Smiřice - mlýn - šrotovna - silo

Jsou použity materiály ze smiřického a z Okresního archivu Hradec Králové.

Zpět na hlavní stránku      Plány mlýna a okolních staveb



Smiřice - mlýn
Pohled z věže kostela na Akciový mlýn.

Smiřice - mlýn
Ing. Kupka: domy zleva čp. 109, zde kdysi bydleli Voženílkovi, později patřil šrotovně, čp.110 zde bydleli mlýnští zaměstnanci.
Duben 1986, sm. archiv.

Smiřice - mlýn
Duben 1886.

Smiřice - mlýn
Duben 1886.

Smiřice - mlýn
V místě kde stojí popelnice byl železný most. duben 1986.

Smiřice - mlýn
Budovy mlýna před zbořením. Od M. Voláka

Smiřice - mlýn
Budovy mlýna před zbořením. Od M. Voláka

Smiřice - mlýn
25.9.1988. Sm. archiv foto p. Prostředník.



Čp. 110

  Mlýn zde stával nejméně 4 století. Dosvědčí nám to výpisy z urbářů (urbáře, také urbární knihy nebo urbární registra – v nich byly zapsány soupisy urbárního pozemkového vlastnictví, dominikální = panské pozemky a částečně i jejich výnosy) smiřického panství. První z nich je z roku 1588. Zde bychom se dověděli, že v té době bylo kolem zdejší tvrze jen několik stavení s 20 usedlými rodinami – bydleli zde: Mikuláš Hýčka, Svatoň Svaták, Zachariáš Trnka, Alžběta Petrová, Kateřina Davidka, Marek Šandera, Mikuláš pekař, Antonín Vlach, Martin Ventura, Pavel Medek, Jiřík Sovák, Alžběta Vestecká, Anna Vaňková, Dorota Hyšková, Dušek švec, Michal Michaleč, Anna Beneška, Jan Martinů, Jakub švec, Salomena Boukalová. Dále je v tomto urbáři psáno o mlýnu: šrotovna
  „… v předhradí jdouc branou, je mlýn od dřeva stavěný pro domácí potřebu… Majíce dost prachu, krmí vepře (rozuměj panské). Při témže mlýně je pila dobře vystavěná a všemi potřebami opatřená...“ Mlynář platil každý týden „vejmelné“.
  Další údaje o smiřickém mlýně vyčteme v urbáři z roku 1619 – zde se už hovoří zřejmě o novém mlýnu, který už je zděný. Mlýn i s pilou je nazýván „verštatem (dnes bychom asi řekli podnikem) milostivé vrchnosti“:
  „… Při městečku jest mlejn v nově od kamene vystavený vo šesti kolách moučných, a komorami, z světnici klenutou, dvojími podlahami, též všechen cihlami přikrytej, z něhož mlynář nájmu platí 400 korců (korec = v tomto případě podle dnešního objemová míra o velikosti 93 litrů = přibližně 60–130 kg obilí dle druhu) sutého, 30 korců pšenice a k tomu vykrmuje 24 vepřův anebo místo krmení za každého vepře 2 kopy grošů platiti má.
  Od toho mlejna ten díl Labe teče novejmi struhami přes grunty jeho milosti Páně a zase vpadá do Labe do toku svého starého nad Lochenicemi, jest dýlky od toho mlejna až do Labe 120 provazců (1 provazec = dnešních 31 metrů), v kterejžto struhách nemálo ryb říčních všelijakých, též také rakův jest, a toho se všeho lapáním k potřebě zámku užívá…“

šrotovna
  Uveďme si posloupnost majitelů a mlynářů smiřického mlýna:
  Kolem roku 1606 obdržel mlýn mlynář Jan Měřička. Kolem roku 1620 je uváděn mlynář Krištof.
  Roku 1651 je uváděn jako mlynář 28letý nekatolík Václav Jindra s 22letou manželkou Dorotou. K datu 1654 uvádí Josef Zeman Martina Pitrů. R. 1668 Jiří Balcar R. 1681 Mikuláš Pitr.
  Od roku 1696 je uváděn Jiřík Fryml (někde bylo psáno Friml s měkkým i). Byl to zámožný člověk, který roku 1703 koupil dům a grunt (od starodávna nazývaný špičkovský), jenž patřil sirotkům po nebožtíku Janu Příhodovi, který býval hejtmanem smiřického zámku. K tomuto gruntu patřila štěpnice, stodola, louka vedle obory a farská louka číbuzská. Fryml měl za všechno zaplatit 651 kop míšeňských. Hotově zaplatil hned 600 kop a zbytek byl zaknihován na 6 %. Poručníkem Příhodových sirotků byl karlštejnský hejtman Fibigr (psával se někdy Viebigr). Ten si později vzal vdovu po Příhodovi Sybilu.
  Potom získal mlýn syn Jiříka Frymla – Jan Fryml. Ten nebyl dobrým hospodářem a začal mít potíže. Roku 1715 požádal vrchnost, aby mu byl mlýn ponechán v držení. Vrchnost mu mlýn ponechala na 1 rok „bude-li se dobře chovat“. Jan Fryml neuspěl a proto již o rok později (roku 1716) je majitelem mlýna Václav Skrovný. Ani on v tomto podnikání neuspěl. Vrchnost mu mlýn odebrala a dostával od ní pouze almužnu. šrotovna
  Dalším mlynářem se stává – ale opět jen nakrátko – Jan Zollman. Také on musel pro neúspěchy mlýn opustit. Stěžoval si sice, že byl o mlýn neoprávněně připraven. Hrabě Paar jej vyzval, aby to dokázal, jinak že bude potrestán 14denním vězením.
  Roku 1730 se do mlýna vrací Jan Fryml.
  Mlýn (6 složení, jahelna, 3 stoupy a další příslušenství, 1 zahrádka při Labi, 3 strychy /v tomto případě se jedná o plošnou míru – 1 strych = 1 korec = 0,2877 ha/ polí, pila /zůstala jako právo panské/) kupuje František Kumpricht za 2200 zl. Každá zlatka se počítala po 60 kr. a krejcar po 6 groších. K tomuto mlýnu byly připojeny: městys Smiřice, Hubíles, Smržov, Lejšovka, Černilov, Bukovina, Malá Skalička a Újezd.
  Mlynář dostával od vrchnosti ročně 5 dubů z mezlečských lesů a 2 fůry habrů – habrů bylo v panských lesích málo – proto místo nich dostával 1 dub a 1 borovici. Habrové dřevo používali mlynáři na výrobu oblouků k lopatkám a borové dřevo na louče. Tři kmeny použil mlynář na zhotovení vah. Mlýnské kameny si musel mlynář v rámci robotní povinnosti dovézt sám.
  Kupricht i jeho dědicové nebyli dobrými hospodáři a nechali mlýn zpustnout. Vrchnostenský úřad mlýn převzal za 1 900 zlatých a následně prodal Františku Skálovi, který se přiženil k pozůstalé vdově Alžbětě Kuprichtové. Když Skála 29. července 1788 zemřel, o dědictví se přihlásilo více dědiců – dcera Alžběta, syn Josef, Marie provdaná Střemchová, syn František (studující v Praze) a nezletilí syn Jan a dcera Anna. šrotovna
  Dne 14. května 1789 převzal mlýn za 3000 zl. syn Josef Skála. Oženil se s Annou Záhorskou, která mu přinesla věnem 1000 zl. a všechno patřičné ženské nádobí. Jako protivěno jí byla připsána polovina živnosti. Potom už se majitelé mlýna poměrně často střídali.
  Už o dva roky později – 18. dubna 1791 – kupuje mlýn za 7 000 zl. Václav Rieger.
  Ještě v tomtéž roce – 18. prosince 1791 – získává mlýn za 10 300 zl. Josef Švarz.
  Podle smlouvy ze dne 31. srpna 1794 kupuje dominikální mlýn za 7 608 zl. František Šefelín s manželkou Viktorií. Spolu s mlýnem koupili za 140 zl. zahradu u čp. 40 a 3 strychy pole za 408 zl.
  Od 22. května 1802 vlastnili mlýn za 2 105 zl. František Šefelín s manželkou Annou.
  Za 52 000 zl. se stal 13. února 1811 majitelem mlýna Jan Hollman s manželkou Annou.
  Ani ne za 3 měsíce – 1. května 1811 se za 17 000 zl. stává majitelem Jan Bouček.
  Další koupě mlýna byla provedena na základě licitace, konané 29. listopadu 1822 – mlýn získal za 31 551 zl. Jan Šafka s manželkou Alžbětou. Dalšími majiteli byli od 13. února 1830 Jan Rott s manželkou Evou – za mlýn zaplatili 12 000 zl. šrotovna
  Ceny za mlýn i jeho majitelé se střídali – od 1. května 1836 byl majitelem mlýna za 17 200 zl. Josef Morávek. Morávek dostával od vrchnosti ročně 1 buk bílý, 1 buk červený a směl pást 6 kusů dobytka na louce „Pod jilmem“. Morávek platil za pronájem mlýna 200 zl., za pilu 20 zl., z rolí platil 10 zl. a jednou sedminou se podílel na udržování náhonu. Morávkovi předchůdci měli ještě další břemena k vrchnosti – museli dodávat obilí, směsi, zdarma mlet obilí panských deputátníků, úředníků a čeládky, na pile museli pořezat pro vrchnost 150 kusů prken bez ohledu na druh, tloušťku a délku.
  Dalším majitelem mlýna se stal mlynář Václav Batista. Ten už se zbavil všech povinností vůči vrchnosti po vydání tzv. vyvazovacího patentu. Batistův mlýn se sestával ze dvou kamenů pro mletí krupařské a ze tří kamenů pro mletí selské a ze dvou kamenů francouzských – krupičných.
  Roku 1878 koupil mlýn Šimon Klein, který svůj podnik zmodernizoval a přivedl k nebývalé prosperitě. Dalších několik údajů vám bude zcela určitě připomínat současnou dobu. Roku 1903 byla část akcií Kleinovy rodiny prodána pražské Kreditbance a utvořena akciová společnost.
  V roce 1920 koupil 90 % akcií továrník a přádelník Brun a přeměnil znění firmy na Smiřické mlýny akciová společnost ve Smiřicích od roku 1922 s ředitelem Pavlem Kryštofem. šrotovna
  Další osudy mlýna ještě zcela nevymizely s paměti našich starších spoluobčanů. Ti pamatují, že od 1. srpna 1930 vlastnila Smiřické mlýny rodina Voženílkova. Jistě jsou mezi námi ti, kteří tuto rodinu znali i osobně. Ti pochopitelně pamatují, že mlýn byl znárodněn a rodina Voženílkových emigrovala na západ. Snad vás bude zajímat, že starý pán – pan František Voženílek – zemřel před 12 lety ve věku 80 let v USA:
  Firma Voženílek se už zřejmě do Smiřic nevrátí, ale s jejich jménem se můžeme opět setkávat. Na sáčcích s moukou si můžeme přečíst, že výrobcem jsou: MLÝNY J. VOŽENÍLEK spol. s r.o., Průmyslová 107, Předměřice nad Labem.
  V době existence mlýna v něm vypukl několikrát požár – bylo to v roce 1693, 1723, 1839 a v roce 1943.
  Pro havarijní stav celé budovy byl mlýn před 8 lety zbořen. Budova mlýna (ke konci existence už to byla budova šrotovny) byla velmi rozměrná a s dalšími budovami zaujímala poměrně velký prostor. Po provedené demolici zde vzniklo území, které dělalo Smiřicím ostudu, protože velká neurovnaná plocha téměř ve středu města byla semeništěm plevelu a místem pro černou skládku. Část ještě nezakrytého řečiště bývalého Mlýnského náhonu jen vzdáleně připomíná bývalou „slávu“ smiřického mlýna. šrotovna
  Na uvolněném prostoru se počítalo původně s výstavbou bytových domů (paneláků). Všichni víme, jak to nyní vypadá se stavbou bytů – město by nemělo v žádném případě peníze na výstavbu domů – bytů. Nenašel se ani žádný stavebník, který by se do výstavby pustil.
  V daném prostoru po mlýnu má v následujícím období vyrůst budova Středního odborného učiliště potravinářského pro 300 žáků (peníze na výstavbu poskytne Ministerstvo zemědělství).
  Letos by měla být zahájena výstavba a nejdéle za dva roky by sem měli nastoupit první žáci. Aby v číslování domů nebyly zbytečné mezery, získá zřejmě nová škola (po mlýnu) číslo popisné 110.

Pro smiřický Zpravodaj napsal v roce 1997 Miroslav Volák


Zpráva o založení, vývoji a rozkvětu „Smiřických mlýnů“.

  Dle různých pamětí stával mlýn ve Smiřicích již v 16. století a byl původně majetkem šlechty, která dosazovala sama mlynáře, jíž musil odváděti výrobky i peníze. Za tohoto času byl však malého rozsahu a mohl odpovídati jen malým požadavkům tehdejší doby. V 17. století byla mu též připojena pila a byl všeobecně nazýván „verštatem milostivé vrchnosti“. V roce 1720 poprvé vyhořel. šrotovna
  Ve starších záznamech a dle ústního podání nalézáme též, že patřil Janu Haškovi z Lužan a na Smiřicích. Různí mlynáři střídali se a až do roku 1795 vedl mlýn Jos. Švorc, který však přišel na mizinu a zanechal řemesla tohoto. Po něm byl majitelem mlýna V. Šefelín. R. 1812 je též zmínka o mlynáři Janu Boučkovi, r. 1825 o Janu Šafkovi, r. 1828 o Janu Rothovi, od kteréhož koupil mlýn Jan Morávek a zbavil se všech břemen vrchnostenských a mlýn přešel tak do rukou soukromých, což znamenalo pro mlynáře velikou úlevu. V roce 1839 však mlýn úplně vyhořel a byl dosti majetným mlynářem Morávkem znovu postaven a rozšířen.
  R. 1855 převzal mlýn Václav Batista. Ve dnešní budově přední zařídil mlýn, sestávající ze 2 kamenů pro krupařské mletí, tří českých kamenů pro mletí selské a 2 francouzských kamenů krupicových. Stolic za jeho doby se ještě nepoužívalo. Ve druhém přístavku měl zařízenou přádelnu. V roce 1876 lehlo však vše popelem a po dvou letech r. 1878 koupil spáleniště Šimon Klein a na tomto postavil postupně mlýn, jak dnes stojí. R. 1882 postavena byla vodní turbína, ( vsuvka tužkou - v roce 1891 turbiny 2 ), kde dříve používalo se ku pohonu vodních kol. Na turbině pak postavil budovu, sloužící co čistírna obilí. Mlýn pracoval ze začátku za vedení p. Šimona Kleina s výkonností as 6 vagónů týdně a zaměstnával průměrně 12 dělníků a z kancelářských sil jednoho skladníka a účetního. šrotovna
  P. Klein postupně mlýn rozšiřoval a modernizoval, aby odpovídal požadavkům času a docílil výkonnosti 40 000 kg ve 24 hod. Mlýn byl takto plně zaměstnán, ba byl později majitel nucen na výpomoc dosavadního vodního pohonu zaříditi ohon parní.
  Výrobky Smiřického mlýna rozesílaly se již tehdy po celých severovýchodních Čechách a těšily se pro jejich výbornou jakost oblibě všeho zákaznictva i konsumentů, kterouž si zachovaly i do dnešní doby. Obilí nakupovalo se částečně v okolí od rolníků a velkostatků a později, když toto nepostačovalo, na plodinové burze v Praze.
  Za vedení p. Šimona Kleina a jeho syna Theodora byl uveden mlýn v rozkvět, na čemž má zásluhy p. Semrád Václav, který v závodě tomto po dobu 43 let jako stárek pracoval.
  Firma Šimon Klein přeměnila se později v akciovou společnost, jejíž akcie v r. 1920 až na nepatrné množství zakoupil p.Fr.Brůna, velkoprůmyslník v Plavech s příbuzenstvem. Tato akciová společnost přese všechnu krizi, která nastala v oboru mlynářském v době poválečné, přinesla velikých obětí na rozšíření a zmodernizování závodu. V dnešní době má též nově postavený úplně automatický mlýn žitný s nejmodernějšími stroji o výkonnosti 20 000 kg ve 24 hodinách. Mlýn pšeničný zařízen je na výkonnost 50 000 kg ve 24 hod. Pro neustálené poměry jest z větší části provoz mlýna obmezen z důvodů těch zaměstnává průměrně 35 dělníků a 10 – 12 úředníků a výrobky jeho zasílaly se v době konjunktury po celé oblasti republiky a i do sousedního pohraničí.

  Zprávu tuto podává firma: Smiřické mlýny akc. spol. ve Smiřicích
Smiřice, v březnu 1925.


Smiřice - mlýn Smiřice - mlýn
Tyto a vložené fotografie v článku nahoře ukazují smiřickou šrotovnu před likvidací
Fotografie pořídil pan Prostředník dne 25.9.1988. Děkuji za ně panu Volákovi.



Smiřice - mlýn
Císařsko Královský výsadní umělecký válcový mlýn ve Smiřicích
parní mlýn a hlavní sklad v Novém Bydžově.
Zdobená hlavička účtu firmy Šimon Klein a Synové ( z internetové aukce )

Smiřice - mlýn
Hlavička dopisu ze dne 5. prosince 1878.

Smiřice - mlýn
Omluvný dopis ze října 1879, protože je v Hradci Králové obilní trh, nemohou se zúčastnit povolovací komise k sousedově stavbě.

Smiřice - mlýn
Razítko otištěné dne 5. dubna 1894.

Smiřice - mlýn
Pavel Schejbal ze Smiřic mi poslal unikátní fotografie papírových visaček z doby majitele mlýna pana Simona Kleina. Cedulky, velikosti 7,5 cm na výšku a 5 cm na šířku, se asi přivazovaly k pytlům. Pavel visačky našel náhodou v prasklinách trámů, které si domů přivezli jako palivové dřevo po zbourání šrotovny.
  Vlevo visačka pro kroupy, vpravo pro pšeničnou mouku.



  Smiřický mlýn byl původně majetkem gruntovního pána. Mlynáře dosazovala vrchnost, již musil odváděti obilí i peníze.
  V století 17. nazývá se mlýn s pilou ,,verštatem milostivé vrchnosti". Dle tradice byl mlýn také ,,pod skalou" u Skaličky na Labi, ale povodní odnesen a více nezřízen.
  V zemských deskách čteme, že Jan Hašek z Lužan a na Smiřicích v poslední vůli mimo jiné poručil choti své Lidmiboře ,,mlýny ve Smiřičkách".
  Manuál smiřický má tu a tam nahodilou zmínku o mlynářích:
  R. 1606 jmenuje se mlynářem Jan Měřička, r. 1668 pan otec Jiřík Balcar, r. 1681 Mikuláš Pitr, r. 1696 Jiřík Fryml, r. 1714 Václav Skrovný, r. 1730 Jan Fryml, r. 1784 František Skála, r. 1795 Josef Švorc, týž přišel na mizinu, zanechal mlynářství a zavedl si živnost krupařskou. Po něm byl majitelem mlýnu V. Šefelín.
  R. 1812 jest zmínka o mlynáři Janu Boučkovi, r. 1825 o Janu Šafkovi, r. 1828 o Janu Rothovi. R. 1836 koupil mlýn od Rotha Jan Morávek a zbavil se všech břemen vrchnostenských.
  Od r. 1855 byl vlastníkem mlýna Václav Batista. Nynější majitelé mlýna pp. Kleinové přivedli firmu k neobyčejnému rozkvětu.
  Mlýn vyhořel r. 1720, 1839, 1876.
  Vybráno z knihy Josefa Zemana Z pamětí Smiřic

V souvislosti se zahájením provozu velkovýkrmny prasat ( začala se stavět v r. 1949 ) byla změněna i výroba ve mlýně, který se stal šrotovnou krmiv. Nakonec se výroba se přemístila k silu na druhém konci města.



konec Kleina Dopis psaný rukou Theodora Kleina jako příloha jiného dopisu z roku 1920.
(viz.zabírání bytů)

Opis
Praha 31. listopadu 1920
Pan Theodor Klein p. adresou Simon Klein a synové akciová společn. mlýnů ve Smiřicích.
   Sdělujeme Vám, že v důsledku přesunu ve vlastnictví akcií společnosti Šim. Klein a synové akciová společnost mlýnů zástupci dosavadních akcionářů ve správní radě podají resignaci a že vstoupí do správní rady, zástupci nového majitele akcií.
   Pan František Brůna převzal vůči Vám následující závazek: „Beru na vědomí, že pánové Theodor a Ervín Kleinové jsou vedoucími silami mlýnů ve Smiřicích a Novém Bydžově a zavazuji se do konce roku 1924 na jejich místech ponechati s takovým příjmem, jaký měli dosud a dodržím i úmluvy s ními uzavřené ohledně jejich pensijních nároků“,
a tím stanovil též způsobem shora zmíněným Vaše postavení vůči novému vlastníku. vaše písemné zdělená přání předložili jsme panu Františku Brůnovi, který prohlásil, že se o nich s Vámi přátelsky dohodne.
   Poroučíme se Vám v dokonalé úctě
   Šimon Klein a synové
   akciová společnost mlýnů
   Kendl m.p. Ziegler m.p.
Zdroj: Okresní archiv. HK.



  Za firmy Brůna vystřídalo se ve mlýně několik ředitelů, z nichž Najman způsobil pád smiřických mlýnů, neboť radil tehdejšímu zástupci pana Brůny, panu Krištofovi, hlavička dopisu nahořeaby neprodávalo se na drobné a střední obchodníky a pekaře, ale aby se dodávalo jen velkým firmám. Tím zmocnila se konkurence všech zanechaných dobrých obchodů a když vedení smiřických mlýnů poznalo, že stala se velká chyba, bylo již pozdě. Za ředitele Střihavky byla přestavěna žitná strana. Obchod však již neoživl a ani za snaživého ředitele p. Pavlovce nebylo možno tehdejší chybný krok napraviti. Smiřické mlýny mlely jen nepatrně.
   A právě v době, kdy zdálo se, že mlýny upadnou docela, kupuje od továrníka Brůny Smiřické mlýny nová akciová společnost, ve které hlavním akcionářem jest firma Josef Voženílek – Předměřice ( automat. mlýny ) Bratří Voženílkové: Josef, František, Jan, choť Josefa Voženílka – Věra, vedoucí úřednice Voženílkových mlýnů: slečna Chlumecká Marie, dále továrník Hitschmann, ředitel Rindt a Pavlovec. Touto koupí dostává se mlýnům opět řádné organisace mlynářské – tak jako bývalo za Šimona Kleina a mlýny od 2.srpna 1930, kdy přešly v majetek nové společnosti – pracují na novém rozkvětu. Organisuje se obchod – přestavuje se mlýn, zdokonalují se zařízení a tak mlýn v krátkém čase dostává zase svoje staré zvučné jméno. Pšeničná strana přestavěla se zcela a mimo to opatřen nový krupník.
  Smiřická mouka jest opět hledána a jakost její – dík zasloužilému stárkovi p. Valtrovi Františku – razí znova cestu jménu mlýnů Smiřických.
  Dnes, kdy celý mlýn jest spoloautomatisován zaměstnává průměrně 40 dělníků, 1 stárka, 1 skladníka, 5 úředníků a pobočný mlýn v Novém Bydžově 1 stárka, 1 úředníka a 3 dělníky. Tento jest zařízen jen na mletí pro rolníky a na prodej ve městě a blízském okolí.
  Mlýn ve Smiřicích má nyní 2 turbiny vodní o výkonnosti 240 HP, 1 parní kotel o výkonnosti 120 HP. Smiřice - mlýn Jest zařízen na semelek pšenice 4 vagony, žita 2 vagonů, ječmena půl vagonu, vše za 24 hodin. Žitných stolic: 4, 1 mačkadlo, 1 kámen. Pšeničných stolic: 12, dva kameny, 1 kámen na selský šrot. Stolice jsou dvoupárové.
  Zprávu ( pro smiřickou kroniku - pozn. P..) podává: Smiřické mlýny akciová společnost ve Smiřicích dne 12.srpna 1932.



mlýn - účet Mlynář - orgán spolku mlynářů českomoravských Číslo: 16 - 1940

Padesát let poctivé a vzorné práce mlynářské

K 50. výročí trvání firmy Josef Voženílek, automatické válcové mlýny Předměřice n. L.
   Padesát let je doba poměrně krátká, necelý lidský věk, ale měří-li se podle vykonané práce, zdá se mnohdy závratně dlouhá; nelze často dobře pochopit, jak hrstka lidí při dobré vůli a usilovné práci dovede za pouhého půl století vytvořit dílo, na které je jinde potřeba sta let. Nelze namnoze uvěřit, že několik členů rodiny jednoho, dvou pokolení je schopno vyvinout a uspořádat úsilí svoje a svých spolupracovníků tak, aby z něho vznikly velké trvalé hodnoty, prospívající nejen těm, kdo je vytvářeli, ale i nepřímo účastněným v obci, okresu, zemi.

   I u nás vznikly některé velké podniky z práce několika málo podnikavých, přičinlivých a poctivých jedinců, které jsou vzorem nejen uvnitř, ale i daleko za hranicemi obvodu jejich působnosti. V mlynářském oboru jsou to Voženílkovy mlýny, jež začal budovat jejich zakladatel právě před padesáti lety. Tehdy, roku 1890, jistě nikdo netušil, že mladý syn hostovického sedláka a pozdějšího mlynáře v Kuklenách, Josef Voženílek, klade základy k velkému dílu, jakých se u nás podařilo jen málo. Začal skromně, když se vrátil jedenadvacetiletý z tříleté vojenské služby ke svému otci na kuklenský mlýn Temešvár, který se tehdy zabýval mletím námezdním, krupařstvím a pecnářstvím. Práce bylo mnoho na malém mlýně pro rodiče i čtyři děti, ale přece zbyly Josefu Voženílkovi chvilky na plány do budoucnosti, živené vrozenou podnikavostí a snahou po osamostatnění, podporovanou i jeho otcem. A tak za dvě léta po návratu z vojny hledá třiadvacetiletý průbojný snaživec podnik, v němž by mohl uplatnit svou práci, své schopnosti. Volba padla na mlýn Budín v Předměřicích, který se prodával dražbou. Peněz však nestačilo a mlýn získal jiný vydražitel. Zklamání ještě více podnítilo úsilí mladého mlynáře, který si vypůjčil od hrušovských příbuzných nedostávající se částku a mlýn koupil z volné ruky od vydražitele, poskytnuv mu značný výdělek.

   To byl skrovný začátek samostatnosti, který zavazoval k obezřetné a neúnavné práci. Bylo nutno vést obchod i sedlačit, ale především počítat, aby bylo možno vyvésti mlýn z malých začátků, zrekonstruovat jej a zvelebit za několik málo let tak, že se stal známým v celém kraji. Dobrá práce se brzy vyplácela. Již první rok skončil se výdělkem 1800 zlatých, dobrá pověst Voženílkova mlýna šla krajem, mléčů přibývalo, dojížděli až z Bydžovska, Chlumecká, Nechanicka, ze vzdálenosti 30 až 40 kilometrů proto, že měli zaručeno bezvadné mletí a vždy vlídné přijetí. Na příkladě Voženílkově se osvědčilo, že solidnost při podnikání je důležitější než vložený kapitál. Předměřické podniky v nynější své podobě jsou toho nejlepším důkazem.

   Voženílkovi 1971 Podnikatelský duch Voženílkův však po prvních úspěších neochabl. Vedle mletí námezdního zavedl mletí obchodní a svůj vzrůstající podnik stále zdokonaloval. Velmi platnou pomocnicí mu byla od roku 1895 jeho choť Františka, rozená Kučerová, která dostala věnem statky v Holohlavech a ve Skalici. Ona neobyčejnou měrou přispěla k rozvoji podniku. Neznala únavy, vstávala před sluncem, budila dům, většina tíhy vedení statků spočívala na ní. Svoje úkoly plnila stejně ráda a statečně jako její muž. Není proto divu, že společná práce takové dvojice musila mít úspěchy, které jsou patrny z toho, že již roku 1902 byl získán druhý mlýn v Předměřicích, nynější hlavní podnik. Tehdy to byly jen dřevěné boudy, pokryté lepenkou. Takový stav nově získaného mlýna byl opět podnětem ? budování. Již roku 1903, kdy se začal rozmach obchodního mletí, byl postaven moderní mlýn Na Nových s výkonností 100 g za 24 hodiny. R. 1911 byla vybudována vodní síla Na Starých o 230 HP a zřízena malá elektrárna. R. 1912 byl vybudován tak zvaný žitný mlýn o výkonu dvou vagonů žita za 24 hodiny, který však již rok na to vyhořel, a r. 1914 byla jeho výroba přenesena do budovy mlýna pšeničného, jehož výkonnost byla rozšířena na tři vagony pšenice za 24 hodiny.

   Světová válka dočasně zastavila rozvoj podniku jako všech větších mlýnů. Ale již r. 1917 Josef Voženílek znovu buduje, tentokráte hydrocentrálu na Labi o výkonu 1500 HP, aby se hospodárně využilo přebytečné vodní síly. Toto dílo bylo jeho pýchou a dobrý osud mu nedal dožiti se chvíle, v níž rozpoutané živly zničily tuto velkou stavbu. Po světové válce již za součinnosti svých synů překonával obtíže doby, které nebyly mlynářství příznivé. Přece si však Voženílkovy mlýny bezpečně uhájily prvenství ve východních Čechách, ač dva požáry si vyžádaly nového budování a zhospodárnění mlýnů. R. 1926 byl najat Střemchův mlýn Kydlinov, r. 1929 koupen Harrachův mlýn v Sadové, který slouží jen rolnickému mletí. Největším dostiučiněním však Josefu Voženilkovi patrně byla skutečnost, že překročil r. 1930 bránu smiřických mlýnů jako jejich majitel. Tyto mlýny byly největším soutěžitelem Voženílkovým a jejich původní majitel vítával snaživého průbojného mlynáře předměřického jen úsměšky. Skutečnost, že na sklonku svého života se Josef Voženílek stal majitelem smiřického podniku, nejlépe potvrdila pravdivost jeho starého hesla, které vštěpoval svým dětem:
   S poctivostí nejdál dojdeš! Peníze můžeš ztratit, celý majetek pozbyti a prací a šetrností znovu získat. Ale čest a poctivost nesmíš ztratit, ty se nedají koupit!

   V předešlých řádcích je stručně zachycena historie velké budovatelské práce Voženílků, nelze však zde dobře vylíčit poctivou průbojnost zakladatele velkých závodů, něžnou starostlivost matky nynějších majitelů a úzkou součinnost zaměstnanců se zaměstnavateli, spočívající na velké vzájemné důvěře. Tyto těžko postižitelné základy a sloupy Voženílkových podniků byly však patrny na intimní slavnosti ve slavnostně ozdobené předměřické sokolovně v neděli 8. prosince 1940, kde před obrazy zakladatele podniků a jeho choti — jichž hroby byly pietně ozdobeny a navštíveny všemi účastníky slavnosti — staří dělníci slovy neumělými, ale upřímnými vzpomínali prů kopnické práce zakladatelovy, dobroty jeho choti a nynější dobré spolupráce s dědici ne jen jména, ale i dobrých vlastností.

   Voženílkovi 1971 V plně naplněném sále sokolovny po slavnostním sboru Věno, který zapěli zaměstnanci firmy, zahájil slavnost na památku padesátého výročí trvání firmy Josef Voženílek, automatické válcové mlýny v Předměřicích n. L., syn zakladatelův Josef Voženílek, který se zmínil o začátcích a velké práci svých rodičů a plně ocenil spolupráci zaměstnanců, z nichž šest je v podnicích zaměstnáno déle než třicet let, osm déle než dvacet let a třicetpět déle než deset let. Tito zaměstnanci stáli při podnicích v dobách dobrých i zlých, také oni mají zá sluhu o to, že podnik nešel nikdy zpět.

   Zástupce obchodní komory v Hradci Králové generální tajemník dr. Tobiáš ocenil velký význam VoženíIkových podniků pro kraj, jemuž Voženílkové byli a jsou skutečnými otci. Poděkoval za dobré dílo a zdůraznil, že na prosperitě jubilujících podniků má zájem široká veřejnost celého kraje. Starým zaměstnancům rozdal komorní diplomy za dlouhé služby. Starosta obce Předměřic p. Bartoš vděčně vzpomněl porozumění zakladatele podniků i jeho synů pro potřeby obce a její chudé obyvatelstvo. Stejně i vedoucí Národního souručenství p. Knejp uvedl, že obec roste s podnikem, celé dění v obci je zapojeno na firmu, které přál, aby při stálém vzestupu vyvážela i po dalších padesát let dobrou mouku a rozšiřovala dobré jméno podniku i dobrou pověst obce. Neobyčejně vřele se o vzájemné důvěře a součinnosti zmínili zástupci dělnictva a úřednictva pp. Dvořák a Chalupa, jakož i zástupce zaměstnanců smiřických mlýnů, které jsou právě deset let vlastnictvím rodiny Voženílkovy. Poměr Voženílků k zaměstnancům není jen přátelský, ale bratrský, loyalita je dnes stejná jako před padesáti lety. Poděkovali Josefu Voženílkovi za jubilejní dar 400.000 ? a za příděl fondu pro přestárlé zaměstnance v Předměřicích 150.000 ? a ve Smiřicích 100.000 K.

   Také zaměstnanci přinesli zaměstnavatelům své dary na památku. Josef Voženílek v projevu díků za ně připojil k starému heslu svého otce heslo nové: Od srdce k srdci! Vyjadřuje se jím snaha po další spolupráci, po stálé vzájemné důvěře, která přispěla ? vybudování podniků, jejichž jubileum není významné jen pro majitele a okruh spolupracovníků a krajanů, ale pro celé naše mlynářství a hospodářský život. Toto jubileum je také dokladem poctivé a vzorné práce pro rozvoj a povznesení mlynářství, jemuž Voženílkové věnovali neúnavně a nezištně mnoho úsilí.
F. B.

-----------------
Vložené fotografie: Voženílkovi v USA 1971, nahoře František Voženílek


odpady
Zaměstnanci mlýna, F. Voženílek a jeho paní s dětmi, vedle majitele sedí dlouholetý stárek mlýna Valtr.
Uprostřed s bílým límečkem sedí Anna Andrýsová *1914 z Holohlav, která majitelům hlídala děti.
Kliknutím se fotografie zvětší

Smiřice - mlýn Smiřice - mlýn
Korespondenční lístek s rukopisem F. Voženílka:
Městskému úřadu ve Smiřicích napsal 30.5.1919 v úplné úctě Josef Voženílek
Text: Oznamuji následující osev na pozemcích od paní Ruz. Rollové najmutých: po 5 korcích pšenice, 14 korcích jetel, 1 korec louka.



  Úmrtní oznámení

Smiřice - mlýn   V zármutku oznamujeme všem našim přátelům, známým,exulantům a
krajanům, že na Boží zavolání odešel z našeho rodinného středu můj dobrý
manžel, drahý táta a dědeček, milý tchán, bratr a strýc, pan
František Voženílek,
bývalý spolumajitel Smiřických mlýnů
v Československu.
   Narodil se 14. srpna 1905 v Předměřicích nad Labem v Královéhradeckém
kraji a po komunistickém puči odešel s rodinou do exilu. Po těžkém životě v up-
rchlických táborech v Západním Německu vyemigroval do USA, kde nám svou
houževnatou pílí vybudoval nový domov. Do svého odchodu na odpočinek měl
živou účast na veškerém krajanském životě, byl členem Sdružení exulantů a Čs. Orla.
  Po krátkém pobytu v berwynské nemocnici Mac Neal lékaři u něho zjistili
nevyléčitelnou chorobu. Oslavil s námi v rodinném kruhu své nedávné 80.
narozeniny a v úterý 20. srpna dopoledne tiše usnul ve svém domově v Ciceru,
III. ( 2419 W. 53rd. Ave. )
  Pohřeb měl ve čtvrtek v 10 hod. dopol. z Moravečkova pohřebního ústavu v
Ciceru ( adresa s tel. číslem - pozn P. ), a po zádušní mši sv. v 10:30 hod. dopol. v
kostele Panny Marie Královny nebes ( 5300 W. 24th Str. ) jsme jej doprovodili na
stejnojmený hřbitov Královny nebes v Hillside.
  Děkujeme všem, kdo si na něho s námi vzpomenou v tiché modlitbě.

Marie Voženílková, manželka;
Jiří Voženílek s manželkou Mary
roz. Menšíkovou, syn;
Marie Chaloupková, dcera;
Ann, Tony, Georges a Joanna
Voženílkovi, Petr Chaloupka, vnoučata;
a ostatní příbuzní v USA, v Kanadě i v Československu                 Za kopii smutečního oznámení děkuji p. Volákovi.



Šrotovna

   Zemědělský nákupní a zásobovací závod je zemědělský podnik, ve kterém se soustřeďuje veškerá obchodní činnost pro zemědělské závody, tj. JZD a Státní statky. Jak nám název říká, provádí se zde veškerá nákupní činnost zemědělských výrobků a zásobují se zemědělské závody veškerými potřebami pro zemědělství, jako jsou hnojiva, krmiva, osiva, sadba a různé jiné hospodářské potřeby. V posledních desíti letech značně stoupla produkce živočišných výrobků. Zemědělské závody vyprodukují více těchto výrobků zaváděním nových forem výkrmu prasat, telat, hovězího dobytku, snůšky vajec, výkrmu drůbeže, zvýšení dojivosti apod. k splnění těchto náročných úkolů je potřeba mnoho faktorů a jedním z nich je zajištění dostatečného množství jakostního jadrného krmiva. Tento úkol připadl právě Zem. Nákupním a zásobovacím závodům, které vybudovaly v různých vhodných budovách výrobny krmných směsí.
   Ve Smiřicích vznikla takováto výrobna ve mlýně, po vystavění Velkovýkrmny, lidově řečeno Gigantu. Výrobnu dal do provozu Státní statek ve Smiřicích a vyráběl tam krmiva pro Gigant ve vlastní režii. Po nařízení nejvyšších státních orgánů převzal od 1.11.1965 Zemědělský nákupní a zásobovací závod veškeré výrobny krmných směsí. Tak byla tímto dnem převzata i výrobna ve Smiřicích a ZNZZ Hradec Králové začal svoji činnost na úseku výroby směsí v budově starého mlýna ve Smiřicích.
   Provozovna byla upravena na výrobnu z mlýna jen nejjednodušším způsobem. Pracovalo se zde na 3 směny, protože výrobní kapacita by jinak nestačila zásobit dostatečným množstvím krmiv Gigant a ostatní předvýkrmny a výkrmny Státního statku Smiřice. Postupně se však výrobní proces vylepšoval, takže výroba stále stoupala. Poslední větší technologická úprava se prováděla od ledna do května v roce 1969. Prováděla se při plném provozu, vlastními silami a prostředky. Po této úpravě bylo možné zavést dvousměnný provoz, při kterém bylo dosaženo výkonu jako ve třech směnách předešlých, ba ještě většího. mlýn - účet

   Přehled o výrobě od r. 1965:
1965 vyrobeno   2.000,- vg. Krm.směsí
1966 vyrobeno   2.100,- vg. Krm.směsí
1967 vyrobeno   2.260,- vg. Krm.směsí
1968 vyrobeno   2.350,- vg. Krm.směsí
1969 vyrobeno   2.380,- vg. Krm.směsí
1970 vyrobeno   2.590,- vg. Krm.směsí
1971 vyrobeno   2.610,- vg. Krm.směsí
1972 vyrobeno   2.694,- vg. Krm.směsí
1973 vyrobeno   1.525,- vg. Krm.směsí do listopadu

V současné době se vyrábí ve šrotovně asi 10 směsí, jsou pro prasata, telata, krávy.
V roce 1972 se vyrobilo 269 419 q směsí z toho měsíčně 22 451 q a denně 850,7 q.
V roce 1973 se do 30. listopadu vyrobilo 152 468 q směsí z toho měsíčně 13 880 q a denně 641, 9 q.
Směsi se pytlují nebo se přepravují volně v přepravních vozech. V roce 1973 se napytlovalo 66 578 q a volně se odvezlo 86 296 q.
Pytlovaných surovin je uskladněno 12 800 q a roční spotřeba surovin činí 47 900 q.
Volného obilí je uskladněno 24 900 q a roční spotřeba činí 115 900 q.
Zpracoval Jiří Matějček

Článek určený pro smiřickou kroniku přepsala Lucie Vacková.


Vpravo je účet od Smiřické mlýny akc. společnost Smiřice vydaný 3.1.1941 pro obchodníka Bohumila Poláka ze Semil. Ječné kroupy J/7 60 kg za 337,- K a 30 kg J/8 za 115,80 K. Příplatek za balení pod 50 kg 1,50 K, 2 papírové pytle 2,50 K - celkem 357,40 K. Zdroj internet.


Likvidace budov

Smiřice - mlýn
Fotografie pořídil p. Prostředník dne 13.2.1989 Sm. archiv.

Smiřice - mlýn
Vjezd do mlýna.

Smiřice - mlýn
Vzadu už stojí sídliště gen. Govorova.

Smiřice - mlýn

Smiřice - mlýn

Smiřice - mlýn
Na zemi leží zakroucený skluz na pytle.

Smiřice - mlýn

Smiřice - mlýn
Ing. Kupka: pohled na výtokový a odtokový kanál turbiny mlýna. Základové pilíře (dubové jehly) musily být stále ve vodě.
Stěny náhona byly vyzděny pískovcovými kvádry.


Silo

Smiřice - silo    V důsledku nedostatku skladovací kapacity ve Smiřicích a v důsledku zajištění výroby krmných směsí pro velkoodběratele bylo nutno vystavět výrobně-nákupní středisko ve Smiřicích.
   V roce 1967 zahájena výstavba areálu: silo, výrobna směsí, 3 hangáry na suroviny a hotové směsi, administrativní budova se sociálním zařízením, sklad na tekutá paliva.
   V budoucnu počítáno s výstavbou sušičky obilí, vlečky ze Smiřického nádraží.
Silo:
   stavební část v hodnotě 11.625 000 Kč
   technologická část + elektrifikace 5.889 000 Kč
   vlečka 4.695 352 Kč
   kapacita sila 19 200 t
   hlavní úkol – zásoba obilí pro mísírnu, mísírnu starou a Hradec Králové. Skladuje se též obilí pro mlýn Automat v Předměřicích a z výkupu
   stavební popis díla – 23 kruhových buněk železobetonových o průměru 6m, výška 35m, 16 asteroidů á 1 700 q obilí, velké buňky á 7 000 q obilí
   technologická část – možnost ve špičce přijímat 1 200 q obilí za hodinu na 2 příjmových linkách – tedy dva druhy obilí najednou; zařízení vyrobené TMS Pardubice, montáž Přerovské strojírny; elektrifikace SPP Bratislava; silo řízené z panelu – signalizace provozu a poruch
   péče o obilí – přepouštění z jedné komory do druhé – provětrávání vzduchem, předčištění; sledování pachu obilí, teploty v buňkách
O žních 1972 bylo vykoupeno asi 13 000 t, 1973 bylo vykoupeno asi 12 690 t
Denní výdej na mísírny 110 t obilí, měsíčně zhruba 3 000 t.
Obilí dovoz: SSSR, MLR, SLR, BLR, USA, Kanada;
silně zatížená vlečka v zimních měsících.
Zaměstnanci: 2 silomistři, skladník, 4 členové vykládky, 2 údržbáři
Důležitá kontrola obilí se provádí ve střediskové kanceláři laboratoři, která je umístěna v administrativní budově.
Hodnota uskladněného obilí je okolo 25 mil. Kčs.
Uskladněné druhy:
   pšenice krmná
   pšenice na mlýny
   ječmen krmný
   kukuřice
   oves (žito)
   ječmen sladovnický v hangárech

Sušička obilí – výstavba od r. 1971, zkušební provoz žně 1973; výroba SSSR; náklady 3,5 mil.; 350 q/hod. při stažení vlhkosti o 6 procent; technologicky zapojena na silo. Suší se jen obilí. Možnost zvládnutí žní i za nepříznivého počasí. Obsluha od panelu.
Význam: v jednom komplexu – výkup obilí, uskladnění, výroba krmiv, velkokapacitní sklad, moderní výkonná mísírna krmiv
Zpracoval: vedoucí sila

Článek určený pro smiřickou kroniku přepsala Lucie Vacková. Foto sila nahoře je ze dne 23.1.2005

Smiřice - silo
24.7.2009

Smiřice - silo
Silo bylo celé natřeno a dolněno nápisem Cerea. 17.4.2014

Smiřice - silo
V areálu přibyly nové nádrže. 31.3.2017

Smiřice - silo
Fotky převzaty ze stránky www.pawlica.cz. Firma stavěla nádrže.

Smiřice - silo

Smiřice - silo