Smiřice - Ochotnické divadlo

---

SDO Hanka

1868 - zal. učitel Petr Pavel Skořepa

---

Studentský spolek Krakonoš

1898 - 1901
1898 - Ladislav Stroupežnický: Zvíkovský rarášek

---

Divadelní (později Dramatický) kroužek jednoty Sokolské

1904 - 1947

---

Pěvecká jednota Hanka
stránky o pěveckých souborech Hanka a Zora.

1907 - 1910

---

Žáci obecné a měšťanské školy

1910 - 1913

---

Tzv. Kroužek mládenců Rovnost
fotografie.

1921 - 1923 (předchůdce pozdějšího Spolku div. ochotníků Jirásek )
- spolupracoval s pěveckou jednotou Hanka
- objevují se i později známá jména režiséru a herců ( Jos. Materna, Jiří Lefnar, Adolf Novák, Josef Pfeifer, Ant. a Jindřich Krejčí, říd. uč. Pacák, Fr. Ceral, M. Jirásková ...)

---

Dramatický odbor Dělnické tělocvičné jednoty

1921 - 1939
A. H. Řehoř: Jménem jeho veličenstva ( 16. 3. 1924; R: Jos. Šeda; H: Richard Vořechovský, Růžena Krausová, Josef Svoboda, Václav Řehák, Josef Labík, Oldřich Vít, Václav Horák, František Malý, Bedřich Šturma, Josef Slezák, Josef Kudr, Oldřich Šubrt, děti ( některá jména známá i později - např. Rudolf Malík, Anežka Mládková, Bohumil Klíž ) aj., hudba kapelníka p. Čertnera
Ladislav Stroupežnický:Mikuláš Dačický z Heslova ( aktovky Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová; 12. 3. 1939 )
Objevují se další jména: Antonín Šimek, Josef Šeda, Stanislav Havel, František Dušek, Bohuslav Dvořák ...

Divadelní hra Půlnoc 21.6.1924.

---

Divadelní spolek Osvěta pro Smiřice, Holohlavy a okolí
fotografie

asi 1922 (?)
údajně je vázán na československou církev
- Jos. Pultr, Hynek Hanuš ...

---

Skupina katolické mládeže pro Smiřice a okolí

1924 - příležitostně

---

Jednota mládeže církve českomoravské ve Smiřicích
výpisy z jednatelské knihy a fotografie

1941 - 1942

---

Divadelní spolek Jirásek, později Jednota div. ochotníků „Jirásek“, člen ÚMDOČ

od roku 1924 až do první poloviny 60. let
- ve dvacátých a třicátých letech činnost velmi bohatá, spolek zval často k hostování ve svých inscenacích i přední pražské herce ( J. Plachta, J. Dohnal, E. Kohout, J. Vojta, A. Nedošínská, O. Scheinpflugová, Z. Baldová aj. )
Knoblock: Faun (?) - s hostujícím E. Kohoutem
M. Achard: Život je krásný ( asi 1929 ) - s hostujícími E. Kohoutem a O. Scheinpflugovou
V. Werner: Červený mlýn ( 6.4.1941 ) - s hostujícím J. Vojtou
Mannfried Rössner: Modrý démant ( 11. 1. 1942; R a S: Hynek Hanuš; H: Jiřina Rezková, Mil. Jirsáková, František Ceral, V. Kubec, František Sláma, Josef Bureš

z dalších uváděných titulu:
Alois Jirásek: F. L. Věk ( dramatizace ), Lucerna, Otec, Vojnarka
Ladislav Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic Mikuláš Dačický z Heslova ( Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová ), Na Valdštejnské šachtě
Jaroslav Kvapil: Oblaka
Karel Čapek: RUR, Věc Makropulos
Fr. Xaver Svoboda: Poslední muž,Olga Rubešová
Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša
Fr. Šamberk: Podskalák
Frant. Langer: Velbloud uchem jehly, Jízdní hlídka
Vilém Werner: Lidé na kře
A. N. Ostrovskij: Bouře
Marcel Pagnol: Malajský šíp
M. Maeterlinck: Stillmondský starosta
Oskar Wilde: Salome
i operety - J. Stelibský: Bílá orchidej
Jára Beneš: Na tý louce zelený
a další


Dopis spolku Hanka z roku 1934.


Hlavička dopisu z roku 1945.

---

Časopis Pokrok
Týdeník republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu pro župu královéhradeckou
14.8.1924
Loupežník ve  Smiřicích.
   Nestalo se nikterak náhodou, že sibiřští mládenci vybrali si na den 10 srpna pro své divadlo v přírodě v zámeckém parku tuto Čapkovu hru o třech dějstvích. Jednak kroužek “Rovnost”  konečně cítil, že je nejvýše na čase se vzchopit, aby plodná činnost jeho docela neusnula, jednak povzbudil je asi příklad studentů podzvičinských dne 27 července. Mládí je totiž to, čeho má mužská omladina  smiřická nadbytek. Bylo to patrno nejen u pokladny, kde padaly místy za některými návštěvníky čiperné (či peprné?)  poznámky, ale především na celkovém uspořádání hry. Jestliže Loupežník p. Nejedlého,  vystupoval jako host, ovládal svoji úlohu dokonale, byla mu slč. Štěpánová velmi šťastně vyhovujícím protějškem. I Fanka. (slč. Hemelíková)  a Šefl páně Rezkův  byli zdařile podány s plnou dávkou přirozené životnosti. Ostatním sice buď malinko  (obyčejně na masce) scházelo, anebo podali nadbytek, jak u mladých sil ani jinak by ti nemůže. Tak příkladně starostu a souseda nebylo třeba maskou a smíchem tolik karikovat. Ale přesto souhra,  až na 3 kg za scénou přicházející herců byla nanejvýše uspokojivá a představení úspěšně skončilo. Výnos na sochu p.  prezidenta bude nemalý.
   Jsme si jisti, že přijdeme naprosto nevhod s poznámkou, že místo nevyhovuje, ale “stáří”  nám nedá než ujmutí se bezbranného obecenstva a připomenutí smiřickému mládenectví trochu nemilé zodpovědnosti: Přes to, že ceny k sezení byly dosti vysoké, Nedala jsi pořadatelství se zřízením sedadel ani to nejmenší lámání hlavy, neboť všechna sedadla, jako všude tam, kde se neví, co to je stavět divadlo v přírodě, byla skoro ve stejné výši, takže každý, chtěje viděti, tlačil se napřed a lidé z druhých sedadel raději obklopili jeviště, jež bylo diváky obsypáno kolkolem jako v cirku. Zadní obecenstvo, stojící za sedadly, málo vidělo a pro šum stromů vůbec nic nerozumělo, z čehož byla veliká nespokojenost. Nadto pořadatelé mezi hrou přebíhali před obecenstvem, rušit Se veškerý umělecký dojem, A vedle herců produkoval se na jevišti také fotograf, který stál s aparátem na pravé straně číhal, kterou scénu z flanky by “vzal”.  Děkujeme za podobné mravy, pak ale přestává být i divadlo divadlem, a bylo by lépe, kdyby ti, kteří touží tolik, aby byly ceny za tepla vybejsknuty areály přímo pro - biograf. Ješitnost je totiž vlastnost úplně neumělecká a vyznačuje obyčejně onen druh mládí, který je blíže označen v prospektu divadelním. Tady, aby bylo vše v pořádku, aspoň o znáníčko méně toho lehkomyslného, drzého mládí Čapkova, jež v úvodním slově doporučoval velmi pěkně p. M.  Lederer,  neboť nejsme už přece – malé děti

--------------------------

30.10.1924
Žižkovy oslavy ve Smiřicích.
Místní Osvětová komise stává se ve Smiřicích stále závažnějším činitelem kulturním a bohdá tmelem i v jiných směrech. Uspořádala v neděli 26 října odpoledne  (pro děti),  večer a 28 října večer představení Žižkovu smrt od J.J. Kolára  a předním odpoledne slavnosti průvod i tábor lidu, na němž proslovil řeč správce pivovaru legionář pan Vávra. Není divu, že slavnost přes sychravé počasí mi zahřál seznámení tě, je však co říci, že divadelní činovnící tentokráte konečně na  jednotné základně národních oslav  svorně se sešli. Nedávno totiž smiřičtí ochotníci, zatímco v okolí dobrovolní harcovníci a pokušitelé musy Thalie  oddávají se sladké lenorce, vypravili již třetí představení v letošní  časné sezoně. Staré hříchy od Štolby, tentokrát pod firmou:  dramatický kroužek Jirásek (člen ÚMDOČ). Čím to bylo tím pozornější, že mlénský kroužek Rovnost měřil nedlouho předtím svoji sílu rovněž na veselohře Peg  mého srdce, ale, poněvadž ani na tuto hříčku jeho síly nestačily, nebo proto, že inspirace ke hře přišla z kruhů vnějších, bylo v ní hostováno. “Jirásek” však obešel se bez hostí a dopadlo to také dobře, – až na tu kasu. V té věci dlužno podotknouti,  že také soc demokrat a hraji pro své příslušníky a přívržence, je tudíž považována divadelní činnost ochotnická zdejší za politicum určitých stran a podle toho také bývá návštěva, neboť divadelní příznivci zdejší dělí se pak na tři části, podle toho, které sdružení hraje. O Žižkově smrti toho však nebylo, jelikož hráli všichni ochotníci spojenými silami. Tím se stalo, že přestavením dosaženo určitého stupně divadelní úrovně, která učinkujícím sloužila ke cti. Jindy ovšem bývá hodnota kusu i jeho provedení ceny velmi problematické. Přehled sílu Žižkově smrti ukázal jasně, že chtějí-li smiřičtí  ochotnici hrát hry slušné a pěkné, mají právě asi tak sil na menší ochotnický spolek a že stěžejní síly jsou rozstříknuty po všech třech divadel. skupinách (Rovnost, Jirásek, soc. dem.). V přítomné hře nejlépe si vedli pp. Krejčí (Žižka), Votýpka (Jetřich), Vácha (Půta), Racek (Petrýdes) atd. Režie a video ovšem nemohli všechny obtíže za  dnešních okolnosti překonati, neboť umění  vyžaduje rovnost, svornost a svobodu, ale také uměleckou kázeň a sebezapření. S těmito vlastnostmi po delší době přichází teprve sladění celku, souhra, oprava jeviště, lepší výprava atd. A to nelze  od smiřických ochotníků dnes ještě žádati. Bylo učiněno vše, co možno, ale z toho, co až dosud divadelního ve Smiřicích jsme viděli, nutno upozorniti,  že je v zájmu cti města Smiřic, aby se strhly kastovní zdi v záležitostech  kulturních, zejména divadelních a ve Smiřicích ustavil se řádný divadelní spolek, k němuž by se přihlásili všichni ti, jež mají vážnou divadelní snahu. Jak je to záslužné, když těleso může se honositi nádhernými výsledky jako sokolovský orchestr, jenž vedle prologu sl.  Marty Beranové  byl nejkrásnější ozdobou večera.

---

Mladá scéna

za okupace - až asi do r. 1947
- soubor mladých lidí ( studenti, dělníci ) - nové formy a metody v dramatic. práci, alegorická forma, kterou si vyžadovala doba
Recitační pásma
Macháček: Ženichové
Balady K. J. Erbena, V. Dyka, J. Nerudy, J. Vrchlického aj. Jde vlna za vlnou (1944)
J. Drda: Jakož i my odpouštíme ( v představení hostoval O. Sklenčka )
- v souboru působili: Milan Obst, Jos. Němec, Karel Novák, Vladimír Hájek, D. Julišová aj.
- po válce pokračovala studentská část souboru ( odešli studovat na vysoké školy ) v Praze a ve Smiřicích ještě hostovali v r. 1947 s inscenací staročeské lidové hry Komedie o Františce

---

Po r. 1945

První poválečná léta znamenala velký rozmach smiřického ochotnického divadelnictví

Školní představení

11.4.1948: Vašík, malý hrdina ( R: Ladislav Černý ) - hrály děti 5. třídy a s nimi tehdy asi čtrnáctiletý Luděk Munzar
1949 J. Plíva - J. Harapát: Za pokladem ( R: Ladislav Černý ) - hrály děti 4. třídy
1950 Jar. Průcha : Frantíkovy trampoty ( R: Ladislav Černý ) - hrály děti 5. tř. a další

---

Divadelní kroužek při MS ČSM

- pořady v místním rozhlase
Frant. Hrubín / Ludmila Burešová: Šípková Růženka ( 26. 12. 1955; R: Hynek Hanuš a Bohumír Hradský; H: Jana Motyčková, Miloš Sláma, Iva Zilvarová, Jana Slámová, Magda Drábková, Eva Munzarová, Vladimír Řízek, Miloš Dvořák, Ladislav Bureš, Zdena Karlová, Míla Čechová, V. Boušková, Miloslava Dohnálková ad. )

---

Pokračovala práce Dramatického odboru „Jirásek“

( nejdříve zřejmě jako samostatného spolku, posléze jako souboru ZK ROH Lihovaru a od roku 1955 jako součást ZK ROH Státního statku )

Lad. Stroupežnický: Naši furianti

Alois Jirásek: M. D. Rettigová

A. N. Afinogenov: Mášenka - 1950

A. Kornijčuk: Makar Dubrava

B. Benešová / E. F. Burian : Věra Lukášová

Lope de Vega: Vzbouření na vsi ( Fuente Ovejuna )

Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba (28. 9. 1947; R: Hynek Hanuš, H: St. Šimková, D. Hlaváčová j.h., S. Hlaváčová j.h., Jos. Němec, Vladimír Hájek, Karel Malý, B. Špryňar, Karel Novák, Adolf Novák, M. Petrová, Jos. Půr)

Na konci 40. let hrál v souboru Josef Velda ( pozdější člen DP v Mostě a posléze člen činohry Národního divadla ); na přelomu 40. a 50 let zde začínal i Luděk Munzar, později člen činohry Nár. divadla.

14. 10. 1950 se konalo ve Smiřicích představení Stroupežnického Našich furiantů, které připravili ochotníci Jaroměřska a hráli v různých místech - ze smiřických ochotníku v něm hráli: F. Dušek, A. Šimek, J. Pultr a pí. Melicharová

Leon Kruczkowski: Odvety (27. 10. 1950; R: Hynek Hanuš, H: Vladimír Hájek, Frant. Sláma, M. Melicharová, D. Váchová, Jos. Petříček, Antonín Šimek, L. Patáková, Frant. Dušek, M. Pavlíková, Jos. Brentner)

Ladislav Stroupežnický: Zvíkovský rarášek + Paní mincmistrová - asi 1955

Václav Kliment Klicpera: Hadrián z Římsu ( 5. a 6. 5. 1956; R: Bohumír Hradský; H: František Dušek, M. Bednářová, Ladislav Bureš, Bohumír Hradský, Josef Brentner, Josef Bureš, Hynek Hanuš, Vladimír Hájek, Miloš Dvořák, Miloš Sláma )

Karel Čapek: Loupežník ( 22. 7. 1956; R: Hynek Hanuš; H: Frant. Dušek, Iva Zilvarová, Alena Malá, Václav Křeček, Zdena Burešová, Jiřina Jirousková, Irena Hradská, Josef Brentner, M. Janhubová, Josef Pultr, Bohumír Hradský, Ladislav Žižka, Vladimír Pospíšil, Josef Bureš, Miroslav Pácalt, Miloš Dvořák, Zdeněk Fikar, František Sláma aj. ) ( Představení bylo hráno v přírodě - v zámeckém parku ve Smiřicích )

Ema Řezáčová: Jana ( 10. 11. 1956; R: Vladimír Hájek; H: František Dušek, Miloslava Dohnálková, Miloš Sláma, Jana Motyčková, Jana Slámová, Miloš Dvořák, Vladimír Pospíšil, Zdeněk Fikar, Hynek Hanuš, Josef Brentner, Irena Hradská )

Mona Brandová: Malajská romance ( Vetřelci ) ( ? 1957; R: Bohumír Hradský; H: Marie Langrová, Václav Křeček, Oldřich Pozdílek, M. Švorcová, Josef Brentner, Jiří Šámal, J. Pácalt, Jiřina Jirousková, František Sláma aj. )

Honoré de Balzac / J. Palovic a L. Daneš: Evženie Grandetová ( 13. 4. 1957; R: Hynek Hanuš; H: František Dušek, Zdena Burešová, Alena Malá, Vladimír Hájek, Miloslava Dohnálková, Vladimír Pospíšil, Josef Brentner, Ladislav Žižka, Bohumír Hradský, Jiřina Jirousková, Miloš Dvořák )

Marie Kubátová / V. Strejčková - V. P. Mlejnek: Jak přišla basa do nebe ( 20. 10. 1957; R: Vladimír Hájek; H: Ladislav Žižka, Ladislav Bureš, Zdena Burešová, Marie Langrová, Josef Brentner, Miroslav Pácalt, Jiřina Jirousková, Hynek Hanuš, František Dušek, Miloš Dvořák, František Sláma, O. Říha, Josef Pultr, Jaroslav Hojný, Josef Bureš, Ladislav Cölba, Míla Čechová, Jiří Šámal, Bohumír Hradský, Vladimír Pospíšil, Josef Lukášek, J. Říha aj. )

Eduard Fiker: Padělek ( 1957; R: Hynek Hanuš; H: Zdena Burešová, Bohumír Hradský, Ladislav Bureš, František Dušek )

Dymphna Cusacková: Ráj v Tichomoří ( 17. 5. 1958; R: Hynek Hanuš a Bohumír Hradský; H: Bohumír Hradský, Zdena Burešová, Jana Heřmanová, Josef Bureš, M. Švorcová, Ladislav Bureš, Jiří Šámal, Ladislav Žižka, Oldřich Pozdílek, František Dušek, Jiřina Jirousková, Alena Malá, Jaroslav Hojný, Miloš Dvořák, Miloš Sláma )

G. Weisenborn: Dva andělé sestupují ( 12. 9. 1959; R: Bohumír Hradský; H: František Černý, Alena Malá, Ladislav Bureš, František Dušek, Ladislav Žižka, Jiřina Jirousková, Josef Bureš, Zdena Burešová, Vladimír Pospíšil aj. )

Peter Karvaš: Meteor ( 1959; R: Bohumír Hradský; H: František Dušek, Vladimír Hájek, pí. Coufalová a Vladimír Pospíšil )

Václav Štech - M. Horníček: Třetí zvonění aneb Svatba pod deštníky ( 1960; R: Bohumír Hradský; H: Frant. Sláma, Vladimír Hájek, Frant. Dušek, Ladislav Žižka, Miroslav Pácalt, Jiřina Jirousková, Jana Slámová, Josef Bureš, Vladimír Pospíšil ad. )

Peter Karvaš: Půlnoční mše ( 9. 5. 1960; R: Hynek Hanuš a Bohumír Hradský; H: František Dušek, Alena Malá, Ladislav Žižka, Josef Brentner, Bohumír Hradský, Irena Hradská, Ladislav Bureš aj. )

J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku ( 30. 7. 1960; R: Ladislav Bureš; H: František Černý, Josef Bureš, Petr Ducháček, Stanislav Čížek, František Dušek, Ladislav Žižka, Marie Langrová, Vladimír Pospíšil, Ladislav Špaček, Frant. Dušek ml., Josef Šebek aj. )
( Představení bylo hráno v přírodě - v zámeckém parku ve Smiřicích; též na zájezdě )

Alois Jirásek: Lucerna ( 1962; R: Ladislav Bureš; H: Josef Brentner, Alena Malá, Zdena Burešová, Bohumír Hradský, Hynek Hanuš, Stanislav Havel aj. )

V této době - konec 50. a zač. 60. let - byly uvedeny ještě mimo jiné tyto inscenace ( bez přesného chronologického zařazení ):
V. Werner: Hrdinům smutek nesluší ( R: Hynek Hanuš; H: Josef Brentner, Irena Hradská aj. )

Pavel Fiala / Bohumír Vaňous + další autoři: Kabaret o myšilidech ( 1962 nebo 1963; R: Vladimír Hájek; H: Míla Jarošová, M. Havlová, Jana Motyčková-Heřmanová, Ladislav Bureš a další; Milan Jaška se svojí hudeb. skupinou )

---

  Asi v tomto období ( po r. 1962 ) div. soubor „Jirásek“ zanikl. Podstatnou měrou tomu jistě přispěla i dlouhá léta se táhnoucí rekonstrukce Městské dvorany, jediného objektu s jevištěm a hledištěm, který ve Smiřicích je a bez kterého nelze ochotnickou činnost vyvíjet.
  Mnozí z bývalých ochotnických herců, kteří už i dříve spolupracovali se zdejším loutkářským souborem, našli vyžití tam, staří postupně vymírají.
  Městská dvorana byla znovuotevřena až v roce 1999. Její adaptace byla zásadní: došlo k přístavbě druhého přísálí, dobře vybavených hereckých šaten a dalších prostorů v zákulisí, nová je i vykládací rampa u jeviště, standardní dobře vyhovující osvětlovací zařízení jeviště s osvětlovací kabinou na balkoně, zvukové zařízení, podstatně se změnily i prostory pro diváky včetně prostorů pro občerstvení atd. Objekt pro divadelní amatérskou činnost ideální!
  Městské kulturní středisko zde zatím pořádá - co se divadla týká - jen dovezené inscenace z Prahy i odjinud.

---

Divadelní hry nezmíněné v textu pana Dvořáka:

Ryba a host třetí den 1937
Kašpárek s třemi mušketýry 1940
Pod svatou horou - opereta 1940
Krev a půda 1940
Našeptávač 1940
Divá Bára 1941
Vesničko má... 1941
Štěstí vstříc - opereta 1942
Děti venkova - opereta 1942
Tři lední medvědi 1942
Jedenáctý v řadě 1943
Žně 1946
Přítěž 1947
Soused 1947

---

CO JE TO „DÍVADLO“?
  „… Divadlo nejsme proto, že nemáme kulisy, nápovědu, hasiče a jiné vymoženosti i nutnosti, ovšem lze se na nás dívat, ač někdy nutno pravé, levé či obě oči přimhouřit ...... jsme tudíž Dívadlo...“
  Tolik se praví ve scénáři našeho prvního rádoby zábavného pořadu. Faktem ale zůstává, že chce-li si někdo odpovědět na výše uvedenou otázku aspoň trochu přesně, musí se přijít podívat.
  Dívadlo se Městskému kulturnímu středisku ve Smiřicích narodilo na podzim roku 1977. Od té doby stačilo mnohokrát změnit své obsazení a částečně i zaměření své činnosti. Zúčastnilo se PORTY 78, v krajském kole Festivalu angažované písně získalo jedno ze tří čestných uznání, a to za vlastní satirickou tvorbu, z PORTY 79 si odvezlo 1. místo v divácké soutěži, postoupilo do finále celostátního festivalu humoru a satiry Příbramský permoník 79, natáčelo pro hradecký i pražský rozhlas, při letošních přehrávkách získalo kvalifikaci 90 %. Kromě toho ovšem vystupovalo, kde se dalo a hlavně kam bylo pozváno, mimo jiné i v NDR letos o prázdninách.
  V současné době se připravujeme opět na krajské kolo Festivalu angažované písně a zároveň zkoušíme nový pořad „Kde se vzali, tu se vzali…“.
  Závěrem jen upozorňujeme, že jsme nenapravitelní optimisté a že věříme, že i ti, kteří o nás zatím nevěděli, nebo věděli a právě proto nechodili, jednou přijdou a snad nebudou litovat.
D Í V A D L O
Text byl uveřejněn ve smiřickém Zpravodaji z roku 1979.

---

V roce 2012 se sešla nová skupina nadšených lidí a hraje divadlo pod názvem Ochos Smiřice

---

Divadelní vzpomínky I. část

Z historie ochotnického divadla ve Smiřicích ( otištěno ve smiřickém Zpravodaji )

Motto: „Divadlo slouží, ale neposluhuje!“ - E. F. Burian


  Ano, divadlo je věru krásná věc, a i v amatérském provádění může dát mnoho trvalých zážitků hercům i obecenstvu. Když nám dnes z našeho města vlivem různých příčin jaksi zmizelo, zbyli přece jen lidé, kteří ochotnické divadlo dělali, pamatují jeho začátky, „slávu“ a i pozvolnou stagnaci. Z jejich vyprávění a soukromých archivů vznikly tyto „Divadelní vzpomínky“, které by měly nejen potěšit, ale i povzbudit ...
  Již po první světové válce (1921 – 1923) ustavují se ve Smiřicích tři divadelní spolky. V prvé řadě to byl tak zvaný kroužek mládenců „Rovnost“, ze kterého později vznikl Spolek divadelních ochotníků „Jirásek“, který společně s pěveckou jednotou „Hanka“ začal vyvíjet bohatou kulturní činnost. Jejich prvními vedoucími a režiséry byli Josef Materna, Jiří Lefnar, Adolf Novák, Josef Pfaifer, Ant. a Jindř. Krejčí, říd. uč. Pacák, Fr. Ceral, M. Jirásková ....
  Dále provozoval divadlo dramatický odbor DTJ, v němž působili Ad. Šimek, Josef Šeda, St. Havel, Fr. Dušek a další.
  Třetím spolkem, krátce po založení církve československé, to byl divadelní spolek „Osvěta“ pro Smiřice, Holohlavy a okolí, v němž působili Jos. Pultr, učitel Kočárník, katecheta Peirecký, H. Hanuš a jiní.
  V r. 1926 založeno též sokolské loutkové divadlo, které za vedení odbor. uč. Petra Zahálky oslavilo v r. 1976 své 50leté trvání naplněné bohatou činností.
  Spolek „Jirásek“ ke své pestré ochotnické činnosti zval velmi často do Smiřic přední umělce z pražských divadel, jako Jindřicha Plachtu, Jiřího Dohnala, Eduarda Kohouta, Theodora Pištěka, Jaroslava Vojtu, Antonii Nedošínskou, Olgu Scheinflugovou, Zdenu Baldovou.... Do Smiřic zajížděly též k pravidelným sezónním cyklům různé divadelní společnosti: Vrbova, Burdova, Postlova, Drobného aj. Těmito zájezdy byly pro smiřické ochotníky vytvářeny příznivé podmínky pro zdravou divadelní konkurenci.
  Hrálo se velmi často i v přírodě, v zámeckém parku ve Smiřicích, v hoříněvské bažantnici a hostovalo se na různých místech v okolí.
  Za války vznikl ve Smiřicích z místních i širších společenských potřeb – nové umělecké formy a metody v dramatické práci, alegorická forma boje proti okupaci – dramatický soubor „Mladá scéna“. Tvořili jej vesměs mladí lidé – studenti a dělníci – kteří vedle recitačních pásem (balady, lid. poesie) nastudovali i několik úspěšných divadelních her ( Ženichové, Jakož i my odpouštíme ... ). Zmínku si zaslouží zvláště Drdova hra „Jakož i my odpouštíme...“, ve které hostoval Ota Sklenčka, a která svou netradiční tématikou a technickým provedením dvou scén na jednom jevišti vzbudila rozruch a pozornost.
  Ve spolupráci s místním loutkovým divadlem byla provedena překrásná Kvapilova pohádka „Princezna Pampeliška“ v próze a s originální hudbou Jiřího Pultra ze Smiřic.
  Po válce se soubor rozešel, neboť jeho studentská část odešla do Prahy na vysoké školy. I tam však pokračovali jeho členové velmi úspěšně v ochotnické divadelní činnosti a v r. 1947 se ve Smiřicích představili inscenací staročeské hry „Komedie o Františce“, se kterou soubor vyhrál pražskou ochotnickou soutěž. V „Mladé scéně“ působili: Milan Obst, Josef Němec, Karel Novák, Josef Kmínek, Miroslav Musílek a Dana Hlaváčková z Černožic, Václav Klikar, M. Hanušová, Jiřina Kořenová, Vlad. Hájek, B. Julišová i jiní.
  Léta po osvobození znamenala velký rozmach smiřického divadelnictví, když se smiřičtí ochotníci zúčastňovali různých okresních a krajských přehlídek, jako např. „Jaroměřský divadelní týden“ (M. D. Rettigová), Police n. M. (Věra Lukášová), Nový Bydžov (Evženie Grandetová), dále pokus o účast na divadel. festivalu „Tylova Kutná Hora“.
  Žel, v letech 1955 a dalších začíná stagnace ve smiřickém ochot. divadle v důsledku úmrtí, stáří nebo odchodem mnoha věrných příznivců a členů divadla. Dále nepatrným zájmem mladé krve a v neposlední řadě rozšířením televize. Tak se tedy nepodařil smiřickým ochotníkům ten největší záměr – účast na celostátní přehlídce amatérského divadelnictví – „Jiráskův Hronov“. Jen jednotlivcům – F. Duškovi – A. Šimkovi – se dostalo cti stát na těchto prknech v r. 1951 v „Janu Husovi“, ovšem jako členům širšího souboru „Závodních klubů Jaroměřska“, a to za ZK Vč. lihovarů.
  V r. 1962 byla provedena Jiráskova „Lucerna“, a to již velmi prořídlým souborem, doplněným několika příznivci z blízkého okolí, s hostem KOD v Hradci Králové M. Svobodovou v roli kněžny.
  A tímto přestavením vlastně končí tak bohatá divadelní historie ve Smiřicích.
  Vzácnými jubilanty v souboru byli Milada Jirsáková a Josef Pultr, kteří oslavili padesátiletou činnost v ochotnickém divadle.

   Stručný přehled repertoáru na smiřickém jevišti:
  A. Jirásek - F. L. Věk, Lucerna, Otec, Vojnarka, M. D. Rettigová (9x)
  J. K. Tyl - Paní Marjánka, matka pluku
  V. K. Klicpera - Hadrián z Římsů
  L. Stroupežnický - Václav Hrobčický z Hrobčic, Mikuláš Dačický z Heslova, Na Valdštejnské šachtě, Naši furianti, Paní mincmistrová
  Jar. Kvapil - Oblaka
  K. Čapek - R.U.R., Loupežník, Věc Makropulos
  F. X. Svoboda - Poslední muž, Olga Rubešová
  A. a V. Mrštíkové - Maryša
  B. Benešová - Věra Lukášová
  F. Šamberk - Podskalák
  A. Langer - Velbloud uchem jehly, Jízdní hlídka, Lidé na kře
  N. Ostrovskij - Bouře, Malajský šíp
  A. Kornijčuk - Makar Dubrava
  Afinogenov - Mášenka
  Lope de Vega - Vzbouření na vsi
  M. Maeterlinck - Stillmondský starosta
  Stelibský - Bílá orchidej – opereta (9x)
  Jára Beneš - Na tý louce zelený – opereta (16x)
  Petr Karvaš - Meteor, Půlnoční mše

Karel NOVÁK – František DUŠEK

---

Divadelní vzpomínky II. část

  V 1. části „Divadelních vzpomínek“ byla vlastně historie smiřického ochotnického divadla v kostce: jeho začátky, růst, „sláva“ i postupná stagnace vlivem těch nejrůznějších okolností. I když bychom rádi viděli jeho „vzkříšení“, není to tak jednoduchá záležitost a nedá se „lámat přes koleno“. Těch starých veteránů, které láska k divadlu neopustila a kteří jsou ochotni jít kdykoliv „na prkna“, je již opravdu poskrovnu. Ale jenom „to“ nestačí. K tomu, aby ochotnické divadlo žilo, musí mít určité zázemí, prostředí a mladou krev. Město, které roste po různých stránkách do krásy a obohacuje svůj konzumní sortiment, ale nemá svůj „stánek“ či „kapličku“, kde by se ochotnické divadlo dalo dělat bez ohledu na zájem jiných institucí a nejrůznějších akcí, těžko se dočká jeho oživení na své kulturní a společenské scéně. Ani naše kino, které je opravdu pěkné a moderní, nemůže nahradit svou možností prostoru pro „malé formy“, recitaci a jiné komorní akce normální divadelní sál (sále) s jevištěm, kam by byl kdykoliv přístup a kde by se dalo kdykoliv zkoušet a hrát. Názorný příklad tu máme v naší loutkové scéně, která díky tomu, že takové „své“ prostředí má, svou tradici nejen udržuje, ale dále rozvíjí a obohacuje.
  Aby tedy „Divadelní vzpomínky“ byly úplnější a zajímavější, obrátil jsem se na některé dřívější smiřické ochotníky, kteří dnes žijí v jiných místech naší vlasti a položil jim asi tyto otázky:
  a) Od kdy působili ve Smiřicích jako ochotníci.
  b) Jaké role hráli a zda se pamatují na nějakou veselou či jinou výraznou příhodu při svém vystupování na jevišti.
  c) Jaký je jejich dnešní vztah ke Smiřicím a zda je v poslední době navštívili.

  Odpovídá Antonín Šimek, t. č. v Hradci Králové:
  „...Nevím, proč jste si na mě vzpomněli. Nebyl jsem nějak zvlášť vynikajícím hercem. Ale divadlo mám od dětství rád. Ve Smiřicích jsem působil 15 roků. Po celou tu dobu jsem hrával starokomiky. Jen v charakterní roli pana Lába ve „Věře Lukášové“ jsem získal v soutěži jednotlivců bronzovou plaketu. To bylo v Jaroměři... Veselých i vážných chvil jsem zažil mnoho. Na jednu si rád vzpomínám. Hráli jsme tehdy novinku „Červený mlýn“, kde s námi vystupoval člen Národního divadla Jaroslav Vojta. Ve hře měl viset obraz anděla nade dveřmi. Náš scénárista Olda Vít dlouho nemohl vhodný obraz sehnat, až konečně před premiérou přinesl „Anděla“ v těžkém zlaceném rámu odněkud ze zámku. Hned při prvním Vojtově výstupu se obraz utrhl a dopadl zákonem schválnosti na Vojtův mohutný nos a do krve jej odřel. Když jsme slavného hosta v šatně ošetřovali, zcela lidově si postěžoval: „Já myslel, že anděl strážný je pro ochranu a on potvora byl nějak nas... ( navztekaný ) a na mě se pomstil“. Do Prahy pak odjížděl s řádnou náplastí jako památkou na smiřického anděla strážného. .... Na Smiřice vzpomínám rád. Mám tam mnoho dobrých přátel: Petra Zahálku, Fr. Duška, Jiřinu Jirouskovou, Standu Havla a mnoho jiných, kteří už ve Smiřicích také nejsou. Mnozí z nich „dohráli“ a odešli z posledního dějství... Těm platí rudý plamínek vděků a tichého vzpomínání... Do Smiřic při svém věku – 76 let – jezdím málo, ale mám je rád. Přál bych jim, aby se smiřičtí ochotníci probudili z „blanického spánku“ a opět bojovali těmi nejkrásnějšími zbraněmi, které dává české divadlo...“

  Odpovídá Jaroslav Ládr, t. č. v Liberci:
  „... V ochot. spolku „Jirásek“ jsem působil od r. 1932 – 1944. Hrával jsem role většinou mladokomické a vzpomínám na „Ztracenou vartu“, „Cikánčinu píseň“, „Štěstí vstříc“, „Perly panny Serafinky“ a „F. L. Věka“. ... Vzpomínek a zážitků je mnoho a nejsem je ani schopen vypsat. Na Smiřice vzpomínám rád. Prožil jsem tam kus svého mládí, které jsem věnoval i divadlu. Do Smiřic jsem dříve jezdíval 2x ročně na hřbitov rodičům, ale nyní jsem upoután na lůžko a nemohu cestovat. Vyřiďte, prosím, moje srdečné pozdravy pro Smiřice.“

  Odpovídá František Ceral, t. č. v Liberci:
  „.... Se smiřickými ochotníky jsem hrál od r. 1926, kdy jsem přijel do Smiřic, až do r. 1945. To jsem ještě z Liberce dojížděl dokončit „Naše furianty“. ( Přiložil seznam her za tu dobu, kterých je bez repríz 30 ). Na milé městečko Smiřice mám přemíru krásných a trvalých vzpomínek, neboť to byl můj skutečný druhý domov ... a mládí. Dnes jsem již unavený a tam se vracím jen ve vzpomínkách. Srdečné pozdravy všem ...

  „Divadelní vzpomínky“ ústy některých pamětníků končí. Nekončí ale otázka, zda by neměly začít nějaké nové vzpomínky, na které by dnešní i budoucí Smiřice a smiřičtí občané vzpomínali s takovou láskou a vděčností jako Fr. Šimek, Jar. Ládr, Fr. Ceral a mnozí jiní...
  Karel Novák, Smiřice 380

  Ze smiř. Zpravodaje r. 1977 přepsala p. Reichová.

    
Vlevo: Foto ze smiř. Zpravodaje ukazuje členy souboru ve hře Červený mlýn:
stojící zleva Ceral, správce Kukla, Votýpka, ( nebo Jindřich Krejčí ? ), Marie Šťastná, Jaroslav Vojta a Ludmila Klimešová.
Sedící zleva: Věra Vinklářová, Antonín Šimek, Vlasta Šímová, Ladislav Bača a František Dušek.
Vpravo: Paní Marii Šťastné zůstala na tuto hru vzpomínka - fotografie národního umělce Jaroslava Vojty s vlastnoručním věnováním: ,,Kuchařce z Červeného mlýna Jar. Vojta 6 / 4. 1941"

Ještě k historii ochotnického divadla ve Smiřicích

  K „Divadelním vzpomínkám“, uveřejněným ve Zpravodaji č. 39 a 40 z letošního roku, chtěl bych uvést některé další údaje o činnosti Jednoty divadelních ochotníků „Jirásek“. Myslím, že by bylo spravedlivé při této příležitosti vzpomenout i dalších nadšených a obětavých ochotníků jednoty. Kromě dlouholetých ochotníků, uvedených ve „vzpomínkách“ – předsedy, režiséra a dirigenta J. Lefnara, režisérů a zároveň herců M. Jirsákové, Fr. Lefnara, Ad. Nováka, H. Hanuše, Fr. Cerala, A. Šimka a herců J. Krejčího, F. Duška, St. Havla a J. Ládra – byla celá řada dalších ochotníků, bez nichž si nelze ochotnické divadlo ve Smiřicích představit. Byly to zejména z žen O. Rejchrtová, Milada Šimková, R. Valtrová, J. Jirousková, dále M. Pavlíková, M. Melicharová, Vlasta Beranová, Věra Černá, L. Vašatová, Věra Hrazdílková, L. Hlavatá. Z mužů bych chtěl vzpomenout zejména V. Štěpána, J. Rezka, J. Votýpku, Ludvíka Munzara, S. Kubeše (též předsedy), Karla Váchu, z dalších pak F. Slámu, V. Cejpa, R. Dědourka a J. Sedláčka, scénáristů S. Holečka, L. Žampu, kapelníka F. Čertnera, osvětlovače J. Laburdu st., oponáře O. Víta, z funkcionářů dlouholetého jednatele Ad. Mahlera. Nelze též při této příležitosti nevzpomenout na dobu, kdy do jednoty „Jirásek“ přišla mladá směna (konec 30. let), která doplnila řady starších herců – ale vytvořila i řadu her pod vlastní režií a vlastní inscenací. Byly to zejména sestry Rezkovy, L. Šímová, V. Vinklářová, J. Víšková, S. Holubová, M. Hniková, M. Mládková, z mužů L. Bača, J. Drahokoupil (oba též režiséři), J. Drábek, J. Bureš, V. Hencl, J. Joneš, B. Klíma, J. Pytlík, J. Litomiský, M. Reitmajer, V. Šindelář, F. Rynt. K. Juliš a další.
  Pokud jde o přední herce pražských scén, kteří ve hrách jednoty „Jirásek“ hostovali, dodávám, že kromě již vzpomenutých, byly to dále významné herečky Eva Vrchlická, Meda Valentová a Růžena Šlemrová. Dále by bylo nutné vzpomenout pohostinského vystoupení M. Steinbergerové, členky Měst. divadla v Plzni a J. Materny, režiséra jednoty divadel. ochotníků Tyl v Řevnicích (smiřického rodáka) v hlavních postavách divadel. hry O. Wilde „Salome“ – hrálo se v přírodě na malém stadionu.
  A že ochotníci jednoty „Jirásek“ hráli ve Smiřicích dobré divadlo, svědčí i to, že významní pražští herci se do Smiřic rádi vraceli k pohostinským vystoupením. Pozdější národní umělec Eduard Kohout (hrál ve Smiřicích ve hře „Faun“ a spolu s Olgou Scheinflugovou ve hře „Život je krásný“ (ve svém dopise jednotě ze dne 23.9.1929 píše na závěr: „Těším se upřímně na Smiřice a jejich obecenstvo“); rovněž nár. umělec Jaroslav Vojta svůj dopis ze dne 21.2.1941 uzavírá (hrál ve hře „Červený mlýn“): „Těším se na Vás i na Smiřice, ke kterým mě váže mnoho vzpomínek“.
  Rudolf MALÍK, Smiřice
  Ze smiř. Zpravodaje r. 1977 přepsala p. Reichová.