Nádraží
   Dráha severozápadní stavěna byla v letech 1856-58. Koncem léta 1856 bylo se stavbou její počato. Stavební výlohy byly v přirovnání k jiným tratím mnohem menší a činily zl. 809 213 na jednu míli dražní. Stavba byla prováděna s velkou rychlostí. Dráha byla vedena od zderazského dvora přes hořejší Smiřice k Holohlavům. Přitom byla přeříznuta jedna smiřická ulice, takže několik domků muselo být vykoupeno. Byly to domky: čp. 65 Josefa Kučery, jemuž však v náhradu vystavěn byl od společnosti dráhy domek nový (i nyní čp. 65), čp. 48 Josefa Rezka, zedníka, čp. 49 Josefa Čecha, čp. 50 Jana Valáška, zámečníka a čp. 54 Josefa Kadeřávka.
   1. prosince 1857 byla trať do Josefova hotová. Při stavbě dráhy při průkopu kopce za domem J. Kučery čp. 65 nalezeny byly četné hroby kostrové s mnohými vzácnými předměty, které péčí jaroměřského duchovního F. Petery byly sebrány a pro muzeum zachráněny.
   20. května 1858 Byla předána provozu celá železniční trať Hradec Králové - Josefov. Provoz byl zahájen první jízdou zdarma a první vlak přijel do Smiřic téhož dne (20.V.1858) ve 2 hod. odpol. Vlak uvítala městská rada a odjela jím do Josefova.
   31. května 1858 zahájena byla pravidelná jízda na dráze z Pardubic do Dvora Králové n./L.
   Spočátku nebylo na smiřickém nádraží budovy, účelům nádražním a veřejnosti sloužící. Jízdní lístky vydávány byly v nynějším strážním domku číslo 36 (čp. 156) pod lednicí. Teprve v r. 1863 dal vystavěti baron Liebig st. jako člen správní rady společnosti dráhy severozápadní dnešní přijímací budovu nádražní čp. 166. Pomýšleje i na případné rozšíření nádraží v budoucnosti, dal vystavěti pouze polovinu budovy projektované (dnešní budova je tedy pouze polovinou jeho projektu).
   V r. 1863 vystavěno bylo i staniční skladiště.
   V r. 1881 stavěna byla místní (lokální) dráha ze Smiřic - zastávky do Sádrové a do Hořic.
   V r. 1894 vystavěna byla spojka Smiřice - zastávka - Smiřice.
   V r. byly dráhy severozápadní i místní zestátněny.
   V r. 1912 - 13 vestavěná byla vlečná dráha a nádraží do závodu fy. Ed. Ad. Malburg, Smiřice.
   Elektrické osvětlení na nádraží zřízeno bylo v zimě 1924-25.
   Krytá veranda, zděný kiosk a záchody postaveny byly v letech 1928-29. Veranda byla poprvé osvětlena 22 prosince 1928. Náklad s úpravou tou spojený hradila částečně železniční správa a částečně město Smiřice.
   V r. 1930 bylo zčásti přestavěno a z části přistavěno skladiště nádražní před staniční budovou pro "Hospodářské družstvo".
   11. března 1931 byly dány do chodu pod verandou elektrické hodiny, jež darovala Spořitelna Smiřická, která tak poskytla občanům města Smiřic i okolí přesný čas a pěknou nádražní dekoraci.
   V současné době (v r. 1932) je na stanici smiřické zaměstnáno 6 úředníků se středoškolským vzděláním, 3 úředníci s nižším vzděláním, 3 podúředníci, 12 zřízenců a 4 dělníci, celkem 28. Přednostou stanice je inspektor Bohdan Kopal (od 16. srpna 1926).

Četnická stanice
   ve Smiřicích zřízena byla v r. 1867. Čítala 3 muže a byla zprvu umístěna v čp. 14 v Palackého třídě a prvním velitelem stanice byl četnický strážmistr František Hirsch. V r. 1885 přesídlila do domu čp. 98, kde jsou její úřední místnosti dosud (v r. 1932).

Živnostenská záložna
   ve Smiřicích založena byla 18. září 1911 pod názvem "Živnostenské úvěrní družstvo, z. s. s obm. ruč.” Při založení odevzdáno bylo 20 členských přihlášek. Prvním předsedou zvolen Josef Špelda, holič ve Smiřicích, zapisovatelem Jan Joneš, sedlář ve Smiřicích.
   8. března 1930 přeměněn dosavadní název a zní "Živnostenská záložna ve Smiřicích, z. sp. s obm. ruč.” Předsedou zvolen Jan Joneš, sedlář, místopředsedou Josef Strejček, soustružník.
   1. ledna 1932 činí počet členů 69, reservní fond dostoupil výše Kč 12 900,-.
   Nynější úřední místnosti jsou v domě čp. 102 v Palackého třídě, dříve v domě řp. 190 u nádraží.

Husův sbor
   církve československé čp. 268 postaven byl na podzim 1923 a na jaře 1924. První bohoslužby zatímně upraveném Husově sboru konány na půlnoční r. 1923 a později až do velikonoc 1924. Slavnostně za ohromné účasti obecenstva byl otevřen 22. června 1924 biskupem Adolfem Procházkou z Hradce Králové (pozdějším patriarchou církve československé).
   Duchovní správce přesídlil na faru při Husové sboru 1 července 1924; byl jím první farář Čeněk Brebis, jenž zprvu od 19. srpna 1920 do 31. srpna 1923 bydlil na děkanství v Holohlavech, potom do 30. června 1924 v domě čp. 100 pí. Al. Lefnarové ve Smiřicích.
   Na místě dnešního Husova sboru stála dříve veliká stodola pí. Aloisie Lefnarové, majitelky realit ve Smiřicích, která budovu i s pozemkem kolem budovy darovala náboženské obci, jež byla schválena ministerstvo školství a národní osvěty v Praze ze dne 13. března 1923 a jejímž prvním předsedou zvolen byl Josef Výrovský, rolník z Černožic.

Nejstarší dřevěné domy
   ve Smiřicích s lomenicemi a na nich zachovanými nápisy v r. 1924 jsou (byly):

Čp. 85; majitelem cukrář Albert Hejzlar; na lomenici nápis:
   “Tento příbytek …. nákladem Václava Futsche … 1753 dne 15 máje.”

Čp. 72; majitelem pekař Alois Rejchrt; nápis na lomenici:
   "Vyzdvižena je tato lomenice Léta páně 1753 dne 17 máje.”

Čp. 38; majitelem rolník Jan Černý; nápis na lomenici:
   "Léta Panie 1781 dne 2. Novembris. Tento domek gest wistaveneg Przedně s pomocí Boží a nákladem Jana Sedláczka.”

Čp. 113; majitelkou Františka Dytrychová; nápis na lomenici:
   "Vyzdvižen jest příbytek tento 1786 roce a postaven jest krit měsíce dne 28. Aug. nákladem Václava Kvasničky.”
   (Dům tento vyhořel 22 října 1929.)

Čp. 143; majitelem bednář Josef Kalenda; nápis na lomenici:
   "Bůh jest pánem domů toho a Já jsem gen Šafář geho. Pobudu … odkud jsem přišel, musím zas …. mistra Matěje … 1788.”

Čp. 141; majitelem rolník Josef Hanka; nápis na lomenici:
   "Tento dům gest wistavěny s pomocí pána Boha A. d. 1791 …. Gohany a … ydovy … mi … Václava.”

Čp. 84; majitelkou Marie Spurná; na této loděnici je nápis nejzachovalejší:
   "Bůh jest pánem domů toho,
   já šafář příbytku jeho.
   Vystavěl jsem, nevím komu,
   Pán Bůh žehnej tomu domu.
   Pobudu tu na krátký čas,
   odkud jsem přišel musím tam zas;
   trupel hlíny se obrátím
   a více se nevrátím.
   Kdy se s tím světem rozloučím,
   Bohu duši svou poroučím.
   Léta 1792 dne 19. Juli nákladem Daniela Kvasničky.”

Čp. 32; majitelem sklenář Josef Stránský; nápis na lomenici:
   "Bože, žehnej tomu domu, an vystavěl jsem, nevím komu. Pobudu tu na krátký čas, odkud jsem přišel, musím tam zas. Když se s tím světem rozloučím, duši moji Bohu poroučím …. “

Z průmyslových závodů
   zaznamenány jsou v této pamětní knize jen závody největší a nejvýznamnější:

Smiřické mlýny.
   Podle různých pamětí stával mlýn ve Smiřicích již v 16. století a byl původně majetkem šlechty, která sama dosazovala mlynáře. Jí musil mlynář odvádětí výrobky i peníze. Za toho času byl však mlýn malého rozsahu a mohl odpovídati jen malým požadavkům tehdejší doby. V 17 století byla k němu též připojená pila a byl všeobecně nazýván "verštatem milostivé vrchnosti”. V v roce 1720 poprvé vyhořel.
   Ve starších záznamech a podle ústního podání nalézáme též, že patřil Janu Haškovi z Lužan a na Smiřicích. Různí mlynáři střídali se a až do roku 1795 vedl mlýn Josef Švorc, který však přišel na mizinu a zanechal tohoto řemesla. Po něm byl mlynářem V. Šefelín.
   Roku 1812 jest zmínka o mlynáři Janu Boučkovi, roku 1825 o Janu Šafkovi, r. 1828 o Janu Rothovi, od kterého koupil mlýn Jan Morávek a ten zbavil se všech břemen vrchnostenských. Mlýn tak přešel do rukou soukromých, což pro mlynáře znamenalo velikou úlevu. V r. 1839 však mlýn úplně vyhořel a byl dosti majetným mlynářem Morávkem znovu postaven a rozšířen.
   Roku 1855 převzal mlýn Václav Batista. V dnešní přední budově čp. 110 zařídil mlýn, sestávající ze dvou kamenů pro krupařské mletí, tři českých kamenů pro mletí selské a dvou francouzských kamenů krupicových. Stolic za jeho doby se ještě nepoužívalo. Ve druhém přístavku měl zařízenu přádelnu. V r. 1876 lehlo však vše popelem a po dvou letech (r.1878) koupil spáleniště Šimon Klein a na něm postupně postavil mlýn, jak dnes stojí.
   Roku 1882 postavena byla na místě dřívějších pohonných vodních kol první a v r. 1891 druhá vodní turbína. Na turbině pak postavil budovu, sloužící za čistírnu obilí. Mlýn pracoval zprvu za vedení Šimona Kleina výkonnosti asi 6 vagonů obilí týdně a zaměstnával průměrně 12 dělníků, 1 skladníka a 1 účetního.
   Šimon Klein postupně mlýn rozšiřoval a modernizoval, aby odpovídal požadavkům času a docílil výkonnosti 40 000 kg obilí ve 24 hodinách. Mlýn byl takto plně zaměstnán, ba, později byl majitel nucen na výpomoc dosavadního vodního pohonu zaříditi i pohon parní. Vlastního elektrického osvětlení používá se od r. 1893.
   Výrobky smiřického mlýna rozesílaly se již tehdy po celých severovýchodních Čechách a těšily se pro svou výbornou jakost oblibě všeho zákaznistva i konzumentů. Obilí nakupovalo se částečně v okolí od rolníků a velkostatků a později, když toto nepostačovalo, na plodinové burse v Praze.
   Za vedení Šimona Kleina a jeho syna Theodora byl uveden mlýn v rozkvět, na čemž měl též zásluhy stárek Václav Semrád, který v tomto závodě po 43 léta pracoval.
   Firma Šimon Klein přeměnila se později v akciovou společnost, jejíž akcie v roce 1920 až na nepatrné množství skoupil velkoprůmyslník František Bruna v Plavech s příbuzenstvem. Přes všechnu krisi, která nastala v oboru mlynářském v době poválečné, byl závod dále rozšiřován. Mlýn žitný postaven na výkonnost 20 000 kg ve 24 hodinách, mlýn pšeničný zařízen na výkonnost 50 000 kg ve 24 hodinách. Pro neustálené poměry byl provoz mlýna z větší části omezen a zaměstnával 35 dělníků a 7 úředníků. V v době plného chodu zaměstnával až 70 dělníků a 10 - 12 úředníků a výrobky zasílány byly po celé oblasti republiky i do sousedního zahraniční.
   Za této akciové společnosti vystřídalo se ve mlýně několik ředitelů; jeden z nich způsobil pád Smiřických mlýnů, neboť prodával výrobky jen velikým firmám a ve velkém množství, čímž mlýny byly připraveny o velké peníze, kdykoliv takováto firma upadla v konkurs.
   Mimo to zmocnila se konkurence všech zanechaných dobrých obchodů ústředních u malých pekařů a obchodníků a když vedení Smiřických mlýnů poznalo, že se stala zde chyba, bylo již pozdě. Obchod již neoživl a nebylo možno tehdejší chybný krok napraviti. Smiřické mlýny mlely jen nepatrně.
   A právě v době kdy se zdálo, že mlýny upadnou docela, kupuje akcie nová společnost, ve které hlavním akcionářem jest firma Josef Voženílek, mlýny v Předměřicích. Touto koupí dostává se mlýnům opět řádné organizace mlynářské tak jako bývalo za Šimona Kleina a mlýny od 2 srpna 1930, kdy přešly v majetek nové akciové společnosti, pracují na novém rozkvětu. Člen správní rady, mlynář Josef Voženílek mladší, jest v závodě každý den, organizuje obchod, přestavuje mlýn, zdokonaluje zařízení a tak mlýn v krátkém čase dostává zase své staré zvučné jméno. Pšeničná strana přestavěla se zcela, stejně i krupník.
   Dnes (v r. 1932), kdy celý mlýn je spoloautomatisován, zaměstnává průměrně 40 dělníků, 1 stárka, 1 skladníka, 5 úředníků a mouky jsou zasílány i do sousedních zemí.
   Mlýn má nyní 2 turbíny o výkonnosti 240 HP, 1 parní kotel o výkonnosti 120 HP. Jest zařízen na semelek pšenice 4 vagony, žita 2 vagony, ječmene 1 vagonu, vše za 24 hodin. Pšeničných stolic jest 12 - 2 kameny - 1 kámen na selský šrot. žitné stolice jsou 4, 1 mačkadlo, 1 kámen. Všechny stolice jsou dvou párové.
   K mlýnu patří budovy čp. 109, 110, 122, 124 a 162.

Lihovar fy. Ed. Ad. Malburg.
   Závod firmy Ed. Ad. Malburg a syn založen byl M. Mautnerem před r. 1755. Písemný doklad, který uchován je rodinnou továrníka Dr. O. Malburga, svědčí o tom, že již v r. 1755 s lihoviny ve Smiřicích ve velkém vyráběly. Je to nájemní smlouva tehdejšího majitele M. Mautnera s panstvím smiřickým. Lihoviny se vyráběly tehdy v pronajatých místnostech v zámku, protože tehdejší majitel měl v nájmu též smiřický pivovar. Mimo to provozovalo se i hospodářství a chov dobytka ve velkém.
   Za obezřelého vedení podnik stále vzrůstal. K výrobě lihovin přidružil se samostatný lihovar, nyní čp. 6 a 7, který stále byl zlepšován a vybaven vždy nejmodernějšími stroji v současné době, aby zvýšena byla výroba i rafinace. Když bylo později (kolem r. 1880) zjištěno, že výpalky při destilaci lihu obsahují ještě látky užitkové (dříve jako bezcenné byly vypouštěny do Labe), vystavěny byly výpalkové pece a draslovna. Octárna založena asi roku 1867. V letech 1881-87 vyráběny byly též cukrovinky.
   V r. 1912-13 zřízena byla od nádraží do závodu vlečná dráha, čímž provoz závodu značně se zjednodušil. Dříve vše po nápravě (povozy) na dráhu i z dráhy voziti se muselo. Tak se vozila i melasa v sudech (později v kesonetách) do továrny a touto hmotou byla ulice stále pokropena. Za světové války byly z nařízení a pod dozorem tehdejší vlády ve velkém vyráběny přípravky k výrobě třaskavin.
   V r. 1924 sestával závod z následujících:
   1. lihovar s roční výrobní kapacitou asi 24 000 hl lihu,
   2. čistírna lihu s roční kapacitou rafinace asi 50 000 hl lihu,
   3. likérka s roční kapacitou zpracování asi 4 000 hl lihu,
   4. draslovna s roční kapacitou výroby asi 100 vagonů čistého drasla,
   5. octárna s roční kapacitou výroby asi 12 000 hl čtyřnásobného octa,
   6. výroba octanu sodného s ročním výrobou asi 2000 q,
   7. výroba hořčice s noční výrobou asi 700 q,
   8. výroba octanu olovnatého, ročně asi 300 q,
   9. velkoobchod vínem jako podružné odvětví likérky,
   10. od r. 1927 též výroba malinové šťávy ve velkém, ročně asi 100 hl.
   V r. 1924 zaměstnával závod 4 technické úředníky, 19 administrativních úředníků, v době kampaně 90 - 100 mistrů a dělníků, mimo kampaň 40 - 50 mistrů a dělníků.
   Vlastního elektrického osvětlení používá závod od r. 1904. Vlastní tovární hasičský sbor zřízen v r. 1896.
   Na jižní straně k závodu přiléhá rozsáhlý park, v němž kromě velmi úhledně upravených záhonů jsou i účelné skleníky, stinný háj, pole jiřinová, růžová, alpinikum, tenisový dvorec a j. Majetníkovi závodu patří též rozsáhlá vila čp. 205 ve třídě Palackého, vystavená v r. 1895 a v nynější vzhled přestavěná r. 1927, obklopená úhledným parkem.
   Podle zákona z 20. června 1888 č. 95 ř. z. o zdanění lihu byla zřízena v r. 1894 u tohoto závodu “Technická finanční kontrola ve Smiřicích”. Prvním její přednostou byl oficiál Ludvík Jílovský.

Parní pila fy. Jiří Lefnar
   z v r. 1928 u domu čp. 99 na místě bývalé skládky čekanky. Děd nynějšího majitele pily Jiřího Lefnara - Josef Lefnar měl ve Smiřicích obchod smíšeným zbožím ve vlastním domku čp. 27 (nyní patřící p. J. Hemelíkovi). Obchod ten založil v r. 1867.
   Syn tohoto obchodníka vypomáhal v tomto obchodě ještě po nějaký čas, ale později koupil dům čp. 99 od jistého Hermana. Na tomto domě byla též zapsána koncese hostinská. Spočátku provozoval pouze obchod a zabýval se též nákupem ječmene pro pivovar, později otevřel též hostinec, při němž zřídil sál, kde se konaly taneční zábavy, divadla ochotnická (bratr jeho Jan byl prý dobrým ochotníkem) a také kočující divadelní společnosti mívaly zde svoji “štaci”. O pohřbu spisovatele Dr. Ot. Jedličky v r. 1883 a při odhalení obelisku Jedličkova v r. 1884 byla prý “hospoda nabita”. Nebyloť ve Smiřicích v té době hotelů a též ne mnoho větších hostinců.
   V r. 1888 rozhodl se postavit ji Josef Lefnar (syn) sušárnu čekanky.
   Zrušil zahradu při hostinci i kuželník (zahrada byla pěkná, bylo v ní plno kvítí a krsky v gordonech pěstěné, a stinná, takže v ní hosté rádi besedovali) a na jaře r. 1889 chodil od obce k obci poučovati rolníky o výhodném pěstování neznámé zde dosud čekanky, jež by mohla poskytnout dobrého výtěžku. Prvého úspěchu dosáhl v obci Újezdě, kde několik rolníků zavázalo se osíti aspoň malé plochy čekankou. Semeno objednal z Magdeburku (v Německu se již čekanka pěstovala ve značném rozsahu a semeno magdeburské - zejména značka "Magdeburský špičák” dodnes je vedoucí) a dodal je rolníkům v obcích, kde docílil ujednání o pokusném pěstění.
   V r. 1889 postavil 1 oddělení sušárny s 2 sušícími drátěnými plochami (t. zv. liskami), pod nimiž byly pece k vytápění koksem. Na podzim, když rolníci svezli prvou úrodu (ze všech obcí asi 20 vagonů syrových kořenů) dal zříditi asi 15 lavic, opatřených na konci dvojitými noži. U každé lavice pracovaly 2 ženy, jež ručně řezaly jednotlivé kořeny čekanky na koláčky, které padaly do košů. Rozřezané se vynášely na sušicí plochy (lisky) a zde horkým vzduchem, proudícím od pecí přirozeným tahem do dřevěných komínů (parníku), se sušily.
   Tato sušárna byla jednou z prvních sušáren čekanky v Čechách.
   Rolníkům se pěstování čekanky v dobré půdě dařilo, výnos byl uspokojivý, takže v příštím a dalších letech se pěstování její rychle rozšířilo.
   Druhým rokem pořídil majitel sušárny žentour a malou řezačku z Německa a tak odpadla drahá a zdlouhavá práce ruční. V dalších letech rozšiřoval jak budovy, tak i strojové zařízení, takže asi v r. 1900 byla sušárna vybavena 6 odděleními o 12 komorách, 42 pecích, parním kotlem a strojem, výtahy, transportéry a plavištěm a zpracovalo se denně asi 10 vagonů syrových kořenů.
   V r. 1894 koupil pozemek v Pardubicích vedle Prokopový továrny na mlýnské stroje a také zde zařídil sušárnu čekanky, v r. 1905 koupil sušárnu na ovoce v Ostroměři u nádraží, kterou přestavěl rovněž na sušárnu čekanky a řepy a asi v r. 1907 koupil vyhořelou sušárnu v Račicích n. Trot., kterou také zařídil na sušení čekanky a řepy.
   Asi v r. 1895 zrušil hostinec, vr. 1901/02 přestavěl přízemní dům čp. 99 na obchodní dům a zařídil v jedné polovině obchod a v druhé vinárnu (návštěvníci hlavně z řad úřednických pojmenovali vinárnu “redakcí”). Obchod byl provozován i ve velkém, obchodníci z okolních obcí jezdili nakupovat vždy na týden nebo na 14 dní. V r. 1905 přistavěl pro syna Oldřicha domek čp. 26 na jednopatrový dům (nyní majetek p. Weidnera).
   Po smrti majitelé Josefa Lefnara v r. 1909 zřídila vdova Aloisie Lefnarová obchod železářský (vedle dosavadního koloniálního) a v r. 1911, když se sušení čekanky zmocnila agrární družstva, byla přeměněna část sušárny na výrobu kávových náhražek (nyní zvané kávoviny). Byloť v letech 1900 - 1910 postaveno v okolí asi 10 rolnických sušáren, čímž se osevní plocha pro závod tento podstatně zmenšila. V r. 1917 (za světové války), kdy narukovali příručí i k učňové na vojnu, byl obchod fy. Lefnar uzavřen a již neotevřen.
   V r. 1928 byla pak zřízena na místě dosavadního závodu parní pila.
  

Pojmenování částí města.
   V r. 1932 jsou jednotlivé ulice a části města pojmenovány těmito názvy:
   Prostranství před budovou městské radnice a Městské dvorany se nazývá: Masarykovo náměstí, ulice od čp. - 86. Třída Palackého, ulice od čp. 75 - 177: Hankova ulice, od čp. 28 až po Tyršův most: Šternberkovo nábřeží, od čp. 3 - 107 Mautnerova ulice, Od čp. 20 - 163 Hasičská ulice, od čp. 25 - 349 Jiráskova ulice, od čp. 191 - 253 Liebigova třída, od čp. 180 - 270 Nová ulice, od čp. 71 - 328 Hansova ulice, od čp. 234 - 20051 Nievltova ulice, od čp. 225 - 247 Legionářská ulice, od čp. 258 - 265 ulice Jana Žižky z Kalicha, od čp. 285 - 294 Za vlečkou, od čp. 274 - 286 Spořilov, od čp. 305 - 315 Na ohradách.

Jmění města Smiřic k 31. prosinci 1932:
   Budovy v hodnotě Kč 2 285 000,-
   inventář Kč 488 000,-
   pozemky Kč 120 000,-
   cenné papíry Kč 88 200,-
   jmění kmenové na hotovosti Kč 95 513,60
   pokladní hotovost k 31.12.1932 Kč 25428,91
   celkem Kč 3 503 377,97

Dluhy k 31.12.1932 činí včetně záruky státu (Kč 426 449,11) Kč 938 280,17
   Čisté jmění - Kč 2 565 097,80

Nadační fondy,
   opatrované městskou radnici ve Smiřicích.

1. "Nadace svob. pána barona Jana z Liebigů ve Smiřicích" pro chudé města Smiřic. Úroky z nadace mají býti udíleny v den 16. července každého roku
   Nadační jistina činí k 1. lednu 1932 Kč 2 548,47.

2. "Nadace Mautnerovy opatrovny ve Smiřicích” činí k 1. lednu 1932 Kč 36 919,28.

3. "Nadace Adolfa Ignáce Mautnera pro chudé v chudobinci” činí k 1. lednu 1932 Kč 4 000.

4. "Nadace Dr. Otakara Jedličky”. MUDr. Ot. Jedlička byl městským lékařem zdejším a vlasteneckým spisovatelem; zemřel 27. června 1883. Ve dnech 6. a 7. září 1884 konána ve Smiřicích slavnost na počest Jedličkovu, při níž byl odhalen na místním hřbitově i pomník na rově jeho. Z čistého výtěžku této slavnosti přes 600 zl. založena Jedličková nadace pro vzorného chudého žáka školy smiřické (“pro udělení chudému pilnému žáku z nejvyšší třídy obecné školy zdejší vystupujícímu, který některému řemeslu učiti se nebo odborné školy navštěvovati bude”), která se koncem každého školního roku uděluje.
   Nadační jistina činí k 1. lednu 1932 Kč 1 375,96.

5. "Nadace na udržování hrobky P. Jana Bohaboje Mitisky ve Smiřicích” činí k 1. lednu 1932 Kč 915,97.

6. "Nadace sl. Lambertiny Malburgové ve Smiřicích” pro podělování chudých Mautnerova chudobince (“nejstaršímu a nejchudšímu příslušníku smiřickému”) ve výroční den narození zvěčnělého p. Ed. Malburga 8 srpna každého roku K 1. lednu 1932 činí Kč 220,-

7. "Nadace pana Ed. Ad. Malburga pro udržování rodinné hrobky ve Smiřicích” činí k 1. lednu 1932 Kč 2 511,99

8. "Nadace Eduarda Malburga pro chudobinec ve Smiřicích”. Úroky zní mají býti udíleny každoročně ve výroční den úmrtí pí. Amalie Malburgové, choď ti zakladatelé - 10. září.
   K 1.lednu 1932 činí Kč 628,-

9. "Nadace Gisely Malburgové” pro chudé v chudobinci činí k 1. lednu 1932 Kč 12 000,-

10. "Nadace Jiřího Jindřicha Mautnera" pro chudé v chudobinci k rozdílení o vánocích; založena 15. května 1904 a k 1.lednu 1932 činí Kč 4 000,-

11. "Nadace Albrechta Malburga vánoční stromek chudé školní mládeže ve Smiřicích" činí k 1. lednu 1932 Kč 4 017,60

12. "Nadace Alžběty Říhové pro vánoční stromek chudé školní mládeže ve Smiřicích” činí k 1. lednu 1932 Kč 442,84

13. "Nadace slč. Josefy Valáškové" (+29. září 1919), jejíhož úroku má se dostati každoročně stejným dílem dvěma nejchudším ze školy vystupujícím žákyním páté třídy školy zdejší.
   Nadační jistina činí k 1. lednu 1932 Kč 7 404,18

14. "Fond Josefa Materny”, úředníka lihové ústředny v Praze, který podle spisů 15.3.1922 a 11.11.1922 na památku svého zemřelého otce Josefa Materny, vrch. účetního fy. Ed. Ad. Malburg ve Smiřicích založil nadační fond pro chudého sirotka města Smiřic.
   Nadační jistina činí k 1.lednu 1932 Kč 4 404,61

15. a) "Nadace Palackého města Smiřic” 23. a 24. července 1898 konána městskou radou za spoluúčinkování všech místních spolků oslava 100. výročí narozenin otce národa a čestného měšťana zdejšího Františka Palackého. Čistý výtěžek zl. 200,- věnován byl polovinou Ústřední matici školské a polovinou uložen jako "Fond Palackého města Smiřic” do spořitelny, z něhož úroky každoročně koncem školního roku mají být vypláceny nejpilnější, nejhodnější a nejpotřebnější žákyni ze školy vystupující.
   Nadační jistina činila 23. května 1929 Kč 332,30

b) "Nadace Jana Malburga z Nového Yorku”. K uctění památky svého otce 17.8.1905 zemřelého Albrechta Malburga, bývalého dlouholetého člena obecního zastupitelstva, městské i místní školní rady, čestného měšťana a šlechetného lidumila našeho města, věnoval syn jeho K 200,- s určením, aby úroky z této jistiny každoročně hodnému a pilnému žáku zdejších škol o vánocích byly uděleny.
   Ke 23. květnu 1929 vzrostla nadační jistina na Kč 476,12.

c) "Nadace Josefa Zemana”. 20 dubna 1911 založil autor "Z pamětí Smiřic n./L.” Josef Zeman, okresní školní inspektor v Chotěboři a rodák smiřický za zbytku honoráře za jmenovaný spis K 200,- nadaci; úroku z ní má ředitelství zdejší měšťanské školy užití jako odměny pro hodné a pilné žáky měšťanské školy smiřické nebo jako příspěvku k zakoupení pomůcek, potřeb žákovských a pod.
   Nadační jistina činila 23. května 1929 Kč 208,66.

d) "Nadace Josefa Berana”. 19. ledna 1912 zemřel měšťan a bývalý člen obecního zastupitelstva krejčí Josef Beran, který se svou již zemřelou manželkou Aloisií na paměť svých dvou zesnulých synů - obou učitelů - Jana a Otakara založil nadaci 50 zl. pro chudé, mravné a pilné žáky 1. a 3. třídy obecné školy smiřické. K této jistině K 100,- přidal syn pekař Josef Beran k témuž účelu K 250,- čímž zvýšena nadace na K 350,-. Úroky z této nadace podle vůle zakladatelovy mají být rozdíleny každoročně v dnech 22. března a 27. srpna podle návrhu sboru učitelského a se souhlasem syna zakladatelova.
   Nadační jistina činila 23. května 1929 Kč 350,-.

23. května 1929 byly z nařízení obecní finanční komise dosud samostatně vedené vklady nadační ve spořitelních knížkách - pod čís. 15 a), b), c), d) uvedené - sloučeny v jednu s názvem "Školní nadace” pod čís. vkladní knížky spořitelny Smiřické 10 121. Téhož dne připojena k nim byla i nadace další:

e) "Fond pro vánoční nadílku”. 23. září 1913 zemřel majitel puškařského závodu, bývalý dlouholetý starosta města zdejšího, předseda ředitelství spořitelny Smiřické a zakládající člen mnoha místních spolků Josef Hojný. V uznání zásluh o rozkvět místní městské spořitelny věnoval výbor tohoto peněžního ústavu nadaci K 200,- aby úrok každoročně k uctění památky zesnulého byl udělován některému chudému dítku zdejší školy.
   Nadace činila 23. května 1929 Kč 276,54.

Všechny nadační jistiny pod čís. 15 a), b), c), d), e) uvedené činí v úhrnu k 1 lednu 1932 Kč 1 789,40.

16. "Nadace "Vánoční stromek města Smiřic” činí k 1. lednu 1933 Kč 4 682,62.

17. "Mautnerova vánoční nadace ve Smiřicích” činí k 1. lednu 1933 Kč 1 135,28.

18. "Nadace pro vánoční nadílku Aprovisace obce Smiřic” (založena 22. dubna 1919) činí k prvnímu lednu 1933 Kč 79,56.

19. "Nadace MUDr. Františka Vojtěcha Hansy pro Smiřice - Holohlavy” na výstavbu společné nemocnice. S povolení nadřízených úřadů byl odkaz tento v r. 1932 rozdělen oběma obcím v poměru 60:40. Pozůstalost v majetku obce smiřické činí 1. ledna 1933 Kč 63 751,56.

20. "Nadace JUDr. Ludvíka Lederera”. 17. ledna 1910 odkázal zvěčnělý dobrodinec Dr. L. Lederer, advokát v Jaroměři místnímu fondu chudých K 500,- s tím určením, aby úroky z nadačního kapitálu tohoto v den úmrtí zakladatele, t. j . každoročně 2. prosince mezi místní chudé podle návrhu městské rady byly rozděleny.
   Nadační jistina činí 1. ledna 1933 Kč 567,57.

21. "Nadace Občanské besedy ku podpoře nemajetných žáků smiřických”. Úroky jejími mají býti podporováni 1, případně 2 nemajetní žáci škol národních i jiných (středních, vysokých i odborných), kteří jsou pilní, snaživí a dobrých mravů a jsou příslušníky města Smiřic. Nadační jistina činí k 1. lednu 1932 Kč 3 606,-.

V opatrování ředitelství místní obecné a měšťanské školy jest
   "Nadace Františka Ŕezníčka”. 5. listopadu 1916 zemřel náhle ve Smiřicích v činné vojenské službě srdeční mrtvici odborný učitel zdejší měšťanské školy F. Řezníček; k uctění jeho památky založil smiřický sbor učitelský z dobrovolných darů a různých dobročinných sbírek tuto nadaci, jejíž úroky budou každoročně v den úmrtí jeho uděleny hodnému, pilnému a chudému u žáků zdejší školy měšťanské. Nadační jistina činí k 1.lednu 1932 Kč 327,83.

V soukromí jest opatrována
   "Nadace Františka Horáka”. 7. ledna 1879 zemřel František Horák, městský radní a školní dohlížitel. Byl členem mnoha vlasteneckých spolků, podporovatel české literatury, muž svobodomyslný a dobrý znatel českých dějin. Zesnulý věnoval jistinu 50 zl. na nadaci, z níž úroky 3 zl. (nyní Kč 6,-) má býti podělen nejchudší a nejpilnější žák smiřické školy podle určení řídícího učitele. V současné době (v r. 1932) jsou vypláceny úroky vnukem zakladatelovým Vladislavem Horákem, rolníkem a majitelem domu čp. 86, na kterémžto domě je povinnost vypláceti úroky knihovně zajištěna.