Jaroslav Litomiský - fotograf ze Smiřic

Zpět na hlavní stránku



Jaroslav Litomiský
Protože se příjmení v matrikách i jinde vyskytuje v podobě Lytomišský, Litomyšský, Lytomiský atd.,
uvádím je na této stránce podle zápisu změny v roce 1941.

------------------------------

Jan Litomiský, pekař v Holohlavech č. 46, pekař ze Smiřic č. 4,
    syn Jan Litomiský zedníka ze Smiřic č. 34 a Kateřiny, roz. Háková z Hořeňovse č. 28
a
Anna Spurná,
    dcera František Spurný, soused (jinde mistr ševcovský) ze Smiřic č. 5 a Teresie, roz. Sehnoutková    ===> ze Smiřic č. 5
měli:
    Josef *13.9.1846 Smiřice č. 5
    Alois *14.3.1851, Holohlavy č. 46
    Jan *10.2.1854, Holohlavy č. 46
    Antonín *1.1.1856 Smiřice č. 4 †15.10.1917
    Jaroslav *4.5.1864 †24.1.1865 Smiřice č. 46

-----------

Josef Litomiský *13.10.1846, pekař ze Smiřic č. 46 syn Jana a Anny
a
Marie, dcera Jan Hofman, hodinář ze Smiřic č. 22 a Marie roz. Holeček ze Smiřic č. 16
měli:
    Paulina Marie *4.9.1885
    Jindřich Václav *17.9.1889, Smiřice č. 151 (oddán v Praze u sv. Antonína dne 5.8.1915 s Anna Zafoukova)

-----------

Alois Litomiský *14.3.1851, Holohlavy č. 46 (pekař ze Smiřic č. 53), syn Jana a Anny
si vzal 24.11.1874
Františka Kolovrátniková
     dcera Jan Kolovrátník, tesař z Hoříněvsi č. 68 a Kateřiny, roz. Dědkovy z Hoříněvsi ř. 68
měli:
Litomiská     Lidmila *22.8.1875 †10.11.1876
    Jan František *12.12.1878, Smiřice č. 53
        byl oddán 12.1.1909 v Planém n. Lužnicí s Marie Hálová

-----------

Jan Litomiský *10.2.1854, truhlář ze Smiřic, syn Jana a Anny
si vzal 23.6.1879
Anna
    dcera Jan Pospíšil, majitele hostince z Černožic č. 43 a
    jeho manželky Josefy Kotlandovy z Holohlav č. 47 ===> rodokmen Kotlant
měli
    Anna Antonie *7.6.1885 Smiřice č. 193 (byla oddána 28.10.1941 s
        Adolf Kut (Hut ?) v Praze - Vyšehrad

-----------

Antonín Litomiský *1.1.1856 Smiřice č. 4 †15.10.1917, (obchodník Smiřice č. 46) syn Jana a Anny
si vzal za manželku 6.9.1881
Marie,
    dcera Josef Hák (Hak), učitele v Žiželevsi č. 42 a Marie, roz. Jerje-ovy ze Vřešťova
měli:
    Ludmila *2.10.1884, Smiřice č. 46
    Ladislav *4.12.1886, Smiřice č. 46 (vystoupil z církve 6.11.1928 Hustopeč)
    Bohuslav Antonín *7.7.1889 †25.7.1889, Smiřice č. 46
    Matilda Božena *13.2.1891 †29.3.1891, Smiřice č. 46
    Jindřich Antonín *27.3.1892, Smiřice č. 46
        oddán dne 2.5.1918 s Antonie Karpíšková     ===> foto
            měli (jen tip - bez záruky) Jaroslav Litomiský a Jindřich
    Stanislava Anna *13.11.1893 †7.12.1893, Smiřice č. 46
    Jaroslav Jan *27.3.1895 †2.5.1895, Smiřice č. 46
    Antonín *27.1.1897 †31.7.1897, Smiřice č. 46

-----------------------------------

Jan Jan
Lístek je určený pro:

"Velmožný Pan Starosta
města Smiřice"

Poněvadž ja "Jan Litomiský zahradnický pomočník, narozen 12.12.1878 ve Smiřicích", oznamuju že mám se hlásit k odvodu dávám vědět, že jsem zaměstnán jako zahradnický pomočník v Demnia wýžná (Panstvo Skole) Východní Halič. Před 4ma neděly jsem skrze městovy starostvo v Skole žádal za povolení mě tu v Skole se stavit.
S Uctou Jan Litomisky.
Demnia wýžna 27.2.1899 Ost. Galiziena



-----------------------------------

kluci
Paní Rousková roz. Horáková mi nechala okopírovat a popsala fotografii z přestavby smiřické budovy čp. 71 (U Horáků - hostinec u nádraží začali přestavovat v r. 1929). Děti sedící zleva: sestry Slávka a ? Mařanovy, sestry Vědunka a Jiřinka Rezkovi, Jindřich Litomiský, Josef Rint (bydlel naproti hostinci) a Jaroslav Litomiský. Uprostřed stojí Josef Horák *1894 majitel domu a jeho maminka Marie Horáková roz. Jelínková z Lochenic.

kluci
Bratři Jindřich a Jaroslav v r. 1945
Jindřich zůstal ve Smiřicích, pamatuju si ho pracoval do vysokého věku v zahradnictví u pana Jecha (Hanzova ulice).
Jaroslav bydlel v Praze byl velký příznivec našeho města. Pořádal setkání rodáků.

otec
Smiřická pečovatelka s panem Litomiským otcem synů nahoře. Sm. archiv



V roce 2011 toto album pan Kupka věnoval archivu města Smiřice. album

  Pan Ing. Kupka píše:
  ,,V průběhu r. 1992 jsem dostal od p. Jaroslava (Jardy) Litomiského album fotografií upevněných v růžcích. Podle uvedených komentářů mají obrázky symbolisovat politický vývoj v letech 1938 - 50.
  Strany ani obrázky nejsou číslované, bez rukopisů. Čísla stran a foto jsem doplnil rukou kvůli případné identifikaci. Některé obrázky chybí, některé jsou evidentně zařazeny do jiné doby, než ve které vznikly."

Tyto popisy pana Kupky, spolu s originálními popisy fotografa, používám pod fotografiemi.
Paní Reichové děkuji za půjčení alba a důvěru v poctivost mé osoby.

První strana fotografií Jaroslava Litomiského z alba let 1938 - 1950




Jaroslav Litomiský často přispíval do smiřického Zpravodaje:
Zde jen malá ukázka, která se hodí k vystaveným fotografiím z 2. sv. války

francouzi Historii fotografie vpravo pan Litomiský vysvětluje v textu dole:

Jaro roku 1945

  Bylo jaro roku 1945 – končila strašná II. světová válka. Smiřická škola se musela vystěhovat a okupovali ji tzv. „národní hosté“ – utečenci před východní frontou, která se nezadržitelně valila na západ. „Národní hosty“ tvořily německé rodiny. S nimi přijeli i zajatci ( většinou to byli Francouzi ), kteří u nich pracovali jako dělníci v zemědělství a nyní při útěku byli kočími jejich povozů. Za těmito rodinami šly různé menší skupinky a v nich se ztráceli i různí zajatci. Ti využili každé příležitosti k tomu, aby se odpoutali od svých pánů. Na svůj vrub se snažili utíkat domů do své vlasti nebo do hor a lesů k partyzánům. Ve Smiřicích mezi takové uprchlíky patřili převážně francouzští zajatci. Se dvěma z nich jsem se důvěrněji seznámil i já. Byli nemocní a chtěli utéci. Nejdříve potřebovali důkladné lékařské ošetření. Oba chlapíky jsem proto jedné noci přivedl do ordinace MUDr. V. Pultra, který jim kromě potřebného ošetření poskytnul ještě jídlo a peníze na cestu. Odešli a zůstalo po nich jen několik fotografií. Jejich další osud mi není znám.

  Ale přišly i dramatičtější okamžiky. Fronta se blížila stále víc a před ní šly Pochody smrti. Stále jsou ještě dobří pamětníci, kteří vědí, co to bylo - pro ně jsou to nezapomenutelná chvíle. Pracoval jsem tehdy jako mladý praktikant ve smiřických mlýnech. Mlýny tehdy byly středem všeho, co se v kraji šustlo. Ať už šlo o černé mletí a nebo účinnou pomoc různým lidem. Pomáhalo se hlavně těm, kteří měli někoho ve vězení.
  Jednoho dne jsme se dověděli, že naším krajem jdou pochody zajatců, kteří trpí nepředstavitelným hladem a všemi trýzněmi, která jen mohou doprovázet válečné zajatce. Proběhla krátká porada, jak by jim bylo možno pomoci a hned bylo rozhodnuto.
  V prvé řadě nařídil Fanouš dodávku mouky všem smiřickým pekařům - v dostatečném množství. Pekaři se dali ihned do práce, aby napekli mimořádné množství chleba. Všichni svorně pekli, pomáhali jeden druhému a dílo šlo rychle od ruky. Mezitím byla neviditelným telegrafem zorganizována sbírka šatstva a obuvi a všechno se shromažďovalo ve mlýně. Pamatuji to jako dnes, jak nám různí i neznámí lidé nosili vše, co jen trochu mohli postrádat, pro ty, kteří za nás ještě nedávno bojovali. Lidé nosili i novou obuv, šaty, šály a rukavice - všechno se to náramně hodilo promrzlým a zbídačelým zajatcům. Sešlo se toho velká hromada. Řezníci dodali uzeninu i maso a smiřický lihovar nás zásobil různými likéry. Každý přispěl tak, jak nejlépe a nejvíce mohl.
  Byl večer a všechno bylo připraveno. Věděli jsme, že zajatci budou ráno ve Všestarech. Všestarskému starostovi jsme zavolali, že ráno přijedeme a aby zařídil vše, co uzná za vhodné. Byl jsem tehdy ještě svobodný chlapec a bylo jednoduše rozhodnuto, že se zásobovacím konvojem pojedu ráno do Všestar já. Večer, trochu vzrušen, jsem šel brzy spát a ráno již ve čtyři hodiny jsem byl ve mlýně.
   Zde již čekal povoz s koňmi. Se mnou jel dobrý, poctivý a naprosto spolehlivý chlap - Franta Pánek. Přisedl jsem a již se jelo. Na voze jsme měli naloženou celou sbírku šatstva a obuvi. Stavili jsme se u všech pekařů a zde naložili čerstvý voňavý chléb. Vyjeli jsme - za chvíli jsme již měli Smiřice za sebou. Státní silnice byla opuštěná, byla ještě tma a my jsme jeli pomalu do Všestar. Každý z nás se zabýval v duchu svými úvahami a hlavně přemýšlel, jak to dopadne. Měli jsme na paměti, že v Kuklenách jedna paní hodila zajatcům housku a němečtí vojáci ji za to zle zřídili pažbou. Slyšeli jsme i jiná málo povzbuzující zvěsti o řádění Němců.
   S prvním rozedněním jsme dorazili do Všestar. Vyhledali jsme starostu, který nás zavedl k německému doprovodu zajatců. Již cestou jsme viděli prvé ubožáky, zde byli většinou Jugoslávci, Rusové a Angličané. Jako teď vidím, jak nemocné zajatce vezli na vozech vystlaných slámou. Moje úloha byla vcelku prostá. Německý doprovod jsem musel upokojit kořalkou a kusem masa a tím odvést jejich pozornost, abychom vše ostatní mohli předat zajatcům. Moje úloha se podařila, protože i Němci samotní již byli vyhladovělí, utahaní a hlavně morálně zdeptaní - v té době už i oni věděli, že válka je naprosto vyřešena. Stravu pro zajatce neměli a tak nakonec byli dokonce i rádi, že jsme se o zajatce postarali. Vždyť i oni sami se při tom „svezli".
   Při předávání naší pomoci jsme vždy jednali s jakousi samosprávou zajatců. Vím bezpečně, že darovaných šatů využilo mnoho zajatců k tomu, aby se mohli ztratit do lesů, kde zůstali až do konce války. V Habřině například byli Angličané, o která se vzorně staral pan Sehnoutka.
   První úkol pomoci zajatcům byl zdárně splněn a vše bylo v pořádku předáno zajatcům. Druhý den se všechno opakovalo - pomoc jsme však tentokrát vezli do Rozběřic. Zase jsme vezli šaty, boty, svetry,chleba, pečivo - vše, co jsme mohli sebrat. I v Rozběřicíoh nás starosta zavedl k německému velení. Zde už předání neproběhlo tak hladce - Němcům se nelíbilo, že zajatcům předáváme civilní šaty. Tentokrát jsem jel s jiným kočím. Byl jím Josef Bozo. Dobrý chlapík z jižního Slovenska. Když se jej Němci na něco ptali, začal mluvit maďarsky. Když chtěl, nikdo se s ním potom nedomluvil. Svým příslovečným klidem dokázal kohokoliv přivést z míry. Vysvětlování tedy zůstalo plně na mně. Dalo mně hodně práce vydrmolit německy, že svou pomocí ( i civilním ošacením ) sledujeme pouze pomoc strádajícím lidem. Nakonec opět nejvíce pomohly láhve punče - vše zakryly a spokojenost byla naprosto všestranná.
   "Pochody smrti" pokračovaly dále. Vím, že podobné sbírky jídla i ošacení byly pořádány i v dalších místech. Telefonicky jsme zavolali na další místa zastávek pochodu a lidé všude pomáhali a dávali vše pro zmírnění utrpení. Zajatcům to pomohlo. Fyzicky i duševně se zotavili. Civilní oděvy jim pomohly "odpoutat se od nepřítele". To bylo tehdy okřídlené rčení, které však mělo jiný význam. Zajatci - stateční chlapíci snadněji přežili poslední a stále ještě nebezpečné chvíle války. Přežili je v našich lesích a v době revoluce nám na oplátku pomáhali oni.
  A to byly moje první jarní dny před 45 lety, které stále vidím jako dnes před sebou. Byly to chvíle krásná i smutné. Takové, že se na ně nedá zapomenout. Chvíle, které nás všechny spojovaly dohromady. Všichni jsme tehdy měli jen jeden cíl - všemožně pomoci při uspíšení konce války. Proto jsme také pomáhali zajatcům, kteří procházeli naším krajem.
  Pomáhali prostí lidé, lékaři, řemeslníci - všichni lidé dobré vůle. Všichni viděli blížící se svobodu, jejíž zrození bylo zaplaceno krutou daní - životy mnoha našich spoluobčanů.
  Ze vzpomínek Jaroslava Litomiského



Další články ze smiřického Zpravodaje:
  Kde ty doby jsou, kdy se přiblížil tam u nás doma ten očekávaný den a hodný světec přinášel dárky ...
  Jednoho dne mne požádal můj šéf - mlynář František Voženílek, abych zorganizoval pořádnou mikulášskou – ne moc svatou – nadílku a čertovskou výplatu. Spojil jsem se s vrátným od Malburgů, s velkým ochotnickým hercem Tondou Šimkem. Hned jsme začali s přípravami. Musel to být Mikuláš par excellence!! Byla doba nejkrutější války. Nadílka byla proto všude jen přiměřená. Pár kilo hrubé mouky jako malou pozornost jsme dali panu děkanu Řezáčovi (nevím, zda si jeho jméno pamatuji dobře) a on nám zapůjčil patřičné „svaté“ oblečení pro Mikuláše. Já jsem dělal čerta a protože nebyly žádné škrabošky, muselo postačit pořádné divadelní nalíčení a paruky. Prostě jsme byli ukázkoví Mikuláš s čertem. Řada poptávek po našich službách se velmi rozšířila. Bylo i dosti žádostí o „nápravu“ dětí domluvou a semtam i vyšleháním. Jak jsme to měli všechno v jednom večeru stačit? Mlynář nám zapůjčil kočár s dvojspřežím. „Řidičem“ nebeské výpravy byl pan Pánek starší. Nejprve jsme byli dopraveni do maskérny, kde se organizace ujala pracovnice mlýna paní Špátová. Tato paní byla velkou Sokolkou, která obětovala i svůj život Sokolu a sokolské myšlence.
  Vyrazili jsme. Jako první jsme navštívili děti pana Voženílka - Jirku a Mařenku. Dále jsme navštívili Karpíškovi, Fátovi a další. Že budeme mít mohutný a hlučný doprovod ostatních dětí, to jsme správně předpokládali. Vzali jsme to proto hezky rychle. Nezapomněli jsme navštívit i holohlavská známá děvčata. Všude bylo radosti a legrace víc než dost. Odměnou pro světce byla většinou lahvička od Malburgů. Horší bylo, že světci nemohli přirozeně odmítnout štamprlátka pro zahřátí. Dovedete si jistě představit, že ke konci to s námi vypadalo všelijak…
  Pamatuji se ještě, že poslední zastávka byla u Zahálků. Tam už jsme zcela proti pravidlu zpovídali děti, zda je rodiče nezlobí a vycházejí jim – dětem - vstříc. Pan učitel Petr Zahálka byl trochu překvapen, ale i zde nakonec všechno dobře dopadlo.
  Potom už se jelo do mlýna - do maskérny. Následovalo převlečení do „civilu“. Trochu potřísněná roucha a mitru jsme hodili do kufru a jelo se domů. Ale nebylo to tak jednoduché. Dnes by se řeklo, že jsem dostal dva bodyguardy – Čapka a Bouzu. Tito mlýnští pracovníci mě poprvé a jistě i naposledy v životě pro pořádek dovedli až domů a předali…. Tatínek se jen potutelně usmíval, maminka se vysmívala a bábinka – aby se neřeklo – nadávala a hartusila. Nakonec mi dala k posteli kýbl a zhasla světlo. Tím pro mě skončilo mikulášské nadělování.
  Potud to byly srandičky. Málo, hodně málo lidí tehdy asi vědělo, že uvedený mikulášský den mohl být pro Smiřice dnem nejtragičtějším.
  Druhého dne ráno jsem si, poněkud unaven, vzal ve mlýně na dvoře službu. Byl zrovna velký mráz. Po chvilkách jsem chodil trochu nakrmit ryby na mlýnská česna. Jako jeden z mála smiřických lidí jsem se dověděl, co se v noci přihodilo i jaké to mohlo mít následky!
  V mikulášské noci nějaký dobrák - vlastenec - asi chtěl změnit dějiny nebo ukončit válku. Tehdy jezdily po železniční trati velké vojenské transporty. Ten dobrák položil na koleje u Hlíňáku asi 30 centimetrů dlouhý štíhlý klín. Mělo dojít k vykolejení vlaku.
  K tomu by došlo v nejhorší kruté válečné době. Bylo to krátce po vypálení Lidic. Těžko si dnes představit, jaké následky to mohlo mít pro Smiřice a jejich občany! Ještě štěstí, že si toho všimnul nějaký další chodec, který klín z kolejí sundal a odevzdal na železniční stanici. Málo lidí o tom vědělo a nikdo se o tom raději s nikým nebavil. Nastalo absolutní mlčení a všichni doufali, že se na to bez následků zapomene.
  Skončilo to dobře. Klín byl uschován u přednosty stanice. Po válce ho správce smiřického muzea pan Vorel ukazoval. O jeho dalším osudu nevím nic. Škoda, že nyní muzeum (Pamětní síň) ve Smiřicích není. Byly tam uloženy velmi zajímavé věci a docela by mě zajímal jejich osud.
   Jaroslav Litomiský, Praha



  V jednom ze starších čísel Zpravodaje se zmínil p. Jaroslav Litomiský z Prahy o klínu, který měl vykolejit vlak v období II. světové války. Pana Litomiského zajímal osud uvedeného klínu. Ano, ten klín by měl být uschován v depozitáři městské pamětní síně. Jedná se o 60 cm dlouhý kovaný kus železa, široký cca 6 cm a od nájezdové strany vysoké cca 5 cm stoupající do výšky možná 7 cm. Dle názoru železničářů jde o nástroj ne příliš dokonalý. Při prostém položení na kolejnici by pravděpodobně spadl již otřesy, způsobenými jízdou blížícího se vlaku. Neměl totiž žádné běžně používané úchytky ani klínky. Bylo to dílo nepoučeného vlastence, který projevil značnou odvahu, protože chodit za války s takovým kusem železa po kolejích bylo o život. Pochopitelně, že projevil i velkou nerozvážnost. V případě vykolejení vlaku by za sabotáž hrozilo i mnoha nezúčastněným – vlastně nejvíce jim – ze strany německých úřadů ztrestání ve značném rozsahu. Pane Litomiský (Jarko), po delší době Ti rád odpovídám a věřím, že klín ještě neskončil ve „šrotu“.
  Ing. Lubomír Kupka



pohled Se jménem fotografa jste se mohli setkat i na pohlednicích. Zde například z pohledu Nového Města nad Metují

Za fotografem je mnoho jiné práce, zde například:
Z kroniky města Neratovice – rok 1978 „12. ledna – Na knižním trhu se objevila dlouho očekávaná publikace o Neratovicích. Textovou část o včerejšku, dnešku a zítřku našeho města napsal Miroslav Slach, autorem více než 100 barevných a černobílých fotografií je Jaroslav Litomiský. ...
nebo:
Zbraslav : Sborník / Úvod: Jaroslav Kovář ; Fot.: Jaroslav Litomiský, Jiří Chlumský Praha : Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1977



Jaroslav Litomiský
Přebírání ocenění v soutěži Interkamera v roce 1979. Foto Prostředník

Jaroslav Litomiský
Vernisáž 30.9.1981.
Fotografie je přetištěná ze stránky www.galerietousek.cz

sraz rodáků
Jaroslav Litomiský s Luďkem Munzarem 18.5.1988 při setkání smiřičáků v Praze.

Jaroslav Litomiský
Jaroslav a Olga Litomiských
mají čest Vám oznámit Zlaté 50-ti leté výročí svého sňatku, které společně oslaví se sňatkem vnučky Michaely.
(Michaela Molnárová a Mark Andrew Osborne se vzali na Karlštejně 23.10.1998)

Jaroslav Litomiský

Jaroslav Litomiský
Olga a Jaroslav Litomiský 23.10.1998 při oslavě 50 let společného života. Foto Prostředník

Jaroslav Litomiský
23.10.1998



dopis Panu Litomiskému jsem v roce 2009 napsal dopis s prosbou o fotografie a psaní pro tyto stránky. K tomu už bohužel nedošlo.
  Dostal jsem ale od Jaroslava milý dopis:

  Pha, 12.2.2009
Vážený příteli,
  nejprve hezké poděkování za milý dopis a zájem o devadesátiletého dědka, pro kterého dnes je již všechno náročné asi jako vyzobat na stroji tento dopis a proto se za vše omlouvá, předem. Děkuji Vám, za zájem o mé žívoření a musím Vás hned z kraje zklamat, že veškeré fotoalba a pod. nesmysly mám uložené na chatě v Kersku, kam se dostanu až o Velikonocích. Pokusil bych se potom něco zajímavého vybrat a druhý pokus přemluvit pana vnoučka aby to zachytil a já abych to mohl poslat. Píšete, abych napsal nějaké povídání o sobě vzhledem ku Smiřicům. Toho by bylo moc a moc a mne v tý devadesátce to již trochu nejde a je to pro mne těžké. Devadesátka a nemoc k tomu, to je až blbé, ale nemůžu za to.... až se na jaře dostanu do Kerska k albumu, tak něco naleznu, dám to klukovi k ofotografování a poslal bych Vám to.
  Jsem rád - že jsem rád a co Vám mám více říkat při této skutečnosti.... Jakmile něco seženu, dám to zvěčnit a Vám to zaslat, ale zatím mne omluvte, devadesátka je hezká, ale pro zdravého a slušného chlapa.... podpis
  Přeji Vám hodně zdraví a úspěchů a spokojenosti, pozdravujte ode mne nezapomenutelné Smiřice, které se ku mně ne vždy zachovaly slušně, ale to se týká rodinných klepů a blbých záležitostí, ale takový je i život.
  Zažil jsem toho dost dobrého i méně, prožil jsem události a situace, které nemohl jiný prožít, a to v době velmi napjaté a nebezpečné, ale čo bolo, to bolo terazky jsem prastarý dědek málo zdravý !
  Jakmile se dostanu k albumu, něco vyberu, kluk to ofotí a já odešlu.
  Přeji Vám hodně zdraví a spokojenosti a zdraví Vás - podpis

Jaroslav Litomiský    úmrtí
Jaroslav Litomiský byl první předseda Pentax klubu, který spoluzaložil
Odešel po dlouhé nemoci v neděli dne 18. října 2009 ve věku 90 let.
Jménem rodiny manželka, dcera a syn s rodinami.
Foto vlevo od p. Voláka.