Z Tomanova slovníku výtvarných umělců:
Šrámková Helena *23.1.1883
  v Sedlčanech u Tábora. Malířka v Praze. Odborná studia konala na uměl. Průmyslové škole v Praze a prof. Schikanedra a v Paříži u prof. L. Simona a Ménarda. R. 1931 podnikla jako stipendistka stud. cestu do sev. Itálie. Tvoří figurální komposice, podobizny a restauruje staré obrazy. Sedm let byla předsedkyní Kruhu výtvarných umělkyň v Praze, jehož je dnes čestným členem. R. 1926 byla jmenována členem poradního sboru pro obor výtvarného umění při ministerstvu školství a národní osvěty.
   Díla ( z podobizen ): „Adli“, „Bretoňka“, slečna E. V., Msgre A. S., Msgre J. S., umělkyně E. K. Ž, akvarel „Gorenka“, „Lidunka“, ,,F. F. Plamínková", ,,umělkyně K. V."
  Z krajin: „Turecký kostel v Šumenu“, „Kandlův mlýn v květnu“, „Měsíční noc v Karavankách“, Kočna a Storžič“, „Krajina s mlýnem“, „Šumava“, „Sluneční paprsky v Alpách“, „Veitfällské slatě“, ,,Šumavský vodopád“, akvarel „Horská vesnice“, „Krkonoše“, „Hory u Visu“, ,,Přístav ve Visu“, ,,Kvetoucí hruška“, „Moře“, „Vesnické děvče“, „Sedící akt se zrcadlem“, Portrét chorého“, několik obrazů v kostele v Lochenicích u Hradce Králové, a. j. Mnoho studií přinesla si r. 1931 ze sev. Bulharska, zejména z kraje šumenského.
   Vystavovala na výstavách českých výtvarníků v l. 1915 – 1918, S. V. U. Mánes v Praze a v Hradci Králové, na všech členských výstavách Kruhu výtvarných umělkyň v Praze, v Hradci Králové, v Olomouci, v Košicích, v Plzni a v Kroměříži. V cizině: na mezinárodní výstavě v Athénách, na mezinár. výst. akvarelů v Miláně, něm. Umělkyň ve Vídni, na mez. výstavě ženského umění v Buenos Aires, v Sofii, Bělehradě, Záhřebě, V Bukurešti a v USA. Souborně vystavovala r. 1927 v Paříži (galerie Fabre; viz. Nár. Listy z 8.7.1927) Větší soubor v pavilonu „Myslbek“ v Praze v září r. 1936. Účastnila se dále výstav SVU „Aleš“ a Zlínských salonů.

  Dr. Jindřich Čadík: Ženy – umělkyně (Průvodce výstavou K. českých umělkyň r. 1931 v Plzni) – a jiné výstavní katalogy, např. v pavilonu „Myslbek“ r. 1936 (Věra Urbanová).
  „Veraikon“ ( 1933 ) 23 – 35 (Em. Pacovský)
  Nár. Listy ze dne 23.1.1934 (j. r. m)

Vpravo je fotografie malířky Šrámkové z roku 1942.



--- Na této stránce ---
je popis domu, kde malířka ve Smiřicích bydlela.
Mimo jiné o majitelích smiřického domu čp. 120 v Mlýnské ulici pan Ing. Kupka píše:

  ....Václav Šrámek byl podle dosažitelných údajů c. a k. poštmistrem, jeho živnost převzala dcera Františka Horáková. Dům zdědili po čtvrtinách 28.4.1878 sourozenci Františka Horáková, Josef Šrámek, Aloisie Šrámková a Marta Šrámková. Ze Šrámkovy rodiny pocházel msgre Šrámek - kněz a papežský komoří, který zde dožil kolem r. 1940. Z této rodiny pocházela i akademická malířka sl. Helena Šrámková.
  V roce 1916 je mezi spolumajiteli uváděna PH. Dr. Olga Fišerová – vlastnila 1/3. ...

  Paní Šamšulová doplňuje:
  Zmíněná Olga Fischerová byla moje babička, které jsem si moc neužila. Měla dva syny Josefa a Karla (Bača a Adli). Po tetě Heleně mám portrét můj i dva táty. V rodině strýce Bači je tetiných obrazů hodně. Víte, sice bydlím trochu z ruky - v Chomutově, ale téměř celý svůj život jsem pracovala v muzeu. A už dávno mě napadlo, zda by se neměla udělat nějaká reprezentativní výstava tety. Jen ve slovníku výtvarných umělců od Tomana je o ní tři čtvrtě stránky (a jako její nejlepší portrét je uveden právě Adli). Třebas jste jí ve Smiřicích dělali, to, ke své hanbě, nevím. Ale určitě, vzhledem k tomu, jak byla teta Helena "plodná", bude v každé domácnosti alespoň jeden obraz. Byla krajinářka a tak se v okolí Smiřic určitě vyřádila.
  Na chaloupku mám velice matné vzpomínky, dispozici s chodbou a místnosti po stranách. A velkou zahradu s krásným stříbrným smrkem, pod kterým byl stůl a kde jsem si hrála.
  Pamatuji si veselou příhodu z mého portrétování. Malovala mě asi dva roky, pokaždé s jiným účesem. Mne to příšerně nebavilo, jak jsem mohla, tak jsem utekla. Když jsem dostala vynadáno, odvětila jsem,že by mne teta Fischerová - Kvěchová (další příbuzná z neuvěřitelného klanu Fischerů) určitě namalovala rychleji. Tím pádem mé portrétování přestalo. Netušila jsem ve svých devíti letech, že se ony dámy příliš nemilují.
  Do mých tří let teta bydlela Ve Smečkách v Praze, kde bydleli i moji rodiče a já.


Obraz "Adli" (vpravo nahoře), získal první cenu v roce 1924 na Salonu v Paříži (olej na plátně 90x70 cm).


  Paní Šamšulová pokračuje:
  Ráda vzpomínám, jak jsem jezdívala do Smiřic, bohužel jen do roku 1954.Pak zemřel otec i babička a teta Helena byla v domově důchodců. Pouze vím, že chaloupka byla zbořena koncem sedmdesátých let. Ač se naši rozvedli, jezdila jsem do Smiřic až do jeho smrti a ještě rok poté, než zemřela babička. V té době malovala teta portrét - bylo mi devět deset let.


  S těmi jmény: Klan rodiny Fischerů byl skutečně rozvětvený, protože dědeček pocházel z devíti dětí. On byl nejstarší a jeho syn Josef rovněž. Proto se mu říkalo Bača. Táta neuměl říkat R a tak si to zkrátil na Adli. Ono se vůbec v těch Fišerákách vyznat je kumšt, zvlášť v tom, že na přezdívky si oni potrpěli. Loni jsme měli v Praze sraz a sešlo se nás tam asi 130 a to jsme nebyli všichni! Festival Fischeráků zavedl koncem šedesátých let právě strýc Bača. (Mimochodem jeho žena ještě žije a je jí asi 96 let.) Ale od té doby generace našich rodičů většinou vymřela no a s námi to jde taky z kopce.Tak se moc neznáme, máme o sobě pouze tušení.

Dětský portrét Adliho (*1911 - akvarel na papíře 35x20 cm)



      
Zmiňovaný nedokončený dětský portrét Evy (olej na plátně 35x28 cm).
Pro porovnání podoby s obrazem mi poslala paní Šamšulová svou fotografii z prvního svatého přijímání.

---

Pan Ing. Milan Plšek ze Smiřic mi píše že:
  ,,Dva nově získané obrazy, asi před půl rokem, má město i v zasedačce na úřadě. V kapli jsou obrazy asi čtyři, včetně výstavby gigantu, i poslední nedokončený portrét, kdy malovala svého podnájemníka pana Klímu, ten jsem tam dodal před několika měsíci, věnovala pí. Herzigová. Obrazy jsou v zákristii, vedle bufetu...."

---

  Další dopis paní Šamšulové:
  Vypsala jsem Vám obrazy, které by měly být ve Smiřicích. Většinu z nich nedatovala. Podle povídání prý ovšem ještě nějaké obrazy na sklonku života rozdala (např. lékaři, pošťačce..), protože neměla peníze.

  Portrét:Blanka - p. Mahler Smiřice (MOC BY MĚ ZAJÍMAL ROK!!); pí.M.H 1945 A.Hemelík, Smiřice;začátek výstavby Gigantu ve Smiřicích, 1950 (ten měl být vystaven i v Moskvě); Kostelíček Holohlavy 1919; Mečíky, pí. Maršálková Smiřice, Pivoňky pí. Beková Holohlavy; U jezu ve Smiřicích, Zátiší s jablky - pí. Hemelíková Smiřice; Krkonoše, Mahler Smiřice; Moře u Visu p. Karpíšek Holohlavy; Hradčany, Kunětická Hora, Rybník večer, p. Hemelík Smiřice; Smržovský domek s jabloní, pí. Valtrová Smiřice.

---

Lístky z památníků:
nahoře
od paní Herzigové s textem: Staré Smiřice. V upomínku na den 27. dubna 1958 Helena Šrámková
dole:
od paní Šamšulové s textem: ,,Staré Bělidlo" a ,,Chaloupka" Boženy Němcové v Babiččině údolí v Ratibořicích Evičce teta Helena

---

Absolventka Umělecko-průmyslové školy, kde studovala v Praze u uznávaného malíře Jakuba Schikanedera, dále v Paříži u prof. L. Simona a Ménarda. V roce 1931 stipendijní cesta do Itálie a Bulharska.
  Malovala především podobizny a krajiny /hlavně Šumava/, také kompozice, akvarely i oleje. Restaurovala poškozené a ztmavlé obrazy. Vystavovala: 1915-18 Mánes Praha, Hradec Králové, Atény, Miláno, Vídeň, Buenos Aires, Sofie, USA, Paříž, Zlínské salony. Souborně vystavuje r.1927 v Galerii Fabre v Paříži. Roku 1936 pak v pavilonu Myslbek v Praze. Za války uspořádala soubornou výstavu ve Dvoraně, spolu s místními amatéry, p.uč. Kubelka, JUDr.Nebeský, p.Sedlický a další. Výstavu organizoval pan Adolf Mahler, smiřický knihkupec a kulturní činitel, spolu s Laď. Burešem.
  Zakládající členka a sedm let předsedkyně Kruhu výtvarných umělkyň, se kterými hlavně vystavovala, dále čestným členem. V roce 1926 jmenována členkou poradního sboru pro výtvarné umění při ministerstvu školství. Další členství: Spolek výtvarných umělců „Aleš“. Český fond výtvarných umělců-ČFVU. Přátelila se s dětmi Mikoláše Alše, Tomášem a Marianou.
  Ateliér měla Helena v Praze II ve Smečkách 6, znala se tedy s Jaroslavem Litomiským, bydleli ve stejné ulici, svezl ji občas do Smiřic i zpět do Prahy.
  V důchodovém věku se vrátila do Smiřic, od 30.5.1942 byla přihlášena k přechodnému pobytu v Mautnerově ulici č.120, po válce přejmenována na Mlýnskou. Od 20.11.1970 přihlášena k trvalému pobytu Mlýnská 120, vedle staré pošty. V nájmu u ní bydlel p. Klíma, který byl předlohou jejího posledního, nedokončeného portrétu. 2.7.1971 odchází malířka do domova důchodců na Novém Hradci a obraz již nedomalovala, i když do Smiřic ještě občas zajela, pokud ji někdo svezl. Obraz uchovávala sestra pana Klímy, paní Marta Herzigová, která ho darovala městu.
  Helena prý měla velkou lásku kdesi v cizině, spolu si přísahali věrnost. On se pak zabil na motocyklu a ona již zůstala sama. (z doslechu)

  Bohumil Klíma – byl předlohou posledního nedokončeného obrazu. (foto vpravo)
  *18.5.1921 ve Smiřicích. Od 19-ti let žil v Praze, ve 20-ti letech se oženil a bydlel u Karla Sladkého ve Vysočanech. Později si našel byt na Žižkově. S ženou měli dceru, ta se provdala do Litoměřic. Žena mu zemřela v 38 letech, sám onemocněl a ve 40-ti letech přišel o nohu, měl protézu. V 50-ti letech se vrací do rodných Smiřic, někdy roku 1970-71, sestra mu sehnala bydlení v nájmu u sl. Šrámkové. Velice dobře si spolu rozuměli. Později odchází rovněž do domova důchodců na Novém Hradci, kde v 59-ti letech umírá, tedy r.1980.
  Obraz uchovávala pí. Marta Herzigová, rozená Klímová.

  Helena zůstala svobodná a bezdětná. Navštěvoval ji ve Smiřicích pan Ing. Josef Fischer, přezdívaný „bača“/bóčo/, znal se s Jardou Šípem, rovněž navštěvoval i rodinu Šípovu (Zajícovu). Nějaký čas ve Smiřicích u Heleny také bydlel, přihlášen v r.1958. Byl synem Heleniny sestry Olgy, měl syny Petra, Pavla a dceru Olgu, žili v Praze. Nejprve jezdil za Helenou společně s rodinou, i s vnukem Viktorem, pak již jezdil jen on sám. Sestra malířky PhDr. Olga byla provdána Fischerová, na studiích byla žákyní pozdějšího prezidenta Prof. Masaryka. Olga bydlela ve Smiřicích u sestry od r.1949 až do své smrti v r.1956. Byla první doktorkou-ženou klasické filosofie (latina, řečtina) v Čechách, třetí ženou s VŠ vzděláním. (První ženou byla Alice Masaryková, druhou MUDr. Honzáková.) Do okruhu jejích přátel patřili i děti Mikoláše Alše, syn Tomáš a dcera Mariana.


  U malířky rovněž bydlel od r.1940 v nájmu Msgr. Alois Soukup, farář na odpočinku, biskupský vikář a čestný kanovník, byl považován za člena rodiny. Slečna mu říkala „pane strýčku“ a starala se o něho až do jeho smrti v r.1949, zemřel ve vysokém věku 90 let. Pohřben je v Lochenicích, kde před příchodem do Smiřic, v letech 1866-1940, působil.
  (Církevní hodnosti: děkan – vikář – kanovník.)

  (Ze vzpomínek pí. Herzigové a údajů od Ing. Pavla Fischera.)
  Otec Heleny se narodil v domku vedle staré pošty, směrem k Holohlavům, zbouráno. Dům vykoupilo město od rodiny Ing. Josefa Fischera, se záměrem zřídit zde muzeum či výstavní síň malířky. Z plánů však časem sešlo.
  Z dostupných pramenů sestavil Ing.Milan Plšek, 2011-11-11.


Text na parte Msgr. Soukupa vpravo:

Všemohoucímu Pánu života a smrti zalíbilo se povolati na věčnost našeho milovaného, vysoce důstojného Pána:
Msgra Aloise Soukupa
seniora diecése královéhradecké, jubilára, taj. komořího J. Sv. Pia XII, čest. kanovníka kath. kapituly v Hradci Králové, em. vikáře a faráře v Lochenicích, nyní na odpočinku ve Smiřicích.
Jeho šlechetná a čistá duše, posilovaná častým sv. přijímáním,odešla od nás dne 31. srpna 1949 po dlouhém a požehnaném putování 90 let.
Jmenovaný působil jako kaplan v Hradci Králové, dále 55 let jako duchovní správce farní obce lochenické a dlouholetý pečlivý vikář.
Tělesná schránka v Pánu zesnulého bude vystavena v sobotu dne dne 3. září 1949 o půl 10. hodině dopolední v zámecké kapli ve Smiřicích a po církevních obřadech převezena do Lochenic, kde bude převzata v 10.15 hodin na hranicích obce farníky a po zádušních službách Božích budou tělesné pozůstatky uloženy na místním hřbitově do rodinného hrobu k tichému odpočinku. ....

Pohřební ústav B. J. Bartošek, ve Smiřicích - Tel. 17 - Tiskl Baborák Brázda, Smiřice - Telefon 22.

---

Na žádost pan Ing. Plška napsala paní Mgr. Šamšulová článek do smiřického Zpravodaje.

Osud sester Šrámkových a domu čp. 120 ve Smiřicích

  Říká se, že štěstí přeje připraveným, ovšem existuje i slogan o unaveném štěstí, které si sedne i na ten skot. Mne ovšem ono „štěstí“ zastihlo naprosto nepřipravenou koncem roku 2011.
  Až do té doby jsem věděla, že má babička i teta ze strany mého otce Karla Fischera žily ve Smiřicích. Mí rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky, otec zemřel v mých devíti a teta s babičkou žily kdesi daleko. Až do oněch devíti let jsem jezdívala s tatínkem do Smiřic, kde se mi moc líbilo. Rovněž mi bylo známo, že moje babička byla jednou z prvních graduovaných žen ještě za Rakouska-Uherska. Po tetě mám nádherný obraz svého tatínka a můj nedokončený dětský portrét, po babičce nic, pouze pár vybledlých vzpomínek.
  Počátkem listopadu jsem brouzdala po internetu a jen tak ze zvědavosti jsem otevřela stránky Smiřic. Našla jsem krásně zpracovanou část o malířce Heleně Šrámkové – mé pratetě. Obrátila jsem se na autora stánek, pana Přemysla Andrýse a rozvinula se čilá korespondence, v níž mě blíže seznamoval s místními dochovanými díly, já jsem ho seznamovala se svými chabými vědomostmi a obrazy, které vlastní rodina Fischerů. Následně mě oslovil pan Milan Plšek a dodal další užitečné informace. Stále víc jsem si uvědomovala, jak mladý člověk nenaslouchá vypravování předků a ve stáří toho pak lituje a poté pracně hledá střípky po příbuzných či archivech.
  Profesionální hrdost bývalé archivářky, ale i prostá zvědavost mě přiměly, abych oběhla své nejbližší příbuzné a získala od nich dvě obálky zažloutlých fotografií, různé korespondence i vzpomínek. Pak jsem je začala zpovídat, zejména snachu mé babičky, které je neuvěřitelných 98 let a která se rozpovídala. Tak jsem se pomalu seznamovala s tím, o co jsem v útlém věku přišla.
  Osud všech tří sester Šrámkových (Amálie, Olgy a Heleny) byl obdivuhodný. Díky svému vlasteneckému otci, vrchnímu komisaři finanční stráže, i láskyplné matce měly krásné a harmonické dětství. Otec byl náležitě finančně zajištěný a pokrokový. Věděl, že vzdělání otvírá cesty do společnosti. Ovšem měl tři dcery a vzdělání dívek ke konci 19. století nebylo rozhodně běžné. Ženy patřily do kuchyně a pronikání do mužských sfér bylo obtížné. Otec Šrámek na tento tehdy běžný obyčej nedal, emancipační boj nebyl v Čechách už ničím novým, a proto mohla nejstarší Amálka vystudovat hudbu, konkrétně klavír. Poté, co se provdala za vysokého důstojníka do Bulharska, založila v Sofii hudební školu. Prostřední Olga byla absolventkou dívčího gymnázia Minerva, jako jedna z prvních dívek vystudovala českou filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a v roce 1903 zde byla promována na doktorku.
  Nejmladší Helena, narozená roku 1883, od mládí inklinovala k malování. Vzhledem k tomu, že právě ona se zapsala do povědomí Smiřičáků nejvíc, bude tento článek převážně o ní. Do Smiřic od dětství přijížděla s rodiči k sestře svého otce Františce Horákové, která bydlela na staré poště č. p. 120. Tam nakonec žila téměř až do své smrti i Helena Šrámková.
  Podle svých dochovaných vzpomínek studovala na Uměleckoprůmyslové škole nejprve malbu u profesora Josefa Schuusera, který ji naučil základům kompozičním, potom u profesora Jakuba Schikanedra, který ji svým pojetím šerosvitu velice ovlivnil. Vášnivě obdivovala dílo Antonína Slavíčka, a proto se rozhodla u něj studovat krajinomalbu. Dlouho neváhala a Mistra navštívila. Ten ji přijal velice laskavě, ovšem chtěl vidět její práce.
  … Mistr se dívá, mlčí a najednou se obrací s otázkou. „Chcete být malířkou?“ Odpovídám: „Toužím po tom – chci.“ A tu Mistr:„Z několika jen vašich slov poznávám vážnost úmyslu – vážnost práce. Vy máte talent. Já bych vás nenaučil více. Vy musíte vidět, mnoho vidět! Díla malířská, vše co ve světě nového, galerie procházet, tam studovat! Mohou-li vaši rodiče jen trochu, nechť vás pošlou do Paříže, abyste tam dokončila svoje malířské studie.“ V letech 1909–1910 to bylo odvážné doporučení: To byl sen dost těžce splnitelný. Ale měla jsem rodiče vzácné, svrchovaně uvědomělé. Dovolení bylo dáno ihned a pomocí Mistra Slavíčka upravena mně i cesta v Paříži, tak, že jsem nepřišla do neznáma… zaznamenala Helena Šrámková ve svých vzpomínkách.
  Po studiích v Paříži u krajinářů prof. Luciena Simona a Reného Ménarda navštívila Bretaň, kde se zdokonalila v krajinomalbě. Po návratu do Čech se zúčastňovala uměleckého dění, sedm let byla například předsedkyní Kruhu výtvarných umělkyň v Praze i členkou spolku Mánes. V roce 1931 podnikla coby stipendistka studijní cestu po Itálii a Bulharsku, kde navštívila svou nejstarší sestru. Věnovala se převážně krajinomalbě, marinám a portrétům,uměla i restaurovat obrazy. Seznam jejich děl dokazuje, že její obrazy byly v mnoha domácnostech po celých Čechách, ale i v soukromých sbírkách v cizině.
  V Praze měla svůj ateliér v nejvyšším patře domu ve Smečkách 6, který zakoupil na přelomu století její otec. Zde jí navštěvovaly například děti Mikoláše Aleše, ale i Cyril Bouda. V tomto bytě jsem do svých tří let bydlela i já s rodiči. Ovšem vídala jsem ji, zrovna tak jako babičku Olgu, zřídkakdy. Babička i teta totiž už převážně bydlely ve Smiřicích a mně z onoho bytu zbyly pouze matné vzpomínky a portrét mého otce „Adli“, který je považován za jedno z jejích nejlepších děl a není náhodou, že vyhrál první cenu na Salonu v Paříži v roce 1924.
  V její pozůstalosti se zachovalo i několik dopisů z počátku 50. let, kdy prosí mého strýce Baču o jakýkoli finanční obnos. Neměla na obživu, ovšem nejvíc jí bylo líto jejích milovaných kočiček. Po smrti Olgy v roce 1956 se starala o domeček až do roku 1971. Protože ji pořád zajímalo umění, malovala na zakázku, aby si vydělala alespoň trochu peněz na obživu a údržbu domečku. Poslední dochovaný dopis z její pozůstalosti je datován únorem 1967, kdy si teta, kdysi tak uznávaná malířka, trpce stěžuje svému synovcovi na svůj život, nepochopení světem, samotu i bídu. Vládnoucí pracující lid totiž neodpouštěl buržoazní původ ani stařenám nad hrobem! V červnu 1971 odešla do domova důchodců v Hradci Králové. 26. února 1974 v nemocnici v Jaroměři umírá v úctyhodných jednadevadesáti letech. Pochována je v rodinné hrobce na Vyšehradě spolu se svými rodiči.
  Počátkem 80. let byl domek č. p. 120 zbořen, údajně proto, že překážel výstavbě nové komunikace, ač se prapůvodně počítalo, že zde vznikne muzeum či pamětní síň malířky… Tak mě napadá, nebylo by vhodné při Heleniných nastávajících výročích uspořádat alespoň krátkodobou výstavu jejich děl? Myslím si, že by si to tato vaše dlouhodobá sousedka zasloužila.
  Mgr. Eva Šamšulová

Foto:
Hrob na Vyšehradském hřbitově v Praze vyfotografoval Miloš Dvořák v roce 2015.
Text na kameni:
Zde odpočívá se svými dětmi a vnuky Josef Šrámek rodem ze Smiřic nad Labem *07.VII.1841 †18.VII.1927 jeho choť Františka Šrámková roz. Hrdličková z Nových Benátek n. Jizerou. *22.V.1851 †20.XI.1934

---

Opis závěti
Sepsaný v domově důchodců 9.3.1973 st. notářkou V. Vlčkovou.

  Helena Šrámková prohlásila:
  Já Helena Šrámková dlouholetá smiřická občanka s přihlédnutím k tomu, že mne funkcionáři Mě NV pravidelně navštěvují při různých slavnostních příležitostech zde v domově a nezapomněli tak ani učinit při mých 90 l. narozeninách atd. atd.
  Váží si mých uměleckých prací, chtějí zřídit v zámku stálou galerii mých obrazů a zpřístupnili ji široké veřejnosti naší i zahraniční. Tento záměr splňuje její (?) dlouholetou myšlenku o které často jednala ve Smiřicích s panem Vorlem.
  Zbylé obrazy jsem svěřila před odchodem do domova mému synovi Josefu Fischerovi.
  Dědicem těchto obrazů (uschovaných u Josefa Fischera event. jinde) stanovuji město Smiřice s tím, aby byly umístěny v galerii.
  Dále dědicem Kčs. 5000.- uložené na knížce, které jsem dostala jako dar 90 narozeninám ustanovuji rovněž MNV Smiřice na údržbu mé galerie.
  Vše ostatní – Josef Fischer.
  Ruším všechny závěti předchozí.
  Podpisy.

---

Ing. Josef Fischer z Prahy zaslal Státnímu notářství k rukám s. Dr. Vlčkové tento dopis:

Věc: Dědictví po pí. Heleně Šrámkové, akademické malířce, Hradec Králové 8

  Dne 5. dubna t.r. jsem se dostavil na předvolání na Státní notářství pro Prahu 2 v nahoře uvedené věci.
   Na podkladě výsledku tohoto jednání Vám posílám soupis obrazů, skic, atd, které má zemřelá u mne deponované a které podle její závěti odkázala Mě NV Smiřice s tím, aby byly umístěny v stálé galerii, kterou hodlá Mě NV zřídit ve smiřickém zámku.
  Doporučuji Vám, aby byl po příslušném avizování ke mne do bytu poslán odborník, který by si materiály prohlédl. Jedná se totiž kromě mnou sepsaných obrazů a skic o řadu drobných studií, skicáků atd. atd. Bylo by dobře, aby byly prohlédnuty a roztříděny odborníkem. Obávám se, že mnohé z nich jsou bezcenné, potrhané atd. takže je otázkou zda mohou být deponovány v galerii. Jako druhou variantu Vám nabízím řešení, že by si pro všecky tyto věci někdo přijel nejlépe osobním vozem a odvezl to do Smiřic, kde by pak mohlo být ohodnocení a roztřídění provedeno (Stačilo by přijet i s větším kufrem).

Soupis deponovaných význačnějších skic a obrazů H. Šrámkové:
Olej 96 /111 cm - rodiče umělkyně – bez rámu – plátno
Olej 64/73 cm - portrét ženy - bez rámu – plátno
Olej 45/60 cm - portrét muže s knírkem ( nedokončené )– bez rámu – plátno
Akvarel 35 / 33 – motiv k pohádce, zlatý rám, papír na lepence
Olej 27/30 – dívka – bez rámu – lepenka
Olej 32/22 – hornatá krajina– bez rámu – lepenka
Olej 23/31 – skica ženy– bez rámu – lepenka
Olej 34/24 – skica portrétu muže ( poškozený ) – bez rámu – lepenka
Olej 26/36 - skica – bez rámu – lepenka
Olej 36/30 - skica dívky– bez rámu – lepenka
Akvarel 21/14 – skica – bez rámu – papír
Olej 55/42 – obraz krajiny s borovicí– bez rámu – lepenka
Akvarel 25/35 – skica „Bača u moře“ - bez rámu – papír
Akvarel 25/30 – skica Dětský sen – bez rámu – papír
Olej 43/35 – krajina se stromem – bez rámu – lepenka
Olej 43/34 – obraz podzim – bez rámu – lepenka
Olej 41/33 – skica psa– bez rámu – lepenka
Akvarel 35/24 – skica . detail zámku (?) bez rámu – papír
Olej 36/33 – hornatá krajina ( Šumava ? ) – bez rámu - lepenka
Olej 40/31 – obraz mladé ženy – bez rámu – lepenka
Olej 30/14 – studie na obou stranách lepenky – bez rámu
Akvarel 42/34 – skica –dům v krajině – bez rámu – lepenka (?)
Akvarel 25/32 – detail staré Prahy – bez rámu – papír
Akvarel 30/22 – lesnatá krajina – bez rámu – papír
Akvarel 42/32 – hornatá krajina – bez rámu – papír
Akvarel 30/24 – studie krajiny – bez rámu – papír

Pozn.:udané rozměry jsou aproximatívní
Podpis: Josef Fischer

Na vloženém obrázku je Helena Šrámková v době po studiích kolem roku 1920.

---

Helena Šrámková, akad. malířka – rodokmen

z/ Šrámek Josef a Alžběta z čp.80, Sl. Předměstí
   a1/ Václav Šrámek *27.10.1771 čp.80     ====>
   a2/ Kateřina *18.09.1773 čp.80
   a3/ Josef+ *21.07.1775 čp.80
   a4/ Anna *17.10.1777 čp.80
   a5/ Josef *10.09.1779 čp.80
   a6/ Johann+ *15.08.1781 čp.80
   a7/ Johann+ *15.08.1782 čp.80 †01.09.1782
   a8/ Johann *03.11.1783 čp.80

----------

a1/ Šrámek Václav *27.10.1771 čp.80 familiant z Piletic 6 † před r.1848 si vzal 29.04.1806 Piletice 10 Dorota Jánská *cca 1790
       dcera Jiřího, sedláka z Piletic 10
   b1/ Anna+ *07.11.1807 Piletice 6
   b2/ Václav *11.11.1809 čp.6 †25.01.1810
   b3/ František *16.10.1810 čp.6
   b4/ Josef *01.08.1812 čp.6
   b5/ Václav Šrámek*17.01.1816 čp.6    ====>
   b6/ Anna+ *10.05.1817 čp.6 †26.04.1822
   b7/ Dorota *12.04.1820 čp.6
   b8/ Alois *14.04.1822 čp.6
   b9/ Jan *11.09.1824 čp.6
   b10/ Karel *11.09.1826 čp.6 si vzal 27.07.1847 Piletice 6 21 a 24 let Barbora Hynková z Piletic 12

----------

b5/ Šrámek Václav *17.01.1816 Piletice 6 †05.02.1878 Sm 120
     katolík, městský důchodní a mydlář ze Smiřic 120, později, cca od r.1866 až do smrti poštmistr ve Smiřicích
  se oženil 05.02.1837 Sm 120 s Paulína Slezáková *23.09.1818 Sm 120
     dcera mydláře Františka Slezáka ze Smiřic č.120 a Marie Valáškové ze Sm 6
   c1/ Ferdinand *20.04.1838 Sm 120
   c2/ Františka *02.11.1839 Sm 120 provdaná Horáková
   c3/ Josef Šrámek *07.07.1841 Sm 120     ====>
   c4/ Aloisie *08.05.1848 Sm 120

----------

c3/ Šrámek Josef *07.07.1841 Sm 120 †18.07.1927 Pha
   c.k. vrchní komisař finanční stráže v MB, pak v Sedlčanech
     Františka Hrdličková *29.05.1851 Podolec 17 †20.11.1934 Pha
     dcera Františka, koželuha z Benátek a Františky Řehákové ze Sobotky, svatba 10.10.1874 Podolec 17, Nové Benátky n/J

      d1/ Amálie Frant. Šrámková *16.11.1874 MB 16 † ?
         provdaná Softovová do Bulharska učitelka hudby
         e1/ Softov Gočo
         e2/ Franka provd. Edrev *1911 Sofie † 1978 Sofie

      d2/ Olga Šrámková PhDr. *08.06.1876 MB 16 †29.11.1956 Sm 120
         ve Smiřicích u Heleny bydlela od r.1949 až do své smrti
         Fischer Čeněk Karel Ing *04.04.1875 Pha „Vincenc“ †10.09.1934 Libčice
         stavitel a spolumajitel cihelny v Letkách 55 (nejstarší z dětí Ing. Karla Fischera)
         svatba 16.10.1906 Pha, sv.Štěpán

            e1/ Fischer Josef Ing. *13.09.1907 Karlín 145 „Bača“ †20.08.1984 si vzal Marie Bargerová *20.08.1914 Jarošovice †14.08.2020
                  v r.1958 bydlela přechodně ve Smiřicích 120 u Heleny
                  později k ní často i s rodinou jezdil, přezdívka „Bača“ (=starší)
               f1/ Fischer Petr Ing. si vzal 1. Helena Smutná
                  g1/Fischer Viktor
               f2/ Olga Fischerová si vzala Spěšný Josef * 1943 † 2016
               f3/ Fischer Pavel Ing. *19.11.1943 Pha †09.08.2012 si vzal Marta Boháčiková

            e2/ Fischer Karel JUDr. *1911 Bulharsko „Adli“ †17.10.1954 Pha
               f1/ Eva *05.02.1945 † 2018
               2. Šamšula Emanuel Ing. (Chomutov)
                  g3/ Šamšula Jiří Mgr.

      d3/ Helena Šrámková Johana, Josefa *23.01.1883 Sedlčany 176
          akademická malířka, svobodná † 26.02.1974 nem. Jaroměř
          ateliér v Praze měla až nahoře a bydlela Smečky čp.6, dům pro dcery zakoupil její
          otec na přelomu století, do roku 1948 tam bydlel i Fischer Karel“Adli“ s rodinou,
          Helena s Olgou ale pak již více pobývali ve Smiřicích čp.120 než v Praze

sestavil Ing. M.Plšek, Smiřice 1/2012
aktualizace 2021-05-21

Z Prahy až do Buenos Aires
Místo konání: Galerie UM, 19.11.2014 – 7.1.2015
Adresa: Náměstí Jana Palacha 80, Praha 1
Web místa: www.vsup.cz… Otevírací doba: Po - So: 10:00 - 18:00

   V první dekádě existence samostatné Československé republiky se zásadně proměnily podmínky, za nichž mohly domácí umělkyně vystavovat v zahraničí a začleňovat se tak nejen do širšího kontextu dobového „ženského umění“, ale rovněž do moderního umění jako celku. Političtí představitelé meziválečného Československa si byli dobře vědomi toho, že export umění a kulturních hodnot může posílit status mladé demokracie a přinést ekonomický profit; „ženské umění“ pro ně bylo v rámci kulturních výměn a zahraniční kulturní politiky zajímavým artiklem.
   Jednou z vývozních expozic tohoto typu byla rozsáhlá Výstava ženského umění československého, jež se s posvěcením státních orgánů a pod kuratelou Ženské národní rady a Kruhu výtvarných umělkyň (KVU) konala v roce 1929 na čs. velvyslanectví v Buenos Aires a jíž se zúčastnilo 34 umělkyň. Jejím smyslem bylo představit jak tradici ženské rukodělné práce, tak obory, jejichž dostupnost byla pro ženy v českém prostředí až do roku 1918 institucionálně zásadně omezována: malířství a především sochařství a architekturu.
   Na osmdesát exponátů shromážděných v galerii UM odhaluje mnohotvářnost a zároveň komplikovaný status ženské umělecké produkce mezi válkami. Připomíná nejen pozoruhodné osobnosti starší i mladší generace, ale rovněž několik představitelek dobového „středního proudu“, většinou agilních členek KVU, jejichž práce potvrzovaly stereotypní názor na ženskou odnož umění jako otisk „přirozeného“ ženského konformismu. Akcent na rukodělné obory (krajkářství, výšivka, batika) pak potvrzovaly vazbu žen k domácím pracím, ale také k folklórní tradici a národopisu. Součástí výstavy jsou rovněž černobílé tisky nezvěstných nebo nedostupných děl. I ony připomínají dramaturgii buenosaireské přehlídky, která byla (zřejmě i z finančních důvodů) komponovaná jako „koláž“ reálných a reprodukovaných uměleckých děl. Tři umělkyně, jejichž rukodělné a uměleckoprůmyslové práce sice před 85 lety putovaly do Jižní Ameriky, ale o nichž dostupné uměnovědné prameny důsledně mlčí, jsou zastoupeny jen popiskou.
   Vernisáž: 18. 11. 2014 od 18:00
Zdroj: http://goout.cz/

Martina Pachmanová je autorkou knihy se stejným názvem jako výstava.

--------------------

Ženské umění a mezinárodní reprezentace meziválečného Československa.
Kniha vydána v Praze 2014 Autorka: Martina Pachmanová
Katedra teorie dějin a umění VŠ uměleckoprůmyslové Praha


   Ve Slovanstvu je pojem ženy nerozlučně spjat s pojmem matky, s oblibou tak bývají význačné ženské osobnosti označovány jako matky národa. Ženská otázka a národní emancipace byly v tehdejší moderní Evropě neodmyslitelně spjaty. Publikace je věnována tomu, jak se v tehdejším Československu propagovala státní identita skrze kulturu „ženského“ rodu, jak se boj za sebeurčení promítl do dobového vnímání ženy, jako tvůrkyně kultura a umění a jak politická garnitura využívala dobové umělkyně pro své mezinárodní zájmy.
   Právě „Výstava ženského umění československého“, která se konala roku 1929 v Buenes Aires skvěle zapadala do tehdejších zájmů mladé Československé republiky. Bylo to právě po roce 1918, kdy se ženám zpřístupnilo vysokoškolské vzdělání ve všech oborech včetně výtvarného umění. Klíčovou úlohu v exportu ženského umění nového státu sehrál Kruh výtvarných umělkyň (KVU), který se osamostatnil roku 1920. Prvním projektem byla výstava v Aténách v roce 1924. Následovaly výstavy v Miláně(1925) a v Paříži(1927), kterých se zúčastnila i malířka Helena Šrámková a řada výstav pražských.
   Buenos Aires, Argentina. V roce 1929 jedna z nejrozsáhlejších výstav ženského umění meziválečného Československa, největší vývozní podnik ženského umění. Helena Šrámková se rovněž účastnila, v té době byla předsedkyní Kruhu výtvarných umělkyň. Původně měla být výstava součástí Třetího mezinárodního ženského kongresu. Lodě s bednami však dorazily pozdě, exponáty tak skončily na rok ve skladišti. Po roce pak byla uspořádána samostatná „Výstava ženského umění československého“. 17 vystavujících umělkyň malířek zde prodalo veškeré své práce. Úspěch zejména mezi krajany zaznamenala i knižní produkce.
   Význam výstavy byl rovněž osvětový, v Argentině ještě přetrvával patriarchální řád, volební právo žen bylo ještě v nedohlednu (až 1946), ženy zde byly vystaveny všudypřítomnému sexuálnímu obtěžování a obchodu s bílým masem.

Ukázku ze zmíněné knihy upravil Milan Plšek
2021-05-21