str. 66

konaly se zkoušky po jednotlivých staveních, při čemž se všechny účinkující osoby své úlohy zpaměti naučily. Účinkující muži byli všichni ženatí. Jednu neděli v masopustě roku 1843 sehrálo se v hostinci Česákově první divadlo, při němž se vstupné nevybíralo. Návštěvníků bylo tolik, že jich ani hostinská místnost pojmouti nemohla. Provedení bylo zdařilé, což povzbudilo herce k pokračování. Při druhém hraní divadla se vstupné již vybíralo, opět byla četná návštěva a vybralo se 5 zl. 10 kr. ve stříbře. V příštích divadelních představeních hrály se kusy: »Vyhrané panství«, »Granatýr na stráži«, »Loupežníci na Chlumu«, »Pekař«, "Rohovin čtverrohý«, »Loketský zvon«, »Štěkavec« a »Pražští sládci«. Při provozování kusu »Pražští sládek, kde prý bylo hudby jako v kostele, účinkovaly též některé osoby ze sousední farní osady Hněvčevsi. Kus ten se opakoval. V té době účinkovali jako herci ze Sovětic: Václav Birner, kolář, Ant. Růžička, krejčí, Jan Splítek, kovář, Václav Růžička, zedník, Frant. Všetečka, bednář, a Jan Česák, hostinský; ženy: Anna Petříková a Marie Hrušková. Z Hněvčevsi: Frant. Bičiště ml., učitel, Václav Chládek a Lucie Salavová. Z Neděliště: Jan Valášek, kovář.
   Skvělým výsledkem vábeni a Janem Valáškem, kovářem z Neděfiště, povzbuzováni, rozhodli se ochotníci sovětičtí po letech 1850 hráti divadlo v Nedělištích, 4) k čemuž rodák z této obce Jan Česák propůjčil své jeviště. V Nedělištích našlo se několik snaživých ochotníků, kteří s velikým zájmem se divadlu věnovali. Jan Česák, velice tím potěšen, ponechal tam po několik roků své jeviště. Ochotníci nedělištští sehráli v tom čase po několikrát pohostinsky divadlo v sousední vsi Sendražlcích, kde opět spolupůsobily některé osoby ze Sendražic. Za velikého ohně v Nedělištích jeviště Česákovo shořelo, z čehož i sovětickému divadlu vznikla několikaletá přestávka v činnosti.
   Leč myšlenka na vzkříšení ochotnického divadla a pořízení nového jeviště v Sověticích nedala se utlumit, naopak získávala stoupence. V Sověticích vyskytnul se v mladší generaci nový tvůrce divadla v osobě Václ. Všetečky, rolníka, který se snažil zestárlého již Jana Česáka podpořit, a když tento roku 1872 zemřel, nahradit. A tak, řídě se radou Česákovou, sestavil na počátku roku 1866 sbor divadelních ochotníků v Sověticích po druhé a pořídil zcela nové jeviště. Toho roku po prvé na novém jevišti sehrán byl kus: »Úmyslné a bezúmyslné léčení lásky v lidu vůbec bez hlavní osoby - Dopita pomětlář.« Hlavní úlohu hrál Jan Růžička. Dále sehrány kusy: »Dědkův kalmuk«, »Chytroušek«, »Duch času« (opakováno ve Mžanech). V této líbivé hře účinkovali: Jos. Bayr, Jan Růžička, Václav Všetečka, Ferdinand a František Petříkové, Václav a František Homoláčové, Anna Růžičková, Marie Homoláčová, Marie Zámečníkova, z Hněvčevsi Anna Pražáková. Na opětovné žádosti tvořícího se spolku ochotníků v Želkovicích jeviště bylo jim zapůjčeno a tam větší část ho shořela. U sovětického ochotnického spolku nastala tím opět, tentokrát kratší pauza. Studující hradecké reálky Jos. Všetečka ze Sovětic, Václav Drahotský

   4) Neděliště, ves v okresu královéhradeckém, se starobylým zámkem.

str. 68

Toho dne po odpoledním koncertě sehrán večer divad. kus »Jan Výrava« ve stodole pana Frant. Petříka, k tomu připravené.
   Jako 45. hra od roku 1879 byl roku 1905 zvolen kus »Na pomoc Rusům«. Jelikož to bylo po válce rusko-japonské, musela být hra 3krát opakována. 63. hra 26. ledna 1913 »Na pomoc Slovanům« sehrána s týmž výsledkem. Za světové války se divadlo v Sověticích hráti nemohlo. Avšak již v roku 1919 dne 23. února sehrán kus: »Nevěsta za českou korunu«, jenž opět musel být opakován. - V roce 1922 ustaven byl v Sověticích řádný spolek divadelních ochotníků »Jan Česák«. Dne 29. června 1923 byla divad. spolkem uspořádána velká slavnost na památku 80. výročí založení ochotnického divadla. Promluvu o dějinách divadla přednesl rodák sovětický Josef Všetečka, bývalý ředitel měšťanské školy v Kuklenách. 8)
   V Malých Svatoňovicích, okres Opice, bylo sehráno prvé ochotnické divadlo a ochotnický spolek založen roku 1852, v době nejkrutější rakouské persekuce. Tento ochotnický spolek nese dnes jméno »Karel Čapek«. Vykonal velice mnoho v ohledu kulturním i národním a vyšinul se svojí výkonností mezi nejvyspělejší ochotnické spolky v okolí. 7)
   Ve vsi Dolanech, okres Jaroměř, sehráno domácími ochotníky na popud a za vedení kněze z Jaroměře, pátera Hrdličky, prvé divadlo roku 1809 a od toho času, ač spolek několikrát změnil svoji formu, trvá vnitřní tradicí nepřetržitě až na dnešní dobu. Dolany vykazují z prvých divadelních představení veliké návštěvy a dle toho na tehdejší dobu značné příjmy. Vstupné se vybíralo: I. místo 30 krejcarů, II. 20 kr., k stání 10 kr., děti 5 kr. Prvé dvě divadelní hry hrály se na primitivně upraveném jevišti, toliko na vyvýšených prknech bez kulis, v bílých plátnech. Aby tomuto nedostatku bylo odpomoženo, sešli se 25. dubna t. r. ochotnici a usnesli se, poříditi nové jeviště. K. tomu účelu vydali akcie po 5 zl., jež byly ochotně občany upisovány a vynesly v krátkém čase kapitál 110 zl. Na pořízení nového jeviště nedostalo se pouze 29 krejcarů. Bylo za jednotlivé součástky vydáno: Dříví, prkna, latě, šrouby a hřebíky 21 zl. 32 kr., plátno na malby 29 zl. 43 kr., kolář od práce 6 zl. 18 kr., malíři Šrůtkovi z Náchoda 48 zl., truhláři od práce 5 zl. 36 kr., celkem 110 zl. 29 kr. Radost ochotníků i občanů z pořízení tohoto prvého divadelního jeviště na vsi byla veliká. Hrálo se za rok 3-4 až 5krát. Po prvé se hrála 14. března 1869 Tylova »Paličova dcera« se zpěvy a ochotníci, naladění skvělým úspěchem a velmi četnou návštěvou i z dalšího okolí, již po měsíci dne 18. dubna sehráli na tomto nedostatečném jevišti po druhé Klicperův »Divotvorný klobouk«, což vyneslo opět skvělý mravní i finanční úspěch. Na novém jevišti hrály se tu pak následující divadelní hry: »Galejní otroci«, »Mlynář a jeho dítě«, »Farářova kuchařka«,

   6) Dle přesných zápisů o činnosti divadelních ochotníků v Sovéticích, panem Fr. Všetečkou vedených.
   7) Dle zprávy otisknuté v »Pokroku« ze dne 3. března 1932, kdy na památku 80letí trvání ochotnického spolku v Malých Svatoňovicích sehrána veselohra »Matka Kráčmerka«, a dle zprávy téhož »Pokroku« ze dne 25. února t. r.

str. 70

spoluúčinkování Jana Podlipného z Vrchovnice. Za režie učitele Vyhnala hrány kusy: »Sedlák zlatodvorský«, »Kříž u potoka«, »Preciosa«, kterýžto kus musel být opakován, a jiné. S počátku se jeviště vypůjčovalo z Hněvčevsi, Nedélišť a jinde, což působilo spolku nepříjemnosti. V roce 1895 koupil pro ochotníky opotřebené jeviště nájemce Kadečkova hostince Fr. Sax od ochotníků v Třebechovicích, na které přispěli někteří přátelé divadla z obce, zbytek uhradili z přebytku z her.
   Tak vypadaly v začátcích a poznenáhlu se do všech vsí šířily divadel, ochotnické spolky, o kterých tvrdím, že není v žádném jiném spolku taková příležitost, kde mladý venkovský lid má možnost cvičiti se v recitaci a vystupování před veřejností.

2. Spolky honební.
   Druhý ze spolků na vsi, jež občané jako svobodní rolníci po zrušení roboty utvořili, byl spolek honební. Honitba nacházela odevždy dosti milovníků, jenže po celý čas trvání roboty odňato bylo zásadně provádění honitby - odstřelování zvěře - vlastníku půdy ve prospěch vrchnosti nebo určitých stavů nad rolníka povýšených. - Obrat nastal v Čechách, na Moravě a ve Slezku roku 1849 patentem ze dne 7. března, kterým honebni právo na cizí půdě se zrušilo a přiřknuto bylo vlastníkům půdy. Později vydáno bylo několik různých měnících se honebních zákonů dle toho, ]ak prakse vyžadovala. Naposled zbyl trvale zákon, dle kterého samostatný výkon honitby přiznán jest jen vlastníku skupiny pozemků, určitých vlastnosti a výměry 200 rakouských jiter = 600 měřic v jeden celek sloučených. Ve všech ostatních případech jsou střední a drobní majitelé pozemků sloučeni ve zvláštní nucené svazky, honební společenstva. Dle toho se liší honitba vlastní, samostatná a společenská.
   Leč ne hned po vyjití patentu z roku 1849 přešly nynější obecní společenské honitby do rukou rolníků. Uteklo ve velké většině obcí 20 roků i více, nežli občané utvořili spolek, který si zvolil schopného muže, držitele honitby, a který po vrchnosti ujal se sám v držení a vedení honitby. Proč se věc tak dlouho protáhla, vysvítá z následujícího:
   Za doby roboty bývaly velice řídké případy, aby sedlák měl flintu a střílel zvěř. Později mohl tak učinit jen na panských honech, na které byl snad od vrchnosti aneb od lesních úředníků zván. Musil to být jen zámožný rolník, který přicházel občas ve styk s lepší tehdejší společností, která i jeho dům navštěvovala. Takovéhoto ojedinělého nimroda dovedla si vrchnost i lesní panské úřady získat, a když byl patent o honitbě vydán, předcházeli si jej ještě více, takže taková osoba, majíc svoji zábavu s flintou zabezpečenu, a když i kus zvěře občas káplo, nestarala se o jiného a mlčela. Druhá osoba, již bylo vrchností získat, byl rychtář v obci; i ten se dal lehko získat od lesního úřednictva. Presentován býval mu o posvícení neb o vánocích zajíc, na pasece obdržel sáh polenového dříví a nejznámějším a nejčastějším presentetn bývala borová kláda, jež měla sloužit k dělání louče, s níž se v tom čase všade svítilo a lež byla

str. 72

hasičů, tlače se vždy ve velkém zástupu lidu městského i venkovského, který zdaleka přicházel, aby přihlížel tomuto novému, ještě nevídanému hasičskému cvičení a zároveň tělocviku. Ačkoliv jsem v městě českém hasičskému cvičení nikde přítomen nebyl, domnívám se, že současně také v českých městech se hasičské sbory v letech šedesátých zřizovaly a snad i dávno byly zřízeny. Na venkově německém počaly se skutečně hasičské sbory o celé desítiletí dříve tvořit, než na českém venkově.
   Hasičství přicházelo k nám od severu, z Pruska, a proto zachvátilo dříve pohraniční německé kraje Čech, a sice již v osmém desetiletí, kdežto střední a jižní krajiny Čech opanovalo teprve v devátém desetiletí. 13) Tyto prvé informované sbory těšily se přízni velké většiny občanů a obyčejně všichni mladší se stávali členy hasičských sborů. Obce šly nově ustaveným hasič, sborům ochotně vstříc, snažily se svým sborům z obecních prostředků pořídit požární stříkačky a vykázat jim obecní pozemek, kde by mohly provádět cvičení. Prvý hasičský stejnokroj na vsi býval obyčejně plátěný, teprve později byly řízeny stejnokroje soukenné. Ke konci devatenáctého století byly již téměř ve všech venkovských obcích hasičské sbory ustaveny.

* * *

   Odevždy nejdůležitějším hasidlem ohně byla voda. četné pokusy nahradit ji jiným účelným prostředkem v theorii se sice zdařily, leč v praksi zůstala voda vítězem. Za starých časů a ještě i v létech 1880tých, na mnohých vsích ještě o mnoho později, se musela voda k ohni dovážeti v sudech neb kádích a odtud donášeti v putnách neb koších plátěných, lehkých, k tomu účelu upravených a v každé vsi uschovaných.
   V každé obci bylo až do konce devatenáctého století viděti na obecních domcích neb jiné vhodné budově, podél silnice stojící, pod okapem střechy zavěšené 2 až 3 velké, silné železné háky s jedním rovným hrotem a druhým zahnutým; háky byly nasazeny na silných dlouhých tyčích, k nimž byly obyčejně připevněny ještě dvě slabší postranní tyče, aby několik mužů mohlo se háku chopit a střechu a dřevěné stěny hořících budov jimi roztrhávati. Na žerdích těchto háků zavěšeno bylo 10 i více plátěných, nepropustných košů na vodu. Pod háky na stěně visívaly současně 2-3 silné a dlouhé žebříky; jinde na slaměnné neb šindelové střeše velkých statků, pivovarů, panských stodol a stájí, továrních budovách a velkých budovách vůbec býval uprostřed střechy trvale položen dlouhý silný žebřík, sahající přes celou střechu až na hřeben, na němž byl zavěšen. Položení takového žebříku mělo ten účel, aby v případu ohně v sousedství takové budovy lidé rychle na hřeben střechy vylezli, jiní jim vodu donášeli, a oni odtud mohli střechu vodou polévat. Tímto způsobem bylo však často místo hašení ohně ještě k jeho šíření přispíváno,

   18) Jeden z prvých hasičských sborů na vsi zřízen byl v naší obci roku 1884 a obec koupila pro sbor novou stříkačku, tehdáž prvotřídní, stála 1.260 zlatých. Ze všech stran přicházeli hasiči, též i jiní občané, aby stroj si prohlédli.

str. 73

jelikož nedostatečné množství vody mělo právě opačný účinek, než jaký vlastně voda míti měla.

* * *

   Prvá stříkačka na hašení ohně sestrojena byla prý roku 1518. Hadic s počátku kožených počalo se užívati teprve koncem XVII. století. Až do té doby byl piston pevně připevněn na vrchu stříkačky. 14) Stříkačky byly vesměs dřevěné a často se porouchaly. Tyto dřevěné stříkačky bylo lze do let 1880 ještě leckde spatřiti u velkostatků. Na vsích tu a tam jen v řídkých případech se takováto dřevěná stříkačka na 4 kolách, povozná, našla, 15) avšak mnohé byly té doby na vsích dvoukolé, lidmi tahané a ještě více jich bylo přenosných; všechny byly bez hadic. Mnoho stříkaček v každé vsi bylo ručních, asi 10 cm silných a 60 cm dlouhých. A tak byly stříkačky »putnové«, s popruhy pro přenášení na zádech, stříkačky »džberové« s uchy neb na nosítkách, stříkačky »pojezdné« buď na trakaři, neb dvoukolce, a »dvoukolové«, s předkem zřízeným na odpínání. Vše toto primitivní stříkací náčiní nahrazeno bylo ke konci devatenáctého století zdokonalenými mosaznými stroji a uloženo jest nyní již jen pro památku v museích. 16)




   14) O slavnosti Božího těla v Hradci Králové až do let 1880 stála takováto stříkačka, vycíděna, vždy uprostřed Velkého náměstí: na ní stál kominík v parádním obleku a držel v ruce piston. To bylo i v jiných městech o této slavnosti v tom čase k spatření.
   15) Také tuto kolovou velkou stříkačku viděl jsem jako obecní majetek v Mladých Bukách.
   16) Dle Hospodářského slovníku.

str. 75

pošitý kus některé své doškové střechy, nejprve přes jeden šár ji otrhali a dobytkem slámu skrmili; když to ještě nestačilo, otrhala se i druhá polovina střechy a tak zůstala zcela holá.1) Kdo neměl nové střechy, byl nucen otrhávat staré doškové střechy. Takových holých, z nouze o krmeni otrhaných střech bylo toho roku velké množství v každé vsí.
   Cena hovězího dobytka toho roku klesla na jednu třetinu ceny z normálních let. 2) Řezníci velice lacino kupovali, poráželi zcela zhublý dobytek a maso hubené lacino prodávali. 3) Ve všední dny i mimo neděle vařilo se v tom roce pro chasu často maso. V tomto roku uschla hned po žních veškerá nať bramborová a hlízy byly drobné a úroda bramborů velice malá. Řepa, která v začátcích se tu a tam v malých plochách pěstovala, téměř uschla; ovoce se stromů všechno spadlo.
   Od roku 1865 dostavilo se později několik suchých let, tak roku 1893 a 1900, dále za světové války 1915, 1917 a zvláště 1918, avšak takových katastrofálních následků, jako rok 1865, nikdy nebylo. Staří pamětníci na vsi se svorně vyslovovali, že nikdy dříve a dlouho po tom tak hrozný rok, jako byl 1865, nestával. V těchto pozdějších suchých letech byla dosti obstojná úroda píce a v naší krajině bohatá úroda zrna, protože pěstováním řepy byly půdy prohloubeny, značně vyhnojeny a tím proti suchu více odolné.

2. Válečný rok 1866 a jeho následky pro zemědělce.
   Po suchém a neúrodném roku 1865 následoval válečný rok 1866, jenž se vyznamenal bohatou polní úrodou. Příroda snažila se toho roku vynahraditi lidstvu to, oč je byla roku loňského ochudila. Úroda veškerých hospodářských plodin byla nadprůměrná. Zvláště ozimé obílí dosáhlo neobyčejné délky a houštky, pšenice místy polehly. Také nadprůměrnou úrodu daly toho roku řepky, všeobecně olejkou zvané, jichž se mnoho u velkostatků a u středních rolníků pěstovalo. Cena olejky v tom čase byla stejná se pšenicí. A když nejlépe polní úroda stála, vypukla válka, aby přehnala se povětšině nejúrodnějšími polohami, známými pod jménem »Smiřický zlatý prut«, a tak po druhé rolnictvo v těchto místech přišlo o veškerou polní úrodu, zvláště tento rok tak slibnou a dvojnásobně potřebnou.
   V krajinách, kudy vojska proti sobě táhla, zvláště pak, kde se jednotlivé bitvy svedly, vznikly pro obyvatelstvo hrozné následky, zvláště pro obyvatelstvo zemědělské. Po suchém roku 1865 nebylo v době vypuknutí války přede žněmi v hospodářství ani otýpky slámy, tím méně

   1) Strýc Volf čís. 17 toho roku 1865 celou novou doškovou střechu na chlévu přes šár otrhal a slámu skrmil.
   2) Otec vypravoval, že v tomto suchém roku koupil před žněmi pěknou červenou jalovici dvouletou od chalupníka Kulhánka za 18 zl. Jiná léta stála 55-60 zl.
   3) Pamatuji, kterak jsem se starším bratrem Václavem chodil často do vsi Nedělišť k řezníku Šuppovi pro maso, vždycky za 50 krejcarů a dostali jsme masa plný šátek.

str. 77

dobytkem cizím i domácím spaseny a vojskem rozšlapány tak, že co tam ještě trávy zbylo, bylo pokáleno a nebylo možno kosou posekat. Na těchto neposečených lukách nevyrostla žádná otava.
   Lze si představit, jaká to byla rána pro veškeré krajiny nejen na bojištích, nýbrž i vojskem zaplavených, že byly po dva roky za sebou zbaveny veškeré píce, sena. Ale mnohem hroznější bylo zničeni veškeré polní úrody na bojištích.
   Úroda toho roku byla slibná, zrno počalo se v klase nalévat, když přišlo vojsko a rozložilo se táborem kol vsí po všech polích, nejraději v obilí, poněvadž pro ležení skýtalo suchý podklad.5) Obilí bylo do země zatlapané a hlínou - blátem - zamazané, jelikož za bitvy u Hradce Králové padal drobný déšť. V tu dobu již požaté a k sušení do snopků svázané a do řad postavené olejky byly od vojska po polích rozneseny, za podlož k přespání použity a tím zrno bylo vydrceno.
   Pro veliký nedostatek slámy všeho druhu byli po válce rolníci nuceni posekat zdupané obilí travními kosami, což se dalo za veliké námahy dělat jen u ozimů, žita a pšenice; jařiny byly nadobro zničeny. Po jízdě a dělostřelectvu muselo být zadupané a zaježděné obilí zaoráno.
   Zrno z veškerého zašlapaného obilí bylo jen slabá zadina pro drůbež, nic více. Brambory zašlapané a rozježděné nestály za vyorávám jednotlivých řádek; pole bylo pravidelně oráno a 2 lidé stačili za oráčem sbírat drobné brambory, právě tak, jako se to děje při přeorávání brambořiště. K tomu ještě byly to brambory drobné. Jediná řepa, tehdy jen málo pěstovaná, se vzpamatovala, vyhnala nový chřást a dala přece asi polovici obvyklé úrody.
   Veliké škody na polní úrodě utrpěly v prvé řadě končiny, kde se odehrály bitvy, tedy okresy Hradec Králové, Jaroměř, Jičín, Náchod, Č. Skalice, Trutnov, Nechanice a j. Hradecký okres utrpěl ještě větší škody tím, že před bitvou tam tábořila většina sborů armády rakouské, po bitvě pak celá vítězná armáda pruská.
   A nejen tam, kde se bitvy strhly utrpěla polní úroda, nýbrž i ty kraje, kudy vojsko do bitvy nastupovalo. Tak dělo se při nástupu druhé pruské armády korunního prince, která ve spěchu od Dvora Králové a Hradiště Choustníkova chvátala; pěchota ponechala všechny silnice dělostřelectvu, vozatajstvu a jízdě, sama pak spěchala v rozvinutých řadách přes pole, ve vsích přes zahrady, při čemž v cestě stojící ploty všechny zpřevracela. Při tom nedbala tato pruská pěchota toho, že pochodováním mokrým obilím oděv se jí až po tělo promočil. Takový, poněkud spořádanější postup, děl se při nástupu prvé a třetí pruské armády do bitvy u Hradce Králové také od Hořic i od Nového Bydžova. Také tam ponechány silnice jízdným oddělením, pěchota pochodovala po polích; dělo se to od 2. hodiny ranní v řadách za sebou a teprve na vykázaných místech, na pravém břehu říčky

   5) Po ústupu rakouské armády od Dvora Králové a Zvičiny dne 30. června, rozložil se na západ a jih kol Máslojed táborem po polích celý 4. uherský armádní sbor a na východ od obce 8. armádní sbor. Pokud vojsko pochodovalo, ubytovalo se po vsích; seskupeno ve sborech tábořilo v polích.

str. 79

bohužel zde chybí stránka

str. 81

rolnických usedlostí rok od roku stoupala. S cenou pozemků stoupaly také úroky z peněz. Do těchto 1880tých let spadá založení většiny městských spořitelen, které zapůjčovaly na hypotéky rolnických usedlostí peníze do výše čtyřiadvacetkrát násobeného čistého katastrálního výnosu. Úrok účtovaly spořitelny městské až do 1. července roku 1880 7 %, od července 1888 jen 5 '%.
   S rostoucím blahobytem množilo se však zadlužování selských usedlostí. Mnozí rolníci počali se oddávat bezstarostnému životu. V hospodách počal živější ruch. V domácnostech zemědělských i dělnických zavádělo se lepší stravování, v každé domácnosti musela se k snídani dávati káva i pro čeleď. Zvláště v odívání nastal velký obrat. U venkovských žen, jmenovitě svobodných děvčat, ustoupila loktuška »angorka« 11) malému šátku hedvábnému a »tybetáčku« a tyto šátky za krátký čas ustoupily klobouku. Zámožnější dcerky selské v neděli v kostele počaly šustit hedvábím. Velmi hlučně se odbývaly svatby, na něž se pozvalo mnoho sousedů. Svatby zakončeny obyčejně taneční zábavou. 12) Také krtiny, pouti a zvláště posvícení se slavily velkým hodováním. Až dosud užívaný »fasuněk« se sedadly z otýpek slámy pro vyjížďky do měst a na návštěvy ustoupil vozíku s polštářovými sedadly, namnoze pérové bryčce a u zámožných rolníků často i luxusnímu kočáru, který dříve byl na vsi vzácnosti. Rovněž luxusní i jednoduché saně pro zimní vyjížďku se řídily a k obojím slušné postroje, při kterých v zimě v saních nescházely buď trojčlenné stojaté zvonce aneb dolů visící popruh až s 20 rolničkami, od velké s hora až postupně k malé dole.
   Mladí hospodářové přejímali v mnohých případech od otců drahé usedlosti a musili hledat nevěsty s většími věny. A rodiče, chtěli-li provdat dceru slušně do větší usedlosti, musili slíbit větší věno. A tak počalo přibývat na venkově děvčat s velkými věny, a když rodiče peníze hotové neměli, museli si je vypůjčit. Kolík před čtvrt stoletím přinesla matka otci věna v šajnech, 13) tolik on byl nyní nucen dcerám vyplatit věnem ve stříbře.
   Poznenáhlu tu a tam při požadovaném úvěru počalo se již rolníku nedostávat hypotéky. A proto stávaly se případy, že při revisi klasifikace pozemků, která se za vlády rakouské vždy po 15 letech okresním evidenčním geometrům prováděla v každé obci, někteří již dluhem přetíženi rolníci na místě o snížení, žádali o vložení svých pozemků do vyšší kvalifikační třídy, aby tím získali zápis většího katastrálního výnosu a u spořitelny další úvěr.



   11) 1 1/2 metru velký šátek z vlákna angorového.
   12) V naší vsi Máslojedech v hostinci Kadečkově bývaly slavné taneční zábavy, zvláště masopustní plesy, jakých od tohoto desetiletí nikde na vsi nebylo. Tančila se zde i jinde po venkově v lepších hostincích česká národní beseda a francouzská čtverylka. V tamto našem hostinci bylo též fortepiano a kulečník a zde roku 1883 byl založen prvý hospodářsko-čtenářský spolek na vsi. Zde odbývány recitační a pěvecké večery a zde působilo hudební sexteto.
   13) 100 zl. šajnů platilo později 40 zl. stříbra.

str. 83

masa rok od roku stoupaly a jatečný dobytek byl vyhledáván. Tím stoupala cena dojnic a dobytka chovného. Dojnice se mnoho nakupovaly s telaty, cecávčaty, pro Prahu; za pěknou vytelenou as 5 1/2 metr. centu vážící14) krávu i s teletem tržilo se 150 až 175 zlatých. Za dvouletá bezvadná hříbata, pečlivě vypěstovaná, tržilo se za hřebice 150 až 200 zL, za kleštěné dvouleté valachy, jež vesměs kupci z pohraničních hor skoupili, tržilo se 150-200, až také za výminečně pěkného dvouletka 250 zl. Surový netřeny len se platil dle délky stonku a hodnoty vlákna za metr. cent 6 až 11 zl. 15)
   Jest zcela přirozeno, že se vzestupem cen hospodářských plodin a zvířectva stouply ceny pozemků a hospodářských usedlostí. V krajinách, kde se řepa pěstovala, platil se korec (28 arů) pole od 350 zl. až do 600 zl. Za louky se v tom čase platilo za korec obyčejně o 200 zl. více16) než za pole. Ovšemže za louky výborné hodnoty. Jelikož v těch letech populace přibývalo, 5-6-7 i více dětí na venkově v rodinách rolnických i dělnických byl počet obyčejný, kynula zemědělcům naděje do budoucna, že se vzrůstem obyvatel bude stoupat spotřeba živobytí a tím ceny hospodářských plodin nejenže se udrží, nýbrž že se zvýší.
   Nikoho nenapadla ani myšlenka, že by ve vzestupu cen hospodářských produktů mohla nastat stagnace, tím méně pokles. Život na vsi mezi zemědělským lidem stával se rok po roku bezstarostnější, nikdo se nestaral o budoucnost a doufalo se všeobecně, že příští zemědělská generace se jistě dožije skutečného blahobytu. A věříce v příští veliký blahobyt svých potomků, rodičové při předávání svých usedlostí synům neb dcerám, nešetřili jich a pamatovali na sebe slušným výměnkem a na ostatní sourozence slušnými podíly. Při uzavírání svatebních smluv, když notář upozorňoval rodiče, prodávající dítěti usedlost, na poměrně velké zatížení přebírajících snoubenců, bylo mu leckdy otcem ženicha odpověděno: »Na dnešní tržní poměry to nic není, pane notáři; sedlák obrůstá jako vrba, a když budou dobře hospodařit, za několik roků budou s dluhem hotovi.« Je daleko lepší, když mladí manželé na rolnické usedlosti začínají hospodařit s dluhem a ve starosti; dluh na usedlosti a starost o úroky a zaplacení tohoto dluhu naučil tak mnohé mladé hospodáře a hospodyně šetrnosti a řádnému hospodaření. 17)

   14) V tom čase se dojnice ani chovný dobytek dle váhy neprodával.
   15) Len se tehdáž i v naší řepoplodné krajině sel a dobře uvedený dal 9 až 11 q po korci. Po lnu dařila se pšenice.
   16) Pisatel byl nucen koupit okraj své louky, výborné jakosti, u samé vsi, 1 a 3/4 korce, již v době velikého poklesu roku 1885 za 1.400 zlatých; stál tedy 800 zl. korec.
   17) Ze zkušenosti nabyl pisatel přesvědčení, že mnoho pravdy v tom spočívá. Při hospodářské krisi zříti bylo mnoho případů ve všech okresích a krajinách, že mladí manželé, kteří převzali za laciný peníz usedlost, takže převzatý dluh zaplatili věnem manželčiným, oddali se bezstarostnému životu a v krátkém čase několika let dostala se usedlost jejich do cizích rukou a oni se stali žebráky. A naopak, manželé, kteří převzali od rodičů usedlost za dluh často tak velký, že když k dluhu tomu připočítali ještě značný výměnek, často nezůstal jim ani vlastní došek neb taška na střeše, že takovíto předlužení manželé učili se od velkostatku intensivnímu hospodaření, zvykli šetrnosti a sebezapírání a po dlouholetém hospodaření nejenže zachránili usedlost od exekuční dražby, ale často ji zvelebili a slušně vybavili svoji několikačlennou rodinu.

str. 85

   Avšak roku 1882 po žních a dále po celý rok utržilo se toliko 7 zlatých za jarní pšenici »fousku«, která tím, že později zraje, buď jen málo vzrostla anebo docela zdravá byla, ale obyčejně tupá se sklidila. Za ostatní ozimou pšenici, která byla vesměs z 25 % vzrostlá, byla-lí dobře suchá, tržilo se nejvýš 5.50 zl. za hektolitr. Tupá vzrostlá ozimá pšenice se prodala za 4.50 zl. hektolitr a při této ceně byl hospodář šťasten, když ji vůbec prodal. Z polovice vzrostlá pšenice se toho roku vůbec neprodala. Týž poměr byl u ostatních druhů obilnin, ba u žita byl ještě horší. Žito vzrostlé se na trhu vůbec neprodalo a zdravé nebylo na trhu k nalezení. Žito zdravé uherské se platilo za 6 zl. 50 až za 7 zl. hektolitr. Ječmen málo narostlý a dobře suchý se prodával od 4 zl., výjimečně za 5 zl.; oves, ač byl jen z 20% narostlý, prodával se od 2-2.50 zl. za hektolitr.
   Po takovéto žni, jaké ani nejstarší lidé nepamatovali, přišly těžké časy. Přes hroznou katastrofu musel zemědělský lid veškeré pozemkové a jiné daně na krejcar zaplatit.18) Úroky ve spořitelnách zůstaly stát a účtovalo se z nich z prodlení o 1% více. Hypoteční banka však úroky nečekala. Tržba za obilí nekryla toho roku ani běžné denní výdaje v domácnosti. Jedinou naději měl rolník na sklizeň řepy, která v tom roku byla ve východních a severovýchodních Čechách zaprodána za 1 zl. 30 kr. za metr. cent. A tak mnohý rolník nezoufal a těšil se příslovím: »Jeden rok, žádný rok«, a že »Bůh dopustí, ale neopustí« a že »Sedlák obrůstá jako vrba.«
   Následkem o tři týdny zpožděných žní zpozdily se polní práce, podmítání strnisk, příprava půdy pro setí a tím podzimní setí zpozdilo se o mnoho dnů proti normálním letům. A tím se zpozdilo i dobývání cukrovky, která se vesměs v tom čase musela dobývat motykou. A ačkoliv se muselo s dobýváním řepy přece dříve počíti, než se setí zkoncovalo, započalo se později s dovážením řepy do cukrovaru, když byla již velká zásoba okrájené řepy na řepništi, kteráž se nestihla odvést a ležela na poli po celý říjen, čímž rolník utrpěl citelnou ztrátu vysoušením řepy. V cukrovarech byl takový nával povozů, jako v předchozích letech nikdy. Každý vozka snažil se co nejdříve se vrátit, nikdo se nedal od druhého předjet. Lze si představit, co se od časného rána po celý den až do pozdní noci dělo na silnici poblíž cukrovaru, zvláště na křižovatkách.
   V tom roku utržil rolník za řepu ještě slušný peníz a cena hovězího dobytka se také udržela i cena koní, dvouletých hříbat. A tak šetrný

   19) V tom čase nebylo rolnictvo organisováno v odborovou politickou stranu a volilo své zástupce do říšské rady do Vídně a zemského sněmu se stranou mlado- a staročeskou. Za pomoci těchto politických českých stran v roku asi 1890 vláda vídenská vydala nařízení, dle kterého měl rolnictvu povolen býti odpis daně přímé a s touto veškerých přirážek z polí, na nichž polní úroda nejméně 25 % živelně byla poškozena. Rolník přede žněmi mohl udat škody živelními pohromami na poli způsobené na okres, hejtmanství, které do obce vyslalo úředníka, jmenovalo do komise dva odborníky a dva sobě jmenovala obec. Tato pětičlenná komise oznámila majitelům poškozených pozemků, by komisi na svém poli očekávali a zjištění škody byli přítomni. Roku 1893 za velkého sucha byla v Máslojedech odhadnuta škoda na pšenici na 50 až 75 %, dle toho též u ostatních druhů stébelnin.

str. 87

v prvých letech velký odpor. Všeobecně uváděna zdlouhavá práce s vázáním tak drobných snopků a jich stavěním, ale více vytýkáno zdlouhavé nakládání a skládání. A když vítr celé řady dosud neuměle postavených mandélků zpřevracel a rozházel, tu se mnohý hospodář zaříkal, že co hospodařit bude, mandélek z obilí nepostaví. Vždyť takový nepříznivý rok, jako 1882 se prý zase za dlouhá léta nedostaví a že na mandéiky musí hospodář 10 dnů čekat, než je může vozit, naproti tomu že posečené obilí na hrstích druhý den přehrabe a třetí den odveze. A pšenici že může často i za kosou vázat a vozit. Jaké že to jsou výhody!
   Úroda obilí roku 1883 byla celkem dobrá. Přede žněmi a během žní proslýchalo se po vsích, že velkomlynáři a pekaři nakupují celé vagónové zásilky uherského obilí, žita a pšenice, již z letošní sklizně, prý obilí to velice suchého a levného, ale za loňské nízké ceny. Těmto zprávám nikdo nechtěl věřit. 19)
   Když prvé domácí obilí přišlo na trh, a bylo ho v tomto roce, kdy rolník byl finančně vyčerpán, zvláště veliké množství hned po žních, královéhradecké Velké náměstí nemohlo ani pojmout veškeré to množství a vozy, projíždějící tehdáž ještě jednokolejnou úzkou branou jeden za druhým, ještě po 9. hodině dojížděly na náměstí a obilí z vozů skládaly, červenobílá plechová korouhvička byla na náměstí však již o 7. hodině vystrčena na znamení, že trh začíná.
   A jaké zklamání očekávalo trhovce! Kupci, povětšině židé, procházeli řadami pytlů obilí, ohmatávali jakost - suchost - obilí, jen u dosti suché partie zeptali se na cenu, a když hospodář vyřkl cenu, obvyklou před dvěma roky po žních za zdravé obilí placenou, 9-10 zl., tu se kupec obyčejně usmál a často uštěpačně prohodil: »Ty časy, kdy jste tolik peněz za obilí tržili, jsou ty tam, ty se vám víc nevrátí« - a byla-Ii pšenice dosti suchá, nabídnul 5 zl. 75-80 kr., jen zřídka dosadil 6 zl., za žito 4 z!, za hektolitr a obyčejně každý kupec, ať křesťan nebo žid, ochotně se jal rolníkovi vykládat situaci: Že totiž nestojí o zdejší podřadné vlhké obilí, když může koupit na vagóny uherského obili suššího, nežli je to naše; pšenice uherská že je tvrdá, dá se z ní dělat výborná krupice a mouka prvotřídní krupičková, jakou nelze z české měkké ozimky20) vyrobit a kterou se od loňska naučily naše ženy znát, a nyní že jen uherskou krupičkovou dvounulku pšeničnou výhradně požadují; a takováto uherská pšenice 80-82 kg hektolitrové váhy že k nám přijde na 7 zl. 75 kr., nejvýš na 8 zl. q loko nádraží zdejší.
   Zděšení mezi rolnictvem z prvých trhů nového obilí z roku 1883 bylo veliké. Rolnictvo se přesvědčilo, že zprávy o dovozu uherského obilí se zakládají na pravdě. Na trzích roku 1883 prodal obilí jen ten hospodář, který je měl dosti suché, a smířil se s nejvyšší cenou 6 zl. za hektolitr pšenice, 4 zL za hl žita, 4 zl. za hl ječmene, 2 až 2 zl. 50 kr. za hl ovsa.

   19) V tom čase docházel do vsi obyčejně jediný výtisk pražských denních listů »Posla z Prahy« aneb »Nár. listů«, které o národohospodářství přinášely jen málo zpráv. 20) Tehdáž sela se ozimka, »žlutka« zvaná, z 90%, tvrdá pšenice přesívka toliko z 10 %.

str. 89

5. Krise řepařská a cukrovarnická v letech osmdesátých XIX. století.
   Roku 18S4 následkem poklesu cen cukru nemohly finančně slabé cukrovary, k nímž patřily všechny akciové rolnické cukrovary, vypláceti rolníkům cenu dle smlouvy; některé cukrovary na místě 1 zl. 20 kr. za metr. cent. vyplatily jen 1 zl., některé, na př. Předměřice n. L„ se zavázaly nedoplatek 20 kr. za q řepy dle možnosti v příštích letech vyplatit. 22)
   Poplach ještě větší mezi rolnictvem v řepných krajinách nastal, když po vánocích roku 1885 rozjeli se po vsích agenti cukrovarů, nabízejíce pro příští rok za cent řepy 75 krejcarů loco cukrovar a 70 kr. na filiálních vahách a 5% srážky na hlínu. 23) V tom roku uzavřena dohoda mezi cukrovarníky severovýchodních Čech; vyšli s jednotnou cenou 75 kr. za q řepy a 40 řízků zdarma, a žádný cukrovar v této oblasti cenu tu nepřekročil. Mnozí rolnici zdržovali se zaprodání řepy a vydrželi to až do chvíle, kdy řepa se sela, domnívajíce se, že donutí tak cukrovary k povolnosti. A přes to, že to byli rolníci vesměs zámožnější, kteří zálohy od cukrovarů nebrali aneb zálohy jen malé, za to však řepy odváděli mnoho, přece se cukrovary k povolnosti donutit nedaly.24) Cena 75 kr. za q řepy byla jen toho roku placena; od roku 1887 až do roku 1890 platily cukrovary 80 kr., pak následující léta 85 kr., pak 90 kr. a teprve v letech 1900 dosáhlo se ceny 1 zl. za q řepy.
   Lze lehko posoudit hroznou katastrofu v zemědělství, dovršenou tak velkým poklesem ceny řepy. Vždyť do let 1870tých se platilo více za vídeňský cent (56 kg), než později za metr. cent řepy. V roce 1872 platil K. Weinrich pro cukrovar Syrovátku 1 zl. 12 kr. za vídeň. cent řepy, k dodání do velkostatku Světí, odkud se pak řepa dovážela povozy do cukrovarů, 3 hod. cesty vzdáleného. Kolik stál tedy cent řepy loco cukrovar?
   A nebylo dosti ještě na této krisi, od roku 1886 až do roku 1891 přišla veliká pohroma na pěstování řepy. Stávalo se, že mladé řepové jaderníky jednoho rána ležely zvadlé na řádkách a druhého dne již po nich nebylo ani památky. Říkalo se tomu »řepa utekla s pole«. A s nově zasetou řepou na témž poli se totéž opakovalo. Nastávalo nové zděšeni mezi rolnictvem. Hospodář šel z rána s obavou ke své řepě a přehlížet

   22) Příštím rokem vydal k svým pěstitelům řepy cukrovar v Předměřicích prohlášení, že kdo z rolníků by se spokojil s částkou 10 kr. doplatku za q řepy na místě 20 kr., že si může doplatek ihned v cukrovaru vyzvednout. Kdo by se s 10 kr. nespokojil, že musí asi několik roků na doplatek 20 kr. čekat. Velká většina rolnictva se spokojila s doplatkem 10 kr.
   23) V začátku pěstování řepy nebyla žádná srážka na hlínu; teprve po roku 1870 byla zavedena a sice 2% z q řepy. V letech osmdesátých zvýšena tato srážka o 1% a roku 1885 opět a sice na 5%; od té doby nepřetržitě se sráží 5% na hlínu.
   24) V Čechách i na Moravě tito velcí a zámožní rolníci, kteří mnoho řepy cukrovaru odváděli, ale zálohu nebrali, dostávali za řepu od cukrovarů potajmu o 5 až 10 kr. za cent více a také větší % řízků obdrželi.

str. 91

   Rolnictvo a později i velkostatky, aby zamezily »utíkání řepy s pole«, počaly cukrovary klamat28); počalo se síti řepové semeno bývalých odrůd, jež mnohý hospodář měl na půdě v tunách po lněném semenu uschované, a když zásoba ta se vyčerpala a řepa skutečně ze semene toho chorobu nedostala, kupována po tajmu semena řepová měkčích odrůd řepy, která na dobře připravené půdě 100-125 i více q po korci vynesla. Za to cukernatost těchto druhů řep byla slabá, zřídka 15%. Byl to na prvém místě druh Wanzlebenky a ještě divočejší druh Chotětovky, v Chotětově u Mladé Boleslavi pěstovaný. Oba tyto druhy měly bujný, lesklý list a bulva vyrůstala nad povrch půdy. Odborník oba druhy jako podloudné ihned na poli poznal, poznal je i okrájené na voze při podzimním dovážení, zvláště Chotětovku, která byla spíše krmnou řepou než cukrovkou. 29)
   Pět roků trvalo, než správy cukrovarů Vilmorinku nahradily jinými druhy.Ředitel Jarkovský z cukrovaru Smiřice zavedl u několika rolníků a u velkostatku Smiřice-Hoříněves pokusné pěstění řepy »Dipeé«. Byl s ní spokojen rolník i cukrovarník.
   Cukrovary byly nuceny vyhovět pěstitelům řepy, neboř rolnictvo počalo obmezovat pěstování řepy následkem svárů s cukrovary při dovážení buď míchané řepy, aneb řepy z cizího semene pěstěné.
   Toto pětiletí od roku 1886 do roku 1891 bylo nejtěžší dobou pro cukrovary; neúrodou a lácí řepy současně s trvající lácí obilí dovršila se krise hospodářská ve stav plný zoufalství a beznaděje u přemnohého, třeba všemožně přičinlivého rolníka. Rolnické akciové cukrovary krachovaly, strhujíce s sebou rolnické členy správních rad. Pro tuto funkci byli obyčejně vyhlédnuti a voleni zámožní rolníci, ale u mnohých duševní stav hodnosti té se nerovnal. Byli slušně honorováni, zvláště s přídělem homolového cukru bylo na ně pamatováno, aby pro cukrovar byli získáni a svými podpisy se zaručovali na dluhopisech a směnkách. Mnohý zámožný rolník půjčil cukrovaru veškerý svůj hotový kapitál a ještě ručil svým podpisem cukrovaru do mnoha tisíc zlatých.
   Když některý bystřejší člen správní rady počal chápat hrozící finanční nebezpečí cukrovaru, snažil se vyklouznout a tajně předal svůj statek, obyčejně své manželce. Tam, kde zákonná doba do ohlášení úpadku cukrovaru přešla, byl rolník před katastrofou zachráněn. Ve většině případů byl však takový převod majetku promeškán a ručitel, člen správní rady, přišel se svým majetkem do exekuční dražby, sta! se úplným žebrákem i se svojí rodinou. Jinému, jenž z opatrnosti menší

   28) Při odvádění řepy nechtěly cukrovary řepu z cizího semene přijímat aneb činily na ni velké srážky.
   29) Když od pěstování Vilmorinek muselo být upuštěno, počaly některé cukrovary kupovat semeno řepy mírně růžové bulvy, zvané Quedlinburské. U nás Černožíce n. L. Řepy té mnoho narostlo, ale cukernatost byla slabá. Již druhým rokem tuto růžovou řepu cukrovary nepřijímaly, ba přimíchané bulvy této řepy musel pěstitel zpět vzíti.

str. 93

vysoké hospodářské konjunktuře z osmého desetiletí, z doby hospodářského blahobytu, a dále na chalupníky, kteří hleděli své hospodářství rozšířit a nakoupili v dobrých letech drahého pole, čímž se obyčejně nad míru zadlužili.
   Mnoho těchto mladých hospodářů na středních usedlostech a zmíněných chalupníků padlo následkem vyčerpaného úvěru do rukou lichvářů, jichž se s hospodářskou krisí všude mnoho objevilo; vypůjčovali si na směnku na úrok 10-12-15-20 i více procentní, při čemž věřitel z půjčených peněz ihned celoroční úrok si zadržel. Z těchto peněžních lichvářů bylo nejvíce židů, ale i mezi křesťany jich bylo značné procento. 31) Těm všem rolníkům, kteří zapadli do rukou lichvářů, hrozila jistá katastrofa, jíž z největší části podlehli. Usedlosti těchto nešťastných lidí přišly obyčejně do exekuční dražby. Ve mnohých případech prodal hospodář usedlost svoji z ruky, když nabyl přesvědčeni, že klesá finančně hloub a hloub, a poměry trhové že se nelepší.
   Mnohý hospodář včas ještě novým tehdáž způsobem svoji usedlost prodal, rozparceloval, každý kus pozemku jinému kupci prodal a u stavení kus si ponechal, aneb i stavení se zahradou a kusem nejbližšího pole prodal. V tu dobu se vyskytli lidé, že takovéto rozprodávání rolnických usedlostí počali provádět jako živnost. Tito parceláři od rolníků v celku usedlost kupovali za pevnou cenu s podmínkou, že kdyby se veškeré pozemky neprodaly, mohl být kup usedlosti zrušen. Tutéž podmínku činil parcelář u kupujících; že totiž tenkráte kup bude platný, rozprodá-li se celá usedlost. Kolik parcelář přetržil přes cenu s rolníkem smluvenou, bylo jeho ziskem. Za rozprodání celé nebo části usedlosti obdržel parcelář odměnu 2% z utržené částky. 32)
   Ceny chovného a užitkového hospodářského zvířectva klesly na úroveň ceny hospodářských plodin. Jakou cenu měl tehdáž u rolníka jeden zlatý! Sto zlatých znamenalo mnoho peněz. Uvidět tisícizlatovou bankovku mezi rolnictvem bylo vzácností. A naděje v příznivou budoucnost nejevily se rok od roku žádné anebo zcela nepatrné. Úrok v reelních peněžních ústavech teprve po několika kritických letech poklesl na 5%, aby však míra úroku odpovídala době, měl být 4% i nižší.
   Tento bídný finanční stav těžko nesli rolníci starší, kteří prožili většinu let svého hospodaření v blahobytu a zvykli bezstarostnému životu, a nikdo z nich nepomyslil, že by mohla přijít tíseň hospodářská v budoucnosti. Ti pak obyčejně spěchali, aby se svého, následkem vysokých věn, udělovaných dcerám, a výlohami se studiemi synů33) zadluženého hospodářství zbavili ve prospěch nejmladšího syna; sami pak odešli do

   31) V tom kritickém čase mluvilo se mezi lidem o rolnících, kteří měli čisté knihy, že vypůjčili si od hypoteční banky na 5% tolik peněz, kolik katastrální jejich výnos připustil, aby pak tyto peníze mezi zadlužené rolníky na 8-10 i 12% rozpůjčíli; tím mnoho peněz vyzískali.
   32) Živnosti parcelářské v severovýchodních Čechách ujali se ze spekulace tu a tam i rolníci a také jistý právník živnosti té se věnoval; živnost ta vynesla slušné jmění.
   33) V tom čase bývalo téměř v každé zemědělské i dělnické rodině na vsi 5-6-7 i více dětí.

str. 95

dříve ztvrdl. Od semletí brali mlynáři dvanáctý díl obilí a 12 krejcarů od hektolitru. Na rozprášení při mletí počítali 2% mlynáři v »kraji«, při horách 1%
   Čeledi bylo na vsích dostatek a zvláště tam, kde hospodář šel s čeledí ke stolu, se ráda držela. Ještě v devátém desetiletí platilo se ročně čeledínovi 50-60 zl., starší děvečce 40 zl., mladší 30 zl.; k tomu dostaly služky malé přídavky po šátku a pod. Plátno a setí lnu neb sázení bramborů čeledi v tom čase již odpadlo. Dělnici na řepě denně se platilo 30 kr. a tolikéž u mlácení strojem. Ve žních se platilo sekáči 1 zl. od posečení jednoho korce obili a odbíračce neb dělníkovi 50 kr. denně. Vazačkám se obyčejně platilo velkým snopem. Také buchty z mouky pšeničné se ve žních pekly. Odešel-li některý služebný mezi rokem ze služby, hospodář zaplatil mzdu dle % v čelední knížce uvedených, a sice: za prvé čtvrtletí 20%, za druhé 25%, za třetí 30% a za čtvrté 25%.
   Také mzda řemeslníků byla mírná, době přizpůsobená. Zedník pracoval za 60 kr. denně a pracoval pilně od 6. hodiny ranní do 6. hod. večerní, jen v poledne hodinu odpočinul. Přibití nové podkovy stálo 30 kr. - Také nebylo tolik různých peněžních dávek, daní, pojistek a jiných, které byly po převratu zavedeny. Daň obratová nebyla a daň z důchodu aneb rentovou jen výjimečně tu a tam některý zámožný rolník na vsi platil. Také daň z poražených prasat v domácnostech neexistovala. Z pojistek platilo se pouze pojištění proti požáru.
   Mladí rolníci, postrádající tehdáž většinou jakéhokoliv odborného vzdělání školy měšťanské i odborných listů, počali se ve mnohých případech učit intesivnímu hospodářství od sousedních velkostatků. 48% pokles příjmu na ceně hospodářských plodin musela jim nahradit o tolikéž % zvýšená polní úroda. Tato snaha jejich v několika letech korunována byla úspěchem.
   V tomto devátém desetiletí již mnoho snaživých mladých rolníků pochopilo že prohlubování půdy současně vyžaduje více hnojení. Proto mladí hospodáři s účelnou úpravou hnoiisk; hnůj chlévský byl konservován povážen od jara do žní vrstvami hlíny, močůvka zadržena ve zděných a krytých nádržích a pečlivě vozena a rozstřikována po polích. Činěny prvé pokusy vápnění pole a počato s používáním saturačních kalů: také umělých hnojiv počalo se ve větší míře používat, zvláště pro řepu a žito, pro které se v tom čase nejvíce dávala pařená kostní moučka.
   Této zaváděné novotě v středních usedlostech poušklíbli se často hospodářové starší, řkouce, že takovému pokrokáři uspíší nákladný způsob hospodaření jeho pád. Avšak tací pochybovači po několika letech přesvědčili se o opaku. Hospodářům, intensivně své hospodářství zavádějícím počaly jich půdy vydávat o polovici větší úrodu, a jelikož slabé dřívější úrody při láci hospodářských produktů jen stěží kryly režii hospodářovu jevil se při zvýšené úrodě jistý zisk po odečtení veškeré, i tímto novým hospodářstvím zvýšené režie. V takovémto intensivním hospodářství, když nastala větší sklizeň obilí a řepy, bylo více krmení, slámy, chřástu a řízků, z polí vymizel šťovík, kopretina a jiné zhoubné plevele; počaly se dařit jetele a ve stájích zastaveno o třetinu více kusů hovězího

str. 97

a devátém desetiletí žentour s pohonem tažné síly, v desátém desetiletí zaváděny motory benzinové a v prvém desetiletí dvacátého století počala se již zaváděti elektřina.30) Kde si pořídil hospodář benzinový motor na misto žentouru, odkoupil od něho žentour rolník z pohorské vsi, kde se žentoury zaváděly, a když obce zařizovaly elektriku, tu putovaly benzinové stroje do odlehlejších obcí.
   Vystřídáním mnohé těžké zemědělské práce ruční prací strojovou vnesen byl do vsi docela jiný, nový život. Na mladší zemědělský lid, zvláště na dorost zapůsobila možnost delšího spánku a poznenáhlý kratší a lehčí výkon denní práce, kterou nový stroj v hospodářství nahradil. A následkem pohodlnějšího spánku a méně práce sílilo u zemědělského člověka tělo a zároveň také duch. A to byla také jedna z příčin, že ve dvacetiletí od roku 1880 do roku 1900, přes to, že trvala hrozná hospodářská krise, vnikla v míře velmi značné do vsí osvěta. V těch letech zařizovány byly v obcích čtenářské jednoty »Besedy« zvané37), do kterých přistupovala polovina i více občanů; první čas stanoven a vybírán byl členský příspěvek 5 zl. ročně. Později, když knihovny již vzrostly, snížen býval členský příspěvek na 3 zl. ročně, při čemž obyčejně již zůstalo. A v těchto prvých kulturních spolcích na vsi téměř všude vládl čilý, po vzdělání dychtící duch. Nebývaly to spolky jen dle jména, nýbrž byly to spolky, kam se denně několik rolníků a v neděli a ve svátek všichni hospodářové a také mužský dorost k přátelskému pobavení sešel.
   Po roku 1880 pomíjí nadobro přádlo a na místě kolovratu pomalu nastupuje jako večerní kratochvíle kniha.
   Všichni tehdejší zemědělci, kteří od školních let rok od roku důkladně zkoušeli tvrdost cepovky ve dlani, tíhu zrním naplněné rozsívky na raněnou při chůzi kyprou měkkotou, kteří celé týdny o senoseči a žních co den vycedili potůčky potu při ohánění se kosou za nejparnějšího letního dne, ženy, které po celý den musily k zemi ohnuté, až na tělo propocené, stačit odebrat a v hrstě srovnat za sekáčem posečené obilí, jiní, kteří denně musilí množství věder těžké vody navážit, hrudy na poli tlouci, neb ze stoje velkou motykou řepu okopávat a jiné těžké práce vykonávat, jež za ně nyní stroj pomocí motoru neb tažné síly vykonává, všichni ti lidé od hospodáře až po pohůnka a služku vážili si každého hospodářem pořízeného nového stroje.
   A což hospodář! Jako oko v hlavě opatroval každý nový stroj, přísně dbal na časté a dostatečné mazání, stroj zmoknout nesměl, a když stroj prácí svoji dokončil, musil být ihned vyčištěn a na své místo uložen; u strojů kola prkénky se podložila, aby obruče nerezivěly. Půjčil-li soused sousedovi některý stroj, tu předcházelo dlouhé kázání a poučování, jak se má se strojem zacházet, hlavně dost mazat - zvláště u mlátiček a sekaček.
   Vždyť ponejvíce se zaváděly a nakupovaly stroje do hospodářství od let 1880 do 1900, v letech oné hrozné krise zemědělské; a přemnohý

   36) Na Hradecku zavedena byla inž. Janem Černým, pozdějším poslancem, po prvé elektřina do vsi Věkoš roku 1907.
   37) Prvá »Beseda« na Jaroměřsku byla od roku 1883 v Máslojedech.

str. 99

boku syna-hospodáře, libujíce si, že jedině prací se získává chuť k jídlu a dostavuje se spánek, a zahálka že je počátek všech nepravostí.
   Tyto dobré vlastnosti řádného hospodáře a řádné hospodyně dovedli tehdejší rolničtí rodičové vštípit svým dětem. Děti učily se od rodičů práci, šetrnosti a zbožnosti. Oplzlých řečí hospodář ani hospodyně mezi čeledí netrpěli. V neděli a ve svátek šel hospodář, hospodyně a děti i čeleď do kostela. Doma pohlídali buď staří rodiče, chůva anebo jedna služka.
   Tato druhá, mladá selská generace, zrozená od let 1860 až 1890, která zažila ještě tvrdost ruční práce v zemědělství a před jejímiž očima se rodil nový život na vsi a ve statku i v chalupě, kdy mlácení obilí cepem rok od roku stále ubývalo, až na konec jí zbylo již jen tolik, že se stala skoro zábavou, kdy předeni příze ve všech domácnostech, od velkého statku až do baráku, jež celé zimní měsíce do 10 hodin večer se provozovalo, úplně přestalo, tato generace rolnického lidu (starší více, mladší méně již) i ti nejmladší si zapamatovali, jak ještě po letech 1880tých otec neb matka po celý rok v létě před čtvrtou a v zimě o čtvrté hodině ranní čeleď budili, a že čeleď teprve o desáté hodině večer mohla jít spát. Všichni tito lidé ještě zažili již od školy za jarního, zvláště ale za podzimního setí na polí tlučení hrud dřevěnou paličkou a pasení dobytka po lukách a později na strniskovém jeteli, když se dostavil prvý mráz a jetel přimrzl, čímž odpadlo nebezpečí nadmutí dobytka. A právě tito lidé, kteří jako útlé děti viděli své rodiče ještě namáhavě v potu tváři od noci do noci pracovat, a zvláště ti starší, kteří ještě mnohou namáhavou práci po několik roků s sebou dělali, než jim v tom otcem pořízené nové stroje ulevily, všichni tito až do smrti vzpomínali na těžké doby svého mládí v hospodářství, rádi o tom mladému lidu zemědělskému vypravovali a s velkým zájmem každý nový vynález v oboru zemědělském sledovali.
   A tak, jako v letech 1880tých hospodáři a hospodyně těšili se z úlevy v těžké své práci a cítili radost ze života, rovněž tak cítila lásku k životu tehdejší venkovská mládež. Byla to radost pozorovati synka rolníkova, jakou radost jevil, když konečně prosby jeho otec vyslyšel a finanční poměry to dovolily, že se mohl koupit nový hospodářský stroj. Co to bývalo chlouby a jakou péči a obsluhu každý rolnický syn stroji věnoval a vždy si ho vážil! A tak se to dělo tehdáž všude po venkově.
   Byla to tehdejší mládež, u níž se počal jevit čilý zájem o spolkový život, a když utvořila se později družstva, dala jim mnohé pracovníky neúmorné a později často nenahraditelné.
   Přes několik roků trvající krisi hospodářskou počal se jakoby zázrakem všude na venkově jevit čilý pokrok, jenž nezadržitelným způsobem držel krok s touto krisí a překonav všechny překážky, nedal se již udusit. Do konce devatenáctého století bylo již málo obcí venkovských, kde nebyl hospod.-čtenářský spolek nebo Beseda. Tyto spolky čtenářské odbíraly denní listy, politický, obrázkový, humoristický a zvláště odborný časopis a zároveň kupovaly do svých knihoven knihy zábavné a poučné pro hospodářství i praktický život.

str. 101

obyvatele venkova v tom ohledu zcela přeorientovat a přizpůsobit obyvatelům města. Nebylo již na vesnici u mužů pěkných žlutých kožených kalhot nad koleny zavázaných, bílých punčoch a nízkých střevíců, v nichž si ještě leckde v osmém desetiletí vykračovali v neděli do kostela staří dědové; s jich vymřením vymizel rázovitý mužský kroj, jehož hlavními součástkami byly dlouhý kabát i frak, červená vesta a černý klobouk - širák. Mladší hospodářové nosili již vesměs kalhoty na vrch bot, zvané »pantalony«, a krátké kabáty a kravatu volně na límci košile uvázanou; starší hospodářové v tu dobu nosili kalhoty do vysokých, vyleštěných, bot, bez faldů, »uherky« zvaných 41), a v neděli kol krku na košili vázali si černý, hedvábný šátek a na hlavě nosili černý plstěný klobouk, 42) Také tento rázovitý slušný kroj během devátého desetiletí vymizel z venkova úplně.
   U žen vymizel již tak zvaný »špenzl« 43), jenž ještě v osmém desetiletí starými ženami v neděli do kostela se nosil. Také zlatý neb stříbrný čepec pominul a nasadila jej na hlavu ještě v devátém desetiletí tu a tam zámožná žena jen o bohatých svatbách, když zastávala funkci »starosvatbí«, »Rajfy«, a po nich »krinoliny« (jež obé lze nyní spatřiti jen při divadelních hrách), po celé osmé desetiletí byly ovšem všemi ženami na vsi nošeny, zmizely později nadobro a již v počátcích devátého desetiletí len zřídka byly k spatření.
   Také velké angorové »lochtušky«, zvláště u mladých svobodných děvčat již v začátku tohoto devátého desetiletí přestaly se nosit a toliko starší, vdané ženy je dotrhávaly a mladé dívky je při vycházkách ve všední dny aneb v zimě leště na hlavu vzaly. Na místě velmi objemných rajfů a krinolin nastala móda širokých sice, ale svislých sukní, na místě »lochtušek« opanoval všeobecně šátek - kartounový, tybetový a hedvábný - jako pokrývka ženské hlavy. Začátkem tohoto desetiletí bylo nošení klobouku rolnickým děvčetem ještě vzácné a jen ve velmi zámožných rolnických rodinách se objevovalo. Klobouk na hlavě rolnické dívky byl výstrahou rolnickému synku, že by marně se ucházel o její ruku, ta že jistě touží vdáti se za úředníka. A co to způsobilo řečí a kritiky mezi venkovským lidem, mládeží zvláště, že ta ona holka nosí klobouk!
   Uplynulo celé čtvrstoletí i více, než se praktická přikrývka hlavy, klobouk, na hlavách žen vžila. U rozumných venkovských lidí působilo to trapně, co řečí bylo mezi lidem na vsi pro každý nový klobouk na hlavě venkovského děvčete, zvláště bylo-li z chudší rodiny. Ty venkovské ženy,

   41) Tehdejší pražský arcibiskup kníže Schwarzenberg až do své smrti roku 1886 nosil na vycházky, jež denně navečer konal do císařské zahrady, tento kroj: dlouhý šosatý kabát, kalhoty do vysokých, leštěných bot, černou vestu a nízký cylindr. Pisatel jej denně na této vycházce po celý rok potkával cestou z míčovny.
   42) Na podobizně dějepisce Fr. Palackého lze spatřiti takový, kolem krku ovázaný černý, hedvábný šátek.
   43) Špenzl, kratičká kazajka těsně k tělu přiléhající, s nabubřenými rukávy, v nadloktí a v zápěstí úzkými, šňůrami na prsou i rukávech zdobená.

str. 103

KAPITOLA XII.

Jak se hospodařilo v letech šedesátých a sedmdesátých XIX. století.

(Obdělávání půdy, dobytkářství, ošetřování hnoje.)
   V obcích na t. zv. »ZIatém prutu« položených do roku 1870 bylo často vidět pole, zorané do nízkých, asi 2 m širokých záhonů, jaké ještě za dnešní doby tu a tam spatřit lze při horách, na Slovensku zvláště. Záhony úzké, do dnešní doby na horských mělkých půdách používané, mají ten význam, že se tímto způsobem docílí vyšší vrstvy orné půdy, získané z hustých brázd, které se hlínou proto ani nezahrnovaly a na kterých skorém žádné aneb jen praslabé obilí rostlo. V mokrých polích měly tyto husté brázdy další účel, aby se do nich stahovala voda, čímž na záhoně se poli poněkud od vody uvolnilo. Jako při každém složení brázdy při orbě, i dnešní hluboké, se utvoří na 4 prvých brázdách poněkud vyšší hřeben, tak bylo též při mělké orbě, ale přece a ve větší míře při orbě do záhonů úzkých, vždyť hospodář dbal o to, aby prostřed záhona naoral silnější vrstvu ornice. A když pak rozseté zrno se několikrát branami jen po délce záhonu vláčelo - jen zřídka jednou přes záhony aneb koso - byl takový záhon branami zpracován v oblou formu.
   Tyto úzké záhony oraly se do takové šířky, aby rozsévač, kráčeje pohodlně brázdou, tam a zpět posel takovýto záhon. A týž účel měla tato šířka záhonu též pro vláčení. Při vláčení párem potahu šel každý tahoun jednou brázdou, při čemž od druhého byl oddělen bidélkem, uvázaným u podsedního koně u chomoutu, u náručního u huby. Při jednospřežním vláčení šel tahoun též brázdou a brány zasahovaly vždy do poloviny. A dle šíře zabrané půdy branami řídila se orbou širokost záhonu. Při užších záhonech musil se podle toho řídit rozsévač, zabíral užší pruh pole a nabíral menší hrsté obilí.
   Jak vlnitý vzhled mělo zaseté pole, takový a velice krásný vzhled skýtalo, když obilí počalo do výše růst a zvláště přede žněmi, kdy větrem se vlnilo.
   Avšak sečení kosou-hrabnicí bylo na takovém nerovném poli daleko těžší, nežli za pozdějších širokých záhonů na poli rovném. Sečení dnešním strojem na těchto úzkých záhonech bylo by nemožné.
   V krajinách nynější oblasti řepové s postupem pěstování řepy mizely úzké záhony s polí. V oblastech obilnářských udržely se úzké záhony déle, a jak již podotknuto, při horách ještě je dosti těchto úzkých záhonů. Na svazích horských mají husté brázdy na polích ten dobrý účel, že za letních lijáků zabraňují poněkud spláchnutí ornice s pole.

str. 105

jeho starší bratr, můj strýc, aby obešel všecka pole svého statku, což dvakrát denně pravidelně po celý letní čas konal, a zašel ke mně, podíval se, jak ořu; zůstal jsem stát, uvítal vždy milého strýce, on prohlíží za mnou brázdu a praví: »Ty, Josefe, se učíš od našeho Josefa hluboké orbě, jenomže ty ořeš již hloub než on.« A dále mi pravil: »Dej si zapikač do té díry, jak ti to tatínek nařídil, a hleď brázdy hluboké přikrejt, dokud on sem nepřijde, abys nebyl od něho bit. Uvidíš, jaká tady bude úroda na tomhle do černá zoraném poli! Poslechl jsem rady strýcovy a ruchadlo vymělčil. Měl jsem takto zorané asi 2 korce. Druhý den, když mne byl otec opět na pole k orbě zavedl, zoral jsem obvyklou hloubkou asi na 10- 12 cm další 2 korce. Po 14denním zaležení této naorané měkkoty výměry 4 korců zaselo se žito, tehdáž beze všeho přihnojení umělým hnojivem, jehož se u malorolníka v tu dobu ještě zřídka kdy používalo. Otec již na podzim kroutil hlavou, obcházeje zelené žito, co že je na polovině tak špatné. A což pak na jaře! Již v podzimu vyhledal jsem strýce a prosil jej, by otci neprozradil na mne, že hlubokou orbou jsem zavinil, že na polovině pole je žito špatnější. Co živ jsem, tak bídnou úrodu žita na našem poli nikdy jsem neviděl! Zmíněné dva hluboko zorané korce daly nic více než 6 korců žita - 3 korce po korci - kdežto druhé dva korce daly každý 7 korců. Sláma byla na loket - 60 cm dlouhá, tenká, že by každé stéblo se dalo do ucha sedlářské jehly navléknout. Otec na jaře si domyslil, co se stalo; marné bylo mé zapírání; padlo několik pohlavků. Strýc varoval mne do budoucna před hlubokou orbou a syna Josefa vedl několikrát do žní se dívat, jak působí na našem poli tak vychvalovaná hluboká orba. A jelikož toto pole docházelo k cestě, kudy mnoho lidí denně chodilo, mnohý si žita tak ve vzrůstu nestejného povšiml a o příčině toho se po celé vsi mluvilo. Když přede žněmi otec vzal matku a vedl ji podívat se, co jsem zavinil hlubokou orbou na 2 korcích žita, dostal jsem pak znovu výplatu od matky, a výčitky a domluvy byly po dlouhý čas na denním pořádku. Vždyť mojí vinou se stalo, že před žní se otci nedostalo na chléb žita a on musil 6 korců žita přikoupit.
   A takovéto a podobné případy provedení nerozumné hluboké orby i od dospělých rolníků přicházely v každé vsi na světlo a byly jiným pro výstrahu. Jaký potom div, že každý se bál - já také - na podzim »o díru« zaorat hloub, že k prohloubení půdy jevil se tenkráte u zcela odborně neskoleného rolnictva velký odpor.
   S mým bratrancem po naší i mnohé na jejich polích podobné a citelné katastrofě, prohloubenou orbou zaviněné, počali jsme přemýšlet a konečně ptali isme se adjunktů na sousedním velkostatku hoříněveském, jak to dělají a čím to je, že oni na podzim ořou na 20—25 cm hluboko a že jim řepa ani obili s polí neutíká, jako to činí na selských polích. A tak se nám dostalo vysvětlení a my jsme snadno pochopili, že velkostatek již za roboty měl poznenáhla pole hloub orána, než sedláci.
   Velkostatek nepásl dobytek, aby mu hnůj roznášel, naopak prováděl žír dobytka a držel poměrně daleko větší stav dobytka než sedlák. Hnůj velkostatku, znamenitě konservovaný a z jadrného krmení pocházející,

str. 107

Pasák dobytka na jetele musel být moudrý a dbáti toho, aby se dobytek nenadmul. Převáděl dobytek po chvilce pasení na bujném jeteli opět na delší dobu na místo spasené. Stalo-li se, že na podzim urostlo mnoho ozimého osení, zvláště žita, a uhodily holomrazy, pásl se pilně dobytek na osení.
   Se slámou se muselo stále po celý rok šetřit. Vždyť úroda obilí, zvláště jařin, byla obyčejně slabá, takže se dobytek musel krmit slámou z ozimů, a sice hovězina pšeničnou; žitnou slámu čeledín denně řezal koním, přimísiv do ní trochu sena, a nebylo-li, tedy pár zrn ovsa. A tak se stávalo, že veškerá úroda slámy se skorém skrmila a ku stelivu žádné nezbývalo. 5) A přece nebyl dobytek hovězí tak špatný, jak by se mnohý nynější hospodář domníval. Naopak. Vzduch, pohyb a pastva velice dobytku prospívaly. Dobytek tehdejší nebyl sice tučný, ale zdravý a vyvinutých koster a ušlechtilé postavy a chůze. Slintavky a kulhavky dobytka nikdy nebylo.
   Ve stájích stál dobytek buď na holém stání, jež tehdáž bylo vesměs dřevěné, a když se podestlal, tedy to bylo jen na noc. Obsluhující čeleď musila po celý rok výkaly lopatou na hnojisko vyhazovat. Hnůj od dobytka se tahal železným kopáčem a dělo se to jednou za den, vždy ráno. V hospodářstvích, při kterých byl les, vždy na podzim neb po jarním zaseti vyhrabalo se stelivo. Ten, kdo les neměl, hleděl si díl lesa k vyhrabání stlaní koupit od velkostatku neb měst.
   Dlužno uvážit, jaké kvality mohl být tehdejší chlévský hnůj v malozemědělství a jaké nepatrné množství se ho do roka vyrobilo. Vždyť dobytek se jedině slámou krmil a slabě slámou, zvětšiny stlaním lesním, podestýval. Jaká hodnota výživných látek rostlinných mohla z toho vzniknout!
   Stlalo-li se v některém hospodářství pod dobytek přece trochu slámy, tu čeleď, vytahujíc závaly hnoje na hnojisko, nikdy je nerozkulila, neurovnala. Bylo lze často spatřit, zvláště při horách, že služka, tahajíc hnůj, svinuté závaly na přední lícové straně hnojiska jednu ke druhé rovnala, stavíc je stojmo k sobě, a když řadu dokončila, počala je týmž způsobem do druhé vyšší řady rovnat opět z té strany, kde byla prvou řadu dokončila. Tímto rovnáním závalů, jež byly sem a tam pleteny a často dovedně rovnány, skýtalo sice hnojiště pěkný pohled, avšak hnůj na jakosti tím utrpěl. Mohl totiž vzduch i slunce hluboko mezerami, vzniklými z narovnaných kulatých zával, do hnoje vnikati a tím hnůj vysušit a posledního zbytku dusíku zbavit.
   O nějakém účelném konservování chlévského hnoje nebylo v tom čase ani zdání. Hnůj se za celý rok na hnojisku nesrovnal ani nesešlapal,

   5) Byly četné případy a stávaly se v každém větším hospodářství, že když hospodář s čeledínem na poli anebo jinde mimo dům dleli, služka, srozuměná s hospodyní, vylezla na seník, aby naházela sena buď lučního neb jetelového a nanosila je hladovému hovězímu dobytku. Poznal-li čeledín, že sena ubylo, sdělil to hospodáři, a bývalo z toho v domácnosti mnoho nepříjemností.

str. 109

v řídkých případech), byla slitá, stvrdlá, vzdorující jakémukoliv kypření. Dokud polního válce se neužívalo, i několikerým a ze všech stran vláčením branami hrudy za setí obilí se nerozdrtily a musely jedině ručními dřevěnými palicemi být roztlučeny. 7)











   7) Půdu správně lze přirovnat k těstu; jako těsto za dostatečného přídavku tuku, másla a pod. dá pečivo křehké, delší čas netvrdnoucí, tak i půda s dostatek dobrou chlévskou mrvou hnojená a řádně zpracovaná má hlínu křehkou, lehko se drobící a delší čas vláhu udržující.

str. 111

cep ve stodole a kolovrat. Byla to doba, kdy venkov se zalidňoval a populace na vsích značně přibývalo.
   Dokud ještě se okopaniny - zvláště řepa, čekanka – nepěstovaly a pole se jen mělko vzdělávala, byla práce na polích poměrně lehká a odbývající. Po sklizni otavy se počalo se setím ozimů; za nejzpůsobilejší považována doba týden před a týden po sv. Václavu - od 20. září do 16. října 5). Po zaseti se již počalo s převůrkou měkkot, což bývalo do konce října skončeno. Nekonečná, úmorná práce v hospodářství bylo však mlácení cepem. jež začínalo po žních a trvalo s malými přestávkami až do jara 6).
   V tom čase pěstovala se v polohách do 400 metrů nad mořem pšenice, žito a oves ve všech, i vysokých polohách, ječmen a olejka toliko v nízkých polohách, hrách, len a pícniny, hlavně jetele, a brambory ve všech polohách.
   Ač krajinou zdejší mezi Jaroměří a Hradcem Král. táhne se tak zvaný zlatý prut, kde jsou hlinitohumosní, černé, hluboké půdy, namnoze červinky, silnou vrstvou žluté hlíny podložené, pěstovaly se v tom kraji až na nevelkou oblast zelinářskou na pravém břehu Labe poblíž Hradce Král. až do let 1860tých obilí a pícniny a sel se všeobecně len ke spřádání v každé domácnosti; a tu a tam též konopí. Také řepku, olejku všeobecně zvanou, velkostatky a větší rolnici pěstovali. Hrachu se selo v každé větší usedlosti po několika korcích. 7) Čočka se sela mnoho, ale jen na menších polích. Mák se sel na záhonech po menších výměrách. Brambory 8) se sázely pro domácí spotřebu; a spotřeba jich byla v každé domácnosti velká, neboť byly toho času polovinou živobytí. Vedle jetele červeného pro obchod se pěstoval též bílý a švédský jetel na semeno,které šlo na odbyt a draze se platilo. Také proso se dosti selo.
   V této naší krajině se věnovala největší péče pěstování pšenice, v pohorských krajinách žitu. Pšenice sela se po jetelích, bramborách, k nimž bylo na jaře hnojeno, a také po hrachu a lnu. V těch letech se červený jetel špatně dařil pro nedostatek vápna v půdách, zvláště v půdách černých, kde i spodina sestávala z hluboké černé krupnačky, takže přes řídký jetel na jaře přerostl bujný šťovík, jenž svým červeným, jemným květem proměnil jeteliště v pole rudočervené; jinde v mnohých krajinách na takových, .na vápno chudých půdách, kopretina - všeobecně »svatojanské kvítí zvaná - zároveň se šťovíkem a jitroceli jetel zadusily.
   Jakmile se toto špatné zelené jarní krmení seseklo a zkrmilo, a druhý, obyčejně řídký jetel neskýtal naděje na krmení ani na semeno, vyhnal

   5) Tato doba setí platila pro níže položené krajiny. Horské krajiny sely o týden až 14 dnů dříve.
   6) Při podzimní přeorávce bylo zhusta lze spatřit orajícího hospodáře s koňmi i když po celý rok se práci vyhýbal. Také cep neměl tehdejší hospodář rád. Raději dal chasníkovi na tabák, aby šel mlátit, a hospodář na poli oral.
   7) Zvláště v naší obci Máslojedech selo se mnoho hrachu, neboť se říkalo že máslojedský hrách se brzy a dobře vaří; proto šel náš hrách na odbyt a dráže se platil, než z jiných obcí.
   8) Tenkráte všeobecně »erteple« zvané podle německého »Erdäpfel«.

str. 113

   Hnůj do zimy nastřádaný se na podzim vyvezl na pole pro len, krmnou řepu,nebo mák a pod. kousky v hospodářství nezbytné zeleniny; hnůj přes zimu nastřádaný se na jaře vyvezl na pole pro brambory nebo hrách a také pro vikev s ovsem smíšenou, jež sloužila za zelené krmení pro dobytek v čas žní.
   Pole pro pšenici určené se již v červenci zoralo a branami uvláčelo, a bylo-li hrudovaté, velké hroudy lidé dřevěnými palicemi roztloukali. V druhé polovině srpna, když se pole poněkud zaleželo, zoralo se; pro pšenici po druhé a opět řádně uvláčelo. Na to v týdnu před sv. Václavem se počínalo se setím pšenice, což trvalo asi tři až pět dnů po sv. Václavu, kteréžto desetidenní období setí pšenice bylo tehdáž v krajinách do 350 metrů nad hladinou moře položených, za nejzpůsobilejší dobu k setí této plodiny uznáváno a čas ten byl takřka přesně všude dodržován.

2. Setí.
   Setí dělo se u většiny středních rolníků až do let osmdesátých a devadesátých, u chalupníků a v pohorských krajinách ještě o dvacet roků později rukou. K rozsévání zrna používalo se »rozsivky«, která byla ušita z domácího bílého plátna a měřila 80 cm do čtverce. Rozsivka byla na 4 cípech opatřena 4 úvazky, 80 cm dlouhými, ušitými z téhož bílého plátna. Rozsívka musela být vždy vypraná, sněhobílá. Rozsévač svázal dva úvazky po jedné straně rozsivky k sobě, navlékl takto svázanou rozsívku přes hlavu a zavěsil si ji na levé rameno. Při nabírání zrní otočil druhé dva úvazky kolem pytle s obilím, na poli postaveného, úvazkylevou rukou těsně přitáhl a pravou rukou zrní do rozsivky nahrnul, což dělo se z kleče. Když s nahrnutým zrním do rozsivky vstal, otočil si volné dva úvazky kolem levé ruky. Při začátku každého rozsévání se většina hospodářů poznamenala křížem a ti, kteří křížem se nepoznamenali, pravili: »S Pánem Bohem«, anebo: »Pán Bůh mi račiž požehnat«. 11) Nabrav pravou rukou do hrstě zrní, rozhodil je rozsévač vždy současně s vykročením pravé nohy, a sice jednou před sebe, po druhé úkosem od sebe tak, aby zrno rozséval v šířce dvou kroků. Když došel na konec pole, nebylo-li pole již orané do úzkých, asi 4 kroky širokých záhonů, odměřil si 4 kroky a rozséval týmž způsobem jako sem, zase zpět. Byly-li hony pole příliš dlouhé, takže by rozsévač s nabraným zrnem sem a tam nevystačil, rozměřil si hony na polovici, aneb zavezl obilí na druhý konec, aby tam opět mohl zrní nabrat.
   Dokonalé rozsévání semene bylo uměním. Nejtěžším bylo přesné rozsetí jetelového a lněného semene, zvláště za větru. Proto rozsévání obilí vykonávali obyčejně hospodáři sami; často konali tuto důležitou a zároveň těžkou práci staří rolníci na odpočinku, jak síla jim k tomu stačila, za syna, mladého hospodáře, pokud ten se řádně nenaučil zrní rozsévat. Zaučování mladých lidi mužů a také žen v rozsévání dělo se tím způsobem, že učedník kráčel při rozséváni po pravé straně a na dva kroky

   11) Tehdejší zbožný lid se držel přísloví: »S Bohem počni každé dílo, podaří se ti. až milo!«

str. 115

se do kypré, naorané půdy 16), která byla před rozsetím jednou uvláčena - přibraněna . Žito se tolika branami tři- až čtyřikrát na místo zavláčelo.
   Pohodlné pro rozsévače bylo setí na poli do úzkých záhonů - 8 až 14brázdových; kráčel brázdou a s obou stran záhon zrním poséval. Těžší úkol pro něho nastal, když u nás v »kraji« po roku 1860 počaly poznenáhlu mizet s polí úzké záhony, jež po letech 1870tých zmizely skorem úplně, když nastalým pěstováním řepy počalo se pole orat do záhonů širokých. V tom čase bylo dosti často na vzešlém osení zříti úzké i širší prázdné lysiny. A proto rozsévač, kterému se takováto nemilá věc již jednou na jeho poli přihodila, obávaje se, že po druhé opět by mohl pochybit směr, použil dvou tyček nebo hrábí; na konci pole odměřil vždy 4 kroky, tam tyč zapíchl a hleděl při rozsévání na tyč, šel rovným směrem a tak holé, zrním neposeté lysiny nevznikly.
   Ne v každém hospodářství byl rozsévač. Tu a tam zemřel hospodář a manželka, vdova, vedla hospodářství dále; jinde byl hospodář churavý a rozséváni obilí nemohl vykonávat, Jiný hospodář se řádně rozsévání obili nemohl naučit. A proto byli v každé osadě lidé, vyučení rozsévání obilí, kteří za mzdu byli za rozsévače najímáni. Takových správných rozsévačů bylo málo a práce pro ně v době seti bylo mnoho. Vždyť i u velkostatků se až do let 1865tých všechno obilí rukou selo, a každý velkostatek měl své dobré rozsévače zajištěné, stálé. Ve mnohých větších hospodářstvích hleděl se starší hospodář vyhnout této namáhavé práci a rád si rozsévače za sebe zjednal, byl-li k zjednání vůbec. Toho byli si tito námezdní rozsévači vědomi a proto byli na své umění hrdi a často dělali »drahotu«. Najatým rozsévačům byla placena dvojnásobná mzda a strava musela být také lepší, než jakou mela toho dne chasa hospodářova. Zvláště potrpěl si každý takový rozsévač na »lok« kořalky, bez níž nebylo rozsévání možné. V některých případech menší chalupník, dobrý rozsévač a také sekáč, oboje tyto práce konal některému z větších rolníků ve vsi a ten za to mu s potahem obdělával jeho 6-8 až 10 korců polí. Zvláště dobří rozsévači jetelového a lněného semene na jaře měli práce o překot; byli po čas setí od časného rána, kdy ještě vítr spí, až do noci rozsévání semene zaměstnáni a často i do sousedních obcí najímáni.
   Ale vše to rozsévání zrna rukou lidskou poznenáhlu zanikalo, až zaniklo úplně; vytlačeno a nahrazeno bylo prací strojovou. Dnešní rolník, který by uměl zrno rozsévat, je vzácností.
   Za rozsévačem se rozházené zrno buď hákem, později tříradlicovou, velmi nepraktickou harkou zadělávalo do země a na to tři až čtyřikrát dřevěnými branami uvláčelo; po prvé po délce záhonu, po druhé přes záhony, po třetí z pravého rohu šmiku a po čtvrté po záhonech, Poslední vláčení muselo být rovné. Čeledínovi bylo brány vyklepávat, pakliže tu a tam na hřebík se chytil hnůj nebo větší hruda, by po posledním vláčení zůstalo zaseté pole vzhledné. V čas sucha, kdy se tvořily hrudy na poli,

   16) Hospodáři tehdáž již věděli, že žito nesmí být utopeno, a přece půdu pro ně až třikrát orali, při čemž řídili se příslovím: »Jedna brázda jeden bochník, dvě brázdy, dva bochníky a tři brázdy tři bochníky.«

str. 117

   Oves se sel též třetí rok po dvojí předchozí stébelnině, bez jakéhokoliv přihnojení půdy. Jako ječmen, také oves dal slabou sklizeň. Zvláště byl-li hospodář nevyčkavý za jarního setí a do nevyspělé vlhké půdy jařiny zasel. V takových případech objevila se jak v mladém ječmene, tak v ovse i hrachu samá šedá, po zemi se plazící, hustá tráva »smetánka«, která dusila mladé obilí.
   A běda mladému jeteli, který byl obyčejně do ječmene nebo ovsa zaset! Po osečení obili nutno bylo s brýlemi na nose hledat útlé sazeničky jetele, který po žních smetánkou, šťovíkem, kopretinou a jitroceli byl nadobro udušen a zničen. Hospodáři nezbylo často než na takovém zapleveleném jeteli po žních pásti dobytek, v čemž bylo na jaře pokračováno. Lze si představit, jak se dalo orat a jaké hrudy se tvořily na takovém poli, za mokra osetém a dlouhý čas za každého počasí dobytkem tlapaném. Válce k drcení hrud nebylo.
   Hrách se sel v každém poněkud větším hospodářství a volilo se proň pole dále od cest, aby děti trháním mladých lusek škody nenadělaly. Z té příčiny jej také menší chalupníci neseli a raději jej k vaření kupovali. O hrachu již tehdáž hospodáři říkali, že se pomáhá živit ze vzduchu. Seli jej do vyžilé půdy po kolikátém setí a navezli pro něj a rozházeli na jaře trochu hnoje. Hrách rozsévač rozsel na hrubou měkkotu na rozházený hnůj, a obé se najednou mělko ruchadlem zaoralo. Říkalo se, že zrno hrachu má takovou klíčivou sílu, že klíč prorazí prkno síly 1/2 coule.18) Hrách se sel velmi řídko, stačilo vysít na korec 1/2 korce i méně. Platilo o tom pravidlo, že mezi jednotlivými sazenicemi má být tolik místa, aby si mohla ovce lehnout. Hrách se v tehdejší době, kdy v naší krajině byly ještě neprohloubené a hubené půdy, výborně dařil, a zvláště v naší obci. V každé domácnosti, í městské, byl nepostradatelnou poživatinou, jmenovitě hrachové polévky byly výborné a často se v domácnosti vařily. Jelikož hrách velice nestejně nasazuje lusky a tím nestejně zraje, takže prvé lusky jsou vespod již zralé a často se počínají vylušťovat a vrchy mají ještě lusky zelené, za deštivých let ještě také kvetou, musil se hrách za zelena posekat; aby se zmoknutím a opět sušením nevylouštil, sklidil se často ne dosti suchý a složil se na patro, kde jistě uschnul, až zrno, i často zelené, ztvrdlo. Říkalo se, že hrách může kvést ještě na patře. V tehdejší nouzi o seno sloužila sláma hrachová - hrachovina - za krmivo koním. Po hrachu dařila se pšenice i žito. 19)
   Prosa selo se mnoho, rovněž jako hrachu, avšak jen v krajinách, kde se dařilo. Nejlépe se dařilo v rovinách. V naší krajině se pěstovalo jen pro domácí spotřebu; v některých menších mlýnech na potocích vedle »krupníku« 20) býval také vylušfovač prosa na jáhly. Oba stroje z malých mlýnů poznenáhlu vymizely.

   18) Coul 2 1/2 cm.
   19) Hrách se těšil veliké úctě. Upadlo-li zrnéčko na zem, zbožně je zdvihli a políbili. (Josef Holeček »Rodinný kalendář zemědělský«, ročník 1930, str. 55.) Moje babička, vyznáním evangelická, nás děti poučovala a říkala: »Kdyby jezdec plným tryskem na koni jel a spatřil na zemi zrnko hrachu, má s koně slézt a hrách zvednout, jelikož je na něm kalich.
   20) Stroj na dělání krup z ječmene.

str. 119

dobytek pásl, a bylo pro ni pole hnojeno chlévským hnojem. Sela se již v polovině srpna strojem 22) do řádek 35-40 cm širokých, asi 10 kg semene na korec, a do podzimu se jednou plečkou projela, po druhé hrubkovačem se dala do hrobků. Olejka byla velmi choulostivá na přezimování a často za zimu vymrzla a musela být na jaře zaorána. V druhé polovině května již kvetla a krásně při květu vypadala pole, citrónovou žlutí zbarvená. Také své velké škůdce měla v muškách, které často květ z poloviny zničily. Také olejka se předčasně srpem žnula, a sice koncem měsíce června, když se lusky poněkud zapálily, hned do malých otýpek se vázala a ty do stojatých řad se postavily. Když dobře uschla, klidila se již před obilní žní. Při voženi musela být vozová plachta do žebřinového vozu rozložena a připevněna, neboť se suchá olejka velmi louštila, čímž škoda vznikala. Olejka dobře usušená se hned mlátila a jsouc v ceně, zároveň vždy se pšenicí ihned dobře prodala. Při pěstování olejky měl hospodář velkou výhodu, že v čase, kdy je u zemědělce největší tíseň o peníze, přede žněmi, za olejku tržil »nové« peníze. Olejky se urodilo 8-10 korců po korci. Slámou se stlalo pod dobytek, a tato, ač tvrdá, rychle na hnojisku zahnila a dala dobrý, »mastný« hnůj. Lusky se předkládaly v nouzi hovězímu dobytku. Ze semene olejky se tlačil v továrnách olej řepkový, jehož se všeobecně ke svícení v domácnosti používalo. V některých menších mlýnech na potocích bývaly lisy na řepkový olej a hospodářové tam sami ze své olejky olej pro domácnost tlačili. Výtlačky z olejky, zvané »pokrutiny«, se prodávaly jako dobré krmivo pro hovězí dobytek do nápoje. Po olejce, tak jako po lnu, se půda poněkud před vyčerpáním živin ušetřila, již přede žněmi zorala, jednou ještě přeorala a na podzim zasela se pšenice, která se obyčejně hojně urodila.
   Setí a používání pohanky na krmivo se mezi rolnictvem neujalo.

4. Pícniny.
   Pěstoval se jedině jetel. V krajinách níže položených sel se jetel červený, který skýtal dvojí seč, v krajinách pohorských sel se jetel zelenáč, který po prvém osečení již neobrazil a tak toliko jednu seč poskytl. Jetel červený byl a zůstává choulostivý proti vymrznutí a vyžaduje dobrou vápenitou půdu a nerodí se, byl-li v málo letech na témže poli po sobě set. V půdách na vápno chudých se vůbec nedaří. Píce z jetele červeného jest prvotřídní. A jelikož jetel červený požaduje k svému vzrůstu půdy dobré s dostatečným obsahem látek vápenatých, nedařil se až do let 1880tých, dokud vlivem nastalého pěstování řepy nebyly půdy náležitě zhloubeny a chlévským hnojem, saturačními kaly a umělými hnojivy s dostatek vyhnojeny. Do té doby dařil se jetel červený v půdách červinkách a těžkých, nebo hlinitých s jílovitým spodkem, kde bylo jisté % vápna. Avšak nedařil se v půdách černých, hlinitých, kde spodina sestávala z černé krupuačky a červinka ležela na 50 cm až na metr


   22) Velkostatky měly v těch letech z Anglie dovezené secí strojky na setí olejky, čtyřřádkové; když některý z rolníků chtěl olejku set, musel si od velkostatku secí stroj vypůjčit.

str. 121

mohl sekati, naseli mnozí hospodářové na kousek pole směsku 25) již v polovině května, když pro ni byli něco čerstvého chlévského hnoje rozházeli.
   V letech 1860tých a celé to desetiletí u velkostatku Smiřice-Hoříněves činily se prvé pokusy se setím kukuřice. S počátku sela se v Hoříněvsi u velkostatku ve výměře 2 korců na zrno. Pěstování na zrno se ve zdejší krajině neosvědčilo. Po letech 1870tých se počala kukuřice u těchto velkostatků pěstovat ve větších rozměrech na zelené krmivo, a sice druh zvaný »koňský zub«. Tato kukuřice dala mnoho zelené píce a výborné hodnoty, takže od toho času velkostatky toto zelené krmivo co rok pěstují.
   Koňský bob se počal sít na uzrání teprve kol let 1880tých; později se sel co dusíkaté zelené hnojivo k zaorávání.

5. Brambory a čekanka.
   Z tehdáž pěstovaných okopanin uvádím na prvém místě brambory. O bramborách se všeobecně říkalo, že jsou středního stavu lidu polovičním a chudého lidu celým živobytím. Brambory se všeobecně nazývaly »erteple« od německého »Erdäpfel«, kteréžto slovo písmák - sedlák Vavák do češtiny přeložil a ve svém spise jmenuje brambory »zemská jablka«; z toho vzešlo zkrácené pojmenování »zemčata«.
   Brambory se tehdáž pěstovaly ve velkých statcích po několika korcích; ve středních po 2-3 korcích a poměrně nejvíce v malých, 6korcových chalupách i menších, v nichž se bramborů sázelo nejméně po korci. Brambory se sázely do půdy vyžilé, již po třetí stébelnině, ovse. Často se pro brambory ani na podzim strnisko nezoralo, až z jara se navezl a rozházel hnůj a současně při zaorávání hnoje sázely se do každé druhé brázdy očka bramborů. Mezi lidem rolnickým byl vžitý názor, že bramborům přímo do strniska sazeným se lépe daří, že naroste více hlíz. 26)
   V naší krajině, kde narostly hlízy bramborů velké, k sadbě se rozkrajovaly vždy na kostky, s jedním až dvěma očky. V horských krajinách, kde hlízy byly malé, sázely se celé. V tom čase oralo se i na našich polích velice mělko, sotva na 10—12 cm hluboko. A při takové orbě se očka bramborů kladla na dno brázdy, aby mohla být druhou brázdou hlinou s dostatek přikryta. Jelikož půda pod zasázeným očkem ještě hloub nikdy zkypřena nebyla, byla docela mrtvá a tvrdá, a jest přirozeno, že mladé kořínky klíčícího bramboru, jimž nejdříve připadá úkol mladou sazečku živiti, jakmile živina její v hlíze obsažená vyčerpána jest, ne-

   23) Byla to směs: vikev, lirách, oves, ječmen. Hospodáři směsku tu neradi seli, poněvadž se sela ve vzůru, kde po ní setí pšenice následovalo, a pšenice po směsce setá obyčejně podeschla před žní a dala málo a špatného zrna.
   26) Ještě v začátcích dvacátého století jsem po několik roků tento způsob sázení bramborů zkoušel a nepozoroval jsem lepšího výsledku, avšak při několikerém ovlačování a oborávání byla úroda bohatá, tak jako na poli, kde jsem po žních strnisko zoral a na podzim měkkotu přeoral. Výhodu jsem měl na jaře. Často za vlhkého počasí po tvrdém poli, strnisku, se dal hnůj vozit a brambory se dobře sázely.

str. 123

vyžilé a ten troch na jaře zaoraného, špatně konservovaného hnoje mnoho výživy nevydalo. Již tehdáž znali rolníci účinek přesazování brambor, leč stalo se to za mnoho let jednou, a ještě jen v řídkých případech. Z naší krajiny jezdili hospodářové pro sadbu ponejvíce do Černilova Habřiny, kde jsou vazké, jílovité půdy. Jiní zase si libovali sadbu z půd s převahou písku, z Roudnice. Odevšad však přivezli si opět jen »Santabory« nebo »Jánovky«. Jiný druh bramborů se široko daleko tehdáž nepěstoval.
   Č e k a n k a pěstovat se počala již v prvých letech po zrušení roboty. Pěstovala se však jen v malých výměrách, po 1/2 až po jednom korci, a v naši krajině jen poblíž Hradce Král. v oblasti zelinářské, a jen tu a tam po malé výměře v některé obci, sousedící s obcí, kde se zelenina pěstovala. Čekance se věnovalo více péče než bramborům. Pole pro čekanku muselo se již na podzim pohnojit a dobře přeorat. Na jaře již v prvých začátcích pěstování čekanky nabyli v několika letech pěstitelé zkušenosti, že příliš ranně zasetou čekanku, vyklíčenou a na povrch půdy vylezlou, spálí noční mráz, a ta že později vyběhne vzhůru a roste jako semenice. U takovéto vyběhlé čekanky bulva kořene zdřevěněla a stala se zcela bezhodnotnou. Dále, že semeno čekanky nesmí se při setí hluboko do země zadělat, protože se zadusí, a po dost větším dešti, kdy se utvořil i slabý koráb na povrchu půdy, čekanka se nedostala ze země. A proto semeno čekanky vždy se jen hráběmi do dobře uvláčené půdy lehce zahráblo. A již tehdáž mezi pěstiteli čekanky bylo pravidlo: Utopilo-li se semeno čekanky a přišel na to větší déšť, byla ztracena. Zaselo-li se semeno čekanky příliš mělce a při nastalém suchu nevzešlo, byla jistá naděje, že jakmile se dostaví déšť, semeno vzejde.
   Až do let 1890tých selo se semeno čekanky tak, jako všechny zeleniny (mrkev, petržel, cibule a jiné), rukou »na plno«, jak se takovému setí říkalo. Dá se snadno domyslit, co tímto způsobem zasetá čekanka a zelenina vůbec dala práce při pletí, jak nesnadné bylo jednotlivé bylinky pravidelně na jistou vzdálenost rozvést a že se to nepovedlo ani zručné dělnici. A k tomu ztráta času byla veliká. Vždyť později strojem do řádek seté zeleniny vyplely po korci 2 dělnice tolik, co dříve »na plno« seté zeleniny dělnic šest. Po prvém zjednocení musela být ještě po druhé takováto čekanka i zelenina, opět z kleče, malou motyčkou ohrabána.
   A jako při pletí i při dobývání dala taková »na plno« setá čekanka i zelenina mnohem více práce. Vždyť po korci čekanky - která se až do let 1890 jen motykou ze země dobývala - muselo kopat 6 dělníků 6 dnů, aneb 36 dělníků jeden den, okrajování v to nepočítaje.
   V těch prvých letech pěstování čekanky vypěstovalo se 40-50 q kořenů po korci. Byl to s počátku druh tenkých, velmi dlouhých kořenů, k jichž dobytí ze země musely být zvláštní, až 35 cm dlouhé motyky, a ještě se ne každému dělníku podařilo celý kořen ze země vykopnout. V zemi zbylý kořen čekanky příští jaro vytlačil ze země a taková čekanka, druhý rok vyrostlá, hnala se prudce vzhůru jako semenice. Z té příčiny nelíbilo se rolnictvu pěstování čekanky; dalo příliš mnoho práce. Každý, tehdejší pěstitel čekanky musil sám sklizené kořeny doma nožem

str. 125

v celých severovýchodních Čechách, v poloze výše nad mořem položené a tím drsnější. Prvý cukrovar v severovýchodních Čechách byl roku 1849 postaven Karlem Weinrichem v Syrovátce-Dobřenlcích, druhý roku 1850 v Oboře, r. 1850 v Třebověticích u Hořic, r. 1863 v Hradci Králové, 31) r. 1862 v Sadové, r. 1867 ve Smiřicích atd. V těchto prvých cukrovarech se až do let 1867 řepa na struhadlech strouhala 32) a odpadky šťávy zbavené, lisované a na 1 1/2 milimetru silné, »stružky« zvané, byly v jistém procentu za dodanou řepu rolníkům ke krmení zdarma vráceny.

* * *

   Prvé začátky pěstování cukrovky lišily se velice od nynějšího pěstování řepy a dle toho vypadal také její výnos.
   Dle vypravování mého otce, který první řepu sázel roku 1854 pro cukrovar třebovětický po výměře 1 1/2 korce - 43 arů - hnojilo se chlévským hnojem asi tak, jako pro brambory. Semeno řepové od cukrovaru musilo se koupit, a jelikož žádných secích strojů nebylo, sázela se řepa za ruchadlem jako brambory tak, že vždy v druhé brázdě lidé za oráčem na vrch čerstvě vyorané brázdy, mělko do země a na malou tlápotu od sebe, špetku semene vsadili. Jelikož v tom čase nebyl znám ještě polní válec, museli se ony druhé, semenem řepy osázené brázdy noha vedle nohy ušlapat. Když řepa vzešla a nasadila již z jaderníku prvé dva listy, okopala se ze stoje velkou motyčkou mezi řádky. Když listy byly již na 6-8 cm velké, počala se teprve řepa protrhávat. A jelikož v protrhávání dělnice neměly ještě náležitou zručnost, trvalo to 4-5 dnů i déle 4 dělnicím, než po korci takovéto již vyrostlé a v husté chumáče srostlé řepy protrhaly. A což, když se mezi tím dostavil déšť aneb dokonce deštivé počasí, pak přerostla ta poslední řepa neobyčejně, čímž práce šla tím volněji, čím větší byla řepa. Hromádky řepy a trávy zůstávaly ležet za dělnicemi a obyčejně mužský dělník musel do košíku trávu za dělnicemi sbírati a na hromadu s řepného pole odnášeti. A lze se domyslit, jak po takovémto pozdním protrhávání vypadala sjednocená řepa! Bylo přímo nemožné, aby při vytrhávání chumáče přerostlé řepy kořínek zanechané jediné rostlinky nebyl s sebou z půdy odtržen. A tak nejenže vyběhlá sazenička, jsouc osamocena, klesla na zem, ale měla též jemný kořínek podtržený. Tím trvalo to několik dnů, než se tak pozdě protrhaná řepa, značně svojí houštkou a travou sesláblá, vzpamatovala. Tento způsob primitivního obdělávání řepy potrval téměř čtvrt století.
   Měsíc i déle byl takovouto kulturou vývin řepy zpožděn a dle toho byla na podzim kvantita i kvalita řepy. V těchto začátečních letech pěstování řepy sklidilo se asi tolik vídeňských centů po korci, jako se již v devátém desetiletí u velkostatků a pokrokových hospodářů počalo sklízet metrických centů.

   31) Cukrovar ten stával na katastru obce Kuklen. Založen byl akciovou společností 24. III. 1863.
   32) Tyto odpadky »stružky« vozil otec za dodanou řepu z cukrovaru Třebovětic, jejž postavil majitel panství Cerekvice Girtler z Kleebornu. Stružky byly skoro suché.

str. 127

již v druhé polovině září a končila ji až v březnu. A za ten dlouhý čas zpracoval cukrovar obyčejně 150.000 až 300.000 q řepy. Dlouhotrvajícím krechtováním řepy ztrácelo se značně na cukernatosti.
   V osmém desetiletí byla s počátku velice příznivá konjunktura výrobě cukru. A dle toho byl velký shon po řepě a nabízeny za ni slušné ceny: roku 1859 60 kr. za 1 vídeňský cent, při ceně surového cukru 52 zl. za 1 víd. cent, roku 1875 již 1 zl. 12 kr. za vid. cent, roku 1878 1 zl. 50 kr. a rokn 1882 1 zl. 30 kr. za q. 36) Následkem nadvýroby cukru a velkého poklesu ceny obilí r. 1882 klesla cena řepy r. 1886 na 75 kr. za q loco cukrovar a zvýšena srážka na hlínu ze 2 na 3 a později na 5%. Ceny z roku 1883 se až do světové války již za řepu nedocílilo. 37)
   Cukrovary, postavené od velkostatkářů, měly velké kvantum vlastní řepy, jíž velkostatkáři na polovině veškerých orných pozemků a racionelně pěstovali. Přes to i tyto cukrovary dbaly, aby skoupily co největší množství malorolnické řepy. A jelikož společné rolnické cukrovary byly odkázány jedině na řepu malorolnickou, kterou jim ještě velkostatkářské cukrovary přebíraly, nastal velký shon po řepě. Bylo to v čase, ve kterém nebylo cukrovarských kartelů; každý cukrovar vysadil cenu řepy pro příští rok sám o sobě, bez jakéhokoliv dohodnutí se sousedy. A tak se stalo od začátku osmého desetiletí, a trvalo to celé deváté desetiletí, že ihned po novém roku rozjeli se úředníci cukrovarů po obcích, aby smlouvami s rolníky zakoupili řepu pro příští kampaň. Aby vzbudili mezi rolnictvem větší náladu k hojnějšímu pěstování řepy, nabízeli rolníkům peníze zálohy na řepu předem, ovšem počítali z nich 6% úrok. V každé obci i v obvodech sousedních cukrovarů měly cukrovary své jednatele, všeobecně »agenty« zvané, zámožné to rolníky, aby jim mohly větši částky peněz svěřit; obyčejně to byli starostové obcí, vlivní lidé, kteří pro cukrovar smlouvy s rolníky uzavírali a peněžité zálohy poskytovali. V mnohých obcích byli i 3 agenti. Stávalo se dosti často, že v obcích, byly dvě hospody, sjeli se v jednu chvíli ze dvou cukrovarů úředníci aby zakontrahovali řepu. Každý se usadil do jednoho hostince a tehdáž ještě »tloučka« - obecní posel - byv úředníky požádán a zaplacen, přešel po obci, aby oznámil rolníkům, že páni z cukrovaru jsou v té neb oné hospodě a že »dávaj' kontrachty na řepu«. A rolníci z celé vsi nemeškali a až na malé výjimky spěchali, aby se dozvěděli, kolik cukrovar

   36) Tyto ceny platily cukrovary severových. a východních Čech. Cukrovary středních Čech následkem lacinější dopravy vývozního cukru platily o 10-12 až 15 kr. za q řepy více. Na Moravě se platila řepa o 5 až 10 kr. méně než v severovýchodních Čechách.
   37) První daň ze řepy zavedena byla roku 1849 a činila 15.6 krejcaru z q čerstvé řepy; tato daň se stupňovala tak, že roku 1859 se platilo 67 kr. r z 1 q řepy. Roku 1861 zdanilo se v Rakousko-Uhersku ve 125 cukrovarech 8 mil. q. řepy, z níž vyrobeno 0.8 mil. q cukru. Světová produkce cukru toho roku činila 17 milionů q, z toho 22% připadalo na cukr řepový. Roku 1884 klesla cena surového cukru z 29 zl. na 19 zl. za q. V tom roce byly cukrovary nuceny rolníkům z umluvené ceny za řepu 20 kr. nedoplatit, avšak nedoplatek v příštích letech doplatily.

str. 129

   Mnohé cukrovary, 40) které měly malé množství řepy, stavěly filiální váhy v obcích 3 až 4 hodiny vzdálených, často až za obvodem cukrovaru sousedního, aby rolnictvo nejen z této obce, nýbrž i z blízkých obcí sousedních v době řepní sklizně řepu na váhu dodalo a po skončených pracích do cukrovaru vozilo. Rolnictvo mělo z těchto filiálních váh velké výhody. Ačkoliv rolník dostával za řepu na filiální váhu dováženou o 5 až 10 kr. méně než loco cukrovar, získal přece dovozem na filiálku mnoho času, vrátiv se za chvíli a za den několikráte se řepou, kdežto při dovážení do cukrovaru musil potah celé hodiny, často i půl dne prostát. Po odbyté polní práci za dovozné 10-15 až 20 kr. od metr. centu rolníci řepu z filiální váhy do cukrovaru vozili a zpět pohodlně v cukrovaru naložili a odvezli své řízky. Některé cukrovary přispěly značným peněžitým nákladem té neb

   rozmohla a musívala se napřed sesíct kosou a teprve pak hledat, kde je řepa. To bývalo dosti zlé, neb pole bylo samá hrouda. Pak se okopala ručně jednou i dvakrát a bylo hotovo. Snad řeknete, proč byli rolníci tehdá tak hloupí! Tehdy u nás nebývalo ještě ani strojů na setí řepy. Vzpomínám si. jak si tatínek udělal ježatý válec na hrudy. Po něm to dělali jiní a to zase jen ti nejpokročilejší. Musím ještě dopovědít, jak se řepa odvážela do cukrovarů: do Kojetína nebo Doloplaz. Váhy skladní nebývaly, všecka řepa se musela vozit až na místo do cukrovaru. Pamatuji, že jsme vyjeli s naloženými povozy o dvou neb třech hodinách v noci do cukrovaru. Když isme jeli do Doloplaz sotva se rozednilo a již jsme zůstali stát ve Vícerrěřicích u kaple a někdy ještě níže. Tak stávaly povozy v řadách od Němčíc, od Nezamyslic, od Dobromělic, od Želče a od Poliček. Vážit se začalo o 6 hodinách a my často s večerem jsme se dostali na váhu, někdy i v noci. Asi o 2 hodinách chodíval dráb a na těch řadách vozů čekajících si poznačil posledního, který ještě dnes bude vážen. Tyto povozy se ještě odvážily, ať bylo třeba 10 hodin v noci. Ale kdyby přijel některý za těmi poznamenanými, toho již neodvážili, mohl prosit, jak chtěl. Zatoč se a jeď domů s řepou! A jak se tato řepa vážívala, poznáte z toho. Pacholek jel s fůrou napřed, navážil 12 centů. Já jsem byl s jedním koněm, a také 12 centů. Tatínek jel s kravami, také 12 centů. Někdy se podíval na fůru vážný, a to zpravidla to bral »od oka«. Jestli někdo něco řekl, že má málo naváženo: »Zatoč se a jeď domů, nech si to prasatům!« Řepu od něho již ten den nevzal. Tak radš každý mlčel a byl rád, že řepu v továrně shodil. Neb dostat se v továrně na váhu bylo spojeno vždy s velikým nebezpečím života. Z pěti stran se tlačily vozy u brány, a tak si to představte! Každý tu byl od půl noci a každý se chtěl dostat na váhu, ať již to šlo jakýmkoliv násilím neb pračkou. Vzpomínám si, jak jednou vyšel z brány pan ředitel Štrohšnajdr, že udělá pořádek, ale dostal od kohosi vidlemi přes hlavu, div že ho nezabili. Neb lid býval rozzuřený takovým sužováním a pomoci a zastání nikde nebylo. »Tak nesejte řepu,« zněla odpověď. Když si vzpomenu, jaké jsme to dělali otroky! Jistě ještě horší, než za panské roboty. Dnes, kdy mají rolníci své vlastní cukrovary se všemi moderními vymoženostmi, zdají se vylíčené poměry z dřívějších let skoro nemožností, ale je ještě dosti pamětníků takového »nevolnictví« a každý z nich s povzdechem řekne: »Zaplaf Pán Bůh, že ty časy minuly.«
   39) Ve všech případech musel mít takový rolník hodnověrného rukojmí z také někdy dva, kteří s ním směnku podepsali.
   40) Všechny tyto cukrovary, které neměly ve svém bezprostředním okolí jistý řepoplodný rayon a musely ze vzdálených obcí řepu nakupovat, v krátkém čase zkrachovaly.

str. 131

devátého desetiletí rozšířil otec pěstováni řepy na 7-8 korců, na jednu pětina výměry své orné půdy. Tento poměr v pěstování řepy byl v naší obci u všech rolníků. Výjimečně malí chalupníci tento poměr překročili. Když jsem roku 1881 převzal od otce hospodářství a najav 7 korců polí, zvýšil jsem výměru orných pozemků na 49 korců, vytkl jsem si za cíl osévati řepou jednu sedminu polí a výměru tu jsem jen zřídka o korec neb 2 překročil, snaže se dostatečným hnojením chlévskou mrvou a účelným střídáním plodin docíliti většího výnosu, což se mi v krátkém čase podařilo.
   Trvalo to čtvrt století než malorolníci, vyjma krajiny zelinářské, kde byla již vžita prakse v pletí a obdělávání zeleniny, naučili se v řepě pracovat a pro ni řádně půdu připravovat.
   V začátcích pěstování řepy sázeli ji malorolníci za ruchadlem ve špetkách na vrch vždy druhé, čerstvě vyorané brázdy. Pak počala se půda pro řepu po příkladu velkostatků pro setí řepy také u malorolníků branami a válcem rovnat a drobit v jemný povrch, a jelikož nebylo v tom čase žádných obilních, tím méně řeposecích strojů mezi malorolníky, počalo se používat třířádkových dřevěných »markérů«, místy »lér« zvaných, jež v zelinářských obcích kol Hradce Král. byly známy a používány k sázení zelí a jiné zeleniny; na připraveném poli jeden dělník tahal markér a tak naznačily se v stejnoměrné vzdálenosti od sebe rýhy, do kterých dělníci rukou semeno řepové mělko do země sázeli. Velkostatky používaly již v druhé polovině sedmého desetiletí prvých obilních secích strojů, které si pro setí řepy svým strojníkem nechaly upravit. Byli to z malorolníků jen jedinci, kteří používali přízně správce velkostatku, jimž stroj na setí řepy byl zapůjčen.
   Teprve v roku 1872, tedy v začátcích osmého desetiletí, pořídila naše obec od firmy Jos. Pechánek a synové v Hořicích dva dvouřádkové secí stroje na řepu, jež dva lidé tahali; strojky tyto byly z prvních toho druhu na Jaroměřsku a Hořicku. U těchto prvých řepních secích strojků dvouřádkových byl vzadu tak zvaný »lér«, jenž vzdálenost příští řádky naznačoval a při otáčení u konce vždy na druhou stranu byl přeložen. Při setí řepy těmito prvými strojky a pro dosud neznámé zkušenosti o škodlivých následcích hluboké setby způsobeno bylo mnohému rolníkovi mnoho škody. Záviselo totiž od řídící osoby strojku, jejž vzadu v obou rukou za dvě připevněné kleče držela, zda strojek příliš hluboko do půdy nepustila, což se v prvých letech obyčejně stávalo a následek byl, že řepa dlouho ze země nevyšla, a když vzešla, nejevila známky života. Nemajíc pod sebou pohotovou výživu, umělé hnojivo, chřadla, až s pole úplně zmizela. Trvalo to několik roků, než rolnici následky hluboké setby řepy postřehli.
   Prvé ruční secí strojky na řepu zařízeny byly na šířku řádek 13 palců = 34 cm, na kteroužto vzdálenost byly zařízeny také prvé velké secí stroje. Na tuto vzdálenost řádek se sela řepa téměř u všech malorolníků až do devátého desetiletí, u mnohých o 10 i více let později. Zlepšováním kultury půdy počal mnohý myslící rolník chápat, jiný učil se od velkostatku, které již dávno zařídily vzdálenost řádek řepy na 15

str. 133

používat, objednaly vagónové zásilky a nechaly si svými chemiky zkoušet hodnotu. Tím způsobem dostaly umělá hnojiva správná a účinek jich používání byl všude patrný, zvláště na mladé řepě.
   Jinak bylo u malorolníků. Obchod s umělými hnojivy měli v rukou jenom židé. Hnojiva od nich byla drahá, nezaručená a dle toho jevil se po použití těchto hnojiv výsledek. V mnohých případech nebyl účinek ani znatelný. A tak po zklamání a zbytečném vydání peněz u malorolnictva všeobecná nedůvěra zavládla k umělým hnojivům, jež potrvala až do doby, kdy se v desátém desetiletí počala tvořit zemědělská družstva, která činila velké nákupy umělých hnojiv a dala je chemicky zkoumat. 44)
   V pozdější době zaručeně hodnotná umělá hnojiva stala se mladým kořínkům řepovým tím, čím jest mlezivo a mléko narozenému tvoru. Dnešní mladé jaderníky řepové, živené rozloženými živnými látkami z použitého umělého hodnotného hnojiva, jeví ihned, jak z půdy vyšly, svěží zeleň a čile odrůstají, nevšímajíce si často ani květnových »zmrzlých mužů«. Taková života schopná mladá řepa může být již v jadernícíc b jednocena.
   Avšak docela jinak tomu bylo dříve. Na větší díl pole, pro jarní osev řepy určeného, vozil se teprv na jaře před setím hnůj, ovšem nehodnotný. Po zaorání hnoje zůstalo při vláčení na poli mnoho hrud, zvláště po kolejích vozů. Pole muselo být několikráte vláčeno a válcováno, než bylo k setí řepy jen poněkud způsobilé. Hnůj chlévský musel být hloub zaorán, aby jej brány na povrch nevytahaly. Zimní vláha touto hlubší orbou z polí unikla. Tam, kde rolníci seli řepu po pšenici, které bylo v předchozím roce trochu chlévským hnojem hnojeno (čemuž se říkalo »stará hnojnice«), našly mladé kořínky řepy přece trochu pohotové živné látky. Kde se však řepa sela do pole několik roků před tím nehnojeného, i když se přímo před setím i slušně »pod brázdu« hnojilo, tam byl výsledek sklizně řepy velice riskantní. Avšak v obojím případě vzešlé útlé jaderníky řepové, postrádající pohotové, rozložené potravy, jakmile vyčerpaly mateřskou potravu, sežloutly a nejevily životní energie. - Avšak polní plevel (převládala tehdáž na hlinitých vlhkých půdách »smetánka«), nenáročný na živné látky, v pěkně upraveném poli si liboval a dusil v krátkém čase choré jaderníky řepy.

* * *
   V osmém desetiletí se po prvé řepa okopávala, vesměs ze stoje, motyčkou, na dlouhé násadě upevněnou. 45) Prvé okopávání řepy touto motyčkou prováděly též velkostatky.

   44) O něco dříve zařídila zemědělská rada v Praze chemickou laboratoř, kde byly vzorky umělých hnojiv za mírný poplatek chemicky zkoumány.
   45) První plečku na řepu pro ruční práci, sestavil r. 1860 rytíř Horský a zhotovila ji firma Borrosche a Eichtnann v Praze. Na hřídeli byly vzadu 2 svislé ochranné, sáňkové a nazad obrácené plechy, chránící řepu před zahrnutím; vpravo a vlevo od těchto širokých plechů byly dva vodorovné plecí nože, svislými násadami upevněné na příčním trámci hřídele. K řízení plečky sloužily dvě kleče. Tento již r. 1860 známý druh plečky se v severovýchodních Čechách objevil a počal používat teprve v devátém deseti letí.

str. 135

ných srážek, pak vždy musel jeden dělník, obyčejně to byl výměnkář neb starý čeledín, za lidmi z hromádek do košíku trávu sbírat a po stranách pole na hromady snášet. Za takovýchto okolností protáhlo se jednoceni řepy často přes celý měsíc červen. Byl to smutný pohled na takovou pozdě zjednocenou, z trávy vyproštěnou řepu. A když po sklizni sena, která se obdělávkou řepy zpozdila až na poslední dny červnové a přešla až do července, se začalo s druhou okopávkou řepy, což se dělo opět ze stoje velkou motykou, byla řepa, po zjednocení neproplečkovaná, opět velmi zarostlá po druhé a práce pomalu ubývala a musela se i často za deště konat, aby byla do blížících se žní hotova.
   Že takováto dlouhotrvající práce se řepou na jaře, kdy ani po senné sklizni do žní nebylo v hospodářství několik dnů oddechu, stávala se odpornou a často při nedostatku dělnictva u hospodářů až obávanou, lze snadno uvěřit.

* * *
   A byla-li práce jarní, to dlouhotrvající lezení po kolenou, vysilující, byla práce podzimní, dobývání a odváženi řepy, ještě těžší, a opět mnoho času vyžadující. Až do roku 1883, kdy objeven byl prvý pérový obloukový vyorávač na řepu, kopala se všechna řepa i u velkostatků, motykou, což se dělo též u čekanky. Šest domácích lidí, pracujících 10 hodin denně (z nichž jeden dělník stále kopal, nejslabší dělnice za nim celý den řepu oklepávala a 4 osoby okrajovaly, z nichž občas dvě musely pomoci kopat a sklepávat, jelikož dva dělníci 4 kráječům kopat a sklepávat nestačili), muselo se pilně činit, aby za 4 dny vykopali a okrájeli po korci řepy. A poněvadž občas dostavivší se déšť práci na řepě přerušil a po dešti zásoby sklepané řepy na hromadách nebyly, trvalo vykopání po jednom korci řepy průměrně 5 dnů šesti dělníkům. A jelikož se již od let 1875 počala pěstovat řepa na jedné šestině orných půd, trvalo za příznivého počasí kopání řepy, s kteroužto prací se muselo již v září započnout, až do Všech svatých, do 1. listopadu. A za nepříznivého podzimu neb v takových hospodářstvích, kde nebylo dostatek čilých, zdravých dělníků, trvalo dobývání a odvážení řepy někdy až do polovice listopadu i déle.
   Roku 1881 byl velmi studený celý měsíc květen a na podzim toho roku byl rovněž tak studený říjen. V tomto měsíci již v den svátku sv. Františka 4. října padal na Hradecku sníh, což se v měsíci tom třikrát opakovalo. Dne 27. října dostavil se několikastupňový mráz a nejméně třetina řepy, ještě s pole nedobyté, zamrzla. Mrazy potrvaly až do 12. listopadu. Cukrovary přestaly přijímat namrzlou řepu. Toho roku byla v naší obci Máslojedech na východní straně obce postavena filiální váha nově z bývalé papírny zbudovaného cukrovaru královéhradeckého firmy Komárek a spol. Vážného na této filiální váze došel pozdě od ředitelství cukrovaru zákaz přijímati zmrzlou řepu. Za ten čas přijal vážný Kudr tři kredity řepy asi po 1000 metr. centech. Když v prosinci se řepa do cukrovaru odvážela, byla úplně shnilá. Mrazy byly trvalé a dosáhly až 11° C. Velkostatek Světí, který měl v tu dobu téměř polovinu své řepy na poli nedobyté, nechal ji kopat a s chřástem snášet neokrájenou do 10 metrů dlouhých krechtů a přikrýt ji silnou vrstvou hlíny. Až v prosinci, kdy

str. 137

se u vozu často některá část zlomila, aneb se musela všechna řepa z vozu rukama sházet. To lákalo mnoho větších, obyčejně ještě školou povinných dětí, které za odměnu 2-3 krejcarů pomáhaly rolníkovi rukama řepu z vozu do krechtu házet. Kácet plný vůz se řepou se často nevyplatilo a stalo se postrachem rolníků.




Tehdejší krechtování řepy až do roku 1895 dělo se, jak obrázek ukazuje, na poli, místy nezoraném strnisku, místy také na zorané měkkotě; od cesty středem vedoucí, širší, často až 500 metrů dlouhé, vedly na strany vždy dva a dva krechty vedle sebe, do 35 cm hluboké a 1 1/2 metru široké a 100-200 m dlouhé tak, že hlína ze 2 krechtů byla mezi ně sházena a s druhé strany se mezi dvěma krechty jezdilo; řepa do těchto jam skládala se tím způsobem, že prázdný krecht se počal naplňovat od zadu. Velká fůra řepy vyplnila tento krecht řepou v té míře, jak dlouhý byl vůz, tedy 4 metry. Řepou naplněný krecht dělníci ihned do kopky srovnali a hlínou přikryli, při čemž v hřebenu položili po hrsti dlouhé žitné slámy a hlinou ji nezaházeli, aby se řepa nezapařila a neshnila. Než se dostavily velké mrazy, přikryla se řepa po druhé vrstvou hlíny. I za suchého počasí byla jízda s nákladem řepy do těchto, daleko do pole zabíhajících krechtů dosti obtížná, což potom, když se dostavil déšť a deštivé počasí vůbec! V takovém deštivém dnu se stala jízda po takové měkkotou vedené cestě zcela nemožnou. Vždyf za den muselo za sebou několik set naložených vozů přejet. Nejhůře bylo jeti hlavní střední cestou, z které se povozy na obě strany do krechtů rozjížděly. Jízdu v takovéto cestě a utrpení, jež vozka i s koňmi zakusil, nelze ani popsati. Když už povoz dojel k prázdnému krechtu, do kterého mu bylo řepu složiti, za promoklé půdy sjel obyčejně do otevřeného krechtu, kde v tvrdé spodní půdě se kola vozu tak nebořila, a krechtem snáze dojel až na místo určení. Tato zkouška se skládáním řepy do krechtů na pole stihla ponejvíce povozy ze vzdálených obcí a potah, koně i hovězí dobytek, čekáním hladový, ustydlý, slabý.
   Vždyť z okolních obcí do cukrovaru se řepou se vyjíždělo přede dnem ve 4 hodiny ráno a leště dříve. A již doma v obci hleděl jeden soused druhého předjet. U cukrovaru, kde do šesté hodiny se nakupily řady do set vozů dlouhé, nejhůře bylo na křižovatkách, kde se povozy sjížděly ze tří stran. Přímojedoucí řada vozů nechtěla při nastalém popojíždění pustit

str. 139

odpomoženo tak, aby se v poli u cukrovarů i ve vzdálených obcích postavily filiální váhy, aby odpadl velký nával povozů, vezoucích řepu přímo do cukrovaru. Rolníci že budou se řepou i s převůrkou dříve hotovi a pak za odměnu odvezou řepu do cukrovaru, který bude mít tu výhodu, že řepou později dováženou se bude denně zásobovat řepník. Trvalo to nějaký čas, než cukrovary na návrh rolníků přistoupily a počaly filiální váhy ve vzdálenějších obcích zařizovat, kam obyčejně z více obcí se řepa dovážela, avšak činily dle vzdálenosti 5, 10, i více krejcarů srážky na ceně centu řepy oproti ceně loco cukrovar. Tuto srážku rolníci rádi slevili, vždyť si ji zase pozdějším dovozem řepy do cukrovarů nahradili.
   Prvé konkurenční filiální váhy, zřizované cukrovary ve vzdálených obcích v obvodech často sousedních cukrovarů, aby se získalo větší množství řepy, stavěly se od roku 1875. V naší krajině v obci Vrchovnici postavil toho roku filiální váhu cukrovar Sadová, který tak vnikl do rayonu smiřického cukrovaru, a tento ihned druhý rok to oplatil a postavil v sousední obci Žiželevsi na vlastním pozemku také konkurenční filiální váhu.
   V roce 1881 postavil v naší obci Máslojedech váhu cukrovar královéhradecký, 3 hodiny cesty od svého cukrovaru, daleko do obvodu cukrovaru předměřického, a tak se dělo v tom čase po všech krajích, kde, jako v severovýchodních Čechách, postaveno bylo mnoho cukrovarů hustě podle sebe a měly malé obvody; tyto továrny stonaly hned v začátečních letech nedostatkem řepy.
   Cukrovar Smiřice, když r. 1881 postavena byla dráha Sadová-Smiřice, zařídil filiální váhu v Hoříněvsi pro velký obvod a později v Račicích, obě na nově otevřené dráze Sadová-Smiřice.
   Zřízením filiálních cukrovarních vah nastala o 50% lehčí doprava řepy. Získáno tím mnoho drahého času, pominulo ono nekonečné noční »morousování«, tažné zvířectvo se včas nakrmilo a také večer se vyspalo. Zvláště velkých výhod získalo rolnictvo v obvodu filiálních vah na nádražích zřzených, kde se velké % řepy přímo do železničních vozů skládalo a řízky obdrželi větši dodavatelé řepy po vagónech zpět tak, že denně jeden i 2 vagóny mohl hospodář za pomoci souseda odvézt, jemuž pomoc tu oplatil příští dny, kdy opět on řízky obdržel. Menší dodavatelé, jejichž % vrácených řízků náklad celého vagónu nečinilo, nakládali své řízky ze společného vagónu a vozy s naloženými řízky byly jim na váze váženy. Tímto způsobem nabyli rolníci z obvodu filiálních vah daleko větších výhod než rolníci v obvodech cukrovaru bydlící a řízky z cukrovaru odvážející.
   V cukrovarech se od doby zasílání řízků drahou na filiální váhy veškeré v noci vyrobené řízky naložily na vagóny. Tím odpadlo nakládání řízků za noci na vozy blízkých rolníků a tito nyní mohli přijet pro řízky teprve ráno, a ovšem pod rampou bylo prázdno. Museli čekat na vozíky se řízky, jako se to dělo dříve rolníkům od cukrovaru vzdáleným. Protesty těchto rolníků proti nočnímu nakládání veškerých řízků na vagóny nebyly nic platné. Tito rolníci po dlouhá léta užívající pohodli oproti rolníkům cukrovaru vzdáleným počali nyní jim zjevně často záviděti pohodlí v dopravě řepy i odvážení řízků. Ježto však v tu dobu byly již cukrovary technicky zařízeny na mnohem větší denní zpracování řepy (o 100 až 200% více)

str. 141

Pokračování na další stránce