Tato pamětní kniha města Smiřic je zřízena v roce 1932 na základě zákona o pamětních knihách obecních ze dne 30. ledna 1920, č. 80 Sb. z. a n. a prováděcích nařízení vlády republiky Československé ze dne 9. června 1921, č. 211 Sb. z. a n. a ze dne 17. listopadu 1932, č. 169 Sb. z. a n.

Jaroslav Pešák, učitel, kronikářem z města zdejšího.
   17. ledna 1923 byl pověřen městskou radou na návrh místního světové komise vedením pamětní knihy města Smiřic učitel místní obecné školy Jaroslav Pešák. Jmenovaný však již 1. dubna téhož roku zemřel a poznámky letopisecké od něho v pozůstalosti nalezeny nebyly.

---------------

(Za obrázek Karla Svatoše s rodinou děkuji pí. Koudelkové)

---------------

Karel Svatoš, odb. učitel v. v., kronikářem města Smiřic.
   Na vybídnutí obecního úřadu města Smiřic ze dne 6. října 1924 stal se kronikářem zdejšího města Karel Svatoš, odborný učitel měšť. školy v. v. Činnosti té ujal se 28. října 1924 a vykonával ji až do roku 1930.
   V úvodu ke svým poznámkám píše: "Jsem smiřickým rodákem a osud rodného města s pět byl i s osudem mým.
   Narodil jsem se 10. srpna 1862, v době, kdy již český národ probouzel se k novému životu. Jako čtyřletý pacholík zažil jsem válku v r. 1866, která i o Smiřice zavadila a způsobila v nich nebývalý rozruch. Hřmění tří set děl na Chlumě ozývalo se i v našem městě: okna drnčela, lidé hrůzou trnuli a zmateně pobíhali. Litice válečná se však přehnala a nastaly opět klidné poměry.
   V r. na po sv. Václavu vstoupil jsem po prvé do tehdy dvoutřídní školy. Prvním mým učitelem byl Josef Vít, který v r. 1874 stal se řídícím učitelem v Jasenné, jde též zemřel. Vedl nás k dobru, pravdě a kráse. Sám v "Pomněnce” na odchodnou se o tom zmiňuje:
   "Tyto ctnosti šestnácte let
   rozséval jsem mezi mláď, -
   od učení neustal ret,
   svědomitě jím jsem vlád.”

   Druhý a též posledním mým učitelem ve Smiřicích byl říd. učitel Petr Pavel Skořepa 3. ledna 1844 ve Vřešťově narozený, od 9. října 1866 def. správce školy. Byl to muž moderních směrů, který smiřickou školu povznesl k nebývalému rozkvětu. Své diagramy, pomůcky a školní práce žáků posílal i na krajinské výstavy v Čechách i na Moravě, kde budily zaslouženou pozornost. Za jeho působení rozšířena byla dvoutřídní škola smiřická r. 1885 na čtyřtřídní, později roku 1880 na pětitřídní, r. 1884 na šestitřídní a r. 1893 na trojtřídní měšťanskou školu chlapeckou, jejímž prvním ředitelem se sám stal.
   Po 5 let byl jsem jeho žákem a dosud vzpomínám moudrých slov, která nám do srdcí našich zaséval. Ač jsme byli žáky pouze dvojtřídní školy, činili jsme se, seč síly naše stačily. Vědomosti naše rovnaly se vědomostem studentů 1. třídy reálné, o čemž svědčí, že několik z nás s prospěchem podniklo v r. 1875 zkoušku ze školy naši (od 2. pololetí čtyřtřídní) do druhé třídy reálné školy v Hradci Králové. Byl jsem také mezi mými. Ze 4. třídy reálné vstoupil jsem do učitelského ústavu v témž městě a v r. 1882 stal jsem se podučitelem ve svém rodišti ve Smiřicích, kde skoro plných 28 let jsem jako učitel působil. Mým řídícím a od r. 1893 ředitelem byl opět bývalý můj učitel P. P. Skořepa.
   Za působení Skořepova společenský a národní život ve Smiřicích rozvíjel se utěšeně. Bylť ředitel Skořepa jeho vůdcem. Vynikal jako znamenitý zpěvák a pianista a v jeho rukou spojovaly se všecky tehdejší proudy osvětové a vlastenecké. Pln vroucí lásky ke zpěvu a nadšen láskou vlasteneckou každodenně po namáhavé školní práci shromažďoval ve svém bytě společnost zdatných zpěvumilovných vlastenců jak ze řad úřednictva panství, cukrovaru, pivovaru, tak i uvědomělých občanů smiřických. Tu vzniklo sémě, počátek pozdější Pěvecké jednoty "Hanka”, jejíž první schůze konána byla ve škole 16. listopadu 1866. Zakladatel spolku P. P. Skořepa byl zpočátku předsedou, jednatelem, sbormistrem i cvičitelem nového spolku, který soustředil ve svých členech a ve své činnosti veškerý společenský život ve Smiřicích a celém okolí. Činnými i přispívajícími členy "Hanky” byli nejen občané smiřičtí, ale i z Černilova, Slatiny, Čibuze, Skaličky, Holohlav, Černožic, Semonic, Hoříněvsi, Bohánky a jiných obcí.
   Od r. 1882 zúčastnil jsem se též spolkového života ve svém rodišti a pokud síly mé stačily i činnosti ve zpěváckém spolku jako jednatel, jindy pokladník nebo správce domu.
   Léta míjela, událostí radostné i bolné se střídaly, rozkvět města pokračoval, stavební ruch rostl, průmyslové a hospodářské závody vzkvétaly, obyvatelstva přibývalo. Za panství barona Jana Liebiga st. i ml. Smiřice se značně rozšířily a zalidnily. Roku 1870 měli Smiřice 150 domů a 1 270 obyvatel, za 20 let na to (r. 1890) bylo ve Smiřicích již 212 domů s 2 247 obyvateli. Přibylo tedy do r. 1890 přes 60 domů a skoro 1 000 obyvatelů.
   13. srpna 1901 opustil navždy své působiště a školní mládež její vůdce ředitel P. P. Skořepa po delší zákeřné nemoci. Odešel čestný měšťan, odešel vynikající učitel, odešel člověk lidumil. Jeden z mnoha jeho žáků - Josef Šmejda v norském městě Trondhjemu (od r. 1929 Nidaros) - a vytepal jeho věrnou podobu v kov a ozdobil tím ho pomník na smiřickém hřbitově. V srdcí žáků a občanů smiřických památka na ředitele P. P. Skořepu někdy nezmizí.

   Nástupcem jeho stal se ředitel František Preininger, odborný učitel měšťanské školy ve Dvoře Králové n./L. Za něho působil jsem ještě ve Smiřicích až do 1 května 199, když jsem se stal odb. učitelem odboru gramaticko-historického na nově zřízené trojtřídní měšťanské škole chlapecké v Josefově. Tam jsem strávil 15 let a 1. května 1924 vstoupil jsem po 42 školních letech vyznamenán pochvalným uznáním zemské školní rady v Praze do trvalé výslužby.
   V podzim svého života - v září r. 1924 - vrátil jsem se do svého rodiště ke svým přátelům žákům a známým, abych opět s nimi žil, s nimi se radoval i truchlil. Téměř 50 let jest mým prvním žákům, leč mnozí již také odešli a nejsou mezi námi. I na ty vzpomínám, vždyť jsem je měl všecky rád.
   Byl jsem pak poctěn důvěrou a povolán, abych jako kronikář zapsal minulé i přítomné události, psal o dobrých i zlých dobách svého rodného města, vylíčil hospodářské poměry, “zlatého prutu země České”, ve kterém se Smiřice rozkládají, zmínil se o vlivu světové války na místní poměry, zvláště populační i úmrtní. Stránka sociální i zdravotnictví města má míti ve mně svého zpravodaje. Budu též přihlížeti ve věcech kulturních, poměry lidopisných, náboženských i politických nestranně lidu, z něhož jsem vzešel. Čerpám ze svých 60 let, ptám se svých spolurodáků, vypisuji z minulých již záznamů; píši vše věcně bez ozdob a podle pravdy ke cti svého rodného města a památce těch, kteří po nás přijdou. Jim budou svěřeny další osudy, rozvoj a blaho města, kterému vždy ze srdce vše nejlepší přeji.
   Práci mou nejvíce usnadnilo dílo Josefa Zemana "Z pamětí Smiřic n./L.”, i "Paměti Josefova” od Josefa Dušky poskytly mi mnohých údajů z druhé polovice 18. století, z doby, kdy se stavěl "Festuňk” a Smiřice jako jeho soused účastnily se na osudech této bašty proti nepříteli. Také užil jsem zpráv ze spisu Dr. Otakara Jedličky “Boje v Čechách a na Moravě”, "Kulturního obrazu měst” od dr. Zikmunda Wintra; celé látky mi poskytly "Paměti a doklady o staročeských mírách a vahách”, jež sebral a složil Augustin Sedláček a Ottův "Naučný slovník”. Pročetl jsem tři knihy protokolů o schůzích obecního zastupitelstva smiřického, rokem 1864 počínající, a vypsal z nich událostí oněch dob pro rozvoj obce důležité a svérázné. Také dochovaných pamětí rodinných jsem v této kronice užil”.

Karel Vorel, zřízenec dráhy, opatrovníkem městské kroniky.
   V roce 1931 byl opatrovníkem dosavadních konceptu pro Městskou kroniku a sběratelé v různých památek pro městský archiv a budoucí Městské muzeum zřízené dráhy Karel Vorel ze Smiřic.

Petr Zahálka, odborný učitel, kronikářem města Smiřic.
   Po odb. učiteli Karlu Svatošovi, který se činnosti kronikářské pro stáří vzdal, byl ustanoven kronikářem města odborný učitel zdejší měšťanské školy Petr Zahálka, který se ujal svěřeného jemu úkolu 1. května 1932.
   V úvodu popisují zde několik dat svého života
   Narodil jsem se 29. června 1902 v Kuklenách u Hradce Králové. Kromě působení rodičů - Josefa a Emílie Zahálkových - , jimž za svou výchovu nemohu být ani dosti vděčen, měl na mě velký vliv i starší bratr Václav, učitel. Také na měšťanské škole v Hradci Králové jsem poznal řadu dobrých učitelů, z nichž nejmocněji na mě působil odb. učitel Jan Dívecký, rodák z Hubilesa. Vzbudil u mě lásku ke knihám a literatuře vůbec, k hudbě a zejména k dějinám, jimiž se podnes rád obírám. V letech 1917-21 jsem absolvoval královéhradecký státní ústav ku vzdělání učitelů.
   Průběh světové války se všemi jejími následky ve vnitrozemí i na bojištích učinil na mne - hocha 12-16letého - nezapomenutelný děsivý dojem. Podnes se živě pamatuji na smutné loučení s bratrem, 22letým učitelem, který v r. 1917 odjížděl jako tisíce jiných mladíků i mužů v dospělém věku na bojiště. Nedostatek potravin a různých potřeb na nás měšťany (od r. 1909 jsme bydleli na Pražském Předměstí u Hradce Králové) hluboce doléhal.
   S jásotem uvítali jsme konec války a samostatnost československého státu, do jehož služeb jsem se jako vychovatel mládeže přihlásil. Po zkoušce učitelské dospělosti v r. 1921 ustanoven jsem byl okresním školním výborem ve Dvoře Králové n./L. na obecních školách v Hoříněvsi ve Zvoli, Chotěborkách a opět ve Zvoli.
   Od 1. září 1924 působil jsem na měšťanské škole ve Smiřicích, na níž jsem byl po vykonané zkoušce způsobilosti učitelské pro měšťanské školy z odborů dramat.-historického na jaře r. 1925 jmenován zatímním odborným učitelem. Od tohoto roku (1924) s výjimkou školního roku 1930-31, když jsem byl přikázán ministerstvem školství a národní osvěty na menšinovou měšťanskou školu v Novém Hrádku n./Met., působím nepřetržitě ve Smiřicích. S chutí a láskou věnuji se svému učitelskému povolání, které mě těší a v němž nalézám radost i účel svého života. V mnohých volných chvílích věnuji se i spolkovému a kulturnímu životu, který je ve Smiřicích za doby mého působení dosti čilý.
   Minulost Smiřic i jejich rozkvět v době nynější mě zajímal hned od doby, kdy jsem do města našeho přišel. Přizpůsobil jsem se záhy místním poměrům, zdomácněl jsem. Jako činovník pracoval jsem delší dobu v místní osvětové komisi, místní Tělocvičné jednotě "Sokol” a j. Poznal jsem tak řadu starých i mladších zdejších občanů, od nichž pochytil jsem ledacos, co pro zpracování kroniky našeho města po stránce kulturní, sociální i hospodářství je velmi důležité.
   Historicky nejcennějším dílem pro Smiřice je spis zdejšího rodáka inspektora ministerstva školství a národní osvěty v Praze Josefa Zemana “Z pamětí Smiřic n./L.” Na toto dílo odkazuji a upozorňuji, že vzhledem k tomu, že spis ten je přehledně uspořádán, považuji za zbytečné a k autorovi nepietní opisovat celé stati jmenovaného spisu do této kroniky.

Spis Josefa Zemana “Z paměti Smiřic n./L.”
   Tvoří současně s touto knihou, jež je jeho doplňkem a pokračováním, kroniku našeho města.
   Při zpracování této kroniky použil jsem nejen pramenů, jichž používal můj předchůdce odb. uč. K. Svatoš, ale i jeho zápisků, jež jsem někde opravil, jinde doplnil, všecky pak uspořádal, dále údajů, jichž mi na základě výpisků z archivu ministerstva vnitra laskavě a ochotně poskytl inspektor J. Zeman z Prahy, pročetl jsem všecky protokoly obecního zastupitelstva i městské rady od r. 1864, prohlédl nejdůležitější části městského archivu, pokladních i jiných knih obecních; ředitelství místní obecné a měšťanské školy zapůjčilo mi k nahlédnutí i kroniku jmenované školy, vedenou od. r. 1851. Pročetl jsem i t. zv. kroniku Mitiskovu, která je uchována na radnici. Místní úřady, ústavy, spolky a korporace na základě mých dotazů poskytly mi výpisek ze zápisu o jejich činnosti. Valnou část spolkových zápisních knih jsem sám pročetl a potřebné pro Městskou kliniku vypsal. Vyžádal jsem si i některých údajů od jednotlivých osob, které ve význačných dobách našeho města byly na vedoucích místech rozhodujícími. Tak mohou udati dost obšírně události za světové války, kterou naše město těžce neslo a jíž přineslo tak těžké oběti na poli válečném.
   I státní převrat z r. 1918 mohu popsati dosti přesně; žijeť tu stále hodně pamětníků onoho slavného dne 28. října 1918 i událostí bezprostředně po něm následujících. Lituji ovšem, že všecky událostí po r. 1918, které veškerý náš život, beztak již dosti složitý, ještě více zkomplikovaly jak po stránce politické, tak po stránce národohospodářské, sociální, náboženské a kulturní, nebyly zapisovány v současné době, aby tak neuniklo nic, co by mohlo být pro budoucí doby zajímavé.
   Přes všecky potíže, jež jsem musil při zpracování kroniky překonávati, snažil jsem se kroniku města našeho – podle mě dostupných pramenů – zpracovati úplně do současné doby. Budou-li dodatečně ještě některé historické prameny mě nebo některému z mých nástupců známy, jistě se podaří vhodným způsobem paměti tyto rozhojniti a doplniti.


O vánocích r. 1932 vepsal Petr Zahálka, t.č. městský kronikář.
   Titulní list této "Pamětní knihy města Smiřic” navrhl i vypracoval v roce 1932 odborný učitel zdejší měšťanské školy Jaroslav Kubelka.
   Vazbu knihy společně navrhli: Jan Netuka, odborný učitel zdejší měšťanské školy a Josef Heřman, akademický malíř z Hradce Králové, za spolupráce navrhovatelů provedl Čeněk Peml, knihař v Hradci Králové, v roce 1933.

--------------------------

Znak města.
   Znak města je rozdělen ve 2 pole. V hořejším poli je zobrazena lipová ratolest o třech stoncích, každý s trojlístkem. Dolejší pole znázorňuje Labe s lávkou. (Změna popisu: jetelové lístky - pozn. P.)
   Právo užívati pečeti dali Smiřicům Antonín Pankrác a Rudolf hrabata z Gallasů listem, datovaným v Praze dne 17. října 1659.

Místopis
   Smiřice leží v severovýchodních Čechách na 15°52´40´´ vých. délky podle Greenwiche a na 50°17´ severní zeměpisné šířky (za střed měření vzata zámecká kaple). Město, rozkládající se na rovině 239 m nad mořem mezi třemi rameny Labe a struhou, k západu, kde “na kopci” se říká, mírně se zdvíhá, takže nádraží jest již ve výši 248,595 m, podle státní nivelace 248,901 m nad mořem.
   Pozemky jsou vesměs dobré jakosti a hluboká “červinka” rodí všecky druhy obilné, okopaniny i pícniny. Zvláště pšenice a řepa cukrovka výborně se daří. Lučiny dávají hojnost sladké trávy a častěji velkou vodou i umělé zavlažování poskytují značného užitku. Je to požehnaný “zlatý prut země České” od Jaroměře ke Hradci Králové postupující.
   Výměra k obci náležejících pozemků (katastr) je poměrně k jiným obcím nepatrná. Stalo se to přičiněním posledního vrchního panství komory císařské Josefa Nováka.
   Podle výpisu z bývalé c. k. evidence katastru daně pozemkové ve Dvoře Králové n./L. ze dne 5. března 1917 čís. 81 činí výměra jednotlivých kultur ve Smiřicích:
   role 155 ha 47 a 97 m2
   luka 75 / 9 / 27
   zahrady 23 / 33 / 10
   pastviny 5 / 40 / 46
   lesy 4 / 36 / 1
   stavební plochy 14 / 91 / 46
   neplatné 0 / 16 / 62
   jiné daně prosté (cesty silnice a vodstvo) 26 / 95 / 61
   Úhrnem 306 ha 56a 50m2
   (tužkou připsáno 615 ha v r. 1996)

   Podnebí Smiřic a okolí je celkem mírné, bez náhlých přechodů. Léta nebývají příliš horká a zimy kruté. Sanice jen některým rokem poskytuje malým i velkým potěšením. Nejčastěji převládají větry západní a když “bába chlumská” škaredí, zpravidla záhy pršívá. Častý je i chladný vítr severovýchodní, ”polák” zvaný, z rovin polských Náchodskou brankou do Čech vanoucí.
   Poloha, půda a podnebí příznivě působí na vývoj zvířeny. Jen domácí a polní ssavci se hojně rozmnožují; šelem až na kolčavu, tchoře a kunu zde není. Z ptactva jen hojnost skřivanů a nezmar vrabec zaujímají přední místa. Také počet kosů a drozdů se množí, zato kukačky, křepelky a chřástalové vymírají. Ryb je stále méně a méně. Velkou vinu na tom mají průmyslové závody, kterých je v celém Polabí hojně. Jejich odpadními vodami vše se otravuje a ničí.
   Lesů město v dnešní době (v r. 1932) nemá, takže bylo ušetřeno pohromy mnišky, která v letech 1921-22 nejbližší lesy habřinské a smržovské v nesmírném množství se vyskytujíc hubila.
   Ovocných stromů v zahradách a stromořadích je slušný počet. Velmi ji však uškodily kruté mrazy v únoru a na začátku března r. 1929. Mnohé stromy a keře v důsledku jich uschly. Kdežto r. 1928 bylo v Smiřicích napočteno: 10 721 strom ovocný a 1 795 keřů rybízu a angreštu (zdravých), na podzim r. 1930 byl stav tento: 8 055 zdravých ovocných stromů, 2 666 suchých, dále 1 795 zdravých a 237 suchých bobulových keřů. Nejvíce škod způsobily mrazy broskvím, meruňkám, švestkám a ořechům. Velkostatek a několik málo občanů věnují ovocnictví lásku a péči a dosahují zdárného výsledku. A měla-li Jaroměř jablko “zapovězené”, máme mi svoje “smiřické”. Jen lásku a práci věnujme a zahrady naše změní se v ráj!
   Podle úředního sčítání lidu z 1. prosince 1930 přebývalo toho dne ve Smiřicích celkem 2 238 osob; z nich bylo 2 208 Čechů, 22 Němců, 4 Slováci, 2 Ukrajinci, 1 Litevec, 1 Rusín; podle náboženského vyznání: československého 1 019, římskokatolického 911, bez vyznání 197, evang.- českobratrského 96, židovského 6, řeckokatolického 4, pravoslavného 2, augšpurského 2 osoby.
   Koncem téhož roku bylo ve Smiřicích 341 obytných a obývaných domů.

V prosinci 1932 jsou ve Smiřicích činny tyto úřady, ústavy, spolky a korporace.
   Státní úřady:
   Správa státních statků Smiřice
   Poštovní a telegrafní úřad - zřízen v r. 1840
   Stanice čsl. státní drah - zřízena v r. 1858
   Četnická stanice - zřízena v r. 1867
   Státní obvodní lékař - od r. 1891
   Technická finanční kontrola - zřízena r. 1894
   Státní stavební správa pro úpravu Labe - od r. 1923

Místní organisace politických stran:
   Československé sociální demokracie - od r. 1905
   Československé Národní demokracie - od r. 1918
   Čsl. živnost.-obchodnické strany středostavovské - od r. 1919
   Československé strany lidové - od r. 1919
 
  ;  Čsl. strany národně-socialistické - od r. 1919 Republikánské strany zeměděl. a malorol. lidu - od r. 1927
   Komunistické strany Československá - od r. 1932

Humánní:
   Mautnerův městský chudobinec - zřízen v r. 1865, rozšířen v r. 1889
   Mautnerova obecní kuchyně - zřízená v r. 1889
   Sbor dobrovolných hasičů - zřízen v r. 1882
   Místní spolek Čsl. Červeného kříže - zřízen v r. 1920
   (V letech 1915-19 byl ve Smiřicích činným "Odštěpný spolek Zemského pomocného spolku "Červeného kříže pánský i dámský pro Smiřice a okolí”)
   Ochrana matek a dětí - zřízena v r. 1924
   Poradna matek a dětí - zřízena v r. 1925 Okrašlovací spolek - zřízen v r. 1909 (za světové války jeho činnost zanikla a znovuzřízen byl v r. 1930)

Kulturní:
   a) Obecná škola (původně triviální) – zřízena v r. 1789
   Mateřská školka - zřízena v r. 1889
   Měšťanská škola - zřízena v r. 1893
   Živnostenská škola pokračovací - zřízena v r. 1904
   Státní rolnická škola - zřízena v r. 1920
   Odborná škola hospodářská - zřízena v r. 1920
   b) Pěvecká jednota "Hanka" - 1867
   Sokolský biograf - 1921
   Dramatický odbor DTJ - 1924
   Jednota divadelních ochotníků "Jirásek" - 1924
   Vzdělávací a zábavní spolek "Osvěta" - 1926
   Sokolské loutkové divadlo "V Kašpárkově říši" - 1931

Tělovýchovné:
   Tělocvičná jednota "Sokol" - 1898
   Dělnická tělocvičná jednota - 1919
   Národní jednota střelecká - 1925
   Tenisový klub - 1929

Zájmové:
   První živnostenské společenstvo - zřízeno v r. 1862
   (Jako "Živnostenský spolek ve Smiřicích", obnoveno r. 1882.)
   Obchodní gremium - zřízeno v r. 1910
   Družina válečných poškozenců - založena v r. 1919
   Jednota zaměstnanců čsl. státní drah - 1919
   Skupina Svazu kovodělníků v ČSR - 1919
   Skupina potravních odborů ve Smiřicích - 1919
   Odborová rada - 1919
   Jednota Čsl. obce legionářské - 1921

Náboženská:
   Katolicko-národní jednota - 1904

Peněžní ústavy:
   Spořitelna Smiřická - zřízena v r. 1886
   Živnostenská záložna - zřízena v r. 1911
   Okresní záložna hospodářská v Jaroměři, filiálka ve Smiřicích - zřízena v r. 1929

Družstva:
   Ústřední konzumní družstvo v Hradci Králové, z.s. s r.o., prodejna č. 29 ve Smiřicích - zřízena v r. 1924
   Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo - zřízeno r. 1922
   Všeobecné hospodářské, nájemné, úsporné a stavební družstvo - 1925
   Hospodářské družstvo Hradec Králové - Smiřice - 1928
   Okresní hospodářské skladiště Jaroměř - Smiřice - 1930

Z význačnějších budov a průmyslových podniků Smiřických třeba za znamenati: především starobylý zámek čp. 1, který nahradil dřívější dřevěnou tvrz. Nynějšího vzhledu nabyl přestavbu a úpravou za majetníka barona Jana Liebiga st. v r. 1864, dosavadní střecha šindelová byla tehdy nahrazena břidlicí a zámek byl uvnitř i vně znova zřízen a upraven. Poslední důkladnější oprava celé zámecké budovy provedena byla v letech 1923 a 1924. Přitom bylo nutno odstranit zejména se severní strany mohutně vzrostlou vrstvu břečťanovou, jež zámeckou budovu dříve charakterisovala.
   Budovy zámecké používáno dříve k účelům kancelářským i obytným jednak pro majitele, jednak pro správce a úředníky panství. V r. 1921 provedeno bylo úplné vyklízení téměř všech místností zámeckých pro účely státních zemědělských škol ve Smiřicích v r. 1920 zřízených. Zařízení dřívějšího použito k doplnění inventáře zámku v Zákupech. Toliko v pravém křídle zámecké budovy dodnes ponecháno zařízení tří obývacích pokojů k pohostinským účelům státního statku smiřického.
   Úřední a obytné místnosti pro nynější zprávu a úředníky jsou v nádvorní budově, přiléhající k zámecké bráně a kapli (na západě straně zámeckého dvora).
   Na jižní straně dvora je umístěna budova státního pivovaru Smiřického a potřebné dílny i skladiště, chlévy, jakož je obytné místnosti. Pivovarnictví ve Smiřicích možno sledovati nazpět až do 14. století. V r. 1924 bylo vyrobeno 15 731 hl piva a 3 200 q sladu. Pivo státního pivovaru je dodáváno kromě do okolí i do Kolína a Žacléře. V r. 1924 byli zaměstnáni v pivovaře 2 úředníci: správce a sládek, 5 zřízenců: podsládek, sklepmistr, nadsladovní, nadbednář a strojník, a 20 dělníků. Pivní sklepy státního pivovaru umístěny jsou u nádraží ve stráni “na lednici”.
   Budov na východní straně dvora zámeckého užíváno je k účelům obývacím i jiným. Tam umístěna je od r. 1923 Státní stavební správa pro úpravu Labe.
   Zámeckou budovu obklopoval za barona Liebiga upravený park, který však nebyl tak značných rozměrů jako nynější. Aby zámecký park byl zvětšen, zakoupil Jan Křtitel baron Liebig ml. jednopatrový dům čp. 130 a dům čp. 129 vedle masných krámů, které byly později zbořeny. Na západní straně parku vystavěna byla podlouhlá krytá veranda s vyhlídkou na podlouhlé náměstí.
   Naproti domu čp. 128 (Vinc. Slezáka) byly tři lední sklepy, z nichž prostřední patřil obcí smiřické, oba postranní byly panské. Když hostinec v radnici (“šenkovna”) byl zrušen a místnost přeměněna ve “školnici” (třídu), obec nepotřebovala lednice, kterou propůjčovala vždy nájemci radničního hostince a prodala ji baronovi Liebigovi st. za 1000 zl.
   Na východní straně parku byly od r. 1839 (po požáru) 3 zděné masné krámy, které r. 1880 byly zrušeny a řezníci vykázáni; zařídili si pak své porážky, dílny i krámy a sklepení ve městě. Dříve používali lednic panských. Na místě těchto masných krámů vystavěn byl nynější panský domek čp. 182 pro řemeslníky na panské pile v dílnách pracující.
   Část zámeckého parku je v současné době přikázána i státním zemědělským školám v Smiřicích.

Ke státním statkům Smiřice náležejí i nad smiřickým nádražím směrem k cukrovaru ležící
“Režijní dílny státní statku Smiřice”
   Jsou to kovárna, kolárna a zámečnická dílna se zařízením na opravy hospodářských strojů a nářadí. Pracují pouze pro státní statky. V r. 1932 zaměstnávají 1 vedoucího, 1 dílovedoucího a 19 stálých řemeslníků včetně ponocného. Dílny tyto byly založeny r. 1864 baronem Liebigem st. jako parní pila - odtud dosud z uchován je místní název “na pile”.

   Kdy byla založena cihelna státního velkostatku Smiřice nad nádražím, nemožno zjistiti, jistě však byla již v činnosti v r. 1869. V r. V 1880 zřízena tam byla druhá vypalovací pec. Od cihelny vede přes t. zv. “starou cihelnu” úzkokolejná dráha směrem k nádraží k vytahovací kleci pro dopravu cihel. V r. 1932 jsou v cihelně 2 kruhové vypalovací peci, každá se čtyřmi komorami a roční výroba činí 3 000 000 cihel a 200 000 tašek. V menším množství vyrábějí se i roury a t. zv. “háky”. Na cihelně zaměstnán je 1 cihlář a v době kampaně 100 dělníků.

   K zámku patřící barokní zámecká kaple, zasvěcená Třem králům, vystavena byla Janem Josefem ze Šternberka s chotí jeho Violantou, rozenou hraběnkou z Preusingu v r. 1699. Stavitele jejího nelze zjistiti (neplatí - více o kapli - pozn. P.)
   Ve věži chrámové jsou tři zvony:
   1) Zvon Egidius (sv. Jiljí), litý kutnohorským zvonařem Jakubem Ptáčkem v r. 1519, Patřil r. 1870 bývalé obci a farnosti Plesu. Je 73 cm vysoký o průměru 100 cm a váží 14q. Ve dvojitých páskách je dvouřádkový nápis: "Aodomini 1519 ad laudem dei homnipotentis et beate marie virginis a sancti egiti patroni eclesie in Ples per magistrum Jacobum dictum Ptacziek in mantibus entnis en ego campana nun quam pro nuntia vana ůguem bellum festum vel funus”.
   2) Menší zvon “poledník” s obrazem Panny Marie z r. 1755 byl za světové války rozbít a zničen. Zvonoviny bylo použito k účelům válečným. 23 října 1932 byl nahrazen zvonem novým, zhotoveným firmou R. Manoušek, Brno - Husovice. V průměru měří 77 cm a váží 275 kg na tomto shodu jsou nápisy "Zdrávas Maria, milosti plná” a "Co válka vzala, láska věřících dala”. Zvon tento pořízen byl ze sbírek věřících za Kč 5 066,60.
   3) Nejmenší zvon “umíráček” o výšce 28 cm a průměru 35 cm, vážící 50 liber, má v dvojitých tučných páskách nápis v gotické minuskuli: werni - Elizka - z upi - diranie z lissi lita 1566. Také tento zvon je z bývalého kostela na Plese, v roce 1780 zrušeného.
   Samostatného duchovního Smiřice nemají. Zámecký kaplan byl toliko fundalistou a bydlil v menší přízemní budově nedaleko zámku.
   Pohřbívání a jiné církevní obřady konány jsou v Holohlavech tamější duchovní zprávou. Od 1. října 1928 zastává funkci zámeckého fundalisty děkan holohlavský.
   Bližší údaje o zámku a zámecké kapli, jakož i o její zprávě viz spis "Z pamětí Smiřic n./L:” od J. Zemana.

   Proti zámku a kostelů (kapli) stávala od r. 1694 jednopatrová dřevěná radnice čp. 126 s podloubím a bohatým archivem, která však r. 1839 při obrovském požáru, jenž 11 srpna toho roku zničil 24 stodol, 56 domů i s mlýnem a pilou, lehla popelem. V přízemí radnice byl též výsadní hostinec (“šenkovna”), arest, v poschodí rychta, později i “školnice” (třída).
   Nová radnice nynější, jednoposchoďová budova, stavěna byla velmi pomalu. Nebylo staviva. Kámen k její stavět lámal se v “rožnovské skále” v Libřicích, cihly si pálilo město samo “na obci”. (Též mnozí občané dělali a pálili si cihly na svých zahradách a polích.) Teprve r. 1856 byla radnice dostavěna. Po několika úpravách a přístavbách domu čp. 185, jichž jsi vyžadovalo jednak rozšíření školy z původní (od r. 1810) dvojtřídní postupně až na šestitřídní, od r. 1893 o připojenou školu měšťanskou, jež se r. 1895 přestěhovala se všemi svými třídami právě tak jako všecky třídy školy obecné do nové školní budovy “na obci”, jednak zřízení městské spořitelny (r. 1886) a umístění její v místnostech radnice, jednak rozšíření kancelářských místností radničních i obytných místností pro městského tajemníka, ředitele obecné a měšťanské školy, správce městské spořitelny a obecního policejního strážníka, nabyla vzhledu dnešního.
   V r. 1883 při koupen byl přilehlý hostinec "U zeleného stromu” čp. 125 od majitele fy. "Šimon Klein a synové”, rozšiřován byl a různě přestavován jako "Městský hotel” a konečně v r. 1912 byla k němu přistavěna i prostorná Městská dvorana.

Škola
   smiřická zřízena byla jako řádná škola triviální r. 1789 a “školnice” (třída) umístěna byla v radnici. Od r. 1810 byl dán prvnímu učiteli školy Josefu Dominikovi na výpomoc pomocník Václav Severa, neboť počet školní mládeže vzrůstal. V r. 1839 lehla popelem radnice i s oběma “školnicemi” a škola umístěna přechodně do r. 1856 v domě čp. 102.
   Když novými školskými zákony zr. 1868 a 1869 vzrostl počet školou povinných dítek, byla rozšířena dvojtřídní škola smiřická 1 ledna 1875 ve čtyřtřídní, o prázdninách r. 1880 v pětitřídní a 9. listopadu 1885 otevřena třída šestá. Od počátku školního roku 1893/94 otevřená byla první třída nově zřízené trojtřídní měšťanské školy chlapecké. Dosavadní obecná škola změnila se na pětitřídní s jednou definitivní pobočkou pro dívky při 5 třídě, šestá třída se zrušila. Pro nedostatek místnosti umístěny byly některé třídy i v domě čp. 13.
   Od 1. září 1895 umístěny jsou všecky třídy školy obecné i měšťanské v nové školní budově “na obci” v Jiráskově ulici čp 206. Měšťanská škola chlapecká změněna byla r. 1912 na měšťanskou školu chlapeckou s koedukací dívek a r. 1924 na měšťanskou školu smíšenou. Proto byla též r. 1924 zrušena i definitivní pobočka pro dívky při 5. třídě školy obecné.
   Pro vyučování a praxi ve vaření dívek měšťanské školy byly přiděleny od 1. září 1931 dvě místnosti v témže roce vystavěném Masarykově v domě sociální péče v Jiráskově ulici čp. 347.

Mateřská školka
   zřízena byla v r. 1889 (otevřena byla 2. prosince 1889) a umístěna v budově Mautnerova městského chudobince v Mautnerově třídě čp. 111. Odtud od 1 září 1931 přesídlila do přízemních místností budovy Masarykova domu sociální péče čp. 347.

Živnostenská škola pokračovací
   o 2 ročnících s přípravkou povolená byla v r. 1903 a otevřená 3. října 1904. Umístěna byla v budově místní obecné a měšťanské školy v Jiráskově ulici čp. 206.

V r. 1920 zřízena byla ve Smiřicích státní rolnická škola
   dvouletá a první její ročník otevřen byl 21. prosince 1920, i dvouletá odborná hospodářská škola byla zřízena v témže roce a první její ročník zahájil vyučování 25. listopadu 1920. Obě tyto školy byly umístěny ve státním zámku, který byl k tomu účelu zvlášť upraven. Praksi hospodářskou konalo žactvo zprvu na dvoře panství smiřického v Holohlavech. V r. 1924-26 byla škole přikázána plocha 5 ha luk a 22 ha orné půdy na rozcestí silnice k Rodovu a silnice státní. Na v tomto pozemku (katastr obce Holohlavy) vystavěn byl v letech 1924 a 1925 školní statek, s jehož pravidelným obhospodařováním počato bylo v r. 1926. Škole byla přidělena i část zámeckého parku.
   Při škole byl zřízen pro žáky internet.

Spořitelna Smiřická,
   zřízena městem Smiřicemi, zahájila svou činnost 1. ledna 1886. Obec Smiřice převzala na základě usnesení obecního zastupitelstva ze dne 15. července 1883, 29. května 1884 a 15. srpna 1884, schváleného okresním zastupitelstvem v Jaroměři výnosem ze dne 27. října 1883 čís. 1 146 a ze dne 18. srpna 1884 čís. 1 362, neobmezené a neodvolatelné ručení celý jměním a poplatní silou za vklady, jejich úročení i všechny jiné závazky spořitelny.
   Účelem jejím jest, aby podporovala smysl pro pracovitost a spořivost v nejširších kruzích obyvatelstva a poskytla jim příležitosti úspory bezpečně a na úrok ukládati a je rozmnožovati.
   Byla umístěna v přízemních místnostech radničních a v současné době staví vlastní budovu v Palackého třídě čp. 106 (v letech 1932- 33). Budovu tuto projektoval architekt Ing. E. Žáček z Brna a staví sdružení stavitelů ve Smiřicích fy. Karel Andrejsek, František Bellinger, Ing. Robert Čeřovský a Václav Volt.
   První předsedou spořitelního výboru a ředitelství byl starosta města Josef Valášek, prvním ředitelem kanceláře Josef Červinka, který vedl od 1. ledna do 1. února 1886 také účetnictví spořitelny. Prvním účetním od 1. února 1886 do 15. října 1887 byl Čeněk Nentvich, od 16. listopadu 1887 vedl spořitelnu účetní Josef Kněžourek, jenž byl v r. 1913 po 25 letech činnosti jmenován správcem. Na trvalý odpočinek přeložen byl 1. ledna 1926 a zemřel 29. července 1932. Od 26. října 1925 pověřen vedením ústavu účetní Karel Štípek, který byl jmenován 24. dubna 1926 správcem spořitelny. Účetním téhož dne jmenován úředník Jaroslav Votýpka.
   V prvním roce trvání ústavu zaměstnán byl agendou jeho 1 úředník, v r. 1932 - 5 úředníků.
   Zákonem ze 14. dubna 1920 čís. 302 upraveny právní poměry spořitelen a spořitelní regulativ ze 27. září 1844 v důsledku toho pozbyl platnosti.
   Za první rok uložilo si (v r. 1886) 415 vkladatelů K 243 893,90, a vlastní jmění spořitelny činilo K 2 001,90, a v r. 1931 - ve 46. roce trvání spořitelny mělo 6 506 vkladatelů uloženo Kč 31 899 616,73 a vlastní jmění spořitelny činí Kč 3 910 869,50.
   Na darech a dobročinné, humánní a všeužitečné účely vyplaceno spořitelnou od založení do konce roku 1931 Kč 625 568,53.
   2. dubna 1932 otevřela městská Spořitelna Smiřická též v Hořiněvsi svojí sběrnu a platebnu.

V Mautnerově třídě obklopen zahradou stojí
Mautnerův městský chudobinec
   budova čp. 111. - Na místě dnešního chudobince stály dříve domy čp. 111 a 112. Když v r. 1861 jmenovalo město Smiřice svého rodáka Adolfa Ignáce Mautnera, rytíře z Markhofu, svým čestným měšťanem, zakoupil tento od smiřické vrchnosti svůj rodný domek čp. 111, bývalou starou pálenku a velikým nákladem jí nově přestavěl, zřídiv v ní 8 větších obytných místností a jednu nemocnici. Celou pak zařízenou budovu daroval 24. února 1865 rodnému svému městu Smiřicům. Podle určení svého dárce a jeho choti Julie Marceliny měl býti tento dům útulkem a posledním obydlím chudých obyvatelů smiřických, ke kterémužto účelu připojil i nadační jistinu zl 2 000.
   Později zakoupil týž zakladatel Adolf Ignác Mautner ještě sousední dům čp. 112 a nákladem zl. 15 000,- vystavěna byla v r. 1888 nová budova, rozlehlejší prvé, nynější Mautnerův městský chudobinec se 14 obytnými místnostmi.
   V 1 místnosti této budovy byla umístěna i dětská opatrovna (nyní mateřská školka) od 2. prosince 1889 do 1. září 1931 kdy se přestěhovala do nové budovy Masarykova domu sociální péče. Přesídlením mateřské školky uprázdnila se i velká místnost, z níž přestavbou (výstavbou příčky a novými dveřmi), vznikly nové 2 obytné místnosti, takže v říjnu 1932 je v Mautnerově chudobinci 16 obytných místností, v nichž přebývá 18 chudých příslušníků města Smiřic (4 muži a 14 žen).

Masarykův dům sociální péče
   v Jiráskově ulici čp. 347 vystavěn byl na obecním pozemku v r. 1931. Stavbu navrhla i vystavěla firma Ing. Robert Čeřovský, stavitel a architekt ve Smiřicích. Stavební náklad činil Kč 334 641,89. K úhradě jeho darovala městská Spořitelna Smiřická po schválení nadřízených úřadů Kč 200 000,-, ministerstvo sociální péče věnovalo státní subvenci v částce Kč 40 000,-, z nadace MUDr Frant. V. Hansy věnován k tomu účelu podíl Kč 41 000,- a zbytek hrazen obecní výpůjčkou.
   V domě tamto umístěný jsou: v přízemí mateřská školka, dětské jesle, poradna místní Ochranný matek a dětí, kuchyně a jídelna pro vyučování dívek měšťanské školy vaření, byt pro domovnici, v prvním poschodí byt pro ředitele měšťanské školy a pro učitelku školky mateřské. V domě je zařízen vodovod s čerpadlem na elektrický pohon. Na dvoře umístěny jsou prádelna dřevníky a pumpa.

Poštovní a telegrafní úřad.
   Poštovní úřad ve Smiřicích zřízen byl v r. 1840. Kdo byl prvním přednostou tohoto úřadu nelze zjistiti, ale v letech 1848-66 byl poštmistrem (“postexpedient”), tehdejší druhý, později první radní a od r. 1853 purkmistr města Smiřic Karel Sedláček (v r. 1848 byl též poručíkem Národní gardy smiřické). V r. 1850 byla na zdejším pošt. úřadě vykonána první “k.k.” revise, jak je zaznamenáno v revisní knize místního pošt. úřadu.
   Do doby, než byl zahájen pravidelný provoz na železniční trati z Hradce Králové do Josefova (do r. 1858), bylo udržováno pravidelné poštovní spojení do Hradce Králové.
   V r. 1866 prodal poštmistr Sedláček svůj dům čp. 14 v němž dosud úřadoval, panskému písaři Janu Bekovi, pozdějšímu purkmistrovi města, a sám se přestěhoval na přechodnou dobu (chtěl se přestěhovati do Prahy, kamž jeho žena přesídlila již na jaře) do radního domu. Tam bydlil v přízemí vpředu, v místnosti, kterou obýval později obecní strážník, a tam byla umístěna i pošta.
   Když za války pruskorakouské 25. června 1866 obdržel poštovní úřad v Jaroměři rozkaz, že se musí z Jaroměře vystěhovati, najal si i smiřický poštmistr Sedláček velký vůz a naloživ na něj své zboží i poštovní regál doprovázen četníkem odjel směrem ke Hradci Králové a Kuklenám.
   Po odjezdu pošty civilní přijela do Smiřic pošta vojenská, která byla ubytována v místním zámku.
   Karel Sedláček po skončené válce pruskorakouské se do Smiřic nevrátil; zůstal v Praze, kdež i zemřel.
   Úřadujícím měšťarostou Janem Čeňkem byl po vypsaném konkursu na poštmistrovství, na něž se hlásili 3 žadatelé, podle usnesení městské rady dosazen poštmistrem městský důchodní Václav Šrámek, smiřický rodák, bývalý mydlář a majitel domu čp. 120, který se již dříve u svého předchůdce Karla Sedláčka “poštovnictví” vyučil a zkoušku poštmistrovskou složil v Liberci. Za listonoše přijat byl Adamíra. Šrámek úřadoval v Mautnerově třídě ve svém domku v pokojíčku až do své smrti 8. února 1878.
   Protože byla pošta dědičná, převzala úřad poštmistrovský dcera V. Šrámka pí Františka Horáková roz. Šrámková, vdova c. k. důchodním, a zastávala v témže domě úřad poštovní asi do r. 1893, kdy odešla na odpočinek. Ku pomoci měla celou řadu let expeditorku sl. Marii Starou, která později obdržela samostatnou poštu v Bohuslavicích. Na její místo nastoupila sl. Růžena Bezprsková.
   Pošta se pak přestěhovala do vedlejšího domu čp. 122. Od r. 1893 byl zde přednostou úřadu vrchní poštmistr Javůrek až do r. 1910. Za jeho úřadování byl spojen poštovní úřad zdejší s úřadem telegrafním, do té doby samostatným (po r. 1895).
   Telegrafní stanice pro Smiřice a okolí vstoupila v činnost v r. 1872 na nádraží smiřickém.
   (Již baron Jan Liebig ml. chtěl zříditi ve městě samostatnou stanicí telegrafní a aby docílil snadněji povolení od nadřízených úřadů, slíbil k tomuto účelu darovati domek čp. 74. - Domek tento býval obecní pastouškou pro obecního slohu, který v dřívější době pásával měšťanům zdejším dobytek na tehdy nezastavěné “občině”; v r. 1880 byla zchátralá pastouška obcí podána za 600 zl. v dražbě Litomiskému, který ji prodal opět mlynáři V. Batistovi a od něho ji zakoupil baron Liebig ml. - Město k tomuto domku čp. 74 musilo přidati několik čtverečních sáhů obecního pozemku, aby domek měl dvorek a zahrádku. K uskutečnění tohoto záměru však nedošlo.)
   Počátkem let osmdesátých minulého století zřízena samostatná telegrafní stanice v městě zdejším a umístěna byla v Liebigově třídě čp. 173 (nynější dům knihtiskaře Ad. Horáka).
   Telefonická stanice při poštovním úřadě zdejším povolena byla ředitelstvím pošt a telegrafů v Praze výnosem ze dne 3. srpna 1906 čís. 109.606.
   Poštovní úřad zdejší nazýval se zpočátku ”Smirzitz in Böhmen - Smiřice v Čechách” a razítka s tímto názvem užívalo se ještě i za světové války.
   Za přednosty Javůrka byli zaměstnáni na poštovní úřadě (a telegrafním úřadě připojeném) 3 úředníci a 5 zřízenců.
   Pošta dopravovala se koňmo též do Hořiněvsi. Tato doprava koňmo byla zrušena v r. 1912 a od té doby používáno k dopravě pošty místní dráhy Smiřice - Sádová. Jízda koňmo na místní nádraží byla zrušena v r. 1923.
   Po přednostovi Javůrkovi od r. 1910-1919 vedl místní poštovní a telegrafní úřad vrchní poštmistr Alois Šnajdr, od r. 1922-27 vrchní poštmistr Václav Kratochvíl.
   7. března 1929 převzal správu úřadu pošt. revident a vrch. poštmistr Josef Kalista. Tento přednosta postaral se o přesídlení úřadu z místností nevyhovujících v čp. 122 do místností nových v Palackého třídě čp. 92, kamž se úřad přestěhoval v únoru 1930.
   Poštovní a telegrafní úřad ve Smiřicích zaměstnává nynější době (v r. 1932) kromě přednosty úřadu 3 úředníky a 7 zřízení a působnost jeho zaujímá tyto obce: Smiřice, Holohlavy, Rodov s Trotinou a Zderazí, Habřinu, Sendražice, Čibuz, Skalici.

Pokračování ==>Nádraží