žních často uhodilo suché počasí a druhý jetel nevyrostl aneb hospodář jej nechal na semeno, tu naskytla se hospodyni pomoc z nouze; šla do řepy a opatrně nalámala spodního odumírajícího žlutého chřástu. Tyto hospodyně, které poznaly užitek pěstování řepy, dovedly dobrodiní toto náležitě ocenit. Vždyť prožily tu strašnou bídu o zelené krmení pro hovězí dobytek, o jaké nelze si v dnešní době v krajinách řepoplodných učinit ani představu. Vždyť bývala léta neúrody, kdy dobytek po celé léto se nenasytil zelené píce a byl na kost hubený. A tak krávy nedojily,a ten troch mléka, který se nadojil, byl řídký, bez tuku. Nebylo ve statcích ve stavení mléka, nebylo másla ani tvarohu. Nechť vžije se jen dnešní hospodyně do těch svízelných poměrů hospodyně tehdejší a pochopí, jak vítané bylo objevivší se sázeni řepy cukrovky!
I dělný lid našel v pěstování řepy vydatnou obživu v práci. Dříve bylo dosti přebytečného, za malý peníz sloužícího a do práce rolnictvu se nabízejícího dělnictva, ale s rozmachem pěstování řepy počalo se ho záhy nedostávat.