Vlevo: V této místnosti jsme měli tělocvičnu. (I když se pamatuju, jak jsme také nacvičovali spartakiádu před okny školy) Díváme se směrem k jevišti loutkového divadla. Velké kulisy patřily ochotnickému divadelnímu spolku, malé do loutkového divadla. (fotografie budou na jiné stránce)
Vpravo: Zde jsme se už přemístili do starodávně zařízené učebny v prvním patře. Podařilo se mi vyfotografovat dva bývalé učitele: Miroslav Volák spoluvytváří smiřický Zpravodaj. Paní Merxbauerová bydlí v Holohlavech. Oba učili ve smiřické škole.

V čele učebny první třídy je místo tabule vystaven obraz holohlavského kostela.
Při pohledu na fotografii mě napadlo, jak jsme psali tresty - stokrát ,,Nebudu vyrušovat při vyučování" Kdoví jestli učitel Cölba dal vědět u nás doma, že přijdeme později. (Dnes by to asi nebylo možné.)

Pamatují si ještě kamarádi ?, jak jsem řekl na jejich otázku: "Co bych dělal, kdyby mi trest dala učitelka přepsat", že ji "dám do huby" !!, dcera učitele to šla žalovat.a ten kdo dostal facky jsem byl já. Mě tedy připadalo vyskakování z oken, jak říkali oni nic moc. Však jsem také o dva roku staršímu dozoru Ivě nemohl mnoho let přijít na jméno. :-)

Milé překvapení bylo, že nás navštívila Ludmila Runštuková, bývalá učitelka naší školy. Na fotce v obležení Andrýsových. Zleva Marie, Václav, sestry Věra a Hana (ženy za svobodna)
Z alba učitelky Runštukové jsem vybral fotografii s učitelem Ladislavem Cölbou. Učili spolu na holohlavské škole.

---

Ing. S. Žižlavská zaslala do Holohlav tento dopis. Byl vystaven v chodbě před učebnou. Fotografie nesouvisí s textem.

  Vážený pane starosto ! zasílám malou vzpomínku na svoje první školní léta. Podnětem k ní bylo pozvání na pořádanou slavnost, které jsem jako jedna z „absolventek „ obdržela. Patří Vám i ostatním zastupitelům obce poděkování za to, že jste se rozhodli vzpomenout výročí a dokonce poskytnout bývalým žákům a žákyním možnost setkání a vzpomínání.

  Moje první paní učitelka a první škola v rodné obci.

   Vincencie Šejvlová – již to jméno znělo pro prvňáčka přímo majestátně. Pěkná škola uprostřed parku, na vstupní brance loubí s popínavým rdesnem a vzhůru k budově okolo záhonů růží dvě štěrkové pěšiny. Ta vlevo k bytu učitele, ta vpravo do školy. V šatně přidělená přihrádka se znamením kašpárka. Tomu se říká šťastný krok do života ! Co na tom záleží, že jsou nás v jedné třídě čtyři oddělení. Vždyť se všichni známe a nápor to představuje především pro paní učitelku.
   A ta si s tím uměla poradit. Byli jsme tak nuceni soustředit se na svoje zadání a nenechat se vyrušovat odlišnou činností jiného oddělení. Dodnes také netuším, čí zásluhou bylo to, že jsme měli ještě krasopis a učili se číst z Poupat ? Moji vrstevníci na jiných školách se učili číst, „globální“ metodou ze slabikářů a blahodárný vliv krasopisu neokusili. Paní učitelku jsme měli na všechno, jen na ruštinu ve čtvrté třídě nastoupil její manžel, pan řídící Šejvl. Na tu asi neměla aprobaci, vždyť jsem do školy začala chodit v září 1948. Tehdy musel učitel zvládnout i mnoho dalších činností. Například jsme my děti dostávaly několikrát za školní rok rybí tuk a jakési červené tablety ( patrně vitamíny ). Do školy byly v tom čase přiděleny osiřelé děti z Řecka, které ve svých bujných černých vlasech přinesly vši. A tak paní učitelka prohlížela, stříhala, balila hlavy do odvšivovacích zábalů.
   Sousedství bytu učitelky s třídou mělo jeden velmi příjemný dopad. Na hodinu zpěvu jsme se někdy, když bylo třeba hudebního doprovodu, přesunuli do obýváku učitelových ke klavíru. Pro většinu z nás to byl sváteční pocit a vnímali jsme, že se nám tím dostává vyšší důvěra. Na chodbě i ve třídě byla řada květin a na stupínku vedle tabule dvě akvária. Malé s živorodkami a větší pro ostatní rybky. Bylo se na co dívat i o přestávkách, měli jsme služby při zalévání a údržbě.
   S úsměvem vzpomínám, že někdy ve třetí třídě, patrně již pod vlivem vyšších politických míst, musel být založen „mičurinský“ kroužek. Podobalo se to pozdějším předmětu mých dětí – práce na pozemku. Chodili jsme na školní zahradu a tam na několika záhoncích zkoušeli sít, okopávat. Také nás paní učitelka vedla k pořádku tím, že jsme čas od času obešli park a chodník okolo parku a posbírali papírky a jiný nepořádek. Později se našli tací dospělí, kteří tvrdili, že děti musely pracovat učitelům na zahradě. Nu co, překroutit se dá všechno. Já si naopak pamatuji, že v zimě jsme dostávaly my děti jablíčka od paní učitelky. Její výchovné metody se obešly bez poznámek a rodičovských sdružení. Když jsme někdo něco vyvedli, došla to projednat s rodiči domů. Tím, že v obci žila, měla přehled co od koho může očekávat a jaký zvolit postup nebo trest. Pro mne to byla nejlepší paní učitelka s úžasnou přirozenou autoritou. Možná se některým spolužákům zdála být přísná, to mně až tak nevadilo. Uměla nás motivovat, udržet naší pozornost, učila nás pomáhat mladším a slabším žákům. Na přechod do Smiřic do páté třídy jsme byli dobře připraveni.
   Mnohokrát se mi moje holohlavská škola připomněla, když moji synové v 70. letech začínali školní docházku v zastaralých a hygienicky málo vhodných učebnách v mém novém bydlišti na Jižní Moravě. Neměla tedy každá vesnice to štěstí, že v jejím vedení byli lidé upřednostňující vzdělání a osvětu, jako tomu bylo za 1. republiky v Holohlavech. Pravdou je, že tradice jedné z nejstarších škol, která zde do té doby byla vedle děkanství, byla zavazující.( I k této staré škole mám sentimentální vztah z mládí, neboť jsem tam chodila za tatínkem a strýcem do úřadovny místní kampeličky. )
   Nová škola mne provázela ještě za dob studií na gymnáziu v Hradci Králové. To jsme my „svazáci“ chodili do suterénu školy hrát loutkové divadlo. Nejdříve v rolích pomocných a organizačních sil, pak jsme se učili marionety vodit. Ti kteří měli přednes byli povýšeni a převeleni do propadla před scénu číst role přidělených loutek. Nebylo to snadné – dětský divák nepřijme cokoli. Nemá rád velké změny. A tak nebylo lepšího kašpárka než s hlasem Vojtěcha Prokopa a nejúspěšnější čarodějnicí byl kupodivu pan Václav Andrýs. Na efekty všeho druhu byl odborník Josef Trojan. Začínalo se zde i s promítáním filmu a viděla jsem zde první televizní přijímač. Na školní hřiště jsme chodili hrát odbíjenou.
   A tak dnes s více jak šedesáti léty zkušeností si dovolím tvrdit, že vybudování této školy před třičtvrtě stoletím byl nadčasový čin. Obzvláště proto, jak byla vybavená a jak bylo upraveno její okolí. Mládež se nevychovává tím, co se jí říká, ale také prostředím ve kterém tráví svá školní léta a příklady dospělých.

   Ing Stanislava Klouzová – Žižlavská, žákyně z let 1948 – 1952
V Žabčicích 20.7.2008

Foto nahoře: pan Vágner s manželkou a rodinou. Pan Vágner je syn bývalého holohlavského pekaře.


Paní Cölbová, manželka ředitele holohlavské školy, se zdraví s Marií Plankovou roz. Andrýsovou. Vlevo Jindra Cölbová.
Pozvánka na akci.


Zleva: pí. Trojanová, Pultarová, ?, Hošková, nad nimi stojí Lída Hrubá roz. Semeráková, vpravo sedí paní Jarmila Hanzlová

---

   Oslavy se velice povedly,bylo to moc hezké, organisace na jedničku. Holohlavy se moc změnili k lepšímu, i když na tvoje stránky chodím dost často, ( vždycky se těším co se dozvím nového ) vidět to na vlastní oči je o něčem jiném. Bylo by bezva si to zopakovat, nestačila jsem si totiž se všemi popovídat,ale zase jsem potkala lidi které bych tam nečekala. Všem moc děkuji!! Lída Hrubá

---

Vážený pane Andrýs,
   chtěl bych Vám ještě touto cestou poděkovat jménem mým a jménem mé matky, pani Jarmily Hanzlové za Vaše zorganizování oslav 75 let od založení holohlavské školy, za Vaše fotografie a vůbec za vše, co bylo s touto překrásnou oslavou spojené.
   Moje matka se měla možnost po dlouhých a dlouhých letech opět setkat se svými bývalými spolužáky, spolužačkami, sousedy, známými a příbuznými a byla velice dojata. Oslavy proběhly v příjemné atmosféře, počasí nám opravdu přálo a pohoštění bylo také vynikající.
   Ještě jednou Vám děkujeme a přejem Vám hodně úspěchů ve Vaší činorodé práci.
   S pozdravem Jarmila Hanzlová z Liberce a syn Zdeněk Hanzl z Mnichova

Pana Hanzla jsem upozornil, že moje účast na oslavách byla minimální, ať poděkuje Obecnímu úřadu Holohlavy, on to již učinil zároveň s výše uvedeným dopisem.